Není to tak dlouho, kdy jsem pobýval v Beskydech. Snad všichni tam fandí Tatře, která zde má svoji závodní stáj. Po návratu z letošního smolného Dakaru vyprávěli, jak se u nich zastavil jeden český bylinkář.

Zpozorněl jsem. Říkal, že se svým kamarádem kope v Peru. Podařilo se jim najít lebku obra a potřebují ji vytáhnout z hluboké rokle. Neměl odvahu se obrátit na nějakou místní autodopravu. Oficiálně pátrají po bylinkách a má obavy z tajných služeb. Obrovu kostru našli náhodou.

Navíc takové auto, jako Tatra v Peru není. V té době panovala v kempu špatná nálada. Jeden závodník se těžce zranil natolik, že ho odmítala přepravit i letecká záchranná služba. Lékaři již mnoho nadějí závodníkovi nedávali. Nechali Standu, aby mu mohl dávat svoje kapky. Výsledek byl neuvěřitelný. Po dnu volna usedl závodník za volant. A to ještě vše zpomalovala jazyková bariéra. Standa také nabídl k vyzkoušení přídavek do náplní motorů. Nejdříve je však musel ujistit, že je na přírodní bázi v bio kvalitě. Měli obavu z komisařů, kteří dohlížejí na ochranu pouště během závodu. Doplněk prý funguje tak, že uvolňuje nečistoty a zároveň těsní motor. Na zkoušku nalil trochu do převodovky.

Na konci další etapy Dakaru všichni kroutili nevěřícně hlavou. Takřka odepsané auto dojelo na předním místě. To auto má větší výkon než na startu. Převody jdou tak hladce, jako by se vyměnilo soukolí. Řidič byl nadšený.

O tom že se naše týmy začaly zlepšovat se můžete přesvědčit ve výsledcích posledních etap. Po závodě vyhodnotili některé týmy, že zlepšení způsobil Standův doplněk. Bohužel během návratu někdo olej vypustil a vše vyčistil výplachovým olejem. V té době již po něm pátrala tajná služba. Věděla, že kope v Peru. Obrátili se tedy přímo na Peruánské fotbalové vedení. Obratem jim přišla depeše. Standa Skřípal není na žádné soupisce mužstev do Třetí horské divize. Kluby hrající na malých hřištích ve velkých výškách soupisy nedělají pro nespolehlivost propisek. Pátrání jsme dokončili již koncem ledna, kdy se o Skřípala začali zajímat jihošpanělské tajné služby. Nevylučujeme však, že může kopat v nejnižší vysokohorské soutěži.

Jak jste se mohli o Standovi dočíst v mém loňském článku, měl potíže s atestem svých Nových vynikajících Československých kapek. Jejich součástí je Slovenská Borovička. Slováci chtěli větší zastoupení v názvu a tak prozatím vyměnil S za nulu. Pracovní název byl tedy NOVIČOK. Jeho kamarád ředitel Bratislavských laboratoří se zatím nevrátil ze svých výzkumů v Peru. Snaží se dokázat, že Cortéz nedobýval Ameriku pro zlato a stříbro, ale pátral po bylinkách. Standa, který chtěl kapky věnovat republice při oslavách stého výročí založení, se obrátil na vyhlášené tajné laboratoře v Porton Downu u Salisbury. Již během cesty se dostal do potíží a měl být údajně otráven. Po několika dnech se i se svoji dcerou zázračně uzdravil a odmlčel se. Angličtí novináři, kteří mají každého Slovana za Rusa, zkomolili i jeho jméno na Sergej Skrípal. Tím ovšem spustili vyhrocenou situaci, kdy okamžitě na protest některé státy vykázaly ruské diplomaty. Některé dokonce vysílaly průzkumné oddíly k Ruským hranicím. Obávám se toho, že redakce musela článek jako proruský vymazat. Tolik pro ty, kteří přečetli více než tři řádky. Těm ostatním bylo hned jasné, že na bylinkách jsem sám. Je jen na vás, který příběh Skřípala, alias Skripala je aprílový.

Starosta František Pilný nikdy nepatřil k zastáncům výstavby podzemního parkoviště. Před tím, než usedl do židle nejvyšší, bylo jeho krédem „...hlavně ať už ta díra zmizí...“. Míněna je, pochopitelně, díra před Bohemkou, s mikví, nebo bez. Parkoviště může být klidně nadzemní, odšpuntovat situaci, jež nikomu příliš radosti nedělá, je třeba.

