Praha - Demonstrující z Holešovské výzvy vyčítali České televizi, že nedává tomuto hnutí dostatečný prostor. Páteční Hyde Park to měl napravit. Jeho hostem byl totiž jeden z iniciátorů výzvy Slávek Popelka. Místo pohodové debaty ho ale čekalo hodinové grilování, během něhož nebyl schopný jasně odpovědět téměř na žádnou z položených otázek.

„Stydím se za vládu a prezidenta a chci jejich demisi“ je hlavní myšlenkou Holešovské výzvy. V zájmu tohoto hesla vyrazily ve čtvrtek do ulic tisíce lidí. V pátečním Hyde Parku se však Slávek Popelka dál než za tuto frázi dostat nedokázal.

Svůj díl na tom měl i moderátor Daniel Takáč, který si grilování rozzlobeného občana vyloženě užíval. Toho si všimli i diváci. Kromě vyhrocených vulgárních invektiv na moderátorův výkon padaly v průběhu pořadu na facebookových stránkách názory jako tento: „Pan Takáč by mohl svůj ostrovtip předvést, až bude mít příště ve studiu třeba Kalouska nebo nějakou jinou těžší váhu. Tohle grilování chudáka mi přijde prostě nevkusné.“

Na druhou stranu, také velká část diváků uznala, že neschopnost pana Popelky odpovědět na jakoukoliv otázku nebyla způsobená jen agresivitou moderátora. „Obávám se, že to není zákeřnými otázkami pana Takáče ale neschopností toho druhého. Ono stačí, když řekl, že neví, jestli byl u voleb a koho volil, tenhle člověk chce nabízet nějakou alternativu současnému stavu?!“ píše například Martin Šmíd.

Koktání střídalo mlčení, fráze si protiřečily

Vystoupení se Popelkovi nepovedlo způsobem v Hyde Parku dosud nevídaným. Aktivistu totiž zaskočila hned první otázka: jak by měla vypadat přímá demokracie a jak by mělo dojít k jejímu nastolení. Do odpovědi se aktivista naprosto zamotal. Chvíle koktání střídaly mlčení, pak je vyplnilo pár nicneříkajících prohlášení, která si k tomu ještě protiřečila. Nakonec Popelka sdělil, že ho jednoduše nezajímá, co bude potom.

„Mě příliš nepálí, jak se budou věci řešit. Jde mi o to odstranit vládu, odstranit prezidenta, nastolit vládu odborníků. Prosadit referenda,“ shrnul program Holešovské výzvy. Frází o tom, že jeho cílem je především svrhnutí vlády, prezidenta a prosazení referend, se Popelka během rozhovoru pokusil vyhnout odpovědi ještě několikrát.

Korupci pozná policie. Ta je ale taky zkorumpovaná. No tak ji svrhneme

Některé odpovědi Slávka Popelky byly poněkud humorné. Například na otázku, co bude po úspěchu Holešovské výzvy. Aktivista bezbranně odvětil: „Bude to, co si lidé budou přát. Nezáleží mi na tom, jakým způsobem se to nastolí.“

Jiné odpovědi byly vyloženě děsivé. Třeba když Popelka vysvětloval, jak se určí, kdo je zkorumpovaný a kdo ne: „Lidé určí, kdo je kdo. Například na vesnici lidé dobře znají své okolí.“

Drby by tak zřejmě rád povýšil na udavačský režim. Vzápětí ale otočil: „Poznat, kdo je zkorumpovaný, je velice snadné. Jestliže bere člověk 50 – 100 tisíc měsíčně, tak není možné, že si postaví vilu za 20 milionů.“ A nakonec obrátil ještě jednou: „Posuzovat korupci by měla policie.“ Problémem však je, že i ta je podle něj zkorumpovaná. Pryč tedy i s ní. „Odstranit vedení policie a soudů,“ poznamenal aktivista a tím bludný kruh považoval za uzavřený.

Facebook: Ještě že už je konec!

Slávek Popelka během pořadu navíc naprosto ukázkově skákal na drobné moderátorovy fauly. Ať už na ten, koho by si on sám přál za prezidenta, když odpověděl třemi jmény: „Herec Dušek, Táňa Fišerová a Jan Keller“. Nebo ve chvílích, kdy se nechal tlačit ke konkrétním, zesměšňujícím a triviálním odpovědím.

Perliček a hlodů byla v pátečním Hyde Parku ještě celá řada. Souvislá výpovědní hodnota hostova vystoupení bohužel žádná. Tak koneckonců show zhodnotili i diváci. Facebookový uživatel Honzík Jan Maršálek glosoval: „Věci se doladí, lidé dosadí, lidé se vymění... Kamaráde zlatej, nemám slov.“

Lucas Král doplnil: „Pan Takáč zneužívá neschopnosti, naivity a neodbornosti pana Popelky a pan Popelka je nemastný neslaný. Alespoň základní literaturu k přímé demokracii si mohl přečíst. Ještě, že už je konec.“

Praha - Tak to je nevídané. Titulní stránku Blesku dnes neokupuje žádná z celebrit, jak je u tohoto bulvárního periodika zvykem, ale „jedničku“ zabrala obyčejná vejce. Vaječná krize, kdy dnes v obchodech lidé nakupují jeden kus vajíčka až za sedm korun, je totiž tak výjimečná, že titulek „Lidé se perou o staré slepice“ dnes vévodí i stránkám dvě a tři, jež jsou zpravidla věnovány politice.

Od roku 1989 jsme velkou krizi s potravinami v Česku dosud nezaznamenali. Menší krize byla snad jen u másla, či cukru. A teď to tady mají Češi zase – už to ale není kečup, či toaletní papír, jako před revolucí, ale obyčejná vejce. „Za jeden kus chtějí v obchodech až sedm korun. Kdy bude líp? Po Velikonocích. Ekonomové ale dodávají: Možná,“ píše k tomu dnes bulvární deník Blesk.
Dále popisuje, že lidé ve vaječné hysterii neváhají stát hodinové fronty na staré nosnice po třiceti korunách a přetahovat se o ně s ostatními.
„Někteří si zakládají i chovy na balkonech paneláků. Na venkově se kradou slepice, v marketech jsou k vidění plata, kde chybí jedno, dvě vajíčka. Nenechavcům už stojí za to je vynést přes pokladnu po kapsách. Kdo chce mít svátky jara levnější, musí za hranice. A kdo za to může? EU, překupníci i ministr zemědělství Petr Bendl, který vrátil levná vejce z Polska,“ zmiňuje dále Blesk.
Že lidé přemýšlí o domácím chovu slepic, vyplývá i z návštěvy redaktora ParlamentníchListů.cz na známém brněnském Zelném trhu. „Je to hrozný, ale nás už s dědou taky napadlo, že by se daly v klecích chovat i na balkoně. Mám ho dost velký. A když tam mohou mít lidi už i zahrádky s rajčaty a paprikami, proč by tam nemohly být i slepice," sdělila jedna z nakupujících.

Krádeže slepic musí řešit i policie

Krádeže slepic jsou nyní třeba na Vysočině na denním pořádku. „Minulý týden mně z kurníku na sadu zmizelo pět nosnic. Kuřata zůstala, ale slepice, které nejvíce nesou, jsou fuč,“ popsala k tomu rozhořčeně Františka N. z Pelhřímovska. Jinde pak krádeže slepic řeší dokonce i policie.
Deník byl také prý u toho, když se u drůbežárny v Černčicích na Lounsku strhla pranice o slepice. To se událo včera ráno. Žatecká společnost Animo se totiž rozhodla prodat část tzv. vynesených slepic a to za třicet korun.
 „Zájem byl obrovský. Lidé se sjeli ze širokého okolí, kolona aut se táhla až do sousední obce,“ uvádí k tomu bulvární list s tím, že se lidé ve frontě dokonce i hádali, předbíhali a odstrkovali. Slepice pak brali po desítkách kusů s tím, že jsou i pro sousedy. Nakonec pracovníci drůbežárny prodali zhruba pět tisíc slepic.
„Omlazujeme chov. Proto jsme prodali takzvaně vynesené slepice staré zhruba 13 měsíců, které už nesou málo, a jejich chov je proto neekonomický,“ prozradila údajně deníku jedna z pracovnic drůbežárny.  Další podobný prodej se uskuteční podle ní až ke konci roku, v listopadu nebo v prosinci.
„Slyšela jsem, že si je lidé berou i do paneláků. Prý si je dávají na balkon,“ popsala listu také jedna z žen.

