Aktuálně.cz - Občanské je hlídat jednak sám sebe, jednak stát jako rozpínavou moc. Hlídat lidi, jako je Babiš; ministra financí, který vlastní Agrofert.

Expres.cz - Tleskáme innsbrucké radnici, která ve městě zakázala odpalovat dělobuchy a petardy během silvestrovských oslav. Nařízení se týká jen neohlášených odpalů. O půlnoční ohňostroj tamní obyvatelé ovšem nepřijdou.

Parlamentní listy - Pokud by růst životní úrovně pokračoval stejným tempem jako doposud, k Německu se přiblížíme za sto let anebo nikdy. Zahraničí nás vysává, ročně odcházelo z Česka okolo 500 miliard korun zisků a naše mzdy patří v Evropské unii vůbec k těm nejnižším. Až tak tvrdá kritika českého hospodářství zazněla z úst ekonomky Ilony Švihlíkové při prezentaci její nové publikace v ostravském Knihcentru. Zmíněné dílo s názvem „Jak jsme se stali kolonií“ mapuje vývoj české ekonomiky od takzvané transformace v 90. letech minulého století až po současnost.

„Já se především zabývám ve své poslední knížce tím, jak jsme se vůbec ocitli v tom stavu závislé ekonomiky a co se s tím dá dělat. Už tehdy, po roce 1989, měly velký vliv nadnárodní korporace a my jsme se zařadili do světové ekonomiky jako země s levnou pracovní silou, a to se s námi táhne až dodnes. Kupónová privatizace nebyla tehdy ničím jiným než výprodejem národního bohatství pod cenou. Modernizace ekonomiky probíhala velmi pomalu a došlo také ke známému podcenění právního rámce privatizace a otevření prostoru pro mnohdy až triviální chování. Přitom jsme promarnili opravdu velmi dobré startovací podmínky, kdy jsme byli například mnohem méně zadlužení v zahraničí než Maďaři nebo Poláci,“ zahájila besedu Ilona Švihlíková.

Banky nejsou v českých rukou a odliv kapitálu pokračuje

Za další zásadní chyby pak označila renomovaná pedagožka a ekonomická expertka výprodej bankovního sektoru, kdy okolo 97 procent aktiv z finančních ústavů se ocitlo v zahraničních rukou. Přitom prodej například velmi stabilní České spořitelny se odehrál za dost podhodnocenou sumu. Zachránit stav ekonomiky měli zahraniční investoři, ale tato očekávání se naplnila jen do dost omezené míry. Cesta formou neoliberální politiky (nezasahování státu do ekonomiky – „neviditelná ruka trhu“) tedy prakticky selhala. 

 

V současné době je podle docentky Švihlíkové velkým nešvarem odliv zisků z České republiky, protože v ní působí mnoho zahraničních firem. V roce 2014 to kupříkladu činilo 488 miliard korun. „O tom se začalo mluvit až v poslední době, dříve to nikomu nechybělo, i když se uvažovalo v minulých letech i o snižování příspěvků postiženým, o krácení důchodů a podobně. Česká ekonomika totiž nevytváří vyšší přidanou hodnotu, a přestože to zní hodně nelichotivě, jsme opravdu montovnou pro zahraniční společnosti, což se pak samozřejmě projevuje i na výši mezd. Jsme takzvaným příjemcem ceny, to znamená, že ji určuje vedení cizích firem, jež provozují u nás své dceřiné společnosti. My ty podmínky musíme bohužel akceptovat, i když výkon bývá v rozporu s ohodnocením,“ vysvětlovala ekonomická expertka s tím, že někdy ještě mateřské firmy si vytahují finance ze svých poboček i fingovanými IT pracemi nebo fiktivními konzultačními a vzdělávacími činnostmi. 

„Je také obrovský rozdíl mezi tím, co si v České republice vyprodukujeme a co z toho si tu můžeme nechat, tedy mezi hrubým domácím produktem a hrubým národním důchodem. Opravdu hodně nám toho utíká ven, což vyplývá i z mezinárodního srovnání. Zahraničí nás každý rok vysává víc a víc. Pak nám chybějí zdroje na mzdy i investice. Dále máme nespravedlivý daňový systém, který je založen na zdaňování zaměstnanců a jehož základním pilířem je výběr DPH. Takový model ekonomiky, který je založen na levné práci, nízké přidané hodnotě a odlivu zisků je dále neudržitelný, o tom se ale začíná mluvit až nyní a s velkým zpožděním. Pokud by se to nezměnilo, zůstali bychom definitivně na ekonomické periférii,“ upřesnila ještě Ilona Švihlíková.

Jsme jedněmi z nejhůře placených zaměstnanců v rámci Evropy

V České republice se pracuje hodně, ale za velmi nízké mzdy a máme zde také ve srovnání s ostatními zeměmi velký počet OSVČ. V tabulce 28 evropských zemí jsme ve výši dosažených mezd obsadili až 22. místo, konstatovala dále v průběhu besedy ekonomka Švihlíková. Podle ní máme zhruba třetinové mzdy a čtyřicetiprocentní koupěschopnost oproti Německu, i když česká produktivita práce je vůči našim západním sousedům asi na dvou třetinách.

„Odboráři z ČMKOS vypočítali, že takovým tempem růstu mezd bychom Němce dohnali za 100 let anebo vůbec. Oproti tomu Slovensko se začalo vyspělejším zemím už více přibližovat. Za minulých vlád jsme často slýchávali, že chudoba není u nás aktuální téma, jenže těch lidí, kteří jsou jen těsně nad ní, je v Česku strašně moc. Potom stačí i nějaký menší neočekávaný výdaj, třeba nemoc nebo náročnější oprava, a už do ní spadnou,“ doplnila ještě.

Nejhůře jsou prý na tom v Česku samoživitelky a seniorky. Chybí také sociální bydlení, na které se začíná myslet až v současné době. Tato nepříznivá situace podle Švihlíkové gradovala zejména za minulých pravicových vlád, které měly postupně rozkládat i státní správu, což se projevovalo i na snižování funkčnosti různých institucí, jako Úřadů práce, registrace vozidel a podobně. „Řádily“ zde různé skupiny soukromých osob, jež vysávaly státní finance, a vláda nechala veřejnost na holičkách. Kvetly korupce, lichva a exekuce.