Po volbách však starosta otočil, k nelibosti té části veřejnosti, která slovo „urbanismus“ považuje za vědu o spoluobčanech s příjmením „Urban“. Tedy lidí, jimž je veřejný prostor natolik lhostejný, že klidně překousnou nevzhledné plastové květináče na Resselově náměstí, okudlané stromy v Novoměstské ulici a nadzemní parkoviště před hotelem. Toto řešení přitom zdaleka neumožňuje využít potenciál místa, na němž by mohl stát podzemní parkovací dům až pro 160 aut.

Františku Pilnému začalo, nebo možná nezačalo (to ukáže až finále této prapodivné frašky) být jasné, že je třeba zaujmout postoj zcela odlišný a hbitě tedy vstoupil do jednání s Jiřím Mařasem, který zastupuje majitele hotelu. Začal se bít za parkoviště podzemní, odborníci jásají, právníci už tolik ne. Dobře vědí, že průšvih kapitálních rozměrů je na obzoru. Musí si toho být vědom i sám Pilný: podle platné legislativy není možné, nechat si cokoli postavit od soukromé společnosti bez výběrového řízení. Jen na okraj – starosta se také nenamáhá veřejnost seznámit se zdroji, do nichž sáhne, aby celou „legraci“ zaplatil.

O tom, proč jsou sny a plány vládnoucích pánů naprosto mimo realitu a za hranou právního řádu, psali jsme před pár dny. Po nás iDnes a Chrudimský deník.

Dalším průšvihem je smlouva, kterou za vlády minulé radniční partičky město s majitelem hotelu uzavřelo. Stojí v ní všelicos, jedna věc však nikoli – není zde uveden termín, dokdy má být se stavbou podzemního parkoviště na městských pozemcích hotovo. Případný soud by nejspíše dal zapravdu zástupcům Homa holdingu a pořádně umyl pozadí zástupcům města. Sepsat a odsouhlasit takovou smlouvu, může snad jen mentálně retardovaný jedinec, nebo diletant.

Starosta Pilný má bakaláře z práv na Masarykově univerzitě. Dobře ví, co ho v případě soudních tahanic čeká.

Jak z toho ven?

František Pilný bude ve svém boji pokračovat až do konce. Je přece nový, akční a schopný věci řešit... Záda mu kryji opravdoví „odborníci“ z řad Pirátů. Na konci však „rezignuje“, protože všechny možnosti, dle něj, selžou a nezbude, než podlehnout hlasu prostých lidí – ty ve vedení města zastupuje nejznámější místní vousáč a zaměstnanec bývalého majitele hotelu Petr Lichtenberg, a přistoupit na návrh Homa holdingu.

Před Bohemkou vyroste nadzemní odkladiště aut jako další ukázka promarněné příležitosti, navýšit počet parkovacích míst v našem městě.

Opona padá, představení skončilo.

Mezinárodní den žen se ve světě slaví již po 113. Zajímavé číslo, hlavně ta třináctka se někomu líbit nebude. Slaví se od stávky newyorských švadlen v roce 1908. Tudíž je to americký svátek. Nevím proč ho všichni spojují se socialismem. Proč se ho ženy po roce 1989 tak rychle vzdaly je mi záhadou.

Nejvíce se slavil v textilkách, ty ale vesměs zanikly spolu s odbory. Dalším velkým zaměstnavatelem je školství, zdravotnictví a státní zpráva. Bývaly to někdy oslavy bujaré. Každá žena dostala kytičku a někdy i ručník. Tenkrát se ještě tancovalo ve dvojicích s mužem a tak i ti byli zváni. Zlí jazykové říkali, že je to svátek hlavně jejich. Divadla a restaurace se objednávala dlouho dopředu.

Ženy, které na svátek Mezinárodního dne žen s nostalgií vzpomínají, jsou již dávno v důchodu. Dnes přemítají, proč do něj šly o desetiletí později než jejich matky, ale hlavně jak s ním vyjít.

Ukazuje se, že svátek ženám chybí. Začínají se pořádat oslavy s tancem. Někdy ve stylu retro. Organizují se welnes pobyty a zájezdy. České ženy opět začínají svůj mezinárodní svátek slavit. Gratuluji a posílám kytičku.

