Z originálu na http://www.save-now.com/news/archives/Charlton-Heston.htm přeložil (Translation Copyright © 1999 by) Sid Páral (sidparal@mediacity.com)

Projev Charletona Hestona na Fóru Harvardské školy práva 16. února 1999

Vzpomínám si, že když synovi bylo pět let, vysvětloval své třídě ve školce, čím se jeho otec živí. „Táta,“ řekl, „předstírá lidi.“ Bylo jich dost. Prorokové Starého a Nového zákona, pár křesťanských svatých, generálové rozličných národností a z různých staletí, několik králů, tři američtí presidenti, francouzský kardinál a dva géniové, včetně Michelangela. Jestli chcete, abych to tady nahoře přetřel na jinou barvu, vynasnažím se. Já jenom, že tu jakoby vždycky bylo plno roztodivných chlápků. Nikdy si nejsem úplně jistý, který bude mluvit. Právě teď jsem to, myslím, já.

[[img:chrn_fullwidth:13119:]]

Když jsem přemítal o své dnešní návštěvě, vybavilo se mi: pakliže mě Stvořitel podělil darem, že mohu spojit vaše srdce a mysli s těmito velikány, pak chci nyní použít tentýž dar a obnovit vaše spojení s vaším vlastním smyslem pro svobodu … s vaší vlastní volností myšlení … s vaším vlastním kompasem pro to, co je správné.

Abraham Lincoln, když otevíral památník u Gettysburgu, řekl o Americe, „Nacházíme se nyní ve velké Občanské válce, zakoušíce, zdali tento národ či vlastně kterýkoliv národ takto počatý a takto odhodlaný dlouhodobě obstojí.“

Tato slova jsou znovu platná. Věřím, že jsme opět zapleteni do velké občanské války, kulturní války, která okrádá o vrozené právo myslet a říkat, co máme na srdci. Obávám se, že již nevěříte živoucí a pulsující krvi svobody uvnitř … tomu materiálu, který pozvednul tuto zemi z divočiny do zázraku, jímž je.

Dovolte mi, abych udělal krok zpět. Přibližně před rokem jsem se stal předsedou Národního sdružení pro zbraně (National Rifle Association — pozn. překl.), jež chrání právo vlastnit a nosit zbraně. Kandidoval jsem, byl jsem zvolen a nyní jsem ve funkci … ve funkci pohyblivého terče pro média, která mě nazývají vším od „nemožného“ a „pochybného“ po „mozkově raněného, senilního, bláznivého starce.“ Vím … jsem dost starý … ale určitě díky Pánu Bohu nejsem senilní. Jak jsem tak stál v zaměřovačích těch, kdo útočí na svobody Druhého dodatku (ústavy USA — právo vlastnit a nosit zbraň — pozn. překl.), uvědomil jsem si, že střelné zbraně nejsou jediným cílem. Nikoli; je to daleko, daleko větší. Nabyl jsem poznání, že po naší zemi zuří kulturní válka v níž, s orwellovskou horlivostí, jsou nařízeny jisté přijatelné myšlenky a proslovy.

Zúčastnil jsem se ku příkladu pochodů za občanská práva s Dr. Kingem v roce 1963 — dávno předtím, než je Hollywood shledal módními. Ale když jsem minulý rok řekl veřejně, že bílá hrdost je zrovna tak platná jako černá hrdost nebo rudá hrdost, nebo úplně libovolná hrdost, nazvali mě rasistou.

Celý život jsem pracoval s bystrými, talentovaným homosexuály. Ale když jsem řekl publiku, že práva homosexuálů by neměla přesahovat práva má či každého z nás, nazvali mě homofobem.

Bojoval jsem v druhé světové válce proti silám Osy. Ale během projevu, kdy jsem srovnal vyčlenění nevinných Židů a vyčlenění nevinných vlastníků zbraní, nazvali mě antisemitou.

Každý, koho znám, ví, že bych nikdy nepozdvihl zaťatou pěst proti své zemi. Ale když jsem žádal na posluchačích, aby se postavili kulturní perzekuci, srovnali mě s (teroristou — pozn. překl.) Timothym McVeighem.

Od časopisu Time po přátele a kolegy, všichni v podstatě říkají, „Chucku, jak si můžeš dovolit říkat, co si myslíš? Používáš jazyk neautorizovaný pro veřejou konzumaci!“

Ale já se nebojím. Kdyby Američani věřili na politickou korektnost, byli bychom dodnes chlapečky krále Jiřího — poddaní svázaní s britskou Korunou.

[[img:chrn_fullwidth:13118:]]

Ve své knize „Konec soudnosti“ píše Martin Gross, že: „očividně iracionální vystupování se urychleně stává zavedenou normou pro téměř každou oblast lidského konání. Nové zvyky, nová pravidla, nové anti-intelektuální teorie jako by nám byly podstrkovány ze všech stran. Pod povrchem se národ bouří. Američané vědí, že cosi bezejmenného jejich národ podrývá, rozbředajíc mysl, když dojde k odlišování pravdy od falše a správného od špatného. A nelíbí se jim to.“

Dovolte, abych vám přečetl pár příkladů. Mladíci na Antioch college v Ohiu, kteří usilují o intimnosti se spolužačkami, musí obdržet ústní svolení před každým krokem takového procesu, počínaje líbáním, pokračujíce mazlením až k výsledné kopulaci … vše jasně a výstižně popsáno v tištěné univerzitní směrnici.

Bez ohledu na smrt několika amerických pacientů, kteří byli infikováni zubaři, jež skrývali svůj AIDS — státní komisař v New Jersey vyhlásil, že poskytovatelé zdravotnických služeb, kteří jsou HIV-pozitivní, nemusejí … nemusejí … sdělit svým pacientům, že jsou nakaženi.

Na škole ve William and Mary se studenti pokoušeli změnit jméno školního sportovního týmu „Kmen“ („The Tribe“), jelikož to údajně uráželo místní Indiány. Nakonec zjistili, že skutečným náčelníkům ve Virginii se to jméno velice líbilo.

Městští otcové v San Franciscu přijali vyhlášku chránící práva transvestitů nosit do zaměstnání šaty opačného pohlaví, a práva transsexuálů mít oddělené záchody, zatímco podstupují chirurgickou změnu pohlaví.

Děti v New York City, které neumějí slovo španělsky, byly zařazeny do dvojjazyčné vyuky, aby se naučily svá tři španělská R, pouze na základě toho, že jejich příjmení znějí hispánsky.

Na univerzitě v Pennsylvánii, ve státě, kde tisíce zemřely u Gettysburgu, bojujíce proti otroctví, ředitel této školy oficiálně vyhradil oddělené ubytovny pro černé studenty.

Jo, já vím … to už je přes všechny meze. Dr. King říkal „Negroes“. Jimmi Baldwin a většina z nás na Pochodech říkala „černoši“. A i to je už tabu.

Pomlčkové identity mi vždycky připadaly krkolomné … zvlášť „domorodý Američan“ (Native-American). Vždyť já jsem domorodý Američan, proboha. Náhodou taky jsem pokrevní bratr Miniconjou Siouxů. Ze strany mé ženy, můj vnuk je domorodý Američan 13 generace … s velkým písmenem u „Ameriky.“

Konečně, před pouhým měsícem … David Howard, vedoucí washingtonského Úřadu veřejné advokacie (Office of Public Advocate, Wash. D.C. — pozn. překl.), použil slova „niggardly“ když mluvil s kolegy o rozpočtových věcech. „Niggardly“ samozřejmě znamená lakotně, skoupě. Ale během několika dnů byl Howard nucen veřejně se omluvit a rezignovat.

[[img:chrn_fullwidth:13117:]]

Jak napsal sloupkař Tony Snow: „David Howard byl vyhozen, protože někteří lidé ve veřejných službách jsou tupci, kteří (a) neznají význam „niggardly“, (b) nevědí, jak používat slovník, aby ten význam objevili a (c) fakticky žádali, aby se omluvil za jejich nevědomost.“

Co to všechno znamená? Znamená to, že přikazování, co si smíme myslet, se vyvinulo do přikazování, co smíme říkat, takže přikazování, co dělat, nemůže být zas tolik pozadu. Předtím, než se vyhlásíte přeborníky volného myšlení, prozraďte mi: proč politická korektnost pochází z amerických kampusů? A proč ji nadále tolerujete? Proč se vy, o nichž se předpokládá, že debatujete ideje, podvolujete jejich potlačování?