„Téměř každý se musel obávat toho, jestli mu náhodou někdo nezaklepe na dveře za to, že před 20 lety zapomněl jednou zaplatit za popelnici a nedostane pak horentní pokutu, to se prostě v civilizovaných zemí nestává,“ vysvětlovala politoložka. Ta ale není velkým příznivcem ani současného trendu – devalvace koruny a našeho pokračujícího vývozu levné práce, což označuje za návrat do 90. let.

Musíme si umět sami pomoci, politici jsou prý zbabělci

Česká veřejnost se dívá na vleklé a závažné ekonomické problémy jako nezúčastněný divák, myslí si, že s tím nejde nic udělat, a hledá spasitele, jenže nikdo to za ně nevyřeší, domnívá se Ilona Švihlíková. Nelze se prý také spoléhat na naše politické elity, které neutěšený stav hospodářství moc netrápí a jejichž dominantní vlastností je zbabělost.

„Před těmi 25 lety se nejen zničily dobré základy české ekonomiky, avšak také sociální kapitál. Jinými slovy, lidé si přestali pomáhat a začali si strašně nedůvěřovat. Chybí společenská spolupráce jako jinde ve světě,“ zamýšlela se ekonomka. Nápravu pak vidí především v konkrétním definování našich národních zájmů, vytvoření nového hospodářského modelu, podpoře vlastních ekonomických struktur, zejména lokální ekonomiky, a ve větším zapojení veřejnosti do všech změn, které jsou nyní nezbytně nutné. Příkladem by nám mělo být naše Národní obrození a zápal i chytrost T. G. Masaryka.


Ilona Švihlíková (nar. 1. října 1977 Praha) je česká levicová ekonomka. Působí na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze. Ve svých příspěvcích a vystoupeních mj. kritizuje globalizaci světové ekonomiky. V září 2013 se stala lídrem kandidátky Strany Práv Občanů ZEMANOVCI v předčasných parlamentních volbách 2013 v kraji Vysočina, ale neuspěla. Pozornosti se Iloně Švihlíkové dostává pro její podstatnou, sociálně-politicky angažovanou kritiku neoliberální ekonomie, povyšující trh nade vše, a pro její angažmá v hledání alternativ. 

ParlamentníListy.cz přinášejí v den teroristických útoků v Belgii šokující svědectví Češky Zuzany Novotné, která 10 let žila v Bruselu v těsném sousedství „hlavního stanu“ muslimských teroristů v Evropě, bruselské čtvrti Molenbeek.

Echo24.cz - Poslanci ČSSD a ANO před pár dny učinili další významný krok v progresivistické agendě systematického sterilizování našich životů, cíleného ničení a přepólování našeho přirozeného světa. Jsem zděšen a beru to hodně osobně.

Je mi padesát, mládí jsem prožil v komunismu, poté zažil několik euforických let znovunabyté svobody, navzdory všem chybám, zmatkům a přehmatům krásných. Poslední dobou však zažívám cosi, co mě děsí, co v něčem připomíná časy předlistopadové, v mnohém je však divně nové, chladně neosobní a elektronizované. Přestávám poznávat svět, na který jsem zvyklý, který mám tak rád.

Podivně se měnící svět

Restaurace a hospody mohou být dobrým lakmusovým papírkem, vedle prohomosexuální agendy (a podkopávání rodiny) možná jedním z nejcitlivějších. Absurdní hygienické předpisy a obludnou byrokracii tu máme již delší dobu, povinně vypsané alergeny na jídelním lístku, aby člověka dopředu přešla chuť, relativně krátce. První kontrolní hlášení jsme museli podat letos na výročí Vítězného února. Novinkou je ryze balkánská EET, kdy každé malé pivo, každá sklenice vody či tatranka pro dítě jdou přes centrální babišovský registr – jak absurdní! A s tím spojený udavačský server a podbízivá loterie, což by ani bývalí komunističtí totalitáři nevymysleli, snad jen ten nejchytřejší ze slovenských. ANO, je třeba po babišovsku odvádět pozornost od vlastních podnikatelských aktivit, cíleně přenášet nenávist „na ulici“, probouzet v člověku „to nejlepší“. Sedm stovek udání za první týden není špatné číslo, ale jistě se ještě zlepšíme!

Nyní další kamínek do totalitářské mozaiky, zákaz kouření, vítězně schválený, jak u nás jinak než v té nejdrakoničtější, nejpitomější podobě. Hulvátské vlamování se do otevřených dveří. Nový svět a nového člověka, „vážení“ čeští zákonodárci, budujete vskutku důsledně. Hrstka z vás z ideologického pomatení, zbytek z pouhé servility, lenosti myslet v souvislostech či ze strachu projevit vlastní názor.

Kde berete tu drzost?

Budu hodně osobní. Občas zajdu po tenisu do místní poloprázdné hospody, vypiju pár piv, vykouřím dva tři doutníky, někdy cigarety, pohovořím s přáteli. Patří to ke krásným a klidným chvílím mého jinak hektického života, odpočnu si od starostí, zasměju se, přijdu na jiné myšlenky. Dlouho už to nebude, kvůli vám, soudruzi. A co místo toho nabízíte, vlastně velkopansky dovolujete? Sterilní hospodu připomínající nemocniční kantýnu s varovně vylepenými alergeny a registrační kasou? K tomu z našich daní placenou celostátní hru na šmírování a on-line udávání vystresovaného provozovatele, když opomene vytisknout lístek z registrační pokladny? Neustálé pokukování do mobilu a napjaté čekání, zda nevyhraju v EET loterii? Pět minut cigarety či tři čtvrtě hodiny doutníku či dýmky na mrazu před hospodou, pokud mě odtud vyhláška či nějaký agilní psychopat ze sousedství nevyženou? To je svět, který mi chystáte? A kde to skončí?

Toto nejsou nářky rozmazleného intelektuála. Za minulého režimu (na rozdíl od některých z vás, pane Babiši) jsem nebyl v KSČ (ani jinde), pracoval jsem manuálně jako dělník, topič, údržbář. Vydával jsem samizdaty, leccos riskoval, žil skromný život mezi obyčejnými lidmi. Znám je dobře, vy ne. Dovedu se vžít do situace dělníka či zemědělce na venkově, který se po celodenní tvrdé práci těší na dvě tři piva a taky pár cigaret v místní hospodě, kde promluví se sousedy, s kamarády si zahraje karty. Někdy je to to jediné, co ve svém životě naplněném tvrdou dřinou a stereotypem má. Kde berete drzost mu to málo brát? Kouřit zakážete, pokladnu namontujete, udavače a blázny aktivizujete. Hospodu mu zavřou, nebo přinejlepším nebude připomínat hospodu. Chcete ho vychovávat? Jste lepší? Cítíte se tak?

