Je 8. březen, vysvitlo sluníčko a znovu se rozzářili žlutí poslové jara, květy talovínů. Spolu se sněženkami kvetly již v únoru. Talovíny, na rozdíl od sněženek, mrazy přečkaly. 

Tento den se také slaví MDŽ. Svátek, který se oslavuje na počest protestu amerických žen stávkujících v New Yorku roku 1857. V roce 1975 ho OSN vyhlásilo jako svátek mezinárodní. Po roce 1989 byl oslava z kalendáře vyřazena a vrátila se tam až v roce 2004. Svátky to byly mnohdy bujaré, ale  nevšiml jsem si, že by to některým  ženám vadilo. Minimálně k nim byli muži pozorní. Každá se domů vracela s kytičkou. 

Neustále je podsouván Valentýn. Proč ne. Rozhodně se neslaví tak jako dříve MDŽ. Ty ženy, které tenkráte slavily, jsou již v důchodu, nebo na pravdě boží. Dnes jsou rády, že si na ně někdo vzpomene a mohou hlídat vnoučata. Místo oslav počítají každou korunu a těší se na jejich nový svátek, termín důchodu. Samozřejmě ne všechny důchodkyně mají finanční potíže. Slušně se dá žít i velmi skromně. Mnohem více jim vadí to, že si na ně nikdo ani nevzpomene. Kdyby snad na svoji maminku nebo ženu někdo zapomněl, tak ji posílám jarní kytičku.

Moc se mi líbí reakce malíře Ivana Baboráka a kaktusáře Pavla Pavlíčka, kterou ve formě otevřeného dopisu adresovali redakcím místních periodik, místnímu Hnutí ANO 2011. Pokud jsem dobře sledoval, Chrudimské noviny byly jediné, které dopis uveřejnily, což pro mnohé může být i měřítkem nezávislosti jednotlivých plátků.

Líbí se mi, že pánové podepsaní pod dopisem tvrdí „...s potěšením jsme do této doby hleděli na činnost a vliv volebního uskupení ANO v Chrudimi...“. Člověk se skoro chce zeptat, jaká že ta činnost za poslední čtyři roky působení v zastupitelstvu města vlastně byla. Co konkrétního politické špičky hnutí premiéra v demisi, Andreje Babiše, dokázaly zařídit. Jak vlastně makaly? 

Podobných řečnických otázek bych mohl položit neurekom. Nejhlasitějším „babišovcem“ je totiž, paradoxně, František Pilný, který ani členem hnutí není. Skokan, Kleprlíková, Herbst, Kudrnáč, Kasal, kdo z těchto zastupitelů prováděl činnost, v níž lze mít zalíbení?

Pavlíček s Baborákem oprávněně vyjadřují své zděšení z volby komunisty Zdeňka Ondráčka, bývalé mlátičky ve službách VB do čela komise zabývající se GIBS. Třicet let po revoluci komunisté dosahují na nejhorší volební výsledek a i pomocí hlasů členů ANO 2011 Ondráček zasedá v čele této komise. Strašlivé! Zapalte svíčky, vytáhněte Kryla z šuplíku, vemte klíče do ruky a hurá na náměstí cinkat, zpívat, protestovat. Protestujeme sice proti Ondráčkovi, ale fakticky nám jde o Babiše. Tedy, ne všem…

Baborák s Pavlíčkem totiž evidentně s bývalým agentem StB Andrejem Babišem vůbec žádný problém nemají. Oni podporují místní členy hnutí, které tento člověk vede. Dobře je znají, jsou to príma kluci a holky. Jak jinak si lze vysvětlit, že slovní spojení „Babiš – StB – ANO 2011 – zděšení“ jejich otevřený dopis neobsahuje?

Ondráček stihl rezignovat, jelikož prý výhrůžky a tlak „demokratické žumpy“ byly k nesnesení. To Andrej Babiš má tlustší kůži. K rezignaci ho nedonutí ani podezření z dotačního podvodu, rozhodnutí slovenského soudu stran spolupráce s StB, prokázané ovlivňování jím vlastněných médií a celá řada dalších skandálů.

Zdeněk Ondráček byl obyčejný „esenbák“, mlátička. Andrej Babiš byl agentem StB. Ondráček měl být šéfem v podstatě bezvýznamné komise. Bezvýznamné pro nás, běžné voliče. Andrej Babiš je premiérem vlády, třebas v demisi.

Pánové Baboráku a Pavlíčku, děkuji vám za váš dopis...

P.S. Za povšimnutí stojí též "ticho pěšině" od samotného místního Hnutí ANO 2011. Reakce na dopis žádná.