Buďme upřímní. Kdo z vás tady si myslí, že vaši profesoři mohou říkat, čemu skutečně věří? Děsí mě to k smrti, a mělo by i vás, že pověrčivost politické korektnosti vládne těmto sálům rozumu.

Vy jste ti nejlepší a nejbystřejší. Vy, zde v plodné kolébce amerického akademického světa, zde v hradu učení na řece Charles, vy jste smetánkou. Leč já prohlašuji že vy, a vaši vrstevníci po celé zemi, jste sociálně nejpodvolenější a politicky nejumlčenější generací od dob Concordského mostu.

A dokud to budete schvalovat … a dodržovat … jste — podle měřítek vašich dědečků — zbabělci. Zde je další příklad. Právě teď na nejedné velké univerzitě, učencům a výzkumníkům zabývajícím se Druhým dodatkem jsou zavírána ústa a jejich poznatky jsou zatajovány pod pohrůžkou ztráty zaměstnání. Proč? Protože výsledky jejich výzkumů by zpochybnily žaloby metropolitních radních, kteří se pokoušejí vydřít stovky miliónů dolarů z výrobců střelných zbraní.

Je mi jedno, co si myslíte o zbraních. Ale jestli vás předchozí slova nešokovala, vy šokujete mne. Kdo ochrání surový materiál nespoutaných nápadů, když ne vy? Kdo se postavý na obranu klíčových hodnot akademického světa, když vy, údajní zbrojnoši volného myšlení a vyjadřování, složíte ruce do klína a zaprosíte, „Nestřílejte.“

Mluvení o rase nás ještě nečiní rasisty. Vidět rozlišení mezi pohlavími z nás ještě nedělá sexisty. Mít kritický názor na vyznání z nás ještě nedělá odpůrce víry. Akceptujeme-li leč neoslavujeme homosexualitu, proto nejsme přece homofobní.

Nedovolte, aby vysoké školy Ameriky nadále sloužily jako inkubátory této útočné epidemie nového McCarthyismu. Ale co můžete dělat? Jak může kdokoliv odolat tak přesvědčivému sociálnímu porobení?

Odpověď tu byla stále s námi. Já sám jsem ji nalezl před 36 lety, stoje na schodech Lincolnova památníku ve Washingtonu s Dr. Martinem Lutherem Kingem a dvěma stovkami tisíc lidí.

Jednoduše … neposlouchejte. Mírumilovně, ano. S respektem, ovšem. Nenásilně — naprosto. Ale když nám řeknou, co si máme myslet nebo jak mluvit a jak se chovat, my řekneme ne. Nepodřídíme se sociálnímu protokolu, který dusí a stigmatizuje osobní svobodu.

Naučil jsem se o úchvatné moci neposlušnosti od Dr. Kinga … který se ji naučil od Gandhiho a Thoreaua a Ježíše a všech velkých mužů, kteří vedli spravedlivé proti mocným.

Neposlušnost je v naší DNA. Cítíme niterné sepjetí s tímhle Neposlušným duchem, jenž naházel čaj do bostonského přístavu, jenž poslal Thoreaua do vězení, jenž odmítl sedět vzadu v autobuse, jenž protestoval proti válce ve Vietnamu.

V tomže duchu vás žádám, abyste se distancovali od kulturní korektnosti pomocí masivní neposlušnosti ke zpupným autoritám, sociálním direktivám a tíživým zákonům, jež oslabují osobní svobodu.

Buďte ale opatrní … můžete si ublížit. Neposlušnost vyžaduje, abyste se vystavili riziku. Dr. King stál na mnoha balkónech. Musíte být ochotni snášet ponížení … vydržet moderní ekvivalent policejních psů z Montgomery a vodních děl Selmy. Musíte být ochotní zakoušet nepohodlí. Nestěžuji si, ale desetiletí sociálního aktivismu si vybraly i na mně svou daň. Dovolte mi, abych vám popsal jeden příběh.

Před pár lety jsem zaslechl o rapperovi jménem Ice-T, který prodával CD se jménem „Zabiják policajtů“ („Cop Killer“), oslavující přepadání a vraždění policejních příslušníků. Byl vydáván nikým jiným než Time/Warner, největším zábavním konglomerátem na světě. Policie po celé zemi byla pobouřena. Právem — nejeden z nich byl zavražděn. Ale Time/Warner se stavěl netečným, protože ten CD byl dojnou krávou, a média kolem toho chodila po špičkách, protože ten rapper je černoch. Doslechl jsem se, že Time/Warner pořádali valnou hromadu akcionářů v Beverly Hills. Tenkrát jsem vlastnil nějaké akcie a rozhodl jsem se tam přijít.

Co jsem udělal odporovalo všem radám, které jsem dostal od rodiny a přátel. Požádal jsem o slovo. Do ztichlého sálu s tisícem průměrných amerických akcionářů jsem jednoduše přečetl plné znění textů „Cop Killer“ — každé pomstychtivé, vulgární, navádějící slovo.

„Seříznul jsem hlaveň na svojí dvanáctce / Odpojil jsem světla na svým auťáku / Dneska si nějakou tu ránu vypálím / Dneska nějaký ty policajty vypráším…“

A dál je to horší, o dost horší. Nebudu vám to všechno číst. Ale věřte mi, ten sál bylo moře šokovaných ztuhlých, zbledlých tváří. Manažeři Time/Warner se vrtěli ve svých křeslech a zírali si na boty. Nenáviděli mě. Pak jsem přednesl další volej hnusných textů přetékajících rasistickým sajrajtem, kde Ice-T fantazíruje, jak przní dvě dvanáctileté neteře Ala a Tipper Gorových.

„Vystrčila zadek proti mému…“

Inu, neudělám vám to, co jsem udělal jim. Postačí, když řeknu, že jsem opustil tu místnost za hrobového ticha. Když jsem pak přečetl ty texty čekajícímu sboru novinářů, jeden z nich řekl, „To nemůžeme otisknout.“ „Já vím,“ odpověděl jsem, „ale Time/Warner to prodává.“

Až za dva měsíce poté vypověděl Time/Warner smlouvu s Ice-T. Už nikdy mi nenabídnou další film u Warnerů a Time magazín o mně nikdy nenapíše dobrou recenzi. Ale neposlušnost znamená, že musíte bých ochotni jednat, nejen mluvit.

Když násilník žaluje svou postarší oběť za to, že se bránila … zahlťte telefonní ústřednu okresního prokurátora. Když je vaše univerzita tlačena ke snížení úrovně požadovaných vědomostí, aby alespoň 80 procent studentů promovalo s vyznamenáním … zaplňte rektorská zasedání. Když dá osmiletý chlapec na hřišti pusu na tvář dívenky a je vláčen po soudech pro sexuální harrasment … pořádejte pochody k takové škole a zablokujte její vchod. Když někdo, koho jste si zvolili, je sveden politickou mocí a podvede vás … pište petice, vypuďte ho, zatraťte ho. Když Time magazín zobrazí miléniové posedlíky jako vykolejené, bláznivé křesťany mávající křížem, jak to udělali minulý měsíc … bojkotujte jejich časopis a výrobky, které v něm inzerují.

Aby tento národ dlouhodobě obstál, apeluji na vás, následujte posvátné stopy velkých neposlušností v historii, které osvobodily vyhnance, založily církve, potřely tyrany, a ano, v rukou zdivočelé ozbrojené lůzy a několika velkých mužů, ve Slávě Boží, vybudovaly tuto zemi.

Kdyby tu byl s námi Dr. King, myslím, že by souhlasil. Děkuji vám.

Zdroj: https://vlkovobloguje.wordpress.com/2016/05/07/charleton-heston-jak-vyhrat-kulturni-valku/

iDnes.cz - Moderní zdravotní péče za veřejné peníze je v Česku jen pro vyvolené. Ti ostatní se k ní nedostanou, ale přispívat na ni musí, říká v rozhovoru pro MF DNES specialista na zdravotnické právo Ondřej Dostál. Už patnáct let mapuje plýtvání peněz ze zdravotního pojištění a publikuje o tom články.

