Já čekám dál, já čekám dál,
až se k nám právo vrátí.
—Spirituál Kvintet: Chci Sluncem být

Tuvalu je malý ostrovní stát v Tichém oceánu, s necelými jedenácti tisíci obyvatel. Jeho armáda má 0 stíhaček, 0 bojových vrtulníků, 0 tanků, 0 obrněných transportérů, 0 křižníků a 3 oštěpy (to přeháníme: možná čtyři). Jestliže by tento státeček vyhlásil České republice válku, byl by podle čl. 43 odst. 1 Ústavy vyhlášen válečný stav a následně by se suspendovala téměř všechna základní práva obyvatel země, přesně v souladu s platným právem. Zní to divně? Snad, ale tak je právní řád postaven: ochrana před vnějším ohrožením má přednost téměř před vším ostatním, notabilně pak před ochranou ostatních práv obyvatel.

V zákonech chybějí účinné mechanismy, jak zabránit zneužití výjimečných instrumentů k řešení situací, které jejich aktivaci nevyžadují: není příkladmo předepsáno, aby o tom, zda je napadení nepřítelem nebo epidemické risiko dostatečně intensivní, rozhodli sami občané v referendu. Vše je ponecháno v rukou vlády, kterou korigovat může pouze parlament; arci jen tehdy, není-li sám paralysován vládou a jejími medii vyvolanou panikou.

Proto, zeptá-li se nás někdo v těchto dnech a měsících, co se vlastně děje a co tomu všemu říkáme, a proč nepíšeme tak často jako dřív o právu, pokrčivše rameny odpovídáme, že právo v této zemi už není: onemocnělo. Nakazilo se covidem, má těžký průběh a není jisto, zda a kdy se opět uzdraví.

Že veřejné právo, pokud jde o ochranu základních práv lidí, prakticky přestalo existovat, dokládá osud vládního opatření o povinnosti nošení roušek: když ho Městský soud v Praze – loyalně a alibisticky s odloženou účinností – zrušil, bylo přijato v identickém znění, a až dodatečně, poté, co se odborná veřejnost nad takovou insolencí zděsila, přičinili mu úředníci nové odůvodnění. Tolik k autoritě a faktické moci soudů v České republice v roce 2020.

Nemá tak smyslu, aspoň prozatím, cokoli o právu psát. Od občana se vyžaduje, že se bude státotvorně bát, a až se, někdy zkraje následujícího jara, neméně státotvorně dobojí, nejspíš se nestačí divit, jak se jeho země v mezidobí změnila: kolik nových covidových miliardářů přibylo a přiřadilo se k privatisační galerce (jak tento segment místní elity pertinentně nazývá jeden kamarád) a k solárním baronům, kolik drobných, leckomu příznivých novel a přílepků bylo v epidemické panice přijato, a jak si zakrátko polepší ti, jejichž oborem je obchod s chudobou.

Tato země nebude po už nikdy stejná jako předtím: život v ní po covidu bude drsnější, zpupnost vítězů předcházejících bitev neomalenější, kohese slabší a pocit, že líp už bylo, běžnější a všudypřítomnější.

Zdroj: https://paragraphos.pecina.cz/all/uvahy-a-komentare/pravo-uz-neni

Ministerstvo zdravotnictví ve sporu s advokátem Adamem Černým uvádí, že o Covidu-19 nemá znalosti, a proto postupuje cestou pokusů, které nemůže ve vydaných opatřeních úplně odůvodnit. Současně přiznává, že je v zoufalé situaci: Kroky proti koronaviru činí pod časovým tlakem, přičemž před vydáním opatření není možné shromáždit objektivizované podklady. Bez znalosti a řádných podkladů došlo k plošnému omezení obyvatel, kontruje advokát. K jeho námitce, že úřad nepublikuje opatření omezující ústavní práva občanů ani ve Sbírce zákonů, zdravotnictví vzkazuje: „Vygooglete“ si je na webu.

Vyplývá to z přípisu ministerstva Městskému soudu v Praze v rámci advokátem podané žaloby na plošný zákaz pohybu bez zakrytých ústa a nosu s výjimkami (K sp.zn. 18 A 58/2020). Plošný zákaz vydalo ministerstvo zdravotnictví 17. září 2020, den poté podal advokát Adam Černý návrh na jeho zrušení, jak Česká justice informovala.

Plošná omezení ústavních práv bez jistoty, bez znalosti

„V nynější krizové situaci, a zejména v jejích okamžicích, které předcházely vydání napadených aktů, je totiž nezbytné pod časovým tlakem a bez úplné znalosti všech detailů (zejména bez konkrétní znalosti o přesném stavu rozšíření viru v populaci, bez znalosti konkrétní patogenity jednotlivých druhů koronaviru SARS-CoV-2, bez znalosti konkrétních mechanismů přenosu viru a jeho slabin) činit kroky vedoucí ke zpomalení šíření viru SARS-CoV-2 v populaci a záchraně životů osob v ČR,“ uvádí doslova ve vyjádření ministerstvo zdravotnictví.

Podle ministerstva zdravotnictví nelze před vydáním opatření ani shromáždit relevantní podklady: „Před vydáním jednotlivých opatření naopak není možné na rozdíl od standardního správního řízení shromáždit úplné a zcela objektivizované podklady (a to rovněž proto, že se poznatky o viru SARS-CoV-2 dynamicky vyvíjejí). Míra nejistoty a vyšší míra rizika související s epidemií COVID-19 je způsobena i tím, že se vir postupně vyvíjí a mutuje, což mění jeho vlastnosti. Genetická informace koronavirů je totiž ve srovnání s jinými viry poměrně proměnlivá, což je jedním z důvodů selekcí různých variant viru. Zároveň se dynamicky mění rovněž poznatky o koronaviru SARS-CoV-2 a jeho vlastnostech,“ uvádí ve vyjádření k žalobě advokáta Černého ministerstvo zdravotnictví.

Advokát: Neznalost rozhodných skutečností není zákonem aprobovaná

Advokát Adam Černý na to reaguje v replice lapidárně: „Uvedeným konstatováním žalovaný v podstatě připouští, že při přijetí napadeného opatření omezujícího pohyb a pobyt osob sám neměl jasno v tom, jestli je takovéto opatření v rozsahu, ve kterém bylo přijaté, nevyhnutelné, účelné a přiměřené k cíli, který jím má být dosažen. Bez znalosti těchto základních předpokladů pro zásah do základních práv přijal plošné opatření omezující obyvatelstvo.“

„Žalovaný svůj laxní přístup k odůvodnění napadeného opatření a svou neznalost skutečností rozhodných pro jeho přijetí považuje za zákonem aprobovaný s poukazem na zákonnou úpravu postupu přijetí opatření bez řízení o návrhu na opatření obecné povahy. Skutečnost, že zákon umožňuje přijetí takovéhoto opatření bez předchozího řízení, však neznamená, že žalovaný by byl oprávněn jej přijat bez znalosti a posouzení rozhodných skutečností odůvodňujících jeho přijetí. Takováto interpretace absence řízení o návrhu na opatření povahy je nepřijatelná,“ uvádí ve vyjádření advokát Adam Černý.

Zdravotnictví: Opatření úřad zašle úřadu, ten ho na 15 dní vyvěsí

Zcela odmítavě se ministerstvo zdravotnictví staví k té části žaloby advokáta, ve které upozorňuje, že ministerstvo zdravotnictví opatření obsahující plošná omezení pohybu a práva na soukromí nepublikuje ani ve Sbírce zákonů, ani nevyvěšuje na úředních deskách obcí, ačkoli informování občanů o platném právu je základem právního státu: „Zákon nestanovuje odpůrci povinnost mimořádná opatření publikovat ve Sbírce zákonů, názor navrhovatele, že by tomu tak mělo být, je pro posouzení zákonnosti postupu odpůrce irelevantní. Mimo to je odpůrce toho názoru, že mimořádná opatření není nutná nijak složitě dohledávat, neboť zadá-li se do vyhledávače ,mimořádná opatření ministerstva zdravotnictví´, hned na prvních místech bude hledající odkázán na stránky ministerstva, kde jsou mimořádná opatření zveřejňována. Kromě toho běžný občan zcela jistě nebude dohledávat aktuální platná opatření ve sbírce zákonů, ale právě pomocí internetového vyhledávače,“ odpovídá advokátovi ministerstvo zdravotnictví.

Poté ministerstvo popisuje byrokratický postup, kterým se informace mají přes hygienické stanice dostat k lidem: „Co se týče povinnosti odpůrce zveřejňovat mimořádná opatření na úředních deskách obecních úřadů, uvádí odpůrce, že zákon o ochraně veřejného zdraví obsahuje v § 94a speciální úpravu, kde je stanoveno, že jde-li o opatření obecné povahy ministerstva zdravotnictví, zašle je ministerstvo zdravotnictví též krajským hygienickým stanicím, které jsou povinny jej bezodkladně vyvěsit na svých úředních deskách na dobu nejméně 15 dnů. Z uvedeného tak vyplývá, že odpůrcem vydávaná mimořádná opatření se zveřejňují toliko na jeho úřední desce a dále má odpůrce povinnost tato opatření zaslat krajským hygienickým stanicím, které pak mají povinnost vyvěsit je na svých úředních deskách. Povinnost zveřejňovat mimořádná opatření dle zákona o ochraně veřejného zdraví na úředních deskách jednotlivých obcí zde však stanovena není,“ uvádí ministerstvo zdravotnictví.

Ignorance k základním principům právního státu

S tím ovšem advokát Adam Černý nesouhlasí a upozorňuje, že stejně jako v období jarního nouzového stavu, také v září zdravotnictví vyhlašovalo opatření na pouhý jeden den, přičemž na webu vyvěšený akt omezující ústavní práva hned následující den zmizel: „Žalovaný k námitce absence řádné publikace plošných celostátně závazných opatření obecné povahy poukazuje na skutečnost, že jeho opatření jsou jednoduše dohledatelná internetovým vyhledávačem (bod 7 vyjádření), což ale nepovažuji za adekvátní způsob publikace opatření určujícího plošné omezení základního práva. Nadto lze v obecné rovině rozporovat i samotný způsob zveřejňování opatření, když např. opatření žalobce ze dne 16. září 2020, č. j. MZDR 15757/2020-34/MIN/KAN, bylo na úřední desce ministerstva zveřejněno toliko jeden den a od 17. září se tam již nenachází (důkaz: výpis mimořádných opatření na úřední desce žalovaného z rozhodného období),“ uvádí v replice advokát.

„Z toho plyne, že žalovaný není schopný řádně dodržet zákonný postup zveřejnění vydávaných opatření obecné povahy ani na své úřední desce a jeho argumentace o použití internetového vyhledávače pro obeznámení se s právním aktem omezujícím práva všech osob v České republice je projevem ignorance k respektování základných principů demokratického právního státu, ke kterým nepochybně patří i možnost adekvátním, zákonem předvídaným způsobem se obeznámit s normami regulujícími chování jednotlivců,“ uzavírá repliku k tomuto bodu právník Adam Černý.

