Parlamentní noviny - Lékař celostní medicíny Jan Hnízdil, který je znám díky komplexnímu výkladu medicíny a svému veřejnému působení, tvrdí, že nynější politika přitahuje psychopaty, jimž chybí funkční mozková centra, která jsou zodpovědná za soucit, svědomí, stud, spolupráci. My se divíme, jak mohou tak lhát, urážet, zatloukat. Oni na svém chování nic závadného neshledávají. Vládne nám banda psychopatů, financovaných podnikatelskými skupinami, ve prospěch těchto skupin, na úkor občanů. Jediná šance na změnu je zdola.

Ve svém lékařském desateru doporučujete neposlouchat projevy politiků, protože šíří zdraví nebezpečné negativní emoce. Jaké emoce tedy ve vás vyvolávaly billboardy a další propagace těch, kteří usilovali o naše hlasy v letošních krajských a senátních volbách?

Je to učebnicový příklad manipulace, brainwashingu. Pořád stejné triky. Naleštění a rozjásaní politici slibují: „Korupci vymýtíme, zdravotnictví zadarmo, pivo zlevníme, důchody zvedneme, imigranty k nám nepustíme, my makáme...  odevzdejte nám svoji vůli, svůj hlas, věřte nám…“. A my jim na to pokaždé skočíme. Pár týdnů po volbách sliby neplatí a politici se chovají jako utržení ze řetězu. Na druhou stranu, kdyby nám politici z billboardů ustaraně sdělovali, že zdravotnictví zadarmo být nemůže, na důchody není, korupce je problém každého z nás, že se s ostatními státy Evropy musíme podílet na řešení imigrační krize, tak je nikdo nevolí. O nastavení zrcadla nestojíme. Před pár dny jsme vzpomínali osmdesátin Václava Havla, říkali si, jak nám chybí. Kdyby se ho ale podařilo oživit, vsadím se, že by nás nabádal k pomoci imigrantům, postavil se po bok Angely Merkelové. Ve volbách by byl bez šance. K jeho pravdě a lásce se rádi hlásíme. Máme ale velký problém je žít.

ZŠ a MŠ Benešov - Na ZŠ Karlov se učilo jako ve 30. - 40. let 20. století. Všechny děti 2. tříd i my paní učitelky a asistentky jsme se vrátily do starých dob a jeden celý týden jsme v rámci projektu učily jako za časů našich prababiček.

Děti se totiž dnes ve škole už zcela běžně setkávají se skupinovou, individuální, projektovou výukou, a proto jsme se rozhodly ukázat dětem, že to, co je nyní běžné, dříve děti nezažívaly. A jak nejlépe toho dosáhnout, než jim ukázat opak? Vystěhovali jsme třídy, uklidili všechny obrázky, schovali techniku, dali pryč vše, co bylo jen trochu zajímavé. Oblékly jsme se jako vážené slečny učitelky a připravily si nezbytné ukazovátko i rákosku.

Rodiče byli naštěstí vstřícní a jako vždy nám velmi pomohli, když děti oblékli do dobového oblečení, na svačinu jim připravili chléb s máslem a nechali nás dělat naší práci, jejíž součástí byly i dobové tresty, jako třeba klečení v koutě. Po prvním dni jsme nemohly uvěřit tomu, že všechny děti dokázaly celou vyučovací hodinu sedět s rukama za zády, nevykřikovaly, nedožadovaly se pozornosti a dokonce tu svou udržely, ačkoliv jsme se ani jednou neprotáhly, nevyskočily z lavice, nesoutěžily, ani nezpívaly … Zkrátka jen a pouze frontální vyučování. Výklad, poslech, psaní do sešitu.

Najednou jsme neměli ve třídě jediné dítě s poruchou pozornosti. Děti se hlásily, plnily úkoly, nezlobily a domů odcházely se slovy, že lepší výuku ještě neměly. Mnohé z nich to prohlašovaly i po celém týdnu takového vyučování. No nevím, jestli tedy dnes my učitelé neděláme něco špatně. Ke každému přistupujeme individuálně, neustále se snažíme děti zabavit, upoutat je, zpestřit jim výuku, vše se jim snažíme podat zajímavě a oni jsou pak šťastní za výuku bez toho všeho? V každém projektovém týdnu se snažíme o to, aby přinesl něco nového nám všem. A závěr tohoto týdne? Děti mají rády pevný řád, vidí v něm jistotu a bezpečí!

Základní a mateřská škola Benešov, Na Karlově 372

Hospodářské noviny - Po řadu let uváděli lidé zajímající se o architekturu jako mimořádně pozitivní příklad Litomyšl. Nyní se podobnou cestou vydává čtyřikrát menší obec. Obyvatelé Líbeznic si dali dárek v podobě moderního centra, které je velkorysé, funkční, originální a přitom za málo peněz.

V Líbeznicích vznikla u fotbalového hřiště tělocvična pro řadu sportů, která však slouží i jako zázemí hned několika místním spolkům a díky dobré akustice může být vhodná i pro koncerty, plesy či divadelní představení.

V sobotu 5. listopadu se ve veřejném prostoru malé obce schází stovky lidí. Všech generací. Většinu nepochybně tvoří zdejší občané, ale v davu občas zahlédnu i lidi, kteří odsud nejsou. Na všech je patrná zvědavost a zájem.

[[img:chrn_fullwidth:14503:]]

Jako první promlouvá starosta Martin Kupka. Připojuje se místostarosta, zástupci místních spolků, ale také architekt, statik, šéf stavební firmy či technický dozor investora. Scházíme se zde totiž při otevření důležité stavby, dalo by se říct novodobé sokolovny. Právě byl dokončen a veřejnosti představen moderní multifunkční sál.

Projekt změnil herní taktiku

Asi takhle jsem si během studia v Nizozemsku kdysi představoval, že by to u nás mohlo normálně vypadat. Obec něco potřebuje, vyhledá si na to vhodného architekta, spolupracuje s ním, aby získala výsledek, jaký požaduje, do přípravy a zadání stavby se zapojuje veřejnost, a když je hotovo, všichni si potřesou rukou (přestože stavba bývá často zápas, při němž nevyhnutelně dochází k mnoha konfliktům). Panuje víra, že budoucí provoz stavby prokáže její význam, potřebnost a slovy architekta Jana Hájka "stane se společným jmenovatelem společně prožívaného života, odtáhne lidi od přitroublých televizních pořadů, zpřetrhá neviditelná chapadla chytrých telefonů a vrátí počítačovou generaci dětí k míči".

[[img:chrn_fullwidth:14504:]]

Po řadu let uváděli lidé zajímající se o architekturu jako mimořádně pozitivní příklad Litomyšl. Město, kde si politické vedení včas uvědomilo význam a důležitost architektury, dokázalo tento svůj zájem přenést i na úředníky a za čtvrtstoletí po revoluci zrealizovat celou řadu výborných staveb a úprav veřejných prostranství.

Nyní se podobnou cestou vydává jiná obec, co do velikosti ještě čtyřikrát menší. Shodou okolností začíná její název na stejná dvě písmena. Tentokráte jde o Líbeznice.

Sportovní a kulturní centrum Na Chrupavce (jak zní oficiální název) tvoří kratší stranu fotbalového hřiště. Jeho výstavba přispěla rovněž k odstranění jedné dávné taktické varianty místních fotbalových zápasů. Hřiště bylo totiž v podélném směru nakloněno o více než dva metry a domácí hrávali druhý poločas tradičně směrem dolů. Dnes je nově srovnáno a vykopaná zemina byla použita na vytvoření terénního valu podél delší strany, kde představuje základ pro minimální tribunu.

[[img:chrn_fullwidth:14505:]] 

Architekti si uvědomili, že když stavíte vedle rozsáhlého zeleného obdélníku o rozměrech zhruba 100 x 70 metrů, musíte sem přijít s podobně lapidární geometrickou formou a minimalizovat množství viditelných materiálů. Výsledkem je dřevostavba ve tvaru oválu o rozměrech 60 x 20 metrů, jejíž fasáda je po celé délce obložena modřínem.

Bez schodů i bez chodeb

Stavba působí velkoryse, ale peníze se hlídaly na každém kroku. Asi nejlépe to ilustruje fakt, že přestože se jedná o dvoupodlažní stavbu, nenajdeme uvnitř žádné schodiště ani chodbu. To jsou totiž atributy, které stavbu prodražují a nepřinášejí žádnou přidanou hodnotu.

Dům je umístěn ve svahu, na terénním zlomu. Do jeho horní úrovně se tak vstupuje z jedné strany a do spodní z druhé. Znamená to tedy, že dvě podlaží jsou uvnitř nepropojena, ale funkční rozvržení stavby je uděláno tak, že to v naprosté většině případů nevadí.

Obdélníkovou část oválu tvoří dvoupodlažní prostor hlavního sálu, který využívá sedmnáctimetrového rozponu z lepených dřevěných vazníků. Dva půlkruhy, jeden v dominantní žluté barvě a druhý v modré, vycházejí z barevnosti obecního znaku.

