Chrudim je a vždy byla městem kulturním. Máme tu krásné a bez nadsázky jedinečné prostory vhodné k pořádání nejrůznějších akcí, máme koncertní cyklus klasické hudby, ale i pestrou nabídku koncertů hudby populární, rockové a jazzové, máme divadlo, výstavy, happeningy, kurzy, přednášky, školy i vlastní umělecké soubory. Ale hlavně, a to je to nejdůležitější, máme velmi silné zázemí lidí, kteří jsou kulturně vzdělaní a věnují se umění buď přímo (jako aktivní amatéři, či profesionálové), nebo jsou jeho poučenými konzumenty. A z tak vzácného podhoubí čas od času musí nutně vzejít osobnost, která svým umem dalece přesáhne hranice regionu. A takovým člověkem je i mezzosopranistka Dagmar Pecková, která nejenže slaví úspěchy po celém světě, ale neváhá se o svůj um pravidelně dělit i s občany svého rodného města a kraje. Činí tak s nadhledem a s vysokou profesionalitou. Formou záštity i aktivní prezentace festivalu Zlatá pecka.

S vědomím, že podobné festivaly s úspěchem pořádají i daleko menší města, než je Chrudim (např. Skuteč, Litomyšl), a jsou na ně právem velmi hrdá, apelujeme na všechny strany sporu, který v Chrudimi vznikl, aby se pokusily o přiznání chyb, omluvu a smíření. Obyvatele města prosíme, aby si nenechali namluvit, že festival je předraženým podnikem pro elitu. Protože Zlatá pecka je festival připravovaný s láskou k rodnému kraji a pro všechny jeho obyvatele a bylo by skutečnou ostudou, kdyby skončil kvůli malicherné tahanici. Nejvíce si přece vážíme těch námi zvolených politiků, kteří jsou schopni udělat krok zpět. A dokáží s odstupem a vědomím kulturního a společenského přesahu problém objektivně a kriticky zhodnotit. Dovedou si připustit, uvědomit své vlastní pochybení a s pokorou upřednostní řešení přínosné pro celek, to je pro nás důstojné a obdivuhodné.


Ivan Baborák, Výtvarník, Chrudim

Martin Profous, Učitel hudby, dirigent, Chrudim

Tomáš Pavlík, Geolog, Chrudim

Roman Fišer, Učitel hudby, Chrudim

Jiří J. Blažek, Lékař, Chrudim

Dušan Ehmig, Pastor a evangelický kazatel, Dvakačovice, okres Chrudim

Tomáš Žídek, Dirigent, zástupce ředitele Konzervatoře Pardubice, chrudimský zastupitel

Poslední listopadovou neděli pořádal Okrašlovací spolek Škrovád Dětské odpoledne. V hospodě U Půhoných se hrálo loutkové divadlo, přišel Mikuláš a soutěžilo se o nejlepší Škrovádskou buchtu. Loutkářský soubor Ahoj zahrál Čertovskou pohádku a pan principál dokázal vtáhnout dětské diváky do děje. Na sál vesnické hospody loutkové divadlo přece patří. Před televizními uřvanými pohádkami těžko mohou někomu poradit či pomoci. Mikuláš si rád poslechl jejich básničky a písničku. A všichni byli celý rok hodní. Šťastní to rodiče.

V soutěži moučníků to bylo složitější. Moučníky se povedly. Porota, do které již nikdo nechce chodit, to měla těžké. Jablka v županu, několik druhů koláčů a vdolky. K nim se porota vždy vrátila. Vdolky těsně zvítězily. On ten vdolek s jablky, posypaný mákem, vypadá obyčejně až ošuntělý. Stačí ale první kousnutí a začne to vzájemné prolínání chutí. A ještě dlouho ho cítíte na jazyku. Nezapírám. Ochutnal jsem s nimi. Navíc v dnešní cestovatelské době jsou praktické. Český Honza s nimi procestoval svět. S jablkovým dortem s krásnou nadýchanou polevou by daleko s rancem nedošel. Kam také od takového dortíku chodit. Paní Zdena si obrázek odnesla již podruhé. Janička byla těsně druhá. Letí to letí. Tohle byl devátý ročník.

