Nedávno jsem se vracel přes Neveklov, středočeské městečko s hezkým náměstíčkem. Za války ho Němci celé vystěhovali a vzniklo zde vojenské cvičiště. Ne všichni se vrátili zpět domů a jejich jména jsou uvedeny na pomníku, který celou událost připomíná. Nejvíce známý se stal Neveklov Svěrákovým filmem Vesničko má středisková. To jen pro orientaci.

Mě zaujala a hlavně překvapila jedna zářící věc v příkopu za Neveklovem. Nebyly to igelitové pytle s odpadky. Ty často uvidíte kolem Chrudimi také. Ale k těm se ještě vrátím. Ve vzorně vysekaném příkopu kvetla bylina divizna. Traktoristovi, který příkop sekal, stálo za to pohnout pákou, diviznu zachovat a za ní pokračovat dále. To udělal několikrát. Tolik citu a úcty k přírodě bych u chlapa na traktoru nečekal.

Nějaký čas před sekáním se pytle a další odpadky z příkopů odstraňují a odváží.  On musí často zastavit, vytáhnout další pytel, který tam mezitím někdo hodil. To by snad vytočilo každého a dovedu si představit jména, kterými jsou tito inteligenti častováni.

Když jsem si diviznu skicoval, v letošním roce špatně kvetou, zastavil se u mne pán a povídá. Tady seká Franta od nás. Dali jsme se do řeči. Zanedlouho jsme skončili u vyházených pytlů, které už tam zase někdo hodil. „Vy si opravdu myslíte, že to sem tahají lidé z Neveklova? Já vám jeden otevřu a podíváte se co v něm je“. Převládaly lahve od whisky a plechovky od různých sprajtů. „U nás se pije pivo, rum a zelená. Tohle pijí pražští kavárníci, co zde tráví víkend. Tudy se vrací na Benešov a na dálnici“.

Co na to říci. Asi měl pravdu. Většina  pytlů je vyházena ve směru jízdy a představa, že je někdo bude tahat na druhou stranu se mi moc nezdála. Vzpomněl jsem si na dobu, kdy jsme jezdili divokou vodu na Balkáně. Byly tam krásné řeky, které se postupně plnily vším, co se stalo nepotřebným, autem počínaje a sporákem konče, o lahvích a plechovkách nemluvím. Jelikož tam ještě vodáci běžně nejezdili, přišel se na nás podívat místní pop. Když jsem se ho ptal, jak můžou tak krásnou řeku takhle ničit, stručně mi to vysvětlil. „Nedivte se, to jsou bývalí kočovníci, to se dá těžko změnit. Když krajinu kolem sebe vypásli, dřevo spálili, tak se sbalili a táhli dál. Teď již dál táhnout není kam. Zůstali sice na místě, ale chovají se jako za dávných časů."

Docela se mi líbí akademické debaty, kam patříme jestli na východ, nebo na západ. V Evropě jsme, ale tam patří i Balkán.
Pytel jsem naložil a svezl ho Škrovádu. Mě se do popelnice ještě vejde. Pán se pro jistotu díval na mojí značku. Asi kdyby hledali nějakého prchajícího šílence.

Pondělí 4. září. Ráno slavnostně začínal nový školní rok. Večer pak neméně slavnostně končil v Pipichově divadle festival Zlatá Pecka. Festival, který svým významem a úrovní není zatím zdaleka tak doceněn jak by si zasloužil. Vše to stálo na osobnosti Dagmar Peckové z Medlešic. Kdyby s ředitelem Chrudimské Besedy nekamarádila od dětských let, pochybuji, že by se vůbec uskutečnil. Tato dáma světového věhlasu si mohla klidně užívat léta. Měl jsem možnost s ní mluvit po představení a obdivoval jsem nejen to, že je krásná žena, ale i její nadšení a vitalitu. To měla opravdu perný týden za sebou.   

Hru Carmen y Carmen nebo jak se uvádí pásmo, napsal a režíroval Jan Jiráň. Na klavír doprovázel Marek Kořínek. Hra je úplně čerstvá a byla napsána pro tento festival. Chvílemi to bylo i znát. Scéna byla skromná, ale celkem sympatická. Dalo se věřit, že to je hospoda.