Hlasovací stádo

Ano, kouření je nezdravé, jako ostatně vše, co se nedělá s mírou. Stejně jako nezřízená konzumace alkoholu či propečeného bůčku. Stejně jako přemíra sladkostí vnucovaných reklamou a lákavými automaty našim dětem. Stejně jako každodenní přejídání se šizenými babišovskými párky, polotovarovým pečivem a koblihami. Zakážeme je plošně? A co teprve nekonečné hádky, stres a nervování se po stranických schůzích s litry kávy a uždibováním chlebíčků, jemuž jste zasvětili životy? Není to zdraví nebezpečné a vlastně i zbytečné? Nezakážeme to? Stejně nakonec hlasujete jako stádo pro každou novátorskou pitomost, když Babiš a Sobotka zavelí.

Mám naléhavý vzkaz pro zákonodárce vládních stran, kterým zbylo ještě trochu sebereflexe a zdravého rozumu: připomeňte si staré ctnosti umírněnosti, skromnosti a pokory. Nechte náš přirozený svět, který jste nevytvořili a který je v podstatě dobrý, alespoň chvíli na pokoji! A řešte skutečně vážné problémy, které ho ohrožují. Je jich víc než dost.

František Mikš
Publicista a autor, šéfredaktor nakladatelství

Svobodné fórum - Státy s registračními pokladnami nebo EET? Festival paradoxů: stínová ekonomika se zvyšuje, Chorvatsko s EET je druhé nejhorší v EU, státní pokladny prázdné, propouštění státních zaměstnanců, zvyšování DPH, životní úroveň stagnuje, ekonomiku drží nad vodou i „nepoctivci“.

Dle posledních zpráv se zvýšila stínová ekonomika v Řecku na 25 % HDP (Řecko má off-line registrační pokladny podobné jako na Slovensku). Nejhorší v EU je Bulharsko s 31 % HDP následováno Chorvatskem s 28 % HDP, Babišovým vzorem pro on-line EET. Česko je na tom s 15 % zatím lépe než např. i Belgie nebo skandinávské země a řadí se mezi „nejslušnější“ státy světa.

Jak je možné, že EET nebo registrační pokladny nefungují jako nástroj na snižování stínové ekonomiky a naopak způsobují problémy? Zkusme na to jít z opačného pohledu. Výše stínové ekonomiky je hlavně zrcadlo špatně nastavenému systému. Nedůvěra ve stát, neúnosné daně, překážky v legálním podnikání, složitá legislativa, chudoba,… Stínová ekonomika má ale i pozitivní vlastnosti (slovo pozitivní zde neznamená správné). 70–90 % peněz ze stínových aktivit se v dané zemi vrací zpět do oběhu, kde se i zdaní. Stínová ekonomika dokonce stimuluje i tu oficiální. Jinak řečeno, peníze se rychleji „točí“. Je-li snaha toto potlačit represí, stane se najednou několik událostí:

1. Plošná represe znamená i více byrokracie a nehostinné podmínky pro podnikání. To odradí část podnikatelů od dalších činností. Problémy začnou mít i jejich dodavatelé a z regionů se začnou stávat nezajímavé ospalé díry. To způsobí další utlumení ekonomických aktivit jiných subjektů. Pro zjednodušení si představme porovnání s přírodou. Kde se bude lépe dařit pěstovat zeleninu? Na zavlažovaném úrodném poli nebo v nehostinné poušti? Např. Velká Británie, USA, Švýcarsko, Holandsko patří do té první skupiny. Upadající Chorvatsko, Itálie, Řecko pak do té druhé. Extrémem vyprahlé pouště, tedy nehostinných podmínek pro podnikání, je chátrající Venezuela.
2. Překážky a represe v podnikání způsobí i to, že část podnikatelů přejde do jiné skupiny stínových aktivit. Nešťastnou rétorikou našeho ministra financí si velká skupina obyvatel mylně představuje, že stínové aktivity tvoří pouze krácení tržeb. Skládá se z černé, kriminální (obchod z drogami, prostituce, korupce úředníků) a šedé (nepřiznané tržby, domácí výpomoci, práce na černo). Ze „sebe-zaměstnanců“, tedy OSVČ, se stanou meloucháři bez IČA. Výhodou pro ně je, že nebudou muset 30 % své energie věnovat byrokracii a volný čas tak mohou věnovat tvořivosti nebo rodině.
3. Podaří-li se represí částečně utlumit krácení tržeb, utlumí se i ta oficiální ekonomika (bod 1) a procentuální podíl stínové ekonomiky ve vztahu k HDP zůstane beze změn nebo se i zvýší (důvod uveden v bodu 2).
4. Ti, kteří nějak skousnou dehonestaci a nárůst byrokracie (střední a větší firmy snáze), si toto započítají do cen. Ubude-li jim i konkurence, tak zvednou ceny podruhé. Lidé si za své peníze koupí méně. Pokud se podíváme na tzv. index mizérie (nezaměstnanost a růst cen), nalezneme mezi nejhoršími 15 státy světa výše uvedené Chorvatsko, Itálii, Řecko, Venezuelu, ale i Slovensko řízené populistou Ficem. Na Slovensku mají sice vlaky zadarmo, ale značná část důchodců nemá ani na doplatky za léky.
5. Nehostinné podmínky v podnikání paralyzují přirozený přírůstek podnikatelů. Přirozený úbytek samozřejmě pokračuje. Dochází tedy k negativnímu jevu a to k permanentnímu úbytku podnikatelů.
6. Utlumení podnikání represí má za následek zvýšené sociální výdaje státu. Nakonec předlužené státy musí propouštět státní zaměstnance, zvyšovat DPH, ale i snižovat důchody. Snižuje se domácí spotřeba. Spirála chudoby nabírá obrátky.