Prezidentské volby jsou, díky Bohu, konečně za námi. Trvat předvolební kampaň ještě pár týdnů, nejspíše by v ulcích vyrostly barikády a „holubičí povahy“ by vezaly do rukou vidle, nohy od stolů a legálně držené palné zbraně. Možné i ty nelegálně.

Míra zhnusení z toho, co předvedli jak příznivci současného presidenta Miloše Zemana, tak jeho vyzyvatele z druhého kola...jak on se vlastně jmenoval...Jiřího Drahoše, u mne dosáhla téměř svého maxima. Kdo nebyl s jedněmi, byl s druhými. Kdo byl pro jednoho, byl logicky i pro hordy uprchlíků, které před našimi nehlídanými hranicemi zastavuje pouze děsivá připomínka statečnosti hradního pána. Na facebooku Chrudimských novin lze číst o Sorosových dolarech, které prý zamířily na náš účet, což, bohužel, není pravdou.

Příznivci unylého profesora bez názoru pro změnu své odpůrce posílali do Ruska a do Brusele. Do řiti však ne, protože jde o intelektuální smetánku, jež vulgarity používá pouze v případě, že nezvítězí pravda. Ta jejich, pochopitelně.

Trošku mne děsí blížící se termín komunálních voleb. První čertíci již vystrkují své růžky, radniční PR centrum, kdo ví proč zvané „tiskový odbor“, chrlí tiskové zprávy jak na běžícím pásu. Věčná škoda, že podobnou aktivitu nevyvíjí tito úředníci i v době „okurkové sezóny“, která se letos arci protáhla od června do prosince.

Opozice také nezahálí a po vzoru velkého vůdce Andreje Babiše platí své noviny. Vytvořit zdání, že řeší problémy svých voličů, je přitom tak snadné. Stačí zaměřit pozornost na aktuálně palčivé téma, žvanit o něm na jednání zastupitelstva tam i zpět a zajistit si tak zmínku v tisku. Za měsíc je to téma opět nové a tak dále. Dotahování problémů ke zdárnému konci již není třeba.

Měl jsem nedávno zajímavý rozhovor s jedním z úředníků. Řeč přišla i na výsledky voleb, očekávání výsledků voleb komunálních. Městský úředník řekl zajímavou věc – byrokratům na Pardubické ulici je v podstatě jedno, kdo vyhraje. Pro ně samotné se situace příliš nezmění.

Podobný pocit by měli mít všichni ti, kdo před pár dny tak vášnivě hájili buď Miloše, nebo Jiřího. Pánové a dámy, prezident je jen figurka v čele. Není císař, není všemocný. Jednotlivý poslanec, dokonce i městský zastupitel, mají reálně daleko větší možnost ovlivnit naše životy.

Mysleme na to, až v říjnu poneseme své hlasy k urnám.  

Traduje se, že únor je pošmurný, trošku posmutnělý měsíc. Masopustní rejdění v podání lidového souboru Kohoutek v sobotu dopoledne tradici porušilo a přilákalo na Resselovo náměstí davy přihlížejících. Již od rána se tvořila dlouhá fronta, konečně jako vždy, u stánku Chrudimské besedy. 

Před devátou hodinou si všichni mohli obejít stánky a v klidu koupit nebo si jenom prohlédnout nabízené produkty. Mnoho stánků přijíždí prakticky na každý zde se konající jarmark, takže svou přítomností nepřekvapí, ale tentokrát se objevila i nová nabídka v podobě masopustních koláčů s makovou náplní, což má být co by tradice. Dlouhé frontě k dobrotám Chrudimské besedy marně konkurovala nabídka se zdravými produkty. „Však vy taky jednou přijdete…“ zvolal prodavač optimisticky směrem ke stojícím.

Průvod masek vycházel v devět hodin od Regionálního muzea. Nenechal na sebe dlouho čekat a dechovka již ze Široké ulice ohlašovala jeho blízkost. Poslední koleda před masnou a průvod vyráží na prostranství pře kostelem.

Za doprovodu lidových nástrojů se maškary představily starostovi a všem přítomným. Každá maska hraje svoji roli, laufer nejdříve požádal starostu o povolení pobytu ve městě a po jeho souhlasu je rituál doprovázen legrací a veselím.

Děti obdivovaly masky turků, medvěda, ženicha a nevěsty, kobyly či báby s nůší. V každém kraji jsou masky trochu jiné, lidé je vytvářeli z dostupných materiálů jako například byla sláma nebo seno. Národopisný soubor Kohoutek má své oblečení výrazně barevné a nápadné, nechybí ani symbol kohouta.

I přítomná maska kobyly se ujala své role, jedním skokem získala vládu nad příležitostně nabízenou lahví a za bouřlivého jásotu zmizela v davu ostatních. Vůbec jí nevadila přítomná kamera ani to, že za chvíli půjde na porážku, aby tak symbolicky bylo ukončeno zimního období.