[[img:chrn_fullwidth:14509:]]

Kromě technického zázemí tělocvičny v nich také najdeme například klubovnu skautů, kavárnu, menší sály a ochoz ve druhém patře, odkud můžete z nadhledu sledovat třeba fotbalový zápas.

Slavnostní zahájení vyvrcholilo právě fotbalovým turnajem za aktivní účasti legendárního Antonína Panenky, který nastoupil v dresu Líbeznic. Vítězem se stal tým složený z místních občanů, který se dal dohromady jen kvůli turnaji a dokázal, že talentu je zde na rozdávání v mnoha oborech.

Při otvíracím ceremoniálu byl též návštěvníkům nabízen malý leták s řadou podstatných informací o způsobu výstavby takovéhoto domu. Tohle by ale mělo být už dnes u každé významné veřejné investice samozřejmé. Strašně rád bych se tedy dočkal doby, kdy bych podobný přístup mohl označit prostým slovem normální. Zatím tomu tak není, ale právě proto je příklad Líbeznic tak důležitý.

Adam Gebrian, Hospodářské noviny

[[img:chrn_fullwidth:14507:]] 

Sportovní a kulturní centrum Na Chrupavce

Investor: Obec Líbeznice 

Autoři: Ateliér M1 architekti, Jan Hájek 

Spolupráce: Michal Tichý 

Design: Barbora Zachovalová, DSPSN 

Generální dodavatel: JMA Group 

Subdodavatelé: CecoLegno, Kareja, DOLS, S.M. elektro, Becker sport ČR, AB Plast – Průmyslové podlahy 

Náklady na výstavbu: 36,4 mil. Kč

[[gal:14511]]

Forum24 - „Z 98 procent si zákazníci účtenky neberou, jejich názory jsou většinou razantní a vyhraněné, mnohdy nepublikovatelné,“ říká v rozhovoru pro FORUM 24 Ivo Hucl, majitel čajovny, pořadatel kulturních akcí, básník a spisovatel, ale také organizátor petice za zrušení EET, kterou podepsalo více než 15.000 lidí.

V obsáhlém rozhovoru se zamýšlí nad pravým účelem elektronické evidence tržeb, přibližuje, jak je náročný chod čajovny v menší obci, a vzpomíná na aktivity v době normalizace.

Máte ve své čajovně v západočeských Šťáhlavicích pokladnu napojenou na EET? Kolik stála a jaké jsou měsíční poplatky?

Zákon č. 112/2016 Sb., o elektronické evidenci tržeb byl vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 13. 4. 2016 a v platnost vstoupil 1. 12.  2016, takže bohužel pokladnu napojenou na EET máme. Kdo by se chtěl vystavovat drakonickým pokutám, které spočívají na libovůli příslušného úředníka státní správy? Pokladna nás stála 7 732 Kč, instalace, na kterou kterou jsem musel přizvat odborníka, 2 082 Kč, výkonnější router na 1 600 Kč, měsíční paušál na připojení naší lokální internetové sítě Radynet činí 900 Kč měsíčně, 116 Kč 10 kusů náhradních pokladních kotoučů. O mnoho vyšší budou náklady na účetnictví. Co mě však děsí víc než tyto přímé náklady, je následný chod pokladny a údržba jejího provozu.

Z jakého důvodu?

Důvod je velmi prostý. Za technické nedostatky a výpadky systému nesu plnou odpovědnost já a manželka, nikoli Ministerstvo financí ČR. Nejsem počítačově negramotný. Často realizuji velké mezinárodní kulturní projekty, při kterých je počítač hlavním komunikačním médiem, ale pokladně s více než 2 000 funkcemi prostě nerozumím. Dobře tento problém vyjádřili mluvčí dvou firem ministra financí, Penam a Vodňanská drůbež, v žádosti o vyjmutí z on-line režimu EET: „Požadovat vystavování dokladů po řidičích jde daleko nad rámec jejich kvalifikace a pracovních povinností,“ a dále argumentovali, že pokud výjimku nedostanou, budou muset investovat do školení řidičů či přijetí kvalifikovanějších zaměstnanců, což by mělo významný dopad na hospodárnost společnosti. Babišovi vlastní zaměstnanci potvrzují, že pokud bych chtěl mít alespoň bazální jistotu, že pokladna funguje, jak má, znamená to minimálně týdenní školení pro mne i pro personál. Takže další čas a další nehorázné náklady. Stoprocentní jistotu však nebudete mít nikdy. A za každý přestupek hrozí sankce jako za vytunelování Mostecké uhelné. Jeden náš známý z Kanady, který v Čechách provozoval malou firmu, šel před Vánoci ukončit živnost. Když jsme se ho ptali na důvod, odpověděl: „Nemám zapotřebí pořád se něčeho bát.“

A vaše zkušenost z měsíčního fungování EET?

O sobotách a nedělích, kdy lidé sedí doma u internetu a síť je přetížena a i do čajovny jezdí na výlety více hostů, se pokladna často nepropojuje s terminálem. Někdy trvá až pět minut, než vyjede účtenka s nesmyslně dlouhým a neplatným kódem. Zákazník, který spěchá do Šťáhlav na vlak, to většinou nevydrží a uteče bez ní. Často se také stává, že při celodenní inventuře vyjede odeslaná tržba dvojnásobná, než je reálně v kase. To pak znamená procházet ve storno nastavení jednotlivé platby a hledat, která se uložila dvakrát, nebo volat technika, kterému jen za cestu z Plzně platíme 380 Kč. Jistota, že vše v tomto Matrixu funguje správně, je nulová.

Promítl jste tyto zvýšené náklady do cen nabízených čajů a dalšího sortimentu?

Zvýšené náklady na EET jsme do cen zatím nepromítli. Zdražení pro nás není technicky jednoduché. Máme originální nápojové a jídelní lístky, ručně vázané japonskou vazbou ve vyřezávaných dřevěných deskách. Každá změna znamená vytvořit novou sazbu, vše vytisknout a znovu svázat. A to představuje nejméně další dva dny práce a další finanční zatížení. Na jaře chystáme rozšíření sortimentu, cenovou úpravu tedy provedeme najednou. Uvažujeme o zvýšení cen asi o pět až osm procent.

Jak se k systému staví zákazníci? Berou si účtenky? Sdělují své názory?

Za sedmnáct let své existence se Bezejmenná čajovna stala v jistém slova smyslu poutním místem pro stovky milovníků esteticky neotřelého prostředí, alternativní kultury, čerstvých výrobků z naší pekárny a samozřejmě i špičkových čajů nebo rumů, ale i „experimentální“ gastronomie. Možná i díky souznění hosta a hostitele většina příchozích sdílí a podporuje naši filozofii i kulturní hodnoty. Většinově EET odsuzují jako arogantní socialisticko-inženýrský projekt. A je jedno, zda jsou to místní řemeslníci, živnostníci, starostové okolních obcí, umělci, politici nebo senátoři. Z 98 procent si účtenky neberou, jejich  názory jsou většinou razantní a vyhraněné, mnohdy nepublikovatelné (smích). Stručně řečeno, převládajícím názorem je – „zrušte EET“.

Jste autorem petice proti EET, kterou podepsalo více než 15.000 lidí. Co vám na EET vadí?

 Jak jsem již uvedl v několika rozhovorech, tento problém má mnoho rovin a různě hlubokých vrstev. Zcela zásadní je, že EET je špatný a nefukční zákon, který ani v – pro nás vzorové destinaci – Chorvatsku, žádné benefity do státního rozpočtu nepřinesl. Snad krom mnoha zavřených živností a šťastných úsměvů oligarchů a distributorů pokladen. Svými restriktivními účinky je to zákon vhodný snad pro dobu výjimečného stavu, ne však v čase všemi deklarované ekonomické prosperity. Asi nejdůležitější je pro mne otázka lidskoprávní. EET naplňuje mé stále živé obavy z orwellovských a zamjatinovských vizí. Šmírování, zneužití dat, další prolomení státu do soukromí, odlidštění moci. Stát si nemůže dovolit eliminovat problémy tím, že jejich řešení deleguje na občany. Žádný zákon nám neukládá, abychom rozuměli moderním technologiím. Nemusíme vlastnit televizi, chytrý telefon nebo internet. Přesto nás stát nutí si tyto technologie pořizovat, abychom splnili zákon. A již zmiňovaná zbytečná práce navíc, abychom dokazovali, co by měl dokazovat někdo jiný? Dny, které každý podnikatel musí odpracovat na oltář státní byrokracie, již přesahují robotní povinnost před rokem 1848. Robotníkům od vrchnosti alespoň náleželo k občerstvení půl libry chleba, od státu se živnostník dočká leda další kontroly.

