Outsidermedia - Chrudimský místostarosta Miroslav Tejkl přidává svůj příspěvek do diskuze o potopeném Titanicu.

Cameronův kasovní trhák o zkáze Titaniku s di Capriem („chudý Jack“) a Kate Winsletovou („bohatá Rose“) v hlavních rolích už před lety zaplavil filmovou, mediální atd. scénu a v době blížícího se 100. výročí potopení této superlodi (14. – 15. 4. 2012) se nám jistě zas připomene - intenzivněji než v jiných dnech.

Leckdo z nás starších obyvatel českých zemí si možná v této souvislosti vzpomene na scénicky nikdy nerealizovaný český muzikál Titanic s hudbou Bohuslava Ondráčka a s texty Zdeňka Borovce, který byl věnován stejnému tématu a který byl alespoň natočen v podobě gramofonové LP desky v pražském Mozarteu v dubnu 1976. Je to deska plná krásných písniček provázaných a řazených do logických posloupností příběhu i s potřebnými zvukovými efekty … jako kdyby šlo o skutečnou nahrávku muzikálu provedeného na jevišti v „přímém přenosu“ …

K uvedené gramodesce desce mám celkem nostalgický vztah. Z nádherné písničky, kde part vystěhovalecké dívky Anny zpívá Petra Janů („Mých tisíc bratří“) mě až nádherně mrazí  - podobně jako z jiné písně v tomto případě 60. let „Přejdi Jordán“ (… řeku všech nadějí). Nezničitelná víra vystěhovalců do Ameriky, že najdou svou zem, i kdyby (v závěrečných slokách Anniny písně) až s nějakou „další lodí“, graduje pak na konci skladby v popisu bukolické idyly prostého, šťastného rodinného života, kterou hledá mladá žena Anna za oceánem – nebo kdekoli jinde. To už se jedná o zajímavě sladěný duet Anny s důstojníkem Janem, jehož part zpívá Lešek Semelka …  

V textech bylo snad až možná příliš (muzikálové písničky vznikají v roce 1976, tedy na počátku normalizace) zdůrazňováno “třídní hledisko“ týkající se nejen I., II. a III. třídy na Titanicu, ale implicitně v životě vůbec – ten věčný svár bohatých a chudých, privilegia jedněch a handicap druhých.

[[img:chrn_fullwidth:744:Potápějící se Titanic]]

Čili pokud jde o loď, tak privilegia bohatých pasažérů Titaniku a odlišný přístup k mase vystěhovalců „z podpalubí“.

Jenže texty muzikálu od Zdeňka Borovce si v tomto ohledu dost protiřečí.

Tak třeba Josef Laufer, který zpívá part prezidenta a generálního ředitele britské společnosti White Star Line, která Titanic vlastnila, Josepha Bruce Ismaye (na desce chybně označen i oslovován jako „Isman“), uprostřed muzikálu volá „no tak spusťte čluny, ale JEN pro první třídu (to slůvko JEN zdůrazněno i v tembru hlasu). Na jiných místech zas velí Karel Hála jako kapitán Edward John Smith „uzavřete podpalubí“ (kde byla chudina), „všichni zpátky – budeme střílet“(blíže o tom na konci tohoto článku).

Na druhou stranu ale tentýž Laufer-Ismay v jiném partu vysvětluje boháčům, že zlato, prachy, diamanty jim jsou nanic („nechte si je“), že jimi nelze život zaplatit („lituji, že na vás, pánové, nezbude záchranný člun“). Takže nebozí „obchodníci s diamanty“ si už jen s odevzdáním uvědomují, že je čeká jen ten poslední „obchodní kontrakt“ („… před půl pátou jednoduchý obchod se zubatou můžem uzavřít …“).

[[img:chrn_fullwidth:745:Ilustrace, zřejmě z tehdejších časopisů a novin, jak mohla vypadat evakuace pasažérů]]

A dále již zmiňovaný důstojník Jan v druhé polovině desky naopak přesvědčuje děvče ze III. přepravní třídy Annu, aby neváhala a nastoupila do člunu, kde pořád „pro pár žen a dětí ještě místa jsou“ a nakonec naléhá „poslední člun tě ještě může vzít.“  …  

Průvodní komentář Lubomíra Dorůžky, přiložený k desce, nějaký výslovně odlišný přístup k bohatým a chudým příliš nezdůrazňuje. Dorůžka hovoří hlavně o chaosu a bitvě o život, o násilnících, kteří se cpali na místa vyhrazená ženám a dětem, což svědkové potvrzují. Jak uvádí Lenka Bobíková v článku z magazínu Práva ze dne 31. 3. 2012 šlo zejména o muže skákající do člunů, tedy v okamžiku, kdy už dozor námořníků a důstojníků se střelnými zbraněmi neměl potřebný efekt

V komentáři k LP desce se navíc uvádělo, že první čluny byly poloprázdné a že tehdy bylo málo zájemců o nástup do člunu a že situace se změnila teprve poté, kdy se Titanik naklonil a všichni už naprosto jasně pochopili, že superloď nezůstane na hladině, aby mohla vyčkat příjezdu zachránců, ale že se Titanik skutečně potopí (viz z textu partu důstojníka Jana-Semelky, kde Jan zpívá „první člun i třetí, zely prázdnotou, ale teď je bitva o život“).

[[img:chrn_fullwidth:746:Záchranná loďka Titaniku fotografovaná z paluby lodě Carpathia]]

Privilegia bohatých a mocných?

Titanic byl britská obchodní loď (i když jí vlastnila firma v té době už ovládaná americkým kapitálem magnáta J. P. Morgana) - a jako taková měla jistě i „britsky vychované“ důstojníky.

Ti podle svědectví neváhali výstražně použít i střelné zbraně svých podřízených v případě, když někdo narušoval pravidla – tedy přednost žen a dětí při nastupování do záchranných člunů. Lenka Bobíková v Právu ze dne 31. 3. 2012 to považuje za samozřejmost a jen zdůrazňuje, že problém byl spíš v tom, že jeden ze dvou důstojníků, kteří řídili nastupování do člunů, neumožnil nastupovat mužům dokonce ani tehdy, kdy člun nebyl ženami a dětmi zcela obsazen (což se mu pak při vyšetřování vytýkalo).

Na Titanicu se plavili pohádkově bohatí představitele tehdejší superelity Astor a Guggenheim, kteří oba zahynuli – a není známo, že by se (alespoň tito dva nejbohatší) svému údělu vyhýbali. Spíš naopak jako v případě Benjamina Guggenheima, který sundal plovací vestu (Titanic chtěl získat Modrou stuhu, plul tedy „severní cestou“, která se mu s ohledem na kry stala osudnou a tak teplota vody byla kolem nuly – utopit se bylo možná rychlejší a milosrdnější), oblékl si své nejlepší šaty a své ženě (která se zachránila) vzkázal, že umře jako gentleman.