Kapela opravdu doprovázela a nesnažila se zastínit hlavní postavy Dagmar Peckovou a Barboru Hrzánovou. Ta hrála opravdu výborně. Bylo znát, co je její profese. Ve zpěvu tomu bylo naopak. Líbila se mi scénka, kdy spolu lezly k okraji jeviště, a ptaly se diváků, kolik stála vstupenka. Poté, co se dozvěděli cenu 450 Kč, řekly, že musejí přidat. I mě, a nejen mě, se zdála zbytečně vyšponovaná. Ono někdy při velkém tahu praskne i kvalitní lano. To nemění nic na tom, že představení byla již dlouhou dobu vyprodána.

V divadle byla skvělá atmosféra. Opět převažovaly divačky, ty se těšily hlavně na Dášu. Hlediště aplaudovalo ve stoje a to se každou sezonu nestává. Trochu mi vadilo stále se rozmáhající se pískání do potlesku po vydařených scénách. Myslím, že divadlo není náměstí nebo stadion. Ale nenechte se odradit a choďte do divadla dál.

Nedávno jsem se zastavil v Sázavě. Je tomu více než čtyřicet let, co jsme sjížděli s vodáckým oddílem Sázavu a zde nás přepadla prudká bouřka. Museli jsme se utábořit a hlavně rychle připravit dětem teplé a vydatné jídlo. Tábořiště vpravo nad jezem je dnes již zrušeno. Škoda, na jezu byla velice příjemná propust, kde se dalo nedaleko tábora cvičit. Jak sjíždění, tak přejezdy proudu, nebo plavání s vestou. Většina propustí byla pro vodáky vítaným zpestřením při sjíždění řek. Pro Sázavu v jejím středním toku to platí dvojnásob.

Tábořiště nad jezem je zrušeno. Stojí tam dům, prý majitele současného tábořiště na ostrově, pár set metrů pod jezem na levém břehu. Je tam několik chat, hřiště a kurty. Uprostřed ohrada a v ní několik černých koziček. Před chatami naleštění miláčci. Nějak mi tam chyběly vodácké stany. Chvíli jsem pozoroval hemžení při příjezdu vodáckých skupin. Viditelně znervózněli, proč je tam nějaký dědek okukuje. Představil jsem se skladníkovi, nevím jak jinak ho nazvat, který přebíral materiál a lodě. Když zjistil, že jsem starý vysloužilý vodák, znatelně se mu ulevilo. Okamžitě informoval šéfa na Šternberku, odkud většinou skupiny vyplouvají. Jsou to dvoudenní víkendovky, které se ubytovávají v Ratajích. Konečně mi došlo, proč se skupiny vodáků v promočených tričkách potulují po městě Sázavě a hledají ubytovnu. Asi proto, že v současnosti jsou stany spíše výjimka.

[[img:chrn_fullwidth:14988:Propust na Sázavě, kresba Jaroslav Koreček]]

Dnešní lodě jsou takřka nerozbitné. Podle toho se s nimi také zachází. Již se nelepí, ale výjimečně sváří. Každá firma má jinou barvu. Tak se po našich řekách pohybují konvoje lodí žlutých, červených, zelených a dalších barev. Ptal jsem se skladníka, proč jim při půjčení alespoň neukáží, jak se správně drží pádlo, nebo jaké jsou základní záběry. Někdy z té úrovně bolí oči. Opáčil, že není zájem a tvrdil, že to vodáci všechno umí. Proč tedy při sjezdu propustí pouští v hrůze pádla a  chytají se bordů, nechápu. Oči vytřeštěné a na konci proudu jdou ke dnu.

Vždy je pádlo na vodě jediná opora vodáka. Dnes ale není na nic čas. Bohužel se již zřídka vidí kontra záběr a běžně se přehazuje pádlo k udržení směru. Řeky se tolik nemění, mění se vybavení. Staří vodáci jezdili na dřevěných kánoích a kajaky byly potaženy pogumovaným plátnem. Kdyby na nich jezdili jako současní vodáci, končili by na první propusti. Jen tak pro zajímavost, kolik z vás ví, a to bez podíváni se na internet, co je koníčkování?