A jak je na tom nyní Chorvatsko, které chtěli tamní soudruzi (již nejsou naštěstí u moci) zachránit populistickým experimentem EET? Životní úroveň se ve vztahu k průměru EU neustále snižuje, 95 % obyvatel žije v chudobě, bankovní sektor má podobně jako Itálie problémy s vysokým počtem nesplácených úvěrů. Příští rok zřejmě čtyřmiliónové Chorvatsko jako první země v EU přejde pod nucenou správu Bruselu. Evropská komise v květnu letošního roku nařídila neprodlené reformy. Mezi ně patří odstranění neodůvodněných regulací a překážek v podnikání, snížení daní a odvodů, propuštění 40 000 státních zaměstnanců, provedení penzijní reformy… Zatím Chorvatsko pouze snižuje od 1. ledna daně podnikatelům. Analytici ale hlavně tlačí na zlepšení podnikatelského prostředí, tedy snížení byrokracie. Ve zprávě EK je dále uvedeno, že pokusy o snížení stínové ekonomiky vůbec nefungují. EET tedy taktéž patří mezi neodůvodněné překážky v podnikání. Dále čeká nejmladšího člena EU v roce 2017 těžká zkouška. Na vysoké úroky a refinancování státního dluhu potřebuje v přepočtu asi 110 mld. Kč. To je asi 20% jejich státního rozpočtu (podobná částka jaká jde na penze). Peníze na to samozřejmě nemají a na zaplacení úroků si budou muset vzít další půjčky.

Potřebuje Česko jít s represivním experimentem EET směrem na Balkán? Nebo si ministr financí včas vzpomene na svůj předvolební slib hnutí ANO 2011 z roku 2013 a bude se inspirovat snižováním byrokracie lídrem v oblasti, např. Nizozemskem?

Snížení stínové ekonomiky může napomoci jedině důvěra ve sloužící efektivní stát bez byrokratického pekla. Nic jiného se zatím nikde neosvědčilo.

Boleslav Buzek - autor je zakladatelem facebookové skupiny Radostné Česko bez EET.

Facebook - Ekonomka Markéta Šichtařová totálně strhala ministryni práce a sociálních věcí Michaelu Marksovou (ČSSD). Tato dáma a spolu s ní i celá sociální demokracie chce snad ovládat každičký aspekt lidského života. Bez EET už si prý nemůžeme koupit ani nanuk, ženy údajně nesmějí rodit, jak by si přály, a teď už ani nebudeme moct pracovat z domova. „Lidé v Poslanecké sněmovně a senátu – proboha probuďte se a smeťte tuhle zrůdnost!“ volá Šichtařová.

Svobodné fórum - Češi se pohádali o kouření v hospodách. Ve společnosti probíhá vzrušená diskuze o pojetí státu a o míře svobody. Velkému množství lidí se přitom líbí, když stát zasahuje do všeho. Asi by se jim i líbilo, kdyby jim stát ještě více kontroloval a usměrňoval život. Aby už vůbec nemuseli myslet. Mně tedy ne.

Na Svobodném fóru způsobil poprask článek Alexandra Vondry nazvaný „Černý pátek v českém Parlamentu“. Vondra mimo jiné popisuje, jak se staví ke kouření v restauracích jednotlivé západní země. Přijetím antikuřáckého zákona jsme se totiž rázem ocitli na nejvyšší příčce státní restrikce. Utáhli jsme si šrouby tak, jak je to jen v málo zemích světa.

Zastánci zákona mluví o ochraně zdraví, o ohromných výdajích na léčbu kuřáckých chorob, a také o ochraně práv nekuřáků. A na sociálních sítích především hodně předhazují obhájcům kouření smrad.

Jako nekuřáka (byť se starou kuřáckou zkušeností) mě na celé věci zajímá jiná věc. Zajímá mě rostoucí pohrdání a nerespekt k soukromému majetku a posedlost stále novými zákony, které reglementují společenský život.

Když budu mít hospodu, tak mám právo v ní určovat pravidla. Tečka. Do těchto pravidel se přirozeně nevejde nic, co je nelegální a zločinné. Ani ve své vlastní hospodě nesmím prodávat dětské porno. Kouření cigaret ale není nelegální činností a snad jen naprostý fanatik by ho považoval za zločin. Proto má být výsostným právem majitele restaurace určit, zda se u něj bude nebo nebude kouřit.

Kulturní tlak na omezování kouření ve veřejných prostorách je jistě správný. Od takových věcí totiž nemají být zákony, nýbrž dohoda malých komunit, jak chtějí žít a jak se chtějí chovat. Dospělí lidé nepotřebují všechno určit zákazy a příkazy, protože se umí dohodnout a umí se respektovat. Tím si společnost sama přirozenou cestou nastavuje standardy chování. Jedině taková společnost je silná a odolná.

V české společnosti již téměř vymizely absurdní situace, kdy arogantní kuřáci kouřili nekuřákům pod nos. Situace se prostě pro nekuřáky hodně zlepšila i bez zákona. A tak to má být. Osobně preferuji nekuřáckou restauraci, ale ještě mnohem více mi záleží na tom, aby měl majitel soukromého majetku právo rozhodovat o svém vlastním podniku. A toto právo má být svaté.

Moje hospoda totiž vůbec není totéž jako zastávka autobusu, jak mi napsal jeden čtenář na Facebooku. Moje hospoda je můj prostor, kam zvu lidi na návštěvu. Osobně budu rád, když se jim bude u mě líbit, ale mám i právo se chovat tak, že se jim u mě líbit nebude. Je to prostě moje věc. A nyní se mi stále více stát plete do mých věcí a mě už to přestává bavit. Mohl bych také ztratit chuť se v takovém státě o cokoli snažit.

Soukromý majetek je naprosto základním pilířem lidské důstojnosti a svobody. Moje svoboda je přitom podmínkou mé osobní iniciativy, neboli chuti něco dělat. Od respektu k soukromému majetku se odvíjí skoro všechno: ekonomická prosperita, konkurenční prostředí, prostředí svobodného kritického myšlení, politické a občanské svobody a přirozená pluralita. Někdejší historický úpadek naší země na úroveň chudých rozvojových zemí má jednoduchý důvod: Likvidace soukromého majetku a tím i likvidace osobní iniciativy.

Neustálé zasahování státu do podnikání, a to zejména do podnikání drobných a středních živností, vede ke společnosti ruského typu, kde nemá smysl o nic usilovat, kde individuální iniciativa nemá žádné společenské ocenění a kde jsou lidé vesměs bezmocní mužíci nebo prostě jen masa pracujících.

Skutečnost, že regulacemi jsou v posledních desetiletích posedlé i některé západní společnosti včetně orgánů Evropské unie, to není nic, co by mělo sloužit jako pozitivní argument. Evropská unie je slabá a hrozí jí rozpad právě proto, že tolik nadřazuje nadbytečné a nesmyslné regulování běžného společenského života nad úkol, který je vážný a zásadní: nad ochranu a bezpečnost společného svobodného prostředí.