Lékaři si u vlády vyjednali na příští rok zvýšení platů o 10 procent. Chtějí na to přidat ze státního rozpočtu 10 miliard korun. Vy tvrdíte, že to nepomůže. Proč?
Lékařům bychom sice peníze přáli, ale tyto protečou přes systém přerozdělování a u těch pracovitých a nedostatečně placených skončí spíš jen jejich menší část. Větší část pak u nemocnic a poskytovatelů zdravotních služeb, kteří umí ze zdravotních pojišťoven dostat peníze.

Když se zvýší platové tabulky, tak se peníze k lékařům přece dostanou.
Podle tabulek jsou odměňováni jen lékaři zaměstnaní ve státních a krajských příspěvkových nemocnicích - to je asi polovina ze všech. Navíc nevíte, co se bude dít s nenárokovou složkou platu - s odměnami. Zeptejte se lidí ve školství - když se navýšily tabulkové platy, tak jim sebrali odměny a srovnalo to neschopné se schopnými. Krajské akciovky a privátní nemocnice mají smluvní mzdy a záleží na tom, co si lékaři a jejich odbory vyjednají u svého vedení. Privátní lékaři zaměstnávají sebe samé, tabulkami se neřídí.

Problém však netkví jen v platech, ale i v tom, kdo v nemocnici opravdu slouží a komu tam jen běží plat.
Ředitelé nemocnic dobře vědí, kdo je víceobročník a má vedle úvazku v nemocnici ještě soukromou ordinaci, působí v politice nebo si odskakuje učit na fakultu, a naopak, kteří lékaři a zdravotní sestry pro nemocnici pracují. Stačí se podívat na internet, kolik významných lékařů ze státních nemocnic v médiích propaguje své soukromé ordinace, směruje si tam výhodně pojišťovnou hrazené nemocniční pacienty, a naopak své privátní klientele nabízí přednostní přístup do velké nemocnice. Z praxe před soudy pamatuji situace, kdy vycházelo najevo, že oficiálně v nemocnici sloužil vedoucí lékař oddělení, ale ve skutečnosti práci odváděl mladý doktor bez dohledu. Než se přilijí peníze do platů, je třeba udělat personální audit.

Co by audit zjistil?
Kdo je chovný a kdo je tažný. Ty tažné už to přestává bavit a je jich čím dál méně. Mladí lékaři si někdy neformálně stěžují na nestandardní podmínky - spousta hodin přesčasů odpracovaných na minimální úvazek a za příjem z doktorandského stipendia. Anebo lékaři z regionu - pracují ve státních fakultních nemocnicích v rámci atestační přípravy a platí je ze svého rozpočtu regionální nemocnice.

Není to střet zájmů dělat ve státním a pak stejné pacienty léčit na své soukromé klinice?
Určitě. Nevybavuji si jiný obor, kde by vysokopříjmový manažer mohl vedle stálého zaměstnání mít konkurenční podnik. Ředitel nemocnice by jim měl dát na vybranou. Pokud chtějí pracovat pro soukromou klientelu a přitom držet kontakt s oborem, ať si sníží v nemocnici úvazek jen na konzultace.

[[img:chrn_fullwidth:13098:Právník Ondřej Dostál. Foto: Michal Růžička]]

Jak dnes funguje financování nemocnic ze zdravotního pojištění?
Oproti běžné představě nedostávají nemocnice zaplaceno za každé vyšetření či operaci. Koncem 90. let se zavedlo, že nemocnice dostávají stejný balík peněz, jaký proléčily loni nebo předloni, plus minus nějaké procento. To znamená, že nemocnice, které byly v minulosti drahé - kvůli porevoluční expanzi, pořizování přístrojů a tak dále, mají vysoký základ a dostávají peněz hodně, bez ohledu na to, jak efektivně je používají. Na druhou stranu nemocnice, které byly tehdy levné, protože třeba tak rychle neexpandovaly, dostávají peněz málo. Zkrátka historicky drahé nemocnice zůstávají bohatými, a naopak levné chudými.

A co plán vlády, že peníze mají jít za pacientem, tedy že zdravotnické zařízení dostane stejnou úhradu za stejnou léčbu?
Nikdo dnes není schopen říci, kolik by měla férově stát třeba operace slepého střeva. Mezi okresní nemocnicí v Mělníku a Nemocnicí Na Bulovce nebo v Motole se cena stejného zákroku může lišit i dvojnásobně. Úhrady jsou pokřivené a zatím to nevypadá na jejich narovnání.

Stát by měl své nemocnice řídit jako řetězec

Mluví se o tom, že se mají zredukovat malé nemocnice v regionech. Je to cesta, jak šetřit ve zdravotnictví?
Když se podíváte na objem peněz, vůbec to není o regionálních nemocnicích. Začít by se muselo od sítě velkých a nejdražších nemocnic řízených státem, zejména v Praze a v Brně. Pod Bílou Horou stojí vedle sebe přes ulici dvě miliardové nemocnice - Homolka a Motol, přes kopec ve Střešovicích je třetí - Ústřední vojenská. Když se podíváme, co byla Homolka schopna utratit za externí právníky, lze bez velké nadsázky říct, že jen úspora z propojení právních a ekonomických činností by stačila na provoz menší okresní nemocnice. Nejde přitom o redukci počtu lůžek, spíše o redukci počtu manažerských křesel.

Podle vás je tedy síť specializovaných státních nemocnic a center špatně nastavená?
Pro vážné nemoci najdeme v Praze hned několik specializovaných zařízení, zatímco v některých krajích není žádné, jako kdyby tam nežili nemocní lidé. Jak k tomu přijde pacient z Klášterce nad Ohří, že musí za onkologickou péčí dojíždět více než sto kilometrů? V Praze je specializovaných center šest, v celém Karlovarském kraji žádné. Tvorba sítě center nemá žádná pravidla, vznikala chaoticky a to způsobuje neudržitelné regionální rozdíly v přístupu k péči. Souvisí s tím otázka rozmístění drahých přístrojů, například miliardových ozařovačů pro onkologii.

Odborníci i pojišťovny dlouhodobě kritizují využití a rozmístění nákladných přístrojů. Proč?
Specializované nemocnice si nepořídí jeden přístroj, který by sdílely a který by jel na tři směny. Každá si pořídí svůj, který se zaplatil z evropských grantů, a nechá ho pracovat jen na jednu směnu - ve dvě odpoledne se vypne a z toho vyplývají i dlouhé čekací lhůty. Je to plýtvání. Kdyby státní, přímo řízené nemocnice řídil někdo rozumně jako řetězec, tak by tuhle organizační neefektivitu odstranil.

Bude podle vás potřeba, aby v budoucnu lidé dopláceli u lékaře ze svého víc než dnes?
Bezplatná zdravotní péče pro všechny je mýtus. Ve skutečnosti se velká část pacientů k moderní péči nedostane nebo se o ní ani nedozví. Nemocnice i další poskytovatelé zdravotní péče jsou pojišťovnami silně motivováni, aby nepřekračovali nastavené limity péče. A to i za cenu, že pacientům o možnostech léčby neposkytnou úplné informace nebo péči jinak skrytě omezí, například nepřiměřenými čekacími dobami. Kdyby si o nárok skutečně všichni uměli říct, tak by to nemocnicím nikdo neproplatil a vybrané zdravotní pojištění by na to nestačilo. Systém počítá s tím, že část účastníků do systému jen odvádí pojistné, ale nedostává to, na co má nárok. V dalších případech jsou lidé odkazováni na soukromé kliniky, kde jim léčbu poskytnou za peníze, nebo jsou po nich různé spoluúčasti požadovány neoprávněně a oni to akceptují, protože nemají informace.

Chcete říct, že pro 10 milionů lidí těch 250 miliard korun na bezplatné zdravotnictví nestačí?
Neomezený nárok na bezplatnou péči za tuto částku zajistit nelze. Tedy lze, ale jen pro část pacientů. To je do jisté míry současný stav - kdo má vliv či peníze, může je použít jako páku, aby přednostně dostal špičkovou péči zadarmo z veřejného systému, který financují všichni. Může jít o různé produkty „prémiové péče“, jaké nabízela například Homolka.