Irena Válová

Zdroj: https://www.ceska-justice.cz/2020/10/advokat-cerny-zpochybnuje-argumentaci-ministerstva-zdravotnictvi-kvuli-opatreni-proti-covid-19/

Média a politici systematicky předstírají, že existují jen dvě skupiny: jedni, kteří nekriticky akceptují vládní represe zdůvodněné bojem proti COVID, a druzí, údajní „chřipečkáři“, kteří mají popírat samotnou existenci či škodlivost nCOV-19. To je absolutní nepravda. Většina odpůrců COVID-represí totiž zastává střední cestu a nepopírá závažnost nemoci jako takové, nýbrž kritizuje zjevnou manipulaci s čísly, nepřiměřenost represivních opatření a úplnou absenci debaty o poměru přínos:náklady jednotlivých opatření. Toto je deklarace této racionální, popírané a umlčované většiny.

Za prvé: Nakažení nerovná se nemocní, přestaňte manipulovat.

Veškerá média a politická represe se točí na šokujících statistikách nakažených, resp. pozitivně testovaných. Toto číslo je však naprosto irelevantní, protože podle odborníků na imunologii jako RnDr. Karel Drbal i základních paradigmat medicíny nakažený není nemocný. Nemocný je pouze člověk, u kterého se nákaza rozvinula do klinických příznaků. Nákaza je nCOV-19, ovšem písmeno ‚D‘ v COVID-19 znamená „Disease“, tj. nemoc, tj. klinické příznaky. Vzhledem k tomu, že

• většině nakažených se nerozjedou klinické příznaky, a tedy nejsou nemocní,
• výrazně nadpoloviční většina z lidí s klinickými příznaky má průběh nemoci srovnatelný s běžnými těžšími chřipkovými onemocněními (vysoké horečky, bolesti kloubů), ale stačí jim domácí „vyležení“ a nejsou v ohrožení života,
• řada nemocničních lůžek statisticky vykazovaných jako „hospitalizovaní s COVID“ je ve skutečnosti blokována lidmi, kteří medicínsky nepotřebují hospitalizaci a v nemocnici jsou pouze kvůli izolaci – sám Prymula zmínil až 42 % lůžek.

1. Konstatujeme, že pouze počet nemocných COVID-19 „vyžadujících hospitalizaci v režimu intenzivní péče“ je jediná relevantní metrika závažnosti průběhu nákazy.
2. Odsuzujeme neetickou manipulaci s veřejností systematickým nerespektováním rozdílu mezi „nakaženými“ a „nemocnými“, jakožto i zveřejňováním irelevantních a zavádějících čísel jako směrodatných ukazatelů.

Za druhé: Přestaňte jako „úmrtí na COVID“ lživě vykazovat oběti dopravních nehod apod.

MZČR samo výslovně uvádí, že „Počet úmrtí v souvislosti s onemocněním COVID-19 po jednotlivých dnech zahrnuje všechna úmrtí osob, které byly pozitivně testovány na COVID-19 (metodou PCR) bez ohledu na to, jaké byly příčiny jejich úmrtí“. To znamená, že všechna čísla vykazovaná bombasticky jako „smrti na COVID“ jsou naprosto irelevantní, toxická data, protože zahrnují i oběti dopravních nehod, násilných trestných činů, sebevražd, a všech dalších příčin úmrtí. Stejná pravidla platí všude, kde jsou vykazována závratná čísla „obětí COVID“ – všude vysloveně znehodnocují statistiky nahoru tímto způsobem. Vzhledem k tomuto faktu

1. požadujeme, aby v prvé řadě média přestala klást falešné rovnítko a lživou kauzalitu mezi mrtvé s pozitivním PCR testem a lidi, které zabil COVID-19;
2. požadujeme, aby každá statistika obětí COVID-19 výslovně a zřetelně upozorňovala, že neznámé, ale velké množství „mrtvých s COVID“ ve skutečnosti koronavirus nezabil a statistika je jimi znehodnocena;
3. požadujeme, aby „mrtví s COVID“ byli ve statistikách rozděleni do kategorií „COVID byla přímá příčina smrti“, „COVID byla komorbidita“, „COVID byla morbidita/komorbidita u člověka v takovém stavu, že by jej úplně stejně zabila jakákoli jiná nákaza,“ a „COVID nebyla příčina smrti, ačkoli byl PCR test pozitivní“.
4. odsuzujeme manipulativní praxi některých médií, která sice korektně informují o „mrtvých s COVID“ namísto „mrtvých na COVID“, ale pak o výsledných číslech stejně reportují takovým způsobem, jako kdyby se jednalo o „mrtvé na COVID“.

Za třetí: Plošná restriktivní opatření musí být politikum, nikoli diktát expertů.

Kdyby dopravní experti dostali neomezenou moc „vyřešit statistiky mrtvých při dopravních nehodách“, zavedli by třeba plošné omezení rychlosti na 30 km/h na celém území ČR. Zcela jistě by to zachránilo tisíce životů. Ale odvrácenou stránkou této restrikce by bylo tolik negativ, že společnost jako celek řekla, že za tyto zachráněné životy jí tak obrovské restrikce a omezení nestojí a plošné omezení na 30 km/h je nepřijatelné svým poměrem přínosy:náklady. To je názorná ukázka toho, proč nemohou vládnout experti – obyvatelé této země mají různé zájmy, které musí balancovat, a každý expert má tendenci prosazovat v prvé řadě zájmy plynoucí z jeho zaměření, profese a profesionální deformace bez ohledu na jejich cenu a otázku, zda je ta cena pro společnost akceptovatelná. Proto máme v demokracii politiky a politické strany, aby vyvažovaly jednotlivé zájmy a hledaly balanc celého systému. Tyto základní principy demokracie byly v roce 2020 úplně potlačeny – ve jménu záchrany životů byl prakticky řízením ČR výslovně pověřen expert s tím, že ať zavede jakoukoli restrikci či represi uzná za vhodnou, vláda se za něj postaví. A opozice se záhy přihlásila, že i ona bude poslouchat, cokoli expert řekne. To však už není demokracie, to je diktatura expertů. Politici samozřejmě nejsou experti – ale to ani nemají být. Úkolem politiků je vyslechnout experty z obou stran problému a najít balanc, nikoli předat veškerou moc jedné expertní skupině a nechat ji táhnout celou republiku za sebou bez ohledu na náklady a dopady. Nejhorší a nejvíce frustrující vlastnost všeho, co se v ČR ohledně nCOV/COVID děje, je tak absolutní bezmoc a útlak. Všichni občané musí přinášet obrovské oběti a podléhat stále přísnějším restrikcím a represím, aniž by se o tom ale vedla jakákoli politická diskuse a aniž by občané měli jakoukoli možnost ovlivnit, co se bude dít s jejich životy, s jejich svobodou, s jejich ústavou, s jejich penězi, s jejich prací, se vzděláním jejich dětí. Nikdo nemá žádný reálný způsobm jak říci „A dost! Toto už je příliš!“ Vzhledem k tomu, že

• žijeme v České republice, právním státě se zastupitelskou demokracií a Ústavou,
• politici mají hledat balanc systému, nikoli se poslušně podřizovat fanatickému tažení za jeden jediný cíl bez ohledu na cenu a dopady,
• politici mají reprezentovat zájmy svých voličů, nikoli převychovávat občany a proti jejich vůli jim vnucovat ničím neomezenou represi a restrikce bez možnosti úniku,
• plošné represe a drakonické restrikce, které závažným způsobem ovlivňují život všech občanů ve státě i proti jejich vůli, nejsou v žádném případě výhradně záležitostí odborníků, ale i občanů kteří musí mít právo rozhodovat o svém životě a o míře nebezpečí, kterou jsou sami za sebe ochotni podstoupit,

1. odmítáme, aby byli občané nuceni nést ekonomicky likvidační opatření, drakonická omezení svobody pohybu,podnikání apod. bez možnosti je jakkoli ovlivnit;
2. deklarujeme, že plošná restriktivní opatření nejsou expertním, nýbrž politickým tématem, protože se bavíme o ceně, jakou jsou občané ochotni zaplatit za bezpečí – a to nesmí nikdo rozhodovat o nich bez nich;
3. požadujeme, aby pokud je pro vládu i opozici hrozba přeplněných nemocnic takovým strašákem, že ospravedlní jakékoli omezení svobody, pak aby bylo občanům umožněno podepsat revers, kterým se dobrovolně zařadí až na konec pořadníku na případné přeplněné JIP, a na oplátku dostanou svobodu nepodléhat lockdownu, svobodně se pohybovat, podnikat a konzumovat služby, kulturu, akce a zboží na své vlastní nebezpečí.

Za čtvrté: Přestaňte cenzurovat odborníky na infekční nemoci z jiných oborů.

Každý expert na jakékoli téma dokáže na problém nahlížet téměř výhradně jen svými brýlemi a nejinak je tomu s pandemií nCOV-19. Instinktivní reakcí epidemiologů bylo vše zavřít a zakázat. Instinktivní reakcí vakcinologů bylo všem naočkovat narychlo vyvinutou vakcínu. Instinktivní reakcí imunologů bylo řízeně promořit populaci. Instinktivní reakcí biochemiků a virologů bylo zkoumat, kdy a jak virus zmutuje na méně škodlivý a jak na něj reaguje lidské tělo. Instinktivní reakcí ředitelů nemocnic bylo zajistit kapacity pro případný příval pacientů. Instinktivní reakcí lékařů z JIP byly obavy z přetížení kapacit a personálu plus selektivní náhled způsobený tím, že viděli pouze ty nejtěžší formy COVID-19. Každý lékař s expertizou týkající se šíření infekčních nemocí má vlastní důrazy, vlastní oblast výzkumu a vlastní návrhy řešení. V ČR, západním i asijském světě si však média vybrala za své miláčky pouze a výhradně epidemiology a vakcinology s řešením vše přísně zakázat až do příchodu narychlo vyvinuté vakcíny, a vysloveně cenzurují – a to někdy velmi agresivně a hystericky – všechny ostatní experty, i pokud rozumí viru nCOV-19, reakci imunitního systému na nCOV-19 nebo vývoji viru více než epidemiologové. Do toho média vytváří vysloveně lživý narativ, že kdokoli není epidemiolog, není expert na infekční nemoci a nemá se k nim co vyjadřovat. Kdy mainstreamová média dopřála prostor expertům na imunologii, jako je spoluzakladatel české klinické imunologie MUDr. Jaroslav Svoboda, který hovoří o kolektivní buněčné imunitě s T lymfocyty? Nebo RnDr. Karlu Drbalovi který vyučuje na Katedře buněčné biologie Karlovy univerzity? Kdy mainstreamová média dopřála prostor expertům na virologii jako MUDr. Haně Zelené, Ph.D., vedoucí lékařce prestižního virologického oddělení v Ostravě, která vysvětluje že při stejném testování na rýmu jako na nCOV by nám vyšlo 100 000 nakažených a 16 000 mrtvých a že PCR testy vykazují falešně-pozitivní výsledky u až desítek procent lidí, kteří v sobě nemají živý virus a nejsou nemocní ani infekční? Kdy mainstreamová média dopřála prostor primářům, kteří upozorňují na nespolehlivost a vysoce zavádějící výsledky PCR testů jako MUDr. Jan Káňa? Kdy mainstreamová média zdůraznila, že naprosto klíčová pro lehký či závažný průběh nemoci je infekční dávka? A že podstatné je tedy neměřit jen PCR pozitivitu, nýbrž infekční dávku, kterou ten který nakažený má a předává okolí? Prof. Machala a prof. Beneš z Kliniky infekčních nemocí 3. Lékařské fakulty UK o tom psali již v březnu 2020 a od té doby se toto pozorování periodicky vrací a potvrzuje! Vzhledem k tomu, že

• každý odborník vnímá nCOV/COVID z hlediska své odbornosti,
• odlišné. ale relevantní expertní obory mohou docházet k diametrálně rozdílným závěrům o charakteru nCOV/COVID i vhodných opatřeních,
• experty na infekční nemoci jsou nejen epidemiologové, ale i imunologové, virologové, buněční biologové ad.,
• ani mezi experty z těchto relevantních oborů nepanuje absolutní shoda a podložené a vyargumentované závěry se liší,

1. odmítáme cenzuru expertů na viry, imunitu a infekční nemoci, kteří se MZČR a mainstreamovým médiím nehodí protože nesouhlasí s maximálně represivním výkladem a opatřeními,
2. odmítáme faktickou diktaturu epidemiologů, kteří svým úzkoprofilovým zaměřením a narativem převálcovali veškeré ostatní lékaře a experty, nezajímají je škody, které způsobí svými opatřeními, a o přiměřenosti jejich opatření je fakticky zakazována expertní, politická i celospolečenská debata.