Lidi objednávají okolo šesti tisíc slepic. Denně

Zkrátka ale podle zjištění deníku nepřijdou ani jiní chovatelé drůbeže. „Ještě začátkem minulého týdne jsme měli objednávky na zhruba tisíc slepic denně. V úterý to bylo už dva a půl tisíce a od středy se telefony netrhnou. Lidé každý den objednávají okolo šesti tisíc slepic,“ svěřila pak Blesku Eva Urbánková z chovatelské firmy v Jihlavě.

Bulvární deník pak k tématu připravil i další články. Například ekonomové tu vyprávějí, že vysoká cena vajec nemůže dlouhodobě vydržet. „Podobné bubliny už tady byly u cukru, či másla a vždycky po pár týdnech splaskly. Z řady důvodů už ale nejspíš vejce zůstanou dražší, než byla před Vánocemi. Výhledově by mohlo stát průměrně kolem 5,50 korun,“ řekla k vaječné krizi například analytička Next Finance Markéta Šichtařová.
Ekonom z Partners Pavel Kohout si dokonce myslí, že se ceny vajec vrátí na tři koruny. „Zdražení je dané kombinací organizačně  - byrokratických opatření, která souvisejí s velikostí klecí. Ti, kdo je nezvětšili podle normy EU, k nám teď nemohou dodávat a je momentální nedostatek,“ řekl Kohout.
I prezident České agrární komory Jan Veleba je přesvědčen o tom, že do konce roku by se mohla cena vajíčka ustálit na 3,50 až čtyři koruny.
Tématické články pak Blesk okořenil i fotomontáží. „Pan Vajíčko, kdo za to může?“ napsal k tomu. Jako Pan Vajíčko se tak na čtenáře ze stránky usmívá premiér Petr Nečas, ministr zemědělství Petr Bendl a eurokomisař Marcos Kyprianou.

Můžou prý za to dva eurokomisaři

Jen pro upřesnění - každá nosnice totiž musí mít podle unijní legislativy nejméně 750 centimetrů čtverečních prostoru, což je proti starým klecím o 200 centimetrů více. Slepice také musí mít své hnízdo, bidýlko, popeliště a vybavení na obrušování drápů.
„Směrnice EU o komfortnějších klecích byla přijata v roce 1999, kdy byl příslušným eurokomisařem pro zdraví a spotřebitele Ir David Byrne,“ poznamenává k tomu bulvár s tím, že nařízení nechtěl zrušit v roce 2008 ani zmiňovaný Kyprianou. Norma tak začala od roku 2012 platit. Podle ní se však zařídil i nynější ministr zemědělství. Petr Bendl (ODS) totiž nechal statisíce vajíček z nepředpisových chovů poslat zpátky do Polska. „Chtěl chránit domácí producenty, kteří ale nestíhají ta správná vejce dodávat. A také proto prudce zdražují,“ dodal Blesk.

Bendl se hájí: Byla to nekalá konkurence!

Ministr zemědělství Bendl to, že by nesl na vajíčkové krizi nějakou odpovědnost, či že by vrátil vajíčka v takovém množství zpátky do Polska, jak deník uvádí, ale popírá.
„To rozhodně není pravda. Ministerstvo zemědělství hájilo trh jen před nekalou konkurencí. Navíc ročně se v České republice spotřebovává cca 2,8 miliardy vajec, ovšem v ČR byl přitom zastaven prodej u cca 3,5 milionů, což určitě není důvod pro takové zvedání ceny. jaké se na trhu děje,“ uvedl Bendl pro ParlamentníListy.cz.

Insider.cz - Na rozdíl od poslanců, senátorů a členů vlády nemusí český prezident přiznávat svůj majetek. A Václav Klaus toho využívá, minimálně pokud jde o příjmy z přednášek a knih, které napsal.

Podle toho, co zjistil deník Insider, může přitom jít i o stotisícové částky.

Deník začal pár dní před výročím Klausova nástupu na Hrad mapovat prezidentovy příjmy a popsal dosud neznámé sponzory Klausových spisovatelských aktivit a příjmy z přednášek.

Václav Klaus není žádný Michal Viewegh, píše Insider. Prezident prodává méně knih a nechlubí se, spíš tají, kolik díky nim vydělá.

Prodávají se desítky tisíc výtisků

Podle zjištění deníku byla například sponzorem vydání knihy Modrá, nikoli zelená planeta ve Slovinsku tamní obří papírna Vipap Videm Krško, ovládající ve svém oboru celý Balkán. Sehrála stejnou roli, jako Lukoil v případě ruského vydání Klausovy knihy.

Slovinská papírna má ale českého majitele, a to přímo český stát. Ten tak Klausovi nepřímo zaplatil papír, tisk a překlad knihy. Akcie spravuje ministerstvo financí - majoritní podíl na stát převedla ČSOB po arbitráži v kauze zkrachovalé banky IPB.

"Modré, nikoli zelené planety, která již byla přeložena do osmnácti jazyků, se prodalo v České republice více než dvacet tisíc kusů. Ve světě pak dalších několik tisíc," řekl Aktuálně.cz prezidentův mluvčí Radim Ochvat.

Klaus výrazně ušetří i za propagaci svých literárních děl. Nejednou zvládl představení knihy v rámci svých oficiálních zahraničních cest placených z veřejných peněz. A přitom někdy i inkasoval za přednášky, které bývají součástí jeho cest.

Když Václav Klaus cestoval po Austrálii se svými anti-zelenými přednáškami, prodával konzervativní think-tank Institute of Public Affairs vstupenky na večeři s ním za tučných 200 dolarů.

"Pokud organizátor zve hlavu státu na konferenci (což je příklad Austrálie), hradí samozřejmě náklady této cesty a zařizuje vše potřebné, vč. propagace, naplnění sálu," uvedl v e-mailu k případným honorářům z přednášek Ochvat.

Svými spisovatelskými úspěchy se Klaus nijak netají. Naopak nedávno se na svém webu pochlubil, že jeho euroskeptický spis Evropská integrace bez iluzí se stal rovnou bestsellerem. Prodalo se už jedenáct tisíc výtisků.

Když ale dojde řeč na příjmy z knih, sdílnost Hradu klesá. Otázky ohledně výše vedlejších příjmů nechal mluvčí Ochvat bez odpovědi.

V evropských zemích v internetových obchodech stojí Klausova "Planeta" průměrně solidních 20 euro, tedy 500 korun. Prodeje na evropské poměry provokativní publikace nejsou zanedbatelné.

Jakob Kvist z dánského People's Press sdělil, že od roku 2009 prodal 1600 výtisků Modré, nikoli zelené planety. "To pro nás znamená průměrný zisk. Ani velký úspěch, ale není to ani špatné," napsal vstřícný Kvist, jehož nakladatelství vydává literární všehochuť. "Ekonomické náležitosti spolupráce s autorem jsou ale soukromou záležitostí."