O tom, že ještě všichni tuto podívanou neviděli, svědčila věta z davu: „ …a kolikrát v roce je tohle tady?“ No přece jenom jedenkrát milí návštěvníci, a ve stejnou dobu! Nevědomost v tomto případě není důležitá, ale hlavně, že se lidé sešli a bavili.

Na Pražském hradě skončila výstava českých korunovačních klenotů. Za týden ji navštívilo více než 32000 diváků. Při minulé to bylo 42000, trvala ale dva týdny. Sice by se vešli na jeden stadion, na druhou stranu většina jsou vlastenci a to není zas tak málo. 24. ledna byly opět klenoty uloženy a veřejnoprávní televize přenášela v přímém přenosu celý ceremoniál. Trochu zvláštní, že se připomíná výstava po skončení. Během výstavy jsem zaznamenal jen několik šotů. Naštěstí se ji nepodařilo zesměšnit současného pana presidenta jako při minulé výstavě korunovačních klenotů. Od té doby jsou na něho vylévány sudy špíny. Nechápu, kde se v lidech bere ta zloba, závist, zášť a nenávist. Není to tak dlouho, co ti samí měli plná ústa pravdy a lásky. Dochází to tak daleko, že se posmívají jeho nemoci. K takové neúctě ke člověku není již co dodat. Hnus.

Výstavu jsem navštívil hned první den. Měl jsem trochu obavy z obstrukcí, po předcházející návštěvě Pražského  hradu. Opak byl pravdou. Před rámy stáli maximálně tři lidé a vše šlo plynule a s úsměvem. Ochrana hradu zřejmě vyprášila vši z kožichu. Od doby, co připadla Svatovítská katedrála církvi, se korunovační klenoty vystavují ve Vladislavském sále a ne v místech svého uložení. Chodí se přes nově upravené Jižní zahrady. Čekajícím návštěvníkům se otevírá pohled na Malou stranu a Petřín. Za Vltavou až k obzoru se rozkládá hlavní město Praha. Část návštěvníků tvořili cizinci, kteří patřili k těm mladším. Převládali starší a někteří s sebou měli vnoučata. Samozřejmě nechyběli ani rodiče s dětmi. Já jsem také v jejich letech viděl korunovační klenoty poprvé a nebavilo mě to. Přiznávám, že si to užívám až teď, kdy je vidím naposledy. Překvapilo mě množství Slováků, kteří se přijeli podívat. Naopak chybělo školní žactvo. Že by v době inkluze nepochopilo tisíciletou historii, nebo už je nikdo neumí do ní zasvětit? Během čekání jsem vyslechl i několik bájí a mýtů, které se ke klenotům vztahují. Čekající odhodili ostych a necelá hodina příjemně uběhla. Před sálem se odkládají věci do šaten a znovu se prochází rámy. Vše plynule a potichu. Lidé s pokorou a úctou vcházejí do Vladislavského sálu, na jehož konci jsou klenoty vystaveny. Výstava začíná zbrojí svatého Václava. Přilba s límcem a meč. Relikviářová busta z desátého století ukrývá v horní části dva zuby svatého Václava a dole je uložena jeho čelist. Dále je možno sledovat příběh korunovačních klenotů od roku 1918 a jejich spojení s osudem českého národa. Jejich dramatický převoz do Žiliny. Vzápětí sto dvacet tisíc nadšených Pražanů vítalo Německou okupační armádu až na Pražský hrad. Nacisti také zneužili svatováclavské tradice. Uctíváním Václava Češi vlastně potvrzují, že Václav měl pravdu, když se opíral o Němce. Toto je třeba historicky využít. Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich podle jednoho z mýtů si prý nasadil Svatováclavskou korunu na hlavu. Jak skončil, to všichni vědí. Prý si ji nasadil i Václav Havel. Rozhodně nelze říci, že měl lehký konec života. To jen sílu klenotů potvrzuje. Komunisti chodili kolem klenotů po špičkách. Zneužít klenoty se snaží i v současnosti. Všichni jistě znají historku o presidentovy, který se klátil nad klenoty a hodil šavli. Uvidíme, jak síla klenotů funguje. Každopádně se k nim někteří politici bojí jen přiblížit. Koruna, jablko a žezlo byly umístěny v nové vitríně a okolo se nechalo chodit. Bylo také povoleno fotografování bez blesku. Selfíčkáři si užívali. Scházel jsem na Malou stranu a snažil  si trochu urovnat zážitky.