Za páté: Je bezpodmínečně nutné hodnotit poměr přínosy:náklady každého opatření.

Jsou dvě cesty, jak přistupovat k jakémukoli problému. Buď jde problém řešit „za každou cenu“, tzn. fanaticky. To ovšem narazí na nevyhnutelný problém, kterému ekonomie říká „zákon klesajících výnosů“. Ten stručně znamená, že každé opatření vyřeší jen část problému – ale každé další opatření je méně efektivní, a tak řeší menší část problému, zato za vyšší cenu. Jak se tedy problém blíží k úplnému vyřešení, každé další opatření přiblíží řešení jen o malinký zlomek k cíli, zato za astronomické náklady. Kvůli tomu je nutné pro každé opatření kriticky zhodnotit, jaký je poměr cena:výkon, resp. přínosy:náklady. Tato debata ohledně COVID-represe vůbec neexistuje, a pokud se ji někdo pokusí nastolit, média jej agresivně napadnou jako sociopata, kterému nezáleží na lidských životech. To je ovšem brutální nepravda. Každé opatření proti nCOV/COVID totiž mohlo zachránit nějaký počet životů, ale jiné lidi naopak mohlo přímo zabít či zničit, čímž by nejen ekonomický, ale i „zachraňovací“ výsledek byl záporný. Například kvůli COVID-represi odložené operace a lékařská vyšetření. Řadě lidí bylo kvůli COVID-represi odloženo onkologické vyšetření, a když konečně směli být vyšetřeni, rakovina již byla příliš pokročilá. Tyto lidi COVID-represe nezachránila, nýbrž zabila. A může jich být více, než kolik lidí COVID-represe zachránila. To ovšem nevíme a vědět nemůžeme, protože média a politici cenzurují jakoukoli debatu o tomto tématu. Stejně tak zavírání domovů pro seniory – je prokázáno, že pokud jsou senioři izolováni v samotě, bez návštěv blízkých, v řadě případů nabudou dojmu, že o ně již nikdo nestojí a nemá je rád, ztratí vůli k životu a předčasně umírají. Když COVID-represe plošně zakázala návštěvy seniorů jejich rodinami, některé seniory jistě zachránila před smrtí z infekce – ale jiné odsoudila k smrti v doživotním vězení bez možnosti návštěv. A pak jsou zde jiné životní tragédie – lidé, kteří 30 let piplali z nuly rodinnou firmu, pak přišla COVID-represe a stát jim zakázal vydělávat, ale přikázal pořád platit daně a fixní náklady. Nejedna celoživotní práce byla absurdně přísnou represí zničena v trosky a lidé ztratili vůli k životu. Někteří i spáchali sebevraždu. O studentech, kteří kvůli COVID-represi nikdy nedostanou slušnou práci a oproti předcházejícím i následujícím generacím budou handicapováni vinou státu a médií, nemluvě. Vzhledem k tomu, že

• každé represivní opatření někoho ochrání, ale něco stojí a někomu jinému ublíží,
• prosazování jakéhokoli opatření bez ohledu na náklady je rysem fanatismu,
• životů zmařených COVID-represí v ČR již reálně může být více než životů jí zachráněných,
• média a politici systematicky agresivně brání vedení debaty na toto téma ostrakizací, stigmatizací a potlačováním všech, kdo požadují poměřování poměru přínosy:náklady,

1. požadujeme, aby byl odborně a kriticky přezkoumán poměr cena:výkon, resp. přínosy:náklady již zavedených restriktivních opatření, a aby jakákoli zvažovaná restriktivní či represivní opatření byla předem analyzována na poměr přínosy:náklady a veřejnosti byly ukázány její výsledky,
2. požadujeme, aby všechna represivní opatření byla v souladu s právním státem racionální, proporcionální a hodnotila materiální aspekt – tzn. je nepřípustná např. represe za nenošení roušky proti člověku, který jde sám po liduprázdné ulici nebo jede ve vlastním autě a prokazatelně tak nikoho neohrožuje, jako se dělo na jaře,
3. kategoricky odmítáme, aby byla ve jménu boje proti COVID pošlapávána, rušena či pozastavována základní ústavní práva – v prvé řadě právo na nedotknutelnost obydlí, které chtěl pozastavit ministr Hamáček a které by státu umožnilo vpadávat lidem kvůli COVID-represi do soukromí obydlí, ale i svoboda shromažďování (je možné pořádat venkovní demonstrace s předepsanými rozestupy a rouškami),
4. apelujeme na opozici, že v demokratickém státě není možné, aby byli lidé vydání napospas neomezené a stále se stupňující zvůli restriktivních opatření a represe, proti které by se nesměli žádným způsobem bránit, a kde by nikdo nereprezentoval jejich demokratický hlas a vůli.

Za šesté: Přestaňte vytrhávat čísla z kontextu a zveličovat je.

V letech 1968-69 prolétla světem hongkongská chřipka H3N2, která si globálně vyžádala na milion mrtvých, a nemocnice v nejzasaženějších regionech byly přetíženy tak, že pacienty posílaly domů. Její smrtnost byla 0,5 % – plně srovnatelná s reálnou, korigovanou smrtností nCOV-19. Nikoho ani nenapadlo kvůli tomu zastavovat ekonomiku, vyhlašovat celostátní karanténu zdravých jedinců nebo pozastavovat základní lidská a občanská práva. Dekádu předtím zabila na milion lidí asijská chřipka H2N2, která zasáhla i naši zem, a také neexistoval žádný lockdown ekonomiky ani karanténa zdravých lidí. V roce 1995 se Českou republikou přehnala chřipka, která v ČR zabíjela nejméně 6x více než COVID – odhady mluví o tisících, potenciálně až 6000 mrtvých. Nikdo tehdy nepanikařil, nezavíral ekonomiku, nepozastavoval ústavní práva, netrhal od sebe rodiny ani se nezadlužil o 500 miliard Kč – pouze byly vyhlášeny chřipkové prázdniny na 14 dní. Stejným z kontextu vytrženým a zjevně přehnaným způsobem, jakým média informují o úmrtích na COVID-19, by šlo informovat o úplně jakékoli jiné „vlně úmrtí“, kdyby média chtěla a soustředila se na ně. Jak brilantně glosoval profesor Žaloudík:

„Dělat 24hodinový speciál – já vám navrhnu tento speciál. V ČR je ročně 90 000 nových nádorů, 30 000 umírá. To je 80 denně, to je jeden každých 20 minut. Představte si zprávy ráno v 6 hodin, kdy vám oznámí: ‚Vážení spoluobčané, již nám od půlnoci zemřelo 18 občanů a čekáme, že v 6:20 nám zemře další, teď nám hlásí ze Vsetína že zemřel pan Novák ve Vysokém Mýtě, v 8 hodin to bude o dalších 6 více.‘ Dovedete si to představit? A k tomu se dá říkat, že by ti pacienti měli chodit pro rohlíky s lněným sáčkem, protože jinak by je mohly ohrozit karcinogeny z toho plastu.“

Španělská chřipka, se kterou média a někteří lékaři rádi srovnávají COVID, zabila 100x až 1000x více lidí než COVID-19. Každý, kdo byť jen naznačí, že COVID-19 je srovnatelný se španělskou chřipkou, se dopouští šíření poplašné zprávy a jedná se o mimořádně neetického manipulátora. Epidemie byla v historii vždy vyhlašována při násobně vyšších počtech nemocných, než z jakých se republika děsí u COVIDu. Opět prof. Žaloudík:

„Hygienická norma říkala, že 1860 nakažených na 100 000 obyvatel zavdává příčinu k omezování návštěv v nemocnicích a další věci (…), to je 186 tisíc na 10 milionů. Kdybychom měli 186 tisíc nakažených na COVID, to bychom se zbláznili, dovedete si to představit? A to je hygienická norma pro to, abychom zvážili jako ředitelé nemocnic omezení návštěv a podobné věci.“

Média systematicky a úmyslně vytrhávají čísla z kontextu, zveličují ojedinělé případy, každou jednu slavnou osobnost, která má horečku nad 38°C, prezentují jako velkolepý důkaz, že COVID-19 je nejstrašnější mor a je potřeba všechny a všechno zavřít. Vzhledem k tomu, že

• kdyby média stejným „on-line“ způsobem, jakým informují o COVID-19, informovala o jakékoli jiné nemoci s mrtvými (rakovině, rhinovirech rýmy, atp. atd.), výsledkem by byl stejný dojem ohrožení a katastrofy,
• v minulosti ČR zasáhly epidemie chřipky, které si vyžádaly násobně více lidských životů, ale nebyla v žádném případě zavedena taková represivní opatření dopadající na většinu populace,
• rezentováním absolutních čísel vytržených z kontextu, ignorováním relativního počtu, nastavováním měřítka grafů lze manipulativně vytvořit emotivní obraz ohrožení naprosto neodpovídající skutečnému stavu,
• politici se několikrát pokusili změnit přístup k pandemii a namísto trvalých či periodických represí zvolit promořování populace, ale stali se takovým terčem hysterické protikampaně amplifikované médii, že se všichni vzdali a vyhověli požadavkům médií na COVID-represe (Prymula 4/2020),

1. konstatujeme, že pocit ohrožení a diametrální odlišnosti nCOV-19 od všech předchozích infekcí, i když byly stejně či více smrtné a závažné, je vyvolán primárně senzacechtivým způsobem informování médií a špatnou prací s interpretováním statistických dat,
2. odmítáme senzacechtivé zpravodajství emočně zveličující statistiky a charakter nCOV-19 nákazy v ČR a mediální vytváření hysterie,
3. odmítáme agresivní tlak médií na politiky, aby zaváděli stále více COVID-represe, a to zejména ve formě návodných otázek v rozhovorech s politiky, kdy se moderátor neustále ptá, kdy už bude konečně více represe,
4. odmítáme mediální manipulaci, kdy je soustředěným reportováním o individuálních případech s těžkým průběhem COVID vytvářen falešný dojem, že takový průběh statisticky má nebo může mít většina nakažených.