Hrad nicméně sám Aktuálně.cz sdělil, že vydání v Dánsku sponzorovala tamní investiční banka Saxo Bank. Tato informace není žádným tajemstvím, Klaus totiž v únoru 2010 knihu představil právě v sídle banky.

Tam zamířil rovnou z kodaňského královského paláce, kde jednal s královnou Margrethe II., které mimochodem jeden výtisk také daroval. A navečer ještě stihl další přednášku o své "Planetě". Účet za tuto jednodenní cestu? Podle vládního materiálu o čerpání financí na státní cesty za rok 2010 800 tisíc korun.

Pokud u Klause dánský nakladatel zachoval obvyklou sazbu 15 procent ze zisku, pak jen na tomto vydání Klaus tržil 120 tisíc korun. A to samozřejmě není vyloučené, že nakladatelství nejdřív muselo zaplatit za autorská práva.

Že prezident za knihy inkasuje honoráře jako každý jiný autor, potvrdil mluvčí slovinského nakladatelství Mladinskaja knjiga Mojca Hribarová. "Ano," odpověděl na tento dotaz bez dalších detailů mluvčí největšího tamního nakladatele. Tady se prodalo něco málo přes 400 výtisků.

Prezident za pomoc s vydáním knihy přijel na oslavy 70. výročí spuštění výroby v papírně Vipap. "Rádi jsme spojili tři akce: představení nové techniky, plánovanou návštěvu prezidenta a prezentaci knihy. Sázka na tento druh propagace našeho výročí vyšla," řekl Aktuálně.cz Peter Drakulič z papírny Vipap.

Podle zákona jsou Klausovy literární a přednáškové "brigády" v pořádku.

"Zákon nezakazuje prezidentovi vedlejší příjmy, které ho nestaví do střetu zájmů, tudíž může publikovat, přijímat honoráře za přednášky nebo, pokud bude chtít, třeba i hospodařit na farmě," řekla Helena Navrátilová, bývalá daňová poradkyně Václava Havla, zesnulého prvního prezidenta samostatného Česka.

Prezident jen musí své příjmy řádně danit. "Od daně jsou osvobozena naturální plnění prezidenta republiky, tedy například když dostane prezident pro pracovní i soukromé používání auto. Všechny ostatní příjmy musí prezident zdanit," dodala bývalá Havlova spolupracovnice.

Na majetek europoslance za KSČM Miloslava Ransdorfa je uvalena exekuce, nemůže s ním až do vyrovnání několikamilionového dluhu nakládat. Europoslanec s bezmála půlmilionovým platem odmítal léta splatit dluh 700.000 korun. Dluh se proto vyšplhal na miliony, informoval deník MF Dnes s odkazem na centrální evidenci exekucí.

Soudní exekutor Kamil Košina listu potvrdil, že byl soudem vedením exekuce pověřen. Europoslanec exekuci na svou pražskou vilu a chatu na Rakovnicku nepopřel, odmítl se k ní ale vyjádřit. "Obraťte se na mého právníka. Je zplnomocněn o tom hovořit," řekl deníku Ransdorf. Ransdorfovi půjčil kamarád. Nesplatil včas a nechtěl splácet dluh Deník uvedl, že v roce 2003 mu jeho přítel Vratislav Šlajer půjčil 700.000 korun na stavbu vily. Šlajer vystavil Ransdorfovi směnku. Politik po vypršení termínu splatnosti dluh uznal a požádal o odklad splátky. "Nejsem lichvář, takže jsem nepočítal úroky. Pouze jsme se před čtyřmi lety dohodli, že mi vrátí vzhledem k inflaci jeden milion. Bez námitek s tím souhlasil a podepsal smlouvu. Jenomže dodnes jsem z dluhu neviděl ani korunu," řekl MfD Šlajer. Dodal, že europoslanec s ním přestal komunikovat. Dal ho proto k soudu, který mu dal za pravdu a pověřil exekutora vymáháním dluhu. Právníky navíc pověřil, aby s jeho bývalým přítelem jednali jako s jakýmkoli jiným dlužníkem včetně vymáhání penále za nesplacený dluh. Ransdorf tak ke dnešku podle Šlajera dluží sedm milionů korun. Jednání věřitele není v souladu s dobrými mravy, řekl Ransdorfův advokát Ransdorfův advokát Roman Havlín deníku řekl, že jeho klient všechny své závazky vůči věřiteli "zcela jistě splní, ačkoli oprávněnost výše dluhu nemůže z morálního hlediska uznat". Jednání věřitele a zvláště smluvní sankce, kvůli níž se Ransdorf údajně ocitl v tíživé situaci, není podle něj v souladu s dobrými mravy. Dlužník Ransdorf musí v první fázi uhradit 1,3 milionu korun do 15 dnů. Pokud tak neučiní, zvýší se sankce z této částky o statisíce a následovat budou další exekuce, napsala dnešní MF Dnes.

Vitalia.cz  - „Tělo nemá jinou možnost, než nás napomenout bolestí,“ říká MUDr. Jan Hnízdil. „Pokud si jen vezmete prášek a informaci nepochopíte, pouze vypnete varovný signál."
MUDr. Jan Hnízdil má klasické medicínské vzdělání, je atestovaným internistou a rehabilitačním lékařem. Přesto je v jistých odborných kruzích považován téměř za vyvrhele.  

Věnuje se totiž psychosomatice a celostní medicíně, na něž se oficiální věda dívá s určitým despektem, ale zejména pro svoji kritiku „obchodníků se zdravím“. Jeho snahou je totiž uzdravovat: „Jenže v tomhle systému je doktor placený za to, že lidi léčí, ne za to, že jim radí, co mají dělat, aby se uzdravili. Každý uzdravený člověk znamená ekonomickou ztrátu.“ Knižní výběr z článků a úvah Jana Hnízdila Mým marodům aneb Jak vyrobit pacienta vyšel v Nakladatelství Lidové noviny.

V současné době se věnujete celostní, komplexní medicíně a psychosomatice. Co to vlastně znamená?

Dá se to popsat na mém profesním putování a tápání. Po studiu jsem nabitý informacemi nastoupil na rehabilitační kliniku ve Všeobecné fakultní nemocnici. Časem jsem si všiml, že ke mně přicházejí lidé s různými tělesnými obtížemi, bolestmi hlavy, zad, kloubů. Já jsem je neustále odesílal na různá vyšetření, ordinoval jim léky, fyzikální léčbu, indikoval je k operacím… Oni se neustále léčili, ale jaksi neuzdravovali. Všiml jsem si, že ti samí pacienti, kteří se léčí u mě, se léčí i na ortopedii, na neurologii, na interně… A léčí se, léčí, ale stále jsou nemocní. Vrtalo mi hlavou, kde dělám chybu. Byl jsem z toho tak otrávený, že jsem chtěl skončit s medicínou. Pak jsem se potkal s  doktorem Šavlíkem z psychosomatické poradny polikliniky na Karlově náměstí. Do té doby jsem o psychosomatice vůbec neslyšel. Tak jsem se ho zeptal, co to vlastně dělá. A on mi odpověděl: „Milý kolego, zatímco v  ostatních ordinacích léčí choroby,  já radím lidem, co mohou udělat pro to, aby se uzdravili.“ Neznám výstižnější definici psychosomatiky.

Co tedy můžeme udělat pro to, abychom se uzdravili?

