Ve čtvrtek 4. července byl příjemný letní den. Po dnech horka foukal svěží vítr. Na položeném kříži se třepotala vodorovně natažená bílá kosatka. Připomnělo mi to chvíle, kdy nám na Mazurských jezerech praskl stěžeň. Podobně jsme svázali jeho zbytky a natáhli kosatku. Moc to nefungovalo, a tak jsme byli rádi za pomoc záchranářů, kteří nás dovlekli do přístavu.  

Byl poslední den 58. loutkářské Chrudimi. Okolo Pippichova divadla se to jen rojilo jejími účastníky. Kolem stály stánky a v hlavním stanu začínali hrát Čmukaři z Turnova. Libor Štumpf marně vzpomínal, kdy byli u něho poprvé ubytováni. Bylo to asi v roce 1982. Letí to pane principále, letí. Tenkrát bylo naprosto běžné, že se loutkáři ubytovávali u svých známých a kamarádů. Šmukaři jsou pojem a svoji hrou Čert to vzal ihned zaujali malé i velké diváky. Daniela Weissová s komedii o splněném přání, ulítaných čertech, Kašpárkem a Honzou, kteří to všechno zachraňovali, je udržela po celou dobu v napětí. Mně se líbily jejich okaté marionety.  

Po nich hrál soubor Vozichet z Jablonce hru Malý, hubený a jednooký. Obecenstvo se příliš nezměnilo a tak to neměl Ruda Hancvencl vůbec lehké. Ale během chvilky, byli diváci jeho. Musel zahrát všechno a hlavně Kašpárka, když si nasadil střapatou čepici. Zvládl to skvěle a vše vyšperkoval závěrečnou písničkou s kytarou. Děti byli nadšené a dospělí také. 

Odpoledne hrálo na malé scéně profesionální Divadlo Líšeň. Předcházela ho výborná pověst. Hráli hru Spoutaný trávou. Představení jsem bohužel nestihl. Na velké scéně Pippichova divadla hrálo Bratislavské bábkové divadlo hru Popolvár. Scénu tvořil shluk dvířek a okýnek, které herci střídavě využívali. Dvířka se otvírala a zavírala. Záclonky a rolety byly v neustálém pohybu. Zdánlivý chaos měl svůj řád. Soubor byl studnicí nápadů. V rychlém sledu se hororové chvilky měnily v romanticky zamilované části. Po všelijakých uřvaných televizních pohádkách to byl přímo balzám. Překvapilo mě, že malým divákům nevadila slovenština. Potlesk byl dlouhý a soubor se několikrát vracel děkovat. Byla to vydařená tečka.

Ve všech pohádkách nakonec dobro zvítězilo a to je správné. Během představení byl za divadlem závěr přehlídky a stánky se začaly balit. V posledním slunci se brouzdaly děti v náhonu. Díky těmto maličkým divákům snad bude mít Loutkárna pokračovatele.

Za divadlem jsem potkal Rudu Hancvencla. Musel jsem mu říci, že jeho představení se mi ten den líbilo nejvíce. Byl potěšen a představil mi půvabnou druhou část souboru.

Co říci závěrem. Diváci se mi zdáli spokojeni. Pomocný personál, bez kterého by se taková mohutná akce nemohla uskutečnit, zvukaři, technici a další to snad přežili bez větší újmy. Notný kus práce je však čeká s balením. A uvaděčkám to opět moc slušelo.

Jako naprosto paradoxní se dnes jeví proklamace některých členů radniční koalice, v nichž oznamovali větší otevřenost radnice. Minulému vedení města vyčítali neochotu sdílet s občany obsahy svých jednání, Piráti „tlačili“ na zprostředkovávání přímých přenosů z jednání městského zastupitelstva.

Současná realita však politiky usvědčuje minimálně z pokrytectví.

Nejde zdaleka jen o videopřenosy z kabaretu zvaného "zastupitelstvo", o jejichž „realizaci“ se, podle všeho, na radnici nikdo ani nepokouší. Tato nudná představení totiž sledovaly maximálně desítky zájemců a není tedy dostatečně silná objednávka na jejich opětovné zavedení.