Prezident Ismay (který je i na pouhé LP desce scénicky nikdy neprovedeného českého muzikálu vylíčen velmi arogantně a odpudivě) sice přežil.

Stalo se tak ale údajně proto, že se právě spouštěl člun, který obsazen nebyl, ženy ani děti nebyly v blízkosti a naopak Ismay stál zrovna vedle pažení. Tato vcelku přijatelná okolnost jeho záchrany ale Ismayovi na veřejnosti nepomohla ani v nejmenším. Veřejnost, která má smysl spíš pro jednoduchá melodramatická schémata, ho zkrátka odsoudila, že nezahynul s kapitánem Smithem a stavitelem lodi Andrewsem a nějaké podrobnosti příběhu byly hluboko pod její rozlišovací schopnosti.

Ismay – který po katastrofě odstoupil z obou svých čelných funkcí ve firmě - se zhroutil a z traumatu se nikdy pořádně nevzpamatoval.

Na rodiny zahynulých věnoval – tehdy už bývalý prezident firmy – na jednotlivce skutečně obrovskou částku 10.000 tehdejších liber …

Ze svědectví vyplývá, že žádná výslovná privilegia se žen a dětí z I. a II. třídy oproti ženám z III. třídy netýkala. Doložená svědectví tedy nepotvrzují například tvrzení Lídy Kropáčkové v Britských listech (článek „Kdo by byl dáma“ ze dne 29. 6. 2006), která říká: „… Pasažéři třetí třídy - muži i ženy - byli drženi v podpalubí, aby se umožnila předností záchrana pasažérů první třídy.“ I když nemám zrovna příliš iluze o našem světě, myslím, že by asi bylo těžko představitelné, aby zejména na britské lodi bylo výslovnou praxí, že do záchranných člunů nastupují po skupinách separátně nejdřív ženy a děti z I. třídy – a pak teprve z II. a úplně nakonec z III. třídy …

Jak vyplývá ze svědeckých výpovědí, prostě všechny ženy – ať už z kterékoli přepravní třídy - bylo obtížné přesvědčit, aby se odtrhly od svých milovaných protějšků a nastoupily do záchranných člunů …

Nicméně tato vcelku známá skutečnost ještě sama o sobě těžko vysvětluje fakt, který jako by ukazoval, že přece jen nějaká privilegia existovat musela.

Proč?

Z více jak 2000 pasažérů a členů posádky se zachránilo zhruba 700 lidí, tedy třetina. A pravdou zůstává, že i procentuálně ve vztahu k celkovému počtu té které třídy, se zachránil největší podíl příslušníků první třídy, konkrétně 73 % všech pasažérů I. třídy. Příslušníků II. třídy se zachránilo 39 % z celkového počtu všech těch, kteří ke II. třídě náleželi.  A i procentuálně nejméně přežilo příslušníků III. třídy (mezipalubí) – pouhých 13 % (!) z celého poštu pasažérů III. třídy.

Je toto nějak možné vysvětlit bez existence „privilegií boháčů“?

Myslím, že ano. Důvody jsou podle mého názoru dva. Nešlo o sám fakt, že muži ze III. třídy byli prostě nějakou chudinou, ale z čistě praktického hlediska jich bylo příliš mnoho (a z obchodního hlediska to nemohlo být ani jinak). A tak se stalo, že mužům III. třídy dlouho nebyl umožňován volný pohyb mimo podpalubí (pokud neprolezli různými průlezy), protože těch z posádky bylo příliš málo, aby v případě paniky byli schopni udržet pořádek – a tak podle zásady „úzkého profilu“ mohla posádka jen účelně blokovat východy na palubu. Toto opatření by kapitán a důstojníci na Titanicu asi udělali, i kdyby byl okruh pasažérů složen jenom se zámožných – za předpokladu, že by těch zámožných bylo prostě hodně (jako tomu zřejmě bylo u lodí společnosti Cunard). No a ženy ani z té III. třídy nechtěly (stejně jako jiné ženy) své muže opouštět – na rozdíl od žen z I. a II. třídy se takto nemohly ani přiblížit ke člunům, jeřábům a důstojníkům - tedy do prostor, kde by mohly být výrazněji ovlivňovány …

… aby přece jen nastoupily …

A co je rovněž důležité, je fakt, že ze 700 pasažérů III. třídy bylo žen jenom asi 200. Takže III. třída měla nejen velký podíl, ale i absolutně velký počet ze všech 700 pasažérů „handicapovaný“ svým „mužským pohlavím“ (i pokud bereme v úvahu existenci asi 70 dětí)  

Pokud propojíme oba tyto důvody do jednoho komplexu, je zřejmé, že lze – minimálně do jisté míry - vysvětlit nerovnoměrnost v podílu zachráněných uvnitř jednotlivých tříd – bez výslovného zvýhodňování bohatých, který ostatně – jak již bylo uvedeno - nebyl přece svědky ani nijak přímo zaznamenán …

Existovala tedy na Titaniku privilegia při zachraňování?

Ale tak jistě … existovala.

V jednom, i když možná omluvitelném (viz shora), nicméně významném ohledu privilegium a handicap bezesporu existovaly.

Na jednom ze dvou boků Titaniku, mohl muž nastoupit do záchranného člunu, pokud už žádná žena a dítě z jakékoli třídy v dohledu nechtěla v dané chvíli nastoupit a člun nebyl takto zaplněn.

A této možnosti a naděje byl ovšem muž ze III. přepravní třídy, kterému bylo poměrně dlouho bráněno v přístupu na palubu, zbaven …

Původně uveřejněno na radikálním webu Outsidermedia

V Chrudimi dne 5. 4. 2012

                                                                                                    Miroslav Tejkl

Stanford University - Své stručné poselství o životě a smrti přednesl Steve Jobs ve svém fascinujícím proslovu k absolventům Stanfordovy univerizy v červnu 2005.

Steve Jobs se poprvé přiblížil smrti o rok dříve, když mu zjistili nádor na slinivce břišní; naštěstí operovatelný, jak se ukázalo ještě večer téhož dne.

Americké univerzity si zvou významné osobnosti, aby promluvily k absolventům při promoci, před jejich „odchodem do života“. V osobě Steva Jobse si tenkrát shodou okolností pozvali člověka, který formální studium opustil už po prvním semestru — měl totiž pocit, že mu předepsané předměty nic nepřinášejí a že jen mrhá úspory svých rodičů.

Steve Jobs shrnul své poselství do tří okruhů, do tří příběhů:

První se týká právě opuštění studia. Zanechat studia je hazardem v zemi, kde mezi lidmi bez diplomu a s diplomem zeje takřka třídní propast. Steve Jobs přestal být řádným studentem už po prvním semestru, ale další rok a půl se „poflakoval“ kolem a neoficiálně docházel na ty předměty, které ho zajímaly. Přespával na zemi u přátel, vracel láhve od koly, aby měl nějaké drobné, a v neděli chodil na bezplatné jídlo k Hare Kršna.

