Do roku 2008, než jsem navštívil Laos, byla pro mne Čína pouze vzdálený a vzácný kus mé vlastní kulturní bytosti, jako starý Egypt, Řecko, Mexiko. Sice jsme v roce 1968 napsali s Petrem Kalandrou posměšnou píseň Slunce Mao, ale to jen z radosti. Teprve když jsem viděl v této malé, hornaté, komunistické zemi, jak nadutě se k ní velká komunistická Čína chová, jak plundruje její přírodu a obyvatelstvo ani jedné země do toho nemá co mluvit, tak se mě cosi dotklo. V Luang Prabang jsem napsal text. Trochu kramářský. Muziku složil Vladimír Veit. A jelikož město bylo plné barevných betonových draků, kterým Laosané dávali každý den do tlamy napapat rýže, dostal jsem k nim srdečný vztah. V kramářské písni ČÍNA pak ožili úplně:

http://www.hutka.cz/new/mp32/china04.mp3

Po podivném posledním desetiletí, kdy část politiků i obyvatel chce zase blíž k Rusku, prožívám pocity absurdity. EU a NATO nám prokazatelně zaručují prosperitu, bezpečnost, svobodu a nezávislost. Ale leze k nám útočná propaganda, která na nás bafá i z Pražského hradu, že EU a NATO jsou jakési karikatury, které nás utiskují a vysávají. Dobře, pár pomatenců plácá zbloudilosti. To se ve svobodné společnosti také děje. Ale pitomé je, že rozhodující většina se vyřadila z vlivu a zastrčila hlavu do písku rozlehlé pouště nezájmu o jakékoliv dění. Nechá se pouze vystrašit televizní obrazovkou a přesvědčovat, že ostnatý drát okolo země by mnohé vyřešil. Agresivní skupinka začíná být slyšet.

[[img:chrn_fullwidth:12862:Ne všichni byli v Praze z návštěvy čínského prezidenta nadšeni.  Foto: Pavel Šmíd ]]

A v této atmosféře rozvratných pochybností nás navštívil hlavní čínský komunista. Ve vší parádě. Jenže státní náštěva to byla jen na oko. Několik zbohatlíků, co pasou našeho pana prezidenta, použilo stát k dělání vlastních kšeftů. Čínský komunista to viděl rád, protože tak to doma také vede. Čína nepatří občanům, ale komunistické straně, tak jako to bylo čtyřicet let u nás. Občan smí tuto skutečnost jen oslavovat. Ale nám, malé zemi, která byla během posledních osmdesáti let dvakrát přepadena a okupována, vadí, že se to stalo taky Tibetu. Takže jsme ukázali pár tibetských vlajek. Mírumilovně a bez pokřiku. Byla zde i jemná připomínka nám milého Dalajlámy a Václava Havla. V normální politice celkem okrajová záležitost. Jenže chápání prezidentových pasáků je jiné. Z nejistoty propadli panice, že sluníčková tibetská vlajka by kšefty kazila. A zde se objevuje jméno policajta Jiřího Komorouse. Za komunistů prošel špionážním výcvikem a stal se profesionálním rozvědčíkem s orientací na Francii. Po převratu ho přeřadili na boj proti drogám. Tam jsme se potkali. Angažoval jsem se v tom také. I s Pavlem Bémem jsem jezdil po školách, já hrál písničky a on vysvětloval.

Pavel Bém pak udělal kariéru, já zůstal písničkářem a Komorous se stal mysticky věřícím Landovsko-Ortelovským vlastencem. Teď je šéfem Útvaru pro ochranu ústavních činitelů. Hmm. Čeští špioni byli pod patronací KGB. Ústavní činitelé jsou zástupci mého státu. Chci, aby tento stát zůstal můj a byl bezpečný. Aby se už nestalo, že v první hodině okupace je uprostřed Prahy zajata vláda i s troubou Dubčekem... A kdo si teda vlastně vzpomněl, když zavlály na bývalé Leninově třídě rudé prapory, že vlajka Tibetu je provokace? Chování policajtů naznačovalo, že možná třeba žijeme také v jiném státě. V zemi, kde prezident z pozice svého úřadu organizuje kšefty svým zbohatlickým pasákům a říká tomu investice. Jaká investice má následovat příště?

Jaroslav Hutka

Nejen “pražská kavárna” ale i soudná venkovská knajpa dokáže rozeznat, jakým směrem nás hradní pán tlačí. A protože se mi to nelíbí, klonit se až k zemi jako ruský mužik svému carovi… protože se mi nelíbí servilnost k představitelům čínského komunistického režimu… protože prostě nesouhlasím s šikmookými majiteli Slávie a nechci aby mne lidé jako Zeman a jeho ovčinec reprezentovali a “mluvili za mě”, vyrazil jsem do Prahy na povolenou demonstraci na Hradčanské náměstí. 