Na stovkách oslav si občané připomínali stoleté výročí vzniku Československa. To se sice stoletého výročí nedočkalo, ale republika Česko ano. V neděli 28. října odpoledne vystoupil Chrudimský soubor „Nestýskáme si“ v Nasavrkách. Padesátka diváků ve výstavní síni si poslechla pásmo k výročí vzniku republiky. Po mohutné mediální masáži, kdy se hlavně řešilo zdali dajli či nedajli mu medaili. Potom, zdali si pro ni půjde, nebo nepůjde, bylo toto vystoupení jak z jiného světa. Jan Stejskal, duše souboru, připravil pásmo o Klokočovské lípě.

Píseň Kde domov můj, ze které vznikla Československá hymna, byla odměněna tleskajícími diváky ve stoje. Škroupova melodie se poprvé objevila v Chrudimské předehře při otvírání Chrudimského divadla v roce 1854. Zde zazněla i další sloka, která není tolik známá. Dojemná byla poslední písnička Oral jsem oral, oblíbená píseň našeho prvního prezidenta T. G. Masaryka. Jenda, jak mu s láskou celý soubor říká, si dal s pásmem práci a ukázal tisíciletou historii našeho národa, která procházela kolem Klokočovské lípy. Nebudu zakrývat, že soubor znám, zpívali mi na vernisážích a budu rád, když mi svoji přízeň zachovají i v budoucnu. Bylo vidět, s jakou pokorou rozdávají divákům radost. Ti jim to opláceli svým dlouhým potleskem. Vynutili si i přídavek. Nebyl jsem sám, komu se nechtělo z tak příjemného prostředí odejít.

V neděli 21.října pozval Okrašlovací spolek Škrovád místní děti na závody draků. Bylo hezké slunečné odpoledne. Občas některý větší mrak přinesl mírný vítr. Ten navíc často měnil svůj směr.

Během závodů se uskutečnily dva rozběhy. Někteří z účastníků v závodnickém nadšení běželi až na dohled Kunečských rybníků, kde zmizeli za obzorem. Jen letící draci signalizovali kde jsou. Naštěstí se vždy vrátily zpět na start.

Na závěr předvedl za značného zájmu tatínků své letecké modely Karel Chvojka. Ten také vyrobil ceny závodníkům - letecká házedla. Že pole není letiště, se přesvědčil jeden z jeho modelů.

Dráčka Škrováďáčka si odnesla Lucka Koblížková. Za ní se stejným počtem bodů, skončila Karolínka Dočkalová a Lucie Pilařová.

Rád bych se vyjádřil k naší rodinné insolvenci, která se stala předmětem mediálního zájmu posledních dní a zveřejnil souvislosti i zde. Uznávám, že de-jure se jedná o závazky mé ženy.

De-facto šlo o závazky její matky, pro kterou si Nikola peníze půjčila a která se zavázala je splácet. Měl jsem se od začátku vyjádřit jasněji. Jak to všechno začalo? V roce 2008 si má žena Nikola (tehdy přítelkyně) vzala hypoteční úvěr pro svou matku na nákup domu. Protože mezi nimi panovala naprostá důvěra, převedla Nikola veškerá disponenční práva na svou matku, což mohu doložit plnou mocí (VELKÁ CHYBA, TO NIKDY NEDĚLEJTE). Po několika letech bohužel přestala být hypotéka splácena, o čemž jsme neměli ponětí, jelikož veškerá korespondence ohledně této záležitosti byla adresována matce mé ženy. Tím dluh značně narostl.

