Parlamentní listy -  V moderní historii nemáme k podobnému pohybu národů, který už více než rok zažívá Evropa, paralelu, proto je třeba použít nomenklaturu starších dějin. Nejde o migrační krizi, ale o nájezd muslimů. Spisovatel a historik Vlastimil Vondruška ve svém dnešním zamyšlení upozorňuje na to, jak hanebně se zachází s fakty a logikou, jak demagogicky se používají pojmy jako nepřizpůsobiví či migrační krize a jak se díky tomu dá obecné mínění zmanipulovat.

Když čtu nebo poslouchám diskuse o současné společnosti a problémech, které nás trápí, jímá mne smutek. Ne kvůli problémům samotným, ty jsou od toho, abychom je řešili, ale jsem skoro zoufalý z toho, jak hanebně se pracuje s fakty a logikou. Aby se dal nějaký problém řešit, musíme ho především přesně definovat. Někteří lidé si vůbec neuvědomují, jak důležitou funkci má přesný význam slov. A ti, kteří si to uvědomují, pracují často s významem slov naprosto demagogicky, neboť dobře vědí, jak snadno se dá obecné mínění zmanipulovat.

Dovolte mi kratičký exkurz, abych na konkrétních příkladech objasnil, co mám na mysli. Když v padesátých letech minulého století vyháněli komunisté sedláky, neoznačovali je názvem, který platil po staletí, ale dali jim hanlivou nálepku kulaků. Když jim kradli majetek, bylo to združstevňování. Nakonec společnost díky masáži ze strany médií a ideologů přijala, že majetek nebyl sedlákům ukraden, ale legitimně združstevněn.

Okupanti nás v roce 1968 nenapadli, ale poskytli internacionální pomoc. A byli tu dočasně umístěni. Vlastenci, kteří s okupací nesouhlasili, byli prohlášeni za protistátní živly, které rozvracejí socialismus. Jejich pronásledování se pak nazývalo kádrovou prací.

Místo argumentů padají v diskusích snůšky urážek

Úmyslně uvádím příklady, které jsou všem srozumitelné. Pokud bychom šli hlouběji do minulosti nebo zabrousili mimo Evropu, najdeme stovky podobných. Vyvražďování celých národů se pojmenovalo podle okolností jako pokřtění či demokratizace. Upalování kazatelů jiné víry se prohlašovalo za očistu křesťanstva. Popravy neoblíbených panovníků se konaly pod hlavičkou spravedlivého trestu, ať již z rukou Kristových věrných, občanů revoluce, pěsti dělnické třídy nebo odpůrců totality. Je to pořád stejné. Realitu se snaží vládcové a jejich nohsledi pojmenovat tak, aby vyhovovala jejich mocenským cílům.

Dnes skoro nikdo ve vášnivých diskusích nepřemýšlí o skutečné podstatě problémů. Chytáme se slov, která nám vtloukají do hlav politici a média, a hádáme se o ně, jako by šlo o život. Ale pokud se nad tím zamyslíme, pak by nám mělo dojít, že se ve skutečnosti hádáme o chiméry, o pseudoproblémy, že proti sobě stavíme ideje, které jsou iluzorní, neboť pojmenovávají všechno jiné, jen ne podstatu věci. A pak se samozřejmě nikdy nemůžeme dohodnout.

Bolestí většiny dnešních diskusí je navíc absolutní absence racionality, faktů a logiky. Na názor, který se nějakému oponentovi nelíbí, často odpovídá urážkami. Zažil jsem to i já. Na mnoho mých článků jsem obdržel snůšky urážek, aniž ovšem oponent vysvětlil, v čem se tedy mýlím a proč se mnou nesouhlasí. Za racionální argument se dnes považuje pouhé konstatování, že ten druhý je sluníčkář, komouš, Putinův agent, Obamův agent nebo prostě jen idiot.

Risknu tuhle škálu odsouzení a dovolím si předložit několik dnes běžně používaných termínů, k nimž se pokusím přiřadit reálný obsah, což znamená správné a logické české pojmenování.

Nejde o migrační krizi, ale nájezd hord, které u nás nemají co dělat

A čím začít jiným než slovy „migrační krize“. Slovo krize se používá pro různé problémy, ať už jde o stav po živelní katastrofě nebo o hospodářskou cyklickou krizi. Krizí je zlomový stav pacienta nebo neshoda v manželství. Je to však vždy něco, co vzniká více či méně nezávisle na naší vůli. Slovy „migrační krize“ se tak politici snaží navodit dojem, že jde o proces, který se děje mimo nás a my se mu musíme podvolit (stejně jako se podvolíme zemětřesení nebo krachu na burze). Jenže to je lež! Tahle událost není krize, protože my ji řešit můžeme! Je to pustý nájezd hord, které nemají na našem území legitimně co dělat. Jistě, existují i ohledy humanitární, ale ty se musejí řešit vždycky v rámci zákonů dané země a při respektování suverenity jejích hranic. Cokoli jiného je zvůle (a neohánějme se vnucenými mezinárodními pakty a úmluvami, jsou-li navíc v rozporu s naší ústavou).

Příliv migrantů není krize, je to výsledek neschopnosti bruselských vládnoucích elit plnit povinnosti, které jako správci Evropy mají. Nikdo dnes nechrání evropské hranice, vedou se jen nekonečné žvásty, že je to třeba udělat. Ať už německá kancléřka stoupence islámu pozvala, či nikoli, nemají tu legitimně co dělat a překročení našich hranic je trestný čin. Skutečná migrace je ve skutečnosti něco, co má jistý zákonný nebo alespoň hospodářský rámec. Přistěhovalec musí žádat o legalizaci pobytu, musí se v nové zemi přizpůsobit, musí v ní pracovat a uživit sebe a svou rodinu. Nic z toho přicházející hordy neplní, nerespektují a nejsou toho ani potenciálně schopny. V moderní historii nemáme k podobnému pohybu národů paralelu, proto je třeba použít nomenklaturu starších dějin. Nejde o migrační krizi, ale o nájezd muslimů.

Zničí byt, obsadí cizí objekt, krade, ale je jen nepřizpůsobivý

Stejně fatálně se dnes pracuje s pojmem „nepřizpůsobivý“. Zákon stanoví jasně, že člověk je buď bezúhonný, protože zákony plní, nebo je zločinec, případně podle vážnosti přestupku pachatel, neboť zákony a předpisy porušuje. Co je to nepřizpůsobivý? Člověk, který se rozhodne, že některé zákony a normy dodržovat nebude. Dostane byt, ale zničí ho. Vláme se do cizího objektu a ve jménu svých ušlechtilých myšlenek ho obsadí. Na ulicích dělá nepořádek, v noci hluk, páchá drobné krádeže, nechce pracovat. To vše se dnes označuje jako nepřizpůsobivost. Proč, vždyť každý, kdo tohle dělá, je přece v dikci zákona pachatel nebo zločinec. Politici a mediální komentátoři to snad nevědí? Pak by si měli zopakovat základy práva.

Stejně tak je podivné, aby se různé skupiny společnosti přejmenovávaly podle aktuální situace. Před několika lety se vedly vášnivé polemiky na téma, jak hanebná je česká komunistická strana, protože se odmítá přejmenovat (navzdory tomu, že propagace komunismu byla zákonem prohlášena za trestnou – typický právní Kocourkov). Komunisté věrni revolučním písním na své barikádě vytrvali a komunisty podle názvu zůstali. Zachovali se rozhodně seriózněji než cikáni (historický název doložený již ve 14. století), kteří nedůvěryhodnou firmu vyměnili za označení „Rom“. Přiznám se, že neznám národ, který by se po staletích existence přejmenoval jen proto, že se mu jeho označení nezdá dostatečně důstojné. A až bude zpochybněno tohle slovo (ono už vlastně je tím, jak ochotně se příslušníci této etnické menšiny přizpůsobují), najdou si třeba jiné označení.