Česká hospoda, tak jak jsme ji znali, umírá. Jaroslav Hašek i Bohumil Hrabal by dnes byli němí. Na vesnicích komunismus vyhnal lidi z kostelů a současný státní dirigismus je skrze neustálou státní buzeraci, EET a antikuřácký zákon vyžene z hospod. Alexandr Vondra má naprostou pravdu ohledně důsledků, které má současné sociální inženýrství.

Výsledkem státní buzarace a zakazování nebude zdravější a voňavější společnost, nýbrž společnost sterilní, vydezinfikovaná od veškerého autonomního chování a nejlépe i myšlení.

Milí Češi, zrajete na to, abyste si ještě nechali voperovat pod kůži čipy. Aby vás mohl stát všechny kontrolovat, zda děláte vždycky všechno správně. 

Pavel Šafr, Svobodné fórum

Echo24 - Lidé starší generace říkají, že poprvé si na únavu začali stěžovat až po padesátce, ale já často potkávám unavené třicátníky. Plánovací kalendáře někdy používají už děti na základní škole. Univerzitní učitelé si často povzdechnou nad tím, že studenti nemají čas chodit na přednášky a obtížně dohledávají volný termín, aby vůbec mohli přijít na zkoušku.

A nad tím vším se vznáší opar nějaké těkavé nervozity. Německý filosof korejského původu Byung-Chul Han se v knize, která vyšla v českém překladu R. Baroše jako Vyhořelá společnost (Rybka Publishers, 2016), zabývá společností v digitálním reji, která stále víc pociťuje únavu. Je to důležité téma, nejenom z osobního hlediska, abychom mohli prožít dobrý život, ale i z hlediska celé společnosti – budeme vůbec mít energii na změnu?

_{Výměna disciplíny za výkonnost}

V nedávné společnosti vládla disciplína. Stát, firma či zaměstnavatel vydával sérii příkazů a obvykle tvrdě dbal na jejich dodržování. Důležitá byla poslušnost, zatímco dnes je důležitý výkon. Lidé se stávají podnikateli sebe samých a neštítí se vykořisťovat sami sebe, protože uvěřili heslům o efektivitě, iniciativě a motivaci. Model disciplíny byl nahrazen modelem výkonnosti. Vnímám to i v tak nevýrobní sféře, jako je věda. Před deseti lety jsme byli rádi, když průměrný pracovník vědeckého ústavu napsal v oboru přírodních věd kolem dvou či tří vědeckých publikací, ale nyní mladší kolegové jich zvládnou kolem osmi. Ale přitom nemáme pocit, že by došlo k nějakému velkému intelektuálnímu průlomu, spíš k poctivé, vytrvalé, ale řádně rozmělněné vědecké práci.

Ve společnosti soustředěné na výkon, říká Han, dochází k systémovému násilí, které se často projevuje depresemi, ale může vést až k „infarktu duše“. Dochází k němu, když už přestáváme zvládat přemíru možností a činností. Na jedné straně se od člověka očekává, že bude dobrý partner a rodič, ale také že si bude budovat kariéru. Ocitá se pak ve válečném stavu se sebou samým, protože tělo i duše se občas potřebuje povalovat. Je pak obtížné rozeznat, kdo je pachatel a kdo oběť. Hektický shon málokdy přináší něco nového, spíš jen urychluje to, co již existuje.

_{Bdělost divokého zvířete}

Jedním z hlavních rysů moderních digitálních médií je schopnost rychle přeskakovat z tématu na téma a téměř najednou zvládat víc různých úkolů. Tuto činnost, kdy zároveň telefonujeme, mailujeme či odpovídáme na sociálních sítích, obvykle popisujeme jako multitasking. Když píši tuto zprávu, poslouchám gregoriánský chorál. Neumím si představit, že by si mniši při zpěvu hráli s mobilem. Multitasking se podle Hana nejvíc ze všeho podobá technice pozornosti, která je nezbytná pro přežití v přírodě. Zvíře jí, ale musí být ve střehu. Chrání potomstvo, hlídá si své partnery. Většinou není schopno se nějak hlouběji pohroužit do sebe, anebo věnovat plnou pozornost potomkům či partnerovi. Multitasking je tak spíš charakteristický pro starší a víc animální vrstvu mysli, zatímco kulturní mysl je založena na pomalé, prožívané výměně krásy a souměrnosti.

Žádná doba si necenila lidí činorodých, to znamená neklidných, víc než ta naše. Jenže na schopnosti mít dlouhou chvíli a nic nedělat závisí i schopnost se uvolnit. Tu potřebujeme, když chceme naslouchat svým blízkým, anebo třeba hudbě, umění či přírodě. Kolikrát v krásné krajině potkávám běžce nebo kolaře zcela zahleděné na vlastní neklidný výkon. Mizí tak společnost naslouchajících, protože hyperaktivní ego ztratilo přístup k hluboké soucitné koncentraci. Společnost práce a výkonu není svobodnou společností. Na jednu stranu si to pod vlivem atmosféry doby umocněné médii a reklamou myslíme, ale v hloubi duše tomu stejně nevěříme, takže nakonec mysl sklouzává do strachu a hysterie.

_{Hněv a zlost}

Změnila se i forma naší naštvanosti. V nedávné společnosti lidé často podléhali hněvu – jako schopnosti nějakým emočním výbuchem uzavřít jeden děj a pokračovat do nového stavu. Hněv byl tehdy normální a lidé mu rozuměli. Dnes jej vnímáme jako negativní emoci, která je ve vesměs pozitivně laděném světě považovaná za zakázanou. Nahrazujeme je povolenou, ba žádanou jinou emocí – je to mírné rebelství a chronická naštvanost, které se zbavujeme zejména pozdě večer na sociálních sítích.

Neustále slýcháme, že určitý film či kniha „boří společenské konvence“ a obvykle se tím rozumí volnost sexuálního chování, která diváka či čtenáře ubezpečuje, že se může chovat podobným způsobem. Ve skutečnosti současné společenské konvence boří lidé, kteří se rozhodli neřídit auto, nedívat se na pořady o vaření, nebýt na Facebooku, anebo se účastnit hnutí „90“, podle kterého máte vlastnit jenom 90 věcí (dvě ponožky se počítají ze jednu věc). Radikální větev tohoto hnutí dokonce věří, že stačí 40 věcí. Rovněž péče o děti poněkud zavání společenskou vzpourou. Kdyby nějaký manažer chtěl skutečně bořit současné konvence, tak by se neměl často mýt, ani chodit v čistém obleku, což je nemyslitelné, ale dětskou pornografii mu tolerovat budeme, anebo jej učiní ještě zajímavějším.