Na Malostranském náměstí se připravovala demonstrace. Cizinci přešlapovali, čekali, co se z toho vyvine. Skupinka, která by nedala dohromady ani volejbalový mančaft připravovala transparenty. Když vystoupil Martin Bursík s manželkou Kateřinou Jacques, známou spíše jako Kateřina JauJau nebo Biomasa. Začala to komentovat dáma stojící přede mnou. Ty jsou ale vypelichaní. Že nelezou kanály. Kuchtová z Jihočeských matek, dostala Zelené do parlamentu, tihle dva ji podrazili. Asi jim už docházejí penízky, že zas vylezli. Doplnila ji její kamarádka. Začalo trochu pršet, zvědavci se šli schovat. Škoda, mohl jsem se o Bursíkovi dozvědět nějakou další historku. Druhý den jsem se podíval, co to vlastně bylo. Tak nejdříve se demonstrovalo za Jana Palacha. Potom proti zvolení komunisty Ondráčka. Potom přišel Kalousek a oznámil, že Ondráčka konečně nezvolili. Nakonec přišel Horáček a tak se demonstrovalo za profesora Drahoše. Přítomno prý bylo téměř tři sta lidí. Asi tam musel připochodovat nějaký průvod. Kruh se uzavřel.

V den kdy ČT v přímém přenosu vysílala ukládání klenotů, byl několikrát uveden rozhovor s panem profesorem Drahošem, který se snažil něco dovysvětlit z debaty s panem presidentem Zemanem. ČT již nezakrytě fandí jednomu z kandidátů a porušuje vyváženost, kterou by měla dodržovat. Nakonec se vrátím k té televizní debatě. Pan slušný se podíval na hodinky. To udělal jeden kandidát v Americe a zabalil kampaň. Diváci si řekli, když nemá čas za nás debatovat, jak si ho na nás udělá  po volbách. My ale nejsme Amerika. Stačilo, aby po skončení debaty nezačal poskakovat po jevišti jako tajtrdlík. Stačilo jít k panu presidentovi Zemanovi, podat mu ruku a případně mu pomoci vstát z křesla. Ruku po zápase si podají i ve třetí horské a dědkové po tenise. Asi vypadlo sluchátko. Pan slušný to mohl mít v kapse. Dnes slaví svátek Miloš, tak hodně zdraví pane presidente.

Kdo se ujal režie celého představení se zatím nepředstavil a scénářem se také nikdo nechlubí. Na jevišti visí obrys České republiky a za ním v pozadí mapa světa. Česko je celé zelené, kromě žlutého terčíku. To je hlavní město Praha. Mapa světa je v opačných barvách. Celá žlutá, jen malá zelená tečka označující Arménii. Hlavní roli má současný pan president. Ten se zatím na jevišti neukázal. Hrají pouze jeho vyzyvatelé. Čtyři z nich si sice nebyli schopni zajistit potřebné podpisy, ale ochotně jim pomohli kamarádi senátoři. Stačí čtyři a  nahradí 50 000 podpisů plebejců.  Pro jistotu to podepsali všem čtyřem. Proč ne, když to posvětil Ústavní soud. Ale jenom pro tentokrát.

Začátek divadla  byl zbytečně dlouhý a nudný. Diváci začali zívat. Konečně se na jevišti ukázal představitel hlavní role. Šel sám sebe volit a doprovázela ho první dáma. Ochranka nesměla chybět a bylo to velké štěstí. Bohužel se i prezidentské ochrance najde zrádný Jidáš. Na scéně se objeví řvoucí aktivistická černá děvka z Ukrajiny. Asi chtěla předvést svoje pomalované jedničky. Ve svlékání a malování na sebe není žádná novinka. To předvádí i jeden z prezidentských kandidátů. Na Ukrajinu to asi ještě nedošlo. Někteří diváci sice tvrdili, že pořád lepší vytahané jedničky než Márova žebra, ale většina divaček dávala přednost žebírkům. Jandis ji nazval křehkou padesátikilovou dívenkou. Já bych sice deset kilo přidal, ale on to musí vědět lépe.

Pan profesor, další z vyzyvatelů, dokonce po zásahu ochranky projevil obavu o její zdraví. Chudinka. Co ale překvapilo a nejen mě, byla rychlost, jak celou věc vyřídily soudy. Co jindy trvá léta, tady stačily hodiny a byla vypakovaná. Ono by se náhodou mohlo vyšetřit, kdo to celé zařídil. Tu rychlost by jim jistě záviděla i Říšská policie během výjimečném stavu za Heydrichiády.

