Můj dnešní postřeh bude krátký a týká se rekonstrukce kruhové křižovatky na Bídě. Ta vznikla před lety z popudu tehdejšího a současného místostarosty Jaroslava Trávníčka, který zodpovídá ve městě za dopravu. Ne nadarmo se proto začalo tomuto frekventovanému "kruháku" říkat Trávníčkovo kolečko.

Jak šel čas, byl Trávníček z radnice odejit a křižovatka mezitím trpěla pod náporem těžké nákladní dopravy, která tu usmrtila i několik chodců a cyklistů. Jakmile se ale Trávníček do funkce vrátil, čeká křižovatku hned rekonstrukce a v plánu jsou i její další úpravy pro větší bezpečnost chodců.

Tedy žádné plané sliby, jak to loni v listopadu v případě této křižovatky předvedl dnes už bývalý radní Kasal, ale praktická každodenní politika. Trávníčkovo kolečko žije - nikoli řečmi, ale přizpůsobuje se potřebám lidí z popudu svého iniciátora. A jen taková politika (služba lidem) má smysl.

Loni před odjezdem na dovolenou jsem si koupil na cestu v trafice v jednom z chrudimských hypermarketů několik krabiček svých oblíbených cigaret značky Camel. Jaké bylo pak "venku" moje překvapení, když jsem každou cigaretu vykouřil na tři "prásky". Přestože byly krabičky kolkované, bylo zjevné, že nejde o originál, a že tu kdosi vyrábí cigarety z méně kvalitního a levnějšího tabáku. Pro srovnání jsem si proto v Barceloně koupil krabičku stejné značky a bylo to jako nebe a dudy - cigarety vydržely podstatně déle a tabáček byl voňavější než ten český nebo pokoutně dovezený odjinud.

Uvedu ještě jeden malý příklad. O něco dříve jsem se seznámil v Praze s jedním vietnamským velkoobchodníkem, který se mi po čase svěřil, jak se v praxi provádějí obchody s padělaným značkovým zbožím, které končí na pultech renomovaných obchodů a velkých obchodních řetězců. Řekl, že odhadem až 40 procent "značkových" věcí tvoří v Česku padělky, které sem dodávají vietnamské, čínské a další mafie, jež mají pod palcem některé úplatné policisty, celníky, úředníky a dokonce i vysoké manažery obchodních řetězců.

Proč to vykládám? Momentálně totiž obchází Českou republiku strach z konzumace tvrdého alkoholu, kde jde o ten samý princip - o co největší zisk na úkor kvality. Akorát s tím rozdílem, že jsou nyní bezprostředně ohroženy lidské životy a stát musel konečně zareagovat. Odhaduje se, že každá druhá lahev tvrdého alkoholu levnějších značek v České republice je pančovaná. To už je přímo obludná statistika, nikoli jen varovná. Stát zaspal na celé čáře, jeho kontrolní mechanismy selhávají, a důsledkem všeho je více než dvacet mrtvých lidí a další desítky spoluobčanů ohrožených přímo na životě. V mnoha případech jde o mámy a táty od rodin s dětmi.

Ukazuje se, jak neprozřetelné jsou dlouhodobé škrty a úspory v kontrolním aparátu. Vždyť stát vybere podle Českého statistického úřadu na daních z prodeje tvrdého alkoholu 30 miliónu korun denně! V přepočtu na celý rok je to už nezanedbatelná suma. A tyhle peníze pak ve státní kase pochopitelně chybí, protože si je beztrestně užívají nepoctivci kolem nás, zatímco my musíme vyvažovat státní rozpočet vyššími daněmi a teď dokonce i s nasazením vlastního života. Trochu smutná bilance při pomyšlení nad tím, co konzumujeme, pijeme, nebo do čeho se oblékáme, aniž tušíme, za co svoje těžce vydělané peníze utrácíme. A přesně nad tím by se měli kormidelníci českého státu vážně zamyslet, pokud si chtějí zachovat alespoň něco málo ze své těžce pošramocené pověsti.