Han považuje hyperaktivitu za extrémně pasivní formu konání, protože málokdy vytváří něco nového, jen opakuje a zesiluje řečené. Člověk je ve vleku dění kolem sebe a aby zvládl všechny podněty, potřebuje nějakou formu dopingu, nejčastěji léků na dobrou náladu. Špatná nálada je totiž v pozitivně laděné společnosti nežádoucí. Stupňování výkonu bez ohledu na potřeby duše vede k vyhoření. Tím, jak stupňujeme požadavky na sebe samé, tak žádný výsledek není považován za uspokojivý. Touha není nikdy ukončena, cíl není dosažen. Klid se nedostavuje.

_{Pozitivní společnost je násilná}

Tato společnost nám na jednu stranu říká „užívejte si světa a těla všemi prostředky“, ale také nařizuje – „produkujte, vyrábějte, pracujte“. Takže tady máme kombinaci velké svobody a velkého útlaku, který směřujeme sami na sebe. Sebevykořisťování je nejefektivnější formou otroctví. Útlak vždycky budí nějakou formu agresivity, takže současná pozitivně laděná společnost je násilná, ale většinou neviditelným způsobem. Ten se projevuje autoagresivitou, domácími neshodami či nadávkami na sociálních sítích. Tato skrytá forma násilí má však potenciál přerůst do výbuchu viditelného násilí, jako se stalo při londýnských nepokojích, jejichž mnozí původci nebyli frustrovaní Pákistánci, ale „white, rich and British“, tedy bílí Britové z vyšších středních tříd, kde je míra auto-útlaku nejvyšší. Násilí páchané na sobě od určité hranice snadno přechází do davové brutality.

Pařížský syndrom

Jako pařížský syndrom je označována psychická porucha, která se projevuje halucinacemi, bušením srdce, ztrátou a „vykolejením sebe sama“. Postihuje nejčastěji japonské turisty v Paříži, kam přijíždí s mediální či reklamní představou krásného města, ale jsou konfrontováni s jeho realitou. Probouzejí se ze sna do skutečného, problematického světa. Na druhou stranu jsem nikdy neslyšel o žádném Čechovi, který by ve své vrozené nedůvěře a skepticismu, trpěl pařížským syndromem. Právě naopak chaos pařížského světa, směs velkého a nízkého nás spíš okouzluje.

Han říká, že přemíra dat svět neosvětluje a nevytváří žádnou pravdu. Čím více informací se do světa vypouští, tím větší neuspořádanost v něm panuje. Další chyba se asi stala v okamžiku, kdy jsem uvěřili, že více peněz znamená více života. Definici života jsme ovšem převzali z televizních seriálů a z reklamy, která nám ukazuje, že když za výrobek zaplatíme o něco méně, tak po zbytek dne máme obrovskou radost a to až do dalšího podobného nákupu.

Řekl bych, že hlavní význam Hanovy koncepce „vyhořelé společnosti“ spočívá v rozeznání toho, že vcelku nenápadně vznikla nová, ale přesto násilná společenská norma výkonnosti, která tím, jak rozbila model disciplíny předcházející společnosti, se sama sebe považuje za svobodnou a pokrokovou. Ve skutečnosti vede přemíra dat k znejistění a zakrytí světa a novým, vysoce účinným typem otrokářství se stal sebeútlak. Ten se neustále stupňuje a může vést až k „infarktu duše“ či výbuchu davu.

Lék je celkem banální. Každý jej zná, protože vyrůstá z přirozených potřeb těla i duše – pomalejší pohyb, málo věcí i málo informací, ale zato pečlivě vybraných a hlavně schopnost naslouchat sobě, lidem, přírodě a okolnímu světu.

Pramen: Han Byung-Chul (2016): Vyhořelá společnost. 283 stran. Rybka Publishers. Praha.

LN: Lze však v přímé souvislosti s digitálními technologiemi hovořit o společenském úpadku?
Uvědomíte-li si, na čem stojí naše společnost, pak jednoznačně. Jsou to tři pilíře: vzdělání, empatie a vůle. A digitální média všechny tři poškozují. Nejenže nepomáhají při učení, ale i zabraňují se učit. Postupně externalizujeme své myšlení, které za nás vykonávají počítače. Jak jsem řekl, mozek se vyvíjí tím, že jej používáme. Pokud jej nepoužíváme, v lepším případě jen atrofuje, v horším se nevyvíjí. Všechno přitom začíná pamětí.

Neustále slýchávám, že nemáme děti nutit, aby se „šprtaly“, protože si všechno dohledají. To je však hloupost! Aby člověk uměl dobře vyhledávat, musí toho neskutečně moc vědět. A hodně toho ví ten, kdo si hodně pamatuje. Paměť tvoří základ našeho myšlení. Její ztráta vede ke zhloupnutí společnosti, čehož jsme nyní svědky.

Dalším pilířem naší společnosti je zmíněná empatie. Jak chcete založit fungující demokracii na lidech, kteří raději tráví čas s virtuálními přáteli? Jak chcete postavit společnost na jedincích, kteří ztratili schopnost druhého požádat o radu, protože si přece vše mohou vygooglovat?

Jako třetí jsem zmínil schopnost chtění. Nemůžeme být autonomními bytostmi, pokud jsme pozbyli schopnosti koncentrace, která je bytostně spjata s pohroužením do konkrétního úkolu. Dnešní mladí lidé už nejsou schopni soustředit se 15 minut na konkrétní problém, aniž by si přitom kontrolovali e-maily nebo byli rušeni přicházejícími zprávami na Facebooku. Navíc dobrovolně sdílíme data, která jsou následně využita proti nám. Zdá se mi, že toto vše je s demokracií neslučitelné.

LN: Vaše hodnocení mladých lidí je zdrcující. Jak na vaše knihy reagují?

Není to vina jejich, ale starší generace, která mladé lidi a děti vystavuje morálním výzvám, v nichž nemohou obstát. Vždyť s digitálními technologiemi je spjata ohromná morální zodpovědnost! Chytrý telefon může být velmi účinná zbraň – můžete se zadlužit, můžete druhého velmi účinně šikanovat, můžete sledovat pornografii, kdykoliv se vám zachce. Pozoruhodné je, že mladí lidé reagují na mé hodnocení vesměs kladně. Zatímco rodiče zpívají písničku, jak jejich dítě nesmí zmeškat kariérní náskok, a proto se bude učit programovat pro jistotu už ve školce, sami mladí lidé si ve výzkumech stěžují, že je moderní technologie ruší. Dokonce vymysleli nové slovo: člověka věčně napojeného na digitální technologie nazývají smombie, což je kombinace slov smartphone a zombie. Říkají tím, že člověk připoutaný k digitálním technologiím se umrtvuje.