Na posledním jednání městského zastupitelstva si bývalý starosta Petr Řezníček (SNK – ED) postěžoval, že přes proklamované vyvětrání starých pořádků a otevření obrazných dveří i oken na radnici, absentují na webovkách zápisy z posledních zasedání rady. Ne že by právě Řezníčkova vláda byla vzorem transparence. 

O tom, jakým selektivním způsobem tiskoví mluvčí města nakládají s pravidelným „monitoringem tisku“, Chrudimské noviny již informovaly. Před několika dny se místostarostové Aleš Nunvář a Pavel Štěpánek (oba Piráti) dokonce pohoršovali nad tím, že nedocházím na pravidelné „nalejvárny“ - tiskové konference konané po zasedání rady města. Oba pánové si nejspíše neuvědomili, že zatímco na tiskovou konferenci po jednání městského zastupitelstva, jehož jednání se autor těchto řádků vždy účastní, pozvánka vždy dorazí, s „tiskovkami“ po radě se to má zcela jinak. Mluvčí, která má  maily „na triku“, Chrudimské noviny z této radostné kratochvíle vynechává.

O důvodech lze jen spekulovat, rozhodně však v redakci nepláčeme.

První svátek Dne otců se slavil 10. června 1910 v Americe. Sonora Smart Doddová chtěla ocenit úsilí svého otce, který se po ovdovění staral o ní a další čtyři sourozence. Přiznejme si, kdo třetí červnovou neděli ví, že mají svátek i tátové. O nějaké pozornosti ani nemluvě.

Otec, táta, tatínek je v současné době upozaďován. Hlavou rodiny se stává žena. V některých rodinách je dokonce pro smích. Rodina se pomalu stává minulostí. Kolika otcům nechají soudy děti? Nakonec jsou šťastni, že je mohou navštěvovat. Nemluvě o všelijakých zbytečných překážkách, které na ně čekají při převzetí dětí od bývalých manželek. V poslední době se o tatínkovi mluví, když jsou dva, což je stále častější.

Připomeňme si Otce vlasti, i když slovo vlast, není také moc slyšet. Pomalu, ale jistě upadá v zapomnění. Nahrazuje se všelijakým balastem. Za nějakou dobu nebudou naši vnuci chápat, jak mohl někdo položit svůj život za vlast. Vzpomeňte si, třeba nějakým malým dárečkem na svého otce, když má dokonce mezinárodní svátek. Určitě bude překvapen a potěšen. Hlavně to neodkládejte.

Je toho čím dál víc. Pro zdánlivě spravedlivější, bezpečnější a také zaplněnější svět vznikají nové předpisy, regulace a, bohužel, též zákony. Na téma, jemuž se hodlám lehce věnovat v následujících řádcích, bylo v poslední době napsáno opravdu mnoho. Dokud se však nedotkne přímo tebe, čtenáři, budeš ho směle ignorovat.

Svoboda slova umírá, mnohde již dávno zemřela.

Jsem zastáncem absolutní svobody slova, univerzálního „Hyde parku“. Každý má mít možnost mluvit, co mu slina na jazyk a prst do klávesnice přinese. Pokud by snad tato zásada neplatila univerzálně a bez omezení, svoboda slova zaniká. Tato totiž existuje buď absolutně, nebo neexistuje. Tertium non datur.

Zdá se to šílené, připouštím. V době, kdy máme v zákonech trestní postihy pro ty, kdo by měli odlišný názor na některé historické události; pro ty, kdo vyjadřují své postoje k sexuálním menšinám; menšinám náboženským a celou řadu dalších libůstek, vypadá volání pro absolutní svobodě v této oblasti absurdní. Myšlení většiny lidí totiž formují, ať chtějí, nebo nechtějí, i zákony země, v níž žijí. Generace vyrůstající s vědomím, že to a ono je nepřípustné a trestné, jen těžko dokážou odstoupit a podívat se na celý problém jako na „tabulu rasu“.

Jde o dokonalý paradox. V době, kdy se schylovalo ke Druhé světové válce, ve Velké Británii žil člověk, který založil Britskou unii fašistů. Sir Oswald Mosley nikdy nezískal rozhodující vliv a jeho hnutí se postupně rozpadlo. Přesto mu před válkou bylo umožněno, aby své postoje svobodně hlásal, pronajímal si obrovské prostory a prováděl návštěvy Hitlera a Mussoliniho. Zkus si, milý čtenáři, představit něco obdobného dnes. Tehdejší MI5 přitom dobře věděla, kdo jsou oba diktátoři a co se v jejich zemích děje.