Radnice si u mě v poslední době "šplhla" hned třikrát. Za prvé snahou vyjednat odvoz kontaminové zeminy z bývalé Transporty jinudy než centrem města. Za druhé neschválením provozování čističky tekutých odpadů v Májově. A za třetí záměrem prodat chátrající dům čp. 81 v Poděbradově ulici. Všechny tyto kroky budou pro Chrudim přínosem.

Je tu však hned několik ale. A to dotáhnout tyto věci do úspěšného konce. Vzpomeňme například na příslib místostarosty Tejkla z jara letošního roku, když se vypravil s metrem v ruce na sídliště U Stadionu, aby si spočítal, kolik by stálo prodloužení místních parkovišť zhruba o půl metru, aby auta nemusela stát na trávě a strážníci nemuseli jejich majitele co chvíli pokutovat. Přestože by podle jeho hrubého propočtu vyšla úprava každého takového místa jen asi na 60 tisíc korun, uběhlo půl roku a stále se tu nic neděje. A co teprve zoufalý stav renesančních náhrobků na kostele sv. Michaela? Tady by stačilo svést dešťovou vodu asi o 10 centimetrů dál od obvodového zdiva kostela, avšak čeká se nepochopitelně na celkovou rekonstrukci zdejšího parku, k níž možná dojde s ohledem na prázdnou kasu města až za několik let. Do té doby může být ze vzácných pískovcových náhrobků chrudimských osobností jen drolící se hmota.

Samostatnou kapitolu pak tvoří správa městských objektů a jejich případný prodej, který se prozatím pokaždé minul účinkem. Varujícím příkladem je vleklý prodej Charvátovy vily v Hniličkově ulici, kde byla hned na začátku "přepálena" cena, což se nyní podepisuje na zhoršujícím se stavu tohoto objektu, který tak ztrácí na ceně a nový majitel se tudíž bude hledat nejspíš hodně dlouho.

Přál bych si proto, aby se záměry proměnily v činy. Aby úředníci radnice vyvinuli dostatečné úsilí k tomu, aby nám funící náklaďáky s bahnem "nezasvinily" s odpuštěním půlku města, aby politici z vedení radnice odolali tlaku a finančním nabídkám lobbistů zastupujících rakouskou firmu AVE, která k nám chce svážet tekutý svinčík ze sousedních krajů, a aby se z chrudimské radnice stal konečně uvážlivý hospodář, který nebude jako doposud jen přihlížet, jak jeho budovy hyzdí ulice města, ale promění je v živý organismus naší krásné Chrudimi.

Jak sami vidíte, milí čtenáři, těch "ale" je příliš a ke každému cíli vede dlouhá cesta. Uvidíme tedy za čas, jak si chrudimská radnice povede a zda se už naučila dotahovat věci do zdárného konce.

Kameny se v srpnu 1990 přivalily do Prahy jako první věrozvěsti demokracie po dlouhých čtyřiceti letech totality jedné politické strany, a včera pro změnu zazněly hity Rolling Stones éterem kavárny Divadla Karla Pippicha během antidiskotéky Jiřího Černého u příležitosti jejich neuvěřitelné aktivní padesátileté historie.

Pořadatelé v Chrudimi si nemohli vybrat lepší termín. O den dříve přednesl totiž český premiér Petr Nečas na mezinárodním strojírenském veletrhu v Brně pro mnohé demokraty skandální projev, v němž mimo jiné označil vězněnou ruskou dívčí kapelu Pussy Riot za vrchol nevkusu a vzývání tibetského dalajlámy za něco, co nesymbolizuje svobodu a demokracii. Každý, kdo to myslí v této zemi s principy svobody a demokracie vážně, musel v tu chvíli minimálně zpozornět a pozastavit se nad tím, co dokáže vypustit z úst premiér, který o sobě prohlašuje, že je z pravicové strany.

Inu, mráz přichází z Kremlu a přesně v tom duchu zanotoval v Brně stranický aparátčík Nečas v úlitbě před trhy v pseudodemokratickém Rusku a komunistické Číně, která se zmocnila Tibetu násilím. Není proto divu, že jako jediní pochválili premiéra ústy svého bose Filipa komunisti, kteří označili projev za Nečasovo "pozdní prozření". Kdo ví, co by řekl o kontroverzním výroku premiéra dnes již zesnulý český prezident Václav Havel, mimo jiné blízký přítel tibetského dalajlámy a kapely Rolling Stones. Ale zhruba asi to, co zděšený ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg, který se neztotožňuje s politikou skloněné hlavy před zeměmi, kde se potlačují lidská práva, a o Nečasovi prohlásil, že má plná kaťata.