Když jsme se to dozvěděli, začali jsme vzniklou situaci řešit, a protože jsme v té době byli ve špatné finanční situaci, jediná cesta, jak dluhy zaplatit, bylo vyhlášení insolvence. Přesto jsem se rozhodl se za dluhy své ženy (způsobené její matkou) postavit v plné výši. Abychom na oddlužení dosáhli, museli jsme o pomoc požádat i přátele, čímž vznikla smlouva o důchodu se slečnou Hanzlovou.

Díky podnikatelským nezdarům té doby jsme si udělali i nemalý dluh u mého otce, který svou pohledávku do insolventního řízení nepřihlásil. Po vyhlášení insolvence v dubnu roku 2016 jsme dělali vše pro to, abychom na plnění dosáhli. Jako drobný živnostník v nejistých oborech a se dvěma dětmi to nebylo jednoduché a psychicky velmi náročné a riskantní. Bezpečnější (z pohledu pravidelného příjmu) bylo se nechat zaměstnat. I proto jsem v roce 2016 přijal práci v kavárně na sídlišti kde žiji, která mi umožňovala platit řádně splátky insolvetního řízení a zároveň se věnovat rodině a přemýšlet, jakým směrem vydám na životní křižovatce, na které jsem se ocitl.

Od jara 2018 jsem se vrátil k živnostenské činnosti a přijal dlouhodobou zakázku od Pirátské strany (pro kterou jsem do té doby 8 let pracoval dobrovolně). V této činnosti pokračuji dodnes a na splátkách odevzdávám měsíčně kolem 12ti tisíc korun. Na začátku byl dluh něco málo přes milion. Po zabavení veškerého majetku, který jsme měli a řádném měsíčním finančním plnění je ke dnešnímu dni dlužná částka 570 tisíc. Do ukončení pětiletého období insolvence zbývá 30 měsíců. Při současných splátkách bych tak dosáhl plnění ve výši zhruba 75%. Pokud bych své příjmy zvýšil a byl schopen splácet 20 tisíc měsíčně, dosáhl bych 100% plnění svého závazku.

Není tedy pravdou, že se snažím zaplatit co nejméně. Pokud bych se stal neuvolněným místostarostou, umožnilo by mi to splatit plnou výši dokonce před dovršením pětiletého období pro oddlužení. To však není motivací, proč jsem do politiky šel. Do zastupitelstva Chrudimi kandiduji už od roku 2010, a to vždy za stejnou stranu a se stejnými cíli. Má motivace je prosazovat pirátskou politiku a jediný, kdo mou případnou funkcí finančně získá jsou mí věřitelé. Já na sebe naopak beru zodpovědnost a před veřejností se „svlékám do naha“.

Rád bych dementoval domněnky, že jsem ve své pozici snadno korumpovatelný. Korupční potenciál totiž nevytváří finanční situace, ale charakter člověka. Mám pocit, že budu naopak tou nejhlídanější osobou na městě a můj morální kredit mi samozřejmě nedovolí o korupci ani uvažovat. Boj s korupcí, střetem zájmu a klientelismem je vlastně mou hlavní motivací pro vstup do politiky.

Splácím několika set tisícové dluhy, které jsem nezpůsobil. Slova, že se nedokážu postarat o svou rodinou mě sice mrzí, ale nezlomí. Sám před sebou mám páteř rovnou. Jsem připraven na to, že budou lidé, kteří tomu neporozumí. Budou lidé, kteří budou celou situaci účelově používat proti Pirátům. Budou lidé, kteří ať řeknu cokoli, obrátí to opět proti mně. Pro mě je však podstatné, že za mnou stojí má rodina, mí přátelé i straničtí kolegové. O tom, zda bych měl ve své situaci být místostarostou Chrudimi, či nikoliv, jsem ochoten s potenciálními koaličními partnery vést diskusi. Na funkcích ani platovém ohodnocení nelpím. Insolvenční správce mi totiž vždy nechá pouze 14 tisíc, ze kterých musím svou rodinu živit. Závěrem bych chtěl poděkovat všem, kteří mi vyjadřují podporu a přejí, abych neustupoval a vydržel.