Tak jde život na vodě dál. Ti, co jezdili na vodu za romantikou, pomalu mizí. Těm současným to takhle stačí.

Vodácký puťák býval vyvrcholením celoroční činnosti oddílu, nebo skupiny, která se vodě věnovala. Bývala léta, kdy jsme začínali tábory začátkem léta a hlavně prázdnin. Stávalo se nám, že prvních několik dnů propršelo a udržet tábor a hlavně děti týden v suchu, není tak jednoduché. Proto, že mi vždy pomáhali starší odchovanci, instruktoři, těm jsem rád věnoval svoji radu do života. Zkuste si se svojí nastávající sjet nějakou řeku, a když bude k tomu ještě týden pršet, tím lépe. V takových podmínkách se každý člověk odhalí do morku kosti. Přiznám se, že takových, které to vydrží, bych spočítal na prstech jedné ruky. Samozřejmě mě nikdo neposlechl. Za pravdu mi dávali, až mnohem později.

[[img:chrn_fullwidth:14983:Na vodě, akvarel, Jaroslav Koreček]]

Termín puťáku se nakonec ustálil na začátek srpna, ale to je právě Chrudimská pouť. To bývalo pro někoho hodně těžké rozhodnutí, oželet pouť. Ale tak už to v životě chodí. To byl ale ten nejmenší problém. Začalo to přípravou lodí. Zajistit jejich dopravu. Tenkrát se ještě posílaly vlakem s velkým předstihem, aby byly na místě včas. K tomu společné jízdenky, to také nebylo jednoduché, ale to není jednoduché ani nyní. Skloubit dovolené. Sehnat lékaře, který to vůbec vydrží a ještě z toho má radost. Připravit jídelníček a zajistit tábořiště. Nahlásit vše Hygieně, která hlavně puťáky ráda kontrolovala. Málokdy se jí podařilo tábor, na který vyrazili najít, a tak  zkontrolovali na koho zrovna narazili. To měl doktor někdy docela problém. Ono mu úplně stačilo uhlídat zdraví dětí. A to je vyšetřoval nějaký čas před samotným puťákem, abychom nevyjeli s nějakým marodem. Připravit program výletu do okolí, aby děti vůbec věděly, kudy putují. Když se vše podařilo ve zdraví, lodě vydržely, musela se zajistit doprava zpět. 

Proč se to vlastně všechno dělalo? To pochopí jen ten, který to zažil. Denně stavět a balit stan. Vařit na ohni, v lepším případě na vařiči. Večery s kytarou u ohně. Někdy noční hry. Na konci puťáku nesměla chybět Benátecká noc, na tu se všichni připravovali již před táborem. Nesmím zapomenout ne křtění nováčků.

Dnes se mnohé změnilo. Ale takový je vývoj. Jak se jezdí voda v současnosti, to se dozvíte příště.

Koho z milovníků čtyřnohé havěti by se nedotkl příběh nebohého maďarského ohaře Retta, který, kdo ví vlastně proč, musel skončit s injekcí v žíle a následně opustit tento svět docela jinak, než si představoval? I zvířata totiž mají bohatý duševní života, plno pocitů, které se mnohdy jako přes kopírák podobají těm našim. Tvrdí to alespoň německý lesník Peter Wohlleben ve své knize „Citový život zvířat“. Nedávno jsem ji dočetl a s výhradami akceptuji – německý fořt je totiž ateista, materialista, což já samozřejmě nejsem.

Mám zvířata rád. Více, než mnohé lidi. Proč? Důvod vystihuje citát od Marka Twaina, který jsem k oblažení čtenářů Chrudimských novin nedávno vložil na stránky. Shrnovat všechny důvody, proč jsou mi moji dva psi, vlastně pes a fenka milejší, než někteří lidé, snad ani nebudu.

[[img:chrn_fullwidth:14973:]]

Co však považuji za podstatné, je zmínit, jakým způsobem lze ovlivnit jejich vývoj a to především citový. Pes považuje člověka za člena své smečky a je jen na člověku, kým se v této smečce stane. Zda Alfa samcem, nebo bezvýznamným beta, delta… Většina osobnosti psa se formuje v době jeho puberty a každé plemeno to na svého pána zkouší jinak. Nepochybně nejnáročnější na výchovu jsou plemena primitivní, a proto žádné takové nechovám.