Za sedmé: Média jsou jediným vítězem parazitujícím na pandemii. Mají odpovědnost.

Zatímco pro ekonomiku platí, že COVID-represe ji pomalu zabíjí a čím více COVID-represe, tím hůře pro ekonomiku, média mají úplně obrácenou zpětnou vazbu – čím více COVID-represe, tím lépe pro média. Když totiž nastane karanténa nebo dokonce lock-down ekonomiky, lidé sedí doma a konzumují televizní či internetové zpravodajství, což médiím přináší vyšší sledovanost/čtenost a zisky. Dále, je obecně známou mediální poučkou, že negativní zpráva má násobně vyšší hodnotu než pozitivní zpráva; ovšem zpráva, která vyvolá strach, má ještě násobně vyšší hodnotu než zpráva negativní. To proto, že pokud jsou lidé vystrašeni, instinktivně hledají řešení, které je zachrání před nebezpečím. Každý, koho se tedy médiím povede k smrti vystrašit strašidelným reportováním o nCOV-19, se tak přilepí k obrazovce či monitoru a čeká na zaručené informace od těch samých médií, jak se může ochránit. To dává médiím ještě větší sledovanost a příjmy. Vzhledem k tomu, že

• média velké z části vytvořila nCOV-19 krizi svým hysterickým on-line reportováním, jaké v ČR historicky neexistovalo u chřipkových epidemií s násobně více mrtvými (1958 H2N2 a 1969 H3N2),
• pro média platí kladná zpětná vazba, že čím ničivější restrikce ekonomiky média zpropagují, tím větší profit v podobě sledovanosti, vlivu a moci z toho média mají,
• média mají silný vliv na politiky a tím, které názory odborníků si vybraly k propagaci, dokázala donutit politiky k nastolení těch opatření proti nCOV-19, jaká si vybrali novináři,
• média nejsou nijak poškozována škrcením ekonomiky, COVID-represí ani restrikcemi, a proto je pro ně velmi snadné a laciné bez následků a beztrestně volat neustále po zpřísňování, represích a restrikcích, které ničí všechny ostatní,

1. apelujeme na média, aby se začala chovat zodpovědně a solidárně s ekonomikou, uvědomila si, jaké škody voláním po represích způsobuje pacientům trpícím čímkoli jiným než COVID-19, vzdělanosti i ekonomice, a přestala zneužívat svého unikátního postavení,
2. vyzýváme hygienické stanice, aby bez výjimek a dvojího metru vymáhaly veškerá represivní a karanténní opatření, které média požadují a prosazují pro ostatní segmenty ekonomiky, proti všem redakcím, studiím a prostorům médií, v nichž se objeví kdokoli nCOV19-pozitivně testovaný, a aby důsledně trasovaly kontakty kohokoli nCOV-19 pozitivního v redakcích a studiích médií.

Za osmé: Narychlo vyvinuté vakcíny způsobovaly narkolepsii a paralýzu, nesmí být nikomu vnucovány.

Soudní pře ve Spojeném království nade všechnu pochybnost prokázaly, že vakcína Pandermix proti chřipkové pandemii H1N1 v roce 2009, narychlo vyvinutá farmaceutickým koncernem GlaxoSmithKline, způsobovala narkolepsii (zničující onemocnění znemožňující normální život) a v řidších případech i dočasnou paralýzu. V Evropě se jednalo minimálně o 1800 případů kterým Pandermix zničil život. Pandermix prošel zkráceným testováním, aby mohl být urychleně nasazen proti očekávané strašlivé prasečí chřipkové pandemii, o které epidemiologové předpokládali, že může přetížit zdravotnictví. Vakcíny proti COVID-19 trpí tím samým rizikem – jsou vyvíjeny extrémně narychlo a prochází zrychleným testováním a certifikací. Proti ruské vakcíně Sputnik varuje řada lékařů, ale i v USA významné osobnosti a experti výslovně zpochybňují bezpečnost narychlo vyvinuté americké vakcíny proti COVID-19. Všechny tyto obavy stejným způsobem platí pro všechny narychlo vyvíjené a testované vakcíny – a to i ty evropské. V EU má být vakcinace centrálně pokryta nákupem vakcín Evropskou Unií od farmaceutické firmy AstraZeneca. Ta ovšem dostala příslib, že nebude muset platit za vedlejší účinky své vakcíny nad určitou částku. Každý, kdo bude očkován vakcinou proti COVID-19, která prošla zrychleným vývojem a testováním, je fakticky beta-tester, tak trochu pokusný králík. Každý sám za sebe musí podle dostupných odborných informací vyhodnotit, jak vnímá poměr přínos:riziko. Je tedy absolutně vyloučeno, aby byl kdokoli k aplikaci narychlo otestované vakcíny proti COVID-19 jakkoli tlačen či nucen. Jenže přesně to se, přes počáteční ujišťování politiků (těch samých, kteří opakovaně slibovali že nepřijdou plošná opatření a že nepřijde lockdown, jen aby je pak vyhlásili), chystá. Ministr zdravotnictví Prymula již zmínil, že pouze ten, kdo se nechá očkovat vakcínou proti COVID-19, bude zbaven jha represivních opatření – jmenovitě nošení roušky. Velmi reálně se tedy rýsuje situace, kde jen zrychleně testované a neověřené vakcíny proti COVID-19 sice nebudou výslovně „povinné“, ale budou jedinou možností, jak uniknout z represí zavedených MZČR proti nCOV-19. A že MZČR zpřísní COVID-represi tak nesnesitelně (např. zákazem vycházet z domu – tím Prymula s Babišem nyní vyhrožují), že tím fakticky donutí občany ČR si „dobrovolně“ nechat podat vakcínu (a ještě za to zaplatit). Prymula již výslovně řekl, že jeho cíl je, aby se nechala očkovat polovina populace ČR. Vzhledem k tomu, že

• v nedávné minulosti narychlo vyvinuté a otestované vakcíny měly prokazatelně velmi závažné negativní vedlejší účinky,
• existují důvodné pochyby o validitě zrychleného testování vakcín,
• i výrobci vakcín svým produktům nevěří natolik, aby přijali plnou finanční odpovědnost za škody jimi vyvolané,

1. kategoricky odmítáme jakoukoli povinnost nechat se očkovat narychlo vyvinutými a otestovanými vakcínami,
2. kategoricky odmítáme nepřímé donucování nechat se naočkovat skrze represi uvalovanou na ty, kteří nebyli naočkováni, nebo skrze kolektivní vinou represí na celou populaci, protože nebyl naočkován takový počet lidí, jaký si přeje MZČR.

Zdroj:  http://dfens-cz.com/racionalni-deklarace-proti-covid-represi/

V Lize lidských práv se dlouhodobě zabýváme lidskými právy a svobodami ve zdravotnictví, ale teď jsme se poprvé rozhodli vyjádřit znepokojení z výběru nového ministra zdravotnictví. Dosazení Romana Prymuly do této funkce představuje přímé ohrožení zájmů pacientů a příjemců zdravotní péče z důvodu jeho masivního střetu zájmů  a chybějící morální integrity. Vyzýváme k zodpovědnému obsazování postů ministrů osobami nejen na odborné, ale i morální úrovni a bez střetu zájmů.

1. Chybějící bezpečnostní prověrka a enormní střet zájmů

Prymula měl mít už jako náměstek ministra zdravotnictví bezpečnostní prověrku, kterou se mu ani po téměř roce nepodařilo získat. Naposledy o ní byla řeč v květnu 2020 a od té doby není známo, zda prověrku nakonec získal nebo ne. Bylo by absurdní, pokud by jako náměstek prověrku potřeboval, ale jako ministr by se obešel bez ní.

Národní bezpečnostní úřad prověřoval mj. Prymulovy příjmy od farmaceutických firem, které v průběhu několika let činily desítky milionů Kč. V roce 2016 byl Prymula odvolán z funkce ředitele Fakultní nemocnice Hradec Králové z důvodu zamlčování informací o závažném střetu zájmů. Zdravotnický deník rozkryl Prymulův střet zájmů v několika článcích a shledal u něj nepřijatelnou koncentraci rolí, funkcí, moci i peněz (1, 2). Střetu zájmů u Prymuly v souvislosti s očkováním a pobíráním odměn od výrobců vakcín se v roce 2012 zabývala Liga lidských práv v analýze Vliv farmaceutických společností, očkování a reklama.

2. Problematické odměňování rodičů za testování vakcín na dětech

Součástí stejné analýzy (s. 46) bylo i eticky a právně problematické finanční odměňování rodičů ve výši 4 500 Kč za testování vakcín na dětech, což koordinoval právě Prymula. Kromě nepřijatelné a zákonem zakázané finanční motivace rodičů nebyl při provádění klinické studie respektován požadavek na minimalizaci rizika, neboť vakcína byla dětem aplikována současně s dalšími vakcínami. Bližší informace o této studii jsou součástí analýzy Ligy lidských práv (s. 46 a násl.).

3. Pomoc státu vyhnout se odpovědnosti za újmu způsobenou povinným očkováním

Roman Prymula se také aktivně podílel na snaze státu zbavit se odpovědnosti za újmu způsobenou povinným očkováním. Liga lidských práv poskytuje právní pomoc chlapci, který v kojeneckém věku utrpěl trvalé ochrnutí poloviny obličeje, které jeho ošetřující odborní lékaři vyhodnotili jako důsledek očkování. Prymula pro ministerstvo sepsal vyjádření z pozice předsedy České vakcinologické společnosti, ve kterém vyloučil příčinnou souvislost mezi očkováním a ochrnutím obličeje. V té době také nastoupil na ministerstvo jako náměstek. Podle ošetřujícího lékaře chlapce stanovisko Prymuly neodpovídá medicínskému poznání v odborné literatuře, ale ani příbalovému letáku k vakcíně, které obojí ochrnutí jako vzácný nežádoucí účinek připouští.

Od Romana Prymuly nelze očekávat nestranný výkon funkce ministra zdravotnictví ve prospěch pacientů nikoliv proto, že by nebyl odborně kompetentní, ale proto, že je dlouhodobě finančně zainteresován prosazovat své vlastní zájmy a zájmy farmaceutického průmyslu. Absence střetu zájmů je přitom pro výkon funkce ministra stejně tak důležitá jako odborné a manažerské kompetence. U každého kroku tohoto ministra vyvstane otázka, proč a v čí prospěch rozhoduje.

