Co jsou to reklamní stojany/cedule áčka?

Reklamní stojany áčka svým tvarem připomínají písmeno A, proto se pro ně vžil název "reklamní stojany". Lze je ale nalézt i pod názvy jako reklamní cedule, či reklamní tabule. Tyto reklamní stojany áčka najdou využití pro vnitřní i venkovní prezentaci.

K čemu takové reklamní stojany slouží? Jejich využití je limitovánou pouze vaší představivostí. Setkáte se s nimi v ulicích, kde slouží jako upozornění, ale i na výstavách, kde svou potištěnou plochou upozorňují na nové služby, produkty atd.

Lze je dělit na několik druhů, které se liší dle své základny a stability.

	Klasický reklamní stojan áčko Jednoduchý oboustranný reklamní stojan áčko s hliníkovou konstrukcí. Takovéto reklamní áčko je díky své nízké váze lehce přenosné, ale nedoporučujeme jej však používat při silnějším větru. Klasické reklamní áčko je ve formátech A1, A2, B1 a B2. Dodáváme je bez tisku nebo s konkreténím tiskem vaší grafiky pro obě strany.
	Reklamní stojan áčko s ocelovou konstrukcí Kovový reklamní stojan áčko s ocelovou konstrukcí a oboustranným potiskem. Bytelná ocelová konstrukce zaručuje tomuto reklamnímu stojanu áčko odolnost proti větru. Toto reklamní áčko je v nejpoužívanějším formátu A1. Dodáváme je bez tisku nebo s konkreténím tiskem vaší grafiky pro obě strany.
	Reklamní stojan áčko se základnou na vodu Reklamní stojan áčko se základnou na vodu je tvořen ze dvou částí. Plastová podstava reklamního stojanu je dutá a je schopná pojmout několik desítek litrů vody, či písku. Druhou částí je pak kovová konstrukce. Díky své vysoké váze je tento reklamní stojan áčko vhodný do silného větru. Toto reklamní áčko je v nejpoužívanějším formátu A1. Dodáváme je bez tisku nebo s konkreténím tiskem vaší grafiky pro obě strany.

Pro potisk zvolte vhodnou metodu podle způsobu použití:

• Plakát - nejlevnější řešení, jednoduchá výměna, nízká životnost - zvolte, pokud potřebujete často měnit grafický motiv matný papír 115g/m2.
• Samolepka - dlouhá životnost, stálost barev, změna motivu znamená přelepení - zvolte, pokud nepotřebujete často měnit grafický motiv monomerická samolepka s UV ochranou laminací.
• Magnetka - jednoduchá a rychlá výměna, pro časté změny motivu - zvolte, pokud potřebujete často měnit grafický motiv (nebo máte opakující se motivy a vyměňujete je) spodní část magnetky je samolepící film, vrchní část je potištěna vaší grafikou.

Tím máme za sebou představení těchto reklamních stojanů i jejich dělení. Je tak na vašem uvážení, zda pro svou prezentaci využijete spíše klasický reklamní stojan áčko, který je v nabídce v mnoha formátech, nebo je pro vás více zajímavý reklamní stojan, který obstojí v i silném větru.

Svůj nový reklamní stojan áčko si na eshopu objednáte velice jednoduše. Stačí si vybrat vámi požadovaný rozměr, materiál pro tisk a kusy. Dále pak jen stačí zadat vaše údaje, vybrat dopravu a objednávku odeslat. Další možností, jak reklamní stojan objednat je přes email, kde uvedete všechny potřebné údaje. K objednávce je také nutné dodat tisková data. Jakmile objednávku obdržíme, vaše nové reklamní áčkopro vás začneme připravovat. Reklamní stojan vám poté zašleme na vaši adresu.

Kompletní nabídku reklamích systémů, včetně reklamních stojanů áčko naleznete také na www.print.cz - reklamní stojany áčko.

 

Anonymní výstraha uložení výbušného zařízení dnes na několik hodin ochromila činnost Krajského úřadu Pardubického kraje. Po tragických událostech v Uherském Brodě či Žďáru nad Sázavou je složité obdobné hrozby reálně vyhodnotit a adekvátně jim čelit.