Nemoc je informace o tom, jaký člověk je, jak a v jakých podmínkách žije, o tom, že ve svém životě někde dělá chybu. Abychom jeho stonání porozuměli, musíme se seznámit s  jeho životním příběhem. Poznat, jaké má radosti, starosti, rodinný život, vztahy, způsoby odpočinku. Posoudit tedy nejen fyzickou, objektivní stránku, ale také stránku psychickou a sociální, musíme znát všechny souvislosti. Teprve potom pochopíme, proč právě on, právě teď a právě tímto způsobem onemocněl. Od toho se pak odvíjí i způsob léčby.  Doslova platí, že jak člověk žije, tak také stůně. Pokud nezmění způsob svého chování a života, nemá šanci se uzdravit. Na tom je postavená komplexní medicína. Psychosomatika tuto problematiku dost zužuje. Je totiž založená jen na posuzování vztahů tělesna a duševna, ale to si myslím, že nestačí. Zdravotní problémy je plížet celostně, komplexně, ve všech životních souvislostech.

Je komplexní přístup vhodný pro všechna onemocnění?

Pro všechny nemoci, pro každého člověka, pro každou situaci.  Vůbec nejdůležitější je v první linii. Měli být v něm být vyškoleni hlavně praktičtí lékaři, protože stojí nejblíže pacientovu životnímu prostoru. Když k nim člověk přijde s  problémem, tak by okamžitě měli vědět… Bez dlouhého zkoumání by měli být schopni identifikovat skutečnou příčinu jeho obtíží. Pokud by to takhle fungovalo, byli by schopni zachytit stonání v první fázi, včas a efektivně, pouhou konzultací, poradit člověku, jak změnit chování, aby se uzdravil. Podchytit problém ještě dřív, než se z něj vyvine vážná nemoc. Tím by odpadlo obrovské množství pacientů, kteří úplně zbytečně zaplavují velké nemocnice a specializovaná pracoviště. Většina z nich by se tam totiž vůbec dostat nemusela.

Možná by byl ideální model rodinného lékaře, který zná rodinu, souvislosti…

Rodinný nebo osobní praktický doktor je základem kvalitní medicíny. S ním medicína stojí a padá, ne s  megaspecializovanými centry s  nejluxusnější technikou. Psychosomatika není nic nového. Je to návrat k  původnímu, k rodinným doktorům, kteří fungovali celostně, používali selský rozum. Nám technika ten selský rozum zatemnila. Myslíme si, že s ní všechno zvládneme. To je velký omyl.

V knize uvádíte konkrétní případy ze své praxe. Často se opakuje situace, kdy lidé trvají na svých zvycích a způsobu života, přestože jim škodí. A to i v situaci, kdy si tento fakt uvědomí. 

Ke mně přicházejí pacienti, kteří žijí v extrémně nezdravých vztazích; ale my žijeme i v nezdravé společnosti. V knize zmiňuji studii, kterou publikovala ekonomka z Cambridge Luisa Corrado. Zjišťovala, v kterých zemích EU jsou lidé nejzdravější a nejspokojenější, a co o tom rozhoduje. Ekonomové očekávali, že to jsou lidé v zemích jižní Evropy, kde je prosperující ekonomika, svítí tam sluníčko… Byli překvapeni zjištěním, že je tomu naopak. Nejzdravější a nejspokojenější lidé žijí v Dánsku, Finsku, Švédsku… Ukázalo se, že pro spokojenost a zdraví je rozhodující důvěra ve státní správu, vymahatelnost práva a dobré mezilidské vztahy. Nikoli jen ekonomická prosperita a růst HDP, ale také nemateriální kvality.   Asi nemusím komentovat situaci u nás. Na mnoho lidí doléhá společenská atmosféra, stresuje je to… Začnou stonat, tzv. somatizovat svoji životní situaci. Přicházejí do ordinací, stěžují si na tělesné potíže a chtějí po nás, abychom je léčili. Ale tady je potřeba léčit společenské podmínky, ve kterých žijí a jež jsou hlavní příčinou jejich problému. Proto jsem začal psát o tom, jak chování našich politiků souvisí se stonáním občanů v naší zemi. O tom, že mnozí z politiků jsou nebezpeční psychopati, vytvářející nebezpečný a nezdravý společenský systém. Přečtěte si: Blbá nálada. Kde se vzala a jak se šíří Tak to by bylo snazší léčit konkrétního člověka, než celou společnost…

Léčit společnost je možné jedině od konkrétního člověka. Od politiků nečekám vůbec nic. Žádné reformy neprosadí.  Šance na uzdravení je jedině zdola.  Od pacientů často slýchávám „Ano, pane doktore, máte pravdu, mám to ze stresu, náporu práce, špatných vztahů, jedno vedle druhého…“ U nás dostane nabídku – chcete se uzdravit, ale pak je to o vaší aktivní spolupráci a snaze chybu odstranit. Pokud z jakéhokoli důvodu odmítne, tak se nabízí druhá cesta, tedy léčení, užívání léků proti… – proti bolesti hlavy, proti úzkosti, proti depresi, proti překyselení žaludku… To je ale jen odsouvání problému. To není řešení příčiny. Všeho do času, ono se to pak někde objeví. Je každého volba, jak se rozhodne. Nechat se léčit a manipulovat je pohodlnější. Je to ale cesta do pekel. Kdo chce být zdravý, musí se starat nejen o sebe, ale také o společenské podmínky, v nichž žije. Vytvářet občanskou společnost. To je práce na plný úvazek.

Co člověka může přesvědčit, nakopnout ke změně?

Léta jsem pracoval na klinice na Karlově náměstí. Většina pacientů tam přicházela se zakázkou. „Pane doktore, vrže mi v koleni, píchněte tam injekci, ať se to promaže. Pak mám zablokovaná záda, to mi je odblokujte. Podívejte se na tlaky a tuky a nějak ty tekutiny léky dorovnejte.“ Připadal jsem si jako v autoservisu. Pacient jako by do něj přijel, tělo tam odložil a čekal – a doktore, ukaž se. Když pak ještě někde něco vrzalo, klapalo, tak co to bylo za doktora, to jedu do lepšího servisu, jedu na Homolku, tam mají lepší mašiny a dražší léky.To je úplně naivní představa, že takhle může člověk pečovat o svoje zdraví. Jediný, komu tenhle způsob svědčí a hodně na něm vydělává, je medicínsko-farmaceutický komplex.

Teď už tedy nepracujete “v autoservisu“?

Já jsem z toho systému vystoupil. Lépe řečeno „byl jsem vystoupen“. Ve chvíli, kdy jsem si začal s pacienty povídat o životě, ukázalo se, že je to ve velké nemocnici nemožné. Pacienti se sice začali uzdravovat, ale já jsem přestal vykazovat body. Moje místo bylo z úsporných důvodů zrušeno. Pochopení jsem našel v Centru komplexní péče, kde se snažíme nabízet jiný pohled na nemoci a jiný způsob péče. Pacienti už k nám také přicházejí s jinou zakázkou. Ne „pane doktore, odblokujte mě,“ ale „pane doktore, já mám problém a nevím si s ním rady, přišel jsem se poradit, jak se ho mám zbavit, co mám dělat, kde dělám chybu“. To už je otázka dialogu a spolupráce. Člověka to úžasně naplňuje a přináší to výsledky. Jsem rád, že mne z toho velkého zdravotnického servisu vyrazili. Už bych se tam nikdy nechtěl vrátit.

Kolik lidí už cíleně vyhledává tento druh péče? A je vůbec kde ho hledat?

Je to běh na dlouhou trať. Ještě když jsem pracoval na klinice, snažili jsme se tento model prosadit v rámci oficiální medicíny. Posílali návrhy na ministerstvo, lékařskou komoru, odborným společnostem, zdravotním pojišťovnám. Dost dlouho nám trvalo, než jsme pochopili, že je to ztráta času. Ten systém je tak obludný, byrokratický a prohnilý, že většinu energie spotřebovává jen na udržování sebe samotného. Není mu pomoci. Ministryně zdravotnictví z let 2004–2005, Milada Emmerová, nám odepsala, že je jí komplexní medicína velmi blízká, že ji bude ze všech sil podporovat. Jen musíme počkat, než vyřeší finanční krizi. Té prosté ženě nedošlo, že krize je tady právě proto, jak se medicína v praxi dělá. Proto, že obrovská spousta vyšetření a léků je úplně zbytečná. Proto, že chybí komplexní pohled na pacienta. Proto, že vědecká medicína je tzv. objektivistická. Vychází z předpokladu, že každá zdravotní porucha má nějakou objektivní příčinu. A že my ji dokážeme špičkovou technikou objektivně odhalit a následně odstranit intervencí zvenčí, tedy léky, operací, fyzikální léčbou. To je zásadní omyl.