Neméně důležitou je otázka psychologická. Sociologickými výzkumy je doloženo, že osobnostní integrita se pod stálou kontrolou a dozorem rozpadá, mizí kreativita, člověk má tendenci unikat do vnitřních světů. Přesně to se dělo v dobách normalizace. Lidé se realizovali na chatách, v zahrádkářských koloniích, vytvářela se ghetta. Společenský život a přirozená angažovanost zmizely a stát chátral. Každý, kdo prožil normalizaci, si musí pamatovat tu všudypřítomnou mrtvolnou šeď. Nic na těchto faktech nezmění ani populistické fráze, že poctivý se „dohledu“ obávat nemusí. Osmdesát procent funkcí EET nemůžete ovlivnit nebo jim nerozumíte a vinou on-line napojení žijete ve stálé nejistotě. Stát tímto projektem veřejně přiznává, že více než milionu svých občanů přestal důvěřovat. To je pro budoucnost této země obrovský problém. Pro efektivní fungování státu je zcela nezbytné, aby se s jeho politikou identifikovalo co nejvíce svobodných, kreativních a tvořivých lidí. Kreativita je totiž vázána na svobodu, svoboda na důvěru a důvěra zas na kreativitu. Jinak řečeno, svobodně žít a podnikat „ve skleněných domech“ pod věčným dohledem nějakého dobroditele se nedá.

Pak je zde rovina společenská. Stát má ze své podstaty povinnost chránit všechny své občany a starat se o ně, pro všechny vytvářet co nejkomfortnější podmínky k životu a práci. Ministr financí Babiš a ministr Mládek s nesnesitelnou lehkostí žonglují slovy: ten nebo ti kradnú, ten lže, toto jsou paraziti, ten podvádí, ten krátí daně. A to bez následných trestních oznámení, bez důkazů, bez vyšetřování, bez soudů. To hraničí s trestným činem podněcování k třídní nenávisti. Tento žargon měli ve slovníku vždy jen populisté a diktátoři s cílem rozjitřit nejhorší lidské pudy a pak nalézt pokud možno „definitivní“ řešení. Současná atmosféra ve společnosti se tímto velmi podobá padesátým letům, kdy třída sedláků, základní garant tehdejší hospodářské stability, dostala od komunistů nálepku kulaků, aby jim následně mohla být ukradena půda. Karel Čapek podobnou situaci v dobách nastupujícího fašismu popsal takto: „Přervána je přeútlá osnova vzájemnosti od člověka k člověku; rozděleni jsou lidé a naházeni na hromadu davu.“ Lidé, kteří mně telefonují, se svěřují se svým strachem. Babišova výzva, aby venkovské hospody, které zruinovalo EET, začaly provozovat obce, není jen bezprecedentním pokřivením podmínek k podnikání, ale svého druhu znárodněním.

Mnozí živnostníci zákon o EET kritizují i po jeho právní stránce. Prý jim nedává možnost bránit se úředníkům…

Nejsem ekonom ani právník, ale zásadně nesouhlasím s tím, jakou moc zákon o EET deleguje na státní správu. Úředník má téměř neomezenou možnost hodnotit a rozhodovat, co je přestupek, co je porušením zákona, a libovolně tato porušení trestat. Pokutou až 500.000 Kč, zrušením živnosti, nebo dokonce uzavřením provozovny. Podnikateli naopak téměř žádnou možnost se bránit nedává. Úředník příslušného finančního úřadu dostává tímto pravomoc, která v běžném právním státě náleží pouze soudům. Živnostník pořád něco musí a státní správa za jeho daně vymýšlí další omezení, další povinnosti, další regulace. Kdy se naposledy objevilo opatření, které živnostníkům a řemeslníkům opravdu zjednodušilo život? Kdy jim něco opravdu pomohlo? Úředník rozhoduje, živnostník nese veškerou odpovědnost. To není rovnost před zákonem, to je zásadní porušení základního principu demokratického státu.

Jaké jste na petici zaznamenal reakce?

To by byl dlouhý příběh. Archivuji již více než 50 stránek reakcí a názorů. První měsíc od zveřejnění textu petice jsem měl denně 20–50 telefonických hovorů, desítky e-mailů, občané se mnou sdíleli své rozhořčení, obavy, příběhy, nabízeli spolupráci nebo jen vyslovovali podporu. Jedinou reakcí z opačné strany barikády je osobní dopis Andreje Babiše, ve kterém mi vytýká, že bohužel neuvádím „podrobnější argumenty“, jako by forma petice měla obsahovat odbornou studii o stavu české ekonomiky. Dále uvádí, že „krácení tržeb je fenomén zásadního významu“ a že 60 procent českých firem považuje „šedou ekonomiku za reálný problém“; poctiví podnikatelé jsou sankcionováni za to, že řádně platí DPH. Nemyslím, že je pravděpodobné, že si vůbec neuvědomuje, že největší škody nepůsobí to, co se děje nelegálně, ale naopak to, co se děje legálně, mnohdy s posvěcením vládních úřadů, že největší pokřivení trhu způsobují dotace, díky kterým mohou vznikat obsahově prázdné, narcistní a neekonomické projekty jako například Čapí hnízdo. Pak dlouze a nepravdivě rozvádí, kde všude a skvěle ve světě EET funguje. Závěrem samozřejmě dodává, že ministerstvo financí nebude zrušení tohoto zákona podporovat ani iniciovat.

Všiml jste si i podpory EET z řad veřejnosti?

Bizarní informaci jsem nedávno zaznamenal z jedné nedaleké vesnice. V místní hospodě se část štamgastů velmi těšila na spuštění EET a na to, jak se zamete s těmi zloději, a samozřejmě na následnou loterii. Když s Novým rokem hospodská z důvodů nákladnosti a neschopnosti překonat technologickou bariéru EET hospodu zavřela, strašně se diví a vymáhají na obecním úřadu, aby náklady na EET uhradil a hospodu provozoval.

Měl byste nějaký návrh na řešení? Vidíte na této situaci něco pozitivního?

V každém problému se vždy nachází jeho řešení. Nastalé situaci vlastně můžeme vděčit za to, že se konečně otevřela a přiznala témata, která se dvacet pět let neřešila. Určitě musí proběhnout rozsáhlá daňová reforma. Pro začátek by možná stačilo zpracovat fundovanou analýzu, proč například české venkovské pohostinství nemůže fungovat bez „načerno“ vyplácených mezd. Možná by stačilo nechat si vyčíslit reálné náklady, které drobný podnikatel na vesnici na udržení své živnosti vynakládá a nemůže je uplatnit jako odečitatelnou položku. Možná by vysocí úředníci MF, kteří tvoří podobné zákony jako ten o EET, mohli zvednout hlavy od excelových tabulek a strávit nějaký čas v terénu. V jejich tabulkách totiž zcela chybí realita. Jen příklad. Státní úředník přijde do práce, kancelář je uklizená, topí se v ní, počítač a internet běží, na kávovaru si může navolit osm druhů kávy. Nikdy nikdo nerozporoval, že na toto pohodlí stát za každého vynaloží 30.000–60.000 ročně. Živnostník jako my si musí nejdříve odhrabat sníh okolo provozovny, zatopit (dřevem, které v létě 14 dní štípe), vyluxovat a vytřít, vyměnit žárovky, opravit záchod, zalít květiny, vyprat ubrusy a ručníky (je jich málo a do prádelny se nevyplatí jezdit), vymést komín, umýt okna, nezapomenout na revizi hasičáků, zajet na nákup, opravit auto (18 let stará toyta už to občas potřebuje), zkontrolovat trvanlivost výrobků, upéct a uvařit, co potřebuje prodat. Teprve potom si může stoupnout za bar, aby mohl okrást co nejvíce svých zákazníků. Večer spočítá tržbu, udělá inventuru, vyřídí objednávky, zaplatí vodu, elektřinu, čtyřnásobně vyšší daň z nemovitosti a konečně pošle ten zbylý balík peněz na Kajmanské ostrovy, aby se vyhnul placení daní. Ve volném čase si jen tak něco natře, vymaluje, zasází kytky, vyřídí administrativu, doladí pojištění (co kdyby si u něj někdo zlomil nohu nebo roztrhl kalhoty), napíše smlouvy, udělá nějakou propagaci. Ráno si vezme brufen a jede se nanovo. Pokud tohle všechno nevzali vládní úředníci, kteří připravovali zákon o EET v úvahu, jsou slovy Josefa Švejka „tak chytří, že jsou vlastně úplně blbí“. Vím, že veřejnost bude po dehonestující kampani velmi těžké přesvědčit o obrovském společenském významu soukromého podnikání, zvláště na venkově. Drobná, obyčejná a tvořivá práce, včetně služeb, kterou ve svém díle zmiňuje Karel Čapek, však musí být ve společnosti rehabilitována. Z dlouhodobé perspektivy je totiž společensky mnohem důležitější než neosobní a státem štědře dotované montovny s pochybným profitem či výrobní haly s trojsměnným provozem.

Máte v plánu další akce proti EET?