Ukazuje se tedy, že nás historie dostatečně nepoučila. Že si stále ještě dokážeme nasadit klapky na oči a vyměnit je za plné žaludky. V minulosti nám to předvedli Husák, Jakeš a teď nepochopitelně i rádoby "pravičák" Nečas. Až se tedy zase kameny přivalí do Prahy, a já věřím že z úcty k Václavu Havlovi a české demokracii ano, a budou spolu s desítkami tisíc lidí, kteří na koncert přijdou, zpívat o svobodě, lásce, pravdě a demokracii, tak věřím, že odsud všichni vyšlou jasný vzkaz kariérním politikům, co si o jejich bezpáteřnosti myslí. Tohle vše tady už jednou bylo. A zle se nám to vymstilo. Nebo jste snad zapomněl, pane premiére? Doporučím vám zaposlouchat se do textu písně Sympaty for the Devil, kde Rolling Stones zpívají o přítomnosti Lucifera v dlouhé historii lidstva. A vy jste mu teď právě pomohl vystrčit růžky...

Zhruba tak asi mnozí z nás uvítali znovu zakázaný vjezd nejen na Resselovo náměstí, ale v neděli i do mnoha dalších ulic. Proč bylo uzavřeno? Protože pánové a dámy na radnici usoudili, že není lepší kulisy pro pořádání akcí kulturních i sportovních, než morový sloup, arciděkanský chrám a stará radnice.

Jak jinak si lze vysvětlit, že úžasné oslavy 140. výročí založení sboru dobrovolných hasičů v Chrudimi a nově zaváděnou tradici Chrudimské vinařské desítky, umístili naši zvolení zástupci do samotného centra.

[[img:chrn_fullwidth:1898:Pravidelně uzavírané náměstí neprospívá oživení centra. Foto: Chrudimské noviny]]

Aby bylo rozuměno, nemám nic proti hasičům. Jeden můj kamarád, s nímž jsem nedávno dělal rozhovor, mezi ně patří. Opravdu moc si jejich práce vážím. Protože zachraňují nejen naše životy a majetky, ale i kulturu na vesnicích. Spolu s myslivci jsou asi opravdu jedinými, kdo pořádají plesy, zábavy a mladým lidem dávají smysl života. Hasiči, bratři a sestry, moje kritika nesměřuje na vás!

Sami jste si jistě všimli, že při sobotních ukázkách techniky nastal drobný zádrhel. Ano, hovořím o nesnázi, kterou působily proudy vody chrlené stříkačkami. Parní počínaje, motorovými konče. Samotný konferenciér byl vzteky rudý, když mu techniku pokropila sprška vody.

[[img:chrn_fullwidth:1899:Hasiči z celého okresu si to v Chrudimi užívali. Foto: Chrudimské noviny]]

Nebylo by lepší, kdyby se vaší bohulibé činnosti dostalo důstojnějších prostor? Prostor, kde by nic nebránilo pustit čerpadla na maximum? Co třeba Plochá dráha?

Dnes je to tu znovu. Už asi popáté za měsíc. Cožpak opravdu nikomu nedochází, že uzavřené centrum je pro obchodníky - restauratéry a cukráře vražedné? Chataři z Prahy i odjinud, kteří obývají své dočasné domovy v Železných horách, víkend co víkend jezdí do Chrudimě, aby si dopřáli vídeňskou kávu, pořádný oběd, pokochali se krásou města. Uvidí-li ale „zákaz“, otáčejí svá vozidla a mizí v lesích. Ten, kdo ostrouhá, jsou v důsledku majitelé výše zmiňovaných živností.

Ano, jistě, davy příznivců horských kol, SDH a běžců se kvapem řítí zachránit propad v tržbách cukráře a hospodského. A příště o kůzlátkách. Kdo jen trošku rozhodí sítě a poptá se dotčených, ví své.