Dnes americká levicová studentská mládež doslova „vykřičí“ polského filosofa, protože se jedná, v jejich světě, o „homofoba, misogyna, rasistu a xenofoba“. Zdaleka přitom nejde o jediný příklad toho, jak kdysi svobodný Západ podlehl. Komu a čemu, o tom lze diskutovat. Na okraj - Východ na tom není lépe.

„To je všechno daleko,“ pomyslíš si, milý čtenáři. Ano, příklad byl z USA. Výše vložený odkaz však přibližuje „salámovou metodu“ českých LGBT aktivistů a zde si můžeš přečíst, co nám „uvařili“ naši vrcholní politici.

Od slov k činům je nesmírně dlouhá cesta. Ne každý, kdo vyřvává neomalené sprosťárny, chce a bude je také provádět. Ne každá nestoudnost napsaná na facebook, inspiruje dalšího k činu. Nejčastěji se tím lidé pouze "odtlakují" a fungují normálně dál. Nejhrůznější činy vznikly v tichosti. 

Trestejme skutky, ne myšlenky a postoje. Stále by totiž mělo platit, že „...nesouhlasím s jediným slovem, které říkáte, ale navždy budu bránit, abyste je říkat mohl...“

Ač se to nezdá, uběhlo právě půl roku od doby, kdy zdejší radnice zažila pořádné zemětřesení. Staré „dinosaury“ nahradila „mladá krev“ a za podpory outsidera komunálních voleb – sociálních demokratů, vznikla nová koalice. Jedna její část, konkrétně Piráti, se proto ohlédla a bilancovala, co se jí podařilo. Považuji to za skvělou příležitost, rozjet nový seriál, v němž se pokusím přiblížit, jak zdejší politici plní sliby dané voličům před volbami.

Pokud Piráti své „úspěchy“ řadili podle toho, jakou jim přikládají prioritu, jde o žebříček vskutku kuriózní. Na místě prvním se totiž skví „odejmutí čestného občanství Stalinovi a Gottwaldovi“. Hrdinství tohoto kroku poněkud devalvuje fakt, že ostatní bolševické kreatury Piráti v tomto seznamu ponechali. Nejspíše nebyly tak „divácky“ vděčné, jako zmínění pánové.

Následuje „otevření jednání komisí rady města pro veřejnost“. Veřejnost, jež horko těžko hledá cestu k veřejným jednáním o údajně milovaném „Leťáku“, jen v pirátských snech najde cestu k jednání komisí, která přetékají koncentrovanou nudou a v podstatě též zbytečností. Naplnit řady „komisařů“ se totiž také moc nedařilo, ještě že zde příznivci Pirátů mnohdy sedí na několika židlích. Jak uvádí známý twiterový komentátor „Dojnice“: „Já chápu, že primátor nejezdí v Dacii a má nějaké placené poradce. Přesto se mě zmocňuje takový nejasný pocit, že se Piráti (a nejen v Praze) vrhají po honorovaných funkcích ve srovnání s těma ošklivýma zprofanovanýma stranama s vervou dosud nevídanou.“ Tomu ostatně odpovídá i neúnavná snaha zdejších pirátských prominentů o zisk dobře placených postů ve vedení města. Oba pánové – Aleš Nunvář a Pavel Štěpánek se přesto ne příliš úspěšně snažili veřejnosti vysvětlit, kolik na jejich úpravách město ušetří. Nakonec to hodilo hezkých 12 tisíc korun. Později se však ukázalo, že v této úspoře chybí odměny členům osadních výborů. Zdroje však jsou, a sice peněženky nás všech.

Další bodem má být zřízení komisí pro digitalizaci a cestovní ruch. Zde asi obligátní „no comment“. Platí napsané výše.

Zveřejňování zápisů z rady města a jmenovitého hlasování radních je také krokem k větší otevřenosti. Věčná škoda, že jde o suchopárné úřednické lejstro, kde to nejzajímavější – obsah diskusí, které radní vedou, zůstává nezveřejněno. Ještě by se lidé mohli dovědět, jak jsme se domlouvali na Kadeřávka a to by fakt nešlo!

