V letošním roce se slaví stoleté výročí vzniku Československa. To sice sto let nevydrželo, ale mnoho nechybělo a výročí se mohlo oslavit v původní podobě. Sto let od vzniku slaví také trampové. Ve světě už se to slavilo před několika lety, v Austrálii na světovém potlachu. Čeští a slovenští to oslaví letos.

Před časem se mi dostala do ruky kronika z Krkanky. Možná je teď o prázdninách ta správná doba si začátek trampingu připomenout. O trampech se u nás mnoho nepíše. To v Americe jsou jiní kabrňáci. Jednoho si dokonce zvolili za prezidenta!  
Seznámím vás s kronikou osady OZOV. Ta místa již dávno zalila voda Křižanovické přehrady. Na Krkance zbyly jen chaty, které se nevešly ke korytu Chrudimky. Pod hrází přehrady je původní údolí zachováno a po proudu Chrudimky se dostanete ke mlýnu Peklo. Nad mostem u mlýna  je chatová osada a některé z chat pamatují začátky trampingu na Chrudimce.

Tramp Capr znal dobře údolí Chrudimky. U mostu nad mlýnem v Mezisvětí se údolí zužuje. Řeka nabírá na rychlosti a začíná meandrovat. První se pod prudkou strání stáčí  vpravo. Na malou chvíli se řeka uklidní, jako by chtěla nabrat sil před peřejemi v Pekle.
Na levém břehu jsou dvě hospodářská stavení. Malá políčka musí k obživě stačit. Řeka se znovu stáčí vpravo pod České Lhotice. Naposledy se řeka otočí k severu a tímto směrem teče až k ústí do Labe. Právě zde je místo, které má Capr nejraději. Chrudimka se rozděluje na tři ramena. Na jednom z ostrovů se Capr rozhodl postavit srub. V místech, kde ranní slunce osvětluje zalesněné stráně, které se táhnou až ke Křižanovicím. Občas se tam zastavili U modrých očí. Když slunce zapadalo, osvětlovalo louku, na jejímž konci svítil kostelíček v Hradišti, celý v objetí mohutných stromů.

Na první stranu v kronice Capr napsal: "Vy všichni, kteří přicházíte do této osady. Vy všichni, kteří tuto knihu čtete. Vy všichni, kteří možná neúmyslně, ale hůře, kteří úmyslně a násilím chcete jméno této osady poškodit, slyšte: "OZOV bude žít dál. Ostrov zatoulaných, osada vyděděných, vezměte na vědomí, že tento název má svoji podstatu, historii i tradici. Osada vznikla v roce 1931 za nejprudšího pronásledování nebožtíka Kubáta, který by nejraději každého trampa vyhodil a ze zeměkoule vydědil. Dále četníků, zvláště vrchního četnických stráží Zahradníka. Rybářů a Lesního úřadu. Nekonečných poznámek, posměchů a vtípků nejen z řad paďourů, ale také kamarádů trampů."
Tolik z osadní kroniky. O tom, jak stavba pokračovala a další příhody z Krkanky příště …

Posledním představením ve skupině B chrudimského divadla byla Válka Roseových. Do Pippichova divadla ji přivezlo Divadlo Antonína Dvořáka z Příbrami. Autorem je Warren Addler, představení režíroval Ondřej Sokol.

Hlediště plné, uličky zaplnily přístavky. Škoda, že tomu není častěji. Hra je známá a ještě známější je film. Kdo film viděl, bude toto představení s ním srovnávat. 

Na scéně převažovala šeď. Uprostřed jeviště byl jakýsi bar a za ním bylo schováno schodiště. Po dlouhých letech se v Chrudimi využilo propadlo. Přes scénu bylo natažené lanko a po něm se posouvala průhledná opona, na kterou se promítalo. Že by připomínka filmu, nebo si někdo nevěděl rady? Škoda, že se více nevyužívá zdejší jevištní technika. Toto řešení jsme používali jako děti. Mezi lípy jsme natáhli drát a přes něj hodili deku.

Hlavní postavu hrál Michal Dlouhý. Nebyl to nakonec on, kdo způsobil, že divadlo praskalo ve švech? Stále je pohledný chlap. Je známo, že si rád zahraje nahý. Ani tentokrát divačky nezklamal. Rád používá komickou mimiku, ale někdy zbytečně přehání. Nakonec to končí skoro šklebením. Někdy až zčervená, jak svoji roli prožívá. Ale přes všechny výtky se mu dá věřit.