Předkové nemohli polemizovat o „migrační krizi“, museli se chopit zbraní

Přemýšleli jste, kdo vlastně je „sociálně potřebný“, nebo dokonce „sociálně slabý“? Hledal jsem na stránkách našich institucí, ale ani na marxistickém ministerstvu není definice, kdo to vlastně je. Všichni se však tím pojmem ohánějí. Takové termíny jsou na nic, protože nikdo pořádně nechápe, co exaktně znamenají. Označují totiž to, co se hodí politikům, úředníkům a aktivistům. Buďme však jazykově korektní. Ve společnosti existují lidé bohatí a chudí. Je-li někdo chudý, má smůlu. Nicméně podle křesťanství chudoba cti netratí. Navíc každý chudý může zbohatnout, pokud se bude snažit. Nebo pokud bude mít štěstí. Žijeme v době pokrokové, která chudobu nepřipouští. Všichni bohatí ovšem být nemohou. Dávat peníze na chudé, to se jaksi nenosí. Ale na sociálně potřebné? Kdo by mohl odmítnout pomáhat potřebným? Mimochodem, potřebný je ve své podstatě každý člověk v této zemi. Soused má jaguára, ale já ne. Jsem potřebný, protože bych ho chtěl taky. Být potřebný je psychologicky nebezpečné, je to slovo politicky nabubřelé a prázdné. Být chudý nebo bohatý je však označení jasné, srozumitelné a z hlediska reality správné.

Pokud chceme tuhle společnost napravit, je třeba říkat pravdu. A to znamená označovat věci správnými termíny, neskrývat nepříjemné skutečnosti za balast eufemismů. O tom, co sdělujeme, musí rozhodovat věcná správnost, a nikoli politická korektnost, jemnocit či osobní ambice. Na všechny děje a stavy společnosti máme prověřené pojmy, nevytvářejme nové. Český jazyk je mimořádně bohatý, používejme jen ty obraty, které jsou známé po staletí. Pak se rozhodně budeme na svět dívat reálněji a jednat pragmatičtěji. Protože naši předkové nemohli polemizovat o „migrační krizi“, museli se chopit zbraní a bránit svou svobodu a majetek. Mimochodem, obrat „bránit svou zemi, víru a majetek“ není urážkou!

Je jasné, že reforma krajů z roku 2000 je nepovedený paskvil na který jsme všichni doplatili. Místo aby stát za peníze jdoucí z Bruselu stavěl dálnice, opravoval silnice, budoval vysokorychlostní železnici, plavební anály,obchvaty měst, nové vlaky a nádraží  a další jinou infrastrukturu, tak ponechal politiky v krajích s nástroji ROP a za dotace z Bruselu  stavět cyklostezky, parkoviště, penziony, akvaparky, rozhledny, muzea a památníky a podobné nesmysly.

Parlamentní listy přináší další úryvek z knihy starosty berlínské přistěhovalecké čtvrti Neukölln Heinze Buschkowskyho, která nese název „Neukölln ist überall“. V Německu vzbudila ihned po svém vydání značné ohlasy. Buschkowsky v ní bez obalu a politické korektnosti líčí, jaký problém pro Německo představují neintegrovaní přistěhovalci z řad muslimů.

„Rád bych v tomto bodě pohovořil o každodenní bezmocnosti, když vidíte, jak do supermarketu vejde nějaký člověk, vezme si z regálu zboží, projde kolem pokladny bez placení a dá pokladní jasně najevo, co se jí stane, když zavolá policii. To samé na ulici; když po ní prochází skupina pěti těchto individuí po chodníku, ostatní jim musí jít z cesty. Když čekáte na zelenou, je nutné se dívat přímo před sebe. Když se totiž náhodou na někoho z nich podíváte, riskujete, že k vám přistoupí a zeptá se: „Hele, máš nějaký problém? Pokud jo, tak ho můžeme hned teď vyřešit!“ píše Buschkowsky. 

Eurodeník - Edward Gibbon, který se narodil v roce 1737 v obci nedaleko Londýna, byl ve své době považován za jednoho z nejvýznamnějších britských historiků. Ve svých pracích se zabýval především dějinami Římského impéria a dodnes je zejména mezi laickou veřejností velmi oblíbený jeho kniha s názvem Úpadek a pád římské říše.

Echo24 - Česká republika si na poli vzdělání připsala další historický úspěch. Zasloužili se o něj maturanti, kteří výrazně zabodovali u mezinárodních maturit IB (International Baccalaureate). Nejúspěšnější byla Vendula Fialková, absolventka Nového PORGu, která u mezinárodních maturit ani jednou nechybovala, získala maximální počet bodů, a proto byla přijata ke studiu matematiky na prestižní univerzitě v Oxfordu. Po loňské premiéře IB maturity se jedná o druhého studenta Nového PORGu na této univerzitě.

Vedle Fialkové byli úspěšní i další studenti Nového PORGu. Jeden bude studovat právo na University College London (UCL), jiný biochemii na Imperial College of London, další počítačové vědy a matematiku na University of Edinburgh.

„V maturitním ročníku 2016 skládalo IB zkoušku v plném rozsahu 15 studentů a dosáhli vynikajícího průměru 39 bodů, což je pro Českou republiku ohromný úspěch. Tento studijní výsledek je nejen akademicky a statisticky významný, ale představuje i řadu osobních triumfů a splněných cílů,” uvedl Karel Lemfeld, zástupce ředitele Nového PORGu. Podle něj to dokládá i výjimečný, maximální výsledek 45 bodů, díky kterému se Vendula Fialková zařadila mezi 146 nejlepších absolventů z celého světa.

[[img:chrn_fullwidth:13827:Vendula Fialová, absolventka Nového PORGu. Foto: Echo24]]

Aktuální čísla IB shrnují, že v květnu 2016 skládalo na celém světě mezinárodní maturitu na 150 000 studentů ze 136 zemí světa na téměř 4 000 středních školách. Ti dosáhli průměrného výsledku 30,07 bodů. V porovnání s loňským rokem se letošní počet studentů, kteří zakončují střední školu IB diplomem, zvýšil o více než 5 %. V současné době je po celém světě téměř jeden a půl miliónu absolventů.

Nezávislé výzkumy potvrzují, že IB program zlepšuje akademické úspěchy žáků, jakož i jejich pravděpodobnost přijetí na vysoké školy. „Je jasné, že naši studenti jsou lépe připraveni uspět a možná, co je ještě důležitější, jsou lépe připraveni přispět k tomu, aby se svět stal lepším místem,“ říká Dr. Siva Kumari, generální ředitel IB.

Osmileté gymnázium Nový PORG nabízí unikátní program, ve kterém kombinuje požadavky českého učebního plánu pro gymnázia s mezinárodními programy dle „Cambridge International Examinations“ (prima až sexta) a IB Diploma programme (poslední dva ročníky studia). O tom, zda student zakončí gymnázium IB diplomem, českou maturitou, nebo obojím, se rozhoduje v průběhu sexty.