Změna otevírací doby sběrného dvora, revize poplatků a otevření Re-Use centra tamtéž jistě potěšila pravidelného návštěvníka tohoto místa, městského zastupitele Richarda Herbsta (ANO 2011). Jeho žlutý hyundai zde stojí snad každý den. V každém případě, krok správným směrem. Děkujeme!

Zavedení otevřených kalendářů vedení města ukázalo, jak vtipně okomentoval diskutér pod článkem Chrudimských novin, důvěru panující mezi pány a vládci radničními. Jeden sleduje druhého, druhý nevěří třetímu a všichni se společně smějí čtvrtému, který neumí najít svůj kancl. Díky Bohu za chodníky, jež lze opravit. Bez nich by snad nebyla mezi chrudimskou politickou elitou názorová shoda.

Nu, a co plánují Piráti do dalších měsíců? Sociální byty, aneb Slibem nezarmoutíš? Zpřístupnění katakomb pod náměstím? Samá voda (ta se také prozatím pod křídla města nevrátí). Propojí Medlešice a Slatiňany cyklostezkou. Konečně, chce se říci. Leč, i toto bude vyžadovat koncepční řešení a ne jen nakreslení několika čar v Pardubické ulici. Ta však prozatím není.

Zavádění přímých přenosů ze zastupitelstva je fajn věc. Novinář nemusí sedět ve vydýchané zasedačce na Pardubické, uvaří si doma čaj a vše v klidu napíše. Veřejnosti je však tato „atrakce“ srdečně ukradená. Koho by taky bavilo, koukat čtyři hodiny na „strejce“, kteří se nejsou schopní shodnout na stavbě sjezdu ke sportovištím?

Rozklikávací rozpočet - cesta správným směrem. Opět jej však ocení především pisatelé novin.

Louka pro psy měla být už včera, navyšování parkovacích kapacit ve městě beru za slib z říše sci-fi. Tedy, nepovažují-li Piráti za jediný možný přístup ten, který předvedli na hřišti za sportovní halou. Bez koncepce, hlavně levně, ať se Svobodným dobře spí a moc nás nezlobí svými fantasmagoriemi o bezdlužnosti. Hřišť je ve města dost.

Více stromů ve městě? Proč ne? Ale nejdřív je pro ně třeba udělat místo vykácením těch starých. Třeba jasanu za Divadlem Karla Pippicha.

Poněkud mi v tomto pirátském ohlédnutí chybí výčet věcí, které se nepovedly, nebo naopak povedly, ale nejsou příliš populární. Ano, jde hlavně o šikanózní krabičky s radary, jimiž vyznavači svobody Piráti oblaží zdejší i přespolní šoféry. Ke chlubení to však není, chápu.

V dalším díle si posvítíme na vzdušné zámky budované před volbami Hnutím ANO 2011 a následný tvrdý knockout reality.

7. května bylo krásné, pozdní odpoledne. Žluté květy pampelišek ozářily louky Železných hor. Od lesa nad Majlantem se otevře pohled do kraje. Na obzoru se rýsují Krkonoše a blíže jsou vrcholky Orlických hor. Na mýtině, vlevo od silnice, se formoval dvojstup hasičů. Vpředu nesli květy k pomníku partyzána. V Miřeticích druhá skupina v elegantních kostýmech a vycházkových uniformách, se poklonila u pomníku padlých.      

Nad Majlantem stojí pomník partyzána. Padl zde Česlav Zach z Hroubovic. Byl členem Partyzánského pluku Ludvíka Svobody. 8. května se pluk snažil odzbrojit ustupující německá jednotky. Na konci vyhlazené obce Ležáky se podařilo německou kolonu zastavit. Boj trval osm hodin... Celé okolí bylo poznamenáno tragédií vyhlazené obce Ležáků. Muži byli zastřeleni, ženy a děti uvězněny. Partyzánům osud Ležáků přidával na odvaze. Přesila byla nad jejich síly. Teprve po příjezdu pancéřové divize se podařilo silnici uvolnit.   