Zdroj: https://llp.cz/blog/liga-je-znepokojena-z-vyberu-noveho-ministra-zdravotnictvi-ohrozeny-jsou-zajmy-pacientu/

Linda Chen-Jandová pochází z Tchaj-wanu, v Česku žije už sedmým rokem. Vdala se tu, na Univerzitě Palackého v Olomouci vyučuje čínštinu. V rozhovoru popisuje, co pro její vlast znamená nedávná návštěva předsedy českého Senátu Miloše Vystrčila, jak Tchaj-wan pohlíží na Česko a na Čínu. A také, že se bojí války.

Předseda českého Senátu ve vaší vlasti řekl: Jsem Tchajwanec. Byla jste hrdá, když jste to slyšela?
Pro nás to znamená opravdu moc. Jsme obrovsky šťastní, že si nás svět všiml. Dlouhodobě totiž trpíme pocitem, že na nás všichni zapomněli. Strašně moc nám chybí sebevědomí. Není to jen postojem ostatních, Tchaj-wan má velmi komplikovanou historii. Několik století se potýkáme s vlastní identitou; svým způsobem pořád nevíme, kým doopravdy jsme. Žijeme ve stínu obrovské Číny, těžko hledáme, na co bychom měli být pyšní. Typickým příkladem je náš vztah ke slavnému basketbalistovi NBA Jeremymu Linovi. Bijeme se v prsa: „Podívejte, co ten Tchajwanec dokázal!“ Dělá nám to dobře. Až na to, že on s naším ostrovem zas tolik společného nemá – na Tchaj-wanu byl jen dvakrát v životě. A právě teď hraje basket za Peking. Což je docela symbolické.

[[img:chrn_fullwidth:16407:Tchajwanka Linda Chen Jandová učí v Olomouci čínštinu]]

Jak si tedy mám představit tchajwanskou reakci na Vystrčilovu návštěvu?

Stavíme se k tomu typicky tchajwansky. Ne že bychom byli pouze hrdí, úplně z toho blázníme. Jsme v extázi. Najednou na Tchaj-wanu zaznívá: „Vidíte? Není tak zle, svět stojí při nás!“ Obávám se, že naše reakce je až přehnaná. Neodpovídá realitě. Vždyť mí přátelé jsou například naprosto přesvědčeni, že Česko je v našem sporu s Čínou jednoznačně na straně Tchaj-wanu. Asi by se hodně divili, pokud by věděli o aktivitách prezidenta Zemana.

Jeho pročínské postoje neznají?
Ne, jelikož dalším poznávacím znakem Tchajwanců je určitá sebezahleděnost. Jsme zvědaví, co si o nás svět myslí, jinak se ale o dění za hranicemi moc nezajímáme. Chybí nám kontext. Proto jsme teď z návštěvy pana Vystrčila přehnaně nadšení. Vždyť já už jsem slyšela o firmě, která začala přes web prodávat trička s nápisem „Jsem Tchajwanec“. A jsem si jistá, že v mé vlasti půjdou velmi dobře na odbyt. I to potvrzuje, že českou návštěvu vnímáme jako významný milník. Zvyšuje naše národní sebevědomí.

Vážně to tolik potřebujete?
Jistě. Vím o průzkumech veřejného mínění, které v mé zemi zkoumaly základní otázku: Kým se cítíte být? Před třiceti lety se většina oslovených vyslovila, že se považuje za Číňany i Tchajwance zároveň. Druhým nejpočetnějším proudem byli tehdy lidé, kteří se označovali spíš za Číňany. Od roku 2007 už ale převažují jedinci, kteří se cítí být Tchajwanci – poslední dobou jde dokonce o dost výraznou majoritu. Jasno v tom má hlavně mladší generace.

Tchaj-wan půl století úspěšně vzdoruje čínskému tlaku. Většina zemí světa vás sice kvůli Pekingu oficiálně neuznala, vy si ale stále sami vládnete, nepodřídili jste se. Až mě napadá, že byste mohli leckoho učit, jak si držet Čínu od těla.
Tak to možná vypadá z dálky, minimálně ekonomicky jsme ale na Číně stále velice závislí. Vláda se to sice poslední dobou pokouší změnit, má ovšem v mnoha ohledech svázané ruce – nemůže soukromým firmám diktovat, kam mohou a nemohou investovat. Uvědomme si, že pro nás je obchodování s Čínou v mnohém jednodušší než třeba s Indií či Vietnamem – už kvůli jazyku. Zase jde ale zásluhou tamního komunistického režimu o poměrně rizikový byznys. Obecně se lidi v mé zemi hodně bojí, že si Čína místo vojenského zásahu hodlá Tchaj-wan podmanit prostě tím, že si ho koupí. Že místo armádní síly použije tu ekonomickou. Bylo by to pro ni jednodušší, určitě by to tolik nepohoršilo světové mínění. Něco takového se už ostatně děje – Číňané pronikají do tchajwanských médií, mají své emisary i mezi politiky. Momentálně tahle taktika příliš nefunguje, do budoucna je ale velmi nebezpečná. Na můj vkus do Číny létá až příliš mnoho významných tchajwanských politiků a generálů, o nichž absolutně nevíme, co tam pohledávají. Ne všichni hrají s odkrytými kartami.

Co většina Tchajwanců cítí směrem k Číně?
Především strach. Taky opovržení. My Tchajwanci si velmi vážíme své svobody. A v Číně se děje spousta věcí, které si ani nedovedeme představit. Nejde tam „pouze“ o omezení svobody projevu, v Číně si někdy nemůžete být jisti ani samotným životem. Je to země, v níž vládne teror. V níž se nemůžete cítit bezpečně. V níž kdykoliv můžete přijít o svůj majetek. Něco takového u nás není. Můžeme kritizovat kohokoliv, klidně i vrcholné politiky. Ve srovnání s Číňany jsme velmi šťastní. A můžeme pouze doufat, že i v té velké zemi nedaleko od nás se brzy něco změní. Kdo ví, třeba se v Číně dostanou k moci jiní lidé. Možná brzy nastane i den, kdy tam padne komunistický režim. Zatím je však atmosféra mezi námi a jimi velmi napjatá.

Jak se to projevuje?
Na dohled od tchajwanských břehů často cvičí čínské stíhačky. Spousta lidí se bojí, že nás od vypuknutí ozbrojeného konfliktu dělí opravdu jen vlásek. Nikdy nevíte, co všechno může spustit válku – třeba i úplná hloupost, pouhá chyba jednotlivce. My jsme oproti Číně opravdu malá zemička. Díky každému takovému vyslovení podpory, jakou byla návštěva pana Vystrčila, jsme si ovšem sebou víc jistí. Vláda například nedávno za velké peníze pořídila hodně zbraní. Ještě před několika lety by to bylo politicky neprůchodné, to si obyčejní lidé říkali: „Proč utrácet majlant za něco, co je úplně zbytečné? Čínu stejně nikdy nemůžeme porazit.“ Teď se obecný názor změnil. Tchajwanci si uvědomili, že je dobré Číně i světu dát najevo, že se nikdy nevzdáme. Že nejsme tak slabí, jak si někdo možná myslí. Před několika měsíci se jeden náš významný politik nechal natočit s koštětem a veřejně vzkazoval: „I kdyby mi zbylo v ruce jenom tohle, stejně budu bojovat.“

Když Miloš Vystrčil po jedné návštěvě vaší země řekl, že je Tchajwancem, dokázala byste vy o sobě po sedmi rocích tady prohlásit, že jste alespoň trochu Češka?
Určitě! Někdy už i více uvažuju jako Češka než jako Tchajwanka. Dokonce se obávám, že bych se do své vlasti ani nedokázala vrátit. Nejen kvůli odlišnému počasí. Též zásluhou jiného životního stylu. Hodnot, které se v obou zemích vyznávají.

Opravdu se tak liší?
Na Tchaj-wanu se všechno děje hrozně rychle. Prvním a téměř jediným přikázáním je: Být za každou cenu úspěšný. Tchajwanskýma očima to znamená: Být bohatý, dosáhnout vysoké společenské úrovně. V Česku nic podobného nepozoruji. Daleko více respektujete rozhodnutí každého jedince. Mladí lidé si mohou bez problémů vybrat, co chtějí studovat. To na Tchaj-wanu neexistuje, tam za teenagera v daleko větší míře volí rodiče. Pokud se z vás nestane úspěšný právník, bankéř nebo lékař, pak jste zklamal. Vlastní rodina se za vás často stydí. Na Tchaj-wanu takřka neustále žijete pod obrovským tlakem. Pokud nevyděláváte dost peněz, máte dokonce problémy se i oženit. Mít děti. Jako matka jsem si jistá, že chci, aby moji potomci vyrůstali zde. V Česku je atmosféra k dětem celkově mnohem přátelštější. Jakmile se na Tchaj-wanu v autobusu rozbrečí prcek v kočárku, lidi ho podrážděně okřikují. Schází jim empatie. Děti vyrůstají do velmi drsného konkurenčního prostředí. Projevuje se to pak i mezi dospělými, kteří kvůli tomu nadělávají spoustu přesčasů, matky si ještě nedávno radši ani nebraly mateřskou, aby nepřišly o práci.

Byl to tedy pro vás velký kulturní šok, když jste se přestěhovala do Česka?
Velký kulturní šok jsem v Česku zažila především kvůli jídlu. Na Tchaj-wanu jsme zvyklí konzumovat lehké, čerstvé potraviny – zeleninu, rýži, mořské plody. Vy máte jiné návyky. Jiné to je i ohledně služeb, v tom jsme na Tchaj-wanu asi trochu zhýčkaní. Můžeme si cokoliv koupit kdykoliv, třeba i ve tři v noci. Obsluha navíc bývá milá. U vás je obvykle – řekněme – odměřenější. Ale nestěžuju si. Člověk si musí uvědomit, že to prodavačka na druhé straně pultu taky nemá jednoduché. Dalším rozdílem mezi oběma zeměmi je míra byrokracie – u vás je značná, ne vždy se navíc úředníci chovají zrovna přívětivě. U nás své zařizování můžete často vyřešit přes internet, případně na jednom místě, kdežto v Česku je potřeba oběhat několik různých úřadů. Opravdu si nestěžuju, na Tchaj-wanu jsme asi prostě jen zhýčkaní.

Co říkali vaši příbuzní, když jste se rozhodla odstěhovat kamsi do střední Evropy?
Většinou mi záviděli.

Opravdu?

Ano, obrovsky! Pro ně je život v Evropě synonymem čehosi velmi romantického. Česko, a především Praha, je v mé vlasti velmi známou a vyhledávanou destinací. Hodně často k vám jezdíme na líbánky, na Tchaj-wanu je velmi populární turistický balíček, kdy postupně navštívíte Rakousko, Maďarsko a Česko. Spousta mých krajanů se na tenhle výlet vydává i těsně před svatbou a pořizuje na zdejších zámcích mraky romantických fotografií.

Byl bych překvapen, kolik Tchajwanců zná Česko?
Mezi mladými určitě ano. O Praze je několik velmi oblíbených tchajwanských písniček, v pár klipech byste hned poznal Staroměstské náměstí nebo Karlův most. Není tedy divu, že si moji kamarádi život ve středu Evropy trochu idealizují.