To se nedá říci o partnerce Kateřině Lojdové, která hrála Barboru. Snažila se Michalovi vyrovnat, což se ne vždy podařilo. Krásné ženě se zpod šatů vyloupne tetování, jaké rádi používají fotbalisté. Je to trochu škoda.

Goldstein, právník Jonathana, kterého hrál Roman Štabrák, vyplnil svůj prostor báječně. Druhý právník, kterého představoval Lukáš Král, tolik možností neměl. Trochu si ještě zahrál Petr Florián, coby španělský velvyslanec.

Hru přerušoval smích a potlesk. Diváci se bavili a odcházeli do teplého večera spokojeni. Hezká tečka divadelního jara.

V Chrudimi je však i divadelní léto. Začíná v pátek třináctého července v Klášterních zahradách. Máme se na co těšit. Pátek, třináctého, klášter a navíc temný večer. Zachránit to může jen Petr Nárožný v hlavní roli.

Mandelinka, postrach všech, kdo si chtějí bez chemie vypěstovat několik řádků brambor. Ve školních letech jsme chodili sbírat mandelinku na družstevní pole. Třídy a školy ve sběru soutěžily. Mladé soudružky učitelky nám vysvětlovaly původ mandelinky. Posílají ji sem pomocí balonů američtí imperialisté z Wall Streetu. S obavami vzhlíželi k obloze, zdali některý neuvidí. Měly pravdu v tom, že mandelinka z Ameriky opravdu pochází. Vždy, když sbírám mandelinky, si na tuto dobu vzpomenu. Na druhou stranu, když vidím některé nadšené aktivistky z různých neziskovek, vybaví se mi mandelinky. A to i v třeskutém mrazu. Jeden známý slatiňanský sprosťák by řekl: Jako by jim z prdele vypadly.  

Z malých žlutých vajíček na spodku listů máte za několik dnů starorůžové larvy, ze kterých jsou za dalších pár dnů žlutočerní brouci. Když se po necelém týdnu vrátíte domů, na řádcích máte ohlodané stonky. Chce to každodenní sběr a začít s larvami. Někdo říká, že je stačí oklepat. Druhý den jsou zpět a po lezeckém výkonu mají ještě větší apetit. Někdo si pořídí kačeny. Ty si brzy najdou chutnější sousto. Zakrátko končí v ohrádce a když dorostou, na pekáči. Ale když se vše podaří, odměnou vám jsou žluťounké brambůrky. Na ty první stačí po uvaření dát trochu máslíčka. Dobrou chuť.

Odhaduji, že více než dvě stovky lidí se v úterý odpoledne přišlo naposledy rozloučit s kamarádem Liborem Blažkem ze Slatiňan. Zemřel po pádu ze stromu v necelých padesáti pěti letech. Stromy měl rád, vážil si jich a staral se o ně. Jeden se mu stal osudným. Všichni si ho pamatují jak fotografoval Laskavé večery jeho nejlepšího kamaráda Zdeňka. Velký obdiv také pro něho, když se za všechny s Liborem naposledy rozloučil. Jeho oblíbené písničky zazpívali kamarádi skauti.

Rakev stála pod korunami mohutných buků u pomníku kněžny Vilemíny. Z jednoho z nich již zbývalo jen torzo kmenu. Připadal mi jako  symbol toho, že lze náhle přerušit život stromu i člověka. Nezvyklé množství květů kolem rakve uprostřed lesa přilákalo motýly. Babočka admirál přelétal z květu na květ. S posledními krásnými tóny varhan a houslí odlétl v doprovodu páru bělásků do korun stromů. Možná to byla Liborova duše, kterou doprovázeli dva bílí andělé. Rakev byla později uložena do rodinného hrobu v Nasavrkách. Čest jeho památce.

Hru napsal Bruno Druart a přijelo s ní Divadlo Radka Brzobohatého z Prahy. Režie se ujal Jakub Nvota. Ten také režíroval minulé představení Rappera, hrál ho Divadelní spolek Frída. Jeho rukopis je i zde patrný. Na rozdíl od ostatních divadelních detektivek, kdy po deseti minutách všichni vědí, že vrahem je zahradník, bylo divadlo v napětí až do konce. 

Scéna vypadala celkem příjemně, ale pokoj ve Francii bych si představoval trochu jinak. Hvězdné obsazení - Valerie Zawadská, hrála Sofii a výborně. Valentínu hrála Vanda Károlyi, trochu přehrávala, jakoby chtěla zastínit ostatní kolegyně, Simonu Postlerovou, Romanu Gosčíkovou a  Janu Švandovou. Tu jsem poprvé uviděl před více než čtyřiceti lety. Musím přiznat, že vypadá  pořád dobře.