Nyní se slaví Den vítězství 8. května. Je státní svátek, i když býval 9. května. Rudá armáda v ten den v roce 1945 osvobodila Prahu. V letošním roce se osvobození nejvíce slavilo v Plzni. 6. května 1945 osvobodila americká armáda Plzeň. 10. května se podařilo Rudé armádě uzavřít frontovou linii, Hradec Králové, Hlinsko, České Budějovice. V Miřeticích skončila válka. Stále však platí. Dějiny píší vítězové.

Krásná krajina kolem Luže zaujme snad každého návštěvníka. Od Keltů počínaje, stavitele hradu Košumberk i stavitele chrámu na Chlumku, až po po zakladatele a stavitele města. Oslovila i lékaře Františka Hamzu, původem Jihočecha. Zakladatele Hamzovy léčebny a parku.

Před více než sto lety byla krajina kolem Luže většinou zemědělská. Samotná léčebna byla založena na poli. Profesor Hamza ji obklopil parkem kolem pavilonů, jehož základ tvořily místní stromy. Břízy, modříny, jírovce a samozřejmě stále zelené borovice a smrky. Až později byl park doplněn vzácnými dřevinami. Měl také štěstí na zahradníky.

V současné době je park zařazen do skupiny významných arboret. Byl přijat do Unie botanických zahrad. Má na tom zásluhu Václav Větvička dendrolog. 25. dubna otevíral Václav Větvička zdejší park a arboretum. Bylo to již čtrnácté jarní otevírání. Za krásného počasí se sešlo více než dvě stovky obdivovatelů a obdivovatelek parku a Václava Větvičky. Ten je provedl parkem, ukázal jeho zajímavosti a doprovodil skvělým výkladem. Škoda, že nebyla dokonalejší technika na zesílení jeho hlasu. Většina posluchačů měla půl století života za sebou a to je na sluchu znát. Složení bylo různé a ze všech koutů kraje. Potkal sem tam kamaráda vodáka Mikroba z Ronova. Jachtařku Zdenu z Pardubic. Slatiňanskou rodačku Hanu, která pokračuje ve stopách své maminky a přivedla studenty, kteří jsou zapojeni do projektu Bio Blitz. Ti také hodně vylepšili věkový průměr.

Pro mne byla zajímavá teorie Václava Větvičky, jak se dostala Klíněnka jírovcová do Evropy. Dokumentoval to záznamem o jejím šíření Československem a celou Evropou.

Závěrem se všichni sešli v kongresovém centru na malé pohoštění. Zde také představil Václav Větvička svoji novou knihu "Procházky Hamzovým arboretem". Se svým osobitým humorem ji celou prolistoval a okomentoval. Zde již technika fungovala dobře. Následovalo podepisování knih. Nekonečná řada se nekrátila. Tam jsem si poprvé všiml, že ho to trochu nebaví. Zkuste si hodinu psát věnování do knihy. Jo pane doktore, kdybyste nic neuměl, nebudete podepisovat. Možná šekovou knížku.

Vrcholem celého krásného odpoledne bylo autorské čtení. Po ty, kteří nestihli jarní otevírání. Na podzim se  arboretum zavírá. Když se vydaří počasí, bude ještě barevnější. Hlavně nebude chybět neúnavný Václav Větvička.

Co říci závěrem. Díky našim předkům máme stále co obdivovat. Bude také někdo obdivovat nás?

Kulturu jde definovat těžko. Pro jednoho je kulturou koncert finské metalové skupiny Lordi, pro jiného večerní představení Našich furiantů. Jen zřídka se množiny vyznavačů metalu a české divadelní klasiky protnou.

Dá se najít objektivní hledisko, podle nějž lze některou akci hodnotit jako „kulturní“ a jinou jako „brakovou“? A není i "brak" svým způsobem výrazem nějaké kultury? Pro křesťanské filosofy musí být hodnocený projekt dobrý, pravdivý a krásný. Pro jiné neexistuje jiné kritérium, než zisk. Zisk materiální a, zřídka, též zisk duchovní. Pokud se pohybujeme v oblasti zisku materiálního, jsou počty snadné. „Má dáti – dal“. Čísla hovoří jasnou řečí.

U duchovního zisku je počítání o poznání složitější.