Co vám tady kromě nich, rodičů a tchajwanského jídla ještě z vlasti schází?
Bezesporu pláže. Nebo tradiční svátky, jako třeba čínský nový rok, různé festivaly dračích lodí. Spousta z toho vás zas tolik nezajímá, když žijete tam. Jakmile se ale přesunete na druhý konec světa, chybí vám to. Stýská se mi taky po přátelské atmosféře na tchajwanských tržištích. Po karaoke, to je na Tchaj-wanu hodně populární.

Jedna věc vám jistě nechybí: zemětřesení. Ročně jich prý váš ostrov postihne až tisíc.
A bývají někdy opravdu děsivá. Zejména pokud žijete ve vyšším patře, už nad pátým podlažím to s vámi pořádně mává. Je to do značné míry nepřenosná zkušenost. Prostě se vám může stát, že se s vámi celý barák třese, věci padají z poliček na zem. Když jste v tom poprvé, hodně se bojíte. Místní jsou už ale vytrénovaní. Nejdůležitější je poznat, kdy je potřeba utíkat a kdy lze ještě zůstat v klidu. Konstrukce našich budov s tím už naštěstí počítají; pokud nepřijde něco opravdu velkého, tak vydrží.

Takže se už zemětřesení tolik nebojíte?
Záleží na situaci. Nemusíte se jich bát, pokud se zrovna nenacházíte někde hodně vysoko. Nebo pokud nejde o opravdu devastující pohromu. Ale jistě – stát se může cokoliv. V dubnu třeba došlo k obrovské tragédii v karaoke baru, která by nemusela mít tolik obětí, pokud by navzdory předpisům nebyl zamknutý nouzový východ. Někdy jsou bohužel všechna systémová opatření k ničemu, pokud selže lidský faktor. To máte jako s tajfuny – varování před nimi jsou na Tchaj-wanu velmi propracovaná, jenže pak vidíte, že se lidi bez ohledu na vyhlášený poplach neschovají doma, místo toho jdou klidně do kina, s přáteli na karaoke. To je pak úplně jedno, že jde taky o Tchajwance, jako jsem já. Stejně je nechápu.

Kupredudominulosti.cz – Na začátku tohoto roku patřily k vůbec nejposlouchanějším na Svobodném univerzu tři rozhovory, ve kterých byl hostem psychiatr Jaroslav Matýs. Bavili jsme se samozřejmě o autismu, o Grétě Thunbergové, kvůli které to – lidově řečeno – pořádně schytal od aktivistů s funkcí i bez funkce.

Ale mluvili jsme také o výchově dětí, a to je důvodem, proč se do studia vracíme. O výchově se rok od roku mluví více, právě proto, že se objevují stále další problémy, které je potřeba řešit – alespoň se to tak říká. Ale objevují se skutečně stále nové výchovné problémy? Nebo se nám to tak jeví kvůli dobové módě, která velí neustále otevírat nová témata a vynucovat si jejich řešení? Jinými slovy, jsou to skutečné problémy, nebo spíše umělé? Pokud jsou skutečné, tak mají je opravdu děti, nebo spíše my dospělí? O tom všem budeme opět rozmlouvat s člověkem, se kterým jsme toto téma už nakousli, tedy s dětským psychiatrem Jaroslavem Matýsem.

Martina: Pane doktore, minule jste mluvil o mnoha velmi zajímavých výchovných aspektech, a já bych je dnes ráda probrala z gruntu, protože posledně jsme před sebou měli témata trochu jiná. Ukázalo se, že to, co jste říkal, nezaujalo jen mě, ale vzbudilo velkou debatu i na internetu, na sociálních sítích především. Vy jste například hovořil o psychické zátěži dětí v dnešní době a já bych to chtěla rozebrat, protože je to velmi důležité – vrtá mi pořád hlavou, z čeho se tato psychická zátěž dnes rekrutuje. Nejde většinou o život, o nedostatek jídla nebo o střechu nad hlavou – kde se tedy bere tak obrovská psychická zátěž?

Jaroslav Matýs: Otázkou je, jestli je to vůbec obrovská psychická zátěž, a co obrovská psychická zátěž vůbec je? Skutečně nebojujeme o přežití, nemusíme chodit lovit mamuty a děti nemusí zůstat v jeskyni bez rodičů. Dneska se chodí lovit do Tesca nebo do hypermarketu. Zátěž vidím spíše v tom, že své děti netrénujeme přirozenou cestou, jak zvládat zátěž, a dnes se to dostalo do situace, jak se ukazuje nejenom v mé ambulanci, ale celkově, že zde jsou hyperprotektivní a hyperochranitelské postoje nejenom vůči dětem, ale i dospělým. Dnes má dokonce šéf problém něco přikázat svým zaměstnancům, protože by mohli trpět stresem, protože už běžná zátěž je označována jako šikana nebo znevažování člověka. Ale přitom kdybychom nezvládli zátěž, tak bychom už nikdy nevylezli ven z jeskyní a nepřežili bychom.

Když se vrátím zpět k dětem, tak ano, zátěž v dnešní době existuje, ale je jiného charakteru. Co se změnilo? Generace současných rodičů, jak to vidím a jak jsem to řekl i posledně, odmítá vstupovat do výchovných konfliktů, uniká do zaměstnání, kde dostávají odměnu hned, kde jsou úspěšnější. Protože u výchovy přichází odměna za 15–20 let. Takže psychická zátěž existuje, ale jiného typu, než jak bylo v jeskyních, a my jako kdybychom rezignovali a jako kdyby současná generace rodičů nebyla ochotna zvládat zátěž, protože to sama neumí.

Martina: Jste odborník, pracujete léta s dětmi a dospělými, je to vaše profese. Máte nějakou teorii, kdy se stalo, že jsme popřeli vlastní evoluci, v jejímž rámci bychom měli obstát ve světě? Kdy jsme došli k tomu, že největším dobrem, které můžeme pro děti udělat, je nevytahovat je ze zóny komfortu? Kdy se to stalo?

Jaroslav Matýs: Trochu odbočím. Včera jsem měl jednoho kluka s autismem a s vysokým intelektem, seděl naproti mně. V období koronakrize a karantény byl doma, v komfortní zóně, a já jsem se musel strašně smát, přestal se prostě učit. Ptám se ho: „Honzo, proč ses neučil?“ On – dlouhá dramatická pauza – a pak úplně extrovertně odpověděl: „Nechtělo se mi vystoupit z mé komfortní zóny.“ A já: „Honzo, já to přeložím – byl jsi líný se učit?“ A to má svou logiku. To je přesně ono. Dneska se komfortní zónou nazývá cokoliv, co nám zabezpečuje klid a potlačuje zátěž.

Já si nemyslím, že komfortní zónou je to, že sedím a nic nedělám. Já se cítím komfortně, když se mi něco povedlo. Když něco umím, ale musím se to naučit. Dnes se termíny „komfortní zóna, stres, deprese“ zneužívají. Je přece normální, že když jdu na zkoušku, tak mám obavy a bojím se. Ale na zkoušku na vysoké škole jsem se naučil kde? Na základní škole. Tedy ne, že omezíme zkoušení jenom proto, aby chudák dítě nebylo ve stresu. Tím nepopírám, že se někdy děti přetěžují nebo je dítě nevhodnými postupy zatěžováno tak, že to nezvládne. Ale vrátím se zpět. Úzkost, napětí, strach nebo obavy z výsledku přece vedou k tomu, že se naučíme tyto věci zvládat, a zároveň ukazujeme, že se chováme zodpovědně. Takže si nemyslím, že by zachování komfortní zóny mělo být cílem. Tam se musím teprve sám dopracovat přes nekomfortní zóny – a bez lenosti.

Prohra patří k životu. Pravidla by se neměla nastavovat tak, že jsou odměněni i ti, kteří prohrají

Martina: To je důležité, co jste teď řekl, ale ta má otázka zněla ještě trochu jinak. Kdy se to stalo? Kdy jsme si řekli, že musíme naše děti zahalit plyšovým župánkem a nikdy jim ho nesundat? A máme pocit, že to je dobré.

Jaroslav Matýs: Máme pocit, že to je pro ně dobré. Ale teď k tomu, kdy. Časová hranice není přesná, ale myslím, že generace našich rodičů, babiček a dědečků, kteří ještě zažili válku, nás vedly k zodpovědnosti, protože máme transgenerační přenos boje o přežití a skutečné nouze. Současní rodiče, a neříkám, že všichni, mají mantru: „Jenom aby dítě netrpělo, když už trpěli moji rodiče, nebo když jsem trpěl já.“ Jako Evropa jsme se poučili, že válka je strašně zlá, a děláme všechno pro to, abychom neubližovali, pomáhali, akceptovali hendikep, to, že někomu něco nejde. Během 10–15 let společnost vygenerovala různá podpůrná opatření a pravidla, že jakákoliv zátěž je škodlivá, a nemusíme se o nic snažit, protože se máme dobře a máme vše pod nosem.

Třeba jednoduché pití v průběhu hodiny. Já tomu nerozumím, pitný režim nemusím dělat tak, že v hodině piju. Nebo že se musím najíst. To je otázka sebedisciplíny a běžného života – mám pocit žízně, napiju se. Takže podpůrná opatření se dostala do pozice hlavní mantry, stala se hlavním přístupem ke komukoliv, a to i v práci. Vidím to i v ambulanci, kdy si zaměstnavatelé nevědí rady. Mám majitele firem, kteří říkají: „Nevím, jak je přinutit pracovat.‘‘ Nebo že nezvládnou zátěž s přesčasy. Takže myslím, že za nějakých 10–15 let se nastavila mantra podpůrných opatření pro každého a pro všechny, a myslím, že to není správné. A týká se to dospělých i dětí.

Martina: Ale toto vzniklo navzdory tomu, co jste říkal, že prarodiče byli ještě vystaveni válečnému stresu, což už si my neumíme představit. Ale náš individuální pocit, že jsme ve stresu, že je toho moc, jsme přetížení, je nesporný. Myslíte, že třeba děti tímto opravdu psychicky přetěžujeme? Třeba školou, povinnostmi, protože se pořád hovoří o tom, že dnešní děti jsou více stresované a frustrované?

Jaroslav Matýs: Když se vrátím ke stresu, tak je to jako ve sportu. Sportovci mi dají za pravdu, já jsem sportoval, že když chodíte kolem kopce pěšky, a neběháte, tak si nezvýšíte výkonnost. Když do kopce vyjdete a nevyběhnete, tak sice je vyšší, ale není to ono.

Když vytváříme vším obložené podmínky, tak nemůžeme čekat, že bude zvládnuta běžná zátěž. Pro nás, pro naši generaci, je zátěž běžná: ráno vstanu, mám denní režim, něco udělám, pak si odpočinu, jsem zodpovědný. Dnešní rodiče, jak řekla myslím paní klinická psycholožka Pekařová, dnešní české matky vypnou svým dětem ruce i hlavu. Co to znamená? Když dítě neumí zavázat šňůrky, mamka mu je zaváže. Ne aby to samo vyřešilo, ale už chce, aby to zavázala. Pro mě je nepochopitelné, proč se mluví o stresu u jakékoli zátěže. Stres, který poškozuje, to už je něco jiného.