Upřímně, daleko raději než problematice EET bych se chtěl věnovat psaní, kulturním projektům,  rozvíjení firmy nebo jen tak chodit po lese nebo pít víno. Moje angažovanost proti EET byla vynucena nehorázným, špatně připraveným zákonem, který ohrožuje důstojný život desítek tisíc českých rodin. Státu ani podnikatelům nic nepřináší; podnikatelské prostředí nenarovnává, ale jak se postupem času objevuje potřeba dalších výjimek, naopak jen deformuje. Pro venkov nejpotřebnější profese diskriminuje a mnohé likviduje. Textem petice jsem pouze vyjádřil občanskou odpovědnost za něco, co považuji za společensky destruktivní, ale za co vlastně osobně neodpovídám. V této chvíli mám samozřejmě povinnost vůči více než 15.000 spoluobčanů, kteří petici signovali (další stále přibývají), a musím obhájit text petice před senátním petičním výborem. To je zatím vše. Pořád jsme, věřím, že bohudíky, parlamentní demokracií, takže zrušení EET se musí věnovat někdo kompetentní; vláda, politici, politické strany. Vím, že to pro mnohé bude velmi těžké rozhodování, ale živnostníci se musejí zmobilizovat a konečně jít k volbám. Musejí zvolit stranu, která bude hájit jejich zájmy. Drobných podnikatelů je téměř jeden milion. Mají v moci na české politické scéně otočit kolem dějin a dát jasně najevo, co si myslí o stranách jako ČSSD, ANO, KDU-ČSL, které je hodily přes palubu.

Provozování čajovny je specifický obor. Čajovny jsou často místem pořádání koncertů, výstav, přednášek a dalších akcí okrajových, někdy téměř undergroundových žánrů a umělců.

Jistě, čajovna v Čechách je opravdu specifický obor. Čaj je sice jen horká voda a čajové listí, nicméně právě tato jednoduchost a prostota otevírá neuvěřitelné možnosti. Právě z těchto důvodů jsme se s manželkou pro tento typ podníkání rozhodli. Přes všechny pochybné ezoterické a mystické nánosy, které se v Čechách k čaji „přilepily“, je součástí čajové kultury určitý vzdor a prostota. A jak zmiňujete, čaj s sebou nese především významné kulturní, filozofické a estetické vrstvy. Čaj vždy představuje vztah hosta a hostitele, kultura je o sdílení. V obojím jde o to být někomu bližním, společně sdílet určité kulturní hodnoty. Symbióza čaje a kultury je proto naprosto přirozená.

Jak dlouho čajovnu provozujete? A jak se vám v ČR v tomto oboru podniká?

Otevírali jsme 6. ledna 2000. V den, kdy jsme řešili tento rozhovor, jsme s manželkou začínali osmnáctý rok. Upřímně však musím přiznat, že úplně jednoduché to není. Dům pro čajovnu jsem postavil vlastníma rukama a sedm let stál osobně za „barem“. Pracovní doba 8.00–24.00, pět dní dovolené v Chorvatsku po pěti letech. Abychom vešli do povědomí a naplnili naše ideje, konala se každý týden nějaká přednáška, koncert, výstava, filmová projekce. Takže další povinnosti s ubytováním, jídlem, dopravou. Naštěstí, jak říká jeden můj přítel: „Výhodou živnostníka je, že může chodit do práce s horečkou nebo zlomenou rukou, a přitom nemusí brát nemocenskou, vybrat si dovolenou a pořád má dost přesčasů.“ (smích) V průběhu doby se tyto aktivity rozrostly ve festivaly, začali jsme spolupracovat s velvyslanectvím Japonska, městem Plzní, zahraničními umělci a dalšími kulturními institucemi. Jen v roce 2015 navštívilo naše akce v rámci festivalu Japan Fest 2015 více než 12.000 lidí. Máme vlastní publikační ediční řadu; založili jsme nadaci Charon, která se ekonomicky stará o umělce z alternativní scény, kteří se dostali do hmotné nouze. Ale to vše nic nemění na tom, že co se týká ekonomického provozu čajovny, stačí všední den, špatné počasí nebo mírná ekonomická krize a tržba nestačí ani na topení. Bezejmenná čajovna leží v malé vesnici Šťáhlavice s 500 obyvateli v podhůří jižních Brd. Z Plzně je to k nám 16 km, z Prahy 80 km, a přestože se poblíž nachází zámek Kozel, je toto ústraní pro podobné zařízení ekonomicky obrovský handicap.

Rozhovor z Ivo Huclem přinášíme o několik dní později, než bylo v plánu. Ivo byl totiž zaměstnán hackerským útokem, po kterém přišel o veškerá data za posledních 15 let. Zařazujeme proto neplánovanou otázku. Myslíte si, že hackerský útok může souviset s vaší aktivitou okolo EET? A vůbec, už vás  navštívila kontrola EET z Finanční správy?

Nejsem příznivec konspiračních teorií. Nicméně atmosféra kolem EET natolik připomíná normalizaci, že mi na okamžik naskočily všechny zkušenosti s praktikami normalizační StB. Ale opravdu se jedná „pouze“ o organizovaný kybernetický zločin. Někdo vám pošle velmi sofistikovaný virus, který zmutuje přesně na míru vaší e-mailové adresy, zašifruje data ve vašem počítači (já měl v tu chvíli připojený i zálohovací disk) a požádá o výpalné v bitcoinech. Podobných útoků je v současnosti plný Matrix. Hned druhý den jsem zjistil, že podobně bylo postiženo i několik mých přátel. Bohužel, já zatím žádné číslo konta, kam se výkupné zasílá, nedostal. Takže žádná senzace se nekoná. Jen se v tomto kontextu jeví nanejvýš směšně jistota ministra financí, že data z EET jsou v centrálním úložišti zcela bezpečná. A kontrola EET ještě nedorazila.

Když zmiňujete StB… Byl jste aktivní v boji proti totalitnímu režimu před rokem 1989? Co jste „páchal“?

Ne, aktivně jsem proti režimu nebojoval, jen jsem s ním nespolupracoval. Nepovažuji se za disidenta a nikdy jsem nepatřil k žádné větší „partě“, ani k tvrdému jádru undergroundu. V době procesu s Plastiky mi bylo teprve 14 let. Přestože ze světa disentu jsem čerpal zásadní morální a filozofické postoje, vždy jsem si nějak intuitivně uvědomoval, že výměna kulis neřeší náš vnitřní strach, náš základní ontologický problém, že každý další systém kvůli těmto nevyřešeným otázkám a vinou naší neochoty žít opravdu svobodně, skončí opět v rutině a odcizení. Když budu parafrázovat profesora Hejdánka, každá demokracie se v tomto případě projeví jako „tyranie většiny“. Uvědomoval jsem si, že pravda sice vítězí, ale nikomu nezůstává. Je nutné o ni znovu a znovu usilovat. Z tohoto důvodu jsem začal studovat východní filozofie.

A cože jsem páchal? Už v prvních ročnících střední školy jsme se současným architektem Romanem Koutským organizovali hudebně vzdělávací pořady o rockové hudbě. Krátce nato přišlo na řadu pořádání různých živých hudebních akcí. Například tancovačka s Classic rock´n roll bandem a Mikolášem Chadimou v policií zcela obklíčených Štěnovicích v roce 1979 nebo spolu s Milanem Judlem koncert Psích vojáků v hostinci U Raskena v Útušicích v roce 1980. Ten se později stal základem „desky“ Psí vojáci 1979/81 Live. Tyto akce byly příčinou prvních výslechů. Zajímavé bylo, když mi Karel Havelka alias Kocour, se kterým jsem se seznámil na pravidelných brigádách na stavbě silnice ve Štěnovicích, zaslal z emigrace, kam byl vyštván v rámci akce Asanace, na adresu vojenského útvaru ve Zbirohu, kolekci desek Franka Zappy a Captaina Beefhearta. Po několika výsleších se mojí uniformou staly modráky a celé dva roky jsem vykonával pouze „luxusní“ manuální práce, například restaurování sálu, kde maloval Alfons Mucha. Díky Kocourovi pro mne vojna byla jen procházkou Slovanskou epopejí. Po návratu mi modráky vydržely, a to až do listopadu 89. Pracoval jsem tehdy ve škodováckém družstvu v Plzni jako mazač výtahů. Být v osmdesátých letech v Plzni mazačem bylo obrovské privilegium. Mazači měli čtyři a půl, a když šla práce od ruky i šest dní volna. Volný čas jsem věnoval hlavně studiu, organizování kulturních akcí, šíření tiskovin, přepisování knih, vydávání vlastních textů a později redakci literárně-výtvarného časopisu. Ale o tom už snad nemá cenu mluvit. Není nic nudnějšího než vzpomínky starých mužů.

Jak by jste si představoval společenský vývoj vy?

Jedinou cestu vidím v minimalizaci státní intervence do osobní i pracovní sféry jeho občanů. V podpoře vzdělání a kreativity. Pokud se pan prezident Zeman v Číně skutečně naučil konsolidovat a řídit společnost, jistě panu ministrovi Babišovi doporučí text mého oblíbeného čínského filozofa Lao´c, kterým uvozujeme náš petiční FB profil: „Svět se dá spravovat, jen když se do něj příliš nevměšujeme … Čím více zákonů, tím chudší je lid, čím větším počtem ostrých nástrojů je lid tísněn, v o to větším zmatku se nachází stát, jak přibývá zákonů, tak přibývá lupičů.“ Těmito myšlenkami, starými více než 2 500 let, by se měly zahajovat všechny schůze poslanecké sněmovny i senátu. Není nutné k nim vůbec nic dodávat. Pro přirozený vývoj lidské společnosti je důležitá evoluce. Andrej Babiš zákon o EET prezentuje jako revoluci ve výběru daní. Naštěstí evolucí každé revoluce je, že každá „jako Saturn požere své vlastní děti“. V tom vězí pro české občany velká naděje.