Objektivita nestačí?

Potvrdila to velká studie publikovaná v British Medical Journal. Ve Velké Británii si všimli toho, čeho jsem si já kdysi všiml ve své ordinaci – totiž že obrovská spousta pacientů se neustále vrací, neustále se léčí, ale neuzdravuje se. Shromáždili dokumentaci desítek tisíc pacientů za deset let zpětně, vybrali z nich několik set těch, kteří byli vůbec nejdražší a nejvíc navštěvovali doktory. Poprvé se objevil termín „nevysvětlitelné choroby“. To je stav, kdy do ordinace přijde pacient s nějakým typickým tělesným problémem – bolesti hlavy, bolesti zad, tíha na hrudi, bušení srdce, svírání žaludku, pálení žáhy, močové potíže, gynekologické, zažívací… Je opakovaně dlouhodobě vyšetřován, pomocí nejmodernější techniky, specialisty, během hospitalizací. Jenže zhruba u 40 % těchto pacientů se vůbec nepovedlo objevit důvod. Byli objektivně zdraví, ale oni se tak necítili. Co s takovým člověkem? Pro současnou medicínu je buďto simulant, nebo hypochondr, nebo je to blázen. Ale on není ani jedno z toho. Co s ním tedy je? On tzv. somatizuje, neboli ztělesňuje svoji složitou, stresující životní situaci. Má starosti, ty jej tíží, on si s tím neví rady, žije ve stresu… a postupem času to, co on není schopen udělat vědomě, začne dělat tělo za něj – nemocí. Nejlépe o to vypovídají lidová přísloví: „hlava se mu z toho zatočila…má toho plnou hlavu…naložil si víc, než unese…leží mu to na srdci … leze mu to krkem, leží mu to v žaludku…podlamují se mu z toho kolena…“  Kolega Šavlík říká, že celá medicínská věda není nic jiného než složité, klopotné a velice nákladné potvrzování pravdy lidových přísloví. K tomu není co dodat.

Píšete, že čím více prostředků vynakládá společnost na zdravotní péči, tím nemocněji se její občané cítí. Čím je to dáno?

Ze zdravotnictví se stal velký byznys. Medicínsko-farmaceutický komplex zaměřuje pozornost na klientelu, která je solventní, ale v podstatě zdravá. Je pro ni potřeba vymyslet nějakou nemoc. Vzniklo nové vědecké odvětví, které se zabývá medikalizací, tedy vytvářením nemocí z přirozených problémů každodenního života. Když moji babičku bolelo koleno, tak věděla, že to prostě přehnala, že si potřebuje odpočinout. Dala si priessnitzův zábal, dva dny odpočívala… a byla zase v pohodě. Používala selský rozum. Dnes ale s tímtéž problémem, pod tlakem propagandy, utíkáte k doktorovi. Ten vás hned pošle na rentgen, nad snímkem se zamračí a poví: „Člověče, vy máte artrózu, vy se musíte léčit!“. Automaticky dostanete prášky proti bolesti. Pomocí nich se sice zbavíte bolesti, ale tím i varovného signálu, aniž byste pochopil informaci, kterou vám to koleno chtělo sdělit. Pokračujete v přetěžování kolene – námahou, nadváhou, stresem… a s pomocí léků se velice rychle dopracujete k těžkým a nevratným degenerativním změnám, ke zbytečné operaci. Z člověka, který přišel s problémem, se stal pacient, s diagnózou. Obchodní trik se podařil.

Jaké „diagnózy“ se takhle vyrábějí?

Historicky největším byznysem je cholesterol. Funguje to podle jednotného schématu. Krásně o tom píše Kathleen Taylorová v knize Brainwashing. Jaké postupy používají manipulátoři, když chtějí lidem něco vnutit. Je jedno, jestli jde o prášek na praní, prášek na klouby nebo politický program. Nejdřív je třeba lidi vyděsit: „Cholesterol zabíjí! Hrozí vám infarkt, mozkové příhody! Okamžitě si ho nechte zkontrolovat!“. Když je člověk vyděšený, přestane přemýšlet a snadno se s ním manipuluje. Vzápětí přichází uklidnění:  „Nebojte se. My už to vyřešili. Máme pro vás úžasné léky. O nic se nestarejte. Musíte je jen celý život pravidelně užívat.“  Mám řadu pacientů, u kterých byla náhodně zjištěna vyšší hladina cholesterolu. Oni ale neměli žádné potíže, byli zdraví. Stonat začali, až když brali léky proti cholesterolu. Najednou se objevily bolesti hlavy, únava, zažívací potíže, nespavost…Ukazuje se, že mnohem větším nebezpečím, než lehce zvýšený cholesterol, jsou pro zdravého člověka léky proti němu.

Jak se v tom ale má člověk orientovat?

Spoléhat se dá jen na selský rozum. Je potřeba se zastavit a přemýšlet. Včas poznat způsoby vymývání mozků. Je to pár jednoduchých fíglů: vyvolat strach, okamžitě nabídnout zázračný recept, do propagandy zapojit oblíbené herce zpěváky nebo sportovce. A když chybí klinické studie, objektivní důkazy o účinku, tak se to nahradí důkazem sociálním. Člověk si pomyslí: když to bere hodně lidí, je to drahé, tak na tom musí něco být, to nemůže být podvod. Ale může! Princip nedostatku – jakmile se někde objeví „limitovaná série, do vyprodání zásob, akční cena…“, tak si můžete být jistá, že toho mají plný sklad. Potřebují vyvolat hysterii. Jde jim jen o to, aby lidé nepřemýšleli a rychle jednali. Je proto potřeba udělat pravý opak: zastavit se a přemýšlet. Nenechat se strhnout davem a nepodlehnout manipulaci.

V poslední době jsme například přesvědčováni, že můžeme být věčně mladí a výkonní .

Neumíme se smířit s tím, že stárneme, že některé projevy jsou nevyhnutelné. Jak poznáme tu hranici, kdy jde o běžný problém, se kterým se nemusíme trápit, a kdy bychom měli jít k lékaři, začít to nějak řešit? Medicínsko-farmaceutický komplex okamžitě zareagoval na poptávku po věčném mládí. Vznikl specializovaný obor – anti-aging medicína, medicína proti stárnutí. To je úplná pitomost. Už moje babička věděla, že proti věku není léku. Od dětství se stále něco učíme – číst, psát, počítat, řídit auto, připravujeme se na profesi… Vůbec se ale nechystáme na to, že budeme stárnout. Mám řadu pacientů, kteří stárnutí nerozumějí. Neumějí se vyrovnat s tím, že v šedesáti nebo sedmdesáti letech nejsou tak výkonní a bolí je klouby. Od medicíny očekávají něco, co jim nemůže dát. To neznamená, že když má starší člověk nějaké velké potíže, bolesti, péči odmítnout. To určitě ne. V první řadě je ale potřeba s ním potíže probrat, vysvětlit mu co znamenají, uklidnit ho a poradit mu, jaké má vytvořit podmínky k tomu, aby se zmírnily. Když to nestačí, přijdou na řadu léky nebo operace.