Sraz byl na Kampě, kde stáli zakuklení policisté v plné zbroji kupodivu čelem k nám a zády k čínským milicionářům v civilu, prezentujícím lásku a věrnost straně a rudému diktátorovi. Kupodivu policista strčil do mě, abych uhnul přijíždějícím antonům, a poslal mě tak doprostřed kaluže. Chránit a pomáhat…

[[img:chrn_fullwidth:12873:Zakuklení policisté v plné zbroji stáli kupodivu čelem k nám a zády k čínským milicionářům v civilu. Foto: Pavel Šmíd]]

Na Hradčanské nás nepustili. Marné byly snahy Martina Bursíka, Michala Kocába, knížete Karla Schwarzenberka, Dany Němcové, Ivana Havla, Jana Urbana naplnit právo, které jsme před 26 lety získali zpět. Svobodně projevit svůj názor, demonstrovat jej ve své zemi byť se to nelíbí vládnoucí garnituře a hradním mužikům. 

Vlajky Tibetu se nesly Nerudovkou, pod Loretánským náměstím zase zvonily klíče. Nad Hradem nevlály rudý trenky a to mne opravdu mrzelo. Tak pěkně by se vyjímaly v jarním slunci s odlesky v kamenných kostkách prázdného Hradčanského náměstí.

A poučení? Už je nevolte, nezasloužíme si to!

Pavel Šmíd, Česká Rybná u Proseče

[[gal:12897]]

Když jsem byl poprvé seznámený s reklamou na trolejbusech Dopravního podniku města Hradec Králové, nenapadlo mě, že vyvolá takový povyk a zaměstná několik politiků na řadu hodin, ba možná dní.

Z mého pohledu šlo o vtipnou a nenásilnou formu kampaně, která měla upozornit na perlu, se kterou se nejen Pardubice, ale celý náš kraj může pyšnit. Zámek Pernštejnů dnes patří Pardubickému kraji a sídlí zde Východočeské muzeum. Interiéry zámku a expozice jsou velmi kvalitní a zajímavé, což si pan primátor Hradce Králové zjevně nemyslí. Zámku však doposud chyběl kvalitní marketing. Na tom jsme se od počátku shodli s novým ředitelem muzea Tomášem Libánkem, který mě v rámci představení své koncepce vedení muzea na podzim minulého roku požádal o posílení právě oddělení vnějších vztahů a marketingu. Vedení kraje mu vyšlo vstříc. Pan ředitel vlastně jen dělá svoji práci a podle mého názoru dobře.

Nevím, koho mohou urazit dvě reklamy, možná bych řekl spíše dva větší plakáty na vozidlech MHD. Očekával bych, že reakcí bude podobné upozornění na turistické atrakce ve vedlejším městě. Vždyť se má také s čím pochlubit. Namísto toho přišla hysterie, která pardubickému zámku paradoxně pomohla. Mediální prostor, který jsme získali za pár korun, byl enormní. Dostat se do hlavního zpravodajství a mít tolik článků v tištěných periodikách, to už se nám dlouho nepodařilo.

Pane řediteli Libánku, děláte dobře svoji práci!

Martin Netolický, hejtman Pardubického kraje

Nejsem na výročí, ale některá data ve mně evokují otázky. Do roku 1939 se u nás jezdilo vlevo. 15. března 1939 přijela hitlerova armáda vpravo a to už tak zůstalo. Ale zůstaly ještě jiné věci v našem vědomí a chování. V roce 2007 jsem na to myslel na Larzacu v jižní Francii u říčky La Sorgue a vznikl text BOEHMEN UND MAEHREN. Láďa Veit k tomu napsal melodii.

 http://www.hutka.cz/new/mp32/iji5fx9mja.mp3

 14. března 1939, den před tím, než se u nás začalo jezdit vpravo, došlo pro tehdejší Čechoslováky k docela podrazáckému založení Slovenského státu. Mělo to své důvody, stejně jako to, že se tím v padesátých a šedesátých letech nikdo nezabýval. Jsem z Moravy, takže Čechy i Slovensko mi byly v dětství stejným domovem, i když měly pro mne své jazykové zvláštnosti. Bylo to prostě Československo, do kterého jsem se narodil, které jsem měl bez ohledu na bolševiky rád, a které bylo v noci na 21. srpna 1968 přepadeno ruskou armádou. Zažil jsem to v Praze z první ruky, protože jsem tehdy bydlel mezi rozhlasem a Národním muzeem. K tomu šoku se ještě přiřadila pro mne nesrozumitelná událost, že Slovensko si dva měsíce po invazi, 28. října 1968, vynutilo vyhlášení federace. V situaci okupované země, kdy platilo jen právo nepřátelské armády, to bylo divné. V tu chvíli nejistoty to na mne působilo jako kdyby byly okupovány pouze Čechy, Morava a Slezsko, a Slováci využili situaci k rozbití státu. Říkal jsem svůj pocit příteli Mirkovi Horynovi, který studoval dějiny umění. 
"To není poprvé, to už se stalo 14. března 1939," a vyprávěl mi historii, kterou jsem neznal. Divné, zvláštní, neznámé, nepochopitelné, nakonec jako historie sama. 
V sedmdesátých letech jsem na Slovensko jezdil koncertovat, bylo tam stejně dobré publikum jako v Česku, měl jsem tam kamarády a mám je dosud, a jak se všechny ty otázky ve mně motaly, tak z toho v roce 1975 vznikla píseň SLOVENSKÉ DĚJINY.

http://www.hutka.cz/new/mp32/3rjtdkngkt.mp3

Publikum na Slovensku tehdy tleskalo po každé sloce. V exilu jsem pak objevil jiné Slovensko. Slovenské spolky se separovaly od českých a koncerty pro ně byly nemožné. Po převratu mě, myslím právě kvůli této písničce, na Slovensko přestali zvát. 