Proti nim stáli dva muži. Komisař Oskar Berthomieu, hrál ho Lukáš Burian. Neměl to proti pěti dámám jednoduché. Byl však výborný a v odborářské pauze se předvedl i jako slušný tanečník. Docela mi vadilo jeho používané "držte hubu dámy", které by těžko nějaký Francouz použil. To bylo možná příčinou, že některým divákům stačila polovina představení. Komisařův kolega James McPindek v podání Lukáše Malínka toho moc nenamluvil, ale na jevišti nešel přehlédnout. Po představení jsem ho potkal před divadlem a zdál se mi ještě větší.

O přestávce se divačky přely o počtu plastických  operací jednotlivých hereček. V druhé polovině představení jsem si také nějakých všiml. Hra dostala spád. Lukáš Burian na jevišti dominoval a proti tak výrazným dámám, to už je výkon. Myslím, že svižné představení diváky pobavilo. Poslední představení ze skupiny B bude Válka Roseových 12. června a přijede s ním Divadlo Antonína Dvořáka Příbram.

Cantervile story. Všechno jednou končí a tak přijde i derniéra. Vždy je v tom trochu smutku. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že ani dernisáž není úplně ono. Na v celku příjemné scéně mi trochu vadilo, že při návratech strašidla zpět do obrazu, zůstával viset závěs. Je to spíše problém technický, ale je to škoda.

Petr Koníček si zastrašil dost a s chutí. Monika a Jan Slezákovi táhli celou pohádku. Celá hra mi pohádku s dobrým koncem připomínala. Janu Slezákovi vyčítám jeho zbytečné přehrávání. Ale co dělat, když se dostane na jevišti do kontaktu s diváky je k neudržení. Tohle mu můžou závidět i umělci z Prahy. Připomíná mi Josefa Dvořáka, když hrál vodníka v Semaforu. Jeviště ho bylo plné.

Virginii si s chutí zahrála Andrea Seifertová. Škoda, že nemá lepší kytaru, posteskly si vedle sedící divačky. Co naplat, z diblíka už vyrostla. Sblížení se strašidlem se jim oběma velmi povedlo a dalo se jim věřit.

Nakonec si nechám Irenu Brannou, komornou a Luďka Vlka jako lorda. Oba mají svůj styl úsporného hraní. Ačkoliv nehráli hlavní role, sklízeli potlesk na otevřené scéně. Škoda, že je to poslední představení, zaslechl jsem. Derniéra se vydařila a diváci odcházeli spokojeni.
Zároveň vás chci pozvat ve čtvrtek 17. května do Mladoňovic, kde divadelní soubor J.N.Štěpánka hraje Boj o lucernu.

Třnáctka je pro nás pověrčivé, špatné číslo.Třináctého se zkrátka nevyplouvá a každý se snaží nějak tomuto datu vyhnout. Neděle třináctého května, to je něco jiného. Je den matek. Maminy mají navařeno, napečeno. Nemohou se dočkat, kdo jim první přijde pogratulovat k jejich svátku. Pro někoho již není MDŽ in a tak si Den matek přímo užívají. Týden dopředu vybírají kytici pro maminku, která jim dala život. Ti slaví již od pátku. Maminka nikdy nerozlišuje mezi svými dětmi. Má je všechny ráda. Maminka vydrží všechno. Vždy dokáže odpustit a znovu je přitisknout na své srdce. Oni to nedávají znát, ale těší se na sebemenší poděkování. Snad není mezi námi nikdo, kdo by zapomněl na svoji mámu. Tak maminky, kdyby snad, ale tomu nevěřím, že by si někdo nevzpomenul, tahle kytička pro vás.

Tato recenze má být i pozvánkou na derniéru hry Canterville story, divadelního spolku J.N. Štěpánka Chrudim. Chvíli trvalo než se ke mě dostalo obsazení. Lucerna je nejhranější hra u nás a téměř každý se ji snaží zahrát trochu jinak, po svém. 

Dobře znám jen Martina Nunváře, Slatiňáka. Byl to oddílový šašek, ale spolehlivý pracant. Zahrál si mlynáře. Poctivě, zbytečně nepřehrával. Mlynář jak má být.

Babičku hrála Lenka, jeho žena. Viditelně si ji užívala a několikráte rozesmála diváky. Schovanku Haničku si zahrála Aneta Vavřinková, měla k tomu hodně prostoru, který náležitě využila. Holka krev a mléko i do pluhu, jak říkali staří vesničané.