Těm, kteří se mě díky mé situaci snaží ponížit a znevěrohodnit (ať už jsou jejich motivace jakékoliv) přeji, aby se v podobné situaci nikdy neocitli. Děkuji všem, kteří dočetli až sem.

Doplním, že dluhy u Providentu vznikli v době, kdy jsme žili prokazatelně v zahraničí a jednalo se pravděpodobně o podvod a zneužití našich osobních údajů. Tato pohledávka byla soudem zamítnuta. Domněnky zde účelově vytvářené se dají rozptýlit, pokud se zeptáte přímo mě.

Pana Valentu bych poprosil, aby na příště také zkusil požádat o mé vyjádření, celý článek mohl působit o něco profesionálnějším dojmem. Kontakt na mě je veřejný, pro jistotu zopakuji pavel.stepanek@pirati.cz nebo 770113647. Nevyhýbám se zodpovědnosti ani odpovědím, mluvím pravdu a proto se do toho nemůžu zamotat.

Soudy zdejších morálně nadřazených bytostí o tom, že jsem měl dřít ve dvou pracích na stavbách se mě nedotýkají, zvláště, když se pod svůj názor ani nepodepíší. Nezlobte se, ale nenechám si nic diktovat od anonymních pisálků na bulvárních webech.

Své závazky řádně platím a to v mnohem vyšší míře, než stanovuje zákon. Další diskuzi zde odmítám. Pokud chce někdo doplňující odpovědi, mé kontakty znáte.

Pavel Štěpánek, lídr Pirátů v Chrudimi

Jako voliče v Chrudimi mne zaujala prezentace kandidáta na starostu za hnutí ANO pana Františka Pilného, který se představuje jako absolvent Právnické fakulty, Masarykovy univerzity v Brně a Vysoké školy ekonomické v Praze.

Znám pana Pilného jako pokrývače a později majitele několika firem, nikdy jsem však nezaznamenal, že by studoval na vysoké škole. Dnes se prezentuje jako Ing. František Pilný, MBA. Zajímal jsem se proto, kde a jak tituly během, tak krátké doby získal.

Titulem MBA není třeba se blíže zabývat, protože je možné jej získat za částku cca 40.000,- Kč. Více mne však zajímali tituly další.

Podle dostupných informací pan Pilný zakončil bakalářské studium obhajobou bakalářské práce 14.6.2017.

https://is.muni.cz/th/rgor9?info=1;zpet=%2Fvyhledavani%2F%3Fsearch%3DPiln%C3%BD%20agenda:th%26start%3D1

Magisterské studium pak pan Pilný zvládl za necelý rok v Jindřichově Hradci, na Fakultě managementu, která je zaštiťována VŠE. Na oficiálních stránkách této školy je uvedeno, že magisterské studium je dvouleté??? Na straně 7 své diplomové práce pan Pilný zveřejňuje zadávací list diplomové práce, kde je jako termín zadání uveden duben 2017, ale to ještě nebyl bakalář – jak je to možné?

Po dotazu na délku studia pana Pilného na uvedené škole jsem získal odpověď, že k poskytnutí informace musí dát souhlas pan Pilný a jak jsem zjistil, došlo bezprostředně po dotazu k opravě data zadání diplomové práce na webové stránce v systému školy (na 23.10.2017). Změnu však nebylo možné provést na zadávacím listu, který je vkládán povinně do každé diplomové práce.

Na jakém základě tedy pan Pilný vystudoval „VŠE“ za necelý rok, když ostatní studenti studují minimálně roky dva? Asi se jednalo o výjimku pro prominenta, který si svůj titul koupil, a na kterou běžní lidé nemají nárok. Kolik je takových prominentů – kandidátů na starostu za hnutí ANO?

https://vskp.vse.cz/73066_reforma_vzdelavani_zdravotnich_sester_vcr

Je to vše opravdu zajímavé. Já jsem se domníval, že dnes již není možné si kupovat tituly, jak tomu bylo dříve na Plzeňské univerzitě. Případ pana Pilného však ukazuje na něco jiného. Asi to vše potřeboval stihnout před volbami, aby oslnil spoluobčany.