Podstatná ve výchově je laskavost a důslednost. Žádná demokracie a diskuse o plnění příkazů. Občas je třeba použít proutek, i vlci ve smečce si své postavení upevňují pomocí fysických prostředků. Ale s citem, rozumně. Nevyrovnaný člověk nechť si pořídí kaktus, protože tam škody na výchově nenapáchá.

[[img:chrn_fullwidth:14974:]]

Můj český fousek je ohařem stejně, jako jím byl Rett. Sice jde o různá plemena, ale využíti těchto psů – ohařů – je stejné. Mají v popisu práce kooperovat co nejúžeji se svým pánem. Vnímat i ty nejmenší pokyny a snažit se jim vyhovět. Nejde o solitérní psy typu Československý vlčák, nebo některý z japonských loveckých psů.

Ohaři byli šlechtěni pro člověka a spolupráci s ním. Jejich „poddajnost“ má však i nevýhody. Například je velmi snadné je zlomit, zkazit, „zradit“, jak říkají myslivci. Takový zrazený pes je osobností, jež v lidském světě vyhledává psychologa, ve vážnějším případě psychiatra. Protože jinak může reagovat zkratkovitě, nepředvídatelně. Ale i s takovým psem lze pracovat, darovat mu hezký život. Podmínkou je chtít.

[[img:chrn_fullwidth:14975:]]

Zvířata, především ta, která jsme si domestikovali, jsou naše oběti. Člověk je vládcem nad jejich životem a smrtí. V každém z nich se přitom skrývá část odlesku Božího bytí, jsou chtěná Tvůrcem veškerenstva.

Tradiční katolická nauka tvrdí, že zvířata nemají nesmrtelnou duši, jako ji má člověk. Disponují pouze duší animální, smrtelnou. Osobně tomu nevěřím, ale zatěžovat vás teologickými důvody, opravdu nechci. Snad jen tolik, že pokud máme být po smrti šťastni a naše štěstí Bůh dozajista chce, jen těžko si lze takový stav představit bez bytostí, které jsme v časném životě milovali. A k těmto bytostem „malým i velkým“ patří dozajista i naši čtyřnozí přátelé.

[[img:chrn_fullwidth:14976:]]

Zkusme těmto věrným druhům dát tolik lásky a dobroty, kolik si zaslouží. Jejich život je v porovnání s naším kraťoučký, ale jen proto není méně hodnotný.

Kdyby teď neudělala KDU-ČSL takový veletoč, mám na mysli tu jejich předvolební koalici se Starosty a nezávislými, možná bych se ani nevracel k nedávné vzpomínce na Mistra Jana Husa v Chrudimi. Říká se, že vše tady již bylo, jenom se zapomíná. V parčíku před Růžovkou pod sochou Mistra Jana Husa, který byl odhalen 6. července 1930, od významného českého sochaře Josefa Mařatky, se sešla necelá čtyřicítka lidí k uctění jeho památky. Protože je tento státní svátek vlastně svátkem církevním, zahájil vzpomínku kněz. Po něm následoval šéf radnice. Jako vždy v perfektně střižené obleku. Jeho štíhlá postava jakoby stála Mařatkovi modelem k Husově soše. Nesmím zapomenout na přítomné dámy, kterým to v letních kostýmech slušelo velmi hodně. Pan starosta citoval Mistra Jana Husa z jeho kázání. Zaujal mě tento citát a posuďte sami, co tenkráte kázal:
„Tak jako hejna krkavců slétly se na tuto zemi, aby vyklovali každé zrnko zlata a stříbra. Nemají slitování. Jejich srdce zjedovatěla touhou po bohatství. Se vším kupčí, všechno prodávají. Chceš pokřtít dítě? Zaplať! Chceš loupit a vraždit? Zaplať a bude ti odpuštěno. Ale pak, kdyby sám ďábel zaplatil, vstoupil by na nebesa? A za peníze takto vydřené z chudého lidu koně krásné chovají, čeleď nepotřebnou drží, v kostky hrají a na své kuběny kožichy drahé věší. Zatím co Kristus chodil bos a neměl, kde by hlavu složil. Však poznejte se, vy zloději chudého lidu, neboť Bůh i lid vás vidí.“