Československo se rozdělilo a Slovensko si za den založení vybralo 14. březen. Čas ale míjí a vše srovnává, jen v některých z nás zůstávají otisky jakýchsi dojmů a vytváří pocity zvláštních souvislostí.
Jsme Češi a dodnes máme rádi obsah toho, co nese slovo "Československo". Ale ve skutečnosti je to tragicky neúspěšný projekt, který se stále rozpadal, až se rozpadl úplně a zkazil život velkému množství svých obyvatel. Projekt, o kterém toho navíc ani moc nevíme. 

Dva týdny před koncem První světové války, 28. října 1918 v jedenáct dopoledne, prý Alois Jirásek u sochy svatého Václava přečetl prohlášení o založení Československa. A bylo to. Když pak skončila válka, nebylo už o čem jednat. Dnes to působí tak, že od sochy Václava se potom zašlo do trafiky, koupila se mapa nového státu, pověsila se na zeď a bylo dobře. Jenže mapa nebyla, a jak později říkali Maďaři: "Hranice Česloslovenska vznikly na bodácích československé armády vedené francouzskými a italskými generály." A v této chvíli začínáme tápat. Sedmidenní územní válka s Polskem začíná 23. ledna 1919. Polákům šlo o území obývané Poláky, nám o historická území dávného Království českého. Na jednotném území habsburské říše a císaře pána se hranice dvou nových států teprve diplomaticky domlouvaly v daleké cizině a na místě vynucovaly divně vznikajícícmi armádami. Ale fakticky jsme tu železniční trať z Bohumína do Košic vybojovali, a o tu šlo především. Nějak se to pak diplomaticky obhájilo, že Poláci vlastně bydleli na "našem“. Hmm. Rakušanům zase vadilo zabrání Mikulova, Břeclavi a Znojma, ale halt prohráli válku, tak do „našich“ historických nároků neměli co mluvit. Německy mluvící Rakušany se pak z těch měst podařilo vyhnat až po druhé světové válce, spláchli se s takzvanými „Sudeťáky“. Poražení Němci do našich hranic na svém území také neměli co mluvit. Češi se totiž jako váleční superdezertéři stali vítězi...no, to zní nevhodně: prostě Češi za První světové války prozřeli a došlo jim, že jejich místo je na druhé straně fronty. Zákopy byly blízko, přebíhalo se snadno, a když se v ruských zákopech začala zpívat píseň Kde domov můj, tak už nebylo v rakouských zákopech co řešit. Asi bych to udělal taky.    

Po založení republiky byli Maďaři poslední sousedi, které bylo nutno si znepřátelit. Ale maďarské Tatry k "našemu" Československu připojili slovenští emigranti v Chicagu. Fajn. Jenže dohody za Velkou louží nebyly na Slovensku tak úplně známé, proto se tam vydala česká armáda, aby ty místní přesvědčila. Možná v první chvíli jen taková armádní tlupa. Neúspěšně. Až francouzský generál Šnejdárek, který vedl tažení proti Polsku, situaci vyřešil. Vojenskou lstí Senegal vyhrál v červnu 1919 bitvu o Zvolen a Slovensko bylo připojeno v nečekaně širokých hranicích. Ono je to vlastně docela sranda:

„ …Šnejdárek mínil útočit na Maďary ve směru Levice od severu. Francouzský generál Schüler, Alsasan, měl útočit ze západu. Béla Kun pravděpodobně velel bolševikům. Jelikož Šnejdárek neměl téměř žádné zálohy, rozhodl se pro lest. Zavolal si jednoho z důstojníků a dal mu příkaz, aby vyrazil směrem ke Košicím a vzal s sebou asi stovku vojáků v plátěných uniformách. Tito vojáci si museli načernit tváře a ruce a na hlavu si uvázat ne zcela bílé šátky jako turbany. Na každé železniční stanici pak museli vystoupit, chodit po peróně a hovořit nahlas senegalsky. Důstojník oponoval, že nemá ani jednoho vojáka, který umí senegalsky. Šnejdárek jej ubezpečil, že stačí, když budou něco nesrozumitelně drmolit, ale srozumitelné musí být slovo Senegal. Počítal s tím, že nejeden maďarský špión se tohoto slovíčka chytí a údaje trochu přežene, aby dostal vyšší odměnu. „Senegalci“ vystoupili pouze v Žilině a v Košicích, přesto za 48 hodin v Pešti „věděli”, že Franchet d´Esperey, vrchní velitel spojenecké armády na Balkáně, poslal Šnejdárkovi přes Rumunsko jako zálohu dva pluky Senegalců (asi 6000 vojáků). Z Pešti se poté dezinformace dostala na frontu, kde řada maďarských vojáků nechtěla padnout do zajetí a vrhala se do řeky ze strachu před lidožrouty. Senegalce tvořili mladí vojáci z Vršovic v Praze.„