Krajské listy - Byl u Starostů, ale nezamlouval se mu Kalousek, tak zkusil ANO. Zde zažil zklamání z „agrofertizace“ a Andreje „já platím, já rozhoduji“ Babiše… Teď promluvil

Vlastní názor, který nekoresponduje s názorem Andreje Babiše, je cestou k volné jízdence k opuštění hnutí ANO. Porazit Babiše může jen jediný člověk, a tím je Babiš. Tak mluví starosta obce Vítějeves a bývalý lídr ANO Pardubického kraje Petr Havlíček. Ze slibu „bude líp“ vystřízlivěl a hnutí před několika týdny opustil. Podle něj totiž neřeší problémy státu, ale stará se pouze o úspěch ve volbách, z čehož plynou ekonomické výhody. Jak vypadá agrofertizace hnutí a absolutní vláda Andreje Babiše v něm, o tom promluvil v rozhovoru…

Ve svém dopise k odchodu z hnutí ANO píšete, že se ANO soustřeďuje především na úspěch ve volbách a dle vašeho názoru zapomnělo na podstatu svěřené moci, kterou je služba ve prospěch společnosti, nikoli sebe sama. Jak se to projevuje?

ANO, ač mladé hnutí, velice rychle za pomoci zahraničních poradců začalo praktikovat proces, který se dá nazvat „slibem nezarmoutíš“. Obezřetnost poradců při tvorbě volebního programu šla cestou neodradit široké masy voličů a zahrát jim na tu správnou voličskou strunu. Byl jsem předsedou krajské organizace a současně garantem pro přípravu programu pro oblast státní správy a místní samosprávy. Analýza, která byla týmovou prací celé řady odborníků, obnášela ve zkrácené verzi 25 stran a dotýkala se řady problémových oblastí státu, které ale při tvorbě vlastního volebního programu nikoho nezajímaly. A nezajímá je to ani dnes. ANO neřeší přednostně pravou podstatu problémů státu, protože by to odradilo některé voliče. Stará se o to, aby uspěla ve volbách a udržela si své získané pozice, ze kterých vyplývají značné ekonomické výhody.   

Kritizoval jste také, že vaše články, cituji: „které jsou svojí podstatou stále stejné (kritika špatného hospodaření), jsou ze strany hnutí cenzurovány, což svědčí spíše o totalitních praktikách, než transparentních demokratických procesech.“ Jakým způsobem ANO cenzurovalo vaše články? S jakými omezeními jste se konkrétně setkal?

Po založení hnutí ANO a spuštění webových stránek v září 2012 jsem patřil k nejproduktivnějším bloggerům ve hnutí a moje kritické komentáře byly pravidelně zveřejňovány. To se však změnilo ve chvíli, kdy se ANO dostalo do parlamentu a stalo se vládní stranou. Od této chvíle se stala kritika, i když měla stále stejné parametry, již nežádoucí a ne každý článek prošel stranickou cenzurou. V únoru loňského roku byly moje články na blogu ANO definitivně umlčeny.

Hnutí ANO opouští čím dál více členů. Co vám a jim vadí nejvíce?

Myslím, že to je hlavně zklamání z nenaplněných pozitivních očekávání. Dále pak kauzy jako Čapí hnízdo či Kleslová, jíž údajně Babišovy děti říkají tetičko a kterou Babiš na počátku kauzy s ní spojené vehementně bránil. Určitě také jednohlasné zvolení Babiše předsedou a postupná agrofertizace ANO.

Domníváte se, že by se mohlo rozpadnout tak, jako například Věci veřejné? Za jakých podmínek k tomu dojde?

Nemyslím si, že by se ANO mohlo rozpadnout podle stejného scénáře jako Věci veřejné, a to proto, že Andrej Babiš ve svém hnutí praktikuje stejný systém jako ve své firmě. Ten je založen na neustálé výměně managementu za nové a nové tváře, které podle osvědčeného pravidla „nové koště dobře mete“ popostrčí svěřenou oblast vždy o kousek kupředu. V ANO to funguje podobně, pouze kvalita zde byla nahrazena bezvýhradnou loajalitou a poslušností. Vlastní názor, který nekoresponduje s názorem Andreje Babiše, je cestou k volné jízdence k opuštění hnutí.  Porazit Babiše může jen jediný člověk, a tím je Babiš. Čapí hnízdo je ukázkovým příkladem Babišova vztahu ke státu, a to není jediná kauza, která může popularitu Andreje Babiše, potažmo ANO, v očích veřejnosti srazit na kolena.

Zmínil jste také nedůvěru vedení hnutí ve členy, kteří nepatří pod Agrofert, nebo s ním nejsou ekonomicky vázáni. Stává se z ANO zaměstnanecká organizace Andreje Babiše? Směřuje k tomu?

Aby občan pochopil, jak funguje ANO, musím v prvé řadě uvést, jaký Andrej Babiš zvolil postup při hledání lidí, kteří by mu pomohli postavit výtah do vrcholné politiky.  Na samém počátku oslovil celou řadu osobností, které se mediálně angažovaly v otevřené kritice bývalé vládnoucí struktury, ale když zjistil, že tito lidé kladli příliš velké požadavky na jeho peníze a dokonce měli svůj – mnohdy odlišný – politický názor, začal hledat v řadách svých zaměstnanců nebo oslovoval lidi, kteří byli nějak propojeni s Agrofertem.  Do hnutí přetáhl také řadu lidí z ČSSD, se kterými za jejich vlády spolupracoval. Volební kampaň byla, jako například v Pardubickém kraji, řízena personami z vrcholného managementu Agrofertu. Ty měly povinnost vést pečlivě záznamy o svých odpracovaných hodinách, které byly posléze hnutí předloženy k úhradě.

Nevím, jakou částku si Andrej Babiš na konci nechal proplatit a co hnutí nechal gratis, ale vím, že všichni ti, kteří mu uvěřili a podpořili ANO svými penězi, nedostali oproti Babišovi z výnosů voleb ani korunu. Dnes, po vzoru zaběhnutých politických stran, musí všichni politici, kteří se dostali do státních struktur platit – a platí i ti, kteří chtějí být na kandidátkách. A to podle toho, na jaké pozici na kandidátce jsou. V počátcích hnutí se na volebním sjezdu dostali do předsednictva lidé, kteří nebyli ochotni akceptovat jednostranný diktát ze strany Andreje Babiše, a tuším, že čtyři nebo dokonce pět jich rezignovalo a z hnutí odešlo. Babiš tehdy prohlásil: Ako to je možné, že sa za takú chvíľu do hnutia dostalo toľko zmrdou? Později se nechal slyšet, že by nejraději hnutí ANO rozpustil a založil nové ze svých zaměstnanců.

Zvyšující se množství úředníků za současné koalice kritizuje více lidí. Přitom před volbami Babiš sám kritizoval přebujelou státní správu. Proč k tomu podle vás dochází? Co je důvodem, že ministr financí otočil a přijímá více státních zaměstnanců?

Oblast stále se zvyšující byrokratické zátěže státu je přímo úměrná zvyšujícímu se počtu zaměstnanců státu. Doposud každá vláda slibovala snížení administrativní zátěže a žádná tento slib nedodržela. U Babiše mě nedodržení tohoto slibu hodně překvapilo, protože tato oblast má obrovský vliv na potřebu výběru vysokých daní a hlavně je jednou z příčin stále rostoucího gigantického státního dluhu. Podle mého názoru dospěl do roviny všech svých politických předchůdců, kdy pochopil, že ve státní administrativě je skryt obrovský voličský potenciál. A tak místo potřebného razantního snižování přichází naopak přibírání nových a navyšování platů, a to už po několikáté v řadě, v souladu s heslem: dluh nedluh, přednější je vyhrát volby. 

Jak byste popsal nynější atmosféru v hnutí ANO?

Podle toho, jaké byly reakce členů po mém vystoupení z ANO, se dá říci, že nic moc. Celá řada se jich chystá vystoupit. Někteří to již udělali. Garnitura závislá na platech vyplývajících z jejich politických postů samozřejmě mlčí, protože kdyby jen špitli, v dalších volbách by si už ani neškrtli. 