Konečně nabírá představení na obrátkách. Začalo sčítání hlasů a všem došlo, proč je na scéně ta mapa. V celé republice zvítězil president sjednotitel. Pan profesor ovládl hlavní město a ostatní svět. Zřejmě všichni inteligenti kromě Prahy vycestovali a tady zbyli blbečkové bez maturity, kteří jediní podle průzkumů volí současnou hlavu státu. Představuji si, jak se řítí vysokoškoláci bílou Grónskou plání na sněžných skútrech k volebním urnám. Nebo maturanty se sobím spřežením, probíjející se Tajgou a pod kožichem na hrudi chránící svůj svůj volební průkaz. Jen pár primitivů v Arménii pana profesora nevolilo. Co je docela zajímavé, že přesně takto dopadly nedávné volby parlamentní. Takřka všichni volili Topku. Vzdělanci fandí chemikům.

Vítěz voleb políbí manželku, poděkuje voličům a mizí z jeviště. Moc si v prvním dějství nezahrál. Konec prvního dějství zcela opanují poražení. Všichni okamžitě obklopí pana profesora, který z nich dostal nejvíce hlasů a všichni mu blahopřejí k vítězství. Ten se vžil do role vítěze a prochází se se vztyčeným palcem po scéně. Pro pobavení začne vypravovat jednu pohádku, ale zapomněl, jak se jmenuje. Kdyby nepřispěchala na pomoc jeho panímáma, kul by tam pikle dodnes, jak to obyčejně v pohádkách končí. Musel se však věnovat gratulantům a dělalo mu to evidentně dobře. Diváci začínají pomalu brblat, že to mají asi popletené. Proč slaví vítězství, když prohráli? Nakonec se shodli na tom, že to do přestávky vydrží a oni se to do příště snad naučí. Pan profesor se cítí vítězem a chlapácky chce sundat  současnou hlavu státu z hradu. A nakonec, proč ho zrovna nesvrhnout do Jeleního příkopu. Přestává se kontrolovat a pomalu vypadává z role slušňáka, začínají mu růst svaly. Při vší úctě si dost dobře nedovedu představit, jak se ohání krumpáčem při kopání základů a předvádí koncert s motorovou pilou, když kácí stromy na stavbu chalupy. Ještě tak možná u hoblovky, kde falcuje drahé mahagonové prkno a basuje si při tom rockový refrén. Ale to s opravdu velkou fantazii. Proč však chodí s ochrannými brýlemi stále, to snad ví jen on. V normální hospodě by je musel rychle sundat, pokud by se tam vůbec odvážil. Být to v Bondovce, tak by tam měl jistě foťák nebo radar, případně kulomet.

Všiml jsem si, jakou předvádí před reportéry rozcvičku. Roztáhne ruce a několikrát se otočí. Tohle uměl jeden borec, když jsme chodili do třetí třídy. Ten to vydržel celou velkou přestávku a nemotal se. To by byl president. Bohužel se vydal jiným směrem. Ještě jednou si zopakoval pátou třídu a stal se z něho docela slušný truhlář. Opojen svým vítězstvím, vydal se pan profesor pochlubit do rodného kraje. Když ho ukázali v Třinecké hale, vyprovodili ho fanoušci pískotem. Oni to nejsou žádní velcí intelektuálové, ale hned poznají záludné fauly, nebo když je zápas koupený. Hlavně však vědí, kdy je zápas prohraný a končí. Tohle se spousta lidí nikdy nenaučí.

Tím také první dějství končí a čeká nás dlouhá přestávka. Po ni se můžeme těšit, jak se vlčí smečka semkne kolem svého vůdce. Obklíčí kořist a nejodvážnější ji s prokousnutým hrdlem srazí k zemi. Všichni se na ní vrhnou a budou se rvát o svůj krvavý díl mezi sebou. Na zbytky se slétnou černí supi a dílo zkázy dokončí z děr vylezlé krysy. Na místě zůstanou jen ohlodané kosti. Je také možné, že se ještě dočkáme nějaké upoutávky. Každopádně se máme na co těšit.

Začátkem roku 2018, přesně 3. ledna, jsem se vydal vlakem do hlavního města. Byl jsem pozván na vernisáž výstavy Jubilanti Hollaru 2018. Takové pozvání se neodmítá. Některým z vystavujících bylo více než devadesát let a přitom ještě tvoří. Ten samý den jeli slatiňanští turisté, vlastně turistky na výstavu impresionistů v Jízdárně Pražského hradu. Tak jsem se přidal.

Po zkušenosti z mé poslední Pražské návštěvy vlakem, jsem se trochu lépe připravil. Tenkrát jsem se podivoval dlouhé frontě na toaletu před Prahou. Po dojezdu jsem musel navštívit tu nádražní. Docela mě překvapila cena. Tolik mincí jsem neměl a musel jsem si u stánku rozměnit. Situace začala být kritická. Ve zmatku za mnou zapadl turniket do části označenou panenkou. Ukrajinka na mě marně volala: „Ženy, ženy!“, s typickým přízvukem na konci slova. Nakonec jsem to zvládl i bez mušle.