Mandarinková izba v podání Bratislavského hudebního divadla, zahájila jarní sezonu skupiny B v Pipichově divadle. Francouzský dramatik Robert Thomas umístil svoji hru do Pařížského hotýlku. Hotelová postel tvořila střed scény. Nad ní byla mohutná japonérie. Pod skalnatým pohořím bylo několik pomerančovníků. Vše ve stylu secese. Stolek a bar jen dokresloval hotelovou atmosféru. Scéna byla stavěná na mnohem menší jeviště, než je v Chrudimi.

Hra se skládá z několika samostatných příběhů. Tato roztříštěnost nebyla na závadu. Samozřejmě, že většina divaček šla především na Mároše. Nezklamal, nepřehrával a táhl celé představení. Zuzana Tlučková mu znamenitě sekundovala a v některých chvílích se mu i vyrovnala. Možná byla i lepší.

Pavol Topoľský spolehlivě dokázal hlediště vždy rozesmát. Bibiana Ondrejková to měla těžké a hlavně neměla tolik prostoru. Na hercích bylo vidět těch patnáct let, co tuto hru hrají. Stále je to baví a některé chvíle si přímo užívají. Slovenský humor se mi zdál mnohem jemnější a hlavně se herci do děje nesnažili cpát za každou cenu současnou politiku jako některá pražská divadla. Mladší diváci asi v některých chvílích lovili slovenská slovíčka. Ti starší je sice znali, ale měli problém s ozvučením. To by se nechalo představení vytknout.

Při děkovačce věnoval Pavol Topoľský svoji květinu krásné divačce v první řadě. Bude to pro ni životní zážitek a hlediště gesto náležitě ocenilo. Byl to příjemný večer. V tom se všichni shodli.

Na Krkance byl teplý, až dusný večer. Dorazili poslední kamarádi a rychle postavili stany. Někdo šel na dřevo a někdo se šel smočit do Chrudimky. Vypadá to na bouřku, řekl šerif Capr. Večer u ohně zkoušeli nové písničky a porovnávali je s těmi, které již dlouho hrají. Zaburácení hromu vše přerušilo. Ozvěna v údolí ještě zmnohonásobila jeho sílu. Prudký poryv větru vynesl roj žhavých jisker, které zazářily noční tmou. Je to tady, řekl šerif. Zkontrolujte stany, ať nemáte mokré deky. V nastalém zmatku šlápl Nanuk na ještě žhavé poleno a spálil si nohu. Nebylo to strašné, ale stejně mu raději na chatě nohu ošetřili. Na střechu již bušil déšť.

Ráno se probudili do slunečního svitu. Nanuk však chyběl. Zanedlouho dostal šerif dopis, který vložil do kroniky. Béďo, konečně tedy ti posílám fáč ve stavu čistém a střízlivém. Doufám, že jste ho nikdo v té době nepotřeboval a děkuji Ti za první pomoc včetně poskytnutí šerifského lůžka. Děkuji Ti a všem kamarádům za večer pěkné pohody, odpusť mi, že jsem nevděčně v časných hodinách prchal oficiálně se s nikým nerozžehnav. Chtěl jsem, a to se mi také povedlo, dostat se do vesnice bez soucitných nebo účasti plných obličejů. Lituji, že jsem vám všem a sobě také připravil takový popálený závěr večera. Dodatečně žádám za osadní odpuštění a slibuji polepšení. Posílám několik písní, které jsem v Praze sehnal. Byl bych rád, kdybyste je neznali, ale Šakal s Mojžískem, jak se domnívám, znají kdejakou písničku. Hezky bylo mezi vámi. Vzpomínám často a zdravím všechny dohromady. Nanuk. Když jsem porovnával kresbu v dopise s dalšími pracemi autora, jsem si téměř jist, že to byl Franta Bidlo. Známý satirický karikaturista.

Jak se chovat k dámě, může správný gentleman pochytit poměrně nesnadno. V době, kdy nám zuří feminismus postavený na hlavu, těžko hledat cestičku k dámskému srdéčku. Paradoxně – největším feministou je sám Stvořitel, který si pro vstup mezi lidskou čeládku vybral dívku tak prostou, že by dnes snad dosáhla na všechny sociální dávky.

Žena je stvoření tak dokonalé, jako muž sám. Přes jasné a od přirozenosti dané odlišnosti, není mezi nimi, co do podstaty, rozdílu. Přesto má každý správný chlap v sobě zakódovaný ochranitelský instinkt, který lidová slovesnost formovala do známé větičky. V ní figuruje neurčená bylina a nemožnost fyzické inzultace moderní „Evy“ tímto zástupcem říše bohyně Flóry.