Zmiňujete také ztrátu demokratických principů v ANO a nedodržení slibů. Jaké to má důsledky, a je tedy Babiš „absolutním vládcem“ v hnutí?

Ano, Andrej Babiš je absolutním vládcem, kterému není radno odporovat. Jeho heslo zní: Já platím, já rozhoduji. Pokud je konfrontován s nedodržením slibu, který dal, komentuje to jako nedorozumění. Příklad za všechny: před spuštěním volební kampaně sliboval těm, kteří to na náměstích a mítincích oddřou, že budou na čelných místech na kandidátkách. Následně, těsně před sestavováním kandidátek, prohlásil: Na čelných místech budou celebrity. Pochopili jste, co tím myslím? A tak se také stalo. Do hnutí se nahrnulo mnoho takzvaných celebrit a nikdo se nedíval na to, zda měly odvahu a předpoklady zapojit se do nápravy špatného stavu naší země a zda se hodí pro práci v parlamentu. Důsledky se dostavují ve formě neschopnosti navrhnout tolik potřebné změny, které byly deklarovány ve volebním – i tak dost okleštěném – programu.

Navzdory dalším slibům se státní dluh snižovat nedaří. Proč, a jaké kroky by k tomu musely vést?

Aby bylo možno tuto otázku fundovaně zodpovědět, bylo by zapotřebí vypracovat obsáhlý elaborát, neboť jsou dotčeny mnohé oblasti. Pokusím se příčiny růstu dluhu shrnout alespoň do hlavních bodů.

Podstata veškeré prosperity spočívá ve vyváženém seriózním hospodaření s příjmy a výdaji. Jednotlivec, rodina, firma, obec nebo město – všichni musí toto pravidlo respektovat, jinak skončí v hledáčku exekutora. Stát jako nejvyšší autorita by měl být absolutním příkladem a vzorem, bohužel je spíše příkladem odstrašujícím. Drtivá většina politiků sedících v Senátu a v Poslanecké sněmovně, v rámci svých rodin, popřípadě svých firem, dodržuje princip ekonomické rovnováhy příjmů a výdajů. Nicméně, ve funkci politika zákonodárce se kupodivu chovají spíše jako hazardní hráč, který sází na to, že mu to nějak projde a používá pro daný cíl všech možných i nemožných politických fíglů.

Příčina spočívá v absenci nekompromisní trestněprávní odpovědnosti za špatná rozhodnutí jednotlivých politiků. Tato musí být v případě selhání uplatněna vůči jednotlivci, a to až do fáze propadnutí veškerého majetku. Pokud se toto neuskuteční, bude se dál utrácet, až se ekonomika zhroutí. Jedním z hlavních viníků vysokých státních výdajů je přebujelá státní správa. Budu citovat slova bývalého ministra Tlustého: S každým novým ministrem přibydou na ministerstvech desítky nových pracovních míst pro známé, kamarády a stranické kolegy.

Pracuji v místní samosprávě na pozici starosty už čtrnáct let a zodpovědně říkám, že nepotřebuji krajský úřad. Tento institut byl vytvořen na politickou objednávku ČSSD jako penězovod pro politické čachry. Krajské úřady je třeba zrušit a jejich kompetence vrátit zpět do místní samosprávy a na ministerstva.

Veškeré národní dotační nástroje směřující do místních samospráv je třeba zrušit a tyto prostředky celoplošně zařadit rovnou do příjmů místních samospráv. Je třeba do značné míry omezit i firemní dotace a o ušetřené prostředky snížit daňové zatížení této oblasti. Tedy ponechat finance tam, kde byly vytvořeny, neboť stát, tedy byrokrat, který za nic nezodpovídá, není prostřednictvím nesmyslných dotačních nástrojů schopen s těmito prostředky efektivně hospodařit.

Platy všech státních zaměstnanců, prezidenta nevyjímaje, se musí automaticky odvíjet od prosperity státu a ne od toho, co si odboráři vynutí pod hrozbou stávek. Je třeba zredukovat celou řadu úřadů, neboť stát jich spravuje zhruba dvacet tisíc po celé zemi. Například Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových je třeba zrušit a majetek převést na příslušnou místní samosprávu, kam také patří. Cesta k prosperitě vede přes podporu vlastních výrobních firem, ne přes daňové prázdniny zahraničních montoven a supermarketů.

Oblast zaměstnanosti, včetně jejího financování, je třeba předat do kompetence místním samosprávám, neboť ony vědí to, co Úřad práce vědět nikdy nebude. Dále je třeba zrušit Státní lesy a majetek převést do příslušných místních samospráv. Stát není schopen efektivní správy této oblasti. Intervence proti koruně jsou podvodem a ránou pod pás celé naší ekonomice. Osmdesát procent výrobních prostředků je v rukou zahraničních protektorů, kteří si z naší země udělali kolonii a využívají náš stát jako dojnou krávu. Udělení daňových prázdnin zahraničním firmám znamená diskriminaci českého kapitálu, který se tím pádem stává neschopným konkurence.

Podporujete vznik elektronické evidence tržeb (EET), kontrolních hlášení a dalších registrů? Pomohou České republice?

Osobně se domnívám, že pokud chtěl ministr financí zefektivnit výběr daní, měl svoje úsilí zaměřit na velké ryby a ne na živnostníky, kteří jsou rádi, že se vůbec uživí. Příkladem jsou vesnické hospody, které majitelé postupně zavírají, a tuto službu veřejnosti je nucena zabezpečovat místní samospráva. Za provozování obchodů musí dokonce někde obce platit provozovatelům, aby o ně nepřišly.  Doslova nechápu, co mohlo Babiše přimět ke zřizování dalšího byrokratického úřadu s dalšími stovkami zaměstnanců. Jsem zvědav, jaké EET přinese výsledky. Obávám se, že nikdo už náklady spojené s obsluhou dalšího úřadu do konečného výsledku proklamovaných výhod nezanese.

Jak vnímáte práci koalice lidovců, sociálních demokratů a hnutí ANO? Jaké vysvědčení byste jim v tuto chvíli vystavil?

Byl jsem zásadně proti této koalici a navrhoval jsem, aby ANO po volbách zůstalo v opozici. Můj hlavní argument byl, že ANO není vyzrálou stranou a že jej toto spojení v očích voličů v budoucnu poškodí. Později jsem pochopil, že propojení Andreje Babiše s ČSSD bylo vždy velmi intenzivní a celá řada jich v ANO zahnízdila, jako Faltýnek, Jourová, Kleslová a další.

Souhlasíte se spekulacemi, že prezident Miloš Zeman a Andrej Babiš se tiše podporují, protože taková spolupráce by mohla být výhodná v budoucích volbách? Kritici tím narážejí například na mírná vyjádření hlavy státu směrem k ministrovi financí…

Myslím, že se nejedná o spekulace, ale o fakta. Založili společný fond. Zeman Babišovi odpustil bezpečnostní prověrku a v neposlední řadě mu prokazuje medvědí službu u Čapího hnízda. Nedivil bych se, že ANO nepostaví v prezidentských volbách žádného protikandidáta a členská základna dostane instrukce podporovat Zemana.

Budete dále působit v politice i mimo komunální politiku, kde jste starostou obce Vítějeves? Zvažujete jinou politickou stranu či hnutí, nebo už nechcete být v tomto smyslu politicky aktivní?

Jsem jedním ze zakladatelů Starostů a nezávislých, kde jsem byl ve vedení hnutí a řídil kraj. Když se hnutí přidalo k TOP 09, tedy ke Kalouskovi, odešel jsem k Babišovi s důvěrou, že „bude líp“. I zde jsem stanul ve vrcholové funkci, vybudoval celou krajskou strukturu a opět se nenaplnilo téměř nic z mého očekávání. V poslední době jsem dostal dvě nabídky na kandidaturu do Senátu, které jsem s díkem odmítl. Po svých dosavadních zkušenostech jsem došel k závěru, že současný systém politických stran není cestou, kterou bych chtěl znovu absolvovat.

