Pravý prostor - Je to jako mor. Podezřívání. Byrokracie. Sešněrovávání nesmyslnými příkazy a zákazy. Jedni jsou štváni proti druhým. Dejte někomu moc, a on vymyslí zákon. Ekonomika jde nahoru, ale atmosféra mezi lidmi dolů. Ani v manželství nemůžete dýchat, jste-li stále podezříváni z nevěry.

A v České republice se skoro přestává dát žít – každý živnostník je nepřítel, každý starosta a primátor potencionální korupčník, každý zaměstnanec potencionální povaleč. Stát se chová jako vrchnost, přitom nám má sloužit, a hlavní starostí politiků je, kdo koho hruběji urazí, co kdo na koho najde, a všem jde o jediné – uchopit moc, aby mohli dusit nás ostatní. Kteří na ty všechny jejich manýry a nápady, jak více nám ještě znepříjemnit život, vyděláváme.

Proč jsem takový skeptik? Vzpomínám si na jeden příběh z Rudého práva. Byl o babičce z jedné malé vesnice u Prahy, která pekla domácí chleba. A protože si chtěla k důchodu přivydělat, upekla občas pět šest bochníků, a odjela do Prahy je prodat. Soudruzi ji přistihli, a byla odsouzena za trestný čin.

S novými a novými lejstry se potýkají i jiné veřejnoprávní oblasti – lékaři, učitelé… A co se daří naší vrchnosti více než dobře, je stavět proti sobě různé skupiny, protože když si budou závidět a žrát se, bude je snadněji možné ovládat. A tak se za nepřátele označili napřed živnostníci, aby je neměli rádi lidé zaměstnaní (protože živnostníci kradou a neplatí daně), živnostníci, když se začali bránit, začali poukazovat na odlišné podmínky zaměstnanců (mají pevnou dobu, nemají odpovědnost, mají dovolenou), a cíle bylo dosaženo. Už se perou… slovy z jedné populární české komedie. A nedosti na tom – ještě nám spolu bojují odbory se zaměstnavateli, pak zase chtějí stávkovat lékaři…

Zadat dnes veřejnou zakázku je téměř, s trochou nadsázky, jako předplatit si celu v kriminále, takže se zoufalá města a mikroregiony opět uchylují k tomu, že si začínají zakládat vlastní podniky – Technické služby, dopravní podniky a jiné. Protože pak mohou zakázku zadat přímo. Ono vůbec postavit veřejné zakázky na tom, že to musí být nejlevnější, namísto aby šlo hlavně o kvalitu, mohlo napadnout snad jen Brusel, protože tam rozhodují lidé, co se většinou nikdy normální prací neživili.

Skončím příběhem ze života. Čtenáři mých blogů ví, že mi počátkem roku zemřel manžel. Po třech měsících jsem už byla schopna zajít za jednou velmi šikovnou paní, o které jsem věděla, že umí vyrobit nádherné andílky z pletených ruliček papíru. A že je pro své přátele a známé dělá za úplně směšný peníz. Chtěla jsem ho, aby byl jiný než kupovaný, abych ho mohla dát manželovi do vitríny. Mám ho už doma, a je krásný, přesně, jak jsem chtěla. Jenže – paní mne moc prosila, že už je vlastně jako nedělá, protože má strach, že by ji někdo udal, že nemá žádné EET, žádnou živnost, že se tím baví ve volném čase, a protože to nemůže skladovat doma, tak to začala rozdávat, nebo dávat za příspěvek na materiál, ale že ani to se nesmí, když to dělá pořád… Takže hlavně ať mlčím, kdyby se mne někdo ptal… Chápete to? Andílek 25 centimetrů z papíru…Nebo jedna kavárnička přestala dávat ven židle, protože jede tak tak a nechce platit zábor veřejného prostranství. Tím zmizela na malém městě jediná „živá“ oáza na náměstí. A jeden děda přestal brousit nože, přestože byl ve svých 75 letech pyšný na to, že je ještě živnostník. Ale EET a krabičky a hlášení tržeb? Takže je už dnes jen důchodce. A takových příběhů slýchám desítky…

Bylo mi náhle hrozně smutno. Za všechny ty tety pekařky, co se dnes bojí péct, za tyto šikovné pletařky, háčkařky, brusiče a vůbec za všechno v této zemi, kde je dnes důležitější papír než člověk, daně přednější lidové tvořivosti a podnikavosti, samospráva skoro na obtíž, protože by stát rád všechno diktoval, a že je tu jasný směr k té babičce, která byla za soudruhů odsouzena za pár bochníků chleba…

Ano, pořádek být musí. Ale… Ale nesmí v tom pořádku zahynout člověk a zdravý rozum. A člověk a zdravý rozum by dnes politiky před volbami měl zajímat především. A zajímají je? Ne. Štěkají se navzájem, mluví jako dlaždiči, a my jim to všichni, živnostníci, zaměstnanci i firmy, kteří jsme (ač se nám to nezdá, protože nás rozeštvávají), na jedné lodi, platíme. Protože ta vrchnost nahoře si myslí, že jsme tu jenom od toho. Proto nás rozděluje, a proto se snaží ždímat i ty pekařky a pletařky a brusiče.

Nejlépe to vystihla jedna paní prodavačka galanterie v minulém týdnu – podivila jsem se, že po mnoha letech zase vidím obchod plný příze a bavlnek. „To víte, lidi už se bojí zase vystrčit nosy, tak jako za komančů se zase zavírají doma, šijí, vyšívají a pletou. A ségra v zahradnictví mi říkala to samý – zase utíkají na ty zahrádky. Takový tržby už neměla dvacet let…“

Co k tomu dodat… Pokud nám bere radost ze života stát, hledáme vlastní radosti. Takže asi zase budeme národ vyšívání, zahrádek a chatových kolonií. Protože všude jinde číhá stoh papírů, zákonů, nařízení a sankcí.

Zůstává jediná otázka – zda to není náhodou cíl.

Ministr zdravotnictví Miloslav Ludvík chce zavírat vymítače červů a další šarlatány do vězení. „Budu tlačit na to, aby byla definována skutková podstata trestného činu, a to podvodné poskytování lékárenské nebo lékařské péče,“ uvedl ministr s tím, že by to umožnilo účinnější postihování nepoctivců, kteří pacientům nezřídka tvrdí, že jejich potíže jsou způsobeny například parazity. Lidem pak za tučnou úplatu nabízejí „léčbu“ a „medikamenty“, které je vyléčí.

Jistě pane ministře. Šarlatánů, podvodníků, lhářů a vymítačů je všude plno. Nejen mezi léčiteli. Na sklonku roku 2015 jsem upozornil na vymítače z řad lékařů, kteří pod záminkou léčby boreliózy, chlamydií, yersinií, ureaplazmy, mykoplazmy a dalších „červů“ pacienty devastují mnohaletou soustavnou „léčbou“ antibiotiky. Za tučnou úplatu (Peníze nebo život, antibiotika nebo smrt, blog aktuálně, 4. 10. 2015). V rukách mají mnohem účinnější a nebezpečnější zbraň, než podvodní léčitelé: lékařskou autoritu a účinné léky. V říjnu 2015 jsem proto vědecké radě ministerstva, vědecké radě lékařské komory a České společnosti alergologie a klinické imunologie (ČSAKI) napsal mail:

„Vážené kolegyně, vážení kolegové,
ve své ambulantní praxi jsem opakovaně konfrontován pacienty, těžce zdecimovanými letitou, podle mého názoru neúčelnou, léčbou boreliozy či dalších infekcí prostřednictvím antibiotik. Jeden z těchto případů jsem popsal v příloze, zdokumentovaných jich mám celou řadu. Protože nejsem odborníkem - imunologem, dovoluji si Vás požádat o posouzení a vyjádření, zda se jedná o postup lege artis, odpovídající současným poznatkům lékařské vědy. V případě potřeby a při zajištění všech právních aspektů jsem připravený poskytnout veškerou dokumentaci i součinnost. Kromě posouzení medicínských, si dovoluji Vás požádat též o posouzení eticko - právních aspektů tohoto „klientelistického" pojetí poskytování lékařské péče, v němž:

Vědecká rada ministerstva ani vědecká rada lékařské komory nereagovaly. Imunology problém zaujal:

„Vážený pane doktore,
na schůzi výboru České společnosti alergologie a klinické imunologie (ČSAKI), dne 12. 11. 2015, jsme projednali Váš podnět a vyslovili jednoznačný nesouhlas s uvedenými praktikami zmíněného pracoviště, které diskreditují náš obor. Dalším řešením tohoto problému byla pověřena místopředsedkyně výboru ČSAKI prof. MUDr. Jiřina Bartůňková, DrSc., přednostka Ústavu imunologie 2.LFUK a FN Motol. Protože jste se v této věci obrátil i na výbor České imunologické společnosti, prof. Bartůňková předala za obě odborné společnosti tuto věc k řešení České lékařské komoře (JUDr. Mach), do 30 dnů máme dostat vyrozumění. S pozdravem, Vít Petrů, předseda ČSAKI.“.