Michal Závada, Forum24

Technet.cz - Současný strach z migrace podle polsko-britského sociologa Zygmunta Baumana ukazuje na velké změny ve společnosti. Poprvé v moderní historii je podle něj jisté, že budeme všichni žít ve světě plném jinakosti a nejistot. Nové komunikační technologie prý problém neřeší, zatím z nás spíš dělají ignoranty.

Snad každý, kdo se byť letmo setkal se sociologií, zahlédl jméno Zygmunta Baumana. Polský myslitel, který se kvůli židovskému původu musel za socialismu přestěhovat do Británie, je autorem více než padesáti publikací a jedním z nejvlivnějších sociologů dneška. Je mimo jiné autorem konceptu „tekutá modernita“, kterým popisuje neustálou a pro člověka těžko snesitelnou proměnlivost současného světa.

Mezi Baumanovy hlavní zásluhy se počítají práce popisující holocaust za druhé světové války, následnou globalizaci a mohutný nástup konzumního způsobu života i nových nerovností. Právě o nerovnostech ve společnosti přednášel v Praze na konferenci Evropské sociologické asociace, kterou pořádá Sociologický ústav Akademie věd ČR.

Následující rozhovor vznikl nad ranní kávou během prvního dne konference - a vášnivý kuřák Bauman si po celou dobu nemohl zapálit. A tak první, co nám řekl, bylo optimistické: „Nějak to přežiji.“

Prožil jste největší imigrační vlnu novodobých dějin, druhou světovou válku. Co říkáte současné situaci?
Moderní doba je období masového pohybu osob. Moderní doba vytváří lidi, kteří nemohou žít tam, kde by chtěli. Lidi, kteří jsou pak označeni za zbytečné (nebo nadbytečné).

Příčiny jsou dvě: tou první je naše záliba v řádu. My jsme posedlí řádem. Když pak stávající řád není dost dobrý, měníme ho a vytváříme řád nový – modernizujeme. A najdou se lidé, kteří se do nového pořádku nehodí.

Druhou příčinou je ekonomický pokrok. Učíme se vytvářet nové věci s méně pracovníky a menšími náklady. V tu chvíli se znovu někteří lidé stanou zbytečnými, protože jejich způsob obživy je zastaralý. A k tomu přidejte místní konflikty, spory mezi skupinami a tak dále, kvůli kterým lidé také opouštějí svoje bydliště.

Takže na současné situaci není podle vás nic nového?
Něco nového tu je. Až do druhé části 20. století se od lidí, kteří přišli do jiné země, očekávalo, že se asimilují. Když přijdete do Francie, stanete se Francouzem, když do Německa, tak se poněmčíte, a tak dále. Ale tak už to není. Můžete si to ilustrovat na problému německých gastarbeiterů. Když si je Německo po válce pozvalo, protože v zemi byl nedostatek pracovních sil, tak byli označeni za „hosty na dobu určitou“ - udělejte svou práci a vraťte se domů. Ale oni se odmítli vrátit a jsou tam pořád, ve druhé nebo třetí generaci. Ale nechápou, proč by měli přestat být Turky. Chtějí bydlet, pracovat a platit daně v Německu, ale bez toho, aby přestali být „cizí“.

K problému masové migrace tak přibyl problém diasporizace: lidé se neasimilují, chtějí si zachovat vlastní identitu. V moderní době poprvé se tedy cítíme, že jsem nuceni, odsouzeni, žít s jinými – s cizími. A není to tak, že by byli někde daleko, mimo náš dosah. Pošlete děti do školy a oni budou mít ve třídě děti s jiným jazykem, kulturou, vzhledem a tak dále.
 

Migranti nám připomínají, že svět je složitý a nesrozumitelný

Bývala situace jednodušší?
Politika asimilace si od lidí nežádala, aby se naučili velmi obtížné umění žít trvale s cizími. Vůbec není sporu o tom, že to je obtížné a o nervy. „Co si opravdu myslí? Jaké mají záměry?“ Je to zneklidňující a vyžaduje to jisté umění, musíte se naučit nové dovednosti, jak se vyrovnat s lidmi, kteří jsou jiní, cizí a odmítají svou odlišnou identitu měnit.

Potýkáme se s tím, jak každý den žít s cizinci, jak zapomenout na to, co nás odlišuje, jak spolupracovat navzdory rozdílům mezi námi. Ale nemusí to být jen těžké a obtížné. Potkávat se s jinakostí je zároveň velmi vzrušují, dobrodružné a zábavné - a my jsme nabádáni k tomu, abychom si zábavu užívali. Ale v základu jde o dovednost, kterou se člověk musí naučit. A je tu ještě jeden rozdíl, a to je globalizace.

Ve smyslu ekonomickém?
Ano, díky ní dělníci v Bangladéši přímo soupeří s lidmi, kteří pracují v Praze. Jsme spojení. Už nesoupeříte jen se svým sousedem, ale s cizinci. Když si majitelé spočítají– a oni si to spočítají, protože jsou to inteligentní lidé – že se jim vyplatí přestěhovat výrobu do Bangladéše, protože dělníci tam pracují za nižší mzdy, udělají to. A ve chvíli, kdy lidé z těchto zemí přijdou sem, jsou to „poslové špatných zpráv“, jak říkal Bertolt Brecht. Jsou symbolem globalizace a nyní přišla sem, k vám domů.

V tu chvíli se obavy z nejistoty, křehkosti, nestability současného stavu soustředí přímo na přicházející cizince. Kteří skutečně přicházejí v jistém smyslu jako konkurenti, protože zaměstnavatelé příchod migrantů mohou vítat.

Když si pustíte televizi, co uvidíte? Dramatické scény z Makedonie, z Calais, z Lampedusy a tak dále. Obyčejní lidé jako vy nebo já si na základě toho vytvoří názor, že jde o boj, ve kterém nás vlády chrání proti záplavě těch hrozných lidí odněkud z ciziny. V televizi vám ovšem už neukážou, kolik lidí přijíždí na pozvání zaměstnavatelů, kteří potřebují pracovníky. Takže tu máme dva protichůdné tlaky: jedna strana vyžaduje levnou pracovní sílu, druhá se cizí pracovní síly bojí.

Z vašeho pohledu se tedy v dohledné době nic nezmění?
Nečekám, že by se otázka nějak rychle vyřešila. Slib někoho, že zastaví migraci, bude snadný způsob, jak získat volební hlasy, takže se toho chopí celá řada populistických stran. Ale od slibu k nějakému smysluplnému řešení je velmi, velmi dlouhá cesta.

Nemůžeme být naprosto svobodní a zároveň naprosto v bezpečí

Do jaké míry jsou rozdíly mezi lidmi z různých kultur skutečné a do jaké míry máme jen idealizovanou představu o své vlastní skupině? Češi jsou asi různorodější skupina, než si obvykle představujeme...
Norský antropolog Fredrik Barth velmi chytře dokázal, že hranice nevytváříme na základě rozdílů, ale rozdíly mezi námi a ostatními nacházíme právě kvůli existenci hranic. Začíná to tedy psychologickým, mentálním vymezením – a pak si začínáme všímat odlišností. Začnou vás rozčilovat, a to včetně těch nejmenších detailů, a stanou se důvodem k posilování vaší antipatie. Tak to chodí.

Skutečně se oprávněně a správně bojíme nepředvídatelných, náhodných dopadů globalizace. Máme na jedné straně síly, které jsou zcela mimo politickou kontrolu. A na druhé straně politiku, jejíž moc neustále slábne a nedokáže plnit, co slibuje. Situace, kdy nejen nevíme, co se může stát, ale máme podezření, že až se to stane, nebudeme s tím moci nic dělat, je neudržitelná.

Žijeme v nejistotě a v nejistotě nemůže být nikdo šťastný. Nedokážeme předvídat, co se stane zítra, za týden, za měsíc. Když jsem byl mladý, Jean-Paul Sartre mi řekl, že člověk musí mít životní projekt. Člověk by podle něj měl vědět, čím chce být, a pak krok po kroku k tomu cíli mířit. Ale to dnes zní absurdně v situaci, kdy jsme neustále překvapováni, kdy se nemůžeme připravit na to, co přijde. Logicky nám pak vadí, když nás někdo nebo něco upozorní na to, jak křehké je naše postavení. Včera byli doma, dneska jsou tady: kdo ví, kdy se něco takového stane nám.

V České republice se více mluví o tom, že migranti jsou spíše zátěž pro sociální systém než konkurence na pracovním trhu.
Britská Labour Party, která byla historicky proimigrační, je v současné době pro omezení migrace kvůli obavám z poklesu mezd. To je hlavní obava a v podstatě rozumný argument – migrace vede ke snižování mezd. Ale kdyby někdo shromáždil všechny imigranty a poslal je domů, tak by polovina zdravotnických zařízení, restaurace a hotely mohli zavřít. Jsou tam a pracují za velmi nízké mzdy – většina místních by jejich práci nechtěla.

