Mezi Pardubicemi a Chrudimí se nabízí ve spojitosti s létem jedno srovnání. Zatímco Pardubice svoje koupaliště na Cihelně dlouhodobě pronajímají soukromníkovi a vybírají ho podle toho, jak velkou bude chtět po městu dotaci, Chrudim provozuje plovárnu pod nemocnicí v rámci městských sportovišť ryze na své náklady. Není přitom žádným tajemstvím, že už několik let po sobě hospodaří v záporných červených číslech a radnice na její provoz pravidelně doplácí.

Možná by v této souvislosti neškodilo, kdyby se chrudimští radní poptali svých kolegů v Pardubicích na klady a zápory uvedeného nájemního vztahu, který ve městě perníku s úspěchem praktikují řadu let, a třeba by našli recept na to, jak mít plovárnu konečně ziskovou. Možná také zjistí, že tudy cesta pro Chrudim nevede. Toliko můj letní postřeh o novém vítězi výběrového řízení na pronájem letního koupaliště v pardubické Cihelně.

Periodický i neperiodický tisk je v posledních dnech zaplaven alarmujícími zprávami. Obyvatelé Chrudimě, Pardubic i Hradce Králové jsou systematicky děšeni informacemi o krachujících jednáních mezi Elektrárnami Opatovice (EO) a firmou Czech Coal (CC). Pokud se giganti nedohodnou, hrozí prý některým obyvatelům zmíněných měst reálné nebezpečí umrznutí. Teplo, které jim do radiátorů dodávají EO prostě nebude.

Proč? Protože firma, která elektrárně dodává uhlí, uhlí dodávat přestane.

Proč? Protože EO se s CC nejsou schopné dohodnout na výši plateb za nezbytnou surovinu.

Slyšíme výkřiky o lhaní, manipulaci, braní rukojmích.

Kdo ale jen trošku nahlédl do zákulisí sporu, nemůže za kauzou nevidět něco zcela jiného.

Firma Czech Coal je typickým příkladem firmy, jakých v devadesátých letech vyrostlo víc než dost. Jejich vlastníci se dokázali v právním vakuu pohybovat jako ony pověstné štiky, šíbři, chcete-li. A tak se i stalo, že majetek státu - hnědé uhlí, má právo těžit ten i onen, diktuje si požadavky, jejichž oprávněnost je pochybná.

Vázat cenu hnědého uhlí na cenu černého? Podle některých v pořádku, podle jiných absolutní nesmysl.

V kuloárech se šeptá mnohé. Nejzajímavější je ale informace, která tvrdí, že současná přestřelka je vlastně jen dělostřeleckou přípravou. CC ostřeluje zákopy protistrany proto, aby cesta ke koupi elektráren v budoucnu byla o to snazší. Vůbec tak nejde o EO, dodávky tepla, smlouvy.

Vždyť co je lepšího, nebo lépe, výnosnějšího, než mít pod palcem jak zdroje suroviny, tak následné zpracování? Pan Babiš českým zemědělcům ukazuje, jak se to dělá. Vlastní od prodejen osiva, po stroje, které plodiny sklízejí, přes výkup komodit. Dokonalé dílo.

Možná se CC inspiroval zde, možná jinde. Budoucnost ukáže, kde se skrývá srdce páně Tykače. 

Salvátorská pouť je pro tento rok minulostí, Resselovo náměstí opustili poslední kolotočáři a stánkaři. Víkend nabitý zážitky a nezdravou stravou skončil, Chrudim se opět propadla do líného života provinčního maloměsta.

Stojí to za to. Projít si centrum města v období konání pouti, která přitáhne především „přespolní“. Pořád ještě je pojem „jet do Chrudimi na pouť“. Zajdeme si na pár atrakcí, nakoupíme v hypermarketu a hurá zpátky domů. Na rok máme klid.