Podkarpatská Rus na ocase mapy byla připojena až 4. června 1920. Založení či dovršení Československa by se tedy mělo slavit až 4. června, ale my máme Jiráska a historie se prostě jinak děje a jinak zaznamenává. Události a jejich zápis spolu nějak souvisí, ale je občas dřina tu souvislost najít, a někdy tam prostě není. 

Dnes, kdy se dějiny zase pohly a rozhodly se nás hodit do nové skutečnosti a možná vyhodit z Evropské Unie, se ty divné pocity a otázky vrací. My, zbytkové Česko, jsme se s dobytým Slovenskem a kdysi znepřáteleným Maďarskem a Polskem, stali divnou a úplně blbou koalicí neochotných, obrácených proti západu. A komu to prospívá kromě Kremlu? Postkomunistická koalice nepoučených. A Angela Merklová volby ve třech německých spolkových zemích před pár dny neprohrála, jak koalice neochotných doufala. Stojí si stejně neotřesitelně jako předtím, možná dokonce lépe. Posílili ovšem fašisté Václava Klause, ale jen na takovou úroveň, že budou víc otravovat. K žádné změně to v Německu nepovede, což je pro mne dobrá zpráva. Je to dobrá zpráva i pro Evropu. Ale Kreml se nevzdá a bude dál hýčkat svou koalici nepoučených. 

A co teď s našimi hlubokými záchvaty strachu, když uprchlíci byli i s evropskýmy a křesťanskýmy ideály utopeni za makedonským ostnatým drátem, hlídaným také českými policajty, v blátě řecké vesničky Idomeni? Takže uprchlíci u nás nejenže nejsou, ale už ani nepřijdou. A nepoznaný islám uvízl také někde v dějinném nedohlednu. Čeho se teď budeme s takovou chutí bát a čím se budeme tak dramaticky strašit, kromě nacistických symbolů? Ministr policajtů Chovanec říkal, že chápe obavy zpěváka Ortela o vlast. Taky jsem zpěvák. Moje obavy ale nějak nechápe. 
Možná kdybychom ten zástupný problém odhrnuli, tak bychom objevili, že v té hluboké studni našeho hysterického strachu a frustrace plave na dně cosi nám známějšího a skutečně nebezpečného, cosi, co zabralo Krym, vyzbrojilo a chránilo Asada, který žene Syřany do Evropy, a teď bombardovalo biblické město Aleppo, jedno z vůbec nejstarších měst lidských civilizací...a leje do toho burana na Pražském hradě vodku...
A od kdy se vlastně jezdí vpravo na Slovensku?

Srdečně zdravím  

Jaroslav Hutka

Můj postoj k realizaci obchvatu byl a je konzistentní. Nařčení uvedená v článku z 18. ledna t.r. v Chrudimských novinách o mém postoji k problematice sjezdu u Medlešic odmítám.

Jak lze účelně zmanipulovat skutečnosti, je zřejmé z dokumentů, které jsou v příloze uvedeného článku. Dokázal to „redaktor“ Chrudimských novin Jakub Valenta, když nařkl nejen mou osobu ze zrušení možnosti sjezdu u Medlešic. Získal, jak píše, od vedení ŘSD (?) zápisy z jednání o přípravě projektu první části obchvatu. První zápis z 21. listopadu 2001 sice dal v plném znění do přílohy svého článku, ovšem ve vlastním textu článku uvedl pouze jednu větu o mimoúrovňové křižovatce u Medlešic, ale další větu ze zápisu s naším požadavkem, mimochodem dohodnutým se všemi účastníky, na zachování sjezdu od Pardubic, už do svého textu nepřepsal. Zřejmě předpokládal, že jen zcela výjimečně bude čtenář číst celé obsáhlé přílohy. Zde bych chtěl požádat ty, kteří mají ještě zájem se seznamovat s tím, jak před 14ti lety jednání probíhalo, aby si po prostudování zápisu závěr udělali sami. Zápis z tohoto jednání je mi dobře znám, Jakub Valenta se mne ve své bohorovnosti v rámci objektivnosti na nic neptal. Tak se mu podařilo zcela úmyslně (nebo z nezkušenosti !?) zkreslit skutečnosti.