Jaroslav Mazanec, Chrudim

Míváte někdy v noci sny? Mně se čas od času taky něco zdá. A jeden z mých snů byl takový hodně zvláštní ... V dnešní době je člověk každý den bombardován takovým množstvím informací, že je takřka nemožné se takovému přívalu dostatečně bránit a tak člověk "schytává" i  informace z  politiky. Zdálo se mi, že to, co všechno je u nás v politice bráno jako normální, už přesahuje jisté meze. Možná právě tohle bylo impulsem, proč jsem založil novou politickou stranu. Mělo jít pouze o recesi. Nikdo z nás si od toho nic nesliboval. I kdybychom ničeho nedosáhli, hlavním cílem bylo užít si trochu srandy. Vytvořil jsem název, který měl trochu provokovat a odlišit nás tak od jiných politických stran. Zrodila se Strana kokotov a kupodivu bez větších problémů se podařila i její registrace. Pravda, trochu vypočítavosti spočívalo v tom, že jsme ji dali název ve slovenštině. Koneckonců - piráti taky nejsou žádní piráti a založili si Pirátskou stranu. Tak proč bychom si my - i když nejsme žádní kokoti, nemohli založit Stranu kokotov? A protože jsem celý projekt vymyslel já, stal jsem se logicky největším kokotem. Nebo, chcete-li, předsedou Strany kokotov. Na první ustavující schůzi jsem však otevřeně a všem oznámil, že znají-li ještě většího kokota než jsem já, přenechám post předsedy jemu. Nikdo o nikom nevěděl, tak tu funkci zatím dělám já. Ale na nějaký židli netrvám.

Jenomže - co čert nechtěl - (nebo možná chtěl, těžko posoudit) - náš program začal mít takovou odezvu mezi lidmi, že jsme dokonce uspěli i v nadcházejících parlamentních volbách. Zůstali jsme 2 procenta za vítězným ANO. Takový úspěch má ale i své stinné stránky - když vás třeba na ulici nahlas oslovují cizí lidé se smíchem na rtech a se slovy "pánové, vy jste takoví kokoti, že vám to tam hodíme i v příštích volbách". Zkrátka a dobře - na politiku musíte mít žaludek.

Co se dalo očekávat se také stalo. Krátce po parlamentních volbách přišla nabídka od vítězné strany k vytvoření společné vládnoucí koalice. Naše předsednictvo rozhodlo jednoznačně. Zas až takoví kokoti, abychom šli s vámi do koalice, nejsme.

"Vstávejte, kokoti zasraný !! " , vzbudil mě ohlušující řev dozorčího roty. Do konce základní vojenské služby mi zbývalo 22 dní. 

A jaký že byl náš volební program?

O tom, možná, někdy příště.

Zbyněk Kotúč

Vyjádření nejen ke komunální volbám v Chrudimi a nejen k těm blížícím 2018.