LN: Často se ve svých knihách věnujete fenoménu nedostatečně rozvinutých motorických schopností, což se následně odráží v nižších intelektuálních dovednostech. Lidé si stále neuvědomují, že naše mysl a vůle povstávají z těla. Ne nadarmo má angličtina jedno slovo pro prst a číslo – digit. Původně to souvisí s pozorováním, že čím mrštnější máte prsty, tím lépe umíte počítat. Nejen smysly, ale i motorika utváří mozek. Problémem je, že současné děti se málo hýbou, jsou málo v přírodě a hrají málo her, které by je tělesně motivovaly.

A nyní se dokonce přestávají učit psát rukou. Jenže píšete-li text ručně, podstatně lépe si jej pamatujete, aktivujete totiž přitom více svalů a nervů. To ostatně platí i pro dospělé: kdo si potřebuje zapamatovat, co čte, má si k tomu vzít tužku a papír. Budete-li si dělat poznámky na počítači, zapamatujete si mnohem méně. Totéž platí o elektronických knihách, nemáte-li před sebou fyzickou knihu, v níž si třeba můžete podtrhávat, nebudete si tolik pamatovat.

Vlivem moderních technologií jsme si zvykli na to, že lze řešit stále širší okruh úkolů stereotypním přejetím prstu po obrazovce. Dopady pocítí opět především děti. Dospělým mozek přinejhorším zakrní, jenže co když se dětem nevyvinou určitá centra vůbec? Se senzomotorikou je spojená třetina mozku. Pokud se dítěti nedovyvine třetina mozku a dospělému zakrní, není přehnané hovořit o intelektuální amputaci.

Tento fenomén nestudují jen lékaři, ale i filozofové – například Husserl nebo Merleau-Ponty. Tělo nám nebrání v myšlení, ale aktivně ho utváří, dokonce je jeho podmínkou. Kdo nepracuje s tělem, nemůže dobře myslet.

LN: To, co označujete za duchovní zkázu, tedy podle vás začíná u špatného vývoje dětí?
Ano, proto se ve svých knihách obracím především na rodiče. Jsem přesvědčen, že se naprosto fatálně podepisujeme na nejmladší generaci. Již existuje dokonce nočník se zabudovaným stojanem na tablet. Kdo někdy vychovával dítě, ví, že vůbec není snadné ho naučit chodit na nočník.

Dítě se musí koncentrovat. My mu však neumožňujeme koncentrovat se ani na tuto základní věc, která je pro jeho další vývoj zásadní. Jak se pak má vůbec někdy naučit koncentrovat? Zkáza začíná u těchto banálních tělesných úkonů, které nezvládáme bez tabletu.

LN: Je situace skutečně natolik vážná? Například výsledky jihokorejských studentů ohromují při PISA testech celý svět, přičemž tato země v digitalizaci pokročila nejdále.
Jihokorejské děti jsou skutečně velmi šikovné – příčina je kulturní. Když se zeptáte německého žáka, kdo je dobrý v matematice, odpoví vám, že ten, kdo je nadaný. Když se zeptáte jihokorejského žáka na tutéž otázku, odpoví vám: Ten, kdo hodně počítá. Z toho vyplývá, že když německému dítěti nejde matematika, řekne si, že na to „nemá buňky“, a vypustí ji ze svého životního programu. Co udělá jihokorejské dítě? Sedne ke stolu a začne počítat. To je důvod, proč Jihokorejci dosud nepocítili propad v PISA testech.

Na druhou stranu je ale třeba říct, že Jihokorejci jsou první, kteří se riziky spojenými s digitalizací aktivně zabývají. Vznikl například zákon zacházející s videohrami jako s drogou – je-li vám méně než 16 let, nesmíte je hrát mezi půlnocí a šestou hodinou ranní, navíc existují rehabilitační centra pro děti závislé na videohrách a chytrých telefonech.

To jsou mimořádně důležitá opatření a celá jihokorejská společnost si díky nim uvědomuje, že technologie nejsou nevinné a že je podobně asociální zapálit si na veřejnosti cigaretu jako neustále svírat chytrý telefon.

LN: Uvítal byste podobné zákony regulující digitální technologie i v Evropě?
Jednoznačně. Kdyby lidé znali všechna nebezpečí spjatá s digitálními technologiemi! Nadužívání působí nespavost, obezitu a kognitivní poruchy. To vše je pro děti přímo likvidační. Srovnáváte-li nadužívání těchto technologií s kouřením, jsem přesvědčen, že cigarety jsou docela neškodné.

LN: Kouření, alkohol, nezdravá strava jsou určitými druhy luxusu, který si můžeme s většími či menšími obtížemi upřít. Nemohli bychom však občas dělat svou práci, aniž bychom celý den pracovali s technologiemi, přestože mohou prokazatelně a vážně škodit. Co byste doporučoval, žijeme-li ve společnosti, která je digitalizací pohlcená a vníž nelze s moderními technologiemi nepracovat?
Pro začátek bych řekl, že jste pronesla velkou hloupost. Společnost byla v minulosti zamořena azbestem a jinými jedy, přičemž azbestem zatížené domy dnes bouráme. Také jsme v minulosti měli v benzinu olovo, a dokonce krásné olověné nátěry v dětských pokojích. Když jsme však zjistili, že se olovo negativně podepisuje na vývoji mozku, učinili jsme krok nazpět.

Kdyby vám někdo řekl, vím, že to škodí mému dítěti, ale ta barva je opravdu pěkná, a proto mu navzdory tomu tím ty stěny vymaluji, klepala byste si na čelo. A já vám nyní říkám, že internet je horší než azbest nebo olovo. Budete-li tvrdit, ale ono to jinak nejde, pak se ptám: Proč by to nemělo jít jinak?

LN: Je-li internet pro malé děti podobně nebezpečný jako azbest, neměly by tedy mít žádný přístup k digitálním technologiím?
Naprosto žádný. V dospívání bych povolil kontrolovaný přístup, ale v žádném případě pravidelný. Malému dítěti se chytrý telefon nesmí dostat do rukou, to je bez diskuse. Ani dospívající člověk však digitální technologie nepotřebuje. Má číst, stýkat se s vrstevníky, sportovat, mít rozmanité koníčky.