Dospěl jsem k přesvědčení, že k vytvoření kvalitního seskupení slušných s etikou spjatých lidí, disponujících pozitivními morálními a odbornými vlastnostmi, se dají položit pevné základy pro potřebné budoucí změny. Aby se daly naplnit tyto cíle, byl založen nadační fond Pozitivní svět a prostřednictvím testu je lidem předkládána možnost ucházet se o titul Pozitivní osobnost. Věřím, že se v naší společnosti najde celá řada pozitivních osobností, které jí v budoucnu přinesou prosperitu. První uchazeči už test pozitivní osobnosti podstoupili.

Před třemi lety jste prohlásil, že jestli je na naší politické scéně někdo, kdo dokáže vzít otěže pevně do rukou a ještě k tomu téměř vše financovat ze svého, tak je to Andrej Babiš. Tvrdil jste také, že hnutí ANO má předsedu, jakého nemá žádná z politických stran. Jak tento svůj výrok vnímáte dnes?

Z toho, co jsem před časem napsal, se vše naplnilo. Bohužel ne vše se dá hodnotit tak pozitivně, jak jsem to tehdy vnímal a věřil v pozitivní vývoj. Pro mne osobně byl projekt ANO obrovským zklamáním, a kdybych měl popsat vše, co jsem za tři roky v ANO prožil, vydalo by to na tlustou knihu, která by se Babišovi zcela jistě nezamlouvala.

Na konci textu se omlouváte těm, které jste pod příslibem „bude líp“ přivedl do krajské struktury. Už nevěříte, že bude líp?

Ještě dlouho poté, co jsem za dost dramatických okolností rezignoval na post krajského předsedy hnutí, ve mně dřímala jiskřička naděje, že se objeví více pozitiv a negativa budou převážena. Bohužel se tak nestalo a když poslední jiskřička naděje zhasla, ukončil jsem členství a omluvil se za to, že jsem celou řadu svých přátel a výrazných osobností k podpoře ANO přesvědčil.

Zuzana Koulová

Český rozhlas - Trend pěstovat všechno ve velkém, nejlépe gigantickém měřítku, roste s rostoucí populací na planetě. Velkochovy zvířat, obří rostlinné velkovýrobny a nad tím stále menší počet čím dál větších hráčů. Jaké další cesty mohou k pěstování plodin vést?
 

Moderátorka Martina Kociánová pozvala odborníka na permakulturu Jaroslava Svobodu, který se zabývá zakládáním ekozahrad a rodových statků. 

Martina: Co vás přivedlo k permakultuře? 

Jaroslav Svoboda: Mě k ní přivedla touha žít tak, aby mě to bavilo, abych měl radost tvořit. 

Martina: Člověk asi většinou nemá tendenci pořídit si obrovské lány, hospodařit a být potravinově soběstačný, ale vás to k tomu vedlo. 

Jaroslav Svoboda: Nejdřív jsem si chtěl udělat hezkou zahrádku, která plodí, která vytváří krásné prostředí pro život. Větší hektary přišly, až když na zahrádce bylo plno. Když už nebylo kam sázet, tak jsem si pořídil víc půdy. 

[[img:chrn_fullwidth:13488:Permakulturní zahrada - rostliny, keře a stromy pohromadě. Foto: internet]]

Na poli chybí příroda 

Martina: Slovo permakultura jsme si zvykli běžně používat, ale myslím si, že mnozí si neumí pod tímto názvem úplně představit, co znamená. Jak byste nám ji přiblížil? 

Jaroslav Svoboda: Permakultura znamená trvale udržitelná kultura. Je to kultura hospodaření, která je taková, aby neskončila. Aby další generace mohly hospodařit, aniž by klesala úrodnost půdy. Abychom měli pocit, že všechno se pořád zlepšuje. 

Martina: Jako myšlenka je to pěkné, ale na tom poli si to neumím úplně konkrétně představit. 

Jaroslav Svoboda: Na poli chybí příroda. Ve chvíli, kdy přírodu dodáme, tak začínáme hospodařit tak, aby to mohlo fungovat pořád dál. V tu chvíli, když okopírujeme přírodní systém pro náš pěstitelský systém, tak se dostaneme do bodu, kdy příroda vezme trošku práce za nás.   Práci dělá tak, jak by to dělala přirozeně i v divokém systému. My si vybereme plodiny, které jsou jedlé, a příroda dodá schopnosti hospodařit a pěstovat tyto plodiny. 

[[img:chrn_fullwidth:13490: K permakultuře mě přivedla touha tvořit s radostí, říká Jaroslav Svoboda. Foto: T. Svoboda]]

Moderní zemědělství je zaměřeno na výrobu peněz 

Martina: V čem je tedy základní rozdíl mezi permakulturním hospodařením a konvenčním, tak jak ho známe my nejenom z našich zahrad, ale především z našich lánů? 

Jaroslav Svoboda: Není jenom o přístupu, o metodách, ale je to vlastně o celém naladění se na život. Je to hlavně o tom, že konvenční, moderní zemědělství je zaměřeno na výrobu peněz a hlavním produktem není zdravá potrava, ale jsou to peníze. Jsou to peníze pro firmy, které vyrábějí hnojiva, pesticidy, těžké stroje, prodávají ropu, naftu.  Nevzniká potrava, která člověka živí, která mu dělá radost, která kompletně vyživuje jeho zdravý život. Zatímco když se zaměříme na permakulturu, tak my se snažíme prioritně udělat si život krásný, smysluplný, aby nás to bavilo, abychom byli v souladu s potravou, která tam roste. To znamená je tam přístup, který dává smysl hlubším rovinám bytí, nejenom tomu, zda vyděláme peníze, protože peníze tady jednou být nemusí. Peníze jsou momentálně jenom dohoda, která může den ze dne klidně skončit a ve chvíli, kdy skončí, tak co nám tady zbyde? Žádný zemědělec už nevyjede na pole, protože si nemá za co koupit ropu, protože pracuje za dotace. A pokud nebudou dotace, nebude nic. Zdravý rozum je pořídit si systém, který plodí i bez dotací. 

[[img:chrn_fullwidth:13491:Klasické zemědělství potřebuje dotace a vydělávat. Foto: internet]]

V minulých staletí bylo v zemědělství hodně dřiny 

Martina: Když se podívám na naše pole, třeba před 200 lety, kdy byly určité lokality do značné míry potravinově soběstačné, tak jaký je tedy rozdíl mezi tím, jak hospodařili naši předkové a mezi tím, co vy si představujete pod pojmem permakultura, tak jak ji provozujete vy. 

Jaroslav Svoboda: Já osobně nevnímám hospodaření minulých staletí jako vzor. A to z toho důvodu, že tam bylo hodně dřiny. Ta mi připadá zbytečná. Byla zaměřená na pěstování potravy pro výkrm dobytka a pro odevzdávání skoro většiny plodin nějakému panstvu. V minulých staletích lidé nevlastnili půdu, na které pracovali. Takže tam nebyla taková ta čistá radost. Možná opravdu před mnoha staletími zde byli lidé, kteří byli opravdu šťastní. Ale to, že utekli z vesnic do měst, je důvodem toho, že se hospodaření trošku odtrhlo od toho, co doopravdy potřebovali. Vzorem pro permakulturu je to, že rostliny rostou na zahrádkách samy. Vysadíte jabloň a ona plodí. Zatímco v moderním intenzivním sadu vysadíte řadu jabloní, které jsou zákrskové a potřebují stříkat, hnojit a mnoho jiné péče. Jejich životnost je například 15 let, pak se musí vysadit znovu. Kdyby tam ta péče nebyla, tak už žádná potrava časem nebude. Zatímco kdysi dávno, když ještě naši předkové přirozeně hospodařili, tak sázeli plodiny, které vydrží a mají tendenci růst samy od sebe. Například vysokokmenné jabloně. 