A podle toho i centrum města o víkendech vypadá. Člověk, jdoucí v tento čas kolem morového sloupu, už skoro čeká, kdy kolem něj proletí nějaký druh stepního běžce, rostliny známé z westernů. Sem tam se najde nějaký odvážlivec, který přeci jen cukrárnu otevře, ale brzy svůj nápad přehodnotí. Lidé se do uliček kolem Resselova náměstí o sobotách a nedělích nehrnou. Však taky proč, všude je zavřeno. Kruh se uzavírá.

Přes davy návštěvníků, letošní pouť byla něčím výjimečná. Poprvé si snad každý všimnul, že atrakce plné vřískajících teenagerů se roztáčely méně, autíčka s tatínky a malými potomky brázdila pódia autodromů s daleko menší četností.

[[img:chrn_fullwidth:1801:Chrudimská pouť 2012 - poloprázdné kolotoče.  Foto: Chrudimské noviny]]

Možná je to způsobeno současnou vládní politikou levicové, pardon, pravicové ODS. Možná za to mohou úroky, hypotéky, pojištění, zdražující se potraviny. Skoro každý dnes raději otočí pětku dvakrát v dlani, než ji vloží do ruky pouťového umělce. A tak i sami pánové a dámy od kolotočů pomalu cítí v kostech, že výdělky jsou rok od roku nižší. Řešení existuje, ale k jeho úspěšné realizaci bude nutné znovu se ponořit do starých kronik, zeptat se pamětníků. Co je vlastně pouť? Proč se do Chrudimi svého času vydal i samotný císař? Kdo je Salvátor a kde se bere moc, která svého času přitahovala tisíce poutníků?

Tradice jsou jednoduše natolik živé, nakolik si jejich přítomnost v našich životech přejeme.

Změny v personálním obsazení odborných komisí města jsou s příchodem nové radniční koalice naprosto legitimní. Nejde o žádné personální čistky či vendetu, jak to navenek prezentuje bývalý místostarosta Málek (Koalice pro Chrudim). Ostatně, s tímto výrazem nesouhlasí ani bývalý Málkův spojenec na radnici, nynější první místostarosta Tejkl (ČSSD), který jedním dechem dodává, že pokud byly na radnici prováděny nějaké personální čistky, tak výhradně z popudu Málka hned jak se ujal své funkce.

Chápu proto současného místostarostu Čechlovského, že se potřebuje obklopit lidmi, s nimiž si lidsky i pracovně rozumí a že nepodpoří dozorčí radu sportovních areálů ve složení, v jakém pod Málkem fungovala, neboť ji neustále kritizoval za její nekoncepčnost. Není tedy divu, že k této obměně došlo, dokonce by se dalo říci, že se všeobecně očekávala.

Sečteno, podtrženo - nová radniční koalice se zachovala přesně v rámci fungujících norem západní demokracie, zatímco její současný oponent obrazně křičí: "Chyťte zloděje!" a sám má přitom máslo na hlavě. Jsem jen zvědavý, jak dlouho mu to bude ještě chrudimská veřejnost baštit? Odpověď na tuto otázku dostaneme za dva roky, až přijdou nové volby.

Partnerství mezi Chrudimí a Ede končí. Pro nás bylo, dá se říct, výhodné, pro Holanďany už méně, a proto byly upřednostněny pragmatické kupecké počty před sentimentem společné dvacetileté historie či duchovní spřízněností. Takový je už zkrátka dnešní svět.

Ede dalo Chrudimi bezpochyby hodně dobrého - například finanční dar na provoz chrudimské nemocnice či zprostředkovalo výhodné úvěrování na některé projekty ve městě, a také výměnné pobyty mezi nejrůznějšími zájmovými spolky tam a tady nebyly k zahození. Méně zdařilý už byl ale třeba projekt biotopu, který patří do lesa a proměnil po staletí tradiční chrudimský náhon lemovaný mlýny v jakousi exotiku, k níž Holanďané všeobecně tíhnou a tak nám sem obrazně řečeno implantovali Micky Mouse namísto českého vodníka Česílka. Ale budiž jim odpuštěno, pozitiva spolupráce převažují.