LN: Nehrozí však, že dítě, kterému budete bránit v přístupu k digitálním technologiím, se včas nenaučí s nimi rozumně zacházet?
Doporučujete tedy podávat ve školce občas štamprle, aby se děti naučily včas zacházet s alkoholem? Existují věci, které zákon povoluje až od určitého věku – třeba pití alkoholu nebo řízení auta. Netvrdím, že se máme vzdát digitálních technologií jako nástrojů.

Velký rozdíl spočívá v tom, že dospělí vědí, že tyto digitální technologie jsou nástroje. Vědí, že by je měli ve volném čase odložit. Dnešní dospělí navíc mohli vyrůstat bez digitálních technologií. Naše mozky dostaly příležitost se vyvinout. Nyní však tuto příležitost upíráme svým dětem.

LN: Ve své nejnovější knize Kybernemoc! se věnujete závislosti na digitálních technologiích. Jak ji definujete?
Závislí pociťují v nepřítomnosti digitálních technologií podobné symptomy jako alkoholik, který nemá svou sklenku. Mám na mysli příznaky, jako je nervozita, třes, pocení, ale i podrážděnost a agresivita. Typické rovněž je, že se těmto lidem hroutí vztahy a mají vážné potíže v práci či ve škole a studiu.

LN: Tento druh závislosti se však v jednom podstatném bodě liší. Vyléčený alkoholik by se měl navždy vyhýbat pití alkoholu. V případě digitálních technologií to však bude značně obtížné, ne-li nemožné. Člověk, který by chtěl žít bez nich, by pravděpodobně čelil podobným potížím jako ten, kdo je na nich závislý – přišel by o práci a možná by utrpěly i jeho vztahy, jež dnes digitální média nejen narušují, ale i vytvářejí a udržují.
V tomto podstatném bodě se tyto dvě závislosti liší. V jedné věci však pravdu nemáte. Přístup k alkoholové závislosti se v uplynulých letech změnil. Stále více lékařů přistupuje na to, že se člověk může naučit pít kontrolovaně i poté, co byl na alkoholu závislý. Padlo dogma, že by se vyléčený alkoholik již nikdy neměl dotknout alkoholu, aniž by se stal znovu závislým.

Podobně musíme přistupovat i k technologickým závislostem. V dnešním světě se od technologií nelze odpoutat, ale o to důležitější je reflektovat jejich vliv a nebezpečí, a s o to větší obezřetností je musíme používat. Jsem přesvědčen, že budoucí generace bude nad naším nezodpovědným přístupem kroutit hlavou stejně, jako se dnes smějeme tomu, že se na přelomu 19. a 20. století lidé rentgenovali jen z legrace a mnozí na to zemřeli.

LN: Dodnes pracujete jako primář psychiatrické kliniky. Jak jste se dostal k takzvané digitální demenci?
Jsem psychiatr, který současně vystudoval filozofii, a dodnes jako lékař pracuji – mám své pacienty, chodím na vizity a účastním se všeho, co k mému povolání patří. K psaní knih mě pokaždé přivede podnět z mého každodenního života. V první knize, kterou jsem napsal, jsem se věnoval procesu učení a bylo to v době, kdy jsem se hodně zabýval vývojem svých dětí.

Učitelé mých dětí se mě jednou zeptali: Nebyly by některé vaše poznatky užitečné i pro nás? Všechny, odpověděl jsem jim. Večer jsem si pak sedl a začal psát příručku, jak se vyvíjí lidský mozek, co mu škodí a prospívá. Aniž bych se chtěl příliš vychloubat, snad každý učitel v Německu měl tuto knihu v ruce.

Děti povyrostly a my jsme začali řešit televizi. Rodiče a učitelé se mě ptali: Na jaké pořady se mohou děti dívat? Mají se vůbec dívat na televizi? A jak často? Proto jsem napsal další knihu. Aby bylo jasno, moje děti vyrůstaly bez televize. Krok k dalším digitálním technologiím byl už přirozený. Kniha Digitální demence se stala bestsellerem, ale kniha Kybernemoc! se v Německu příliš neprodává.

LN: Proč?
Mou první knihu četlo opravdu hodně lidí. Navíc dopady technologií pozorují na sobě, a proto si možná říkají: Proč bych o tom měl ještě číst, když stejně všechno vím?

LN: To je přece skvělé. Stáváte se nadbytečným!
Máte naprostou pravdu, to je skvělý výsledek. Domnívám se, že se mi podařilo odvést dobrý kus práce. A navíc mě velmi baví. V uplynulých letech jsem už jen pracoval. Vstávám ráno ve čtyři, v pět začínám psát, píši několik hodin, pak vizita, pacienti... Prakticky jsem zrušil i dovolené.

LN: Není to také závislost?
Ano, vím, že i práce může zničit život. Ale vychoval jsem pět dětí, jež jsou dnes dospělé a samostatné, proč bych si nyní nemohl trochu užít a pouze pracovat...

LN: Máte na obzoru další téma?
Připravuji knihu o vztahu chudoby a vývoje mozku. To je další téma, které mě pálí. Je přinejmenším stejně aktuální jako digitální demence. Žijeme ve světě, v němž se nůžky mezi chudobou a bohatstvím rozevírají jako nikdy dříve. Pracuji s tezí, že chudoba je svého druhu nemoc mozku. Jednou věcí je, že nekvalitní strava ničí mozek, druhou pak to, že děti z nižších společenských tříd vyrůstají v méně stimulujícím prostředí, což se odráží na jejich mozku.

LN: Řekl jste, že vás tato témata „pálí“, a zapálení z vás skutečně sálá. Pochybujete někdy?
Samozřejmě, to k vědě patří. Novináři mi často namítají, že značně zjednodušuji – svět je přece komplexní! Odpovídám jim, že svět je sice komplexní, ale proto se nemám zabývat jednotlivými problémy? Uvědomuji si, že jsem posvítil jen na jeden konkrétní problém a pokusil se jej podat nejlepším možným způsobem.

Jednou jsem poslouchal přednášku svého přítele, významného paleoantropologa, o původu člověka a následně jsem se ho zeptal: Jsi si jistý, že to všechno bylo, jak jsi podal? Odpověděl mi: Jasně, že ne. Zítra zjistím něco nového, co můj obrázek upraví, ale dnes jsem vyprávěl nejlepší možný příběh, jehož jsem byl schopný. Mám to podobně. Snažím se vyprávět o naší současnosti nejlepší možný příběh, jehož jsem dnes schopný.

Tereza Matějčková (spolupracovnice LN)