V jednom z dílů kultovního seriálu „Jistě, pane ministře“ hovoří hlavní postavy i o kultuře. Dojde řeč na výstavy, které vlastně nikdo nenavštěvuje. Jaký mají tyto ztrátové podniky elitářů význam? Pro ministra vlastně žádný. Tajemník se proto ministru snaží vysvětlit jednu prostou věc – je dobré vědět, že v galerii obrazy visí, i když já sám jejich hodnotu neocením. Proč je to tak důležité?

Odpověď se skrývá v přístupu benediktinských mnichů, kteří po staletí opisovali knihy, jejichž obsah byl často s křesťanstvím neslučitelný. Podobné poselství nabízí i dílko „Chvalozpěv na Leibowitze“.

Jde o uchování znalostí, zkušeností a mnohdy – v případě našich barokních soch – výtrysku nejniternějšího zákoutí lidské duše zhmotněného v kameni či dřevě. Umění, jež ateistické společnosti dávno nic neříká, přesto, když už pro nic, tak z úcty k předkům, má povinnost jej zachovat pro časy budoucí.

Nemusím chápat, proč má poustevník v ruce lebku, svatý Jan Křtitel kol pasu velbloudí kůži a už vůbec ne symboliku mariánských barev. Mohu je směle ignorovat, jsem-li člověk, jehož kulturní život obstarává blikající obrazovka.

Nesmím je však míjet a hovořit o zisku ve chvíli, kdy jsem veřejný činitel, navíc zvolený, který má morální povinnost o umělecká díla a kulturní život pečovat tak, jak nejlépe umím. Ve Francii, například, ani na okamžik nezaváhal jinak přísně sekulární prezident a ujistil své občany, že poničenou katedrálu Notre Dame samozřejmě opraví. Myslel v tu chvíli na zisk, jejž katedrála generuje, nebo spíše na kulturní dědictví, srdce národa, které gotické pilíře symbolizují?

Pokud by totiž přišlo zrušit vše, co nevytváří zisk, první na řadě by byla místní samospráva.

Se starostou a radními v čele.

Upozorňuji, že nejsem školený odborník na hřbitovy. K márnici se vyjadřuji jen proto, že jsem u ní vyrůstal. U hřbitova, na který ukládáme svoje předky a blízké. Zde končí svoje životní putování a je to místo jejich posledního spočinutí.

Na vchodech některých hřbitovů bývá nápis. Co jste vy, bývali jsme my. Co jsme my, budete i vy. Na hřbitov se chodí zavzpomínat si a někdy i zabrečet. Za hřbitovní zdí bývá klid k rozjímání.

Hřbitov býval místem našich dětských her. Zde jsem se také poprvé setkal s Jardou. Jezdil ke svému dědovi. Později, kdy býval dlouholetým kastelánem, jsme společně obdivovali portál na márnici. Krásná kamenická práce, která pocházela z původní kostnice na hřbitově u kostela. Po zákazu pohřbívání v obcích, nechali radní portál rozebrat a použili ho s dalším stavebním materiálem, na novou márnici.

Před vánoci loňského roku, v době, kdy hřbitovy navštěvuje ještě více lidí než na Dušičky, jsem nevěřil svým očím. Bagr zde mlátil do márnice. Babičky, křižující se obcházeli toto místo velkým obloukem. Rozjela se hřbitovní šuškanda. Je to záměrná provokace křesťanů před vánoci. Hřbitov se zlikviduje jako ten v Kunčí. Budou ho stěhovat někam za cukrovar. Opozice, která zvítězila ve volbách, tvrdě opozičně mlčela. Kdo stanovil termín bourání je záhadou. Město neřídí žádní Kocourkovští, kteří si zbourají střechu nad hlavou a potom se jdou někam podívat, co by chtěli stavět. Zkušení aparátníci a opozice také nejsou žádní zajíci. Vypadá to spíše na dohodu.

Když jsem tam stál a nevěřícně zíral, přerušil vedoucí bourač práci a ptal se kdo jsem a co chci. Teprve když jsem ho ujistil, že jsem občan, kterému se nelíbí jakým hovadským způsobem se chovají na pietním místě, se mu znatelně ulevilo. I jeho silně červeně prokvetlý nos se mu vracel k původní barvě. Domníval se, že jde o kontrolu na černochy.