Pokud se takto oživuje centrum města, tak Pán Bůh s námi. Žádné stovky a tisíce příznivců se totiž nekonají. Těch pár desítek lidí, většinou ani nejsou místní, opravdu oživí leda velké nic.

[[img:chrn_fullwidth:1890:Pár desítek běžců, diváci téměř žádní. Foto: Chrudimské noviny]]

Je jasné, že budu nařčen z nenávisti k těm i oněm. Že nesnáším hasiče, bikery, běžce, lidové tanečníky i to nebohé děťátko, které se tolik smálo mokrému panu starostovi.

Přátelé, tak to vůbec není!

Mám vás opravdu rád. Co ale nesnáším je, když Pussy Riot tancují v kostele, hasiči nemají kam pustit proudy vody a bikeři startují maraton Železnými horami v Chrudimi na náměstí...

Veřejná podpora jednoho z kandidátů v senátních volbách současným senátorem Pithartem může mít pro dotyčného dvojí efekt - mediální výhodu před ostatními anebo pověstný polibek smrti. To, že senátor podpoří člověka z vlastních řad, je víc než pochopitelné. Jeho partaj by mu neodpustila, kdyby prosazoval před volbami někoho jiného, a to přesto, že se Pithart chystá do politického důchodu a podobné reakce ho mohou nechat v klidu.

Petr Pithart úřadoval ve volebním obvodu č. 44 (Chrudimsko a Havlíčkobrodsko) celé tři volební období. A dá se říct, že si tu žil vcelku spokojeně. Z politického suterénu a zapomnění se po nepříliš vydařeném období ve funkci českého premiéra a angažování se v Občanském hnutí, které mělo jepičí život, dostal díky zdejšímu obvodu složenému z dvou naprosto rozdílných regionů a s novou politickou stranou za zády (KDU-ČSL) zpět na politické výsluní.

Dokázal sice hned na začátku odrazit mediální útoky typu: "Nevolte Pražáka, víckrát už ho tady neuvidíte," a porazit jednoho z nejvážnějších protikandidátů, tehdejšího poradce premiéra Miloše Zemana, Miroslava Šloufa, který v předvolební kampani přivedl do Chrudimi mobilního operátora Vodafone a sliboval další investory a pracovní místa, ale později už takové úsilí Pithart vynaložit nemusel. Volby se pro něho staly doslova pohodovou selankou, neboť persony typu Trávníčka a dalších regionálních politiků nemohly s jeho pozicí nijak otřást.

Pithart se navíc dopředu distancoval od toho, že by pro svůj volební obvod měl získávat potřebné investice, což si z politiků dovolí málokdo, a pokaždé tvrdil, že jeho funkce spočívá pouze v dohledu nad legislativou a v prosazování dobrého jména Senátu ČR. Jako vystudovaného právníka ho chápu, jako komplexního politika už nikoli. Nejenže je stav české legislativy v mnohém tristní a pověst Senátu mezi občany hrozivá, ale co víc si může politik přát pro region, který ho volí a vkládá do něj důvěru, než aby mu zajistil nejen kvalitní legislativu, ale také kvalitní podmínky pro život? V tom má Petr Pithart vůči svému volebnímu obvodu bezesporu velký dluh. Nejen teorií je totiž člověk živ. V tom spočívá i podstata jeho doporučení, jak budou současní voliči vnímat jeho "nicnedělání", když stále více vyžadují od politiků konkrétní činy. A v tom také může spočívat onen zmiňovaný polibek smrti...

Do poslanecké sněmovny ho v roce 2010 katapultoval z 19. místa na kandidátce společenský happening protestující "kroužkováním" proti kmotrům české politiky. Z pohledu důležitosti a hierarchie strany se tam vlastně dostal omylem. V tom roce mu bylo teprve třicet let (nar. 17. 12. 1980) a v ČSSD byl necelé tři roky. Vystudovaný právník s minimálními životními a pracovními zkušenostmi, který drtivou část svého mladého života prožil na Vysočině v Hlinsku a současně studoval.

[[img:chrn_fullwidth:1886:Poslanec Jan Chvojka]]

Teprve až loni se přestěhoval do Chrudimi, aby "okysličil" stárnoucí krev chrudimské sociální demokracie. I tak se tu zdržuje minimálně, protože má povinnosti především v Praze. Řeč je o poslanci ČSSD a budoucím šéfovi finančního výboru města Janu Chvojkovi, který se už teď prezentuje jako pomocník "našeho krásného města". Ano, taková jsou jeho slova o Chrudimi.