Jozífek se vedle ní trochu ztrácel. Zahrál si ho Jakub Slezák.

Andrea Seifertová  hrála Kněžnu. Se svým dolíčkem ve tváři, plula po jevišti jak briga pod plnými plachtami.

Martin Šíma, coby Vrchní, se nejvíce líbil divačkám. S odstupem času jim dávám za pravdu. Ono vysokého herce, abys pohledal.

France hrál samotný principál Jan Slezák. Trochu zbytečně přeháněl gestikulace.

Miroslav Mach hrál vodníka Michala. Zdálo se mi, že se snaží být vidět  více než ostatní. Vodníka Ivana hrála Anna Marie Sedlinská. Chvíli mi trvalo, než jsem si na ni zvykl. Kláskovou hrála Alenka Kašparová. Ta už vyrostla z dívčích rolí, ale tady ji to opravdu seklo. Klásek, hrál ho Karel Bříza, také složil hudbu a nakonec se spolu s Martinem Šímou ujal režie.

Jan Slezák navrhl jednoduchou hezkou scénu. Hra byla prošpikovaná různými hláškami a některé se povedly.

Trochu mi  chybělo více vlastenectví, tak, jak by to dokázal Alois Jirásek.

Nakonec si nechám dobře padnoucí kostýmy Aleny Slavíkové. Výborné. Parta lidí, kteří dokáží ve volném čase nazkoušet divadlo, si zaslouží obdiv.

Dostal jsem SMS od Boženky. Protože nemám tu placičku, co se po ní jezdí prstem, neotevřel jsem ji. Zavolal jsem. 

"Poslala jsem ti svoji rozkvetlou zahradu. Přijeď se podívat."

Pomalu jsem nevěřil svým očím. Nešetřil jsem obdivem. Mě se tohle ještě nepodařilo. Takhle to kvete v Provence. Vysoké teploty v dubnu a bez deště jih Francii připomínají. Když se přidá jemná ženská ruka, výsledek je vidět. 

"Tuhle Azalku jsem dostala k narozeninám."

V duchu jsem pátral, kde mohl Václav tak krásný a velký keř koupit. Cenu jsem odhadoval na tisíce. Chvíli mě nechala a potom dodala. 

"Před třiceti lety."

"No vidíš, kdyby tě neměl stále rád, tak ti takhle nepokvete", dodal jsem. 

Je vidět, že láska kvete v každé době. Tady doslova. Navíc je květen, lásky čas.        

PS. Teď jsem si uvědomil. Neměla ta Boženka náhodou narozeniny?

Tak jaký byl první máj, ptal jsem se známého. Žlutý. Takový ještě nepamatuji. Třešně již odkvetly, na líbání abys hledal pozdní jabloň, lavičky žluté a do trávy si nemůžeš ani sednout, natož lehnout. Ale bylo teplo, pravil jsem. Až moc velký. Co bychom tenkrát za to dali. Většinou pršelo a nebýt dederoňáckých šusťáků, co bychom asi dělali. Problém byl, že na nich byla vidět hlína. Nejhorší byla červeníce. Ta se špatně prala. Byly tmavě modré, nebo černé a každému bylo hned jasné, k čemu sloužily.

Z Čech se stává žluté moře. Konečně ho máme a zase se nám to nelíbí. Miláčkové, ti plechoví jsou žlutí. Ti se omyjí, ale co naše plíce? Samozřejmě se najde odborník, který tvrdí, že pyl z řepky nevadí, naopak řepka prospívá půdě. Je ideální pro včelstvo, zajíce a srny. Krajinu zamořuje pyl z lesů. Pardubicko lesy neoplývá a je žluté jako Chrudim. Ptal jsem se souseda, není žádný vědec, ale celý život pracuje v lese. Vysmál se mi.

Dříve sedlák nasel řepku na stejné místo nejdříve za čtyři roky. Chtěl předat svá pole další generaci v ještě lepším stavu, než je zdědil. Současného farmáře to už netrápí. Nemají to jednoduché a řepka je jistota odbytu. Proč by si ničili svojí zem v Německu nebo v Rakousku, když ji vypěstují v kolonii Česko. Výnosy klesají a tak se rozšiřuje plocha. Přidávají se hnojiva, která se z velké části splachují do řek a rybníků. Hlavně však prosakují do spodních vod. Tu pijeme všichni, bez ní by nebylo života. Záleží však na její kvalitě a podle její kvality, bude kvalitní i náš život.

Kruh se uzavírá a jsme zase u prvního máje. Byl první máj, to lásky čas. Platí to ještě?