Ede dalo ale Chrudimi ještě něco, což na radnici zřejmě nepostřehli. Ukončilo projekt, který byl pro jejich město nevýhodný. Holanďané tak učinili se vší zdvořilostí, taktně a rázně. Není to snad určitý signál i pro Chrudim? "Kamarádí se" ani ne s polovičním Svidníkem na Slovensku, kde snad jen socha armádního generála a pozdějšího československého prezidenta Ludvíka Svobody na tamním náměstí či záliba v pití pálenky jsou jedinými pojítky našich národů. A co teprve Olešnice v Polsku, která za druhé světové války takřka zmizela z mapy světa? Mají nás tato dvě městečka čím obohatit? Ekonomicky, kulturně či lidsky? Jaký je jejich přínos pro občany našeho města?

Chrudim jakoby byla nepoučitelná... Zatímco jí víc než desetiletí nadbíhalo za přispění honorárního konzula ČR ve Švédsku Antonína Petra švédské Partille, které je předměstím průmyslově rozvinutého a kulturně vyspělého Göteborgu s početnou komunitou českých emigrantů, začala hledat namísto Ede nové partnery kdesi na kopci v chorvatské Istrii, tedy v místě, kde žije asi 800 obyvatel. Co na tom, že se tu kdysi oženil Josef Ressel? Důležité je se ptát, v čem a komu bude takové partnerství prospěšné? Nepromění se chorvatský Motovun v další Svidník nebo Olešnici, které jsou jednou dvakrát do roka zastávkou představitelů naší radnice a dál už skoro nic?

Už proto je odkaz Ede nedocenitelný. Dokázalo si na příkladu Chrudimě spočítat, kudy cesta nevede a postavit svoji další vizi nikoli na nic neřešícím "euroturismu", ale výhradně na strategickém partnerství, což se o Svidníku, Olešnici a nově o Motovunu rozhodně říci nedá. Neměla by tedy Chrudim hledat spíše rovnocenného, případně silnějšího partnera, jakým bylo po dvacet let Ede? Obávám se, že nám na tuto otázku naši holandští přátelé právě odpověděli, jen si toho na radnici nikdo nevšiml.

Nasavrky v sobotu zaplnili příznivci keltské romantiky, příjemné hudby a hezkých slečen v tartanových sukních, ale i docela „obyčejní“ chataři, pro něž byl Lughnasad příjemným zpestřením dovolené.

Proč tolik lidí hledá únik před realitou všedních dní hraním si na příslušníky civilizace, o níž vlastně nic moc nevíme? Ano, Keltové nepoužívali žádné písmo, takže se můžeme jen dohadovat, jak probíhaly druidské rituály a jejich každodenní život.

Ogam je záležitost mladá. Nedávno jsem dokonce četl názor, že je přítomnost trpaslíků a nejrůznějších malých lidí v našich národních pohádkách vlastně jen mlhavou vzpomínkou na kdysi mocnou civilizaci, před níž se třásli i ctihodní římští patriciové. Keltové postupně zdegenerovali a jejich tělesné proporce se zmenšily. Následně došlo ke smísení se Slovany (a Germány). Díky této nevybíravosti našich dávných předků máme všichni v sobě kousek Kelta. Stejně jako Žida, Němce a dokonce i nejrůznějších nájezdníků z východu.

Česká republika je prý nejvíce ateistickou zemí světa. Lidé odmítají instituce, které jejich předkům po staletí umožňovaly žít v přítomnosti Boží. Kde se tato nedůvěra bere? Zdiskreditovala se snad církev za minulého režimu?

Jistě, ne zrovna málo pastýřů podlehlo vábení rudých sirén a přistoupilo na jejich "Pacem in teris". Ovšem stejně tak ne zrovna málo mučedníků v komunistických kriminálech přineslo oběť nejvyšší - Toufar, Bula, Trochta a stovky dalších bezejmenných.

Kde se tedy bere ona nedůvěra? Je to snad způsobeno náročností požadavků, které na každého člověka klade křesťanství v protikladu k pohanskému liberalismu? „Odin místo Ježíše,“ hlásalo tričko jednoho návštěvníka Lughnasadu... Mohou za to nedůvěrohodní pastýři, jimž psí hlavy často nasadí velmoc nad velmoci - tedy média?