Nevěděl, jak takový „nezodpovědný“ život dopadne, ale věřil, že se to nějak poddá, nějak vyřeší. Netušil jak — ale věřil, že dobře.

Jeho první rada zní, že máme v něco věřit — v cokoli, třeba ve vlastní instinkt, nebo v osud, v karmu, ale v něco — věřit, že vše na naší životní cestě nakonec bude dávat smysl, třebaže předem jej nevidíme. Uvidíme jej až zpětně.

Druhý příběh se odvíjí od jeho vyhazovu z Applu v roce 1985. Vyhodili ho z firmy, kterou spoluzaložil. Bylo mu jen třicet a práci v Applu miloval — měl pocit, že přišel o všechno, a že selhal. Sbíral se půl roku, než si uvědomil, že může začít znovu, a založil NeXT. Firmě se sice nedařilo v prodeji počítačů, ale vyvinula NeXTstep, možná nejlépe navržený operační systém pro osobní počítače, pro který nakonec Apple NeXT koupil, aby systém — pod jménem Mac OS X — vdechl další život počítačům Apple. (iOS z něj vychází též.)

Podle Steva nemáme ani v těžkých chvílích ztrácet víru; a máme dělat to, co milujeme. Jedině tak budeme v životě spokojeni. Nikdy se nemáme smířit s ničím jiným a nemáme přestat hledat, dokud nenajdeme, co milujeme. (Anebo toho, koho milujeme — i pro život osobní to prý platí.) Jak poznáme, že jsme našli? Inu, se všemi záležitostmi srdce je tomu prý tak, že až najdeme, poznáme to.

Na závěr se Steve zaměřil na samu blízkost smrti. Už v sedmnácti si prý někde přečetl, že „prožijete‑li každý den, jako by byl váš poslední, jednou se určitě nezmýlíte“. Kdykoli se příliš mnoho dní po sobě zabýval něčím, čím by nechtěl strávit poslední den života, věděl, že něco musí změnit.

Připomínka smrti prý pomáhá v důležitých životních rozhodnutích: tváří v tvář smrti obstojí jen to důležité — najednou neznamená nic očekávání druhých ani pýcha, strach ze selhání nebo stud. Že beztak zemřeme, nemáme co ztratit a všichni už jsme nazí. Není proč nenásledovat své srdce.

 

Nikdo nechce zemřít, ale nikdo smrti nikdy neunikl. A prý je tomu tak dobře. Smrt je podle Steva nejlepším vynálezem života: odklízí staré a uvolňuje tak místo pro nové.

Náš čas je omezen, a proto bychom jej neměli plýtvat na žití života někoho jiného. Máme se vyhnout pasti nastražené tím, čemu uvěřili jiní; svůj vnitřní hlas nemáme nechat přehlušit názory ostatních; máme mít odvahu následovat své srdce a intuici — prý vědí, co doopravdy chceme, a na ničem jiném nezáleží. A máme zůstat lační a bláhoví.

1,6 milónu Irů mělo zaplatit daň 100 EUR do sobotní půlnoci. 805.500 z nich ji, pod vlivem kampaně za bojkot této daně, dosud nezaplatilo. Několik tisíc lidí čelí pokutám a trestu odnětí svobody, pokud je odmítnou uhradit.

Irsko bylo státem, který dokázal zvýšením daní a snížením veřejných výdajů bez podkopání sociální soudržnosti ušetřit v posledních čtyřech krizových letech 24 miliard EUR. Stagnace exportu a nesouhlas občanů s implementací nové daně vzbuzují obavy, zda bude Dublin schopen dodržet svůj slib uspořit v příštích čtyřech letech dalších 9 miliard EUR.

„Bojkot snižuje morální autoritu a legitimitu vlády“ říká Elaine Byrne, lektorka politických věd na Trinity College v Dublinu.

V rámci záchranného programu EU a Mezinárodního měnového fondu souhlasil Dublin se zavedením této daně v roce 2012, aby tím pomohl snížit svůj roční schodek státního rozpočtu v hodnotě 18 miliard EUR. Program zahrnuje daň z domu jako předběžné opatření, než bude spuštěn celostátní systém pro ohodnocení nemovitostí, který by umožnil progresivnější členění daně.

Avšak kampaň devíti členů parlamentu, kteří volají po bojkotu této daně, našla ohlas u veřejnosti unavené neustálými škrty.

„Je to regresívní daň a mnoho lidí si jí prostě nemůže dovolit,“ řekl poslanec Thomas Pringle a slíbil, že půjde raději do vězení, než aby tuto daň platil. „Věřím, že máme právo vzdorovat nespravedlivému zákonu. Lidé zaplatili obrovské sumy během boomu, kdy byli balamuceni, aby si koupili domy, a nyní by měli být trestáni daní.“

Maria Ward, účastnice poslední demonstrace, řekla Financial Times: „Daň z domu je naprosto nespravedlivá. Nejbohatší lidé z celé země platí stejnou částku jako chudí.“

Vládní koalice Fine Gael/Labour připustila organizační chyby při zavádění poplatku, ale odmítla prodloužit termín a trvá na tom, že poplatek je nízký a že veřejnost byla dostatečně informována.

„Zákon je zde a já očekávám, že jej budou lidé respektovat,“ řekl předseda vlády Enda Kenny.

Protesty znepokojují vládu, která čelí obtížnému referendu o fiskální smlouvě v rámci eurozóny a zpomalující ekonomice, což snižuje její schopnost dostát požadavkům EU-MMF.

Irský státní statistický úřad potvrdil, že se ve třetím a čtvrtém čtvrtletí roku 2011 snížil hrubý národní produkt o 1.1% a 2% a země sklouzla zpět do recese.

Dublin v rámci EU-MMF programu odsouhlasil v příštích čtyřech letech úsporu 9 miliard EUR, což zahrnuje další zvýšení daní - včetně výše zmíněné daně a poplatků za vodu.

Joe Higgins, poslanec Socialistické strany a účastník kampaně, řekl demonstrantům v Dublinu, že zaženou vládu na útěk.

„Od dob Davitta zde nebyla tak disciplinovaná občanská kampaň,“ řekl. Davitt byl socialistický revolucionář, který vedl na konci 19. století masové protesty proti vysokým nájmům a nucenému vystěhování.

Občanské kampaně byly v minulosti v Irsku úspěšné. V polovině devadesátých let donutila kampaň vedená panem Higginsem předcházející vládní koalici Fine Gael/Labour zrušit poplatek za vodu.

Měsíce trvající protesty ve venkovských oblastech přiměly současnou vládu snížit poplatek za nový inspekční režim pro septiky z 50 EUR na 5 EUR.

Diarmaid Ferriter, profesor historie na University College Dublin, řekl, že v Irsku, které má historickou zkušenost bývalé kolonie, jsou záležitosti země a vlastnictví vždy vážným politickým, sociálním a emocionálním tématem.