Proč někdy vrtám, angažuji se, kandiduji, diskutuji, proč to dělám a další detaily či skutečnosti.
Začnu tím jakou váhu má něco říct doma na gauči, v hospodě, v práci, v novinách, na internetu a z toho plyne mnohé. Politici jsou taky lidé, ty lidé kteří mají svoje chyby, starosti, přednosti a jelikož jsou našimi veřejnými zástupci, tak se k nim máme právo vyjadřovat – možná je to lehce i povinnost. Hlavně novináři mají nestraně, kriticky a pravdivě zveřejňovat (spravovat) jejich činnost. Nikdo si nesmí a nemůže hrát na boha! Jsou zjednodušeně dva přístupy k životu v našem městě. Buď jsem spokojen a nechci nic řešit kromě svého života a je mi jedno kdo řídí kormidlo v komunále či ve státě. Druhá možnost je si uvědomit, že můžete veřejný prostor, dění ovlivnit vlastní činností, nápady, prací a jak to ovlivnit je i komunální politika. V komunále je to vždy víc o lidech, jelikož se nejde moc schovávat za velkou stranu a říkat, oni, my, partaj… a to tady v Chrudimi pár radních říkalo. Sám nemám ambice stát se někým – tím, už se obyčejně cítím být a na to nepotřebuji funkci či teplé místo v partaji a schovat se tam. Nikdy jsem do žádné strany nevstoupil a nevstoupím do žádné – udržuji si svoji elementární svobodu volby. Přesto rád podpořím lidi, kterých si vážím a věřím jim ze zkušeností, že budou dobrými správci našeho města. Podpořil jsem Ondru Kudrnáče před čtyřmi lety a nyní rád podpořím Petr Lichtenberg – strana Chrudimáci (č.3) a co na to mažnáci či losnové není důležité. Důležité je přeci – ta svoboda volby a poté dialog, diskuze a neuzavřít se do bublin a škatulí čehosi. V komunálu se tedy fakt moc nedá schovávat za partaj!

O neschopnosti dialogu a diskuze bez šablon a „osobních pravdiček“ se přesvědčuji i v blížících senátních volbách. Za sebe mám několik kandidátu, které znám jejich prací a jsou mi blízcí, ale chápu hlas dám jen jednomu, ale ostatní přece nejsou tím pádem „blbý.“ Přesto, že se zajímám o bezpečnost, školím, pořádám kurzy od sebeobran po přežití, tak odmítám politiku stran založených především na virtuálním strachu, sdílení kravin (hoaxů) a těch co neumí vést slušnou diskuzi a uráží se hned, atd. Nelíbí se mi v politice ani povýšenectví, elitářství či podceňování rizik (právě třeba v bezpečnosti společnosti, atd.) Zpět do komunálu.

Poslouchal jsem dnes reportáž o našich lenivých mozcích, jak na vše máme aplikace, navigace, apod. a lenivý nám mozky a někteří mladí s papírovou mapou a kompasem by se ztratili – natož „azimutovat.“ Tak jak se snažím v životě nelenivět, věnovat se rodině, dodělávat si vzdělání, studovat bojová umění, poznávat nové věci a učit se je a hlavně jsem velmi opatrný ke slovům jistota a to mi stačí. Žiji hlavně svůj život, né, život druhých a v životě se mi věci povedly i nikoliv a mám svoje chyby a přednosti a nehraji si na „superklaďáka.“ Slyšel jsem i pár názorů k sobě, které respektuji jako něčí názor, ale věci týkající se osobní roviny jsou moje věc a to, že jako učitel (sensei) musím být nestranný, atd. Nestrannost neexistuje, existuje pouze nadhled. Vždy se někam přikloníme a vyjádříme tím tak svůj postoj. Přiklonění k např. vládnoucímu systému či současnému vedení města neznamená záruku kvality.

Vezmu si tu reportáž ještě do politiky a té komunální obzvlášť a to v podobenství.
Máte zahrádku a staráte se o ni, vysazujete, pečujete, plejete, zaléváte – jednoduše staráte se, tak proč se nestarat o veřejný prostor, ten je větší než vaše zahrádka a hlavně tu vaši zahrádku ovlivňuje. Jestli se někdo bez Vás nedomluví, že místo zahrádky tam bude bytovka, nebo vodou co zaléváte, jestli ji nezdraží a nebo jestli v trubkách, tam vůbec doteče a nebo v závěru nepřijde stát a nevycucne vaši studnu a nezdaní plochu garáže, protože máte dvě auta. V neposlední řadě, máte pak možnost si říct – pojďme udělat víc zahrad (nemyslím Klášterních) a zeleně a možnost ovlivnit veškeré procesy a nebuďme lenivý.