V současné době patříme mezi několik málo úřadů, které jsou návštěvníkům otevřeny bez jakékoliv kontroly. Bezpečnostní hrozby několika posledních měsíců a rádoby vtipné pokusy některých jedinců, jejichž důsledkem je nezbytná mobilizace pořádkových sil, nás nutí zvážit, zda není na čase, abychom současný systém kontroly pohybu osob v budovách úřadu změnili.

Už dnes využívají někteří nepřizpůsobiví spoluobčané naší otevřenosti a na Krajském úřadě vykonávají své potřeby. Je třeba promyslet, jestli nenadešla chvíle, kdy bychom měli více chránit jak zaměstnance kraje, tak občany, kteří každý den přicházejí řešit své záležitosti. Musíme vnímat, že se doba radikálně mění a je nutné se tomu odpovídajícím způsobem přizpůsobit. Případná opatření, která bychom zavedli, však v žádném případě nesmí být vnímána restriktivně, ale musí sloužit především k pocitu většího bezpečí.

Hejtman Pardubického kraje Martin Netolický

„Alena je devatenáctiletá matka. Žije na malém městě sama s dvouměsíční dcerkou, v pronajatém bytě. Snaží se o dceru starat, jak nejlépe umí. Ví, jaké to je, vyrůstat bez rodičů. Svoje dětství prožila u pěstounů. Když byla malá, otec spáchal sebevraždu, matka se zhroutila a později se z důvodu psychiatrického onemocnění nebyla schopna se o Alenu starat.

Než začala do rodiny dojíždět sociální pracovnice z Amalthey neměla Alena nikoho, s kým by mohla sdílet obavy, smutek, ale i radosti související s péčí o Natálku např.: bolení bříška, jak často Natálku koupat, jak jí rozvíjet, vnímat její pokroky apod. Sama se potýká se nedostatkem financí, zatím si není jistá, jak rozdělit peníze, které náklady jsou nezbytné, nebo kde se dá ušetřit, i s tím ji soc. pracovnice pomáhá a podporuje ji v samostatném rozhodování. Otec Natálky je momentálně ve vězení, s Alenou se před porodem Natálky rozešel, svou dceru zná pouze z fotek, Alena je podporována v udržování kontaktu dcery s otcem, i když si není jistá, zda bude jejich vztah pokračovat i po jeho propuštění, chce, aby se otec mohl s dcerou vídat a podílet se na její výchově.“

Amalthea z.s. realizuje díky podpoře Nadace Terezy Maxové dětem další pokračování projektu Na začátku, který je zaměřen na pomoc těhotným ženám v obtížné životní situaci. Služba je určená pro nastávající maminky z Pardubického kraje, které jsou ve většině případů bez podpory rodiny a okolí, potýkají se s minimem peněz, hrozí jim ztráta bydlení, jsou nezletilé, z minulosti si často nesou traumatické zážitky apod. Některé z nich již v minulosti odebrání dítěte zažily. 

Za těmito ženami jezdíme domů, setkávat se však můžeme i jinde podle předchozí domluvy. Poskytujeme jim cílenou a dlouhodobou podporu v období těhotenství, připravujeme je na péči o dítě a současně pomáháme s řešením jejich nepříznivé situace. Snižuje se tak riziko nedostatečné péče, ohrožení dítěte a jeho odebrání z rodiny. Vždy pracujeme s ohledem na nejlepší zájem dítěte. Snažíme se o to, aby dítě mohlo vyrůstat u svých rodičů nebo v péči někoho z širší rodiny. Teprve když se nedaří dítěti zajistit dobrou péči ve vlastní rodině, usilujeme o to, aby mohlo žít v náhradní rodině. Smyslem projektu je podporovat matky v aktivním řešení jejich situace.

Službu poskytujeme bezplatně.

V případě, že se vás tato situace dotýká, neváhejte se na nás obrátit.