„Ostatní daně byly vybírány přímo u zdroje. Toto je první příležitost, kdy může veřejnost ukázat aktivní nesouhlas s rozhodnutím vlády,“ řekl.

Jamie Smyth

Live regal - Tuzemské pivovary loni uvařily o 2,7 % více piva než v roce 2010. Na tiskové konferenci to uvedli zástupci Českého svazu pivovarů a sladoven. Zastavil se tak tři roky trvající pokles. Výroba se zvýšila především díky novým pivům na trhu, prodeji piva v PET láhvích a rostoucímu vývozu.

Vzhledem k absenci přesných dat od některých pivovarů, které se svazu v posledních letech vystoupily, neuvedl svaz absolutní čísla, pouze meziroční indexy. Pro tuzemský trh loni pivovary vyrobily meziročně o 2,6 % více. Vývoz vzrostl téměř o 4 %, vyvezla se necelá pětina produkce.

 
Největším dovozcem piva z ČR zůstává tradičně Německo před Slovenskem. „Pivovary výrazně inovují svou nabídku piv, přicházejí s novými obaly, které konzumenti velmi rychle přijali, a v neposlední řadě se postupně navrací rovněž dynamika exportu českého piva,“ uvedl předseda svazu František Šámal. 

 V Česku v posledních letech roste podíl ležáků, který se od roku 2009 do loňska zvýšil o pět procentních bodů na bezmála 38 %. Stále méně se prodávají výčepní piva. Zatímco v roce 2009 se na celkových prodejích podílely 62 %, dnes je to 56 %. Roste podíl ostatních piv, kam patří pivní speciály nebo nealkoholické pivo. „Ležáky narostly především proto, že se naplno začal projevovat spotřebitelský zájem o 11stupňová piva, čemuž vyšly samozřejmě pivovary vstříc,“ řekl výkonný ředitel svazu Jan Veselý.

Mezi roky 2009 a 2010 se v Česku změnil poměr baleného a sudového piva. Prodeje piva v láhvích a plechovkách činí více než polovinu veškerého prodaného piva a vytlačují pivo sudové. Rostou především prodeje piva v PET láhvích. Přesto jsou Češi spolu s Iry s podílem sudového piva kolem 40 % stále světovou výjimkou. Všude jinde je jeho podíl daleko nižší a dominují láhve.

Velké pivovary inspirované stále populárnějšími minipivovary začaly v poslední době na trh uvádět netradiční piva. Nejnovějším hitem jsou míchané nápoje na bázi piva a ovocné limonády či džusu. Počet minipivovarů, které se zaměřují na výrobu pivních specialit, je odhadován na 130, jejich podíl na celkovém výstavu ale je zhruba 1,5 %.

Lidovky.cz-VÍDEŇ/PRAHA - Rakouská asociace restaurací už nechce nabízet hostům Zigeunerschnitzel (cikánský řízek) nebo Negerbrot (tmavý chléb). Tato označení jsou podle ní rasistická a měla by být zakázána.

Podávat nechtějí ani oblíbeý čokoládový pudink se šlehačkou Mohr in Hemd (Černoch v košili). Asociace má problém i s italským názvem Spaghetti alla puttanesca, což podle britského Daily Telegraphu kvůli pálivosti chilli papriček překládají jako kur..ské špagety.

"Naším úkolem je příjemně pohostit lidi, takže bychom měli jít příkladem," prohlásila asociace. Cikánský řízek by se tak měl přejmenovat na řízek s paprikovou omáčkou, Negerbrot bude prostě jen velmi tmavý chleba a z Černocha v košili se udělá jednoduše čokoládový dezert se šlehačkou.

Rakouská organizace proti rasismu SOS-Mitmensch nápad ocenila. "Na diskriminaci není nic k smíchu, i když k ní došlo nechtěně nebo se udržuje díky tradici," uvedl její mluvčí.

Nešťastný z toho ale je prezident Tyrolské gastronomické asociace Harald Ultsch. "Navrhovaný zákaz je až příliš politicky korektní. Tohle všechno jsou tradiční jídla," uvedl.

O zavedení školného se bude diskutovat bez ohledu na to, kdo se stane novým ministrem školství. Rád bych k této debatě přispěl trochu jiným úhlem pohledu.

Můj malý syn chodí do mateřské školy, kde každý měsíc platíme školné. Ne, není to soukromá školka!

Je státní. Ale nikdy jsem neslyšel ani slovo odporu! Všichni chápeme, že na chod školky je potřeba přispívat. Poskytuje nám přece cennou službu, tak proč bychom ji měli dostávat úplně zadarmo?

A teď mi řekněte, proč platit školné ve školkách je v pořádku, kdežto na vysokých školách je to problém?

Myslíte, že vysokoškolští studenti se o sebe dokážou postarat hůř než tříleté dítě? Myslíte, že rozpočet rodiny vysokoškoláka je na tom hůř než rozpočet rodiny, kde je matka/otec na rodičovské dovolené?

Myslíte, že dítě absolvující školku bude mít vzápětí vyšší mzdu, ze které může svoje studia splácet, kdežto absolvent vysoké školy bude mít stejnou mzdu jako středoškolák?

Tak kde je ten argument? Kde je jediný důvod proti školnému na vysokých školách, který by neplatil u mateřské školy? Pro jistotu zdůrazňuji: nehoruji zde proti školnému ve školkách. Horuji proti pokrytectví, se kterým se školné na vysokých školách odmítá.

Každý přece víme, že nic není zadarmo. Někdo musí zaplatit provoz škol, někdo musí zaplatit mzdy učitelů. Že je zaplatí stát? Ale stát si peníze netiskne, stát je přece vybírá od občanů v podobě daní. Školné tedy de facto existuje - jen je místo studentů platí daňoví poplatníci. Ale proč? Proč se mají skládat studentům na bezplatné vysoké školství?

Je to snad projev solidarity? Hm, já ale myslel, že solidaritu je třeba směřovat k těm, kteří se o sebe nedokážou postarat - ke starým, k nemocným, k handicapovaným. Opravdu všichni maturanti patří do této kategorie?

Anebo je to platba za veřejný statek, který slouží všem? Je vysokoškolské vzdělání něco jako pouliční osvětlení? Hm, jak je tedy možné, že vysokoškoláci mají podstatně vyšší platy než středoškoláci? Vysokoškolsky vzdělaný člověk je jistě přínosem pro celou společnost, ale především je přínosem pro sebe sama!

Anebo je to konečně tím, že prostě "vzdělání je právo, nikoli výsada"? Hm, takže přesto, že daňoví poplatníci zaplatili studentům celou základní a střední školu, oni pořád nejsou ani trochu vzdělaní?

Řeknu to přímo: odmítání školného na vysokých školách je výsměchem všem daňovým poplatníkům, a zvláště těm chudším a méně vzdělaným, kteří musejí jiným platit jejich soukromý úspěch. Je výsměchem všem, jejichž děti chodí do školky a se samozřejmostí tam školné platí. Odmítání školného je nemravné a asociální. Zaveďte školné na vysokých školách a zaveďte je hned!