Přijde mi to celé úsměvné, avšak z hlediska budoucího směřování města a možných budoucích politických koalic na radnici podstatné. Tato "náplava" bez znalosti potřeb Chrudimě je vhodnou alternativou ať už k levicově nebo pravicově zaměřené části zdejší politické komunální sféry. A možná právě proto se s tímto "politickým turismem" dopředu kalkulovalo - buď v hlavě samotného poslance nebo ve stranickém aparátu jeho mateřské strany. A pokud budeme konspirovat dál, možná přišla taková pobídka nebo nápad i odjinud. Nikdo přeci za čas nepostřehne, že Chvojka žije v "našem krásném městě" teprve rok i s cestou a ještě k tomu na přestávky. Důležité je, aby byl hodně vidět.

[[img:chrn_fullwidth:1880:Poslanec Jan Chvojka oslavuje MDŽ]]

A o tom to celé je. Asi tak se připravuje budoucí politická garnitura k převzetí moci nad městem. Nebo se mýlím? Vůbec bych se nedivil, kdyby se poslanec Chvojka stal za dva roky lídrem ČSSD ve volbách v Chrudimi. Ale to už spekuluji. Důležitá jsou fakta, která jsem předeslal - raketová kariéra vzniklá z momentální rebélie voličů, minimální životní a pracovní zkušenosti a tudíž absence uvážlivosti a nadhledu, a především 99% životní pouti prožité na Vysočině v Hlinsku. Takový je můj postřeh o tom, jak si chrudimská radnice nechává pozvolna importovat do svých řad další "náplavu" a ještě s výraznými ambicemi. Nemůžeme si za to, Chrudimáci, tak trochu sami?

Občanské sdružení MaChr - Za Chrudim malebnou provozuje letos ve své režii bývalé letní kino a nutno uznat, že je o něm a jeho aktivitách slyšet. Je to neklamná známka toho, že to myslí se zachováním letního amfiteátru za Muzeem, narozdíl od takového Standy Grosse, opravdu upřímně.

Všechno to začalo generálním úklidem, pálením čarodějnic, a pokračovalo koncerty a happeningy, na které si tu a tam někdo v noci kvůli hluku stěžuje. Sympatická byla v této souvislosti například během srpnové pouti korzující mládež, jež zvala dav prostřednictvím poutačů do "leťáku" na diskotéku. Sympatické také je, že učitel místní "zušky" Richard Herbst (na snímku), který sdružení šéfuje, o záměrech jen nemluví, ale také koná a nyní ještě sbírá podpisy za zachování areálu, kterých má údajně už čtyři stovky. Ale co dál?

[[img:chrn_fullwidth:1857:Hnací motor zachování leťáku Richard Herbst v klobouku]]

Dál je jisté jen jedno - z nostalgie se žít nedá a město se bude muset co nevidět rozhoupat a rozhodnout, jak s bývalým kinem naloží. Příliš možností nemá - buď jej prozatím ponechá v režii sdružení vedeného Herbstem a bude dál podporovat tyto aktivity, nebo přistoupí k původnímu projektu, který změní celý prostor ve prospěch sousedního Muzea a parku sloužícího k odpočinku a relaxaci. To ale předpokládá mít na tento záměr potřebné finance a za druhé připravit Muzeum na kongresovou turistiku tak, aby měl nákladný projekt opravdu smysl a přinášel městu užitek.

Napadá mě ještě "třetí cesta". Amfiteátr dočasně, než budou peníze, pronajmout. A to k pořádání třeba takových akcí, jaké tu organizuje MaChr. Bylo by to formou veřejné soutěže a minimálně do doby, než se začne o novém využití plochy reálně uvažovat. Mezitím začne na sebe letní amfiteátr alespoň trochu vydělávat, ale především se ukáže nebo neukáže jeho životaschopnost. A konečně, Chrudim pak bude moci bez emocí vybrat jednu ze dvou prvních variant. Je to stále lepší měřítko než petice, která je ovlivněna pouze jednou pravdou, zatímco ta druhá - nezájem o letní promítání, by zůstala zamlčena.