Kontakt: Bc. Eva Černá

Sociální pracovnice programu Podpora pro rodinu a dítě

Tel: 777 752 826, email: eva.c@amalthea.cz

Amalthea z.s., Městský park 274, 537 01 Chrudim

Před necelým rokem jsem byl seznámený se záměrem společnosti Foxconn investovat až 100 milionů dolarů do zóny, která se v moderní terminologii označuje pojmem Smart City. Jedná se ve skutečnosti o komplex budov propojených špičkovými chytrými technologiemi, které by měly ve svém důsledku vést k efektivnímu a hlavně technicky vyspělému řízení celé oblasti.

Stávající areál výrobních kapacit v bezprostřední blízkosti Památníku Zámeček tak s vysokou pravděpodobností dozná změn, které si dnes jen stěží dokážeme představit. Kancelářské prostory, střední škola, nová zóna pro bydlení, sportoviště, obchodní zóna, to vše by se mohlo do několika let stát skutečností.

Osobně vizionářský projekt velmi podporuji a jsem rád, že Pardubický kraj může být jeho partnerem a zároveň svou částí přispět k rozvoji dané lokality. Naším záměrem je navázat na aktivity společnosti Foxconn zejména v oblasti vzdělávání, kde se nabízí výstavba supermoderního objektu pro střední školu elektrotechnikou. Pokud se snažíme, aby studenti měli blíž k praxi, kde jinde než v návaznosti na výrobu a zároveň v rámci technologicky vyspělého areálu?

V čem ale vidím rizika: Největším z nich je zcela nedostatečná dopravní dostupnost a nevyhovující silniční napojení zóny. Proto jsme již zahájili řadu jednání, příkladně se Správou železniční dopravní cesty, aby stávající železniční vlečka byla natolik optimalizována, aby mohla být využita i pro osobní dopravu do areálu společnosti Foxconn a přespolní zaměstnanci nemusel využívat městskou hromadnou dopravu.

Složitější situace bude se silniční infrastrukturou. Zde se nabízí urychlení výstavby jihovýchodního obchvatu, zkapacitnění silnic II. a III. třídy v bezprostředním okolí, ale také například napojení zóny na ulici Na Drážce, aby v budoucnu mohl být zrušen nebezpečný železniční přejezd a křížení s železnicí bylo mimoúrovňové.

To vše bude znamenat zátěž na veřejné rozpočty. V možnostech kraje ani města však takovéto miliardové stavby nejsou. Naší společnou snahou bude přesvědčit CzechInvest, potažmo Ministerstvo průmyslu a obchodu, aby akce získala podporu ze státního rozpočtu, tak, jak tomu bylo v Kvasinách. Díky investici společnosti Škoda Auto v Kvasinách byla podpořena nemocnice v Rychnově nad Kněžnou, uskutečnila se rekonstrukce trati Častolovice – Solnice a staví se obchvat v samotném městě. Nechceme tedy nic jiného než obdobný přístup státu k investici, která je výzvou pro naše krajské město.

Martin Netolický, hejtman Pardubického kraje

Do roku 2008, než jsem navštívil Laos, byla pro mne Čína pouze vzdálený a vzácný kus mé vlastní kulturní bytosti, jako starý Egypt, Řecko, Mexiko. Sice jsme v roce 1968 napsali s Petrem Kalandrou posměšnou píseň Slunce Mao, ale to jen z radosti. Teprve když jsem viděl v této malé, hornaté, komunistické zemi, jak nadutě se k ní velká komunistická Čína chová, jak plundruje její přírodu a obyvatelstvo ani jedné země do toho nemá co mluvit, tak se mě cosi dotklo. V Luang Prabang jsem napsal text. Trochu kramářský. Muziku složil Vladimír Veit. A jelikož město bylo plné barevných betonových draků, kterým Laosané dávali každý den do tlamy napapat rýže, dostal jsem k nim srdečný vztah. V kramářské písni ČÍNA pak ožili úplně:

http://www.hutka.cz/new/mp32/china04.mp3

Po podivném posledním desetiletí, kdy část politiků i obyvatel chce zase blíž k Rusku, prožívám pocity absurdity. EU a NATO nám prokazatelně zaručují prosperitu, bezpečnost, svobodu a nezávislost. Ale leze k nám útočná propaganda, která na nás bafá i z Pražského hradu, že EU a NATO jsou jakési karikatury, které nás utiskují a vysávají. Dobře, pár pomatenců plácá zbloudilosti. To se ve svobodné společnosti také děje. Ale pitomé je, že rozhodující většina se vyřadila z vlivu a zastrčila hlavu do písku rozlehlé pouště nezájmu o jakékoliv dění. Nechá se pouze vystrašit televizní obrazovkou a přesvědčovat, že ostnatý drát okolo země by mnohé vyřešil. Agresivní skupinka začíná být slyšet.

[[img:chrn_fullwidth:12862:Ne všichni byli v Praze z návštěvy čínského prezidenta nadšeni.  Foto: Pavel Šmíd ]]

A v této atmosféře rozvratných pochybností nás navštívil hlavní čínský komunista. Ve vší parádě. Jenže státní náštěva to byla jen na oko. Několik zbohatlíků, co pasou našeho pana prezidenta, použilo stát k dělání vlastních kšeftů. Čínský komunista to viděl rád, protože tak to doma také vede. Čína nepatří občanům, ale komunistické straně, tak jako to bylo čtyřicet let u nás. Občan smí tuto skutečnost jen oslavovat. Ale nám, malé zemi, která byla během posledních osmdesáti let dvakrát přepadena a okupována, vadí, že se to stalo taky Tibetu. Takže jsme ukázali pár tibetských vlajek. Mírumilovně a bez pokřiku. Byla zde i jemná připomínka nám milého Dalajlámy a Václava Havla. V normální politice celkem okrajová záležitost. Jenže chápání prezidentových pasáků je jiné. Z nejistoty propadli panice, že sluníčková tibetská vlajka by kšefty kazila. A zde se objevuje jméno policajta Jiřího Komorouse. Za komunistů prošel špionážním výcvikem a stal se profesionálním rozvědčíkem s orientací na Francii. Po převratu ho přeřadili na boj proti drogám. Tam jsme se potkali. Angažoval jsem se v tom také. I s Pavlem Bémem jsem jezdil po školách, já hrál písničky a on vysvětloval.

Pavel Bém pak udělal kariéru, já zůstal písničkářem a Komorous se stal mysticky věřícím Landovsko-Ortelovským vlastencem. Teď je šéfem Útvaru pro ochranu ústavních činitelů. Hmm. Čeští špioni byli pod patronací KGB. Ústavní činitelé jsou zástupci mého státu. Chci, aby tento stát zůstal můj a byl bezpečný. Aby se už nestalo, že v první hodině okupace je uprostřed Prahy zajata vláda i s troubou Dubčekem... A kdo si teda vlastně vzpomněl, když zavlály na bývalé Leninově třídě rudé prapory, že vlajka Tibetu je provokace? Chování policajtů naznačovalo, že možná třeba žijeme také v jiném státě. V zemi, kde prezident z pozice svého úřadu organizuje kšefty svým zbohatlickým pasákům a říká tomu investice. Jaká investice má následovat příště?

Jaroslav Hutka

Nejen “pražská kavárna” ale i soudná venkovská knajpa dokáže rozeznat, jakým směrem nás hradní pán tlačí. A protože se mi to nelíbí, klonit se až k zemi jako ruský mužik svému carovi… protože se mi nelíbí servilnost k představitelům čínského komunistického režimu… protože prostě nesouhlasím s šikmookými majiteli Slávie a nechci aby mne lidé jako Zeman a jeho ovčinec reprezentovali a “mluvili za mě”, vyrazil jsem do Prahy na povolenou demonstraci na Hradčanské náměstí. 