Kde podle vás bude české zdravotnictví z hlediska financování za pět let?
Pokud systém zůstane, jak je, tedy s širokým, ale nevymahatelným nárokem pojištěnce, předraženými nákupy léků a materiálu, pokřiveným mechanismem úhrad od pojišťoven a nevyváženou sítí poskytovatelů, bude zdravotnictví v permanentní finanční krizi. V bohatých časech bude sanováno tu deseti, tu 15 miliardami navrch, což načas uspokojí kritiky. To je mimochodem současný stav, máme zrovna ty bohaté roky. V hospodářských krizích, kdy peníze nebude možné přilít, tu budou stávky, odchody lékařů, krizové štáby a ministři se budou střídat každého čtvrt roku.

Co se bude dít v regionálních nemocnicích?
Zeptejte se libovolného primáře v kraji nebo se podívejte na inzerci. I když nabízejí slušný plat, byt, tak pohraniční nemocnice, ale dokonce ani okresní nemocnice ve vnitrozemí doktory nesežene. Na řadě oddělení již české zdravotníky nahrazují cizinci - Ukrajinci, Arabové. A díky bohu za ně. Bez nich by zdravotnictví v regionech dávno skončilo. Pro mnohé z cizinců je to ale jen přestupní stanice do bohatších evropských zemí. Spousta českých lékařů zase přesluhuje v důchodovém věku. Podle statistiky OECD máme lékařů v přepočtu na obyvatele relativní dostatek. Možnost uplatnění jim však komplikuje mimo jiné těžkopádný vzdělávací a atestační systém, nejde jen o otázku platů. V pěti letech lze proto předpokládat masivní krizi regionálního zdravotnictví, která ohrozí tamní nemocnice.

Kdo z neměnnosti systému těží?
Ti, kdo v něm umí chodit a přizpůsobí se mu - nevadí jim poskytovat zbytečnou péči vždy, když je zisková, naopak upírají nárok na péči pacientům tam, kde se jim to nevyplatí. Dále dvorní dodavatelé nemocnic a prostředníci, kteří umí levně nakoupit a díky přemrštěným úhradám od pojišťoven draho prodat. A VIP pojištěnci, kteří z veřejného pojištění dokážou získat nejlepší světovou péči, zatímco na ostatní pojištěnce se už nedostane řádně a včas. Ti přitom systém spolufinancují.

Jitka Vlková, iDnes.cz

Česká televize - V policii přetrvává pocit, že každý u sebe musí nosit občanský průkaz, což dávno není pravda. Občanský průkaz u sebe vůbec nemusíte mít. Tak komentoval ministr spravedlnosti Robert Pelikán (za ANO) záběry, kdy smíšená policejní a vojenská hlídka povalila na zem, spoutala a následně zadržela muže, který odmítl předložit občanský průkaz. Video na svém webu zveřejnil časopis A2 a rozpoutal tím diskusi v médiích i na sociálních sítích o chování české policie.

Parlamentní listy - Jedním z nejrozšířenějších mýtů týkajících se osobních dokladů, je ten, který praví, že člověk je povinen mít vždy u sebe občanský průkaz a na vyžádání jím musí prokazovat svou totožnost. Není to pravda! Zákonem stanovená povinnost nosit u sebe neustále občanský průkaz od roku 2000 neplatí a v zákoně o občanských průkazech se hovoří pouze o povinnosti osoby starší 15 let „mít občanský průkaz“, čímž se rozumí mít tento průkaz vystavený a platný.

Do třetího čtení v Poslanecké sněmovně míří předloha, která má přinést úplný zákaz kouření v restauracích a barech. Obce by podle zákona také mohly zakázat kouření na veřejných prostranstvích. Zákon chce regulovat i pití alkoholu. „Obvykle je to tak, že po roce a půl ministři zdravotnictví zjistí, že nemají v resortu co reformovat, tak se vrhnou na kuřáky, to je nejjednodušší,“ říká poslanec ústavně právního výboru Marek Benda z ODS.

Poslední průzkum upozornil na další pokles malých prodejen s potravinami a smíšeným zbožím. Podle zveřejněné statistiky ubylo v ČR v průběhu uplynulého roku 275 obchodů s prodejní plochou do 400 m?. Tento trend vnímá Asociace českého tradičního obchodu (AČTO) jako velmi znepokojivý jak z pohledu obchodníků, tak i zákazníků.

Tradiční český obchod dlouhodobě bojuje o přežití. V nerovném boji stojíme nejen proti nekalé konkurenci, ale také proti zahraničním řetězcům, které zákazníka denně masírují letákovými akcemi, s prodejními cenami mnohdy pod cenou nákupní, i mnoha-milionovým marketingem. Avšak menší čeští obchodníci si nic takového dovolit nemůžou. Jejich úloha v obchodní obslužnosti venkova i úloha společenská je však neoddiskutovatelná.

Situaci malým obchodům neulehčuje ani příval nové legislativy, která,vždy v podobě hned několika nových legislativních předpisů najednou, klade na obchodníky neúměrnou zátěž, jež je v konkurenčním boji znevýhodňuje. Příkladem budiž souběh zákona o evidenci tržeb a zákon o významné tržní síle. V současné době překročily zahraniční řetězce svou expanzí dvoutřetinový podíl na prodeji potravin u nás, což je nejvíc ze zemí Střední Evropy. V této situaci je skutečně  třeba částečně regulovat trvale narůstající významnou tržní sílu zahraničních řetězců. Když ale po všech patáliích projde zákon  prvním  čtením, tak těsně před druhým čtením tam jeden aktivní poslanec doplní odstavce, které z tohoto zákona,  kterému se  říká bič na řetězce, udělají bič na české nákupní aliance. A k tomu všemu budou muset malé prodejny investovat několik desítek tisíc do nových pokladních systémů.

Expanze řetězců a zejména hypermarketů však neohrožuje pouze malé obchodníky. Svůj neblahý dopad může mít i ve svém důsledku na obchodní obslužnost venkova obecně, kde obchod spolu s poštou, lékařem a hospodou představuje základní předpoklad žití. Přestože  COOP intenzivně vyjednává s obcemi a státní správou o možnostech dotovat nejmenší ztrátové prodejny, z důvodu nepřiměřeného konkurenčního tlaku, ale i z důvodů dalších, dochází i zde, u jednoho z  ekonomicky nejstabilnějších členů  AČTO, k uzavírání vesnických prodejen, a to i v přímém přenosu prostřednictvím ČT. Aktuálně musí dle dostupných informací bohužel v tomto roce uzavřít skupina COOP i prodejny další. Stávající vývoj českého trhu, na rozdíl od vyspělých západních zemí totiž nesměřuje k vytvoření přirozené ochrany pro tento druh podnikání, spíše naopak.

I z tohoto důvodu vznikla v červenci 2014 Asociace českého tradičního obchodu jako historicky první a největší konsolidovaný subjekt, který sdružuje české maloobchodníky z oblasti malého a středního podnikání.  V současnosti má AČTO 18 členů a reprezentuje téměř 7 tisíc prodejen. Představuje tak cca 23% podíl na trhu s potravinami. Jejím hlavním posláním a cílem je tedy hájit zájmy svých členů před trvale nepříznivým působením státní správy a ostatních institucí ohrožujících její další existenci. Navíc jsme si dali do vínku hájit vše české a to znamená i podporovat výrobu a prodej českých potravin u nás. 
 

Zdeněk Juračka, předseda Svazu českých a moravských spotřebních družstev

Hospodářské noviny - Zbrojní průmysl má v Česku jasnou jedničku. Jmenuje se Jaroslav Strnad a kupuje, co mu pod ruku přijde. Jeho skupina Czechoslovak Group se vyskytuje téměř v každé velké státní zakázce pro armádu. Investuje ale i do dalších oborů – minulý týden mu tak do sbírky přibyla vedle Tatry další automobilka – firma Avia.

Ještě před několika lety přitom o Jaroslavu Strnadovi téměř nikdo nevěděl. Pokud se hovořilo o vlivném zbrojaři, bylo to vždy maximálně o Richardu Hávovi a Omnipolu, pro kterého Strnadova firma Excalibur často dodávala. Nyní už se svým obratem 12,3 miliardy korun skupina Czechoslovak Group firmu Omnipol násobně převyšuje.
Strnad, vzděláním vyučený strojař z Chrudimi, začínal v 90. letech jako obchodník s kovovým šrotem. Jak se starých zařízení a strojů zbavovalo čím dál více fabrik, jeho firma rostla. A postupně se dostala i k prvním obchodům s českou armádou, od které začal odebírat starou vojenskou techniku.