V druhém přiloženém zápise ze dne 2. června 2006 se jedná o přehrazení sjezdu od Pardubic betonovými svodidly. Opět jsem byl vhodnou manipulací nařčen z toho, že jsem jako místostarosta zodpovědný za dopravu o tomto kroku věděl. V tomto případě si Jakub Valenta ani neověřil, že v tu dobu jsem již nebyl téměř rok ve funkci. Také bych si vyprosil, aby si autor článku odpustil výrazy o mém špatném svědomí, o impotenci místní samosprávy, či o tom, že „mlčím, mlžím“, o „máslu na hlavě“, plusových bodech, nebo o hašení požáru…

Pokládám si otázku, proč takový článek právě nyní Jakub Valenta napsal, k jakému účelu byl vytvořen, komu má sloužit. O korektnosti autora nemůže být podle mne ani řeči. V oblastech dopravy a majetku, které mám na chrudimské radnici na starost, bude vždy dostatek problémů k řešení. Názorů na věc ještě více. Najít optimum, řešit problémy, mi může pomoci kdokoliv, ale vždy, prosím, bez emocí a invektiv.

Jaroslav Trávníček, místostarosta Chrudimě

Reakce na tento text Jaroslava Trávníčka se nachází zde. 

Dovolil jsem si uzmout trochu více prostoru na to, abych zareagoval na diskusi pod článkem "Málek přežil hlasování". Konkrétně tedy na strohou odpověď pana Lichtenberga na můj diskusní příspěvek pod zmiňovaným článkem.

Pane Lichtenbergu, jsem vážně velice rád, že mě moje intuice nezklamala a vaše odpověď se nesla přesně v tom duchu, v jakém se dala předem očekávat. Totiž v tom smyslu, že budete hájit zaběhnutá politická pravidla. Škoda ovšem, že jste na můj příspěvek nereagoval takříkajíc vlastní hlavou. Místo toho jste postnul pouhý odkaz na vyjádření jakéhosi bloggera. Patrně jste v předvánočním shonu přehlédl bloggerův úvodník, ve kterém on sám svůj blog charakterizuje jako "odborný blog s drtivou převahou neodborných článků". To asi nebude z vaší strany ta úplně nejšťastnější protiargumentace, co říkáte? Nenuťte mě, prosím, abych si myslel, že Jelínek měl tehdy s tím gelem pravdu... (No, přiznám se. Já si to myslím už delší dobu.)

Ve výše uvedeném článku je použita vaše citace, jakými slovy jste zhodnotil prosazení veřejného hlasování: "Je to hanebnost a facka demokracii." Ještě stále si to myslíte? Nač je vám tajné hlasování? Máte snad potřebu před voliči neustále něco skrývat? Pokud ano, tak bych vás rád o něco poprosil. Vylepte ne předvolební, ale povolební plakáty. A na nich se všem vašim voličům omluvte. Nebudu vám napovídat, co by tam mělo být. Však to víte sám nejlépe. Sice jste slibovali: "Jde to i jinak," ale ve skutečnosti jedete ve starých zaběhnutých kolejích... když se to bude hodit, budeme tajně hlasovat, aby nikdo nic nezjistil. Já jsem však toho názoru, že rovnej chlap nebo rovnej charakter (dosaďte si, co uznáte za vhodné) přece nemá žádnou potřebu něco skrývat v tajném hlasování.

A protože si hrajete na politika a je s vámi rozprava těžká (při vší úctě, záměrně píšu hrajete, pro mě politikem nejste), dovolím si uvést jeden modelový příklad. Úmyslně ho velmi, ale opravdu velmi zjednoduším. Tak mě laskavě nechytejte za každé slovo nebo slabiku. Začínáme teď. Řekněme, že se volí nový starosta Chrudimě a ve hře je šénePetr a (ať se taky zasmějeme) třeba nějaký Pilný. (Jmenovaní nechť mi prominou, je to jenom modelová situace.) O novém starostovi rozhodnou tři lidé (již jsem avizoval, že to hodně zjednoduším). A ať si taky něco užiju, tak jedním z těch tří jsem já. Jdeme dál. Já všude kolem prohlašuju, že dám hlas šénePetrovi, druhý říká to samé, ten třetí však bude volit Pilného. Takže vlastně už před oficiální/papírovou volbou známe budoucího starostu našeho města. Jenže to ani zdaleka není konec :-). Bude veřejná nebo tajná volba? Máme dvě možnosti, že? OK, jdeme na ně.

A) Jsem člověk s rovnejma zádama. Co si myslím, to taky říkám. Někomu se to možná nehodí do krámu, ale to je jeho problém. Přichází veřejné hlasování. Volím veřejně šénePetra. Koho jinýho bych taky měl volit, když už jsem to říkal před měsícem, že? Sice mě třeba oslovil někdo z opozice, jakože ví, že budu volit šénePetra, ale že oni by tam potřebovali dostat Pilného a když svůj názor přehodnotím, že mně nezůstanou nic dlužni... Na to jim odpovím, že nejsem žádná prodejná kurva a že budu volit toho, koho chci.