Je jasné, že nemáte a nemáme možnosti jako současné vedení města Chrudim – má zkušenosti z chodu a procesů, které se naučili (to se dá naučit) a udělali si kontakty a mají svoje lobovací praktiky a vnitřní kanály k hodně lidem. To by se dalo napsat, že pak něco dělat nemá cenu a naopak má to cenu. Nynější vedení bylo nazváno a někdo se k tomu i hrdě hlásí, že jsou dinosauři. Dinosauři žili a byli na naší planetě opravdu dlouho a někteří byli tak chytří, že měli dva mozky. My zde v Chrudimi máme 4 mozky (místostarostové) + 1 hlavní mozek (starosta). Takže po „dinosaurovsku“ řečeno by přeci stačil hlavní mozek (starosta) a druhý zádový mozek (místostarosta) a to je vše!
Nejde o to upálit nynější radní v sudech na náměstí, ale o to říct, že některé věci si nelze upéct jen mezi sebou, zlepšit komunikaci, něco zrušit, zefektivnit, zlepšit a holt některé lidi vyměnit, ale to je pak kámen úrazu – mít tam někoho koho si neovládám (viz. nejviditelnější Chrudimská Beseda a její pan šéf).

Teď, aby to nevypadalo jen na kritiku - pochválím festival Zlatá Pecka, jelikož vedení města udělalo, to co tvrdím již mnoho let, dostat kulturu z papíru či „uzavřených“ akcí ven do ulic k místním podnikatelům. Tohle je živá Chrudim a její centrum – stolečky kaváren, restaurací, místního pivovaru, cukráren.. venku na ulici s hudbou či dalším uměním. To by šlo udělat na pouť, loutkárnu, atd. akorát k tomu určitě zlepšit informační kanály o akcích. Chápu, že si vedení radnice Zlatou Peckou dělá skvělou reklamu a nahonilo triko do voleb – nic vlastně proti tomu, ale je na nás, Vás jestli nám tohle stačí a chceme dinosaury nebo se posuneme do dalšího věku.

Ahoj Richard

Někteří naši klienti mluví o tom, jak několik let chodili Štěpánkovou ulicí a až před nějakým časem si všimli cedule Krizové centrum. Všimli si cedule, až když řešili svůj vlastní problém. Další klienti hovoří o tom, že nejdříve jen chodili delší dobu kolem a až po čase se odhodlali zazvonit.

Nedávno jsem si v práci vyzkoušel posadit se na chodbě jako klient. Prohlížel jsem si interiér naší budovy, zahleděl se na stěny a dveře pracoven. Najednou jsem si připadal jako v čekárně u lékaře. Asi přirozeně, neboť máme tendenci přirovnávat nové situace těm, které známe, těm co jsme již zažili. Dovolím si tedy v článku zůstat u tohoto příměru.

[[img:chrn_fullwidth:15408:]]

U lékaře to známe všichni, tam se chodí, když nás bolí tělo a očekáváme, že se naše situace zlepší, doktor nám sdělí minimálně diagnózu, bude nás léčit nebo nás rovnou vyléčí. Nevím jak vy, ale já mám tendenci být u lékaře poddajným. Vzhlížím k lékaři jako odborníkovi, k tomu, který ví a zná. Nesnažím se mu moc odporovat (obzvláště, když má v rukávu spoustu latinský slov a ve skřínce hodně injekcí .-). Přijímám jeho způsob léčby, důvěřuji mu, že to se mnou myslí dobře. Pomyslně mu předávám zodpovědnost za své zdraví. Stejně to dle mého má u lékaře většina lidí.

Přemýšlel jsem o tom, jak to asi vnímají lidé, kteří k nám chodí, mají to podobně? Co si asi říkají? U lékaře vím, jak to bude probíhat, ale tam? U lékaře si svléknu triko nebo kalhoty, aby mě vyšetřil. Pak mi řeknou diagnózu a postup léčby. Ale, co po mě budou chtít tam? Co mi asi v Krizovém centru řeknou? Nebudu je otravovat? Jsem tady správně? Nebudou mě posuzovat, zda jsem normální?