Kontroverzní podnikatel

Dnes ho právě odebírání vysloužilého materiálu od armád z celé Evropy stále dobře živí. Kromě té české nakupoval ve Švédsku, v Maďarsku a dalších. Částečně se změnila jen strategie – namísto prodeje na šrot či náhradní díly nyní jeho firmy starou techniku opraví a prodají dál.
Takto například loni oznámil Excalibur dvě objednávky za celkem 3,5 miliardy korun – část do Iráku na boj s Islámským státem a část do Nigérie, pro změnu na boj s extremisty z Boko Haram. Šlo o modernizované tanky T-72, obrněné transportéry BVP i ruční zbraně.

Kvůli odkupům armádních materiálů ale přišly i dvě kauzy, kvůli kterým se k Strnadovu jménu začíná občas připojovat sousloví „kontroverzní podnikatel“. První z nich je uskladnění 500 nelegálních nášlapných min ve Vrběticích. Ty Excalibur a jeho dceřiná společnost Real Trade koupily v balíku od maďarské armády. Zbrojaři sice tvrdí, že se jedná o jiný, povolený typ min, přesto již bylo pět manažerů ze skupiny obviněných.
A loni na jaře se do hledáčku policie skupina dostala i kvůli prodeji nepotřebného majetku české armády Excaliburu v letech 2009 až 2013. V sídle firmy tehdy dokonce zasahovali vyšetřovatelé.

Nový brand

Czechoslovak Group jako taková vznikla až letos v lednu přejmenováním z Excalibur Group. Sdružuje všechny Strnadovy firmy a nový název má evokovat návaznost na tradiční lokální zbrojní průmysl. V čele představenstva stojí 23letý Strnadův syn Michal.
Do skupiny patří hlavní firma Excalibur Army, výrobce kontejnerů Karbox, slovenská MSM Group, která vyrábí vše od munice po vojenská vozidla. Na Slovensku Strnad nedávno koupil i Dubnický metalurgický kombinát, výrobce komponentů pro železniční průmysl, který zároveň umí odlévat poměrně unikátní hlavně pro těžká děla.
S podnikatelem Alexejem Beljajevem, který bývá často označován jako „ruská spojka“ pro střední Evropu, Strnad ovládá také výrobce kolejových brzd Dako-CZ. Tato firma byla v letech 2013 a 2014 největším sponzorem Strany práv občanů, dříve tzv. Zemanovců.



Mimo čistou zbrojařinu stojí investice do výrobců nákladních aut. Strnad ve spojení s Reném Materou před třemi lety v konkurzu ovládl kopřivnickou Tatru, která jim velmi slušně vydělává. Jen 390milionový zisk za rok 2015 jim zaplatil celou investici do Tatry. A minulý týden přidal Avii.
Právě Tatra a její podvozky mají přitom velkou budoucnost. Montuje se na ně několik typů houfnic či obrněných vozů. Vláda například zvažuje koupi 36 francouzských obrněnců Titus, které jezdí na podvozku Tatra 6x6. Ministerstvo obrany počítá s investicí zhruba 2,2 miliardy korun.
Navíc vznikla Tatra Defence Vehicle, která začne v kopřivnickém areálu vyrábět obrněnce Pandur, na něž má smlouvu s americkou General Dynamics. Zatím mají objednávku na 20 velitelsko-štábních vozů za 1,3 miliardy.
Letos v únoru se navíc Strnadovi podařilo skoupením pohledávek ovládnout zkrachovalou mošnovskou opravnu letadel Job Air. Na této akci opět spolupracoval s již zmiňovaným Beljajevem.

Petr Lukáč

Respekt - Publikujeme rozšířenou verzi textu policisty R. H., který zasahoval na demonstracích během návštěvy čínského prezidenta Si Ťin-pchinga. Text vyšel v redakčně krácené podobě v aktuálním Respektu 16/2016. Totožnost pisatele redakce zná, ale na jeho přání neuvádí jeho celé jméno.

Je parádní úterní ráno 29. března. Vychází slunko a obloha se tváří nezvykle modře. V dýmu levných cigaret kolegové avizují na odpoledne déšť a radí se, co si vlastně vzít na sebe. Vem to čert. Začínáme lehkou instruktáží pro mužstvo našeho útvaru. Je nás něco přes padesát a v prostředí zasedačky nasloucháme pokynům velitele. Opatření má prý vysokou prioritu, jsme profesionálové a tak také budeme jednat, odvedeme perfektní práci… Přestávám vnímat otřepané fráze a koukám z okna na nepatrný mráček, co se vylíhl na obzoru. „Ostřelovači jsou elita, v případě napadení nehledí na následky a střílejí bez určení cíle, vám nezbejvá, než velet: K zemi!“ probere mě ze zamyšlení zaujatý hlas velícího. Parťákovi cukají koutky, léta služby nás ale naučila tvářit se pekelně vážně.

Přijíždí najatý autobus. Do posledního místa jej naplníme a vyrážíme směr centrum. V tomhle čase je samozřejmě provoz v centru Prahy zhuštěný, stání v zácpě velitel vyplňuje motivačními proslovy k mužstvu a nadávkami na špatnou organizaci. Nám však ranní špička dává možnost povšimnout si značného množství policistů postávajících na ulicích a křižovatkách. Poznáváme v nich mnohdy kolegy z našeho obvodu, kteří zde v běžném výkonu služby obvykle nemají co pohledávat.

Na magistrále, před sjezdem k Hiltonu, kde by měla být chráněná osoba ubytovaná, zkoušejí kluci z dopravky uzávěru silniční komunikace; možná je to jen chybně daný rozkaz, každopádně po pár minutách opět extrémně ucpanou magistrálu otevírají. Při průjezdu centrem již ve mně roste pocit, že se celá policejní Praha přesunula k Hradu na bezpečnostní opatření. Zaženu nutkání se dotázat, kdo dnes vlastně tedy slouží v ulicích jiných obvodů.

Dorazíme na Klárov a suneme se z autobusu. Nejsme sami, jsou tu i jiná mužstva, jejichž řidiči se báli zajet blíž k Lichtenštejnskému paláci, čímž nás všechny vystavili pochodu centrem. Připadám si jako na školním výletě, procházíme kolem metra Malostranská, kde si tuhle maškarádu fotí překvapení turisté. Vrážím si kšilt nepohodlné brigadýrky přes oči doufaje, že mě učiní neviditelným.

Po ponižujících několika minutách dorážíme k Lichtenštejnskému paláci – k našemu seřadišti, k místu, které se na následujících několik hodin stane středobodem naší služby. Zde se skupiny čítající asi dvě stě policistů ujímá jakýsi důstojník s frčkami majora, jehož hlavní snahou je seřadit mužstvo do precizního vojenského tvaru. I přes nedostatek motivace policistů se přece jen podaří vytvořit jakousi skrumáž a major zahajuje oficiální instruktáž: „Dneska máme před sebou důležitý úkol. Budeme tu něco dělat, ale nevím co. Budete stát v ulicích, ale nevím kde. Můžete si zajít na záchod, ale nevím kam. Budete mít k dispozici pitnou vodu, ale nevím kdy. Teď se rozdělíme do skupin, ale nevím jak.“

Neodolám a vznesu letmý dotaz, zda si zde můžeme zakouřit. Odpověď „nevím“ mě definitivně dostává do kolen a s otázkou na rtech, zda by se našel nějaký důstojník, který „něco ví“, odcházím k Vltavě, kde si zapaluji cigárko. Po delší době se na místě vyrojí spousta jiných důstojníků různých hodností, kteří pod velením majora rozdělují policejní ovečky do skupin a ty si následně odvádějí neznámo kam.

S parťákem jsem přidělen do skupiny čítající šestnáct policistů, důstojník v hodnosti nadporučíka nám během přesunu dává pokyny k výkonu dnešní služby. Kolona vozidel, ve které se bude nacházet i sám čínský prezident, bude k Lichtenštejnskému paláci přijíždět přes Čertovku pod Karlovým mostem. Naším úkolem je zabránit jakýmkoli atakům, které by mohly – z výhodné pozice na mostě – proti projíždějící koloně nastat. Nikdo taktéž nesmí sejít slavnými schody z Karlova mostu na Kampu.