[[img:chrn_fullwidth:13489:Jaroslav Svoboda při práci na svém pozemku. Foto: T. Svoboda]]

Permakulturní pěstování zahrad je něco, co by mělo člověka bavit 

Martina: Kde nacházíte inspiraci, když ne v minulosti? Kde ji našla permakultura? Z čeho vlastně vzešla? 

Jaroslav Svoboda: Permakultura vzešla z přírodních systémů. Z pozorování ekosystému, který funguje. 

Martina: Jak stará permakultura je? 

Jaroslav Svoboda: Permakultura vznikla v 70. letech minulého století a založil ji Bill Mollison a David Holmgren. Měli obrovskou chuť dělat něco, co dává smysl. 

Zjistili, že chodit do práce, pracovat a koupit si za to jídlo, jim smysl nedává. Že by vlastně jídlo mohlo vyrůst přirozeně i bez toho, že by vytvářeli umělý koloběh. Chtěli napodobit přírodní koloběh. A v tu chvíli vznikla permakultura. Permakulturní pěstování zahrad je něco, co by mělo člověka bavit. 

Martina: Myslíte si, že permakulturním způsobem hospodaření bychom se všichni uživili? 

Jaroslav Svoboda: Já si myslím, že kdybychom se to dobře naučili, tak ano. 

Martina: Vy jste říkal, že dřív lidé nehospodařili na svém, nehospodařili z radosti a jenom robotovali, ale uživili se. Na planetě je mnoho miliard lidí, myslíte si, že permakultura je řešení? 

Jaroslav Svoboda: Samotná permakultura není řešením, pokud by lidi neměli tu touhu se přirozeně uživit a žít tak, aby to mohlo fungovat i bez klasického zemědělství. Já si myslím, že prvotní je ta touha a teprve pak může každý systém, pokud má nějaký smysl, fungovat. 

[[img:chrn_fullwidth:13492:Vysokokmenná jabloň nepotřebuje péči. Ví, jak má růst. Foto: internet]]

Permakultura neodděluje pěstování potravy od vzdělání nebo zaměstnání 

Martina: Asi se nedá permakultura dělat ve velkém. 

Jaroslav Svoboda: Nedá se nikomu vnutit, nedá se dělat ve velkém například z nařízení. Musí tam být faktor osobního probuzení, kdy člověk začíná cítit obrovskou chuť žít, tvořit v souvislosti se záměrem. Například konat nějaké své životní poslání. Může vyrábět boty, péct chleba, pěstovat jablka, vyrábět mošty, být programátor, to je jedno. Ale dělá to, co ho baví a to znamená, že propojí celý život v jeden harmonický celek. Každá součást toho života dává smysl. To znamená i pěstování potravy, výchova dětí, styl jak bydlíme, jak žijeme, to všecko je permakultura dohromady. Permakultura neodděluje například pěstování potravy od vzdělávání nebo od vydělávání peněz nebo od zaměstnání, práce, životního poslání. To všechno je dohromady, ale když řekneme „uživí nás permakultura?“ v tu chvíli vlastně oddělujeme jedno od druhého. Je potřeba to spojit. Není možné žít klasickým způsobem a uživit se permakulturou. 

Martina: To znamená, že asi těžko lze hospodařit na nějakém hektaru a zároveň chodit do normálního zaměstnání? 

Jaroslav Svoboda: Možné to je, jde o to, co znamená hospodařit. Hospodařit na hektaru může znamenat, že tam člověk pokosí kus louky, že mu tam roste krásný sad, jabloně, ořešáky, kaštanovníky, kousek lesíku, živý plot, větrolamy, má tam jezírko, má tam přírodní domeček a třeba jediná údržba, která tam je, může být pokosení louky. Ta se dá pokosit i kosou, když je menší. Když je to velká louka nebo ten hektar ze začátku je ještě celý zarostlý travou, tak si člověk může někoho najmout, třeba traktoristu, který to pokosí. A jediné, co je potřeba, je to shrabat a žádná další práce tam být nemusí, když člověk nemá ambice něco prodávat nebo toho hodně zpracovat. Může to být jenom zábava jako na chatě. Protože většina toho hektaru může být zarostlá po přírodním způsobu. Po způsobu takzvaného jedlého lesa nebo tvrdého sadu, což vlastně vytváří takovou jedlou džungli a v džungli člověk nehospodaří. 

Hodně práce v permakultuře je jen do té doby, než se zahrada stane soběstačnou 

Martina: Když tady byl váš jmenovec, pan Tomáš Svoboda, který se mimochodem u vás učil, tak říkal, že pět let na tom potřeboval opravdu intenzivně pracovat. A teď, že už by to bez jeho zásahu vydrželo rok, dva. Ale těch pět let jste přeskočil. 

Jaroslav Svoboda: Vy jste se neptala na začátek. Samozřejmě. Ano, právě o tom to je. To je možná ten důvod, proč většina lidí to v tuhle chvíli nemá, proč nemají svoji rajskou krásnou zahradu třeba na hektaru nebo na 2000 m², protože v počátku je potřeba si uvědomit, jak to založit, jak to vytvořit. Je potřeba naučit se o keřích, o stromech, o trvalkách, jak fungují, co které plodí, jak se dají jíst, jestli mají rádi sluníčko nebo stín. Pak je potřeba všechny sehnat, vykopat díry, zasadit, zamulčovat, aby nerostl plevel, je potřeba je dostat to stadia, kdy jsou soběstačné.  Když je malý stromek, holý proutek, může přijít srnka, zbaštit ho. Když tam pozveme traktoristu, může ho pokosit, ale když je to jednou velký strom, tak už roste a není potřeba s ním dělat v podstatě nic. 

Stromy jsou od přírody dokonalé, my je učíme, aby se chovaly jinak 

Martina: Vy jste říkal, je potřeba naučit se o keřích, o rostlinách. Kde jste se to učil vy? 

Jaroslav Svoboda: Já jsem se to učil od malička tím, že mě to bavilo, že jsem to pozoroval v přírodě. Například jsme měli na zahrádce jabloň a moji prarodiče a rodiče ji podle receptářů v televizi stříhali a stříhali a řezali. A pak jsme zjistili, že je vlastně pořád nemocná a málo plodí a pořád má nové výhony a furt je co řezat a stříhat. A pak jsem šel okolo lesíka a na kraji lesa poblíž našeho bydliště byla krásná, zdravá obrovská jabloň ze semínka vyrostlá a byla úplně plná plodů. Nikdo ji nestříhal, neřezal, plody byly chutnější než ty naše doma.  Říkal jsem si, to je nějaký divný, tam je v tom klasickém systému někde nějaký průšvih. Tak jsem se o to začal zajímat, hledal jsem další přirozené vysokokmeny, které v alejích přírodně vyrostly na stráních, a zjistil jsem, že to funguje. Že to tak jde.  

Martina: Co jste zjistil? Co jste s tou vaší jabloní dělali špatně? 