Martina: Když se podívám, jakým způsobem děti vedeme, a když sama znám ze své zkušenosti, jak vypadají nejrůznější sportovní klání a soutěže, tak jedním z důsledků je, že udělujeme poháry i za desáté místo, aby děti nebyly frustrovány z toho, že neběžely rychleji. Když nebyly první, druhé, třetí, tak si domů odnesou menší poháry, ale za pěkné desáté místo. Myslíte, že tohle je dobrý výchovný model? Nebo co s námi může toto dělat?

Jaroslav Matýs: Tyto aktivity plně chápu u skutečně hendikepovaných lidí, a proto se na paralympiádě kategorizuje podle typu. Tam tomu rozumím, protože dávají příklad tím, že sportují, něco dělají, nelitují se a pouze neleží. V běžném sportovním klání, myslím na školách, patří i prohra k životu. Není to prohra existenciální, že bych umřel, ale je to prohra v tom smyslu, že mi ukazuje, jak daleko jsem se dostal, co umím, v čem jsem dobrý. A pak je to na daném člověku, na dítěti, jestli se chce zlepšit, nebo rezignuje. Já jsem dělal závodně cyklistiku a pamatuji si, že jsem chtěl vyhrát. A když mi to nešlo, byl jsem vzteklý, takže jsem znova trénoval ještě víc. Pak jsem to přehnal. Ale existují děti, kterým rodiče řeknou: „To je v pořádku, nemusíš být první, a když nechceš, tak tam nechoď.‘‘ Co ho naučili do života? To, že není důležité být dobrý.

Martina: To znamená, že klasické olympijské heslo „Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se“ je špatně?

Jaroslav Matýs: Není špatně. Když se zúčastním, tak vím, jak na tom jsem. Ale nebojím se prohrát, a chtěl bych vyhrát.

Rodiče si neuvědomují, že vychovávají generaci, za níž budeme stavět domovy důchodců sami pro sebe, což se děje. A v nich nebude personál, protože tato generace dětí se nebude ochotna starat o staré lidi, nebude to umět.

Martina: Pane doktore, už jste to zmínil a narazili jsme na to i v minulém díle, že rodiče často nechtějí vstupovat do výchovných konfliktů. Chtěla bych to rozebrat trošku více, protože je to důležitý podnět. Co s tím? Co z toho vyplývá pro děti, pro rodiče? Jakým způsobem, když to řeknu hrubě, to ošéfovat?

Jaroslav Matýs: Nevím, jestli se někomu v současné generaci rodičů, neříkám stoprocentně všem, ale generaci obecně, dostane do povědomí, že: „Jak vychováte své děti, tak se o vás postarají.“ Představme si fantazijně současnou generaci: děti na tabletech, mobilech, Twitterech, chatech a tak dále, které v podstatě neumí vysávat, ani si nevšimnou, že mají špínu v pokojíčku. Takový člověk se má v životě postarat o svou rodinu, když se neumí postarat sám o sebe, a ještě by se měl starat o vás?

Děsí mě, že si rodiče vůbec neuvědomují, že dneska vychovávají generaci, která – neříkám, že určitě, ale kdyby se to dotáhlo, že bychom si stavěli domovy důchodců sami pro sebe, což se děje. A na druhou stranu v nich nebudou lidé, protože generace dětí nebude ochotna se starat o staré lidi, ani to nebude umět. To je na tom největší průšvih, a vidím to jako trošičku jako sisyfovskou práci, když v ambulanci toto vysvětluju: „Co naučíte svoji dceru, když v domácnosti neuklízí? Jak se postará o dítě, když nepomůže s bratrem? Co naučíte kluka, který visí na internetu, a není ochoten jít ani na nákup, nezvedne ani tašku? Co mu dáváte do rodiny?“ A pak se ptám, proč se mstíte jeho budoucí manželce?“ Maminka se ptá: „Jak to myslíte?“ Takového chlapa bude mít doma. Takže nevím, kdo ze současné generace mladých rodičů toto dá.

Ale zase mám dobrou zprávu, že mám v ambulanci mladé rodiče, kteří u mě už byli, a berou to celkem poctivě. To jsou hvězdičky na obloze, ale většinou vidím, že nechtějí vstupovat do výchovy.

Mohou se narodit zlé povahy, které jsou od narození bezhraniční. Takové dítě se nedá léčit, není to duševní porucha, ale je to osobnostní, povahový rys.

Martina: To zní logicky a zdravý selský rozum by i ve výchově přeci jen mohl dostat trochu pozornosti. Ale faktem je, že výchovné metody vědečtí a pořád se mění. Doplňují se, rozvíjejí a určitě mnohdy zlepšují, ale také úplně křiví. A jestli tomu správně rozumím, tak říkáte, že musíme vést děti k tomu, aby dokázaly udělat věci, které po nich chcete, aby byly součástí rodiny. To znamená uklízet po sobě, chodit nakupovat, vyluxovat. A ony nechtějí, neudělají to. A copak mají dělat rodiče? Jak to má vypadat? Na každé dítě funguje trošku něco jiného, ale my jsme vystaveni modelům, že bychom neměli zvedat hlas, o fyzických pobídkách ani nemluvě. Teď jsem se přežehnala. Doufám…

Jaroslav Matýs: Já vám v tom trošku, jako psychoterapeut a lektor psychoterapie, teď trošku vážně, ale s nadsázkou, pomůžu. Spravedlivý hněv rodičů musí děti vidět a poznat právě proto, aby věděly, kde je hranice. A to, co následuje, je životní zkušenost do života už mimo rodinu, kde když vidím, že se naštve šéf, policajt, nebo někdo jiný, tak to vidím, a vím, že existuje hranice. A když rodiče budou emočně ploší a budou blokovat spontánní projevy, tak je naučí být co?

Martina: Být ploší a bezbřezí.

Jaroslav Matýs: Naučí je, že dítě, ať dělá, co dělá, tak emoce tam prostě pojedou. Nemají ohraničení, takže budou bezhraniční. Tyto bezhraničné děti pak skutečně zneužívají a týrají své okolí. A co je zastaví? Teď se vrátím trošku do historie. Bezhraničné dítě s agresí vyroste do dospělosti a je naučeno, že mu všichni vždy ustoupí, nebo se tváří, že se nic neděje, případně se snaží domluvit. Prosím vás, proč se nikdo nedomluvil s Hitlerem? Protože s agresorem se nedomluvíte. To je pointa, kterou chci říct. U agresora je nejdřív policie, symbolicky, a pak psychoterapie. To znamená, nejdřív ho musím zastavit, a pak mu ukazuji, co má dělat, vedu ho k tomu, aby něco dělal, a časem pochopí, k čemu to bylo dobré. Ale bezhraničního agresora, a nemyslím, že všechny děti jsou takové, musíme nějakým způsobem korigovat a hold někdy, teď se vrátím k fyzickým trestům, k fyzické hranici. A zase, v Česku se fyzický trest hned transformuje na týrání a mlácení, ale tak to prostě není, ani jsem to tak poprvé neřekl. Fyzická hranice, fyzický trest má být přiměřený, aby to nepoškodilo, neublížilo, ale dává skutečně jasnou hranici, že už to dál nepůjde, protože pak hrozí odchod z rodiny, nebo další sankce. Takže k hranicím patří jak slovo, tak i hlas a konečnou hranicí je fyzický trest nebo fyzická zeď, když to řeknu takto.

Martina: Řekněte mi ještě jednu věc, protože v tomto nejsem odborník. Když jsem si četla vaše rozhovory, tak jsem narazila na ten termín „dítě bez hranic“, potažmo „bezhraniční děti“, což je trošičku něco jiného, protože „bezhraniční děti“ už jsou diagnóza. Řekněte mi, bezhraniční děti jsou poruchou, nebo se dá dítě takto vychovat?

Jaroslav Matýs: Když jsem začínal s psychiatrií, tak jsem nikdy neměl pocit, že se může narodit zlý člověk. V dětské psychiatrii skutečně vidím, že se mohou narodit takovéto zlé povahy, které jsou od narození skutečně bezhraniční. A tam je to strašně složité. Ale zase je to u rodičů určitého typu, a takové bezhraniční dítě se nedá léčit, to není duševní porucha, je to osobnostní povahový rys, vlastnost, která se pouze dá režimově vést k tomu, aby to dotyčný dostal pod kontrolu. Jestli se to povede, nikdo nikdy neví, ale když se to nedělá, tak to stoprocentně dopadne špatně. Takže mám takové bezhraniční děti v dětských domovech, ale i v domácnostech. Včera jsem měl maminku, kde syn napadal nožem matku. A víte, co až pomohlo? Když jsem mu napsal do papírů, že doporučuji OSPODu umístění do výchovného ústavu. Mávnutím proutku přestal doma napadat matku, a to u nich doma nejsem.

Martina: Promiňte, a kolik mu bylo?

Jaroslav Matýs: Třináct let.

Martina: Takže najednou od vás dostal?

Jaroslav Matýs: Dostal ode mě hranici, protože maminka byla strašně citlivá, a kluk má holt špatnou povahu. Bavili jsme se o tom, zdědil to přes generaci z druhé strany, ale to teď nechci řešit. Stalo se prostě to, že bezhraniční, agresivní jedinec převálcoval svoji matku, která mu nebyla schopna dát hranici, nemá na to dovednosti ani povahu dát mu fyzickou zeď. Takže takovou zeď dostal ode mě, protože se na to nemůžu dívat, protože vývoj tohoto dítěte by šel disociálním směrem, a matka by mezi tím byla zlikvidovaná. A psychiatr by byl zodpovědný, proč nic nedělal, když zavraždil matku? I to se děje. Takže dostal hranici, a stačilo slovo. Najednou pochopil, ne najednou, to věděl dávno, akorát mu nikdo takovou hranici nedal.

Holt jsme ve společnosti, kde se děti nemají mlátit, to jsem nikdy neschvaloval, ale trestat ano. Dětem se nemá nadávat a křičet na ně. Dobře, tak jak pochopí, kde je hranice, když dělá něco špatného? Dítě se nemá trestat, nemají se jim odebírat počítače nebo volnočasové aktivity – tak to prostě není. A rodiče se také bojí vychovávat, to na jejich obhajobu.

Měli bychom vypracovat metodiku, jak jednat a pracovat s dětmi, které křivě obviní své rodiče, vychovatele, pěstouny nebo učitele z ubližování a týrání

Martina: To jsem chtěla říct. Zajímalo by mě, na základě toho, jak pozorujete děti, rodiče a společnost kolem sebe, zda máte pocit, že rodiče dnes vůbec mají možnost vychovávat děti podle svého? Myslím, že si nemusíme říkat nic o tom, jak často se objevují právě tlaky, které jste právě vyjmenoval, že se dítě za žádných okolností nemá plácnout po zadku. A pozor, děti to navíc velmi dobře vědí, některé si těchto diskusí velmi dobře všímají a svým dětským způsobem se o nich baví. To mohou vyprávět učitelé. Myslím, že velmi zhusta takto drží rodiče, učitele a vychovatele v šachu, protože dítě je dost chytré na to, aby pochopilo, že na ně rodiče vlastně nemají metr. Umíte si představit, že by se třeba dítě obořilo nějakým opravdu zavrženíhodným způsobem na matku, a ona ho plácla nebo seřvala na veřejnosti?