A to i přes to, že ve Velké Británii – nevím jak v Česku – je výrazný tlak na zvyšování „flexibility“. Všichni jsme vedeni k tomu, abychom přijímali i „mizerné práce“. Zaměstnání, ve kterých nemáte žádnou záruku stability, záruky, výhledy na kariérní postup. Mladá generace se tak postupně učí pracovat v podmínkách obvyklých pro třetí svět. A lidé, kteří přicházejí z Afriky nebo z Asie, jsou ochotní takové práce vzít.

Starší generace, vyrostlá po válce, vstupovala do dospělosti s tím, že pozice jejich rodičů pro ně jenom startovní čára. Budou mířit jen výš, výš, výš. Dnešní mladí jsou první poválečná generace, která na tom je jinak.

Lidé žijí v nejistotě, která by se dala rozdělit na tři komponenty: neznalost, bezvýznamnost a ponížení - které plyne z toho, že nic nevíte a nic nezmůžete.

Nejistota je velmi nepohodlná: dostanu dobrou práci, budu si moci pořídit dům nebo byt, budu moci poslat děti do školy? Co se stane, když onemocním, co se stane, když se moje firma spojí s jinou firmou? Když taková nenadálá událost přijde, nemáte prostředky, jak se bránit.

Rada, kterou obvykle uslyšíte, zní: Musíte být flexibilní. Jenže flexibilita je právě to, co způsobuje tu nejistotu. Nejistotu nelze vyléčit další nejistotou. Proto opakuji, že jsou dvě základní lidské potřeby: svoboda a bezpečí. Obojí potřebujeme stejnou měrou, ale zároveň jsou tyto potřeby v protikladu. Když chcete být svobodnější, platíte za to nějakým nebezpečím. Nemůžete mít obojí v maximální míře zároveň (v originále: „You can’t have your cake and eat it, too.“).

Tíhnou lidé obecně spíše ke svobodě, nebo k jistotě?
Když se podíváme do historie, vidíme, že pokrok se neubírá stále vpřed, spíše se podobá kyvadlu. Před 90 lety napsal Sigmund Freud knihu o nespokojenosti ve společnosti a důvod spatřoval právě v tom, že jsme se vzdali svých svobod, abychom si zajistili stabilitu, bezpečí a předvídatelnost.

Také dnes platí, že nemůžete mít zároveň naprostou svobodu a naprosté bezpečí. V posledních letech se mi ale zdá, že trend je opačný. Vzdáváme se bezpečí, abychom si zajistili větší, bezprecedentní svobodu. A svoboda je úžasná. Dnes není problém svobodně se přihlásit ke své sexuální orientaci, svobodně si vybrat (nebo změnit) náboženské vyznání, zvolit si bez překážek svou identitu. A často je to možnost volby bez závazků, třeba rozvody jsou stále jednodušší. Ale kvůli těmto svobodám a možnostem volby stoupá naše nejistota – to je cena, kterou za svobodu platíme. To podle mého vysvětluje, proč tolik prahneme po bezpečí.

Politikové i další demagogové slibují: „Zavřeme hranice, v Česku budou žít jen Češi, v našich domovech budeme v bezpečí.“ Na pocitu nejistoty a strachu se dá politicky vydělávat. Lidé chtějí více jistot – ale za tyto jistoty budou muset zaplatit svou svobodou. Všímám si, že lidé jsou opět ochotní obětovat více a více své svobody, pokud jim někdo slíbí, že za to dostanou pocit bezpečí.

Příkladem může být letecká doprava. Docela hodně létám a jako všichni ostatní – co jiného mi zbývá – se podrobuji ponižujícím předletovým prohlídkám. Proskenují vás, prozáří vás, v podstatě vás můžou svléknout. Před čtyřiceti lety by to bylo nemyslitelné, dnes se lidé podřizují. Proč? Protože slyšíme na ten slib bezpečí.

Kdykoli používáte svůj telefon, tablet nebo počítač, někde o vás v centrální databázi vznikají nové, podrobné poznámky. Nejsou to KGB, CIA a jiné tajné služby, které platí agentům za šmírování. Tajné služby neměly ani setinu informací, které o sobě nyní dobrovolně posíláme na všechny strany. Ale lidem to nějak nevadí, protože je to pohodlné. Lidé se v současnosti nebojí ztráty svobody a důstojnosti, nebo alespoň ne tolik, jako se bojí ztráty pocitu jistoty. Chytří politikové vědí, jakým směrem vítr fouká, a svou rétoriku tomuto trendu přizpůsobili.

Technologie nám mohou pomoci, ale spíš se za ně schováváme

Moderní svět je přímo podmíněn novými technologiemi. Mnoho optimistů předpokládá, že právě technologie pomohou vyřešit problémy dnešního světa. Co si o tom myslíte?
Moderní technologie si získávají ohromné sympatie jednoduchým slibem: život s technikou je pohodlnější. A to rozhodně je. Nemusím každý den natahovat hodinky. Můžu mluvit s kýmkoli z mých přátel, ať jsou kdekoli. Můžu si přečíst skoro cokoli na displeji svého telefonu. Život je nepochybně pohodlnější.

Informační technologie také hodně zjednodušily společenskou komunikaci, alespoň na první pohled. Není až takový problém udělat si na internetu za den 500 nových „přátel“. Nemusíte se s nimi setkat tváří v tvář, nemusíte jim nic slibovat, k ničemu se nevážete. Můžete si užívat zábavy bez nepohodlných aspektů mezilidské komunikace.

Bohužel to má svou cenu. Mnoho tradičních dovedností vymírá, naopak digitalizace je na vzestupu. Slyšel jsem vtip, že továrna budoucnosti bude zaměstnávat jen dva živé tvory: člověka a psa. Člověk má za úkol krmit psa. Pes má za úkol hlídat, aby člověk v továrně na nic nesahal.

A pozor, nástup strojů ohrožuje i další zaměstnání, to se netýká jen manuální práce. Také lidé pracující s informacemi budou mít v počítačích velkou konkurenci. Někteří „znalostní pracovníci“ (v originále: knowledge workers) budou nahrazeni. Dokonce i instituce, které se zabývají vzděláváním, budou čelit velkým změnám.

Dalším nepříliš pozitivním aspektem technologií je, že nám usnadňují život a tím nás opakovaně trénují v tom, abychom si vždy zvolili tu jednodušší cestu. Žijeme ve dvojím světě. On-line a off-line, tedy na síti a v reálném světě. On-line je vše velmi jednoduché, stačí pár kliků a je to hotovo, když se chcete vrátit, můžete se vrátit. Na internetu si snadno uděláte přátele a snadno se jich zbavíte. Když vás kamarád nudí, stačí přestat odpovídat a je po problému. Randění na internetu je mnohem jednodušší a rychlejší než randění ve skutečnosti. Ale když trávíte devět hodin před obrazovkou, ztrácíte schopnosti potřebné k životu v reálném světě, off-line. Pak vyjdete na ulici a najednou jste konfrontování s hromadou lidí, často divných lidí, podezřelých lidí, s vlastními cíli...

V reálném světě nejste pánem nad situací, jako je tomu při používání počítače. Nemůžete vymazat či zavřít, co se vám nelíbí. Nejednáte s pasivními objekty, je to jednání živých, svébytných subjektů. To znamená, že musíte vstoupit do komplikovaného dialogu, ve kterém vyjednáváte, jak spolu či vedle sebe žít.

Další velmi znepokojující jev se týká našeho vnímání světa. Když nové technologie přicházejí, vždy se očekává, že přinesou lidem lepší informovanost. Že zmenší vzdálenost mezi lidmi a otevřou nové horizonty. „Teď budou mít všichni přístup ke všem informacím,“ říkají lidé. „Rozvineme své kritické schopnosti a otevřeme se novým možnostem. Budeme humánnější, technologie zvýrazní to nejlepší, co v nás je.“ To jsou opravdu optimistická očekávání.

Když se ale podíváme na studie, které zkoumají, jak lidé informační technologie skutečně využívají, zjistíme, že většina lidí je používá k tvorbě a upevnění vlastní „bubliny pohodlí“ (v originále: comfort zone). Je to zóna, kde nemusíte řešit žádné nepohodlné kontroverze, nemusíte obhajovat svoje myšlenky, nemusíte nic vysvětlovat.

Na internetu se – pokud chcete – můžete zcela vyhnout informacím, se kterými nesouhlasíte, a vyhledávat jen to, co vyhovuje vašemu pohledu na svět. Je vám něco nepohodlného? Klik a je to pryč. Zkuste takhle řešit problémy v reálném světě – nejde to.

Pomocí nových technologií nejraději komunikujeme tak, abychom si upevnili názory, které už máme. Bavíme se s lidmi, kteří s námi souhlasí, ne s těmi, kteří s námi argumentují nebo nás vyzývají ke změně. To rozhodně pomáhá našemu sebevědomí. Zóně pohodlí někdy také říkám „komnata ozvěn“ (anglicky: echo chamber, pozn. red.). To jediné, co slyšíte, je ozvěna toho, co sami říkáte. Nebo také „zrcadlová chodba“ – kam se podíváte, vidíte to, co chcete vidět, totiž odrazy sebe sama.