„Odborná společnost odsoudila, lékařská komora ve spolupráci s ministerstvem přijme opatření, problém bude vyřešen,“ říkal jsem si. Chyba lávky. Nestalo se vůbec nic. Další urgence jsem směřoval na paní prof. Bartůňkovou.

„Dobrý den, pane doktore, jak jsme Vás informovali, není v kompetenci ČSAKI revidovat léčebné postupy. Ptali jsme se na ČLK, právní odbor říká, že je to v kompetenci místní organizace ČLK. Těmto orgánům jsme Vaši stížnost postoupili a z místní pobočky ČLK, kam dotyčné pracoviště spadá, nám dosud neodpověděli…Jakmile budeme mít zprávu z revizní komise ČLK, dáme Vám vědět. Již jsme ji urgovali,“ napsala mi paní profesorka 21. 11. 2016.

Trpělivost růže nepřináší. Odpověď ČLK nepřichází. Urguji urgenci. Paní profesorka trpělivě odpovídá: „No nepřišla žádná odpověď. Tak zase někde najdu kopie těch dopisů a napíšeme další urgenci,“ napsala mi 4. 5. 2017.

„O účelnosti předchozí a případné další léčby antibiotiky mám značné pochybnosti. Nejsem ale imunolog ani odborník na infekce. Obraťte se neprodleně na paní profesorku Barťůňkovou. Než paní profesorka rozhodne, další antibiotika rozhodně nedávejte. V kombinaci s tréninkovým nasazením jsou pro organizmus obrovskou zátěží. Jana si potřebuje především odpočinout, slevit z tenisu, z nároků které na sebe klade ona i vy“, řekl jsem rodičům.

Svobodné fórum - Prezident Miloš Zeman prohlásil, že nová Hedvábná stezka je nejvíce fascinujícím projektem v novodobých dějinách a přirovnal ji k Marshallovu plánu, jímž USA po druhé světové válce pomáhaly evropským zemím. Je tomu skutečně tak? „Hedvábná stezka by mohla být také prostředkem pro šíření čínských bezpečnostních, pracovních, environmentálních a lidskoprávních standardů,“ píše ve svém komentáři Aleš Rozehnal.

Miloš Zeman má pravdu v tom, že se jedná o zcela mimořádný projekt. Jeho cílem není pouze usnadnit export čínských výrobků a import surovin, na čemž je závislá čínská ekonomika, ale rovněž změnit světový řád, nastolený po druhé světové válce a po rozpadu Sovětského svazu, a to zejména oslabením vedoucí role Spojených států amerických.

Čínský projekt Hedvábné stezky je zároveň plánem na územní rozšíření čínského státního kapitalismu, které je motivováno rozsahem čínské produkční kapacity a zájmy finančního kapitálu.

Výhody hlavně pro Čínu

Cílem projektu je vytvořit ekonomický pás směrem na západ a novou námořní cestu spojující Čínu s jihovýchodní a jižní Asií, Středním východem a Afrikou. Měl by zahrnovat například železniční spojení Číny a Laosu, Mongolska a Kazachstánu, výstavbu ropovodu přes Turkmenistán a Barmu, výstavbu silniční infrastruktury a rozvoj přístavů na Srí Lance.

Čínské investice v těchto zemích, jakož i zvýšení importu čínského zboží, budou výrazným deficitním faktorem jejich obchodní bilance. Těmto zemím však další zvyšování obchodního deficitu ve vztahu k Číně nic dobrého nepřinese, protože je bude opouštět finanční kapitál, prostřednictvím kterého by mohly být financovány domácí investiční potřeby.

Domácí investice v těchto zemích tak nebudou možné, pokud nebude výrazně snížena domácí spotřeba, která je přitom již tak dost nízká.

Čím větší bude obchodní deficit těchto zemí s Čínou a čím více bude Čína dovážet do těchto zemí zboží, tím méně budou tyto země samy produkovat, čímž dojde ke zvýšení domácí nezaměstnanosti a zadluženosti. Čím více čínských podniků bude v zemích Hedvábné stezky působit, tím méně prostoru bude pro podniky domácí.

Pojistka proti dolaru

Jak by mělo toto sinocentrické uspořádání světa vypadat, je možné dovodit z fungování institucí, které projekt provází. V posledních letech zaujala Čína vedoucí roli při ustanovování mezinárodních ekonomických institutů, jako je Nová rozvojová banka, Fond Hedvábné stezky, ale zejména Asijská banka pro infrastrukturní investice.

Tyto instituce představují regionální protiváhu institucím ovládaným západními zeměmi, jako je Mezinárodní měnový fond, Světová banka nebo Evropská banka, které dominovaly světovému finančnímu řádu od zavedení brettonwoodského systému po druhé světové válce.

Asijská banka pro infrastrukturní investice je prvním případem po druhé světové válce, kdy byly Spojené státy americké vyloučeny z důležité mezinárodní finanční struktury, a jedná se tak o přímé ohrožení americké finanční hegemonie.

Cílem banky je vytvoření alternativního finančního systému bez prvenství Spojených států amerických. Účast na této bance oznámila např. Velká Británie, Německo, Francie, Itálie nebo Švýcarsko.

Neznamená to, že by chtěly opustit systém, kterému dominuje americký dolar, ale svou účast považují za pojistku pro případ, kdyby hegemonie dolaru byla dále neudržitelná. Je zřejmé, že v blízké budoucnosti Čína nenahradí systém amerického dolaru, ale mohla by vybudovat systém, který mu bude rovnocenný. Tím by se Čína přiblížila postavení světové velmoci.

Éra sinocentrické globalizace

Projekt Hedvábné stezky je mimo jiné reakcí na zpomalování čínské ekonomiky. Znamenal by poskytnutí čínských mnohamiliardových úvěrů do infrastruktury přibližně šedesáti rozvojových zemí, čímž by je učinil na Číně beznadějně závislé.

Peníze by putovaly mezi čínskými bankami a státem vlastněnými čínskými podniky, které by realizovaly projekty za použití čínských materiálů stejným způsobem, jako je realizují v Africe, aniž by to mělo pro hostitelské státy větší pozitivní efekt.

Hedvábná stezka by znamenala masivní expanzi již tak mimořádně zadluženého čínského bankovního systému do zemí s velmi nebezpečným ekonomickým a politickým klimatem, čímž by se jejich nestabilita mohla ještě zvýšit.

Tento globální plán by zcela změnil pravidla hry, protože Hedvábná stezka by fungovala zcela podle čínských pravidel. Nezlepšila by průmyslovou nebo produkční kapacitu zemí, které by zahrnovala, ale rozšířila a posílila přepravní kapacity nezbytné pro čínskou ekonomiku, kterou by tím stimulovala.

Tato stimulace by v krátkodobém a střednědobém výhledu byla způsobena stavebními a telekomunikačními projekty a v dlouhodobém výhledu ještě masivnější penetrací čínského zboží do zemí pásu Hedvábné stezky.

Jednalo by se tak o novou éru, kterou bychom mohli nazvat sinocentrickou globalizací.

Není možno ztratit z patrnosti, že Hedvábná stezka nebyla jen politickou a ekonomickou spojnicí mezi civilizacemi, díky níž se obchodovalo se zbožím, šířila se náboženství, filozofie a technologie, ale také mor a další choroby.

Stejně tak by mohla být nová Hedvábná stezka prostředkem pro šíření čínských bezpečnostních, pracovních, environmentálních a lidskoprávních standardů, na čemž lze spatřovat stěží něco pozitivního.

Markéta Šichtářová, blog.idnes - Když se v Paříži v listopadu 2015 střílelo v klubu Bataclan, do 24 hodin byly facebookové a jiné profily na sociálních sítích zahalené v barvách francouzské trikolory. Když se vraždilo před pár dny v Manchesteru – nic.

 Možná jsem britské barvy jenom přehlédla, možná jsem se nedívala dostatečně pečlivě. Možná veřejnost usoudila, že 130 mrtvých v Paříži je o tolik víc než 22 mrtvých v Manchesteru, že to za tu práci s vlajkou nestojí.