Jaroslav Svoboda: My jsme se ji snažili přinutit, aby se chovala jinak, než se chová jabloň. Jabloň je od přírody dokonalá. Ona má všechno, co potřebuje. Ona má svoji schopnost zakořenit, růst, dát si větvičky tak, aby chytaly přirozené slunce. Aby se rozvětvila tak, aby se jí nelámaly větve pod tíhou plodů. Akorát člověk bohužel udělá to, že ji naroubuje na zakrsající podnož, ona nemůže růst, divně se větví, je potřeba ji stříhat, řezat. Když ji ostříháme, zničíme ji harmonii a ta harmonie se už nedá už vrátit. To znamená, že stromy je potřeba pěstovat dobře už od semínka. Můžete mít semenáče, u kterých, ale většina ovocnářů řekne „To nemůže plodit, z toho budou pláňky, ty budou kyselý, to nebude fungovat“. Tak jsem jich spousty vysadil a zjistil jsem, že plodí krásně, že mají výborné plody, které chutnají skvěle. Rostou samy a rostou přirozeně, jsou z nich krásné stromy. Je to čistá radost. 

Na ekonomickém růstu není nic špatného, pokud respektuje přírodu 

Martina: Když vás odmalička bavilo pozorovat, jak kolem vás rostou rostliny, květiny, plodiny, tak kdy jste se rozhodl, že se budete věnovat právě tady tomuto způsobu hospodaření nebo spíše stylu života? 

Jaroslav Svoboda: Já jsem doma ztratil trpělivost v devatenácti letech a odjel jsem do světa. Cestoval jsem sedm let po různých kontinentech a zemích. Vždycky jsem si přečetl, že tam je někde hezky, že tam je prales, nějaká džungle, nějaká příroda, pak jsem tam přijel a zjistil jsem, že to tam je celé rozoráno, staví fabriku, nové silnice. Že jsou tam zahrady, které ztrácejí smysl. Lidi jsou nešťastní. A najednou jsem zjistil, že mě už po těch všech letech přestalo bavit cestovat a říkal jsem si „já potřebuju začít tvořit něco, co smysl dává, co jde opačným směrem než rozvoj světa“. Rozvoj klasického, průmyslového světa, kde pořád pokračuje další ekonomický růst, mi přestal připadat zajímavý. Na ekonomickém růstu není nic špatného, pokud respektuje přírodu. A to, co jsem viděl, tomu neodpovídalo. Tak jsem se rozhodl, že pro to něco udělám, že budu propagovat svět takový, jaký bych chtěl, aby byl, aby fungoval, aby se tam dalo žít. 

[[img:chrn_fullwidth:13493:Ekozahrada potřebuje větší péči jen na začátku. Foto: Jaroslav Svoboda]]

V ekosystému se všechno stará samo o sebe 

Martina: Jak teď vypadá konkrétně váš mikrosvět, který jste se vrátil domů založit? 

Jaroslav Svoboda: Já jsem nejdřív založil svoji malou zahrádku, kterou jsem předělal z klasického stylu trávník, túje, cypřišky. Postupně jsem nenápadně rodičům uřezával jeden stromek po druhém a dosazoval jedlé druhy jako jabloně, hrušně, keříky a byla z toho taková džungle, která časem přestala mít prostor na další zvětšování se. Byla krásná, plodila, ale bylo to malé. Tak jsem si koupil kus pole a ten kus pole osazuji k obrazu svému. 

Martina: Jak velký kus pole? 

Jaroslav Svoboda: Nejdříve čtyři hektary, potom osm hektarů a momentálně je to 22 hektarů. 

Martina: To je skutečně na plný pracovní úvazek, k tomu už se asi toho mnoho jiného dělat nedá. 

Jaroslav Svoboda: Není to sice úplně pro každého, ale já se tomu věnuju třeba několik hodin týdně. A to z toho důvodu, že jediná údržba, kterou musím dělat, je pokosit ty části, které ještě nejsou osázené dřevinami. V některých místech už bují jedlý les nebo takzvaný tvrdý sad, což je porost ořešáků, kaštanovníků. Pokud jste někdy viděla vzrostlý les, který má všechny patra, například keře, trvalky, velký stromy, tak tam už není moc co dělat. V takovém ekosystému se to už stará samo o sebe, akorát to trvá mnoho let, než to začne fungovat, takže opravdu v prvních letech je to na plný úvazek. 

Martina: Jak dlouho trvají ta první léta? 

Jaroslav Svoboda: Přibližně tak tři až deset podle toho, jak člověk zakládá intenzivně. Když to hodně osázíme, dřív to vyroste a dřív ubyde ten povrch, který se musí kosit. Zkuste se projít do lesa nebo do pralesa, co byste tam chtěla dělat za údržbu v dospělém, vzrostlém lese? 

Martina: Asi bych tam toho mnoho nedělala, ale ani bych nečekala, že tam najdu příliš mnoho k snědku. 

Jaroslav Svoboda: Přesně, protože tam rostou lesní stromy. Ale když uděláme stejný systém z jedlých stromů, tak on nakonec může fungovat hodně podobně a budou tam ty plody. 

Ale ani nás nenapadne tam hrabat listí nebo něco okopávat, něco stříhat, necháme to růst divoce. Ale samozřejmě musím dodat, základem je to správně naplánovat. Je potřeba udělat luxusní dizajn, kdy každý strom bude mít přesně tolik místa, kolik potřebuje, tolik světla, aby mohl růst, aby měl zdravou, silnou korunu, ale aby neměl o moc víc místa, aby tam nebylo místo pro plevel, pro další nežádoucí stromy, které by se vysemenily. 

Nejlepším manuálem na permakulturu je zdravý rozum 

Martina: Pokud si někdo chce založit permakulturní zahradu, existuje nějaký manuál na to, jak postupovat? Anebo je to mnoho a mnoho knih, studií a článků, které si musí najít, dohledat? 

Jaroslav Svoboda: Existují knihy, články, kurzy, ale nejlepší manuál je zdravý rozum a chodit do přírody. Když jednou uvidíte, jak roste strom a pod ním roste keř a vidíte, že třeba ten keř je od jihu osluněn a roste krásně zdravě, silně, a když ten keř roste na severní straně toho stromu, tak má stín a roste hůře, pochopíme vlastně základní princip skládání jedlého lesa. To znamená, je možno všechno načíst, naučit se to anebo to odpozorovat. Nejlépe kombinace obojího. 

Martina: Je to těžké? 

Jaroslav Svoboda: Na mých seminářích se lidi naučí udělat kompletní dizajn zahrady za tři dny. Naučí se skládat stromy jako stavebnici. Jak je který velký, kolik potřebuje slunce, jak koření, jak daleko od sebe, jaké podsadby pod ně dát. Základní návod na zahradu, na prvotní principy pochopí i úplný laik během dvou až tří dní. 

Martina: Co je to rodový statek? To učíte také? 

Jaroslav Svoboda: Rodový statek je něco navíc. Je to větší plocha než ekozahrada. Rodový statek je rodinná farma, která má svoje srdce ekozahradu, přírodní zahradu, permakulturní zahradu, ale má ještě mnoha částí navíc. Například ten tvrdý sad, který jsem zmiňoval. 

Martina: Ořešáky, kaštany…? 

Jaroslav Svoboda: Přesně a mnoho dalších druhů, nechci úplně všechny jmenovat, ale je to o tom, že tyto stromy můžou produkovat obrovské množství plodin a ty plodiny mají stejný efekt. Stejné výnosy jako například obilné pole. Takže my, když srovnáme kaštany a ořechy s obilím, tak z hektaru můžeme mít ještě větší výnosy z těchto stromů, než kdyby tam bylo obilné pole. Obilné pole bude fungovat jenom v případě, že se každý rok zoře, vyseje, stříká chemikáliemi, znova sklidí, znova zoře, vyseje a tak dál. Zatímco když na stejnou plochu vysázíme ořešáky a kaštanovníky, tak oni plodí, plodí, plodí a my jenom sbíráme plody několik set let. 