Bohužel, najdou se muži, kteří svým chováním nepřipomínají ani tak rytíře, gentlemany a zdravé feministy, jako spíše malé chlapce, školou povinné, kteří svým spolužačkám zákeřně instalují napínačky na židli, aby následně čekali pištící reakci. Netřeba chodit daleko, jeden takový pán momentálně sedí na radnici. Dokonce ji jakýmsi způsobem vede.

Jeho chování k dámě, umělkyni, ponechává vyznavače anglického klubového života, whisky zásadně se sodou a odpoledního kriketu, s otevřenými ústy. Ve světě tvídových sak a kapesních hodinek se totiž pán omluví dívce i v okamžiku, kdy mu tato stoupne podpatkem na špičku jeho oxfordek. Ne tak v Chrudimi.

Tady zavál nový vítr, v němž nepřítelem je ten, kdo se odváží mít odlišný názor na politické uspořádání ve společnosti. Není s ním zalezlý v patřičných místech, kam slunce nesvítí, ale prezentuje jej veřejně, považte, na internetu! Takovému člověku dá pán a vládce radničních škamen okusit, jak chutná moc. Moc maličká a skromňoučká, v porovnání s proslulostí pěvkyně světového formátu. Prostě to zařídí.

Omluva po smršti rozhořčených milovníků vážné hudby a osobnosti dámy z Medlešic, samozřejmě přijít musí. A ona přišla. Nemocný, zápalem plic postihnutý starosta, hláskuje pečlivě připravené věty do kamery. Nebezpečí je zažehnáno, festival může pokračovat…

Tak snadné to teď už není. V mezičase totiž dělostřelecké baterie placené politikem, provedly důkladnou přípravu, po níž mělo dojít ke zteči a eliminaci nepřítele. Zákopy jsou plné mrtvých, válečné reparace na místě.

Postava otce Krause ze známého filmu dává bolševikovi rok.

Doufám, že tak dlouho ze sebe František Pilný další omluvu soukat nebude.

Letošní třináctý leden vyšel na neděli. Byla obleva, pošmourno. Odpoledne navíc začalo pršet. Takový deštík však nemůže odradit pejskaře od nedělní dlouhé procházky.

Třináctého se považuje za špatný den. Žádný jachtař třináctého nevypluje. Že třináctka dokáže být i šťastná, můžu potvrdit. Našel jsem Hlívu ústřičnou. Byla porostlá na kmeni buku. Krásná šedo hnědá houba, její sametové hlavy mají až namodralý jemný tón. Několik mohutných trsů kolem celého kmenu bylo vidět zdaleka. Když jsem byl malý, měl jsem rád pohádku, jak tatínek přinesl z lesa na vánoce nejen stromeček, ale i krásné houby. Tenkrát mi to moc vrtalo hlavou. Na vánoce býval většinou sníh. Jak jsem se sám později přesvědčil, pohádka nelhala. Musím přiznat, že jsem se již několikrát pokoušel v zimě houby hledat. Podařilo se mi to až tento rok. Že to ale trvalo.

Hlíva ústřičná se dá upravovat několika způsoby. Houbovou smaženicí se nebudeme zabývat. Výborný je guláš. Nic se však nevyrovná přípravě na másle a smetaně. Někdo ji má rád jako salát na studeno. Znalci si na ni však nejvíce pochutnají, když je připravena na kmínu, tak nejlépe vynikne její aroma. Dnes se již běžně dodává do marketů a není problém ji sehnat. Sice si už pocestovala po Evropě, ale chuť ji snad zůstala. Není nad to, když se vám ji podaří nalézt u nás v lese. A že rostou, tak neváhejte.

Vánoce a dárky. Na ty se těší především děti. Že dokáží dárky s radostí i rozdávat, jsem se přesvědčil v čase předvánočním v kostelíku sv. Jakuba na Práčově. Kostel patřil Práčovskému klášteru a i když ho chrudimští husité vypálili, byl později obnoven.

Již daleka byl viditelný na skalním ostrohu nad Chrudimkou. Kostelík je to prostý, nedává na odiv přehnané zlacení, ani neohromuje svým interiérem. Osmiboká zvonice je stažena ocelovými pásy. Na kůr se vstupuje z venku, asi pozůstatek připojení na klášter. Vchází se přes hřbitov, který je obehnán kamennou zdí. Klenutá branka je nízká, i největší pán zde musí před bohem hlavu sklonit.