Sraz byl na Kampě, kde stáli zakuklení policisté v plné zbroji kupodivu čelem k nám a zády k čínským milicionářům v civilu, prezentujícím lásku a věrnost straně a rudému diktátorovi. Kupodivu policista strčil do mě, abych uhnul přijíždějícím antonům, a poslal mě tak doprostřed kaluže. Chránit a pomáhat…

[[img:chrn_fullwidth:12873:Zakuklení policisté v plné zbroji stáli kupodivu čelem k nám a zády k čínským milicionářům v civilu. Foto: Pavel Šmíd]]

Na Hradčanské nás nepustili. Marné byly snahy Martina Bursíka, Michala Kocába, knížete Karla Schwarzenberka, Dany Němcové, Ivana Havla, Jana Urbana naplnit právo, které jsme před 26 lety získali zpět. Svobodně projevit svůj názor, demonstrovat jej ve své zemi byť se to nelíbí vládnoucí garnituře a hradním mužikům. 

Vlajky Tibetu se nesly Nerudovkou, pod Loretánským náměstím zase zvonily klíče. Nad Hradem nevlály rudý trenky a to mne opravdu mrzelo. Tak pěkně by se vyjímaly v jarním slunci s odlesky v kamenných kostkách prázdného Hradčanského náměstí.

A poučení? Už je nevolte, nezasloužíme si to!

Pavel Šmíd, Česká Rybná u Proseče

[[gal:12897]]

Když jsem byl poprvé seznámený s reklamou na trolejbusech Dopravního podniku města Hradec Králové, nenapadlo mě, že vyvolá takový povyk a zaměstná několik politiků na řadu hodin, ba možná dní.

Z mého pohledu šlo o vtipnou a nenásilnou formu kampaně, která měla upozornit na perlu, se kterou se nejen Pardubice, ale celý náš kraj může pyšnit. Zámek Pernštejnů dnes patří Pardubickému kraji a sídlí zde Východočeské muzeum. Interiéry zámku a expozice jsou velmi kvalitní a zajímavé, což si pan primátor Hradce Králové zjevně nemyslí. Zámku však doposud chyběl kvalitní marketing. Na tom jsme se od počátku shodli s novým ředitelem muzea Tomášem Libánkem, který mě v rámci představení své koncepce vedení muzea na podzim minulého roku požádal o posílení právě oddělení vnějších vztahů a marketingu. Vedení kraje mu vyšlo vstříc. Pan ředitel vlastně jen dělá svoji práci a podle mého názoru dobře.

Nevím, koho mohou urazit dvě reklamy, možná bych řekl spíše dva větší plakáty na vozidlech MHD. Očekával bych, že reakcí bude podobné upozornění na turistické atrakce ve vedlejším městě. Vždyť se má také s čím pochlubit. Namísto toho přišla hysterie, která pardubickému zámku paradoxně pomohla. Mediální prostor, který jsme získali za pár korun, byl enormní. Dostat se do hlavního zpravodajství a mít tolik článků v tištěných periodikách, to už se nám dlouho nepodařilo.

Pane řediteli Libánku, děláte dobře svoji práci!

Martin Netolický, hejtman Pardubického kraje

Nejsem na výročí, ale některá data ve mně evokují otázky. Do roku 1939 se u nás jezdilo vlevo. 15. března 1939 přijela hitlerova armáda vpravo a to už tak zůstalo. Ale zůstaly ještě jiné věci v našem vědomí a chování. V roce 2007 jsem na to myslel na Larzacu v jižní Francii u říčky La Sorgue a vznikl text BOEHMEN UND MAEHREN. Láďa Veit k tomu napsal melodii.