(Popravdě se přiznám – byť je to číselně vzato nepoměr, mnou Manchester otřásl víc, protože v něm šlo o malé děti. A na to jsem jako máma pěti prcků obzvláště citlivá; ale o to teď nejde.)

Abychom si rozuměli: Já nejsem žádný „vlajkař“. Nehalím si svůj profil do emotivních malůvek, když se někde stane neštěstí. Nedělala jsem to tehdy, nedělám to ani teď. Nic proti symbolům, ale taky si přiznejme, že jsou zhola zbytečné. Nepomohou mrtvým, neodvrátí ani riziko od dosud živých, kteří se příště ocitnou v nevhodnou chvíli na nevhodném místě. Pouze a jen pomohou těm živým, kteří cítí lítost nad mrtvými, aby se cítili trochu líp: Vystavením vlajky získají pocit, že vyjadřují sounáležitost (to je jistě pěkné), svůj smutek trochu ventilují navenek, a tím se jim uleví.

Jestliže tentokrát – na rozdíl od vraždění v Paříži – nikdo v mém okolí neuznal za vhodné vyjádřit svou frustraci vystavením vlajky či jiného symbolu, mám pro to jen jediné vysvětlení: Tentokrát byla patrně suma smutku ve společnosti menší. A to si opět umím vysvětlit jen jediným způsobem: Společnost si na vraždění už zvykla. Jak zvrhlé.

Všichni víme, že tenhle druh vražd, kterým se říká terorismus, mají jedno společné: nelegální imigraci těch, kdo nejsou skutečnými uprchlíky před skutečným nebezpečím. A neargumentujte mi tu s IRA, Basky a podobně – kdy bylo o těch slyšet naposledy? Jistě, tohle je milionkrát omleté téma. Ale jedna věc je přece tak trochu „nová“.

Ještě před pár lety by bývalo stačilo neprodyšně a třeba za pomoci hrubé vojenské síly uzavřít vnější hranice Schengenu. Hlavní lákadlo ekonomické migrace, tedy státy jako Německo, Belgie, Francie a další, by tak bylo nedostupné, takže relativně za vodou by tím pádem byla celá Evropa. Tedy i země mimo schengenský prostor – protože který ekonomický a nelegální migrant by stál o azyl třeba v takovém Bulharsku, Chorvatsku a dalších vesměs chudých evropských zemích? Jenomže tahle logika dneska už dávno neplatí. A snad protože jsme si jako společnost na terorismus, nelegální imigraci a multikulturalismus už příliš „zvykli“, ještě jsme si nestačili tak docela všimnout, že se nad Evropou stahují nové mraky, které s imigrací bytostně souvisí.

Dlouho jedinou převážně islámskou zemí Evropy byla Albánie. V poslední době přibyly země nové: Kosovo a do jisté míry i Makedonie. Kosovo je už na druhém břehu: Nejen že v Kosovu jede na plné pecky systematická snaha o islamizaci již dospělého obyvatelstva prostřednictvím imámů, kteří tamní muslimy obracejí na radikální formu islámu wahhábismus, ale navíc také zcela přirozeně tamní islámské, tedy zejména albánské, etnikum má vyšší porodnost než pravoslavné, katolické a další. Takže i díky zcela spontánním demografickým trendům radikální islamizace Kosova nabírá na síle. Ví se také, že Kosovo se stejně jako Albánie stává řízenou líhní sympatizantů Islámského státu. Například německá vláda to nedávno veřejně připustila jako známý fakt v odpovědi na interpelaci z Bundestagu.

Makedonie na druhém břehu dosud není. Stále v ní převažují pravoslavní Makedonci. Jenomže o nárůstu velikosti a radikalizaci islámské menšiny platí to samé, co o Kosovu. A hlavně: Jak už to bývá, islámské obyvatelstvo je koncentrováno do určitých enkláv, není rovnoměrně s Makedonci promícháno. A jak by se dalo čekat, albánská a tedy muslimská menšina se stává majoritou v oblastech sousedících s Kosovem a Albánií. A tím je na průšvih zaděláno.

Etnické spory v Makedonii bublají dlouhodobě. Ovšem s rostoucím islámským radikalismem a s rostoucím počtem muslimů stále sílí. Vzhledem k tomu, že touhou Islámského státu je vytvořit jediný rozsáhlý chalífát, je velmi logické čekat, že místní albánské obyvatelstvo se dříve či později pokusí vytvořit jakousi Velkou Albánii, která by spojovala dnešní území Albánie, Kosovo a také část dnešní Makedonie. Vlastně by se tak v bledě modrém opakoval scénář, který známe z války o Kosovo z roku 1999. Tehdy vlastně nešlo o nic jiného, než že se albánská menšina v Srbsku rozhodla od Srbska odtrhnout, jakkoliv to bylo nazýváno různě, nejčastěji jako „právo na národní sebeurčení“. Srbsko tehdy nechtělo Kosovo pustit; vzdalo se ho teprve až poté, co NATO začalo Srbsko bombardovat a v podstatě ho donutilo část jeho území pustit.

Chci se mýlit. Nicméně já osobně se domnívám, že dříve či později v Makedonii vypukne válka.

Protože Evropská unie použije stejnou logiku, jakou použila v Kosovu, řekne, že makedonští Albánci mají právo na sebeurčení, a bude podporovat rozpad makedonského státu. Zda se k tomu stejně jako v případě Kosova připojí i USA, těžko soudit, protože Trumpova administrativa v tomto ohledu není tak snadno čitelná, jako byly americké administrativy předešlé. Každopádně, i kdyby USA nebyly rozpadu Makedonie tak nakloněné jako rozpadu Srbska, pořád nevidím v dnešním světě žádnou reálnou sílu, která by tomu dokázala zabránit. Která by dokázala zabránit vytvoření Velké Albánie nakloněné podoře Islámského státu (či v té době už nějaké jiné radikální organizaci).

Řekla jsem, že se nad Evropou stahují nové mraky. Když říkám Evropa, mám tím skutečně na mysli celá Evropa, ne jen malá část Balkánu. Kosovo, Makedonie – obojí je krystalickým příkladem salámové metody. V obou zemích nejprve nenápadně začaly vznikat minoritní enklávy. Sílily díky přirozeně vyšší porodnosti tak dlouho, dokud se z menšiny nestaly v konkrétní oblasti většinou. A pak se od území historicky patřící jiné zemi jednoduše odtrhly.

Ve valné většině zemí EU dnes vznikají díky nezvládnuté imigrační politice podobné enklávy. Londýn, Paříž, některá německá města – všechna tato místa dnes vypadají zcela jinak než před deseti lety. Data z trhu práce jednoznačně dokládají, že začleňování imigrantů je mýtus. Ba co víc, například nedávné turecké referendum o ústavě ukázalo, že turecká menšina v EU se dokonce ještě víc vymezuje proti kultuře hostitelské země než samotní Turci žijící na území Turecka. Imigranti z některých kulturně velmi odlišných zemí se do původní evropské kultury nezačleňují ani v několikáté generaci, současně ale jejich enklávy stále sílí.

Dnes se Brusel tváří, že jednotlivé národní menšiny mají právo na sebeurčení. Je to falešný alibismus. Když se chtěli „sebeurčit“ Britové a hlasovali o odtržení od EU, Brusel se najednou kupodivu tak smířlivě netvářil, a to přitom šlo o zcela jinou ligu „odtržení“. Jsem náramně zvědavá, jak se bude Brusel tvářit, až si jednoho krásného dne kupříkladu převážně muslimská Paříž odhlasuje, že se chce národně sebeurčit a odtrhnout se od Francie. Že by NATO trochu rozbombardovalo francouzský venkov, aby Paříž pustil, zatímco manchesterským masakrem už dávno zcela otupělé evropské publikum bude raději hltat v televizi jakousi infantilní reality show?

Já v takové pokrytecké Evropě žít nechci. Evropská komise tento týden oznámila, že prý má plán, „který se neodmítá“, jak přesvědčit zbývající členy EU, které ještě nejsou v eurozóně, aby do ní vstoupily. Plán má být představen příští týden. Tím by byla integrace dokonána. Iluze, že se nás salámová metoda netýká a že bychom si pak snad dokázali ochránit naše hranice, by definitivně padla. Chci, aby naše diplomacie tuhle nabídku na větší integraci, „která se neodmítá“, tvrdě odmítla, ať už budou její technikálie jakékoliv.