Je to příjemný luxus, to uznávám. Vědět, že nebudete konfrontování s ničím, co by měnilo váš pohled na svět, je nesmírně konejšivé, zvláště v takto složitém světě. Výsledkem ale je, že ztrácíme kritické schopnosti. Ztrácíme schopnost poznávat, vyjednávat, argumentovat, přijímat změnu.

Svět je plný změn, takže musíme umět na změny reagovat. Poprvé v moderní historii je jasné, že se musíme naučit, jak permanentně žít ve světě plném růzností. A v tom nám počítač nepomáhá. Teoreticky by pomoci mohl, technicky to možné je, ale v praxi se to neděje. Ba naopak, informační technologie povzbuzují lidi k tomu, aby z reálného světa utíkali do pohodlného světa, který si sami formují podle obrazu svého.

To není povzbudivý závěr. V některých svých knihách se zabýváte sociologickým rozborem pojmu štěstí. Jaká je cesta ke štěstí v situaci, kdy lidé utíkají z reálného světa?
Je mnoho cest ke štěstí, ale nevím o zaručeném způsobu, jak si udržet štěstí. Johann Wolfgang Goethe prý, když se jej zeptali, zda měl šťastný život, odpověděl: „Měl jsem velmi šťastný život. Ale nepamatuji si ani jediný šťastný týden.“ A to je nesmírně moudré. Vlastně říká, že blaženost nikdy není bez útrap. Štěstí nespočívá v tom, že nemáte problémy. Skutečné štěstí hledejme v tom, že jste schopni se problémům postavit, bojovat s nimi a někdy nad nimi zvítězit.

Bohužel společnost nás neučí vypořádat se s problémy. Naopak obchody se chovají, jako kdyby to byly lékárny a uměly vyřešit vaše nesnáze. Vyčítáte si, že netrávíte dost času s dětmi? Do obchodu! Tam mají okamžitý lék proti zklamání a frustraci. Naučili jsme se očekávat okamžité uspokojení. Hledáme štěstí v životě bez překážek.

Dokonce bych řekl, že je to obráceně. Opakem překážek není štěstí. Opakem překážek je nuda. Mezi bohatými je neobvykle vysoká míra sebevražd. Potomci bohatých lidí jsou ohroženi nejvíce. Možnost koupit si štěstí v obchodě je iluze. Štěstí vzniká tak, že se postavíme nesnázím a výzvám našeho života. A to znamená, že sdílíte nejen své město, ale i celou planetu s ostatními lidskými bytostmi.

Pavel Kasík, Matouš Lázňovský

Zygmunt Bauman se narodil v roce 1925 do polské židovské rodiny, před Němci utekl do Sovětského svazu a přidal se k tzv. První armádě polského vojska, která byla de facto řízena Sověty. Po válce se stal součástí složky ozbrojených sil, která byla vyčleněna pro boj s „vnitřním nepřítelem“ - což v případě Polska znamenalo i partyzánů, kteří bojovali proti prosovětskému režimu ještě několik let po válce. Zhruba tři roky byl spolupracovníkem polské tajné služby.

Bauman se do vysvětlování detailů své minulosti pouští velmi nerad. Komunistickou a vojenskou minulost považuje za mladický omyl (s tajnou službou začal spolupracovat v 19 letech) a pro deník Guardian řekl, že za ně přijímá odpovědnost. Zpětně je podle něj jasné, že se rozhodl špatně, v té době mu to tak nepřišlo: „V devatenácti jsem nevěděl tolik jako ve dvaaosmdesáti.“

Zanedlouho se ovšem situace obrátila a Bauman se stal sám „nepřítelem státu“. V roce 1953 byl vyhozen z armády; nakonec se sám stal terčem polské tajné služby. K jeho konečnému odstranění z polského veřejné života a emigraci z Polska došlo během protižidovských čistek v roce 1968. Nějakou dobu pracoval v Izraeli, ale brzy odešel do Anglie, kde od roku 1972 působí na univerzitě v Leedsu jako profesor sociologie. Od svého „odchodu do důchodu“ v roce 1990 napsal přes 40 publikací a pokračuje v přednáškové činnosti po celém světě.

Zemřel v Leedsu, 9. ledna 2017.

Aktuálně.cz - Občanské je hlídat jednak sám sebe, jednak stát jako rozpínavou moc. Hlídat lidi, jako je Babiš; ministra financí, který vlastní Agrofert.

Expres.cz - Tleskáme innsbrucké radnici, která ve městě zakázala odpalovat dělobuchy a petardy během silvestrovských oslav. Nařízení se týká jen neohlášených odpalů. O půlnoční ohňostroj tamní obyvatelé ovšem nepřijdou.

Parlamentní listy - Pokud by růst životní úrovně pokračoval stejným tempem jako doposud, k Německu se přiblížíme za sto let anebo nikdy. Zahraničí nás vysává, ročně odcházelo z Česka okolo 500 miliard korun zisků a naše mzdy patří v Evropské unii vůbec k těm nejnižším. Až tak tvrdá kritika českého hospodářství zazněla z úst ekonomky Ilony Švihlíkové při prezentaci její nové publikace v ostravském Knihcentru. Zmíněné dílo s názvem „Jak jsme se stali kolonií“ mapuje vývoj české ekonomiky od takzvané transformace v 90. letech minulého století až po současnost.

„Já se především zabývám ve své poslední knížce tím, jak jsme se vůbec ocitli v tom stavu závislé ekonomiky a co se s tím dá dělat. Už tehdy, po roce 1989, měly velký vliv nadnárodní korporace a my jsme se zařadili do světové ekonomiky jako země s levnou pracovní silou, a to se s námi táhne až dodnes. Kupónová privatizace nebyla tehdy ničím jiným než výprodejem národního bohatství pod cenou. Modernizace ekonomiky probíhala velmi pomalu a došlo také ke známému podcenění právního rámce privatizace a otevření prostoru pro mnohdy až triviální chování. Přitom jsme promarnili opravdu velmi dobré startovací podmínky, kdy jsme byli například mnohem méně zadlužení v zahraničí než Maďaři nebo Poláci,“ zahájila besedu Ilona Švihlíková.

Banky nejsou v českých rukou a odliv kapitálu pokračuje

Za další zásadní chyby pak označila renomovaná pedagožka a ekonomická expertka výprodej bankovního sektoru, kdy okolo 97 procent aktiv z finančních ústavů se ocitlo v zahraničních rukou. Přitom prodej například velmi stabilní České spořitelny se odehrál za dost podhodnocenou sumu. Zachránit stav ekonomiky měli zahraniční investoři, ale tato očekávání se naplnila jen do dost omezené míry. Cesta formou neoliberální politiky (nezasahování státu do ekonomiky – „neviditelná ruka trhu“) tedy prakticky selhala. 

 

V současné době je podle docentky Švihlíkové velkým nešvarem odliv zisků z České republiky, protože v ní působí mnoho zahraničních firem. V roce 2014 to kupříkladu činilo 488 miliard korun. „O tom se začalo mluvit až v poslední době, dříve to nikomu nechybělo, i když se uvažovalo v minulých letech i o snižování příspěvků postiženým, o krácení důchodů a podobně. Česká ekonomika totiž nevytváří vyšší přidanou hodnotu, a přestože to zní hodně nelichotivě, jsme opravdu montovnou pro zahraniční společnosti, což se pak samozřejmě projevuje i na výši mezd. Jsme takzvaným příjemcem ceny, to znamená, že ji určuje vedení cizích firem, jež provozují u nás své dceřiné společnosti. My ty podmínky musíme bohužel akceptovat, i když výkon bývá v rozporu s ohodnocením,“ vysvětlovala ekonomická expertka s tím, že někdy ještě mateřské firmy si vytahují finance ze svých poboček i fingovanými IT pracemi nebo fiktivními konzultačními a vzdělávacími činnostmi. 

„Je také obrovský rozdíl mezi tím, co si v České republice vyprodukujeme a co z toho si tu můžeme nechat, tedy mezi hrubým domácím produktem a hrubým národním důchodem. Opravdu hodně nám toho utíká ven, což vyplývá i z mezinárodního srovnání. Zahraničí nás každý rok vysává víc a víc. Pak nám chybějí zdroje na mzdy i investice. Dále máme nespravedlivý daňový systém, který je založen na zdaňování zaměstnanců a jehož základním pilířem je výběr DPH. Takový model ekonomiky, který je založen na levné práci, nízké přidané hodnotě a odlivu zisků je dále neudržitelný, o tom se ale začíná mluvit až nyní a s velkým zpožděním. Pokud by se to nezměnilo, zůstali bychom definitivně na ekonomické periférii,“ upřesnila ještě Ilona Švihlíková.

Jsme jedněmi z nejhůře placených zaměstnanců v rámci Evropy

V České republice se pracuje hodně, ale za velmi nízké mzdy a máme zde také ve srovnání s ostatními zeměmi velký počet OSVČ. V tabulce 28 evropských zemí jsme ve výši dosažených mezd obsadili až 22. místo, konstatovala dále v průběhu besedy ekonomka Švihlíková. Podle ní máme zhruba třetinové mzdy a čtyřicetiprocentní koupěschopnost oproti Německu, i když česká produktivita práce je vůči našim západním sousedům asi na dvou třetinách.