Těžko říct.

Kde se skrývá odpověď na otázku položenou v úvodu - proč tolik lidí hledá a nachází útěchu pro svou ateistickou právě duši ve staronových kultech?

Možná leží v nitru každého z nás. I když se všechno kolem snaží přesvědčit českého Pepíka, že mu nacpaný košík z hypermarketu a zářící obrazovka stačí ke štěstí, uvnitř se dušička občas nesměle odváží zaprotestovat. Potom už stačí správně naslouchat. Jenže ticho je luxus, který si může dovolit jen málokdo.

Nejlevnější nabídka nemusí být nutně nejvýhodnější. S tímhle úskalím se teď v praxi potýkají Pardubice, kde odstoupila od smlouvy na revitalizaci Tyršových sadů za 84 milionů korun stavební firma DIS Brno. Podle všeho svoji nabídku výrazně podhodnotila a snažila se dodatečně na městu vymoci navýšení koncové ceny zhruba o dalších 12 milionů Kč. Odstoupení nakonec zdůvodnila nepřipraveností projektu ze strany radnice.

Pro Pardubice je to teď velmi nepříjemné zjištění - jsou limitovány termíny zahájení a dokončení projektu, aby mohly uplatnit "přiklepnutou" 60milionovou evropskou dotaci. V případě zpoždění o ni přijdou. Radnice se proto snažila s firmou nejprve vyjednávat, ale neuspěla, a tak podle všeho skončí tento spor u soudu, v němž budou Pardubice uplatňovat po stavební společnosti náhradu vzniklé škody. Otázka je, zda ji někdy vymohou a zda bude vůbec uvedená firma v době konání soudního sporu ještě existovat.

Připomínám tuhle kauzu ve spojitosti s Chrudimí, která se stala pro Pardubice v případě zadávání veřejných zakázek s nejnižší nabídkou jistým vzorem, a ráda a dost často se tím před médii pochlubí. Je totiž vcelku jedno, kteří představitelé radnice mají tuto problematiku nejčastěji ve svém repertoáru, protože vysoutěžená cena je pokaždé nižší než ta vyprojektovaná, a každá takto prezentovaná "úspora" je spíše politickým populismem než ukazatelem úspěšnosti radnice. 

Podstatná ale je, a z posledního případu v Pardubicích přímo odstrašující, ona bezmoc města, pokud vybere nejnižší nabídku, za kterou není později ochotno pod nátlakem vítězné firmy "připlatit", a dostane se tak do kleští, ze kterých není úniku - prosoudí nejen kalhoty, ale ještě přijde o dotaci. I takové konce může mít "cenově nejvýhodnější" nabídka, a to je pro Chrudim a další varováním.

Postřeh o ruské ruletě na křižovatce u chrudimského Albertu vyvolal polemiku několika "odborníků" na dopravní předpisy, kteří připojili svoje poznámky pod pseudonymy johhan, chrudimák, bacil ze školní a Alenka z říše divů. Pod vcelku inteligentními námitkami některých z nich bych očekával inteligentnější podpisy, nicméně vraťme se k tématu.

Je pravdou, že je dotyčná křižovatka ve tvaru "T" opatřena doplňkovou zelenou šipkou, která jednak řidiči umožňuje pokračovat v jízdě, ale na druhé straně nesmí omezit ani ohrozit přecházející chodce vpravo, a současně musí dát přednost vozidlům ve volných směrech. Ostatně stejná doplňková zelená šipka funguje zhruba o necelých 200 metrů dál také na křižovatce městského komunikačního obvodu a Topolské ulice.

A právě mezi těmito křižovatkami existuje nebetyčný rozdíl, a to zejména ve světelném sesynchronizování, chcete-li. Zatímco u Albertu vjedete do křižovatky a máte pocit, že už vás nemůže nic ohrozit, objeví se náhle zleva rychle jedoucí vozidlo a takové situace zde hrozí co chvíli dopravními kolizemi. Je to způsobeno delším časovým intervalem mezi jednotlivě nastavenými povely k přepnutí světelné signalizace na semaforech v tomto velice frekventovaném místě, které tak způsobuje ohrožení projíždějících motoristů. Vedle toho křižovatka v Topolské umožňuje na pokyn doplňkové zelené šipky bezpečné vjetí do křižovatky, protože už po krátkém rozhlédnutí bezpečně víte, že všechna vozidla před křižovatkou vlevo stojí.