Naturalnews.com - Často používaným argumentem pro podporu geneticky modifikovaných organizmů (GMO) je informace, že jsou potřeba pro nasycení hladovějícího světa. Klasické technologie podle zastánců GMO pro zajištění dostatku potravy pro každého člověka prý nestačí.

Skutečností však je, že přírodě blízké zemědělství je schopno svět nakrmit – pouze je potřeba provést několik změn v zemědělských praktikách – předně dosadit koncovku průmyslovému farmaření a zajistit tak uzavření cyklu.

GMO ve skutečnosti uzavírají zemědělce v rozvojových zemích i na celém světě do nekončícího kruhu chudoby a závislosti, kdy si musí před každou setbou nakoupit od výrobce (nadnárodní korporace) upravená semena a toxické koktejly pro jejich pěstování. Genetické zemědělství je tak toxické pro světovou ekonomiku, lidské zdraví i životní prostředí.

Ekologické zemědělství je naproti tomu plně samo-obnovitelné a udržitelné, jelikož kompost, hnůj a ostatní přírodní hnojící metody obohacují půdu a omezují nutnost použití toxických pesticidů a herbicidů.

Přibližně 40 % světové produkce obilí je zkrmeno v továrnách na zvířata

Současná praxe zemědělských velkochovů obrovsky zasahuje do potravinové rovnováhy a uvrhuje tak milióny lidí do chudoby a hladu. Už pouhé označení masná výroba je neobhajitelným titulem, který odkazuje na nakládání s našimi bližními jako s věcmi. K tomu přistupují předpovědi, podle kterých v roce 2050 bude ve velkochovech zkrmeno až 50 procent světové produkce obilí, které by mohlo nasytit obrovské množství lidí. Kdyby byla zvířata nechána na volných pastvách a přirozeně tak sníženy jejich celkové stavy, mohlo by být toto obilí použito pro nakrmení hladových.

Třetina světové potravinové produkce končí v odpadkovém koši

V takzvaném rozvinutém světě lidé nepředstavitelně mrhají potravinami. Když se dostatečné množství lidí rozhodne pro jejich uvědomělé nakupování a spotřebu nebo alespoň pro jejich předání potřebným, dále to napomůže vyrovnání potravinové bilance ve světě.

Automatizovaný kravín Zemědělského družstva Sloupnice

Z pohodlné kanceláře může hlavní zoolog mléčné farmy v Řetové sledovat, jak se plní cisterny s mlékem. A nepotřebuje k tomu téměř žádné zaměstnance. Krávy se samy nakrmí i podojí. Vše zajistí automat. Krávy si zvykly rychle, mnohým se to navíc líbí. Když chtějí podrbat, i k tomu mají svého robota.

Respekt - Za osmnáct měsíců ve funkci už stihl vystřídat pět šéfů kabinetu, čtyři náměstky a čtyři tiskové mluvčí. Zmatek je ale vlastně to nejmenší, čím by nám měl Josef Dobeš (VV) vadit. Současný ministr školství totiž ve stínu těchto rošád nenápadně vrací podstatnou část svého impéria o mnoho let nazpět. Jeho síla přitom spočívá především v tom, že říká věci, na které mnoho zdejších učitelů i rodičů dodnes spolehlivě slyší.

Sedmáci chrudimské Základní školy Jana Malíka zrovna probírají středověk. Minule si povídali o rytířích a rolnících, dnes mají na programu kněží a mnichy. Učitel Roman Anýž prochází mezi dětmi a rozdává stránkový text. Mají si ho pročíst a označit, co se o duchovních dozvěděli nového nebo co je překvapilo. „Zatím jsme sbírali fakta. Teď vám budu nabízet názory,“ uvádí mladý učitel dějepisu a občanské výchovy poslední část hodiny. Například: „Kněz byl pro středověkou společnost nepostradatelný.“ Polovina dětí souhlasí a polovina názor odmítá. „Člověk, který nebyl pokřtěný, se nemohl dostat do nebe,“ argumentuje dítě ze skupiny souhlasících. Z opačné strany se hned ozývá: „Pomodlit se mohl každý sám, i bez kněze. Stejně mluvil latinsky, nikdo mu nerozuměl.“ Nakonec učitel zabrousí do současnosti: „Kdo si myslí, že kněží mají důležitou roli také v naší společnosti?“ Souhlasí jen tři dívky. „Věřící by bez nich nemohli mít svatbu v kostele,“ vysvětluje jedna z nich. Ze skupiny dětí s opačným názorem zní: „Svatba může být na radnici. Stejně dnes nešíří víru, tu už přece všichni znají.“ Hodina je u konce, učitel pod vlivem proběhlé debaty plánuje, že tématu dnešek a víra se budou věnovat i v některé z příštích hodin. „Ta hodina ale uběhla rychle,“ vystavuje mu jeden z třináctiletých žáků cestou na oběd nejlepší možné vysvědčení. Kdo by si pomyslel, že tenhle pochválený kantor byl ještě před pár lety klasické učitelské nemehlo? Přesto je to tak: z pedagogické fakulty sice odešel se slušnou znalostí historie, ale o tom, jak děti zaujmout, nevěděl vůbec nic. Pohled na pětadvacet znuděných tváří v lavicích se mu tehdy stal noční můrou. Rozhodl se, že najde recept, jak dětem historii zabalit do lákavého obalu, a nakonec onen recept na dobrodružnou cestu k porozumění složitému světu za školními dveřmi našel. Teď se ale obává, že ministr Dobeš chce jeho práci zkazit. Do tříd se má vrátit samoúčelné biflování – bez ohledu na to, že děti tohle ubíjení energie smrtelně nudí.