Tomuto úkolu vcelku rozumím, po příchodu na Karlův most mě však opětovně jímají rozpaky. Na nejslavnější pražské památce totiž zaměstnanci Technické správy komunikací rozmisťují na úseku osmdesáti metrů zábrany podél zábradlí, které mají znemožnit komukoli přiblížit se ke kraji mostu na více jak dva metry. Vzniká úzký koridor pro pěší, v němž do sebe procházející osoby strkají a o zábrany zakopávají. Vskutku veselá podívaná. Pochopil jsem, že po celý zbytek dne bude šestnáct řadových policistů s dohledem dvou důstojníků střežit sotva osmdesátimetrový úsek mostu. Nic nesmí být ponecháno náhodě. Zaslechnu zvuk kroužícího policejního vrtulníku, který nás v následujících hodinách neopustí. Pod pohledy procházejících občanů se začínám potit studem.

První se u zábran zastaví šourající se stařík. Bydlí tady na Kampě, v domě číslo sedm, potřeboval by domů, má to třicet metrů. Pustíme ho? I přesto, že do příjezdu kolony čínského prezidenta zbývá zhruba šest hodin, odpověď nadporučíka je striktní: „Jste-li rezidentem s trvalým bydlištěm v této oblasti, jděte na Klárov, nějaký policista vás možná doprovodí domů.“ Stařík nevěřícně zírá a já zbabělecky odvracím zrak a přeji si, aby to už bylo za mnou. Stařík však není jediný a situace se opakuje; nikdo nechápe a nerozumí, všichni však rezignovaně odcházejí hledat cestu k domovu jinudy.

U zábran zastaví také obtloustlý muž v drahém obleku, jenž se na našeho důstojníka oboří slovy: „Co si to dovolujete? Víte, kdo já jsem? Já tam mám bejt, já jsem velvyslanec!“ Nadporučík znervózní a autoritativně jednajícímu muži otevře zábranu. Dostávám pokyn doprovodit bývalého velvyslance v Kazachstánu a Kyrgyzstánu Bedřicha Kopeckého k branám paláce a přemýšlím o dvojím metru spravedlnosti a o stařičkém obyvateli Kampy, který se ještě teď možná šourá pomalou chůzí směr Klárov. (Pozn. red.: Bedřich Kopecký je nyní velvyslancem ČR v Číně. Jeho jmenování na tento post bylo loni na čas pozastaveno, neboť v životopise zatajil, že pracoval v osmdesátých letech pro komunistické tajné služby.)

Z pokračujícího pocitu hanby mě vytrhne povel důstojníků: „Kolona se blíží, uzavřete Karlův most!“ Nevěřícně pohlédnu na parťáka, jestli slyšel to samé co já; odpovědí je smích a kroucení hlavou. Snažíme se lehce vzdorovat, není to přece zapotřebí; žádná závadová osoba se zde nenachází, vše probíhá v klidu a navíc je tu policajtů víc, než je zdrávo… Nezájem, Karlův most se uzavírá, kolona během dvaceti vteřin projede, most se otevírá až po deseti minutách a my pokračujeme ve stanoveném úkolu.

Od rána vnímám dění ve vysílačce. Spousta chaosu a nedorozumění, jasně dané pokyny, které se následně ve zmatku odvolávají. Nic nezvyklého. Zaráží mě však četnost informací směřujících k operačnímu důstojníkovi a týkajících se například vyvěšování tibetských vlajek. Zní to, jako bychom si konečně definovali nepřítele. Skupiny, které se pohybují kolem Hradu, jsou označovány za ty, co jsou „pro“, a ty, co jsou „proti“. Marně vymýšlím, která skupina je která, a v duchu se ptám: Proč? Vše přebije zpráva o čínské vlajce, která se na Hradčanském náměstí uvolnila z držáku a hrozí, že by mohla spadnout. Operační důstojník okamžitě na místo vysílá pracovníky Eltoda, aby vše dali do pořádku a vlajka se vrátila na své místo. Prapor mezitím budou střežit dva policisté. Nevěřím svým uším a věnuji provozu na vysílačce větší pozornost.

Probíhají různé demonstrace. Nejvýraznější je ta na Hradčanském náměstí. Kalousek zde očividně řádí jak ďas a populisticky vyhrožuje proražením zátarasu. Operační, zaslechnuvší politikovo jméno, autoritativně a otcovsky nabádá policisty k tomu, aby proti davu nezakročovali, se slovy: „Násilí nic neřeší, prioritou je diskuse!“ Brečím smíchy. Zatím však, po opětovném uzavření Karlova mostu, čínský prezident odjíždí z paláce přes Čertovku na Hrad.

Vysílačka náhle zapraská – vozidlo Octavia, táhnoucí za sebou billboard s Havlem a dalajlámou, jezdí prý po Hradčanech. Operační naléhavě vysílá hlídky do terénu, aby vozidlo našly a provedly pečlivou prohlídku osádky vozidla a vozidla samotného. Následuje asi půlhodinové běsnění, během kterého různé policejní hlídky nahánějí jedno civilní vozidlo, jehož řidič se v podstatě ničeho nedopustil. Policisté vozidlo zastavují, operační důstojník opět zdůrazňuje, že příslušníci provedou důkladnou prohlídku se zaměřením na technický stav. V duchu přemýšlím, kdy jsem naposledy slyšel operačního důstojníka zadávat konkrétní pokyny v případě běžné kontroly motorového vozidla. Je mi blivno a celý den nebude lépe.

Důstojníci stále drží opevněný Karlův most, i přesto, že čínský prezident je už dávno pryč. Ulice jsou stále uzavřené, ačkoli se sem dotyčný nevrátí. Tibetské vlajky vzbuzují v policejních funkcionářích hrůzu i přesto, že o Tibetu slyšeli pravděpodobně poprvé před týdnem, v rámci příprav na toto opatření.

Na Hradčanském náměstí to vře, podle počtu nasazených policistů čítajících několik stovek odhaduji, že se do Hradu snaží dobýt početná ozbrojená guerilla doposud skrytá v petřínských houštinách. Omyl, stále se jedná o dav znepokojených, avšak vcelku poklidných demonstrantů. Policejních sil a prostředků zřejmě ale pořád není dostatek, přijíždějí posily. Naši jednotku díkybohu nechávají funkcionáři na Kampě. Hlouček důstojníků se radí, co s námi. Major se s někým radí po telefonu, rozhodovat je holt těžké.

Nakonec, v pozdní večer, nás ženou zpět do autobusů, kdybychom byli náhodou potřeba jinde. Cestou na oddělení velitel mého útvaru děkuje mužstvu za perfektně odvedenou práci. Poslouchám jej a v duchu si říkám, že jsem se nikdy nestyděl za policejní uniformu tolik jako dnes.

R.H., Respekt

Web4Trader.cz - Vyzpovídali jsme pro vás jednoho z nejznámějších českých "daňařů", Ing. Tomáše Goláně, který si ve svém hodnocení Finanční správy nebere servítky. Podnikatelé v ČR nemusí čelit jen nepřízni trhu, ale v prvé řadě je čeká souboj s nepřítelem natolik silným, že mnoho daňových poplatníků mnohdy zaplatí i to, co by nemuseli, a to pouze ze strachu z Finanční správy.

Nemohu si na začátek odpustit otázku k aktuálnímu dění, které hýbe světem, k tzv. „Panama Papers“. Jaké důvody podle Vás ženou daňové poplatníky do daňových rájů?

Při rozhodování kohokoliv o tom, zda využije služeb daňových rájů, či nikoliv, je většinou rozhodující výše korporátních daní. Pokud by ČR snížila korporátní daně, může být sama daňovým rájem a pak zde bude své daně platit polovina Evropy. Je však politicky obtížné takovou věc prosadit, neboť veřejnost byla zmanipulována vládnoucími stranami, že je třeba daní vybírat více a také tyto daně vybírat lépe. Nikdo z veřejnosti si však neuvědomuje, že vyšší výběr daní je lepší pouze pro stát a politiky a že samotnému občanovi nic nepřinese.