Mám za to, že daná situace na křižovatce u chrudimského Albertu vyžaduje opravdovou revizi seřízení světelné signalizace a nikoli nahodilý výjezd až po stížnostech občanů. Ze všeho nejméně ale potřebuje tato situace jízlivé anonymní poznámky, či "suché" konstatování dopravních předpisů. Ničemu nepomohou a vyřešení trvajícího problému jen odkládají. Proto si dovolím tvrdit, že se u Albertu dál točí ruská ruleta a je pouze otázkou času, kdy tu k nějaké kolizi vinou neseřízení světelného systému opravdu dojde.

Není to poprvé, kdy byl ohrožen řidič vyjíždějící od prodejny Albert. Narážím tím na nedělní stížnost motoristy, kterému svítila na semaforu zelená šipka vpravo a zatímco vjel do křižovatky, zleva ho málem "sestřelilo" auto přijíždějící od kruhové křižovatky u Kauflandu. Takový obrázek je tu k vidění často, mám s ním rovněž nemilé zkušenosti stejně jako řada našich známých, kteří se domnívali, že tu mohou bezpečně odbočit.

Na zveřejněné stížnosti řidiče jsou zajímavé dvě věci - nestalo se mu to zde, jak říká, poprvé, a za druhé, odpovědný pracovník Technických služeb Chrudim, který jel situaci následně prověřit, strážníkům nahlásil, že je tu vše v pořádku a že vše funguje v souladu s dopravními předpisy.

[[img:chrn_fullwidth:1766:Křižovatka u chrudimského supermarketu Albert.  Foto: Chrudimské noviny]]

Možná, ano, možná ne, avšak mezi jednotlivými intervaly během přepínání barev na zdejších semaforech nejsou naprogramovány takřka žádné přestávky, proto zde k opravdovému neštěstí chybí občas už jen pověstný krůček. Běžně se tu několik let stává, že řidiči přijíždějící po hlavní silnici od Kauflandu, projedou na oranžovou a v tom se na vedlejší silnici od Alberta náhle rozsvítí na semaforu zelená šipka vpravo umožňující vjet do křižovatky - tj. přímo do jízdní dráhy autům na hlavní silnici.

Už proto by měly Technické služby Chrudim věnovat této frekventované křižovatce daleko větší pozornost, než jen při nahodilé kontrole, kam je navíc vyšlou strážníci až po stížnostech občanů. Je třeba intervaly na semaforech seřídit přesněji a zohlednit přitom zdejší nadměrný silniční provoz. V opačném případě si tato křižovatka dál koleduje o to, že bude patřit k nejnebezpečnějším v Chrudimi.

Chrudim má za sebou další akci pod záštitou města - Psí dny ve Střeleckém parku. Je však otázkou, komu byla záštita prospěšná - zda představiteli radnice, který se sem přišel ukázat občanům, nebo pořadateli, který předpokládal, že mu město vyjde na oplátku organizačně vstříc.

[[img:chrn_fullwidth:1760:Starosta Petr Řezníček.]]

Pořadatel například žádal, aby mu město povolilo postavit v parku několik stanů pro pejskaře, kteří by tu se psy přenocovali. Nebylo mu však vyhověno a tak musel sáhnout do vlastní kapsy a zaplatit účastníkům Psích dnů ubytování v okolních penzionech.

Než ale akce začala, vyráchaly se v barelech s vodou pro psy místní romské děti, které ji znehodnotily. Pořadatele to stálo dalších pět tisíc navíc a škoda je teď nejspíš nevymahatelná. I takový může být postřeh z jinak povedené akce, kde se záštita města odbyla pouze na papíře a smetanu z ní slízla jen jedna strana.