Když jsem konečně rozluštil na jízdenkovém automatu drobným písmem napsaná jízdní pásma, nasypal jsem tam mince, které vzápětí vypadly a rozkutálely se po zemi. Samozřejmě s takovým rachotem, že se lidé začali otáčet. Když jsem si pak kupoval jízdenku u stánku, ozval se známý rachot a pod automatem klečela paní mého věku. Po vystoupení z Metra jsem se obloukem vyhnul automatu a obrátil  se na trafiku.

Při nástupu do tramvaje jsem pomohl mladé mamině s kočárkem. Celou dobu jsem měl pocit, že si mě někdo prohlíží. Když jsem po vystoupení říkal Markétě: „Prosím tě prohlédni mě, poklopec mám zapnutý, tak co na mě vidí“. „Uklidni se, tady není zvykem někomu pomoci s kočárkem.“

[[img:chrn_fullwidth:15179:Jaroslav Koreček: Pražský hrad 2018]]

Po těchto zkušenostech jsem vystál frontu a s fotkou jsem si šel vybavit průkaz na městskou dopravu. Zbytečně, od sedmdesáti se jezdí na občanku. Začalo to dobře. Maruška nás protáhla Metrem i s přestupy. Sotva jsme vystoupili z tramvaje u hradu, začalo hustě pršet a zvedl se prudký vítr. Dlážděná hradní cesta z obou stran úzké chodníku a kovové zábrany. Na konci přístřešky s bezpečnostními rámy. Levou stranou se chodí na hrad. Pravá je pro výstavu. Tu také vzápětí uzavřeli a již utvořivší se frontu naháněl a cpal za zábrany vztekající se neurotický policista v reflexní vestě. Nezakrýval svůj hnus nad mokrou lidskou hmotou. Většina policistů zmizela ve služebně. Vycházeli pouze k projíždějícím limuzínám těch vyvolených. Za celou dobu co jsme čekali, projeli tři a jedna dodávka.

Ochranné rámy nejsou žádná novinka. Nikde nevzbuzují takové emoce, tak jako na Pražském hradě. Zavazadlo ti projedou vedle, projdeš rámem, někde se i zuješ a pokračuješ dále. Tady jsem stál, ruce zvednuté nad hlavou. V jedné mince v druhé telefon. Po průchodu na mě nastoupil se bzučákem. Viditelně mu to dělalo dobře. Nás tlusťochů ubývá a zde převládají vychrtlí Japončíci. Když mě od hlavy až k patě ojezdil, zalíbilo se mu moje břicho. Trochu mě to začalo znervózňovat. Lekl jsem se. Při své nenažranosti jsem mohl něco spolknout. Patrně byl přesvědčen, že najde Little boy. Chlapečka nenašel a já mu třikrát pomalu hláskoval kšandy, kšandy, kšandy. Nakonec mě se světáckým OKvystrčil do deště. Z tlačenice se ozývaly naštvané hlasy, že za tohle hradního pána volit nebudou. Jak je vidět, na jeho nezvolení se pracuje, kde se dá.

Před jízdárnou se mezitím vytvořila fronta na dvě hodiny. Dvakrát čekání v lijáku zpestřil školní dorost, který byl vpuštěn přednostně. Jak se kdysi říkalo: Mládí vpřed a staří na svá místa. Uvědomil jsem si, jak snadno se nechá lidské stádo dobrovolně zmanipulovat.

Slatiňačky se vraceli domů a mě čekal Hollar. Tam naštěstí vše probíhalo bez uniforem policie v příjemné atmosféře. Zpáteční rychlík nabral zpoždění a musel jsem čekat na další přípoj. Když jsem stoupal po schodech z podchodu a zvedl jsem hlavu, koho nevidím, čtveřici rozkročených policistů. Po návratu do Slatiňan jsem byl rád, že mám u nádraží auto. Užíval jsem si prázdné ulice. Ještě než jsem stačil zaparkovat, objevilo se za mnou policejní auto s houkačkou a blikajícími majáky. Policie mě před domem kontrolovala doklady a poprvé v životě jsem dýchal do přístroje. Alespoň máte premiéru, odvětil mi dobře se bavící policista. Zřejmě milovník divadla. Ptal jsem se, co má znamenat tohle představení, protože se již začaly rozsvěcet a otevírat okna sousedů. Ve dvacet dva hodin mě lustrovali deset let dozadu, kdy jsem měl přestupek za přejetí plné čáry. Příčinou tohoto zásahu bylo to, že jsem projel kolem motorestu.