B) Jsem hajzl (já tomu říkám "duševní naháč"). Prostě sráč na n-tou. Už se nemůžu dočkat tajného hlasování. To je jedna z věcí, která mě na politice fascinuje... Při tajným hlasování se můžu krásně schovat. Nikdo nic nepozná. Nikdo nezjistí, jaká jsem svině. A co má bejt, že jsem předem říkal, že budu volit Petra? Seru na to. V tajným hlasování stejně nikdo nezjistí, že jsem volil Pilnýho. Navíc, když mi slíbili... A pak Péťovi řeknu: je to v prdeli, někdo tě musel zradit, volil jsem tě jenom já.

Stačí to takhle?

Komu v politice slouží tajné hlasování?

Pokud by přece jen někdo stále nenacházel odpověď, pak si dovolím nabídnout malou nápovědu z pera jednoho českého žurnalisty, který si ještě zachoval svůj rozum a napsal toto: "V České republice je situace taková, že nejpodezřelejší rozhodnutí parlamentu probíhají právě pod rouškou tajného hlasování."

Zbyněk Kotúč

S platností nových jízdních řádů dochází v rámci městské dopravy v Chrudimi k drobným úpravám. V pracovní dny v době od 6.00 hod. do 17.30 hodin dojde k uspíšení příjezdů spojů linek č. 1 a č. 3 k žel. stanici na jednotný čas X.00 a X.30 hodin. Tím bude zajištěna po celý den návaznost mezi jednotlivými linkami MHD u žel. stanice a v rámci přestupu dána i možnost cestovat po celé síti MHD v Chrudimi.

Znamená to, že cestující ze směru od nemocnice a od Markovic (linka č. 3) mohou po celý den využít přestupních vazeb u žel. stanice a pokračovat pak rychlým spojením linky č. 1 na Topolskou a Větrník. A naopak z linky č. 1, přijíždějící k žel. stanici od Větrníku, mohou lidé přestupovat na linku č. 3, jedoucí dále k nemocnici, na Nové Město a Větrník, nebo opačně na Rozhlednu a do Markovic. K těmto návaznostem dochází i u některých spojů linek č. 2 a 4. Odjezdy od žel. stanice budou nově u linky č. 1 v X.03 a X.33 hodin a u linky č. 3 v X.02 a X.32 hodin. 

Dále vzniká tímto uspíšením lepší návaznost na spoje autobusové linky 620700 do Pardubic, které odjíždějí zpravidla v X.05 a X.35 hodin a do Chrudimi přijíždějí v X.27 a X.57 hodin. Ve večerních hodinách a o víkendech jsou spoje MHD Chrudim přizpůsobeny příjezdům a odjezdům vlaků Chrudim - Pardubice. Pro další zlepšení návaznosti MHD na linku 620700 do Pardubic byl dále zapracován nový spoj na lince č. 2, který odjíždí v 6.58 z Větrníku a po dojezdu na žel. st. je zde návaznost na spoj, který odjíždí do Pardubic v 7.18 hodin a dále i na spoj linky MHD č. 4 ke sladovně a na Větrník v 7.20 hodin.

Na podzim tohoto roku byla také v rámci celkové rekonstrukce ulice ČSA zmodernizovaná i zdejší zastávka MHD "aut. nádraží", a to včetně  moderního přístřešku a lavičky. Tato zastávka bude proto nyní ještě komfortněji plnit svoji funkci v rámci přestupů na meziměstské linky a dále i v obslužnosti blízké čtvrti Skřivánek. Tuto zastávku lze využít k cestování linkou č. 3 ve směru ke Kalábrii, nemocnici, Novému Městu a na Větrník.

Na základě rozhodnutí Rady města mohou od 1. 1. 2016 všichni cestující, kteří dosáhli věku 70 let, cestovat s MHD v Chrudimi zdarma. K cestování jim postačí nově jen platný občanský průkaz. Bohužel, o všech těchto pozitivních změnách, včetně i rozhodnutí Rady města o bezplatné přepravě seniorů, není paradoxně na oficiálních webových stránkách města či v Chrudimském zpravodaji uvedena ani zmínka. Patrně tím chce město docílit toho, aby se o těchto krocích dozvědělo co nejméně lidí, aby jednotlivé spoje MHD nezačaly jezdit často přeplněné.

A v neposlední řadě bude určitě zajímavé sledovat, jak vedení města rychle a efektivně zareaguje na otevření silničního obchvatu města, aby z této nové dopravní situace vytěžilo co nejvíce pozitiv ve prospěch občanů města a jeho návštěvníků. Tedy, aby došlo ke zklidnění dopravy v místech, kde tranzitní úseky městem nahradí právě silniční obchvat, aby tam došlo k upřednostnění a dalšímu zefektivnění MHD, k realizaci nových zastávek (MHD nemá v současnosti na celé Palackého třídě paradoxně ani jednu svoji zastávku), nebo dále například k realizaci nových a smysluplných cyklostezek, či nových parkovacích míst, a to i včetně nových zelených ploch.