Parlamentní listy - Je to už drahně let, kdy vláda naposledy dělala něco skutečně velkého, co zásadně měnilo ekonomiku země. Podle Markéty Šichtařové dnes Sobotkova vláda, která se momentálně zmítá ve sporech dvou hlavních stran, hlavně omezuje naše svobody. Ekonomka je také přesvědčena, že na českém hospodářství by se pozitivně podepsalo, pokud bychom v důsledku Brexitu dostávali z Evropské unie méně peněz. Vadí jí i pobídky, které jen parazitují na domácích firmách, protože jim nedávají stejně výhodné podmínky jako příchozím investorům.

Po úterním oznámení premiéra Bohuslava Sobotky, že vláda podá demisi, prohlásil ministr financí Andrej Babiš, že „tímhle činem pan premiér ničí jednu z nejúspěšnějších vlád po revoluci“. Hodnotila byste ji také tak díky tomu, že jako první vláda po více než dvaceti letech dokázala alespoň v jednom roce hospodařit s přebytkem a že dokázala snížit nezaměstnanost?

Ano, vláda dokázala hospodařit v loňském roce s přebytkem. Má to ovšem jednu zásadní vadu na kráse: vůbec to nebyla její zásluha. Důvodů, proč se to podařilo, bylo více, ale v podstatě téměř všechny šly mimo vládu. Mezi ty malichernější důvody patřily třeba intervence ČNB. Díky nim jako vedlejší efekt poklesly úrokové sazby, a to zase vedlo k lepšímu než plánovanému hospodaření vlády. A pak tu byly podstatné důvody. A to hlavně ten, že skončilo rozpočtové období pro evropské fondy. A protože jsme nečerpali evropské peníze, nemuseli jsme je ani spolufinancovat a zatěžovat tak náš rozpočet. Tudíž opět to nebylo zásluhou vlády.

K podobným závěrům dojdeme, když budeme hodnotit nezaměstnanost. Ano, máme ji nejnižší v EU, tedy podle metodiky Eurostatu. Ale není to zásluha naší vlády, ale toho, že sousedíme s Německem a tomu se daří a má s námi srovnatelnou míru nezaměstnanosti. A jelikož jsme subdodavatelé pro německý průmysl, německý úspěch se přenáší i na náš trh práce. Nic víc, nic míň. Vláda se chlubí cizím peřím.

Jak vypadá ve vašich očích výčet hlavních neúspěchů či přehmatů za více než tříleté působení Sobotkovy vlády, které se významným způsobem promítly do fungování ekonomiky u nás?

Vládě nemohu odpustit EET. Elektronická evidence tržeb společnost rozdělila; část lidí ji vítá, protože věří, že skutečně pomáhá minimalizovat daňové úniky. Část lidí – jako třeba já – je naopak přesvědčena, že náklady EET vysoce převyšují přínosy. Těmi náklady nemyslím náklady peněžní, nýbrž klima ve společnosti. Taky jste si všimli, jak v poslední době začalo opět kvést udavačství, jak se v lidech uvolnily všechny ty potlačované temné lidské vlastnosti? Podnikatelé už jsou zase považováni za lumpy, kteří se musí preventivně ospravedlňovat. Přitom s filozofií, že všeci kradnú, přišel ministr, který sám nedokáže vysvětlit otazníky kolem své osoby – což davy lidí nechává v klidu, a namísto toho svou zlobu tyhle davy směřují na své spoluobčany, snažící se uživit svou drobnou živností. Právě tohle zhoustnutí ovzduší, které poslední tři roky vlády přinesly, je pro mě neodpustitelné.

V souvislosti s rozhodnutím předsedy vlády se také začalo skloňovat slovo stabilita, ať už politická nebo ekonomická. Může některý ze scénářů vládní krize způsobit nestabilní situaci ohrožující prosperitu země, jak po úterní původně ohlášené demisi kabinetu premiérem Bohuslavem Sobotkou varovala Hospodářská komora?

Je to už drahně let, kdy vláda naposledy dělala něco skutečně velkého, něco, co zásadně měnilo ekonomiku země. Dnes vláda – jako celek, protože jednotlivé rezorty samozřejmě nelze házet do stejného pytle – hlavně omezuje naše svobody. Třeba nám zakazuje kouřit, buzeruje nás nesmysly, jako když například nutí předškolní děti povinně do školek, šmíruje nás, jako když zavádí elektronickou evidenci tržeb, a rozdává předvolební dárky na všechny strany, aby si koupila toho a onoho voliče.

Takže si položme otázku: Přinese snad nová vláda něco, co by mohlo naší ekonomikou skutečně otřást? Vystoupení z Evropské unie? Dramatickou reformu v podobě snížení daní? Penzijní reformu takovou, která vydrží déle než jen jedno volební období? Všichni moc dobře víme, že nic z toho se minimálně v příštích čtyřech letech nestane. Takže o jaké nestabilitě je tu řeč? Jistě, situace ve vládě stojí za starou bačkoru, ale také to ekonomicky není zase taková tragédie.

Při úterní debatě v rámci projektu Česko 20+, který představuje vizi ČSSD, kam se má ČR posunout v příštích 20 letech, uvedl ministr průmyslu a obchodu Jiří Havlíček, že chce změnit zákon o investičních pobídkách. Podporu státu by měli dostávat investoři, kteří přinesou do České republiky kvalitní a kvalifikovaná pracovní místa, tedy ta, která se týkají zejména výzkumu, vývoje, inovací, prostě věcí, které jdou po vyšší přidané hodnotě. Jaký je váš názor na investiční pobídky obecně a je reálné, že tyto konkrétní pomohou proměnit strukturu pracovních míst v Česku?

Tak zaprvé: Některé pobídky jsou vysloveně škodlivé. Takový sklad Amazonu a další nám vůbec nic nepřinesl. Respektive přinesl pár pracovních míst, která jsou ovšem na té nejnižší odborné úrovni, proto zakonzervovávají nízké mzdy v daném regionu, berou potenciální pracovní síly našim domácím zaměstnavatelům a navrch tyto pozice zmizí, jakmile se sklad plně robotizuje, což nebude dlouho trvat.

Zadruhé: Ostatní investiční pobídky sice nejsou tak škodlivé, pokud nabízejí kvalifikovaná pracovní místa, ale nevěřím z ekonomického pohledu tomu, že je rovnítko mezi investičními pobídkami a zrychlením růstu země. Prostě tyto pobídky jen parazitují na domácích firmách, protože jim nedávají stejně výhodné podmínky jako příchozím investorům. Přečerpávají tedy bohatství od domácích k zahraničním investorům. Nejlepší pobídkou jsou nízké daně pro všechny firmy zde podnikající bez rozdílu, tedy i pro ty české.

V Česku letos připadá den daňové svobody podle výpočtů Liberálního institutu na 29. května, takže na stát budeme pracovat 149 dní, což je nejméně od počátku sledování ukazatele v roce 2000. Dojde k tomu, ačkoli rostou vládní výdaje, protože ještě rychleji roste produkce. Jak lze tento údaj interpretovat ve světle toho, že třeba ve Finsku si na daňovou svobodu počkají až do 28. července a ve Francii do 25. července?

Fatální chybou by bylo interpretovat to takto: Protože mají vysoké daně, mají vysoký růst. Nikoli. Kauzalita je přesně opačná. Protože dosáhli v minulosti vysoké životní úrovně, mohli si dovolit mít vysoké daně. Ovšem pozor: Když se podíváte na konkurenceschopnost jednotlivých regionů Evropské unie, vámi zmiňovaná Francie mezi konkurenceschopnými není! Zato Praha ano … Francie pomalu ale jistě začíná na své vysoké daně, příval imigrantů a rozvrat veřejných financí skomírat.

Dubnovým omezením ČNB, podle něhož by banky neměly půjčit na vyšší podíl hodnoty nemovitosti než 90 procent a nově je navíc regulované i pásmo 80 až 90procentních hypoték – v tomto rozmezí si dřív bralo hypotéku asi 40 procent klientů bank – se výrazně ztížil přístup méně movitých lidí v Česku k vlastnímu bydlení. I když regulacím zpravidla nefandíte, není v tomto případě namístě s ohledem na možná rizika v případě masívní neschopnosti je splácet?

Opět chybná kauzalita. Na počátku budiž řečeno, že riziko nafouknutí nemovitostní bubliny hrozí celé Evropě, zejména ale Německu. Mnohé ukazatele již naznačují, že se realitní bublina, která předcházela krizi v roce 2008, už opět nafukuje. A viníkem jsou centrální banky, které ve svém hysterickém a veskrze naprosto hloupém, neopodstatněném, strachu z deflace natolik uvolnily měnové podmínky, že tento stav umožnily. Snížily úrokové sazby až do záporných čísel a nutily banky, aby půjčovaly každému. Tak čemu se teď diví, když je banky poslechly, daly úvěr každému, a nafoukla se realitní bublina? Teď zatáhnou za ruční brzdu a začnou regulovat hypotéky? Je to naprosto schizofrenní.