Když už jste zmiňoval přísloví, „veselá mysl, půl zdraví“ – platí?

Určitě. Dokládají to výzkumy oborů psychoimunologie nebo psychoendokrinologie. Negativní emoce jsou totiž energeticky velmi náročné. Starosti tíží, vyvolávají napětí – nejenom psychické, člověk je napjatý i svalově. To vyčerpá obrovské množství energie. Když to trvá delší dobu, podlomí to i imunitu a ten člověk je náchylný ke kdejaké chorobě, začne mu špatně fungovat štítná žláza, což ho ještě víc vyčerpává… a všechno je to důsledek negativních emocí, starostí, chronického stresu. Jestliže negativní emoce k potížím vedou, může se emocemi pozitivními vývoj otočit. Prostřednictvím změny postoje pacienta k nemoci, ale i k životu, se podpoří imunitní systém, tedy samoúzdravné schopnosti. Dobře to ilustrují třeba nádorová onemocnění. Pokud je terapeut charismatickou, silnou osobností, s bohatou životní zkušeností, tak je schopen změnit postoj pacienta, i k rakovině. Motivovat jej, dát mu psychickou oporu. Tímhle mechanismem dojde k posílení imunity, která začne s rakovinou úspěšněji bojovat, než když ten člověk rezignuje.

Můžeme podobným způsobem vzniku nádorového onemocnění i předejít?

Na vzniku nádorů se podílí především prostředí, ve kterém žijeme. Znečistěné ovzduší a pitná voda, potraviny plné chemie, znečistěné vztahy mezi lidmi, všudypřítomný stres. A my to chceme léčit zase chemicky ! Tudy cesta nevede. Je potřeba se snažit o nápravu životního prostředí, myslet a žít ekologicky. Při vzniku nádorů určitě hraje velkou roli i psychika.  Není to jen útok na tělo zvenčí, ale také jeho zborcení zevnitř.  Autoimunitní onemocnění obecně vypovídají o tom, že člověka něco sžírá. Třeba se sám sžírá, nebo žije v podmínkách, které ho sžírají. Výsledkem je podlomení imunity. Je to vlastně agrese vůči sobě. Také se tomu říká autoagresivní onemocnění. Při léčení je pochopitelně třeba tu agresi otočit, naučit se jinému způsobu jejího uvolňování a jinému chování, aby se člověk začal mít rád.

Jaké vlastnosti by měl mít lékař, který chce pracovat podobným způsobem? V knize uvádíte příklad Ludmily Mojžíšové, jejíž metoda (léčba sterility) z nemalé části spočívala na její osobnosti. Nakolik se to dá naučit?

Nejcennějším lékem je osobnost terapeuta. Aby to byl člověk s bohatou životní zkušeností, měl nejen odborné ale i lidské kvality.  Aby měl zájem o pacienta jako o člověka, byl schopen s ním navázat vztah, získat si jeho důvěru. Aby mu pacient pověděl všechno podstatné ze svého života a on to dokázal pospojovat do souvislostí.  Paní Mojžíšová to uměla skvěle a přitom ani nebyla doktor. Pokud přijdete do ordinace, doktor zírá do počítače, nezvedne hlavu, nepředstaví se. „Sestro, pošlete ho na rentgen.“ Koukne, „máte tam artrózu, tady máte recept, nazdar.“ Tak to je nejlepší vzít nohy na ramena.

Jenomže to je běžný model – lidé se cítí nemocní, plní čekárny, lékaři na ně pak nemají čas, šup-recept-na shledanou, ti lidé se dál cítí nemocní a jede to pořád dokola. Co tedy s tím, jak to změnit?

Je to bludný kruh. A jediný způsob, jak ho prolomit, je vystoupit z něj. To se týká jak doktorů, tak pacientů. Nenechat sebou manipulovat, používat vlastní rozum a začít se chovat jinak. To ale musí udělat každý sám. Neudělá to žádný ministr, žádný politik, ten systém se nedá reformovat. Vidím to jako analogii Titaniku. Medicínsko- farmaceutický komplex, který ovládá zdravotnictví, je jako pyšná luxusní loď. Posádka i pasažéři žijí v představě, že se nemůže potopit. Ale může. A také potopí. My nechceme čekat na trpký konec. Rozhodli jsme se nasednout do lehkých člunů a vzdálit do uctivé vzdálenosti. Aby nás nevzal sebou.                                                 

 Ondřej Hošt, Vitalia.cz

Praha - Původně jsem chtěl psát o rozpočtu, ale pak mě napadlo ...Když zapálíte sousedovi dům, unesete mu ženu nebo ho okradete o majetek, nesete osobní, hmotnou i trestní odpovědnost.

Z výkladu ústavy bychom se mohli domnívat, že před zákonem jsme si všichni rovni a máme rovná práva i povinnosti, včetně oné odpovědnosti. V praxi to neplatí.

Špatné rozhodnutí úřadu, soudu, politika, hloupost či zlovůle novináře vás může nevinně připravit o majetek, svobodu, rodinu a dobrou pověst, aniž by kdokoli z viníků nesl odpovědnost.

V téhle souvislosti jsou vrcholoví politici jediní, kdo nesou odpovědnost alespoň veřejnou. Komu se ale zodpovídají anonymní úředníci, soudci a novináři, co zničili existenci slušných lidí ?

Dnes jsem dostal od jednoho pana redaktora otázku, zda by bohatí podnikatelé byli ochotní dobrovolně "zasponzorovat" stát při jeho rozpočtových problémech. Tahle myšlenka u mě naráží na dva problémy.

Málokdo rozumný bude lít vodu do cedníku. Sponzorovat "firmu", která bezhlavě rozhazuje miliony, stamiliony i miliardy, je prostě nesmysl - ekonomický i morální.

S tím souvisí zásadní fakt, že u nás to je naopak - stát bohaté firmy nevídanou formou dotuje - ať už přímými dotacemi, daňovými odpustky nebo supervýhodnými privatizacemi.

Například ministerstvo financí rok co rok vyplácí z republikové pokladny mnohamiliónové dotace, z nichž těží bohaté komerční firmy. Peníze mají nálepku "Veřejně prospěšné účely".

Například uherskohradišťskému Synotu stát a město před pár lety postavily stadión za dvě stovky miliónů korun. Klub, který patří do nejbohatší pětice v první fotbalové lize, se na stavbě podílel osmnácti milióny.

Řekněte mi, proč stát jednomu z pěti nejbohatších klubů daroval 100 milionů korun na superkomerční činnost? Jak to, že Sazka neplatila daně z miliardových obratů ze sázek? Aby jí zbylo na padesátimilionový Hušákův plat?

Stát je v dluzích - peněz občanům sebral víc než dost, ale pak jich na můj vkus obrovskou část následně rozházel. Kdo za to nese odpovědnost? Hmotnou? Každý z ministrů financí by měl sedět v base a platit do konce života jako mourovatý.

Abych neurážel jen ministry financí – myslím, že každý z ministrů má máslo na hlavě. V každém resortu se nehorázně plýtvalo. Kalousek jen zvýšenou daní na pohonné hmoty připravil kasu o miliardy. Je to doložitelná ztráta - je tu jasný čin, který způsobil doložitelnou škodu.

Naplňuje to zcela jasně definici trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku. Připomínám, že k naplnění stačí i pouhá nedbalost (nemusí se prokazovat úmysl). Kolik politiků za škody na našem majetku sedí? Ale není třeba kriminalizovat - stačilo by mi docela, kdyby za své chyby platili. Když já nabourám cizí auto, tak škodu musím uhradit. Proč škody neplatí ministři, hejtmani, starostové, radní?

A proč škody neplatí novináři? Po letech si dovolím připomenou kauzu senátora Jiřího Čunka. Kauza ho připravila o dobrou pověst, o místo ve vládě, o post předsedy strany a bezesporu přispěla k prohře KDU-ČSL ve volbách.