Jak to u nás chodí? Když to hodně zjednoduším, tak k nám chodí dva typy lidí. První typ by se rád rychle zbavil svých problémů. Chce něco podobného jako u lékaře – chce návod, chce odpověď nebo radu. Někteří z nich mají tendenci nás nazývat doktorem, ačkoliv nemáme medicinské, ale psychosociální vzdělání. Možná přirozeně pojmenovávají roli pracovníka podle toho, co znají nebo s čím mají nějakou zkušenost. U těchto klientů je víceméně zřejmé, že věří, že máme MOC. Moc zbavit je jejich problémů stejně jako lékař. Ovšem nic takového jim nemůžeme zajistit. U nás to takto nefunguje. Psst, sdělím vám tajemství: ,,Univerzální rady a návody na odstranění všech problému neexistují“. Každý z nás jsme totiž originál. Na každého z nás funguje něco jiného a k tomu se musíme nejprve společně dopracovat.

Druhý typ klientů přichází s nejistotou. Představa, že budou muset mluvit o sobě, o svých problémech vede u některých k obavám. Někteří z nich mají obavu, že budou hodnoceni, primárně negativně hodnoceni. To, že vyhledali pomoc, berou jako svou špatnou vizitku. Někdy slýcháváme, že si klienti dlouho mysleli, že situaci zvládnou sami. To, že problém nezvládli vyřešit, považují za své selhání. Někteří se ujišťují, zda nás neotravují malichernostmi, další se omlouvají za to, že na konzultacích pláčou. Zbytečně. Máme za to, že v životě se každý člověk dostává do různých situací, které dokáže vesměs zvládat sám. Avšak leckdy se objeví situace, která je pro nás nová a natolik náročná, že na ni prostě lidské síly nestačí.

Uvedu příklad – když vás bude trápit zánět slepého střeva, také si ho musíte zvládnout vyoperovat sami? Jistěže nikoliv. Jako by přijmout pomoc bylo společností považováno za slabost. My toho názoru rozhodně nejsme. Kdo si dokáže říci o pomoc, ten si umí připustit, že nemusí zvládat vše sám. Nemusí být superhrdinou, může být člověkem! A my máme raději opravdové lidi než superhrdiny bez emocí. My jsme totiž taky jenom obyčejní lidé, jen připraveni na to mluvit s druhými o jejich situaci.

[[img:chrn_fullwidth:15407:]]

Co tedy děláme? Mám za to, že se snažíme více pomáhat než radit. Do řešení problému zapojujeme aktivně samotné klienty. Podobně jako u doktora, vyslechneme s jakým problémem přichází, jak se potíže projevují a jak dlouho to trvá. Na rozdíl od lékařů se snažíme více pracovat s klientovými možnostmi, rozvíjet je. Společně s ním hledat různá řešení, která z nějakého důvodu nevidí (je totiž naprosto normální, že v obtížné situaci člověk vidí ,,tunelovitě“, tedy zúženě a je zaměřen jen na jedno až dvě řešení). Věříme, že samotný klient je největší expert na svůj život. S naší pomocí může najít svou cestu z problému. Nabízíme také možnost nejen mluvit o problémech, ale také o tom, jak se v dané situaci dotyčný cítí. To je někdy to nejtěžší, připustit si vůbec, že má problém a nedaří se mu ho řešit.

Došlo mi proto, že přijít, zazvonit a vejít dovnitř nemusí být vůbec jednoduché. Ruku na srdce, jak často otevřeně mluvíte o svých pocitech? Myslím si, že to nemusí být vůbec snadné. Přijít a sdělovat citlivé informace druhému neznámému člověku, důvěřovat, že mě neodsoudí.

Děkujeme tedy svých klientům za jejich důvěru a oceňujeme je za jejich odvahu mluvit o svých problémech. A těm, kteří v současné době mají nějaký problém, nabízíme čas a prostor k jeho řešení. Nebuďte v tom sami.

Milan Štorek

Psychoterapeut, krizový intervent Krizového centra Chrudim