Další řečník fundovaně vysvětlil, že Hus byl upálen za zcela jinou, dosud neuzavřenou kauzu. Což bylo pro mnohé docela překvapení. Zkrátka, bylo to dobře zajištěné. Pokud přežije věznění, čeká ho hranice tak jako tak. Hlavně, církev předala Husa moci světské, takže s tím nemá vlastně nic společného. I takovýto výklad jsme zaslechli.

V projevech bylo nejčastější slovo pravda. K tomu všemu povídání krákaly černé vrány na okolních stromech. Jako by věděly mnohem více než přítomní řečníci. Třeba znají pravdu, ne tu, kterou mají vítězové.

Bylo to před školou a nebylo tam jediné dítě. Možná se dnes o Husovi učí jinak než za našich školních let. Budu ještě citovat nápis na staré škole ve Sněžném: „V těchto síních naučí se robě, co povinno jest vlasti, národu, sobě." Slova vlast, národ a svědomí mi v projevech chyběla. Byl příjemný podvečer a lidé se pomalu rozcházeli. Při věkovém průměru sedmdesáti let to celé ustát, byl docela výkon. Příště by neškodilo pár laviček.

Stihnul jsem sice s  problémy poslední představení na letošní Loutkářské Chrudimi, Babička z vajíčka a nelituji. Iva Procházková, která hru napsala, žije v Německu, hrálo ji divadlo Piki z Pezinoku. Znalci vína ví, že se Pezinocké vinice rozkládají na úpatí Malých Karpat necelých dvacet kilometrů nad Bratislavou. Ten zeměpis proto, že to byl jeden ze zahraničních souborů a vinice proto, že bez vína, by se tak jiskřivé zpracování námětu nemohlo ani podařit. Markéta Plachá navrhla scénu a loutky, hudbu a ta byla výborná. Peter Vaňousech. Režii Katarina Auteilova s Ľubomírem Viktoriím zvládli a také si s chutí zahráli. Myslím, že dobře. 

Atmosféra na loutkárně je uvolněná, ale dávat si nohy na okraj jeviště je příliš. Neříkám, že nebyly pěkné. Ale seděl jsem až v poslední řadě na balkoně. Triedr jsem sebou neměl. Ten si sebou nosili důstojníci, aby ocenili detaily baletek, když tancovaly kankán. Tolik z Haškova Švejka. V řadě, kterou si vybírají maminy a mohou si i zdřímnout. Konečně si pohodlně sednout a uvolnit se. To by je ale nesměly neustále budit jejich robátka.

Loutkárna dá zabrat. Scéna tvořená z různých beden a bedniček byla dokonale promyšlená. To co v nich dokázali  herci zahrát, obdivuji. Jednou představovali domeček s různými dvířky, pračku, televizi, bazén, školu, okna, do kterých se herci rozložili. Výborné byly mezihry Ľubomíra. Po kouzlení s balonky kdy rychle navázal kontakt s malými diváky, kterým házel míč, se nohy urazily a odešly. Žonglování s klobouky se povedlo. Slováci to s klobouky umí. Chvílemi, jakoby se vytrácel příběh, ale zaujmout dítě není jednoduché. Loutka modré babičky mi spíše připomínala Indiánský totem z Jižní Ameriky. Možná to bylo tou dálkou. Co mě překvapilo, jak děti slovenštině rozumí. Pezinok v Chrudimi již hrál a svou dobrou pověst jen potvrdil. Diváci odcházeli spokojeni.

Po Chrudimi byly stále ještě poutače na loutkárnu ve tvaru jakéhosi barevného kříže zvoucí na představení. Pamatuji doby, kdy výzdobu dělal pan Řehulka. Chrudim byla plná veselých kašpárků a dalších postaviček z plakátů mistra Jana Hlíny. Toto mi spíše připomíná prkna, která se přibíjejí na vymlácené okenní rámy, aby tam nikdo nelezl. Doba se mění a vkus zřejmě s ní.