Od loňského června je už jasné, že celou kauzu nastartovalo obvinění podložené falešným znaleckým posudkem, který uměle vytvořil motiv korupce pana Čunka. Tedy že vsetínské byty radnice prodala pod cenou realitní firmě (více www.cunek.info). Falešný posudek vypracovala konkrétní firma.

Firma NOVA spol. s .r.o., zřejmě specializovaná na posudky pro soudy a policii. Společnost NOVA spol. s r.o. postavila svou kariéru z 80% na spolupráci s policií a soudy. Podle jejích internetových stránek www.novazu.cz totiž od roku 2005 do konce roku 2009 vypracovala 167 z 208 znaleckých posudků právě pro tyto dvě instituce.

Letošní revizní znalecký posudek Vysoké školy ekonomické v Praze vyvrátil nesmysly firmy NOVA spol. s r.o. Jenže pozdě pro její oběti. Platí také to, že posudek si někdo objednal a zaplatil jeho přesné vyznění - jen oficiální cena posudku je 4x vyšší než cena posudku od VŠE (tj 50 000 VŠE a 214 000 falešný posudek).

A teď si vzpomeňte, kolikrát média informovala o tomhle přelomovém faktu? Ani jednou. Kde je Kmenta nebo Václav Moravec? Na štvavé články a reportáže bylo prostoru habaděj. Říct pravdu je už problém. Komerční média mají polehčující okolnost - pan Kmenta píše na zakázku, je to komerční reportér komerčních novin.

Ale Česká televize je veřejnoprávní médium a svou funkci obránce veřejného zájmu neplní. Nebo jste slyšeli pana Moravce, jak se Topolánka ptá, proč si půjčil a nevrátil peníze ve třech bankách a proč jeho dluhy museli platit daňoví poplatníci?

Média zničila Grosse, protože neuměl vysvětlit necelý milion. Kalouskova žena dostala darem od bratra mafiána byt za sedm milionů korun. Stejná parta mafiánů na Příbramsku sponzorovala Kalouskovu volební kampaň. Proč tohle nikoho nezajímá?

Je mi jasné, proč musel odejít Bárta z dopravy a proč se vede boj o obranu. Každé šťourání v účtech znamená skandál, který by ohrozil a ohrožuje konkrétní lidi - zodpovědné za rozkrádání veřejných peněz. Zodpovědné – to je ale hloupost - správně platí děsivý opak: lidi dodnes neodpovědné za krádeže.

Z Víta Bárty a Věcí veřejných se dnes stal největší politický otloukánek - ale ruku na srdce: kdybychom se podívali na kteroukoli velkou stranu, tak ty stále Věci veřejné zdaleka svými "zločiny" překonají.

Bárta si penězi kupoval loajalitu poslanců? Proboha, a jak to dělají ostatní kluby? Vlivné poslance nebo rebely samozřejmě uplácejí - ale daleko nemorálněji - uplácejí je funkcemi a posty s prebendami placenými z veřejných peněz.

Je mi fuk, kolik pan Bárta dá či půjčí svým spolupracovníkům, protože to dává ze svého a každému je po tom houby. Ale není mi jedno, když vláda i sněmovna uplácí mými penězi.

Pokud si nevzpomenete na konkrétní příklady, posloužím aktuálním příkladem, jedním z mála, který se před pár dny dostal k soudu: Topolánkova vláda "uplácela" jistého pana poslance, odpadlíka Wolfa.

Ten dostával od ministerstva životního prostředí milionové dotace na falešné projekty. A když to prasklo a můj kamarád Jarda Večerníček to zveřejnil a "žaloval", tak ministerstvo dokonce vrácení podvodně získaných peněz Wolfovi odpustilo (to aby se zabránilo stíhání).

Takže Wolf okrade stát a když to praskne, tak mu vrácení peněz Bursík (bezesporu na Dalíkův příkaz) odpustí. Tohle prostě rozum nebere. To je přece porušení povinností při správě cizího - tedy našeho a mého majetku jako řemen.

Pan Drobil přece nebyl ministrem proto, že jeho celoživotní erudicí je ochrana životního prostředí - ministerstvo přece dostal za to, že jeho lidé budou loajální k Nečasovi. Proto také i po korupční kauze zůstává místopředsedou ODS s gescí boje s korupcí (to není vtip).

Abych zapomněl na další neodpovědné , další vyvolenou skupinou jsou soudci. Dnes a denně dramaticky ovlivňují naše životy - často ožebračují nebo zavírají nevinné lidi. Odpovědnost nulová. Nebo jste snad slyšeli o soudci potrestaném za prokazatelně nespravedlivý rozsudek? A věřte, že jich jsou stovky ročně.

Jen na ukázku - tuším že letos policie konečně dopadla lupiče, kteří před lety přepadali pošťačky. Bylo by to fajn, kdyby už před pěti lety soudce za tento čin omylem neodsoudil jiné „pachatele“. Jeden z nich si trest odseděl a druhý dostal podmínku.

A soudce? Ten je přece v pohodě. Za to já v pohodě nejsem - údajné pachatele odsoudil bez důkazů, nebral naopak v potaz žádné důkazy, které svědčily o opaku. Za takový rozsudek by si soudce zasloužil odvést přímo ze soudní síně do vězení.

A stále připomínám, ještě strašnější zločin spáchaný soudci na Vlastimilu Pechancovi. I on byl odsouzen navzdory důkazům o jeho nevině. Ano, takhle to vypadá, když chybí jakákoli odpovědnost.

Řešení je jednoduché, uzákonit trestněprávní, občanskoprávní a hmotnou zodpovědnost všech veřejných činitelů.

Nakonec se k tomu rozpočtu ale dostaneme.

Milý státe - rád ti ze svých daní dám víc peněz. Ale jen v případě, že moje peníze, a vůbec peníze nás všech, přestaneš rozdávat či nenecháš rozkrádat. Že také ochráníš má práva - třeba právě před mediálními štvanicemi a bezuzdným lhaním.

Že za každou chybu, porušením povinností vůči občanům, krádež či plýtvání, poneseš odpovědnost stejnou, jako nese každý z nás neprivilegovaných smrtelníků. V tom ti dopomáhej Bůh a stále rostoucí počet silně rozhořčených voličů.

Praha - Bývalý ředitel pražského dopravního podniku Martin Dvořák, který je spojován s netransparentním hospodařením podniku, v neděli v ČT zveřejnil své příjmy za posledních šest až sedm let.

Podle něj činily zhruba 50 miliónů korun. Zároveň oznámil, že má připraveny žaloby na média kvůli ochraně osobnosti a chce je během 14 dnů podat. 

„Média spustila neuvěřitelnou kampaň kolem mne, mojí rodiny i dopravního podniku. Máme vypracovány dvě nebo tři žaloby, které budou během 14 dnů podány,“ uvedl.

Média v posledních měsících informují o různých údajně problematických zakázkách a fungování v pražském dopravním podniku. Například naposledy Hospodářské noviny informovaly, že Dvořák chtěl tramvajové opravny prodat společnosti Škoda Transportation za 238 miliónů korun, přestože do nich DPP v minulosti investoval 851 miliónů korun.

Mezi další kauzy patří smlouvy na dodávku papírových a SMS jízdenek, biosložek do nafty, kontrakt na obrazovky v metru, bezpečnostní systém a smlouva na právní služby s advokátní kanceláří Šachta & Partners.

Dvořák podotkl, že ne všechny kauzy vyšetřuje policie. „Některé věci vyšetřuje policie, některé ne. Do dnešního dne mne nikdo z policie nekontaktoval. Sám jsem se přihlásil,“ uvedl Dvořák. Zároveň dodal, že z dopravního podniku se během jeho šéfování nevyvedla jediná koruna.