Tomáš Velendorf, čtenář Chrudimských novin

Dobrý den, jmenuji se Robert Bellan a jsem divadelní režisér. Dne 8. 11. 2015  jsme s Divadlem Pecka a herci Slováckého divadla z UH hráli při vyprodaném hledišti v Divadle Karla Pippicha retro komedii Normální debil. Při vší skromnosti mohu říct, že s velkým úspěchem, na kterém se podíleli i vstřícní a inteligentní diváci, kteří výborně reagovali a při nekonečně dlouhé děkovačce bylo zřejmé, že společně s herci si tento sváteční večer krásně užili. 

Co mi ale na tomto jinak krásném večeru vadilo a co mne nutí napsat tento mail, je neuvěřitelná neochota, neprofesionalita a arogance kompletního personálu tohoto kulturního stánku. Od uvaděček, přes kulisáky, zvukaře až po pana správce. Takže: co všechno se přihodilo? 

Například, po žádosti, že bychom potřebovali ke zdi dozadu postavit dvě židle, se dlouho debatovalo, že to nedovolují požární předpisy. Po další debatě a telefonátech s panem ředitelem to nakonec správce dovolil, ovšem forma, jakou to okomentoval, mi doslova vyrazila dech - že kdo tu židli o centimetr při představení posune, tak toho osobně z toho hlediště vynese. Nejde ani tak o obsah naší debaty ohledně požárních předpisů, (což beru), ale o formu, jakou jedná pan správce nejen s umělci, ale i s lidmi, kteří si za nemalé peníze toto divadlo pronajímají. A když už je řeč o požárních předpisech, celou dobu před i při představení obtěžoval herce a diváky kouř z cigaret, kteří zaměstnanci za přítomnosti pana správce kouřili v místnosti vedle jeviště. Přitom funkce těchto starších pánů mi zůstala utajena, celou dobu tam seděli, když představení skončilo, odnesli nám jednu igelitku a bednu s nářadím a spustili výtah. To je vše. Kdo platí tyto lidi? A za co?

Další věc: nefungoval správně zvukový pult, v první půlce dokonce vypadával pravidelně zvuk, což je v představení, kde hraje hudba zásadní roli, nepřípustné. Místní zvukař (či kdo to byl) prohlásil, že vypadává asi špatný konektor a s humorem sobě vlastním navrhl jako řešení, že když tam (v představení) nebude nic zajímavého, druhá půlka už by se hrát nemusela. Uvaděčky: další kapitola sama pro sebe, povětšinou neochotné (čest výjimkám), navíc některé přicházely a odcházely se dívat během představení do hlediště a rušily tím diváky. Paní v baru byla milá babička, ale takovým tempem podávající nápoje, že myslím ještě teď někteří čekají na pití.

Co říct závěrem? Jsem přesvědčen, že tak krásné divadlo by si zasloužilo větší pozornost a lásku lidí, kteří mají vztah a úctu ke kultuře a k práci a lidem obecně. Trefně to zhodnotil šéfredaktor Pardubických listů (kterého jedna paní uvaděčka nechtěla pustit na volné místo - kam jsem ho poslal já osobně), že celé to panoptikum osazenstva kulturáku je jak vystřižené z dob vrcholného komunismu a vzhledem k tomu, že se naše hra odehrává v sedmdesátých letech socialistického Československa, tak všichni tématicky odpovídají dané době a jsou tak vlastně vhodným doplněním a zajímavou součástí našeho retro představení...

A to je vše.

S pozdravem a přáním všeho dobrého Robert Bellan, autor a režisér

P. S. 

Dostal jsem před časem nabídku připravit autorsky a režijně v Divadle Karla Pippicha divadelně, tanečně zábavný večer tématicky zaměřený na město a slavné osobnosti Chrudimska, bohužel po této zkušenosti s personálem divadla musím říct, že v takové atmosféře a s takovými lidmi, které město zaměstnává v tomto stánku kultury, si spolupráci skutečně představit neumím.

Jsem fascinován vznikajícím velkým uprchlickým eposem, který se zapíše do historie Evropy i světa. Ten první tam z té strany byl o Gilgamešovi. Uprchlíci se snaží zachránit život z území, kde lidstvo začalo poprvé se zemědělstvím, z území velkých starých civilizací, kde do nedávna žila barvitá mozaika etnik, náboženství, kultur a historie, toto území zaniká. Syrie - první stopy naší civilizace. Zhovadilý prezident Miloš Zeman to zjednodušil na krutosti náboženské sekty nazývané Islámský stát, a že snad k nám tisíce kilometrů pochodují její bojovníci, kteří se zákeřně zaštiťují dětmi. Znalci husitských a jiných sekt, které se vášnivě topily v krutostech ve jménu Krista či jiných proroků a bohů, by k tomu asi měli jiná vysvětlení než rudý ožralý trenýrkář na Pražském Hradě. Islámský stát nevypovídá nic o lidech, kteří před ním utíkají. Ale hlavní viník je asi Bašár al-Asad, kterému teď v nouzi pomáhají Rusové v další likvidaci syrského národa.