Tak nám začaly prázdniny, Loutkářská Chrudim a konečně začaly růst houby. Sice ne, že se všichni vracejí s plnými koši, ale najít se dají. Převažují Růžovky. Znalci je považují za nejchutnější houbu vůbec. Nejlepší je úprava tím nejjednodušším způsobem. Na másle s kmínem. Když ji upravíte klasicky na cibulce a přidáte trochu pohankové krupice, určitě si pochutnáte také. Nezoufejte kdyby se vám houbaření úplně nevydařilo a vrátili jste se jen s několika kousky.

[[img:chrn_fullwidth:14905:Růžovky, jak je viděl Jaroslav Koreček. Kresba: autor]]

Stačí je přidat k právě dorůstajícím cuketám. Nakrájíme je na kostičky a na cibulce je orestujeme. Přidáme houby a nakonec můžeme přidat i vejce. Ochutíme pepřem a osolíme podle chuti nejlépe použit mořskou sůl. Takto je upravují v Provence. Cukety do sebe nasají houbovou chuť a jsou od hub k nerozeznání. Chybí jen ta francouzská křupavá bageta. No nemůžeme mít všechno. Narazit můžeme i na jiné houby. Ty hřibovité je možná lépe usušit. Po usušení doporučuji i se skleničkou dát do trouby a přejít je horkem, které zničí případné červíčky. V zimě vám ochutí jak polévky, tak omáčky a připomenou vám krásné letní dny. Houbaření si nenechte zkazit, ani kdyby jste náhodou narazili na nějakou uřvanou partu. Přeji hezké chvíle v lese a po návratu dobrou chuť.

Každému z nás se jistě stalo, že si jen tak vykračoval po ulici, mrknul na krásné tenistky prohánějící míčky na antuce a než se nadál, jeho hlava skončila obtisknutá na sloupu veřejného osvětlení. V lepším případě to odnesl jen s naražený nos. V takovém okamžiku se člověk ptá, koho napadlo umístit lampy doprostřed chodníku a okamžitě takového „šikulku“ neopomene pojmenovat po přežvýkavci, nebo různé části lidského těla.

[[img:chrn_fullwidth:14821:Práce pro práci některého z úředníků?  Foto: Veronika Teplá]]

Situace druhá - procházím se po městě a mám s sebou vzácnou návštěvu z dalekého Dagestánu. Ukazuji jim opravené domy, skvící se fasády. Dojdu až na Zlatou stezku a objevuji zde vyspravené spáry mezi kameny hradeb. Samozřejmě bílým cementem, protože ten šedý, který sem patří, se zdál neznámému šikulovi příliš...šedý. Rázem se nemohu za své město nestydět.

[[img:chrn_fullwidth:14833:Obrazy jsou to sice zajímavé, avšak na hradbách nemají co dělat.  Foto: Chrudimské noviny]]

Do třetice - jedu na kole po Kopanici (i když se to nesmí) a už už nabírám dole rychlost, když v tom mi přední galuska vnikne do díry zvící lví tlamy, která se pravidelně tvoří u kanálu nedaleko garáží. Letím přes řidítka a nadávám. Opět se ptám, kdo za tuto opakující se hrůzu může.

[[img:chrn_fullwidth:14824:Neustále se opakující situace - přeplněné kontejnery. Nemohly by být vyváženy častěji?  Foto: Chrudimské noviny]]

Soustavně zanedbávaný trávník, podivná úprava parčíku, chybně umístněná značka, vysypané odpadky. Kdo za těmito nešvary stojí? To je otázka, na níž nemá běžný Chrudimák čas ani chuť hledat odpověď. Chuť a čas naopak máme my, Chrudimské noviny. Proto redakce vyhlašuje unikátní a jedinečnou letní soutěž. Bude nazývat „O Kacafírkova vrtáka“. Osobu známého chrudimského šprýmaře netřeba dlouze představovat. Je všeobecně známá a oblíbená. Jeho jméno dává tušit, že ocenění, které bude nejšikovnějším „vrtákům“ - autorům nešvaru, jenž získá nejvíce vašich hlasů - uděleno, je nutné brát s nadsázkou. I ta však skrývá hlubší podtext.