A zadruhé, například v Praze není růst cen nemovitostí dán ani tak tím, že by byly příliš levné úvěry, ale spíš tím, že regulace v Praze znemožňuje masově stavět byty, alternativně se staví byty jen drahé. Schvalovací proces je totiž velmi drahý a zdlouhavý, je příliš mnoho stavebních uzávěr, příliš mnoho účelově založených spolků může do stavebního řízení mluvit. Pak není divu, že ceny nesmyslně rostou. Opět to není o tom, že by se měla uvalit větší regulace na hypotéky, ale o tom, že zaprvé je nesmyslně uvolněná měnová politika, zadruhé je příliš regulovaná stavební legislativa. Cesta je tedy naopak přes zrušení regulace.

V závěru minulého týdne se v Bruselu konal první summit sedmadvaceti lídrů EU od té doby, co Británie oficiálně zažádala o vystoupení z Unie. Britové odmítají, že by v rámci Brexitu měli do evropského rozpočtu zaplatit až 100 miliard eur, tedy přes 2,6 bilionu korun. Pokud by ti největší plátci nechtěli navyšovat své příspěvky, jak už avizují, a Britové by v roce 2019 z Evropské unie skutečně vystoupili a přestali takto přispívat, jak by se to podepsalo na Česku, Polsku, Slovensku či Maďarsku, které by v důsledku toho dostávaly z EU méně?

Podepíše se to na nás – podržte se – pozitivně. Už jsem řekla při vaší první otázce, že loni jsme přebytek rozpočtu dosáhli jen proto, že jsme dostali méně peněz z Evropy. A přitom jsme rostli velmi solidně, hospodářský růst to nepoškodilo. Pokud bychom tedy nedostávali peníze z Evropské unie vůbec, budeme mít zdravější veřejné finance, ubyde korupce a bude se u nás investovat jen do skutečně užitečných projektů, ne do uměle vymyšlených.

Informace o Řecku už neplní titulní stránky novin, a tak informace, že se předlužená země dohodla s Mezinárodním měnovým fondem na plnění podmínek, za kterých letos v létě obdrží další část půjčky nutné pro udržení ekonomiky v chodu, prošla spíše v tichosti. Součástí podmínek je další zvyšování daní a snižování penzí. Jaký smysl má to, že Řecko dostává další půjčky, provádí reformy a přesto má stále velké finanční problémy? Nebo už je vidět nějaké světlo na konci tunelu?

Já světlo na konci řeckého tunelu nevidím. Opět jen dluh vytlouká dluh. Opět nic neřeší. Dokud Řecku nebude dluh odpuštěn celý a Řecko nebude vyloučeno z eurozóny, na vlastní nohy se nepostaví.

Forum24 - Babišova koncentrovaná moc mění také duši české krajiny. A to nemám na mysli jen nekonečné žluté lány, jakési novodobé zcelování celin. Ta zřetelná proměna se týká především atmosféry českého venkova. Ne nepodobné té, která se odehrála po roce 1948.

Pro ilustraci uvedu jeden učebnicový příklad. V jedné (do nedávna ještě prosperující) vesnici na pomezí středních Čech a Vysočiny došlo v tomto čase k proměně, která citelně zasáhla obyvatele obce a okolí i početné chalupáře. Ten příběh se týká místního řezníka, pekaře, prodejce, ale i myslivce, dobrovolného hasiče a muzikanta v jedné osobě. Tento pracovitý a činorodý člověk se ihned po roce 1989 pustil do obnovy rodinné tradice. Navázal na své předky a stal se z něj živnostník v profesi, kterou znal a důkladně ovládal. Jeho řeznictví a uzenářství si záhy získalo místní věhlas. Začal zaměstnávat lidi, rozšířil výrobu a své zboží rozvážel i po okolních vesnicích, do místních obchůdků a hospod. Ke své hlavní profesi přidal další. Postavil menší pekárnu a začal péct chleba a pečivo. Jeho podmáslový chleba byl bezkonkurenční a jeho housky jedinečné. I pečivo rozvážel po okolí, k všeobecné spokojenosti všech.

Vstával ve čtyři a končil ve chvíli, kdy zavíral svůj obchod. Ten následně rozšířil na kompletní venkovský sortiment smíšeného zboží. Statečně odolával lákavým nabídkám větších řetězců. Nabídku ještě doplnil o prodej skvělého moravského vína jednoho rodinného vinařství. V jeho krámě se tvořily přirozené vztahy, lidé se tam potkávali a sdíleli nejen svou náklonnost k výborné produkci masa, k pečivu a vínu…

Jeho činorodost a vitalita neznala mezí, přidal si ještě cateringové služby a před několika lety začal dvakrát týdně dojíždět na farmářské trhy do Prahy. O zákazníky neměl nikdy nouzi, vždy jel na samé hranici své kapacity. Spokojení konzumenti byli jeho největší odměnou. Zní to jako reklamní klišé, ale u něj to bylo bez výhrad.

To vše platilo více než 25 let až do letošního března, kdy rezignoval a ukončil veškerou podnikatelskou činnost. Zavřel obchod, ukončil výrobu a propustil zaměstnance. Řekl, že už nemá sílu vzdorovat. Jestli někdo chce, aby v Čechách bylo jen jedno velkouzenářství a jedno velkopekařství, tak se mu ten záměr náramně daří. Řada obchodů i hospod v okolních vesnicích přestala existovat a najednou neměl kdo odebírat zboží. A poslední ranou byla EET, která se již týká i prodejců na farmářských trzích. Tento zemitý dvoumetrový silný chlap hodil ručník do ringu. Nechtěl kvůli tomu zaměstnávat další lidi a nechtěl se nechat očipovat, nechtěl být nepřetržitě v on-line styku s ministerstvem financí.  Nechtěl být v kategorii sprostého podezřelého. On, který na poctivosti postavil vše.  Nechtěl, aby jeho život řídil puncovaný podvodník a lhář. Označil současný stav za cílenou genocidu venkovských živnostníků.

Místní lidé už se nemají kde scházet, už se nemohou těšit na skvělé utopence s báječným chlebem. Vyhrál Penam a Kostelecké uzeniny, vyhrála řepka olejka, vyhrála nesvoboda a perzekuce.

Vracíme se do normalizačních schémat, vítězí strach, závist, lhostejnost a různé formy kolaborace. Pro český venkov to má fatální důsledky, z nichž se budeme vzpamatovávat hodně dlouho, pokud vůbec.

Zeptal jsem se ho, zda zná někoho, kdo tam toho volí. Překvapivě řekl, že ano, že jsou to ti, kteří mu přejí konec a konečně tak ukojili svou závist. Jsou to ti bývalí normalizační „hrdinové“, kteří teď zažívají doslovné retro, čím hůře jiným, tím lépe pro ně, to je jejich krédo.

Největším nepřítelem Čechů jsou Češi samotní. Karel Kryl kdysi zpíval ve své písni Září toto:

„Pár bláznů svou kůži na trh nese, do cizích věcí nevměšujeme se a ještě méně do těch vlastních“.

Jinými slovy, každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Bohužel.

Čím víc se úřady snaží ve školství o prosazení uniformity a rovných příležitostí, tím víc se rozmáhá – neváhám to tak označit – diskriminace, mezi dětmi se rozevírají nůžky a slušné vzdělání se stává luxusním zbožím.

Bývaly doby, kdy děti automaticky nastupovaly do školy, která byla jejich domovu nejblíž. Proč by taky ne, když všechny základní školy byly až na banality skoro stejné? Ty doby jsou dávno pryč. Výběr školy se stal normou.

Začíná to už povinnou inkluzí. Na inkluzi existují mezi rodiči různé názory, což většinou odráží fakt, že se setkali s různým stupněm nějaké „jinakosti“ u dětí. Sotva lze něco namítat proti zařazení normálně nebo jen o něco méně talentovaného dítěte, jehož hlavním hendikepem je „pouze“ sociálně slabší prostředí, ze kterého pochází, do mainstreamové základné školy. V takovém případě mu může běžná škola pomoci jeho rodinný hendikep překonat, což by se mu v případě vyčlenění z mainstreamové společnosti nepodařilo. Jenomže bohužel o tomhle inkluze zase tak moc není.