 http://www.hutka.cz/new/mp32/iji5fx9mja.mp3

 14. března 1939, den před tím, než se u nás začalo jezdit vpravo, došlo pro tehdejší Čechoslováky k docela podrazáckému založení Slovenského státu. Mělo to své důvody, stejně jako to, že se tím v padesátých a šedesátých letech nikdo nezabýval. Jsem z Moravy, takže Čechy i Slovensko mi byly v dětství stejným domovem, i když měly pro mne své jazykové zvláštnosti. Bylo to prostě Československo, do kterého jsem se narodil, které jsem měl bez ohledu na bolševiky rád, a které bylo v noci na 21. srpna 1968 přepadeno ruskou armádou. Zažil jsem to v Praze z první ruky, protože jsem tehdy bydlel mezi rozhlasem a Národním muzeem. K tomu šoku se ještě přiřadila pro mne nesrozumitelná událost, že Slovensko si dva měsíce po invazi, 28. října 1968, vynutilo vyhlášení federace. V situaci okupované země, kdy platilo jen právo nepřátelské armády, to bylo divné. V tu chvíli nejistoty to na mne působilo jako kdyby byly okupovány pouze Čechy, Morava a Slezsko, a Slováci využili situaci k rozbití státu. Říkal jsem svůj pocit příteli Mirkovi Horynovi, který studoval dějiny umění. 
"To není poprvé, to už se stalo 14. března 1939," a vyprávěl mi historii, kterou jsem neznal. Divné, zvláštní, neznámé, nepochopitelné, nakonec jako historie sama. 
V sedmdesátých letech jsem na Slovensko jezdil koncertovat, bylo tam stejně dobré publikum jako v Česku, měl jsem tam kamarády a mám je dosud, a jak se všechny ty otázky ve mně motaly, tak z toho v roce 1975 vznikla píseň SLOVENSKÉ DĚJINY.

http://www.hutka.cz/new/mp32/3rjtdkngkt.mp3

Publikum na Slovensku tehdy tleskalo po každé sloce. V exilu jsem pak objevil jiné Slovensko. Slovenské spolky se separovaly od českých a koncerty pro ně byly nemožné. Po převratu mě, myslím právě kvůli této písničce, na Slovensko přestali zvát. 

Československo se rozdělilo a Slovensko si za den založení vybralo 14. březen. Čas ale míjí a vše srovnává, jen v některých z nás zůstávají otisky jakýchsi dojmů a vytváří pocity zvláštních souvislostí.
Jsme Češi a dodnes máme rádi obsah toho, co nese slovo "Československo". Ale ve skutečnosti je to tragicky neúspěšný projekt, který se stále rozpadal, až se rozpadl úplně a zkazil život velkému množství svých obyvatel. Projekt, o kterém toho navíc ani moc nevíme. 

Dva týdny před koncem První světové války, 28. října 1918 v jedenáct dopoledne, prý Alois Jirásek u sochy svatého Václava přečetl prohlášení o založení Československa. A bylo to. Když pak skončila válka, nebylo už o čem jednat. Dnes to působí tak, že od sochy Václava se potom zašlo do trafiky, koupila se mapa nového státu, pověsila se na zeď a bylo dobře. Jenže mapa nebyla, a jak později říkali Maďaři: "Hranice Česloslovenska vznikly na bodácích československé armády vedené francouzskými a italskými generály." A v této chvíli začínáme tápat. Sedmidenní územní válka s Polskem začíná 23. ledna 1919. Polákům šlo o území obývané Poláky, nám o historická území dávného Království českého. Na jednotném území habsburské říše a císaře pána se hranice dvou nových států teprve diplomaticky domlouvaly v daleké cizině a na místě vynucovaly divně vznikajícícmi armádami. Ale fakticky jsme tu železniční trať z Bohumína do Košic vybojovali, a o tu šlo především. Nějak se to pak diplomaticky obhájilo, že Poláci vlastně bydleli na "našem“. Hmm. Rakušanům zase vadilo zabrání Mikulova, Břeclavi a Znojma, ale halt prohráli válku, tak do „našich“ historických nároků neměli co mluvit. Německy mluvící Rakušany se pak z těch měst podařilo vyhnat až po druhé světové válce, spláchli se s takzvanými „Sudeťáky“. Poražení Němci do našich hranic na svém území také neměli co mluvit. Češi se totiž jako váleční superdezertéři stali vítězi...no, to zní nevhodně: prostě Češi za První světové války prozřeli a došlo jim, že jejich místo je na druhé straně fronty. Zákopy byly blízko, přebíhalo se snadno, a když se v ruských zákopech začala zpívat píseň Kde domov můj, tak už nebylo v rakouských zákopech co řešit. Asi bych to udělal taky.    