„Odboráři z ČMKOS vypočítali, že takovým tempem růstu mezd bychom Němce dohnali za 100 let anebo vůbec. Oproti tomu Slovensko se začalo vyspělejším zemím už více přibližovat. Za minulých vlád jsme často slýchávali, že chudoba není u nás aktuální téma, jenže těch lidí, kteří jsou jen těsně nad ní, je v Česku strašně moc. Potom stačí i nějaký menší neočekávaný výdaj, třeba nemoc nebo náročnější oprava, a už do ní spadnou,“ doplnila ještě.

Nejhůře jsou prý na tom v Česku samoživitelky a seniorky. Chybí také sociální bydlení, na které se začíná myslet až v současné době. Tato nepříznivá situace podle Švihlíkové gradovala zejména za minulých pravicových vlád, které měly postupně rozkládat i státní správu, což se projevovalo i na snižování funkčnosti různých institucí, jako Úřadů práce, registrace vozidel a podobně. „Řádily“ zde různé skupiny soukromých osob, jež vysávaly státní finance, a vláda nechala veřejnost na holičkách. Kvetly korupce, lichva a exekuce.

„Téměř každý se musel obávat toho, jestli mu náhodou někdo nezaklepe na dveře za to, že před 20 lety zapomněl jednou zaplatit za popelnici a nedostane pak horentní pokutu, to se prostě v civilizovaných zemí nestává,“ vysvětlovala politoložka. Ta ale není velkým příznivcem ani současného trendu – devalvace koruny a našeho pokračujícího vývozu levné práce, což označuje za návrat do 90. let.

Musíme si umět sami pomoci, politici jsou prý zbabělci

Česká veřejnost se dívá na vleklé a závažné ekonomické problémy jako nezúčastněný divák, myslí si, že s tím nejde nic udělat, a hledá spasitele, jenže nikdo to za ně nevyřeší, domnívá se Ilona Švihlíková. Nelze se prý také spoléhat na naše politické elity, které neutěšený stav hospodářství moc netrápí a jejichž dominantní vlastností je zbabělost.

„Před těmi 25 lety se nejen zničily dobré základy české ekonomiky, avšak také sociální kapitál. Jinými slovy, lidé si přestali pomáhat a začali si strašně nedůvěřovat. Chybí společenská spolupráce jako jinde ve světě,“ zamýšlela se ekonomka. Nápravu pak vidí především v konkrétním definování našich národních zájmů, vytvoření nového hospodářského modelu, podpoře vlastních ekonomických struktur, zejména lokální ekonomiky, a ve větším zapojení veřejnosti do všech změn, které jsou nyní nezbytně nutné. Příkladem by nám mělo být naše Národní obrození a zápal i chytrost T. G. Masaryka.


Ilona Švihlíková (nar. 1. října 1977 Praha) je česká levicová ekonomka. Působí na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze. Ve svých příspěvcích a vystoupeních mj. kritizuje globalizaci světové ekonomiky. V září 2013 se stala lídrem kandidátky Strany Práv Občanů ZEMANOVCI v předčasných parlamentních volbách 2013 v kraji Vysočina, ale neuspěla. Pozornosti se Iloně Švihlíkové dostává pro její podstatnou, sociálně-politicky angažovanou kritiku neoliberální ekonomie, povyšující trh nade vše, a pro její angažmá v hledání alternativ. 

ParlamentníListy.cz přinášejí v den teroristických útoků v Belgii šokující svědectví Češky Zuzany Novotné, která 10 let žila v Bruselu v těsném sousedství „hlavního stanu“ muslimských teroristů v Evropě, bruselské čtvrti Molenbeek.

Echo24.cz - Poslanci ČSSD a ANO před pár dny učinili další významný krok v progresivistické agendě systematického sterilizování našich životů, cíleného ničení a přepólování našeho přirozeného světa. Jsem zděšen a beru to hodně osobně.

Je mi padesát, mládí jsem prožil v komunismu, poté zažil několik euforických let znovunabyté svobody, navzdory všem chybám, zmatkům a přehmatům krásných. Poslední dobou však zažívám cosi, co mě děsí, co v něčem připomíná časy předlistopadové, v mnohém je však divně nové, chladně neosobní a elektronizované. Přestávám poznávat svět, na který jsem zvyklý, který mám tak rád.

Podivně se měnící svět

Restaurace a hospody mohou být dobrým lakmusovým papírkem, vedle prohomosexuální agendy (a podkopávání rodiny) možná jedním z nejcitlivějších. Absurdní hygienické předpisy a obludnou byrokracii tu máme již delší dobu, povinně vypsané alergeny na jídelním lístku, aby člověka dopředu přešla chuť, relativně krátce. První kontrolní hlášení jsme museli podat letos na výročí Vítězného února. Novinkou je ryze balkánská EET, kdy každé malé pivo, každá sklenice vody či tatranka pro dítě jdou přes centrální babišovský registr – jak absurdní! A s tím spojený udavačský server a podbízivá loterie, což by ani bývalí komunističtí totalitáři nevymysleli, snad jen ten nejchytřejší ze slovenských. ANO, je třeba po babišovsku odvádět pozornost od vlastních podnikatelských aktivit, cíleně přenášet nenávist „na ulici“, probouzet v člověku „to nejlepší“. Sedm stovek udání za první týden není špatné číslo, ale jistě se ještě zlepšíme!

Nyní další kamínek do totalitářské mozaiky, zákaz kouření, vítězně schválený, jak u nás jinak než v té nejdrakoničtější, nejpitomější podobě. Hulvátské vlamování se do otevřených dveří. Nový svět a nového člověka, „vážení“ čeští zákonodárci, budujete vskutku důsledně. Hrstka z vás z ideologického pomatení, zbytek z pouhé servility, lenosti myslet v souvislostech či ze strachu projevit vlastní názor.

Kde berete tu drzost?

Budu hodně osobní. Občas zajdu po tenisu do místní poloprázdné hospody, vypiju pár piv, vykouřím dva tři doutníky, někdy cigarety, pohovořím s přáteli. Patří to ke krásným a klidným chvílím mého jinak hektického života, odpočnu si od starostí, zasměju se, přijdu na jiné myšlenky. Dlouho už to nebude, kvůli vám, soudruzi. A co místo toho nabízíte, vlastně velkopansky dovolujete? Sterilní hospodu připomínající nemocniční kantýnu s varovně vylepenými alergeny a registrační kasou? K tomu z našich daní placenou celostátní hru na šmírování a on-line udávání vystresovaného provozovatele, když opomene vytisknout lístek z registrační pokladny? Neustálé pokukování do mobilu a napjaté čekání, zda nevyhraju v EET loterii? Pět minut cigarety či tři čtvrtě hodiny doutníku či dýmky na mrazu před hospodou, pokud mě odtud vyhláška či nějaký agilní psychopat ze sousedství nevyženou? To je svět, který mi chystáte? A kde to skončí?

Toto nejsou nářky rozmazleného intelektuála. Za minulého režimu (na rozdíl od některých z vás, pane Babiši) jsem nebyl v KSČ (ani jinde), pracoval jsem manuálně jako dělník, topič, údržbář. Vydával jsem samizdaty, leccos riskoval, žil skromný život mezi obyčejnými lidmi. Znám je dobře, vy ne. Dovedu se vžít do situace dělníka či zemědělce na venkově, který se po celodenní tvrdé práci těší na dvě tři piva a taky pár cigaret v místní hospodě, kde promluví se sousedy, s kamarády si zahraje karty. Někdy je to to jediné, co ve svém životě naplněném tvrdou dřinou a stereotypem má. Kde berete drzost mu to málo brát? Kouřit zakážete, pokladnu namontujete, udavače a blázny aktivizujete. Hospodu mu zavřou, nebo přinejlepším nebude připomínat hospodu. Chcete ho vychovávat? Jste lepší? Cítíte se tak?

Hlasovací stádo

Ano, kouření je nezdravé, jako ostatně vše, co se nedělá s mírou. Stejně jako nezřízená konzumace alkoholu či propečeného bůčku. Stejně jako přemíra sladkostí vnucovaných reklamou a lákavými automaty našim dětem. Stejně jako každodenní přejídání se šizenými babišovskými párky, polotovarovým pečivem a koblihami. Zakážeme je plošně? A co teprve nekonečné hádky, stres a nervování se po stranických schůzích s litry kávy a uždibováním chlebíčků, jemuž jste zasvětili životy? Není to zdraví nebezpečné a vlastně i zbytečné? Nezakážeme to? Stejně nakonec hlasujete jako stádo pro každou novátorskou pitomost, když Babiš a Sobotka zavelí.

Mám naléhavý vzkaz pro zákonodárce vládních stran, kterým zbylo ještě trochu sebereflexe a zdravého rozumu: připomeňte si staré ctnosti umírněnosti, skromnosti a pokory. Nechte náš přirozený svět, který jste nevytvořili a který je v podstatě dobrý, alespoň chvíli na pokoji! A řešte skutečně vážné problémy, které ho ohrožují. Je jich víc než dost.

František Mikš
Publicista a autor, šéfredaktor nakladatelství