Jaroslav Matýs: Nahrála jste mi – na Ostravsku probíhala konference Rozpravy, pořádal ji Dětský domov Kunčice, který dělá vynikající práci. Byly tam pracovnice z ministerstva práce a sociálních věcí a já jim položil jednoduchou otázku na toto téma: „Máte vypracovanou metodiku, jak jednat a pracovat s dětmi, které křivě obviní své rodiče, vychovatele, pěstouny nebo učitele z ubližování a týrání?“ A dostal jsem velice zvláštní odpověď, a to k tomu nechci říkat svůj postoj: „Musíte přeci tyto děti chápat. Mají těžké dětství. Ony za to ani nemůžou.“ Říkám: „Prosím vás, ale tímto způsobem, který jste uvedla, mají úplně v šachu buď rodiče, vychovatele, nebo ředitele. Protože ředitel, učitel letí z místa, má problém sehnat práci. Rodiče se už úplně bojí vychovávat. Takže si dítě zajistilo absolutní volnost, a OSPOD na to hledí a nemůže s tím vůbec nic dělat.“ A tak jsem se ptal: „Proč nemáte metodiku, jak pracovat s těmito dětmi a rodinami. Metodiku na pomoc rodičům, aby fakt vychovávali děti, nebo dětským domovům, kde hrozí rozpad personálu?“

Takže tyto děti, jak říkáte, přesně ví, jaká mají práva, protože je všichni vzděláváme. Povinnosti se nenaučily, protože rodiče buď nechtějí jít do výchovných konfliktů, nebo mají obavy. A teď kacířská myšlenka: ptaly se mě, co myslím, že by se mohlo dělat. A já: když mladistvý do 15 let krade, je nezletilý, tak proběhne trestní řízení, a pak se zastaví. Už jen tato procedura stačí na to, že si to zapamatuje a přestane to dělat. Co tedy dělat pro to, aby dítě pochopilo, že křivé obvinění je trestný čin? Měla by z výchovných důvodů, ne trestněprávních, z výchovných důvodů, proběhnout stejná procedura, tak jak to soudci často u mladistvých dělají. Tedy že by stačilo výchovné působení procesu, soudu, a upustilo by se od dalšího trestu. Do 15 let z výchovných důvodů uvažovat o tom, jestli je možné nějakým mechanismem poskytnout zeď, o které mluvím, fyzickou zeď, protože když už je zde vývoj, kdy dítě tyranizuje svou rodinu, napadne rodiče a křivě obviní, je pozdě.

Měl jsem dívenku, která zavraždila matku, protože ji nepustila na diskotéku. Dva roky před tím byla matka obviněna, že ji týrá. Takže nastavit takové mechanismy, aby na jednu stranu měl stát zájem, aby se rodiče nebáli vychovávat. A na druhou stranu, aby nedocházelo k týrání, což je druhá stránka věci.

Martina: Pane doktore, děkuji za toto nesmírně důležité povídání o našich dětech – a nejen o nich.

Jaroslav Matýs: Já děkuji vám.

Rozhovor pro Svobodné universum vedla Martina Kociánová.

Základy brainwashingu. 

Motto:

„Čím větší lež, tím větší šance, že jí budou věřit.“ Adolf Hitler, Mein Kampf

Jsme účastníky šíleného letu, pilotovaného šílenci. Naše civilizace stojí před problémy, před kterými nikdy nestála. Globální oteplování, migrační krize, vyčerpávání energetických zdrojů, nedostatek pitné vody, znečištění životního prostředí… Společnost založená na neustále rostoucím výkonu a neustále rostoucí spotřebě narazila na svoje limity. Tímto zničujícím a sebezničujícím způsobem už dál žít nemůžeme. V rámci současného společenského systému nemají naše problémy řešení. „Jestliže nemá problém řešení v rámci stávajícího systému, přestává být problémem, stává se systémovou vadou a celý systém se pod jeho vahou hroutí,“ píše Francis Fukyuama v knize Konec dějin.

Přestože jsou ta varování nesmírně silná, nechceme je slyšet. Chceme žít dál jako dosud. Ono už to ale nejde. Globální nejistota je živnou půdou pro falešné proroky, mesiáše, psychopaty. Ochotně se ujímají moci, slibují nesplnitelné, snaží se odvést pozornost od sebe a vlastní neschopnosti. Přesvědčovací metody, které používají, jsou po staletí stejné. Jejich cílem je potlačit schopnost lidí racionálně přemýšlet. Vypláchnout jim mozek. Vnutit jim programy, názory a produkty vlastní. Získat nad nimi moc. Sociální psycholog Robert Caldini hovoří o propagandistických zbraních vlivu. Jsou jednoduché a účinné. Je jedno, jestli chcete lidem vnutit prášek na praní, politický program, lék na cholesterol nebo vakcínu na koronavirus.

Jak snadno a rychle udělat ze zdravého člověka (národa) vystrašeného, manipulovatelného a poslušného pacienta? Nejdřív ho musíte vyděsit. Nejlépe hrozbou, o které do té doby nevěděl. Třeba koronavirem. To, co dřív považoval za virózu a doma v klidu vyležel, se pod tlakem propagandy stalo synonymem smrti. Strach je nutné stále přiživovat zprávami o nárůstu počtu nemocných a mrtvých, zpestřit záběry hloubení hromadných hrobů. Jakmile se lidé pořádně vyděsí, přestanou se kontrolovat a dá se s nimi snadno manipulovat.

V epidemii strachu zaniká, že většina zemřelých byla pokročilého věku, trpěla těžkými nemocemi, nezemřela na Covid nýbrž s Covidem. Do statistiky se hodí každý pozitivní. Třeba i Georg Floyd, kterému klečel policista v Pensylvanii na krku tak dlouho, až ho zadusil. V epidemii strachu zaniká, že pozitivní neznamená nemocný nebo nakažlivý. Navzdory tomu jsou kvůli pouhé pozitivitě zavírány školy, podniky, obchody, hranice, lidé jsou držení ve zbytečné karanténě, nuceni nosit zbytečně roušky, podrobovat se zbytečným testům a v budoucnosti zbytečnému očkování. Pozornost a péče se soustředí na lidi v podstatě zdravé a solventní. Na migrantech, chudácích a bezdomovcích si psychopat nic nevezme.

Když jsou lidé dostatečně vyděšení (podušení), je třeba je trochu uklidnit (rozvolnit). Psychopat oznámí, že koronavirus porazí, roušky zajistí, vakcínu sežene, lidi ochrání. Nalezl zástupný problém. Je jím zaměstnán na plný úvazek. Do boje s imaginární hrozbou se pouští se sveřepostí Dona Quijota. Na pomoc si bere další zbraň propagandy – autoritu a oblíbenost přesvědčovatele. Po jeho boku vyrážejí do boje oblíbení herci, zpěváci a vrcholoví sportovci. „Moje rouška chrání tebe, tvoje rouška chrání mě….Rouška není hanba,“ nám z obrazovky sděluje Anna Gaislerová, Marta Jandová, Eva Decastelo, Barbora Strýcová a další. Důvěru a sympatie, které k nim chováme, automaticky přeneseme na jejich poselství. „Přece by nám nelhali,“ říkáme si. Věřím, že nelhali. Myslí to upřímně. I jim ale vymyli mozky. Nechali se strhnout.

Další zbraní propagandy je umělé vytvoření nedostatku. Média rozšíří zprávy, že je nedostatek roušek, testovacích setů, léků, vakcín. Léky a vakcíny budou drahé a jen pro někoho. Zpráva pro občany: „Vypněte mozek a pospíchejte, nechte se otestovat, naočkovat, nebo se na vás nedostane!“ Ve skutečnosti k nám z Číny dorazilo 137,5 milionu roušek, 19 milionů respirátorů, 200 tisíc respirátorů FFP2, 200 tisíc respirátorů FFP3… Nespolehlivých testů jsou plné sklady.

Jestliže chybí důkaz o specifické účinnosti roušek, léků a vakcín, obratem se nahradí důkazem sociálním. „Když lidé po celém světe nosí roušky, nechávají se testovat, očkovat, trpí v karanténě, musí to mít nějaký smysl,“ říkáme si. Ale nemusí. Dojmy nejsou důkazy. Když něco dělá hodně lidí, ještě to neznamená, že je to správně. Smysl všeobecné rouškové povinnosti nebyl přesvědčivě prokázán. Tvrzení, že roušky zachránily milióny lidí, má stejnou výpovědní hodnotu jako tvrzení, že nezachránily nikoho. Nulovou. Testování zdravých lidí je masovým vyráběním pacientů. Nadměrná dezinfekce podlamuje imunitu a vede k těžké infekci. Farmaceutické firmy vsadily na genovou vakcínu. Klinické testy byly zkráceny. Hlasy varující před nežádoucími účinky v podobě nádorového bujení jsou umlčovány. Jde o hazard se samotnou podstatou lidství. Firma AstraZeneca, jejíž výrobní kapacita je dnes 2–3 miliardy vakcín, to dobře ví. Za budoucí nežádoucí účinky vakcíny odmítá nést zodpovědnost. Tu mají mít státy, které nechají občany dobrovolně povinně očkovat. A ty vakcínu hromadně objednávají. Fakta už nikoho nezajímají. Mozek byl odstaven na vedlejší kolej. Než abychom přemýšleli, raději jdeme s davem.

Ve správném směru nás utvrzuje další propagandistická zbraň – faktor ceny. Pětidenní experimentální léčba Remdesivirem vyjde na 55 tisíc korun. A není pro každého. Cenu jedné vakcíny odhaduje vládní expert profesor Roman Prymula na 9 tisíc korun. A nebude pro každého. V první fázi má být očkováno 3–3,5 miliónů nejvíce ohrožených. To dělá zhruba 31,5 miliardy. To jsou slušné peníze. Profesor Prymula a docent Maďar jistě potvrdí. "Když je to tak drahé, tak to přece nemůže být podvod,“ říkáme si. Ale může. Není v tom nic osobního, nic odborného. Je to jen byznys.

Studie ze Spojených států a Velké Británie potvrzují, že iracionální strach ze zločinu je odrazem toho, kolik pozornosti zločinu věnují média. Několik zpráv o nákaze koronavirem a několika zemřelých naše myšlení nezmění. Pokud se na nás děsivé informace valí dostatečně dlouho a dostatečně intenzivně, dochází ke kumulativnímu efektu. Naše myšlení eroduje, propadáme globálnímu šílenství. Ne, to není spiknutí. To se jen svět zbláznil. Psychopatům napříč kontinenty se podařilo rozvrátit zdravotnictví, školství, kulturu, hospodářství, mezilidské vztahy. Nad troskami letadla a rozvalinami států nám sdělují: „Nejsem si vědom, že bychom udělali nějakou chybu. Vláda udělala maximum, má jasný výsledek, zachránili jsme tisíce mrtvých.“


Ukázka z připravované knihy Všichni jsou psychopati, jen já jsem letadlo.