Po založení republiky byli Maďaři poslední sousedi, které bylo nutno si znepřátelit. Ale maďarské Tatry k "našemu" Československu připojili slovenští emigranti v Chicagu. Fajn. Jenže dohody za Velkou louží nebyly na Slovensku tak úplně známé, proto se tam vydala česká armáda, aby ty místní přesvědčila. Možná v první chvíli jen taková armádní tlupa. Neúspěšně. Až francouzský generál Šnejdárek, který vedl tažení proti Polsku, situaci vyřešil. Vojenskou lstí Senegal vyhrál v červnu 1919 bitvu o Zvolen a Slovensko bylo připojeno v nečekaně širokých hranicích. Ono je to vlastně docela sranda:

„ …Šnejdárek mínil útočit na Maďary ve směru Levice od severu. Francouzský generál Schüler, Alsasan, měl útočit ze západu. Béla Kun pravděpodobně velel bolševikům. Jelikož Šnejdárek neměl téměř žádné zálohy, rozhodl se pro lest. Zavolal si jednoho z důstojníků a dal mu příkaz, aby vyrazil směrem ke Košicím a vzal s sebou asi stovku vojáků v plátěných uniformách. Tito vojáci si museli načernit tváře a ruce a na hlavu si uvázat ne zcela bílé šátky jako turbany. Na každé železniční stanici pak museli vystoupit, chodit po peróně a hovořit nahlas senegalsky. Důstojník oponoval, že nemá ani jednoho vojáka, který umí senegalsky. Šnejdárek jej ubezpečil, že stačí, když budou něco nesrozumitelně drmolit, ale srozumitelné musí být slovo Senegal. Počítal s tím, že nejeden maďarský špión se tohoto slovíčka chytí a údaje trochu přežene, aby dostal vyšší odměnu. „Senegalci“ vystoupili pouze v Žilině a v Košicích, přesto za 48 hodin v Pešti „věděli”, že Franchet d´Esperey, vrchní velitel spojenecké armády na Balkáně, poslal Šnejdárkovi přes Rumunsko jako zálohu dva pluky Senegalců (asi 6000 vojáků). Z Pešti se poté dezinformace dostala na frontu, kde řada maďarských vojáků nechtěla padnout do zajetí a vrhala se do řeky ze strachu před lidožrouty. Senegalce tvořili mladí vojáci z Vršovic v Praze.„

Podkarpatská Rus na ocase mapy byla připojena až 4. června 1920. Založení či dovršení Československa by se tedy mělo slavit až 4. června, ale my máme Jiráska a historie se prostě jinak děje a jinak zaznamenává. Události a jejich zápis spolu nějak souvisí, ale je občas dřina tu souvislost najít, a někdy tam prostě není. 

Dnes, kdy se dějiny zase pohly a rozhodly se nás hodit do nové skutečnosti a možná vyhodit z Evropské Unie, se ty divné pocity a otázky vrací. My, zbytkové Česko, jsme se s dobytým Slovenskem a kdysi znepřáteleným Maďarskem a Polskem, stali divnou a úplně blbou koalicí neochotných, obrácených proti západu. A komu to prospívá kromě Kremlu? Postkomunistická koalice nepoučených. A Angela Merklová volby ve třech německých spolkových zemích před pár dny neprohrála, jak koalice neochotných doufala. Stojí si stejně neotřesitelně jako předtím, možná dokonce lépe. Posílili ovšem fašisté Václava Klause, ale jen na takovou úroveň, že budou víc otravovat. K žádné změně to v Německu nepovede, což je pro mne dobrá zpráva. Je to dobrá zpráva i pro Evropu. Ale Kreml se nevzdá a bude dál hýčkat svou koalici nepoučených. 