Evropa, po té nejstrašnější válce lidských dějin, se zavázala lidem v nouzi pomoci a deklarovala Lidská práva. Nám v blbé situaci pomáhala čtyřicet let. A teď, čtvrt století po tom, co už pomoc nepotřebujeme, jsme se ještě nestali Evropany? Pořád budeme mít jen nataženou ruku a pro uprchlíky koncentrační tábory s vězeňským režimem, o jejichž osazenstvu nerozhodují soudy, ale politické gremium sociální demokracie?

Národy jsou lidé, nemusí to být území. Polovina syrského národa opustila své území, aby si zachránila život. Menší část této poloviny, ta odvážnější, silnější, mladší a inteligentnější, se vydala na strastiplnou cestu do Evropy. Ale je to taková masa, že pohne dějinami, které se stále píší přes Evropu. Ale je to ta masa Germánů, tlačených Mongoly na západ, která požádala starý Řím o azyl a Řím odmítl, tak si Řím vzali násilím? Germáni dnes azyl dávají. Němci, Švédové a Holanďani. Zachraňují v mase lidí národ, který se jednou na své území vrátí a velký epos bude ukončen. My v něm budeme zmíněni jen jako zrádné bažiny na cestě hrdinů.

Začátkem listopadu se bude v Rotterdamu odhalovat socha T. G. Masaryka. Holanďani si ho váží a věří, že právě v Rotterdamu, jako jeden z tehdejších uprchlíků, vymyslel Československo. Pozvali mě, abych jako uprchlík, který deset let v Rotterdamu žil, k tomu zahrál nějaké písně. Budu tam hrát Havlíčku Havle. Havel je pro Holanďany stále živý, ostatní dosud živí čeští prezidenti ne. Další píseň bude Tady domov mám. To je má odpověď z roku 1974 na otázku české hymny Kde domov můj. Budu to ale zpívat holandsky. Totiž František Škroup, který k hymně napsal hudbu, se dostal kvůli své německé opeře Wassergeist do tehdejších pražských disidentských problémů a vyrazili ho z divadla. Ale Holanďani ho pozvali, aby jim v Rotterdamu založil jejich první operu a tak tam i umřel a je tam pohřbený. Uzavřu to česko-holandsky tou písní o svobodě, jak jí říkám Náměšť a před Masarykem se budu za nás hluboce stydět… ale nebyl to právě Masaryk, který říkal o Češích, že jsou vystrašení sobci? Možná to formuloval trochu jinak…

Jaroslav Hutka

Zastupitelé za hnutí ANO 2011 jsou znepokojeni situací na radnici města Chrudim týkající se financování prioritních sportů. Nebereme na lehkou váhu prohlášení koaličního zastupitele z SNK ED ing. Jozefa Lorincze, že jistá skupina lidí zmanipulovala rozdělení peněz z městského rozpočtu pro zdejší sporty a že byl předseda sportovní komise MUDr. Tomáš Vondráček přinucen změnit podmínky tak, aby na stejné peníze jako futsal mohli dosáhnout i někteří další žadatelé o městské dotace.

Jsme rádi, že se člen vládnoucí koalice a kolega starosty Petra Řezníčka odvážil na zastupitelstvu města Chrudim zveřejnit tyto velmi závažné informace.

Zastupitelé za hnutí ANO 2011 požadují vyšetření celé kauzy a vysvětlení vzniklých problémů všem zastupitelům a občanům města. Je možné, že požádáme pana starostu o svolání zastupitelstva města v mimořádném termínu k vysvětlení těcho skutečností a financování sportovních aktivit.

Zastupitelé za hnutí ANO 2011 nejsou proti podpoře sportů, naopak požadují jejich rovnou a spravedlivou podporu. Je nesporné, že futsalisté z chrudimského týmu ERA-PACK reprezentují Chrudim v celém světě. Je třeba postupně najít mantinely pro podporu futsalu, fotbalu, hokeje, basketbalu i dalších sportů, i těch dosud opomíjených, za všechny zmiňme např. šachy a do budoucna definovat prioritní sporty. V této souvislosti požádali zastupitelé města za hnutí ANO 2011 starostu města Petra Řezníčka o doložení podkladů o využívání jednotlivých sportovišť v majetku města Chrudim. Dosud jsme tyto podklady neobdrželi.

Dále je třeba podotknout, že vedení města neselhává  jen v nejasném financování chrudimských sportů, ale i ve věcech důležitých pro chod celého města, namátkou jmenujme záplavy v lokalitě Na Šancích, neřešené odvodnění komunikace v Májově a s tím spojené lokální záplavy i v této oblasti, mizející parkovací místa a další.  Důkazem tohoto manažerského selhávání je i vyvolání předsedy sportovní komise rady města MUDr. Tomáše Vondráčka na zastupitelstvu města Chrudim dne 21.9.2015, aby obhájil dotace do sportů. Sportovní komise je poradním orgánem rady města, tj na zastupitelstvu měl rozhodnutí rady města obhajovat příslušný místostarosta (vždyť máme nejvíce místostarostů v historii), nikoliv jen předseda jejího poradního orgánu.

Zastupitelé za hnutí ANO 2011, Chrudim