Pokud se dnes stát chová jako matrix, který své občany nechá přežívat pouze pro to, aby mu platili daně, pokud stát své občany přehlíží a stále přijímá zákony, které nechrání občany jako takové, ale stát samotný, není důvod řešit, zda stát vybere daní více či méně, neboť, jak jsem již zmínil, občan tuto skutečnost žádným způsobem nepocítí.

Platit daně je ale normální, není třeba však jejich placení přeceňovat, ale ani podceňovat. Současný systém správy daní však funguje tak, že většinu svých povinností přenáší Finanční správa na poplatníky – ručení, kontrolní hlášení, EET. Stejným způsobem pak postupuje Finanční správa v rámci kontrol, kdy povinnosti jiných subjektů přenáší na poplatníky, například když někdo neodvede ze svých plnění daň z přidané hodnoty, pak kupující má velký problém, protože Finanční správa takový obchod automaticky zpochybní. Pak se nelze divit, že se někdo rozhodne hledat způsob, jak české daně obcházet, třeba již jenom z principu.

V daňových rájích je běžné, že společnost platí např. paušální daň. Tj. nikdo nezkoumá, jaké měla společnost obraty a jaké měla náklady a společnost platí např. 500 USD ročně. Myslíte, že by se podobný model dal aplikovat i v ČR? Např. pro společnosti, které dosáhly nějakého předem stanoveného obratu.

Už jsem na to v podstatě odpověděl v předchozí otázce. Pokud je dostatek politické vůle a schopnost takový systém prosadit, pak není problémem nic. U nás však nic takového možné není. Již samotná struktura státního rozpočtu nic takového neumožňuje, neboť procento tzv. mandatorních výdajů (výdaje vyplývající ze zákonů bez možnosti ovlivnění) dosahuje v posledních letech až k 60 % veškerých výdajů, takže na tyto výdaje je nutné kalkulovat příjmy.

Dále je nutno vycházet z politické situace v ČR, kdy vysoký výběr daní se stal hlavním hitem poslední politické garnitury. Těžko říci, co vede společnost k tomu, že na taková hesla slyší, zda je to závist, která tím, že sousedovi něco „doměří“, bude ukojena nebo zda je to skutečnost, že společnost si neuvědomuje, že pro ni nový bohatší stát nic nového nevykoná, že samotným lidem to nepřinese žádné výhody.

V poslední době jste mediálně poměrně aktivní v otázce Kontrolního hlášení. Mohl byste nějak stručně popsat, co na tomto nástroji finanční správy vnímáte pozitivně a v čem je podle Vás největší problém?

Na kontrolní hlášení jsme se připravovali více jak půl roku, navštívili jsme asi osm školení pracovníků GFŘ, vyčlenili jsme u nás jednoho pracovníka, který stále řešil nové poznatky, které se objevovaly na stránkách Finanční správy, který připravoval všechny podklady na školení, sám jsem poté na toto téma tři školení včetně jednoho workshopu realizoval. Na všech mých školeních jsem kontrolní hlášení propagoval, neboť jsem v něm spatřoval nástroj urychlení všech kontrolních procesů a postupů, které daňovým poplatníkům zadržují vrácení nadměrných odpočtů.

Na tomto místě je třeba zdůraznit, že vznik nadměrného odpočtu není jakousi libovůlí samotných podnikatelů, kteří by si po státu chtěli jenom tak od sebe nárokovat vrácení peněz, ale že nadměrný odpočet je výsledkem nastavení systému daně z přidané hodnoty, který nastavil sám stát, zejména je tato skutečnost patrná ve stavebnictví či při prodeji (vývozu) výsledků své činnosti do jiných zemí EU či světa. Pokud by systém kontrolního hlášení nebyl zneužíván, byl by pro slušné poplatníky generující každý měsíc nadměrné odpočty relativním přínosem. Takovým způsobem bylo kontrolní hlášení prezentováno i ze strany Finanční správy, rovněž nás Finanční správa ujišťovala o tom, že nás v případě problémů kontrolní hlášení nezatíží, a že informace z kontrolního hlášení nebudou pro nikoho přístupné.

Jaké však bylo mé zděšení, když po podání kontrolních hlášení za leden začala Finanční správa obtěžovat občany svými požadavky na skenování desítek dokladů, nebo když začala Finanční správa zahajovat postupy k odstranění pochybností, které jsou zdlouhavé, a které správci daně zastavují lhůty 30 dní, do které má nadměrné odpočty vrátit. Najednou nic z toho, co Finanční správa proklamovala, nebylo pravda a kontrolní hlášení bylo využito k plošné šikaně podnikatelů, aby měli ještě větší strach, aby si dávali ještě větší pozor. K tomu byli pracovníci nabádáni Pokynem z Generálního finančního ředitelství, které samo toto ředitelství nazvalo „Kombajn“. Pokyn si můžete přečíst zde.

Jaké nejčastější problémy zákazníků jste se zavedením kontrolního hlášení řešil?

Nejčastější chybou je uvedení uskutečněných plnění nad deset tisíc Kč pro osoby nepovinné k dani, tedy pro osoby, které nepodnikají, do oddílu A.4. Taková plnění náleží do oddílu A.5. Dále jsou to nesprávně vyplněná ID datové schránky, kdy tam poplatníci vyplní kód uživatele, pod kterým se přihlašují do datových schránek, namísto skutečného čísla datové schránky, v neposlední řadě to jsou i případy, kdy se klienti spletli i v čísle faktury.

Finanční správa se z kapacitních důvodů věnovala hlavně plátcům DPH. Myslíte si, že kontrolní hlášení uleví finančním kontrolorům do takové míry, aby mohli efektivně dohledovat i drobné plátce daně z příjmu? Např. v Praze se říká, že na každého plátce vyjde jedna kontrola za 100 let nebo i více.

Nemyslím si, že zavedením kontrolního hlášení se Finanční správě uleví a že bude výkonnější při správě jiných daní. Finanční správa má od doby ministra financí pana Kalouska naprosto nevyhovující strukturu, takže Finanční správa je dnes v podstatě paralyzována právě touto strukturou. V době, kdy byl ministrem financí právě pan Kalousek, došlo k restrukturalizaci Finanční správy zcela zásadním způsobem, neboť z běžných finančních úřadů na místní úrovni se staly pouhé kanceláře bez pravomocí, vznikly nové krajské „superúřady“, které do svých řad převedly velké množství úředníků z místních úřadů, čímž pracovníky, kteří reálně prováděli kontrolu, převedli do kanceláří, přičemž tito vlastní kontrolní činnost neprovádějí.

Výsledkem je chobotnice, která dusí sama sebe, která nedokáže rychle provádět správu daně, neboť výsledky z kontrol se odesílají z místních územních pracovišť do krajských měst, kde o nich rozhodují lidé, kteří nevědí nic o firmách, o kterých rozhodují, nevědí nic o místních podmínkách a zvyklostech, rozhodují o těchto daňových povinnostech lidé, kteří místním úředníkům vše vracejí k dopracování, takže se vše neúměrně natahuje a výsledkem je rozhodnutí od stolu z krajského „superúřadu“, které je často zcela vzdálené realitě a skutečnému stavu.

Zcela běžné jsou i situace, kdy krajský „superúřad“ prosadí svůj vlastní pohled na věc zcela proti vůli místních úředníků z územních pracovišť. A hlavně na krajských finančních úřadech je množství úředníků, kteří faktickou správu daně vůbec neprovádí, a jenom na ni dohlíží, pak skutečnou práci nemá kdo udělat. A nad tím vším je Generální finanční ředitelství, které převzalo od Ministerstva financí metodiku daní, takže výsledkem je situace, kdy GFŘ dělá výklady k zákonům, které jdou proti zákonu samotnému, např. v době, kdy byl zaveden do DPH institut ručení, uvedlo GFŘ na své stránky, že skutečnosti ve věci ručení prokazuje poplatník, přitom v důvodové zprávě je pravý opak. Dále GFŘ ve věci přenesení daňové povinnosti ve stavebnictví uvedlo správnou metodiku až osm měsíců po účinnosti zákona, přitom tato právní úprava byla schválena více jak rok před její účinností, atd.

Takové věci se za doby, kdy metodiku řešilo Ministerstvo financí, nikdy nestaly, ba právě naopak se snažilo ministerstvo v případě nejasností vždy vyjít poplatníkům vstříc.  