ČTK

Praha - Evropská centrální banka (ECB) hodlá příští týden, konkrétně ve středu, kdy je únor jednou za čtyři roky o den delší, napumpovat do finančního evropského systému závratnou sumu peněz.

Ta by se měla pohybovat minimálně v řádech stamiliard eur. Podle jednotlivých analytiků oslovených Novinkami se může jednat dokonce až o bilión eur (asi 25 biliónů korun).

O co konkrétně půjde? ECB nabídne jednotlivým bankám v rámci 17členné eurozóny neomezené úvěry s jednoprocentním úročením. Takovouto aukci tříletých půjček ECB poprvé uskutečnila loni v prosinci. Banky si tehdy vypůjčily téměř 500 miliard eur (asi 12,5 biliónu korun) a aukce výrazně pomohla zlepšit náladu na trzích.

Podle analytika Marka Hatlapatky ze společnosti Cyrrus může tentokrát pro větší balík peněz k vypůjčení hrát fakt, že banky se daleko méně bojí negativního efektu kvůli tomu, že si likviditu vzaly.

I pro „zdravé“ banky může být totiž lákavé si za těchto podmínek půjčit a investovat tak tyto levné peníze do cenných papírů s vyšším výnosem.

„Cennými papíry podle záměru ECB mohou být mimo jiné i vládní dluhopisy problémových zemí eurozóny. Druhým použitím, které se nabízí, je odkup vlastních dluhopisů bank,“ připomněl Hatlapatka s tím, že obojí by mělo mít po prosincové zkušenosti pozitivní efekt na výnosy dluhopisů na trhu, a tedy i důvěru na finančních trzích.

Skutečnou záchranou je reforma dlužníků
Podle analytika Václava Frančeho z Raiffeisenbank tyto nestandardní operace ECB eurozónu sami o sobě nezachrání. „Zachrání ji jedině reformy zadlužených zemí. Operace ECB mimo jiné zmírní paniku na finančních trzích do doby, než se projeví efekt reforem,“ uvedl Franče.

Dalším z cílů, které operacemi ECB sleduje, je podle Frančeho omezení nedostatku úvěrů v ekonomice, ke kterému by, nebýt zásahu ECB, došlo. „Banky jsou totiž kvůli zpřísněným požadavkům na kapitálovou přiměřenost nuceny omezovat úvěrování, což má nepříznivý dopad na reálnou ekonomiku,“ vysvětlil Franče.

Nebezpečím je inflace
Jak uvedl analytik Miroslav Novák ze společnosti Akcenta, primárním účelem této akce je poskytnout bankovnímu sektoru dostatek likvidity a zabránit tomu, aby banky přestaly půjčovat finanční prostředky jak na mezibankovním trhu, tak ve vztahu klient – banka.

Podobně podle analytika Miroslava Frayera z Komerční banky je základním cílem těchto operací poskytnout bankovnímu sektoru prostředky, které pak dále půjčí nebankovním institucím. „Jinak řečeno se jedná o snahu ECB podpořit úvěrování ekonomiky,“ doplnil Frayer.

Výhody v krátkodobém horizontu spočívají podle Frayera především v podpoře mezibankovního trhu a financování podniků. „V dlouhodobém období samozřejmě velmi uvolněná měnová politika, právě i díky těmto operacím, přináší mnohá rizika například v podobě vysokých inflačních tlaků či přehnaně vysokém růstu úvěrové činnosti,“ zakončil Frayer.

Problémy budou bublat dál
Podle analytika Jiřího Šimka ze společnosti Citfin tato operace dluhové problémy eurozóny nevyřeší, ale má spíše přinést zklidnění na trhy a zmírnit obavy z nedostatku likvidity a přimět banky, aby dále kupovaly dluhopisy.

„Tím, že se bankám dodá další likvidita, se zřejmě krátkodobě situace na trzích zklidní, ale rozhodně nevyřeší dlouhodobé problémy eurozóny a problémy s deficity jejích nekonkurenceschopných zemí,“ je přesvědčen Šimek s tím, že pod povrchem budou problémy eurozóny dál přetrvávat a narůstat.

Novinky.cz

Praha - Kandidátkou lidovců na post příští hlavy státu se ve čtvrtek oficiálně stala europoslankyně Zuzana Roithová. Kandidaturu oznámila na tiskové konferenci.

Heslem, s nímž se europoslankyně bude ucházet o přízeň voličů, je "ČLOVĚK". Jde o zkratku termínů Česko-Lidskost-Odpovědnost-Všichni-Evropa-Křesťanská demokracie.

Pokud se lidoveckým senátorům nepodaří přesvědčit k podpoře Roithové další zákonodárce, bude si muset ke kandidatuře opatřit 50 000 podpisů občanů.

V politice působí Roithová od roku 2008, kdy se stala ministryní zdravotnictví v úřednické vládě premiéra Josefa Tošovského. Následně byla zvolena senátorkou a od roku 2004 působí jako europoslankyně.

Roithová doplnila doposud známé kandidáty - bývalé premiéry Jana Fischera a Miloše Zemana (SPOZ), šéfa TOP 09 a ministra zahraničí Karla Schwarzenberga a šéfku Suverenity Janu Bobošíkovou.

Novinky.cz

Praha - Ministr spravedlnosti a místopředseda ODS Jiří Pospíšil se ve čtvrtek od svých stranických kolegů z grémia, nejužšího stranického vedení včetně premiéra Petra Nečase, dozvěděl, že jeho politika na ministerstvu je neudržitelná. A s tím i jeho pozice ve vládě. Právu to nezávisle na sobě potvrdili dva účastníci jednání.

Grémium bylo, jak uvedl zdroj Práva, dramatické. Hustá atmosféra se dala krájet. Členové vedení měli na Pospíšila i hlasitě křičet.

„Pan premiér byl skutečně rozzuřený. Na ministra Pospíšila křičeli snad všichni a hlasitě ho kritizovali kvůli kauze pražského vrchního žalobce Vlastimila Rampuly. Padlo, že se to vše zbytečně medializuje a že současně nejde rozdělovat státní zástupce na hodné a zlé,“ řekl Právu zdroj.

„Pak zaznělo, že Pospíšil končí. V pondělí se kvůli tomu má uskutečnit schůzka, kde se rozhodne, kdo ministra nahradí,“ řekl Právu účastník jednání.

Další přímý účastník čtvrtečního jednání špiček ODS pak tyto informace Práva potvrdil. Na Pospíšilovo konto uvedl: „Tahle šílená hra už nemůže dál pokračovat. Musí se to řešit.“

Pospíšil ve čtvrtek Právu řekl: „K tomu, co bylo na grémiu, se nebudu už z principu vyjadřovat. Mohu říct pouze to, že žádná úvaha o tom, že bych měl skončit, případně kdy, tam nepadla.“

Peake o funkci nestojí
V souvislosti s případným odchodem Pospíšila ze spravedlnosti se spekuluje o příchodu Karolíny Peake z Věcí veřejných.

Ta však podle informací Práva o ministerstvo spravedlnosti nemá zájem, byť její strana o tento post stojí. Véčka přitom s výjimkou Peake nemají pro současný Pospíšilův resort vhodné lidi.

Nečas už před časem kritizoval Pospíšilovo rozhodnutí odvolat Rampulu. Když jej zpět do čela vrchního státního zastupitelství vrátil pražský městský soud, Nečas na adresu ministra spravedlnosti prostřednictvím tiskového oddělení vlády vzkázal: „Předseda vlády konstatuje, že je již rok trvající krizí na Vrchním státním zastupitelství v Praze vážně znepokojen.“

Právo