Změna, nebo konec
Když Roman Anýž před devíti lety začínal, vůbec ho nenapadlo, že učení bude tak tvrdý oříšek. Vybral si jednu z učebnic dějepisu, které jsou na trhu. Přečetl nebo převyprávěl učebnicový text, děti si opsaly důležité věci do sešitu a nakonec odpovídaly na otázky, které byly v učebnici připravené pod textem. Spousta lidí už tady samozřejmě zbystří: jak je možné, že mladý člověk je hned na prahu kariéry takový suchar? Jenže Romana Anýže to takhle na fakultě učili a takhle je to v českých školách obvyklé. V bezpečí vysokoškolské posluchárny neměl důvod o téhle metodě pochybovat. „Pedagogika byla na vedlejší koleji,“ vzpomíná dnes na svá vysokoškolská léta. Kamarád, dánský učitel, mu nevěřil, že byl hozen do vody po pouhých čtyřiadvaceti hodinách praxe mezi lavicemi. „V Dánsku je z tohoto pohledu studium učitelů podobné přípravě lékařů. Poslední ročník praktikují ve škole,“ říká Anýž. „Učit začínají pod dohledem někoho zkušenějšího. Mému kamarádovi lektor po roce řekl, že sám ještě učit nemůže.“ Musel se vrátit na fakultu a dva semestry si tříbit, jak srozumitelně vysvětlovat složité věci nebo jak se pracuje s dětmi, které jsou na velmi rozdílné úrovni. Samozřejmě že také čeští studenti učitelské profese mají ponětí o tom, že existuje něco jako moderní pedagogické dovednosti. Je to pro ně ale jen jedna z položek v univerzitní knihovně, kterou je dobré přečíst, protože se z ní dělá zkouška. K tomu ani za více než dvacet let od pádu komunismu se pedagogickým fakultám nepodařilo vydobýt si prestiž. Zůstaly namnoze „jistotou“ pro ty, kdo se na jinou školu nedostali. Koneckonců, ani Roman Anýž nechtěl být učitel, raději by byl studoval archeologii. Z třiceti lidí, se kterými chodil do kruhu, šli učit jen čtyři (dva školství opustili už po roce). Ostatní dali přednost jiné práci, většinou úředníků ve státní správě. Také Anýž už před prvními prázdninami zvažoval, jestli učení nepověsí na hřebík. Jakmile totiž začal předčítání z učebnice praktikovat na partě zvídavých teenagerů, bylo zle. Děti práce nebavila a dávaly to najevo. Učiteli bylo jasné, že balancuje na hraně: buď začne na děti křičet a klid v hodině si vynutí silou, nebo jednou provždy ztratí autoritu. Nechtěl jedno, ani druhé. „V červnu jsem si říkal: Přes prázdniny se musím něco naučit, promyslet si, jak dál. Když se mi to nepovede, v září se do školy nevrátím,“ vzpomíná.

Jiný dějepis
Zaujmout partu dospívajících lidí byla ovšem mimořádně lákavá výzva. Nešťastný učitel začal surfovat po internetu a našel týdenní kurz Tváří v tvář historii, který pořádala společnost AISIS, zabývající se dalším vzděláváním českých učitelů. Kurz, jejž si Anýž vybral, vychází z mezinárodního vzdělávacího programu, který vznikl před více než třiceti lety ve Spojených státech. Jeho cílem je pomoci učitelům, aby dokázali dát hodinám o moderní historii smysl a směr, učí je vést děti k diskusi o odpovědnosti, vině, trestu a souvislostech. Během posledních deseti let prošlo kurzem přes sto učitelů dějepisu, zjevně z velmi podobných pohnutek jako Roman Anýž. Týdenní zkušenost v roli žáka mu ihned otevřela oči. „Celou dobu jsme hovořili o holocaustu. Byl to dějepis, ale jiný, než na jaký jsem byl zvyklý,“ říká. „Pracovali jsme s původními texty, potkali se s pamětníkem, lektoři kladli provokativní otázky, diskutovali jsme, názory byly stejně důležité jako fakta.“ Následující rok učil děti o holocaustu podobně, pak mu došlo, že se může jinak ptát a jinak organizovat výuku bez ohledu na téma hodiny. Za jeden ze svých nejdůležitějších úkolů považuje, aby děti pochopily, že historie není provždy daná pravda, že kromě faktů má důležitou roli též jejich interpretace. Hodně uvažuje také o tom, co je podstatné, tedy co by se na základní škole měl dozvědět budoucí „vysokoškolák stejně jako řezník“. „Přemýšlet nad tím, jestli jsou dnes kněží potřeba, mohou oba,“ vrací se k otázce, kterou před chvílí dal dětem v hodině. Když poprvé přišel mezi děti s tím, že je zkusí učit jinak, bylo mu ovšem poněkud úzko a bál se, že mu žáci nebudou rozumět. „Když jim něco předříkáte a chcete, aby to odpapouškovali, je to jednoduché. Ale chtít po nich, aby mířili k podstatě věci?“ vzpomíná dnes. Byl ale mile překvapen, že když si s dětmi přečetli vzpomínky pamětníků, byly schopny ihned živě řešit otázku, proč tolik lidí o vyhlazování Židů vědělo, ale nic proti němu neudělalo. Měl štěstí také v tom, že jak škola ve Slatiňanech, kde začínal, tak škola v nedaleké Chrudimi, kde učí dnes, má osvícené vedení. Ředitel ho podporoval a kolegové s ním rádi spolupracovali. Rodiče se ale občas ptali, proč pan učitel „nejede“ podle učebnice, tak jak si to ze školy pamatují oni. „Děti za mnou ze začátku chodily a říkaly: Nám se nelíbí, jak pan Anýž učí. Nerozuměly mu, nutil je přemýšlet a diskutovat,“ vypráví ředitel chrudimské školy Zdeněk Brož. Jenže pak si zvykly a začaly naopak řediteli radit, ať udělá nějaký seminář i pro ostatní méně pružné učitele.

Nechte mi svobodu
Možnost učit po svém dává Anýžovi osvícené vedení školy, ale také uvolnění, které do škol přišlo spolu s takzvanými rámcovými vzdělávacími programy. V době svého vzniku (vláda je jako součást školského zákona odhlasovala v roce 2004, kdy ministerstvo vedla sociální demokratka Petra Buzková) si kladly za cíl rozvolnit příliš jednotnou, osnovami svázanou výuku. Zároveň měly omezit biflování, kromě znalostí akcentují schopnost dětí probíraným věcem porozumět, umět je vyložit vlastními slovy, znát souvislosti, a hlavně vyjádřit a vyargumentovat vlastní názor. Školám přinesly větší svébytnost, v jejich rámci dostaly možnost udělat si vlastní školní vzdělávací program. Podstatou téhle změny byla úvaha, že memorování faktů v dnešní době už ani náhodou nestačí. Jsou běžně dostupná v mnoha zdrojích a děti potřebují pro život především schopnost zorientovat se v jejich záplavě a vybrat si z ní to, co skutečně potřebují. Podobná změna uvažování o škole proběhla všude ve vyspělém světě a v Česku se do hledání nových cest hned na počátku zapojilo padesát pilotních škol (Anýžova chrudimská byla mezi nimi). Dnes musí mít svůj školní program každá. Odhadem třetina ze čtyř tisíc základních škol ho bere vážně, ostatní ho vnímají jen jako zbytečnou práci navíc. Anýž si svobody, kterou mu rámcové programy dávají, váží. „Jsou v nich jen očekávané výstupy, nepředepisují žádné povinné učivo. Když se vrátím k dnešní hodině, výstup zní: Žák vymezí úlohu křesťanství a víry v životě středověkého člověka,“ říká Anýž. „Záleží pouze na mně, jakou cestu, jaký text a jaké pedagogické metody k jeho dosažení zvolím.“