Co byste doporučil začínajícím podnikatelům, pokud se chtějí dobrovolně registrovat jako plátci DPH?

Aby byli trpěliví. Finanční správa po nich bude chtít hromadu dokumentů, aby je zaregistrovala. Na straně jedné přemýšlí Finanční správa o tom, jak snížit obrat pro povinnou registraci, na straně druhé při registraci dobrovolné, kterou by měla sama uvítat, poplatníka zahltí dotazníky či otázkami, vypracováním podnikatelského záměru, apod. Z toho je vidět, že Finanční správa automaticky považuje všechny podnikatele a firmy za podvodníky, a proto každý nový plátce DPH projde kolotočem nesmyslných postupů. 

Přitom je jasné, že každý, kdo by žádal o registraci k DPH jenom z toho důvodu, aby podváděl, bude mít všechny formuláře, podnikatelské záměry a další dokumenty připraveny naprosto precizně, takže bude zaregistrován mnohem dříve, než normální slušný podnikatel, který bude muset na základě požadavků správce daně pořád něco k dobrovolné registraci doplňovat. Jedná se tak o zcela nesmyslné postupy, která mají nulový význam a jenom poplatníky šikanují, které ale může Finanční správa považovat za jakousi prevenci a taky prezentovat jako její zásadní činnost, přičemž výsledkem je nulová úspěšnost takových postupů a 100 % naštvání daňového poplatníka.

Jedná se tak zase o další zastrašování, které má vést k tomu, že poplatníci ze strachu před Finanční správou zaplatí daně i za to, za co nemusí…

Je podle Vás v dnešní době, kdy nároky na administrativu drobných podnikatelů rostou exponenciální řadou, vůbec možné, aby si podnikatel vedl vlastní účetní agendu jen se znalostmi, které si odnesl ze školy? Samozřejmě za předpokladu, že studoval např. na obchodní akademii či na podobné střední odborné škole s ekonomickým zaměřením.

Na to nelze jednoznačně odpovědět, vše záleží na činnosti, kterou podnikatel realizuje. Veškeré postupy Finanční správy jsou vedeny směrem, aby se poplatníci finančních úřadů báli a platili vše, co si tyto úřady vymyslí. Jak jsem uvedl již výše, všichni jsou automaticky považováni za podvodníky. Finanční správa sama není schopna efektivně fungovat, proto vše přenáší na daňové subjekty. Zřejmě dalším cílem je zničit malé a střední podnikatele, protože ti nemají možnost si zaplatit odborníky a právníky a sami na tyto věci odborně nedosáhnou bez ohledu na to, jakého dosáhli vzdělání.

Pokud byste měl možnost zasáhnout do české legislativy v otázce daně z příjmu fyzických a právnických osob, co byste změnil?

Pokud bych měl něco změnit, byly by to určitě dvě věci. První věcí je struktura, kdy bych správu daní vrátil na malé bývalé finanční úřady, kam bych vrátil „do terénu“ pracovníky z krajských finančních úřadů, zrušil bych tyto krajské úřady, které nerozhodují o žádných odvoláních a neprovádí žádnou vlastní kontrolní činnost v terénu a správu daní, celá řízení by se tak zásadním způsobem urychlila bez ohledu na výsledek, přičemž mnoho rozhodnutí by vycházelo ze skutečného stavu a místních podmínek tak, jak je znají úřední osoby pracující v terénu.

Druhou věcí by byla určitě novelizace daňového řádu, kdy byl bez povšimnutí médií od roku 2015 zrušen pětiletý strop pro výpočet úroků z prodlení za pozdní úhradu daně. Toto opatření nedopadlo žádným způsobem na podvodníky, ale pouze na obyčejné lidi, kteří podnikali a byli podvedeni nebo se dostali do situace ne vlastním zaviněním. Podvodníci totiž přepisují své firmy na „bílé koně“, takže takoví nikdy žádné úroky z prodlení neplatí. Po této novelizaci se lidem, kteří své dluhy na daních z minulosti poctivě platí, tyto dluhy nesnižují, ale naopak rostou, neboť úroky ve výši 14% + reposazba ročně se počítají pořád, takže člověk ztrácí motivaci a raději se stane bezdomovcem, než aby každý měsíc pracoval jenom na úroky, které po něm bude stát doživotně požadovat.

Ano tady je další příklad toho, že stát jeho vlastní lidé nezajímají, ale zajímá ho jenom jeho vlastní příjem.

Výše uvedené změny lze učinit okamžitě. Pokud bychom měli snížit sazby daně, museli bychom omezit stát v jeho bujení. Ano, stát se s každou navíc vybranou korunou replikuje, rozrůstá prostřednictvím nových úřadů, funkcí, pomocí dalších úředníků. Některé státní instituce nic nevytváří, nikomu nepomáhají, pouze upevňují systém, který už dávno nechrání své občany, ale pouze je využívá. Stát se stal ohromným zdrojem peněz, které lze „přesměrovat“ ve svůj prospěch, neboť tyto prostředky nikomu konkrétnímu nepatří, stal se navíc i ohromným nástrojem moci, proto mají skupiny jedinců touhu jej ovládnout a tuto státní moc soustředit ve svých rukou. Jsme svědky dalších a dalších omezení ze strany státu, dalších a dalších opatření na jeho ochranu před jeho vlastními obyvateli. Tady se znovu se nabízí srovnání státu s legendárním filmovým Matrixem.

Jak již jsem zmínil, nižší daně zcela jistě znamenají jejich vyšší výběr, neboť by přibylo množství daňových rezidentů v České republice, dále by si podniky i podnikatelé uvědomili, že již nemá cenu ztrácet energii tím, jak ušetřit na daních. K tomu je však zapotřebí provést celkovou reformu státu, zrušení některých úřadů, ministerstev, které zaměstnávají řady osob jenom proto, aby tyto neskončily na úřadech práce. Ale z pohledu státu je úředník, který nic nevytváří a který je po zrušení svého místa veden na úřadu práce pro stát mnohem levnější, neboť pobírá jenom podporu, která je mnohonásobně menší než jeho původní plat. Později by schopní lidé, kteří nuceně opustili úřady, našli uplatnění v soukromé sféře nebo sami začali něco vytvářet, což by společnosti velmi prospělo. Něco takového prosadit v dnešní době je celkem nereálné, nedovedu si představit, že by nějaká strana či hnutí zvítězila ve volbách díky programu, který by proklamoval zrušení některých ministerstev a úřadů a následné snížení daní, když je půlka státu zaměstnána právě v těchto úřadech, ale bez těchto změn prostě snížit daně zásadním způsobem nelze. Takže pokud to někdo tvrdí, jedná se o zcela zřejmý populismus.

Živnostníci využívající paušály přišli o možnost žádat o daňový bonus na děti. Je to podle Vás krok správným směrem?

Je to nesystémové, zákonodárce měl změnit výši paušálu a ne zakázat využití slevy, resp. daňového bonusu na děti.

Napadá Vás nějaká jiná země v Evropské unii, která by podnikatelům nabídla příjemnější podnikatelské klima z pohledu nutné administrativy, než jaké panuje nyní v ČR?

Nenapadá. Jsou západní země, jako je např. Německo, Francie a Anglie, které podnikatelům při správě daní vycházejí maximálně vstříc, se vším pomáhají a správu daně se snaží zjednodušit co největším způsobem, ale mají vysoké daňové zatížení, jiné země mají zatížení nižší, ale zase složitou strukturu výběru a správy daní.

Nejdůležitějším faktorem pro správný výběr daní je samotná výše sazby daně, neboť při nižším daňovém zatížení se nevyplatí podnikatelům cokoliv vymýšlet, i když ze své vlastní zkušenosti vím, že někteří lidé věnují tolik peněz a energie jenom na to, aby stát o pár korun „ošidili“, přičemž tato částka úspory na dani je mnohem nižší, než energie a čas do takové operace investované. Ale to jsme my Češi…

Web4Trader.cz 

Pravý prostor - Nikdo z Čechů si v politice nevydělal víc než on. Alespoň oficiálně. Když po více než pěti letech vyklidil Vladimír Špidlav Bruselu kancelář eurokomisaře, kterou obýval v dresu ČSSD, měl svoje bankovní konto bohatší o 33 miliónů korun.