Tak jsem mohl konečně zaparkovat, světla pomalu zhasínala a já čekám, kdo se mě poprvé zeptá co se to dělo. Napadlo mě, zdali by se neměl doplnit policejní slogan. Pomáhat, chránit a neprovokovat.

Bilancovat končící rok není nikdy snadné. Pro mnohé byl důvodem k oslavám, pro jiné k depresím a zoufání si. Osobně ho mám za jeden z nejhezčích. Na svět vykoukl můj první syn, který se má čile k světu. Co může pro muže radostnějšího býti?

V politice naší země však došlo k tomu, co sýčkové prorokovali již několik let. Naštvaní lidé, odkojení sliby, skandály a především nepravdami vládnoucích socialistů, dali vale zavedeným politickým stranám, aby svou přízní zahrnuli jiskřičky naděje změny. Jakékoliv změny. Výsledky voleb pak pro mnohé nebyly ničím jiným, než šokem. Vyhrál bývalý agent StB. Významný úspěch si připsal populistický xenofob a partička pseudokomunistů. Samotní rudí sice spadli na své historické dno, agent jim však dopomohl k moci, o níž se jim od roku 1989 asi ani nesnilo. To vše zaštiťuje prezident neštítící se lživě přisoudit obdiv k Hitlerovi dávno mrtvému novináři, uctivě stojící v předklonu před vládci komunistické Číny a autoritativního Ruska. Může být něco hrošího?

Samozřejmě může. Ale stejně tak lze uvažovat o lepších variantách.

Slušnost se dnes nenosí, kdo snad naivně ve svém životě preferuje zásady formulované třeba v knihách „Jestřába“ Jaroslava Foglara, brzy sezná, že je postižen jakousi formou malomocenství. A to doslova. Hrubost, falešné slovo, lži a machiavellské „účel světí prostředky“ vládnou nejen světu velkých politických šíbrů, ale často i v každodenních, rodinných vztazích. Takový člověk s Jakubem Demlem musí smutně konstatovat, že „...není kam jít...“.

Ale ono je kam jít.

Stará otřepaná pravda praví, že nejtěžší vítězství musí každý z nás vybojovat nad sebou. Mezi výhry nezanedbatelné hodnoty řadím schopnost udržet si vnitřní integritu. Názorovou i mravní. Vnitřní sílu, vnitřní svět, v němž nemůže zvítězit manipulátor, lhář a budižkničemu. „Palác mysli“, kde vládne Old Shatterhand, Rikitan, Winston Churchill, Aragorn, Ježíš Kristus.

Velká vítězství vyžadují velké a dlouhotrvající přípravy, roky disciplíny. V neposlední řadě však také radost z maličkostí a obrovskou porci cílevědomosti.

Přeji každému, kdo dokáže zastavit své kroky, sednout na mez a jen tak hledět na červánky malované zapadajícím sluncem, aby nikdy onu dětskou naivitu neztratil. Takoví lidé totiž ve skutečnosti formují své okolí více, než by se na první pohled zdálo. 

Doprava je téma citlivé, jak ostatně ukazuje rozvíjející se diskuse pod článkem, který jsem věnoval nejnovější hračce místní radnice – radaru ve Václavské ulici v lokalitě Vlčí hora.

Nezávidím těm, kdo musí o instalaci nepopulárních krabiček rozhodovat, protože často nejde o jejich svobodné a dobrovolné rozhodnutí. Bývají k němu dotlačeni obyvateli lokalit, v nichž prý řidiči jezdí jako šílenci a ohrožují seniory, děti, kočičky a pejsky. Je třeba pirátům zatnout tipec a ještě si přitom příjemně „namastit kapsu“. Represe totiž vždy mnoho vyřešila, jak ostatně potvrdí každý, kdo měl tu pochybnou čest žít za minulého režimu. Vůbec v lidech nebuduje nenávist, zlost, vztek a nakonec touhu po odvetě.

Instalátoři radarů čelí samozřejmě i tlaků řidičů, kteří však proti obyvatelům krizových lokalit, mají situaci poněkud ztíženu. Solí sice do státního rozpočtu víc, než jim následně byrokrati vrací , ale jakmile se pokusí ozvat na obranu svých práv, jsou smeteni „spravedlivým“ hněvem ulice. Řidičům se zásadně nevychází vstříc – stačí vzpomenout omílané retardéry, neochotu policie a úředníků zvyšovat rychlostní limity tam, kde lze jezdit bez potíží rychleji, než obligátní padesátkou, respektive devadesátkou. Řidiči musí pouze mlčet a případně platit za prohřešky, které nejen že jsou diskutabilní svou společenskou nebezpečností, ale pokuty za jejich spáchání je rozhodně nedonutí chovat se jinak. Proč by také měli jezdit pomaleji v místech, kde nikoho nikdy neohrozila jízda rychlejší?