[[img:chrn_fullwidth:13494:Ořechová mouka je výborná. Foto: internet]]

Chleba se dá péct třeba z ořechové nebo kaštanové mouky 

Martina: Vy se nenadřete, ale také nezakousnete skývu chleba. 

Jaroslav Svoboda: To nemusí být až tak pravda, akorát to nebude pšeničný chleba, ale bude chleba třeba z kaštanové mouky. Anebo z ořechové mouky. Anebo budeme pěstovat i obilí a smícháme to dohromady. Budeme pěstovat obilí na malém políčku jen tak pro chuť, pro zpestření. Ale existuje i pohanková mouka. Mouka se dá udělat vlastně z čehokoliv. A kaštanová a ořechová mouka je výborná. 

Martina: Tu si děláte? 

Jaroslav Svoboda: Ano. Například z ořechu se dá vylisovat olej, ten olej se dá použít na vaření, je to jeden z nejkvalitnějších olejů a to, co zbyde, se dá usušit a namlít. Kaštanová mouka je nasládlá, ve Francii je to tradiční věc, Je velice výživná a nemá lepek. V dnešní době možná víte, že většina lidí už má i alergii na lepek. 

Martina: Je jich hodně. 

Jaroslav Svoboda: Je jich prý 55 %. Akorát to není úplně celiakie, alergie, která propukne. Ale člověk má například nadýmání nebo hůř tráví a vlastně ani neví, že má alergii na lepek. Oficiální studie říkají, že to je už přes polovinu populace. 

Pokud nahradíme obilné pole něčím, co produkuje plodiny ještě hodnotnější než je obilí a nevyžadují žádnou údržbu, žádnou další péči, kromě těch prvních 5 – 10 let při založení, tak potom plodí a plodí a plodí. A když si počkáte 300 let, tak máte i na tom svém pozemku krásné dřevo. Velice kvalitní dřevo kaštanu, ořechu pro potomky. Nemusíte mít jen stromy, můžete mít í květnatou louku. Krásnou květnatou louku plnou motýlů a květin. 

Příroda vytvořila mnoho užitečných vztahů, které sami sebe podporují 

Martina: A to je jen pro potěchu oka a duše? 

Jaroslav Svoboda: Ne jen, to je samozřejmě důležitý faktor. 

Martina: Samozřejmě, já jsem teď taková pragmatická. 

Jaroslav Svoboda: Já vím, já jsem taky pragmatik, ale tohle to je důležitý faktor. Každopádně vaši pragmatičnost potěší, že ta květnatá louka vlastně působí jako taková zdravotní policie. Ona přitáhne spoustu hmyzu a ten hmyz interaguje i s našimi záhonky, s ovocnými stromy, tvoří se biodiverzita, harmonie, která ten pozemek drží funkční bez dalších zásahů chemikálií. Protože příroda vytvořila mnoho užitečných vztahů, které sami sebe podporují. Podporují zdraví ekosystému, které je přirozené. 

[[img:chrn_fullwidth:13495:Louka není jen pro potěchu oka a duše. Foto: internet]]

Jsem napojen na přírodní systém a odříznutý od systému civilizačního a umělého 

Martina: Máte domov, který je jakýmsi ostrovem odříznutým od systému? 

Jaroslav Svoboda: Ano, já mám ostrovní systém a naopak si nepřipadám odříznut, ale připadám si napojen na systém, přírodní systém, na systém planety Země. Naopak jsem se v podstatě rád odřízl od systému, který je umělý a který v podstatě nedává záruku do budoucnosti, že bude stále fungovat. 

Martina: V čem všem jste soběstačný? 

Jaroslav Svoboda: Tak kromě vzduchu, který produkují moje stromy, tak jsem soběstačný například v solární energii, která stačí pro běžné potřeby. Jsem soběstačný s vodou, sbíráme ze střechy. 

Dále sbíráme v krajině vodu do půdy, nezaléváme, vlastně sbírá si ji úrodná půda, ta ji zadržuje v humusu, takže potom odpadá jakákoliv zálivka celého přírodního systému. Jsme soběstační například se zeleninou. Nemáme to dogmaticky, že musíme všecko vypěstovat, můžeme něco koupit, něco vyměnit, když chceme, ale máme-li chuť, můžeme být soběstační. 

Martina: Kolik si myslíte, že byste při tomto vašem hospodaření, permakulturním hospodaření, potřeboval hektarů, abyste se svojí partnerkou byli třeba plně soběstační potravinově? 

Jaroslav Svoboda: A ještě máme dva psy a kachny. To není o hektarech. Potravinová soběstačnost může být i na tisících metrech čtverečních. Tam záleží pouze na tom, jak intenzivní ten systém uděláme. To znamená, zeleninová soběstačnost vyžaduje několik set metrů čtverečních záhonků a takových malých políček, protože obrovská plocha se z hlediska zeleniny udržet nedá. Chceme-li být soběstační s ořešáky a kaštanovníky, tak je potřeba větší plochy. 

Tam záleží, pro co se rozhodneme, jestli pro extenzivní soběstačnost nebo intenzivní. Jestli větší plocha a méně práce anebo menší plocha a více práce. Takže řekněme, když máme jeden hektar, tak ta soběstačnost je snadná a hravá. Je tam určitá plocha na pěstování zeleniny a velká extenzivní plocha na pěstování plodin, které rostou na stromech. Kdybychom měli menší plochu, musíme stromy natěsnat blíž k sobě, mít třeba zákrsky a ty vyžadují větší péči. Já si mohu dovolit na hektaru vysokokmeny jabloní, hrušní a péče o ně je v podstatě nulová. Když jsou vzrostlé a když je pěstuji přirozeným způsobem, to znamená bez řezu, bez chemie. 

Martina: Kolik si myslíte ale, že byste potřeboval pozemků, když byste nebyl vegan? Protože to samozřejmě mění stravovací návyky, skladbu potravin. Posluchači, kteří mají maso rádi a nechtějí se ho vzdát, vědí, že by se možná rychle přejedli ořechů a kaštanové mouky. 

Jaroslav Svoboda: My jíme velice pestře. Je spočítané, že dva hektary uživí jednoho masožravce. To znamená člověk, který by tam pásl krávy, kozy a ovce a tyto zvířata jedl, tak by potřeboval dva hektary na své uživení. Ty samé dva hektary prý uživí přibližně nějakých 6 – 12 vegetariánů. 

Vegetarián je člověk, který nejí maso, to znamená, ty zvířata nezabije, nesní, ale jí třeba mlíko, vajíčka a tak dále. To znamená, že chová zvířata pro jejich produkty. A ty samé dva hektary uživí 54 veganů. To znamená lidi, kteří nejedí živočišné produkty. 

Ale kdyby člověk chtěl jíst maso, tak ho nemusí jíst každý den. Kdyby se soustředil třeba na ryby, ty se dají chovat snadno na menší ploše nebo na drůbež, tak nemusí mít té plochy tolik. Opět by stačily na plnou soběstačnost třeba dva hektary. Možná i míň, možná i půl hektaru nebo hektar. 

Martina: Milý Jaroslave, děkuji za vaše povídání, které dnes skutečně vonělo po větru a těším se na příští týden. 

Jaroslav Svoboda: Potěšení bylo na mé straně, děkuji za pozvání.  

Respekt - Není jich mnoho, ale přibývají. Rozbíjejí si hlavu o zeď nebo se tlučou pěstmi do tváře. Házejí věcmi kolem sebe, proskakují okny, vrhají se pod kola aut, koušou a křičí. Děti s těžkým autismem a nezvladatelným chováním rozvracejí rodiny i veřejné instituce. Neumíme jim pomoci a společnost na ně není ani trochu připravená. Vím, o čem mluvím. Má dcera je jedním z nich.