Všude stejně
Jenže Anýžem vzývaná odpovědná svoboda učitele dnes naráží na silný odpor ministerstva školství. Jeho šéf, jak známo, výuku podle rámcových programů před časem zkritizoval, protože je „příliš individualizovaná, až bezbřehá“. „Tento systém jsem zdědil. Cítím, že tu bezbřehost musím svázat, jak já vždycky říkám, takovými obručemi,“ prohlásil v rozhovoru pro ČRo 6. „Ty děti se různě po republice učí různé věci. Když přijde žák z Litomyšle do Prahy, tak se netrefí do látky, která se probírala.“ Zatímco Anýže a jemu podobné učitele ministrova slova vyděsila, většina českých učitelů „obruče“ uvítala. Touhou po svébytnosti totiž zrovna neoplývají a rozhodně nechtějí nic hledat ani vymýšlet. Viděno zvenčí jde o to, že špatně placení a mnohdy přetížení učitelé prostě často nemají energii vymýšlet novoty. V tomto systému je potom lepší spolehnout se na to, co předepíší ministrovi úředníci, a tím se vyhnout riziku přešlapů a konfliktům s nespokojenými rodiči. Vypovídá o tom mimo jiné výzkum, který loni mezi učiteli provedla Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy ve spolupráci s agenturou Mediaresearch. Většina učitelů míní, že „není správné, že školy musí tvořit své vlastní vzdělávací programy“. Osnovy prý mají být všude stejné a mají je tvořit odborníci. Jen menší část učitelů se naopak kloní k tomu, že „povinná tvorba školních vzdělávacích programů dává učitelům větší zodpovědnost a posiluje jejich profesionalitu“. Podobný postoj dali kantoři najevo také při výběru mezi dalšími dvěma tvrzeními. Většina míní, že „učitelé potřebují od státu dostat jednoznačné vymezení toho, co mají žáky na základní školenaučit“. Jen menšina si myslí, že „dobrý učitel sám dobře ví, co se má žák na základní školenaučit“.

Dobešova síla
Nejen řada učitelů, ale také část veřejnosti Dobešovi za jeho slova tleskala. Mluvil přece o něčem, co je Čechům nejen jeho generace známé, protože to sami prožili. Všichni se mají učit to samé, což se snadno kontroluje. Děti jsou dnes živější a sebevědomější, takže diskuse v hodinách jen podporují zmatek. Všeobecná odpověď je potom jasná: žáci potřebují pevnou ruku, zkoušení, pětky a tresty. Přesně v tom je skryta Dobešova síla i nebezpečnost. Ačkoli působí zmateně, během rozhovoru dokáže v rozmezí pár minut zcela vážně tvrdit dvě protichůdné věci, blízké spolupracovníky střídá s šokující lehkostí a současné trendy ve vzdělávání ho naprosto míjejí, umí však říkat to, co chce většina slyšet. Zatímco změna českého školství směrem k moderním světovým trendům byla pomalá právě proto, že šla proti většinovému proudu, návrat do starých kolejí může proběhnout až překvapivě rychle, protože běží s hlavním proudem. Pokud jde o rámcové programy, nezůstalo jen u slov. Ministr svolal loni na podzim pracovní skupinu, která je má, ministrovými slovy, „vyčistit“. Ministrův mluvčí Patrik Kubas tvrdí, že cílem není „sjednocení výuky na školách“, jde prý jen o to „vyhodnotit, jestli byly všechny prvky nastaveny dobře a jsou stále aktuální“. Jenže Dobešovy skutky míří k opaku. Když se pracovní skupina pro revizi rámcových programů sešla na ministerstvu poprvé, byl v ní také Anýžův šéf, uznávaný chrudimský ředitel a vytrvalý hledač nových postupů Zdeněk Brož. Stejně jako hlava týmu, který kdysi programy vymýšlel, Jan Tupý z Výzkumného ústavu pedagogického. Ani jednoho z nich ministr po první debatě, kdy řekli své názory, znovu nepozval. Ať už Dobešova revize dopadne jakkoli, jedno je podle Tomáše Feřteka ze společnosti EDUin, jež se zabývá popularizací školských témat, jasné už teď. Dobeš demoralizuje učitele. „Ti, kteří uvěřili, že se školství rozhodlo pro větší odpovědnost jednotlivců, vložili do toho spoustu práce, jsou za bloudy. Na koni jsou ti, kdo říkali, že nemá cenu se snažit,“ říká Feřtek. „Ve sborovnách to způsobí velké škody. Ať přijde po Dobešovi kdokoli a bude dělat cokoli, pro ředitele nebo aktivní učitele bude těžké kolegy přesvědčit, že má smysl se o něco snažit.“

Pánbůh zaplať za Klause
Podobně se do názoru většiny dokázal Dobeš trefit také s plošnými testy jedenácti- a patnáctiletých dětí. Na první pohled to vypadá logicky. Úroveň vzdělanosti českých dětí se v mezinárodních srovnáních propadá a je třeba s tím něco dělat. Řešením je test, který zjistí, jak si stojí ta či ona škola. Ty, jejichž děti excelují, budou oceněny, ty, jejichž žáci mají s testy problémy, postihne sankce. Ministr zmínil, že by mohly od státu dostávat více nebo méně peněz. Zároveň se mu zalíbil nápad, aby bič dopadl také na samotné děti. Přišla s ním Asociace aktivních škol, za kterou vystupuje Dobešův někdejší poradce a ředitel pražské školy PORG Václav Klaus mladší. „Žáci, kteří standard nezvládnou, nesmí být přijati na víceleté gymnázium nebo střední školu s maturitou,“ napsal Klaus. Ministr nad tímto ve světě spíše odmítaným přístupem, že se dětem už na základní škole sdělí – vzdělávání pro vás přestalo mít cenu, jinam než do učení se stejně nedostanete –, jásal: „Pánbůh zaplať za tenhle postoj.“ Klaus mladší už není Dobešovým poradcem a ministrova slova na téma sankcí jsou rozporuplná. Jednou je chválí, jindy popírá. Jeho mluvčí Kubas jasnou odpověď také nedává: „Naostro se začne testovat až v roce 2014, dnes je předčasné mluvit o tom, jak budou testy využity.“ Jenže při bližším ohledání se ukazuje, že testy nejsou tak báječné, jak ministr tvrdí. Země, které mají s plošným testováním letité zkušenosti, od něj totiž začínají odstupovat. Po euforii 90. let minulého století, kdy se testy masově zaváděly, přišlo vystřízlivění. Ukázalo se totiž, že se děti sice zlepšují ve věcech, které se testují, jinde ale nezaznamenávají pokrok, či se dokonce zhoršují. „Učitelé mají pochopitelně tendenci věnovat se především tomu, co se testuje. Vše ostatní zůstává stranou,“ vysvětluje Jana Straková, která se testování a jeho dopadům věnuje. Testy spojené se sankcemi potom mohou být vysloveně nebezpečné. Jak zjistila Velká Británie či Spojené státy, vedou k diskriminaci dětí, jejichž výkon se nachází daleko od požadovaného minima. Mimo zájem jsou na jedné straně žáci se slabými výsledky, ale na druhé straně i žáci, kteří dosahují výsledků výtečných. První se stejně nezlepší tak, aby test splnili a druzí jsou dobří i tak, práce s nimi se škole „nevyplatí“. Zatímco ale šikovným žákům nezájem učitelů příliš neškodí, slabé děti mají problém. Straková uvádí příklad Velké Británie, kde masivní testování vedlo nejenom k tomu, že se desetina žáků vůbec nelepšila, ale také k tomu, že se jich běžné školy snažily zbavit a vznikaly „odpadní“ školy, v nichž se kumulovaly vzdělávací i sociální problémy. Testování prostě samo o sobě k žádnému růstu úrovně vzdělávání nevede. Různé druhy testů jsou sice dobré k tomu, aby si ředitel, učitelé i rodiče ověřili, co dětem jde a v čem naopak pokulhávají (koneckonců řada škol už za tímto účelem své děti léta testuje), teprve pak ale nastává skutečná práce. „Učitelé potřebují poradit: Když je dítě slabé v tom a v tom, co s ním máme dělat?“ říká Tomáš Feřtek. Na žádné metodické podpoře učitelů však ministerstvo nepracuje. Naopak instituce, které mohly jít učitelům vstříc, Výzkumný ústav pedagogický či Ústav pro informace ve vzdělávání, Dobeš kvůli údajnému nedostatku peněz výrazně zredukoval nebo rovnou zrušil. Právě jejich odborníci ale mohli vypracovávat pro učitele kvalitní úlohy, které by jim umožnily mnohem lépe než plošné testy diagnostikovat, co jejich žáci nezvládají a radit, jak jim pomoci ke zlepšení.