 

V realitě totiž při inkluzi dochází k zařazování dětí, které mají různě stupně poruch učení, poruch pozornosti, autismu a podobně do smíšených tříd. Výsledkem pak u některých dětí je, že nešťastní jsou naprosto všichni zúčastnění: Nešťastné je inkludované dítě, které nikdy nezažije mezi svými spolužáky pocit úspěchu. Namísto toho bývá pro „nezvladatelnost“ často vyváděno během vyučování ze třídy a tráví čas osamoceně v družině za dohledu pedagogického asistenta. Dítě si tak jen utvrzuje dojem své jinakosti a čím dál víc se se svou rolí vyčleněného sžívá. Nešťastní jsou učitelé, protože nemají páky, vzdělání a časové možnosti se takovým dětem se speciálními potřebami věnovat. Nešťastní jsou spolužáci, kteří jsou často šikanováni a biti inkludovanými dětmi. Ty totiž podle běžných měřítek zlobí, nicméně podle posunutých měřítek své diagnózy se obyčejně chovají „v normě“. A nešťastní jsou i rodiče, protože vidí, že jejich dítě je nespokojené, a tak jej velmi často ze školy berou a snaží se jej přihlásit na jinou, nicméně opět „běžnou“ školu, kde ještě jejich dítě nemá tak špatnou pověst. Šťastné je zato ministerstvo školství, že se mu inkluzi podařilo prosadit.

Potom ovšem není vůbec nic překvapivého na tom, že pedagogové i děti, které dosud mohly být označované za „průměrné“, z takového prostředí zdrhají. Pro neustálé zdržování se s problematičtějšími spolužáky není čas bezproblémové děti něco naučit, a pokud tedy rodiče chtějí, aby se dítě třeba učilo cizí jazyk, nemohou to nechávat na škole, ale musí se s ním učit sami. Což ovšem zjevně mnohé děti musí diskriminovat. Normou se proto stalo, že nadpoloviční většina dětí se v páté třídě pokouší zvládnout přijímací zkoušky na osmiletá gymnázia. Přitom všichni cítíme, že v ideálním systému by osmileté gymnázium mělo být výběrovou školou pro vysloveně studijně zaměřené děti – a že drtivá většina dětí by měla normálně absolvovat devět tříd základní školy a teprve poté se rozhodovat o střední škole. Realita je ale na hony daleko. Touha uniknout ze základního školství je v některých školách tak obrovská, že až 75 procent (!) dětí se o přijímací zkoušky pokouší. Z původně výběrových škol se tak čím dál víc stávají školy průměrné, z druhého stupně se u některých škol stává postrach – byť to samozřejmě neplatí obecně.

 

Tím ovšem děti naráží na další libůstku státu, totiž na centralizované státní přijímací zkoušky. Z nějakého pro mě nepochopitelného důvodu musí každé dítě absolvovat stejné zkoušky bez ohledu na to, jestli třeba škola bere úplně každého, kdo se přihlásí. Vtip je totiž v tom, že každá škola sice musí vypsat centralizované přijímačky, ale nakonec si může stanovit svou vlastní hranici dosažených bodů pro přijetí. Stejná zkouška tak stejně nezaručuje stejnou úroveň každé školy a jejích absolventů. Co je ale zaručeno, to je diskriminace dětí, které pochází z rodin, v nichž rodiče nejsou schopní děti na zkoušky sami připravit. Přijímačky totiž navzdory oficiálnímu tvrzení, že k jejich zvládnutí stačí učivo základní školy, připomínají spíš IQ testy. A jsou natrénovatelné. To by bylo v pořádku – kdyby ovšem na tyto testy připravovaly základní školy. Tak tomu ale většinou není. A je opět jen na rodičích, zda své dítě přihlásí (do drahého) přípravného kurzu, který navíc není dostupný všude, nebo zda se s ním učí sami. Jinými slovy: opět jsou diskriminované děti se slabším rodinným zázemím.

Hlupáctví systému pak pokračuje státními maturitami. Proč si stát myslí, že budoucí jaderný inženýr musí umět stejně dobře česky jako budoucí televizní moderátor, a budoucí moderátor musí umět stejně dobře počítat jako budoucí astrofyzik? Proč tedy vlastně existují různé střední školy, když nakonec (s výjimkou zdravotnických, uměleckých a sociálních oborů) mají produkovat stejné znalosti? Tahle touha po uniformitě vede k jedinému: Kdo má talent na matematiku, nemá čas se jí věnovat, protože bifluje češtinu, ačkoliv v ní nikdy nebude dobrý. Děti jsou donuceny věnovat nejvíc času předmětům, v nichž nejsou a nikdy nebudou dobré, namísto toho aby rozvíjely svůj talent v tom, v čem mohou vyniknout. Všichni pak končí jako průměrní. Tím, že stát školství údajně „reformuje“, dokonale zabíjí jakékoliv talenty.

A to ještě ani nemluvím o tom, CO se děti ve školách učí; to je kapitola sama o sobě. C.-K. systém biflování v době Wikipedie! Bezmyšlenkovité memorování vzorečků namísto ovládání IT na prahu čtvrté průmyslové revoluce!

A tak není divu, že čím dál víc rodičů chce děti přihlásit do soukromých škol. Ty se začaly rozmáhat jak houby po dešti – kde je poptávka, tam je i nabídka.

Co na to ministerstvo? To přeci nejde, aby nám tu někdo vyčuhoval a pěstoval u dětí takový nešvar, jako asertivitu, individualitu a talent! A školy dostaly stopku. Další již nevzniknou.

Co na to rodiče? Čekám, prudce vzroste počet rodin, které se rozhodnou pro domácí výuku.

A ministerstvo? Čekám, že na to odpoví zákazem domácího vzdělávání.

A rodiče? Předpokládám, že někteří zareagují tak, jak je normální reagovat, když se někdo cítí zahnaný do kouta: Přejdou do „poloilegality“. Budou děti posílat do školy jen několik dnů v týdnu, další dny pod záminkou jakési rýmičky je ponechají doma, aby je mohli sami neoficiálně vzdělávat.

Fantasmagorie? Nemyslím. Znám hodně rodičů, kterým systém školství leží natolik v žaludku, že žádná námaha, žádné peníze, žádné legislativní obstrukce jim nebudou dost velkou překážkou, aby se ji nepokusili obejít. A nejsou to žádní asociálové. Naopak. Nejčastěji jde o vysokoškolsky vzdělané lidi. Vlastně právě čím vyšší vzdělání rodičů, tím obvykle vyšší snaha ochránit své děti před... oficiálním vzděláváním.

No kde to jsme? Co je to za zemi, když rodiče musejí prosazovat vzdělání svých dětí státu navzdory?

Markéta Šichtařová, blog.idnes.cz

Parlamentní listy - ROZHOVOR „Kdepak je ta naše úžasná prosperita, kterou se Babiš a celá koalice ohání? Jsou to vylhané politické bláboly, neboť vyspělý bankovní svět nás zařadil mezi propadáky a neumětely,“ opřel se do hnutí ANO jeho bývalý člen Petr Havlíček. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz řekl, že o nějaké promyšlené koncepčnosti seriózního záměru pomoci naší zemi pod Andrejem Babišem a sociální demokracií nemůže být ani řeč. Podle Havlíčka jde o obraz bezohledného brutálního napadení podnikatelské sféry, která se mu ve volbách vrátí jak bumerang.

Andrej Babiš obhájil svůj post předsedy hnutí ANO. Očekával jste jiný výsledek, nebo nejste vůbec překvapen?

Často od politologů slýchám, že bez Andreje Babiše by hnutí ANO nemělo na jakýkoliv úspěch ve volbách šanci. Co si o tom myslíte? Platí stále, co jste mi řekl v minulém rozhovoru, že Babiše může porazit jediný člověk, a tím je Babiš sám?

Pokud by Babiš odřízl svoji vyživující pupeční šňůru od ANO, tak by zašlo na nedostatek živin. Velmi mě překvapilo, že si nechal zakotvit do stanov svoje poslední slovo v obsazování kandidátek, neboť to již obsahovala vnitrostranická směrnice, kterou prostřednictvím například personálního ředitele Agrofertu intenzivně využívá. K takovémuto kroku se uchyluje despota, když má strach, že by se mu na jeho dvoreček mohl dostat někdo, kdo by se mu nehodil do krámu. I výzva, kterou vznesl ke spolustraníkům, aby se nechali umístit na poslední místo kandidátky, naznačuje, že hodlá řady poslanců po vzoru systému, který používá v Agrofertu, vyčistit. To mu zřejmě funguje v soukromé sféře, ale v politice to přináší zpětný negativní efekt ve formě možného protiúderu zklamaných spolustraníků, kteří mu pomohli svojí angažovaností k politickému postu. Myslím, že toto je jeden z kroků postupného samozničení, protože on sám to vidí úplně jinak.