[[img:chrn_fullwidth:6820:Tady něco chybí...  Foto: Chrudimské noviny]]

Nu a proč vrták? Jde o spojení s druhým význačným Chrudimákem, vynálezcem Josefem Resselem. Ten vylepšil lis na víno, vynašel lodní šroub. Kolik mu pod rukama prošlo vrtáků, nikdo nespočítá. Ať už těch, které užíváme k vytváření děr do materiálu, nebo lidských omezenců nechápajících jeho genialitu.

[[img:chrn_fullwidth:8530:PECR je moderní hotel v samém srdci Krkonoš.  Foto: Chrudimské noviny]]

Pokud se do soutěže chcete přihlásit, není nic snazšího, než posílat na náš mail fotky úlovků, které podle vašeho názoru aspirují na "Kacafírkova vrtáka". Ceny pro autora nejlepšího takového úlovku budou opravdu zajímavé. Fotka, která získá v hlasování vás čtenářů nejvíc bodů, vynese svému autorovi třídenní pobyt v luxusním hotelu Pecr, který leží v samém centru Pece pod Sněžkou, případně neméně příjemném Hotelu Jezerka u Sečské přehrady. To už stojí za zmáčknutí spouště fotoaparátu, co říkáte?

Na vaše fotografie se budeme těšit!

Ležáky si připomněly 75 let od okamžiku, kdy zaplály ohně, zazněly výstřely a z osady u Miřetic zbyly trosky, z vojáků se stali vrazi a ze dvou dětí sirotci.

Je to už dávno. Dávno od události, která změnila srdce Chrudimska, celé České republiky. Dnešní generace mladých s chytrými telefony v ruce se na Ležáky dívá asi stejnou optikou, jako na bitvu na Bílé hoře, objevení Ameriky, vládu komunistů. Patří minulosti, protože dnes už v Německu nevládne žádný Adolf Hitler a hrdinství Čechů, kteří vyřídili jednou pro vždy Heydricha, se redukovalo na „hrdinné“, facebookové hádanice.

A přece. I Hitler byl zvolen v demokratických volbách, chceme-li věřit tomu, že moderní doba skutečně přináší volby bez manipulací, lží a výmyslů.

I dnes se u nás blíží k téměř absolutní moci strana jednoho muže. Muže, jenž si jistě bez uzardění řekne o podporu další strany, jíž je demokracie na obtíž. Západ je zděšen, intelektuálové bijí na poplach, většinová populace s radostí přijímá další regulace a štvavé kampaně. Tu proti živnostníkům, jindy kuřákům. Rozděl a panuj stále platí.

Andrej Babiš není Hitler. Neumí svými projevy strhnout masy k fanatismu. Jeho projev je mdlý a viditelně se za ním skrývá tým poradců, kteří za nemalé finance svého bosse naplní bonmoty, frázemi a demagogickými žvásty, jež chce většina oprávněně naštvaných voličů slyšet.

Adolf Hitler napsal svou knihu ve fešáckém kriminále, Andreji Babišovi ji napsali najatí pisálci. Hitler ve svém spisku představil vizi budoucnosti a minulosti tak, jak ji on chápe. Vizi natolik šílenou, že intelektuálové té doby odmítali připustit uvedení těchto myšlenek v život.

Andrej Babiš ve „své“ knize přináší sentence, jejichž pravý opak pak mnohdy v reálném životě činí. Je dokonale nevypočitatelný.

Andrej Babiš ukazuje, jak většina společnosti, jež ve volbách hravě převálcuje intelektuální menšinu, mileráda vymění svobodu mustanga za opratě, bičík a plný žlab farmáře. Větší část našich spoluobčanů netouží po svobodě a z ní plynoucí zodpovědnosti za své životy. Touží po jistotách a tvrdém vůdci, který všem těm „špatným“ konečně ukáže spravedlivý hněv pracující třídy…

Nepoučili jsme se a budeme proto nuceni si některé minulé chyby našich předků zopakovat.