A co teď s našimi hlubokými záchvaty strachu, když uprchlíci byli i s evropskýmy a křesťanskýmy ideály utopeni za makedonským ostnatým drátem, hlídaným také českými policajty, v blátě řecké vesničky Idomeni? Takže uprchlíci u nás nejenže nejsou, ale už ani nepřijdou. A nepoznaný islám uvízl také někde v dějinném nedohlednu. Čeho se teď budeme s takovou chutí bát a čím se budeme tak dramaticky strašit, kromě nacistických symbolů? Ministr policajtů Chovanec říkal, že chápe obavy zpěváka Ortela o vlast. Taky jsem zpěvák. Moje obavy ale nějak nechápe. 
Možná kdybychom ten zástupný problém odhrnuli, tak bychom objevili, že v té hluboké studni našeho hysterického strachu a frustrace plave na dně cosi nám známějšího a skutečně nebezpečného, cosi, co zabralo Krym, vyzbrojilo a chránilo Asada, který žene Syřany do Evropy, a teď bombardovalo biblické město Aleppo, jedno z vůbec nejstarších měst lidských civilizací...a leje do toho burana na Pražském hradě vodku...
A od kdy se vlastně jezdí vpravo na Slovensku?

Srdečně zdravím  

Jaroslav Hutka

Můj postoj k realizaci obchvatu byl a je konzistentní. Nařčení uvedená v článku z 18. ledna t.r. v Chrudimských novinách o mém postoji k problematice sjezdu u Medlešic odmítám.

Jak lze účelně zmanipulovat skutečnosti, je zřejmé z dokumentů, které jsou v příloze uvedeného článku. Dokázal to „redaktor“ Chrudimských novin Jakub Valenta, když nařkl nejen mou osobu ze zrušení možnosti sjezdu u Medlešic. Získal, jak píše, od vedení ŘSD (?) zápisy z jednání o přípravě projektu první části obchvatu. První zápis z 21. listopadu 2001 sice dal v plném znění do přílohy svého článku, ovšem ve vlastním textu článku uvedl pouze jednu větu o mimoúrovňové křižovatce u Medlešic, ale další větu ze zápisu s naším požadavkem, mimochodem dohodnutým se všemi účastníky, na zachování sjezdu od Pardubic, už do svého textu nepřepsal. Zřejmě předpokládal, že jen zcela výjimečně bude čtenář číst celé obsáhlé přílohy. Zde bych chtěl požádat ty, kteří mají ještě zájem se seznamovat s tím, jak před 14ti lety jednání probíhalo, aby si po prostudování zápisu závěr udělali sami. Zápis z tohoto jednání je mi dobře znám, Jakub Valenta se mne ve své bohorovnosti v rámci objektivnosti na nic neptal. Tak se mu podařilo zcela úmyslně (nebo z nezkušenosti !?) zkreslit skutečnosti.

V druhém přiloženém zápise ze dne 2. června 2006 se jedná o přehrazení sjezdu od Pardubic betonovými svodidly. Opět jsem byl vhodnou manipulací nařčen z toho, že jsem jako místostarosta zodpovědný za dopravu o tomto kroku věděl. V tomto případě si Jakub Valenta ani neověřil, že v tu dobu jsem již nebyl téměř rok ve funkci. Také bych si vyprosil, aby si autor článku odpustil výrazy o mém špatném svědomí, o impotenci místní samosprávy, či o tom, že „mlčím, mlžím“, o „máslu na hlavě“, plusových bodech, nebo o hašení požáru…

Pokládám si otázku, proč takový článek právě nyní Jakub Valenta napsal, k jakému účelu byl vytvořen, komu má sloužit. O korektnosti autora nemůže být podle mne ani řeči. V oblastech dopravy a majetku, které mám na chrudimské radnici na starost, bude vždy dostatek problémů k řešení. Názorů na věc ještě více. Najít optimum, řešit problémy, mi může pomoci kdokoliv, ale vždy, prosím, bez emocí a invektiv.

Jaroslav Trávníček, místostarosta Chrudimě

Reakce na tento text Jaroslava Trávníčka se nachází zde.