Dalšími negativními kroky je bezesporu EET a evidence tržeb, neboť začal tlačit na výběr daní od opačného konce a ne od hlavy. Dobře si vzpomínám na jeho sliby, že zatočí s miliardovými úniky korporátních firem. Zatím to odnesli chudáci živnostníci, kteří mu věřili a které asi Andrej Babiš nemá moc v lásce. Od těch podle mého názoru v příštích volbách nedostane ani hlas.  Hlavně, že se zvedají platy a počty zaměstnanců ve státní správě, to naši zemi určitě přinese vysokou prosperitu. Počet státních zaměstnanců k celkovému obyvatelstvu je v poměru jedna ku čtyřem. Každý pátý je státní zaměstnanec. Za tříletého vládnutí Babiše na ministerstvu financí český hrubý národní produkt (na hlavu) zůstal pod hranicí vyžadovanou pro rozvinuté trhy, a proto byla Česká republika zařazena od dubna mezi dluhopisové indexy rozvíjejících se, tedy neúspěšných, zemí. Národní produkt Česka tedy zůstal tři roky po sobě pod hranicí vyžadovanou pro rozvinuté trhy. Kdepak je ta naše úžasná prosperita, kterou se Babiš a celá koalice ohání? Jsou to vylhané politické bláboly, neboť vyspělý bankovní svět nás zařadil mezi propadáky a neumětely. 

Jaký názor máte na systém kontrolního hlášení?

Donedávna jsem vnímal kontrolní hlášení jako účinný nástroj ministerstva financí proti podvodům s DPH. Teď se ale ukázalo v plné nahotě, jak to Babiš ve skutečnosti myslel. Technické služby naší obce vyfasovaly třicetitisícovou pokutu za pětidenní zpoždění s opravou prkotiny, jelikož účetní odjela na týdenní dovolenou. Když jsem volal na finanční úřad, šéf úřadu mi sdělil zhruba toto: Je mi líto, pane starosto, ale s tímto my nemůžeme nic dělat. Na porušení postupu, ve vašem případě nestihnutí opravy do pěti dnů, máme tabulky, které jsou pro nás závazné. Výjimky jsou povoleny jedině z důvodu nemoci nebo závažných okolností, které by bránily ve splnění povinnosti vůči Finančnímu úřadu. Dovolená do výjimky nespadá, takže třicet tisíc budete muset zaplatit. Konec citace. Jestli je tohle, pane ministře, to Vaše potírání zlodějů DPH, kterým se tak vehementně chlubíte, tak já otevřeně říkám, že tohle není potírání zlodějny, ale páchání bezohledné krádeže vaším ministerstvem na obci, abyste se mohl chlubit, kolik jste vybral na daních.

Dnes se Babiš vymlouvá na to, že úředníci nepoužívají selský rozum a lže, jako když tiskne. Toto je přesný styl jeho chování, který odpovídá přirovnáním ode zdi ke zdi, pokus omyl. O nějaké promyšlené koncepčnosti seriózního záměru pomoci naší zemi nemůže být ani řeč. Je to obraz bezohledného, brutálního napadení podnikatelské sféry, která se mu ve volbách vrátí jak bumerang.   

Andrej Babiš všem kauzám a odkrytým informacím o jeho osobě odolává bez úhony. Čím to je?

To by mě také zajímalo, protože čeho je moc, toho je příliš. Jiní politici dojeli na podstatně menší kauzy. Dalo by se to přičíst mimo jiné i tomu, že lidé neměli doposud jinou alternativu a libí se jim, jak Babiš okopává kotníky ostatním politickým kreaturám, které celá desetiletí prohospodařují státní majetek. Dnes se ale na politické scéně vynořuje velmi vážná konkurence, a to Realisté. Dle mého názoru se jedná o seskupení kvalitních osobností kolem politologa Petra Robejška, kterému Babiš, co se týče vytříbené rétoriky, ale hlavně propracovaného cílení programu strany na skutečnou prosperitu národa, nesahá ani po paty. Myslím, že je dobře, že se na politické scéně objevila pro voliče nová alternativa.

Babišovi k udržení popularity pomáhají také, mimo jiné, jeho média, která do lidí hustí to v uvozovkách pravé ořechové. A voliči bohužel často uvěří i informacím mnohdy zaměřeným jen jedním směrem, tedy k popularitě Andreje Babiše.  

Je něco, co by mohlo Babišovu pozici ohrozit? Jaká kauza by mu takzvaně „srazila vaz“?

Domníval jsem se, že korunové nezdaněné dluhopisy, o které Andrej Babiš náš stát slovy premiéra „ojebal“, otevřou občanům oči, ale jak je vidět, stačilo se přiznat a slíbit, že pošle padesát miliónů nadacím a je zase křišťálově čistý. Možná by si média měla pohlídat, zda to skutečně udělá, aby to neskončilo takzvaně malou domů. Co mně na Babišovi naopak velice sedí, je skutečnost, že když byl chycen při činu, tak alespoň zkoupe všechny, co tento systém na vyhýbání se placení daním využili, aby v tom nebyl sám. Tím, že jim to jako šéf státní kasy po zásluze zdaní. To je ukázka jeho negativních myšlenkových pochodů a další krok k postupnému podřezávání větve, na které sám sedí. Když jsme u toho rozdávání, kterým se chlubí, kudy chodí, tak jsem si ho před časem vyzkoušel tím, že jsem ho požádal o podporu projektu naší zchátralé obecní sokolovny. Hádejte, jak to dopadlo. Nedostali jsme nic. Zato podpora kapely Kabát padla v oblasti bigbítu na úrodnou půdu. Můj druhý pokus zapojit Agrofert do realizace multifunkčního areálu pro seniory se také nepodařil, s tím, že za tím nejsou žádné peníze. No, to byl od investičního ředitele úderný argument. Přiznám se, že jsem takový fundovaný názor ani nečekal. No a to je pravý obraz lidumila Andreje Babiše.

Hnutí ANO jste před necelým rokem opustil. Jako důvody jste uváděl nedůvěru v členy, kteří nejsou finančně vázáni na Agrofert, ale také minimální šanci beztrestně vyjádřit svůj názor či zklamání ze slibů, jež nebyly naplněny. Jaké máte nyní informace, platí to v hnutí ANO stále?

Jak vnímáte poslední Babišovy kroky ve vládě. Za co byste ho zkritizoval a za co naopak pochválil?

Za co by se dal Andrej Babiš pochválit? Rozhodně za návrh snížit daně. Otázka ale zní, jestli to stihne prosadit a jestli to není jen předvolební taktika. Snad i za to, že, ačkoli téměř na konci volebního období, začíná hovořit o zrušení senátu, snížení počtu poslanců, úřednictva a o přímé volbě starostů. Je to ale zvláštní, chtít tak zásadní věci prosadit sedm měsíců před koncem volebního období. To totiž již není možné stihnout. Takže to spíše zavání laciným předvolebním populismem. Mně na tom nejvíce vadí, že před minulými volbami jsem přesně tyto návrhy, kterými se nyní Babiš ohání, jako garant pro státní správu a místní samosprávu hnutí předkládal. Do programu se ale z dvacetistránkové studie nedostalo nic. Na mě to dělá dojem, že se lekl programu Realistů, pro které jsou tyto věci zcela zásadní. Bude záležet na tom, zda mu to voliči zbaští, protože když tři a půl roku mohl, tak pro tyto velmi důležité kroky neudělal zhola nic.

Co si myslíte o spolupráci koalice ANO, ČSSD a KDU-ČSL? Jak toto spojení prospívá, či škodí našemu státu?

V nedávném rozhovoru mi Tomio Okamura řekl, že pokud chce sociální demokracie uspět ve volbách, měla by se zbavit Bohuslava Sobotky. Jaký je váš názor? Skutečně se premiér už okoukal a je čas na změnu?

Řekl bych spíše, že Sobotku voliči prokoukli, neboť on byl vždy velmi slabý myslitel. Jeho zbraní je dobrá rétorika, tou se mu dařilo dlouho maskovat svoji neschopnost smysluplně a cílevědomě vládnout. Dle mého názoru celá léta jen politikou proplouval tak, aby pokud možno nikoho nenaštval. Jak je vidět, vydrželo mu to celkem dlouho. Já osobně se domnívám, že mu chybí dar moudrosti, cílevědomosti a lidské poctivosti orientované na prosperitu společnosti jako celku. Kde by také tu moudrost nabral, když se rovnou ze školy uhnízdil v politice. Ono to ale platí téměř pro všechny stranické partaje. Jejich prvořadým a jediným cílem je udržet se u koryta. Aby se jim to podařilo, jsou schopni sehrát národu - obzvlášť před volbami - neuvěřitelné vylhané divadlo. Pak jsou čtyři nebo šest let v pohodě, a poté se spustí kolotoč nanovo.