Rostoucí šikana šoférů naopak vede k opačnému extrému – většinou „okloboukovaní“ řidiči jezdí v místech s maximální padesátkou třicet čtyřicet, mimo obec potom sedmdesát. Že za nimi roste had vozidel, z klidu je nevyvede. „Pojedu 91 a hned dostanu pokutu, mámo. Radši pomalu a jistě,“ říká takový šofér své spolujezdkyni.

Osobně nemám rád rallye, která mi jezdí za chalupou jednou do roka. V tom má pseudonym zvyšující proslavenost mého jména pravdu. Ničí naši už tak dost zničenou silnici, ale, a to především, brání mi v užívání mého majetku – většinu dne se člověk nemá šanci dostat z domu a do domu, protože vjezd je „zarýglovaný“ páskou (na Vlčí hoře to vyžaduje jen trošku trpělivosti). Nahnilou jahůdkou na tomto dortíku je pak „ochota“ jezdců uvést rozbitý plot do původního stavu, když snad někdo z nich nedobrzdí a prolétne mi až na zahradu. Srovnávat toto a provoz na Vlčí hoře, to chce notnou dávku ignorance, ale kdo chce psa bít…

Nesouhlasím s utahováním obruče kolem stále více buzerované skupiny lidí, která disponuje jediným „hříchem“ - dokáže se rozhodovat svobodně a vyhodnotit situaci i bez pomocné ruky ouřady ve formě značky, předpisu, regulace, radaru. Jakým právem trestáme ty, kdo nikoho neohrozili, nikomu neublížili, pouze jeli rychleji? Kde je společenská nebezpečnost jejich jednání?

Ano, pokud někdo bude hnát své BMW po městě osmdesátkou a srazí školáka, nechť je potrestán jak za sražení dítěte, tak za rychlou jízdu. Ale dokud se nikomu nic nestane, je absurdní provozovat presumpci viny. Rostoucí množství omezení a regulací naopak uměle buduje zástup těch, kdo je poruší, ačkoli jejich jednání absolutně nesplňuje kritéria ohrožení společnosti.

To bychom také mohli brzy dopadnout jako v tom starém vtipu – zatkneme všechny chlapy za znásilnění. Sice nic neudělali, ale mají k tomu nástroj.  

Posledním představením letošního divadelního podzimu v Chrudimi byl Princip náhody, komorní hra Divadla Ungelt z Prahy. Hru Simona Stephense zrežíroval Vít Venci, který také navrhl scénu. Ta, s kterou přijeli do Chrudimi, by možná zaujala v nějakém hospodském sále. Autor se pravděpodobně zhlédl v sekáči. Věšák, na kterém visely kostýmy, byl doplněn skříňkou a rádoby hospodským stolečkem. Dojem second handu se tím nesmazal. To, že se herci převlékají na jevišti, by přineslo trochu vzruchu jen v případě, že by praskla guma na některém z kostýmů. Zajímavější by to pro pány bylo u Georgie, kterou hrála Alena Mihulová. Známe ji ze Sestřiček. Na rozdíl od svých vrstevnic je stále jaksi neopotřebovaná. Zřejmě si jí pan režisér Krejčík dobře opečovával. Její dialogy táhly celé představení, i když byly trochu zbytečně upovídané. Navíc, proč tolik vulgarit.

Jan Vlasák v roli řezníka Alexe se dokňoural až do konce představení. Takový řezník by to zabalil i u nás, natož v Londýně. Popravdě musím uznat, že jsem v krámu již řezníka dlouho neviděl. Asi nastala éra řeznic. Jeho neustále padající sárí zabralo jen jednou, než  divačky zjistily, že má trenky. Mně spíše připomínal nervózního Dalajlámu. Hra byla slaboučká a tak není divu, že to někteří nevydrželi do konce. Že by se u nás nenašel někdo, kdo dokáže napsat hru ze současnosti?

Ti co nevydrželi, přišli o nejlepší. Při děkování předávali kytice hezky upravení mladí lidé a scéna jakoby se rozjasnila. Ono totiž při návštěvě divadla to mnohdy vypadá, že v Chrudimi není nikdo mladší než čtyřicet let. To neněmí nic na tom, že je vždy čisté, uvaděčky upravené a milé. Nesmím zapomenout na ty, kteří nejsou vidět, techniku, osvětlovače, zvukaře a v neposlední řadě uklízečky, zkrátka partu kolem divadelního mistra. Těm všem se patří na konci roku alespoň poděkovat.