A právě zde se sešly dětské sbory z Nasavrk a ze Seče. Ten vedla sbormistrová a Nasavrcký její kolega. Děti zpívaly především vánoční koledy. V sólech se předvedli i jejich vedoucí. Z doprovázejících muzikantů se nejvíce líbil malý trumpetista, soudě podle potlesku, který sklidil. Díky těmto nadšencům snad bude platit i nadále rčení: Co Čech to muzikant. Kostel byl zaplněn do posledního místečka. Kdo by také nechtěl vidět své šikovné děti a vnoučky.

Vše již několik let organizují hasiči ze Svídnice. Zajišťují také teplé občerstvení před kostelem, to se v deštivém večeru hodilo. Autobus ochotně počkal, aby návštěvníky rozvezl po okolí. Hasiči, kteří dobrovolně chrání životy a majetky svých spoluobčanů se starají i o kulturu. Není to žádná novinka. To dělali od svého vzniku před sto padesáti lety. Tenkrát hráli i české ochotnické divadlo. Byl to studený, ale příjemný večer.

Pan redaktor nakonec svůj slib splnil. V Pardubickém Republikánu vyšel v pátek 24. června1932 jeho článek: Ve východočeském Eldorádu trampů.

Obyčejně se na trampy hubuje. Všechno pošlapou, všechno poškodí, není s nimi řeč, mládež divoká, divné zvyky, tedy něco co se neztotožňuje s pojmem solidnosti. A to přece láká, aby bylo viděno. Musí být viděno na vlastní oči, aby se o tom mohlo psát a povídat.
Vypravili jsme se do východočeského Eldoráda trampů: na Práčov, Peklo a na Krkanku. Krásná cesta oborou, tichá cesta, ničím nerušená, snad šuměním malé říčky. Zde se střídá les se zelenou trávou a potom je to skok k první chatě U sedmi blondýnů. Hezká chaloupka, pěkně pomalovaná, ale je všední den, obyvatelů nenacházíme. Půjdeme tedy dál hledat, snad budeme mít štěstí. Ještě  kousek výše. Zde začíná divočina. Koryto potoka je vystláno balvany, mezi nimi se nesměle prodírá voda. Není nikterak dravá. Stojíme před vkusným domečkem, jenž připomene dávnověké stavby. Zůstanete ohromeni.

To není primitivní stavba, kterou jsme navštívili. To je práce solidní, ze které dýchá láska a nadšení pro trampský ideál. Vše v nejlepším pořádku, vojensky uklízeno. Podlaha pokryta pytlovinou, stěny ověšeny obrázky, pomalovány nákresy z trampského života, veršíky, jimiž jsou prázdné prostory popsány naivitou, ale odhalují duše čisté, které tam šly za odpočinkem. Šly tam z nouze, protože na Karlovy Vary nemají. Žít na trampu za 6 Kč denně je velkým luxusem, zde i jedna koruna je hledaným penízem. Chlapci vyprávějí o životě, okrskových potlaších a žertech. Ten večer u táboráku byl kouzelný a čas drahý, loučíme se, volají trampské Ahoj.

Když se dva novináři perou, čtenář se obvykle směje. Intuitivně totiž tuší, že psát o konkurenci se nemá, výsledek je nejistý, kontraproduktivní. Nebudu psát o konkurenci, budu psát o prodejnosti a neprofesionalitě člověka, který mi – není to tak dávno – vštěpoval, abych se těmto odsouzeníhodným nectnostem vyhnul obloukem.

Pro žurnalistu není nic těžšího, než každý den shánět témata, o nichž bude informovat s nejlepším možným svědomím a snahou o pravdivost. Ve shonu moderních redakcí, které tlačí ani ne tak na kvalitu a hloubku materiálu, jako spíše na rychlost, jde často o závod s časem a kolegy z ostatních „plátků“. Najít téma, je sakra těžké ve velké novinařině, často nemožné v novinařině lokální, maloměstské. Přesto se mi daří každý den (s výjimkou víkendu a svátků) každý den přinášet dvě zprávy. Někdy lepší, jindy horší. Kritikům doporučuji, zkusit si něco takového týden ;-)

S úžasem pak mnohdy hledím, když téma, jež jako první vyhledám a rozpracuji já, objeví se po čase i jinde. S drobnou úpravou, aby nebylo poznat, že jde o opisování – vykrádání – práce druhého. Druhého, kterého onen vykrádač učil, jak dělat „poctivou novinařinu“, vědom si své převahy desítek let v oboru.