Čím si podle vás Miloš Zeman nejvíce získává oblibu veřejnosti? Co je jeho tajemství? A může se mu v jeho kandidatuře někdo rovnocenný postavit?

Miloš Zeman nazývá věci a události pravými jmény, a to bez servítků. Jeho střízlivý nadhled a bravurní rétorika proložená bonmoty je pro voliče stravitelná. To je to, čeho si lidé váží, neboť od většiny současných politiků se takového jednání nedočkali. Jeho názory a postoje jsou mnohdy v přímém rozporu s tím, co do lidí pumpují veřejná media, která jsou bohužel v područí těch, kterým se pravda nehodí.  Pokud se kdokoli Zemanovi postaví jako protikandidát, nebude to mít vůbec jednoduché. Já osobně žádného vážného protikandidáta zatím nevidím. 

Po zklamání u hnutí ANO jste mi řekl, že se už k žádné politické straně nepřidáte. Platí to stále? Jaké jsou vaše dnešní aktivity?

Platí. Pokud bych se v budoucnu rozhodl pro nějakou spolupráci třeba s Realisty, kteří mně jsou sympatičtí, zachovám si zcela jistě svoji politickou nezávislost. V tuto chvíli se angažuji ve sdružení několika nepolitických aktivit, které společně založily Zemský sněm. Ten si bere za svůj cíl pravdivě informovat občany prostřednictvím svých mediálních informačních sítí a konání pravidelných občanských zemských sněmů. Ještě snad stojí za zmínku, že jsem dokončil svoji druhou knihu, které jsem dal název Kladivo na politiky, ta by měla lidem otevřít oči dokořán a umožnit jim svléknout politiky do naha, tak, aby lidé věděli, kdo je kdo. Její distribuci plánuji na polovinu tohoto roku.

Jaký je váš názor na zákaz kouření v restauracích? Kritici často uvádějí stále omezující se svobodu, je tohle takový případ? Nebo je zákaz v pořádku?

Hradec Králové - Nemocnice v Hradci Králové otevírá první české centrum čínské medicíny. Budou tu působit dva lékaři a tlumočník. Ředitel nemocnice Roman Prymula v rozhovoru pro Aktuálně.cz popisuje, proč se nemocnice pro spolupráci rozhodla, jaké legislativní problémy to s sebou neslo, i to, zda východní medicíně věří.

Český rozhlas - Pivo bez účtenky, členské příspěvky a komorní atmosféra. Tak ve zkratce vypadají tzv. klubové pivnice, které na vesnicích i ve městech nahrazují klasické hospody. Nevztahuje se na ně elektronická evidence tržeb (EET) ani zákaz kouření, který začne platit letos v květnu. Jen Klub labužnických pohodářů má přes 7000 členů sdružených v 62 klubovnách po celém Česku.

„Dříve se k nám ročně přidávalo kolem pěti nových spolků. Předloni to bylo asi 12 spolků, letos to jsou už desítky,“ řekla pro Zpravodajský web Českého rozhlasu předsedkyně Klubu labužnických pohodářů Dagmar Krylová. Spolek původem z Vrbky v Posázaví založila před 11 lety. 

Pouze přejmenovat hospodu na soukromý klub ale nestačí. S prosbou o radu se na ni proto obrací hospodští z vesnic i měst.  

„Labužnickou klubovnu“ tak mají třeba v Horním Bradlu, Rejčkově, Sušici, Třebíči, ale také ve Vyškově, Chomutově nebo v Ostravě. Zájemcům Krylová pomáhá se stanovami i vyřízením zápisu spolku u rejstříkových soudů. 

Jedním z důvodů je často právě zavedení elektronické evidence tržeb. „Obrátili se na mě teď například z vedlejší vesnice, kde trvale žije okolo 64 lidí. Nic moc tam není, je to taková zapadlá vesnička. Chtěli tam mít hospodu oficiálně, ale neudrželi to. Takže se z toho stala klubovna a členy jsou všichni z vesnice,“ popsala Krylová. 

Dagmar Krylová, předsedkyně Klubu labužnických pohodářů

Spolky šipkařů, šachistů, kolařů… 

Pro založení nové klubovny je podle šéfky klubu nutné doložit nějaký společný zájem. Stačí prý i takové klasické hospodské aktivity, jako jsou hra kulečníku nebo házení šipek. Fungují ale i spolky ochotníků, šachistů, kolařů, tanečníků nebo turistů. 

„Je to hodně rozvětvené. Máme i historický spolek, který pořádá různé přednášky a debatuje o historických tématech, jako například o Karlu IV. Dobré je také dělat něco pro vesnici, pořádat třeba soutěže pro děti,“ vysvětluje zakladatelka spolku.  

Vedle toho se v klubovnách čepuje pivo a nechybí ani občerstvení. „To se často donese z domu. Jeden připraví chlebíčky, druhý třeba zákusky. A co si nakoupíme, to zkonzumujeme. Koupíme si třeba prase, opečeme si ho a u toho vypijeme sud piva. Když je zima, zalezeme do klubovny a zahrajeme si nějaké hry,“ pokračovala Krylová. 

Členské příspěvky i průkazka 

Aby se člověk mohl stát členem spolku, musí souhlasit s klubovými stanovami a zavázat se k jejich dodržování. V některých případech se platí i členský příspěvek. Například klub trampů v Třebíči od svých asi 130 členů vybírá měsíčně příspěvek 20 korun. 

Klubovna u šesti strun v Třebíči

Zájmový spolek s oficiálním názvem Klubovna u šesti strun vznikl loni v dubnu a nahradil původní hostinec U Špinavýho cecka. Ten, kdo se však u vchodu neprokáže členskou průkazkou, se dovnitř nedostane. Členové se scházejí o víkendu, na pivo se skládají a pravidelně se i domlouvají, kdo bude ostatní obsluhovat. 

Důkladný je i nábor nových členů. „Zájemce musí odsouhlasit dvacetičlenné představenstvo klubu, pak se z něj stane čekatel a po roce, pokud není žadatel problémový, se stane členem klubu. Prostudovat musí stanovy, platit měsíčně dvacet korun a dostane zelenou průkazku,“ komentoval předseda třebíčského spolku Petr Augustin. 

Nekalá konkurence restauracím? 

Z desítek malých „hospod“ určených pouze pro registrované členy ale nemají radost provozovatelé restauračních a hospodských zařízení, kteří do povinnosti evidovat tržby spadli loni v prosinci. „Postupně nahrazují mnohde restaurace a jejich činnost je někdy ne zcela oficiální, čímž dochází mnohdy k nekalé konkurenci restauracím,“ uvedl prezident Asociace hotelů a restaurací Václav Stárek. 

Klubové pivnice současně podle Stárka fungují i v rámci Sokola, fotbalových klubů nebo hasičských kluboven. Počítá také s tím, že s blížícím se zákazem kouření v restauracích a hospodách počet obdobných zájmových klubů ještě vzroste. „Tento problém bude ještě narůstat po účinnosti protikuřáckého zákona, který je pro restaurace na venkově mnohde větším problémem než EET,“ doplnil. 

Přestože zájmové kluby a spolky nespadají do EET, v hledáčku finanční správy přesto jsou. Úřad y jejich případy podle mluvčí Petry Petlachové vyhodnocují individuálně: „Je nutné posoudit, zda je daný klub, nálevna či podobný provoz skutečně provozován jako nepodnikatelský. Pokud by se jednalo o účelové obcházení zákona, finanční správa toto rozhodně neponechá bez povšimnutí.“ 

Hospodští a restauratéři musí spolu s hoteliéry tržby evidovat od loňského prosince. Druhá vlna EET, kterou ministerstvo financí zavedlo jako svůj klíčový nástroj pro boj s finančními úniky, na podnikatele dopadne už 1. března. Tržby tak od středy bude muset nově evidovat 250 tisíc obchodníků. Podle finanční správy si autentizační údaje dosud vyzvedlo okolo 110 tisíc z nich. Zbytek podnikatelů do systému nevstoupí či se zapojí až postupně, což je případ sezonních obchodníků. 

Kristýna Novotná, Český rozhlas