Jedu kamarádovi na svatbu. V sobotu si se svou nastávající udělí svátost manželství v katedrále svatého Klimenta. Kamarád je totiž katolík. A to dokonce katolík východního obřadu.

Mnohým čtenářům budou tato slova jistě připadat jako vulgarita - katolík (to jsou ti nenažranci toužící po majetcích) a východní obřad (na východ už jsou jen cikánské osady a Rusko). Přesto se jedná o člověka slušného, vzdělaného, pracujícího. Dokonce mu nebyla hlava „vymývána“ od malička, ale pokřtít se nechal až v dospělosti. V době, kdy našel rozum. V tom jsme si podobní. Také jsem křtěný jako sotva plnoletý floutek, k víře jsem si musel dojít sám.

Co k tomu lidi vede? V přirozené rovině jsou motivy různé. Někdy stačí hodně číst, trochu víc přemýšlet a existence Boží se potom začne jevit jako jediné smysluplné vysvětlení mnohého.

Někdy je motivem prostý vzdor. Společnost v České republice je všechno možné, jen ne pozitivně nakloněna náboženství. Co náboženství, organizované víře. Co organizovaná víře, Katolické církvi.

Nebudu se pouštět do teologických úvah, k tomu není tento prostor vhodný. Přesto se nikdy nepřestanu divit, kolik nenávisti může mezi dříve tolik zbožnými lidmi být k víře, jíž vyznávali jejich předci po celá staletí a tisíciletí. Kde se jen bere?

Cožpak v kriminálech zemřelo málo katolíků, málo kněžstva a řeholníků?

Cožpak dokázalo několik hloupých přešlapů církevních hodnostářů po „revoluci“ zcela pošramotit pověst této instituce?

Cožpak český člověk zcela rezignoval na vlastní myšlení a přejímá jen předžvýkanou stravu, kterou mu servírují některá média?

Poslední doba je poznamenána vášnivými diskusemi o navracení majetku právě církvím a náboženským společnostem. Opět nevycházím z údivu, kolik se najednou mezi námi najde těch, kdo zlodějskou praktiku bolševického režimu omlouvají, legalizují a schvalují. Tolik slušných lidí. Ale i tolik neslušných je najednou odborníky na Písmo a jeho výklad. Církev má být chudá. Majetek nepotřebuje. Nejhalasněji však obvykle křičí ti, kdo sami mají máslo na hlavě. Faktem, že desatero přikázání hovoří na prvním místě o víře v Boha a následně o přístupu k druhým, to už jde mimo ně. Protože především s šestým a sedmým přikázáním má problém skoro každý.

Kamarád se žení. Další pomatenec se žene do chomoutu, katolík k tomu, pomyslí si teď asi většina.

Přeji mu štěstí, lásku, toleranci a Boží požehnání. Bere si nevěřící dívku. Dívku, která má dostatek tolerance a lásky, aby si vzala člověka, jehož myšlenkový svět je jí tolik cizí. 

Inspirace mnohým. 

Chrudim má už měsíc nového kaplana římskokatolické církve - Slováka Štefana Brindu. Jak bez okolků přiznává, naše město ještě moc nezná. Není divu, pochází až z východního Slovenska, tedy z místa s úplně jinou mentalitou lidí a se zcela jinými podmínkami k životu. Je to pro něho handicap?

Myslím, že nikoli. Vhodným příkladem je nedaleký Lanškroun, který má svého oblíbeného polského kněze Zbigniewa Czendlika, který pochází z polských Beskyd a jehož věhlas už dávno překročil rubikon podorlického městečka, kde teď působí. K všeobecnému uznání se ale musel nejprve dopracovat a vykonat mnoho dobrého, než se z něho stala jedna ze současných ikon církve.

Proto nechme Štefana Brindu nadechnout a teprve za čas uvidíme, jestli se podařilo tomuto světoběžníkovi, podobně jako předtím Czendlikovi, oživit skomírající zájem veřejnosti o duchovní život, a zda bude jeho mise v Chrudimi úspěšná. Přeji mu k tomu hodně štěstí.