Ptal jsem se, zdali o bourání ví současný kastelán. Odpověděl, že pracuje pro město a jestli mám o šutry zájem, mám si tam dojít. Zájem jsem potvrdil a požádal ho, aby portál složili stranou ke zdi, že si ho odvezeme. Byla jediná možná záchrana. Věřil jsem, že s Okrašlovacím spolkem, časem najdeme důstojné místo pro jeho využití. Na stavebním odboru jsem požádal o jeho odkoupení. Musel jsem ještě podat žádost písemnou a navíc žádost musí projednat Rada města. U třech kamenů otřískaných bagrem a kde u pravé stojny byla část již uražena, mě připadalo projednávání radou trochu nezvyklé. Ale úřad je úřad. Nezbývalo než čekat.

V lednu letošního roku jsem dostal vyjádření od Rady města, která prodej nedoporučila. Teď mě můžete věřit, nebo nemusíte. Začal sem být i pyšný sám na sebe. Starý vypelichaný dědek ze Škrovádu, přispěl k záchraně funkčního artefaktu přes půl tisíciletí starého.

Pocit to byl krásný, ale jen do doby, kdy jsem navštívil zdravotní středisko a zaparkoval na dvoře Kabeláčova mlýna. Na hromadě kamenů se válely kusy zpřeráženého portálu. V některých lidech se otevře nějaké rychlošoupě s barbarskými sklony. To musely být přímo orgie jako na nějakém čarodějnickém sabatu. Nenajdete snad decimetr místa, které by nebylo poškozené. Vše odřené omlácené, některé části zuráženy. V současnosti jsou zničené zbytky historického portálu vystavené na paletách pod cestou na zámek. Dokonalá práce, to se musí nechat.

Za hromadou stály jako vojáci, vyrovnané betonové patníky. Těmi se v současnosti zapleveluje veřejný prostor. Staří v nich vidí varovně zdvižený boží prst. Mladým připomíná ztopořený sexuální symbol. Prý mají i svá jména. Je možné, že do Slatiňan budou jezdit davy Amíků, obdivovat řady patníků. Ale také je možné, že nikdo nepřijede a divit se budeme už jenom my sami.

Podle posledních údajů existuje v ČR více než 400 tisíc barevných nádob na tříděný odpad, sběrné dvory najdete v každém městě. Kontejnery jsou už doslova tam, kam se podíváš. Proto je chování lidí, kteří zamořují naši přírodu odpadem, a vozí zbytečně auty svůj „bordel“ do prostředí lesa, nepochopitelné. 

Mnohdy to nemusí být jen příroda a nepořádek překračujeme i v městském prostředí, jak ukazují fotografie ze sobotního dopoledne v Široké ulici. Technické služby pravidelně nechávají úklid na polední hodiny, a to zřejmě jako názornou ukázku pro všechny, kdo si dokáží uvědomit, že je zde něco špatně.

Cílem projektu „Ukliďme Česko" je uklidit okolí a také inspirovat různé zájmové skupiny. Nepořádek pomáhají každoročně z přírody vytřídit desítky tisíc dobrovolníků napříč Českou republikou. Do této akce se zapojují dobrovolníci i z našeho města. Nedávno jsme mohli v Chrudimských novinách číst o přínosném úklidu Kopanice, a to z vlastní iniciativy občanů a bez projektu.

V tomto roce 2019 je úklid naplánován na 6. dubna a hlavním tématem jsou pneumatiky. No myslím, že to jde i bez tématu a hlavní je uklidit na místech, kde to má smysl. Před dvěma lety jsme uklidili alej ve Vlčnově. na fotografii jsou zachyceny pneumatiky, které jsou všudypříromné. Měli jsme slíbeno od vedení Zdravého města vysekání křovin a náletů, aby bylo přeci obtížnější nenápadně vytvářet černou skládku. Sliby, chyby! Nic se nestalo a během roku bylo vše zase při starém. Takže zde byla práce víc jak marná, neukázněných lidí neubyde, ale dobrovolníků v tomto případě ano.

Krásný pohled je na upravený chodník před známou kavárnou ve Štěpánkově ulici, takže takhle to smysl má, je to jenom v lidech. Odpad nepatří do přírody ani do ulic, a tak díky dobrovolníkům, kteří každoročně pomáhají a upozorňují na to, že s odpadem lze správně nakládat a prostředí kolem nás může vypadat i lákavě.