Později se dokonce nerozpakuje opsat článek i s úmyslnou chybou (kterou jsme instalovali k ověření "vykrádaček) - šlo o text, týkající se přepravy stromu na Resselovo náměstí. Záměrně byla jako den přepravy uvedena sobota, přestože stromek měly technické služby instalovat v neděli. Teprve telefonát z úřednické kanceláře s žádostí o nápravu "opisovači"  v plné nahotě ukáže, že tentokrát se na háčku třepotá on.

Laskavý čtenář jistě pochopí, že další „linkování“ na články z místních „novin“ Hnutí ANO 2011 už provozovat nebudu. Výjimečný čtenář Chrudimských novin je totiž dostatečně inteligentní a zručný, aby si další důkazy, podporující mé tvrzení, našel sám. 

Co v takové chvíli dělat? „Psát dál a ignorovat,“ říká jedna část osobnosti. „Vytmavit jim to v postřehu,“ říká druhá. Protože čtete tyto řádky, je vám jasné, jaký názor v mé mysli převládl po roce ignorace a zatínání zubů. Někdy je třeba zlo popsat a v době, kdy zlo v podobě bývalého agenta StB a lháře vládne České republice, nelze zachovávat blazeovanou netečnost. K jeho vítězství totiž opravdu stačí, aby dobří lidé mlčeli.

Výsledek, který si Hnutí ANO 2011 a jeho místní vztahově (i finančně – starosta ho totiž přes svou firmu platí) zkorumpovaný novinář slibovali, stále nepřichází. „Čtenost“ příliš neroste, je tedy třeba „jít štěstíčku“ trošku naproti. Starosta proto instruuje patřičné úředníky, kteří mají v gesci „monitoring tisku“, aby do něj zařadili i jím placené noviny.

Tady se pokusím vysvětlit, co takový monitoring dělá a jak funguje. Zaplacená firma ve vybraném časovém úseku (často jde o jeden den) sleduje dle klíčových slov (v našem případě hlavně slov jako „Chrudim“, „František Pilný“, „Zdravé město“ a další) tisk a vytváří přehled článků, v nichž se tato slova vyskytují. Tento přehled následně posílá objednavateli (třeba Městu Chrudim), kde zodpovědný úředník (Sylva Drašnarová) distribuuje materiál dále. Nejčastěji mezi další úředníky a komunální politiky. Nezřídka však i lokálním novinářům. Úředník přitom může zasahovat do obsahu monitoringu, což často i dělá.

V tomto monitoringu se objevily články Chrudimských novin tolikrát, že by i méně šikovný truhlář tuto četnost spočítal na jedné své ruce. Šlo o dávný bojkot bývalého starosty Petra Řezníčka (SNK – ED), který nás, eufemisticky řečeno „neměl rád“.

Změna přišla s novým starostou, jenž přikázal do monitoringu zařadil všechno – Chrudimské noviny i svůj internetový magazín. Nevím, zda se výsledku tolik zděsil, faktem však je, že naše periodikum z přehledu zhruba po týdnu zase zmizelo. Ano, jeho noviny v monitoringu zůstaly.

Dostáváme se o čtyři odstavce výše. Kdo slyšel ve vzduchu lehoučké písknutí zneužití pravomoci, měl by si uvědomit, že výše uvedené je pouze dedukcí, pro niž, samozřejmě, neexistují žádné přímé důkazy. Takové jednání se dělá mezi čtyřma očima s lidmi, kteří jsou na přikazujícím existenčně závislí.

Ať už to bylo jakkoli, výsledek se nedostavil. „Čtenost“ starostových "novin", jež mu sestavuje pochybným způsobem můj bývalý šéf a mentor, dále stagnuje. Důvodů je mnoho. Uvedu jen některé – bezduché zveřejňování tiskových zpráv odevšad s minimálními úpravami, které by dodaly přidanou hodnotu, opisování odjinud (nejen z Chrudimských novin, ale i z Chrudimského deníku, iDnes a dalších), nepravidelné aktualizace obsahu (čtenář je totiž konzervativní a chce svou dávku informací v pravidelných intervalech) a samozřejmě důvod nejhlavnější – protěžování lidí, jako starosta František Pilný, politické odnože Agrofertu - Hnutí ANO 2011 a ostentativní podlézání vládnoucí radniční garnituře.

Chybí vám jedno konkrétní jméno? Máte pravdu, milý čtenáři. Protože tedy nepíši o konkurenci, mohu ho klidně uvést. Roman Zahrádka.