Jen ti nejlepší
I pro české školství, které je už tak příliš selektivní a děti rozděluje v nebývale nízkém věku do víceletých gymnázií na jedné straně a „zvláštních“ škol na druhé, mohou být testy pohromou. Už pouhá vidina testů totiž vede školy k tomu, aby slabší děti vytlačovaly, konkrétně je nechtěly přijímat do první třídy. Jana Straková si českého rizika všimla na občasných schůzkách s řediteli škol, které mimo jiné nabádá, aby kvalitu své práce neodvozovali od toho, že se jim podaří nalákat nejlepší děti z motivovaných rodin. Vysvětluje jim, že kvalitu školy určuje to, zda je schopna vzdělávat každé dítě. Často se ale setkává s reakcí: „Zavedou nám testování, už teď musíme dbát na to, abychom měli jen dobré děti.“ Česko se přitom potřebuje ubírat právě opačným směrem. Za Dobešova předchůdce Ondřeje Lišky (SZ) to vypadalo, že se ministerstvo konečně na tomto poli dá do práce. Vláda schválila akční plán inkluze a na ministerstvo začaly docházet desítky uznávaných expertů, kteří vytipovali nejpalčivější místa a pustili se do jejich nápravy. Uvědomují si totiž, že úroveň vzdělanosti se neposuzuje podle hrstky žáků elitních škol, ale podle toho, že prospívá většina. Současný trend ve světě velí držet děti alespoň do patnácti let společně a úkolem učitelů je inspirovat slabší jedince k tomu, aby se dotáhli co nejblíže těm nejlepším. V Česku, kde přibývá dětí vyrůstajících v sociálně vyloučených oblastech, je nezájem o tenhle rozměr zdejšího školství časovanou bombou. Experti před Dobešovým nástupem navrhli, co je nutné udělat ze všeho nejdřív. Jen namátkou, podle současné legislativy dostává škola úplně stejné peníze za běžného žáka jako za žáka, který má potíže. Když ale přejde do speciální školy, rázem na něj stát začne platit víc. „Chtěli jsme, aby za žáka, který potřebuje větší podporu, dostala škola víc peněz,“ říká někdejší náměstkyně Klára Laurenčíková, jež měla tuto agendu na starosti. Přemýšlelo se také o tom, jak změnit vzdělávání učitelů, aby si se znevýhodněnými dětmi věděli rady. Současný ministr sice nikdy neřekl, že o začleňování dětí nestojí, s úředníky, kteří ho měli na starost, se ale rozloučil a práci svých předchůdců nechal u ledu. Navíc se na tomto poli, stejně jako v případě rámcových programů a testů, přiklonil k většině. Lobby praktických a speciálních škol pochopitelně stojí o svůj chleba. Pro učitele základních škol je zase pohodlnější, když se nemusí starat o žáky s problémy.

Názor a energie
Kromě toho, že umí zahrát na lidovou notu, se ministru Dobešovi musí přiznat ještě jedno. Své odpůrce dokáže přimět (alespoň na školské poměry) k nebývale radikálnímu odporu. U soudu se dnes vyřizuje osm žalob, které podali loňští maturanti proti chybám ve státních maturitních testech. Duší odporu byla studentka brněnského gymnázia Dana Večerková. Nedomyšlenost státní maturity, řada úloh v testech, na které není jednoznačná odpověď a hlavně jejich negativní dopad na výuku ve školách, ji natolik pohoršily, že napsala ministrovi otevřený dopis, pod nějž se na internetu podepsalo čtrnáct tisíc lidí. Studenti brzy slavili první vítězství. Ačkoli chtěl ministr maturitní testy utajit, hlasitý odpor a pirátské zveřejnění testů na síti ho přiměly, aby odkryl karty, i když až po termínu, do něhož bylo možné podat odvolání. „Nevadilo mi ani tak to, že v testech byly chyby. To se může stát,“ vysvětluje Večerková. „Vadila mi ignorance ministerstva, které to nechtělo uznat ani na základě odborného posudku a bylo úplně lhostejné vůči tomu, že tyto chyby mohly někomu velmi zasáhnout do života.“ Dana Večerková nyní studuje sociologii a žurnalistiku na brněnské Masarykově univerzitě, a ačkoli odmaturovala na výbornou, také jí chyby v testech výrazně zasáhly do života. Pomohly jí totiž v rozhodování o další životní dráze. „Začala jsem se více zajímat o české školství a vzdělávání vůbec. Díky otevřenému dopisu jsem se seznámila s řadou lidí, zjistila jsem, že debata, jak by mělo vypadat vzdělávání ve 21. století, probíhá napříč světem a stojí za to ji sledovat,“ říká. „To mě utvrdilo v myšlence, že bych jednou chtěla učit základy společenských věd na gymnáziu.“ Řada učitelů a ředitelů škol (mezi prvními výše zmíněný chrudimský ředitel Brož) také podepsala otevřený dopis premiéru Petru Nečasovi, kterým loni na konci listopadu žádali Dobešovo odvolání, protože ministr podle nich svým diletantstvím „ohrožuje budoucnost našich dětí“. Premiér odpověděl po pěti týdnech – o Dobešově odvolání se neuvažuje. Nadějí tak v tuto chvíli zůstávají především lidé, jimž zatím nechybí ani jasný názor, ani energie: budoucí učitelka Dana Večerková či hledající učitel Roman Anýž. Opravdu zle začne být ve chvíli, kdy se ministru Dobešovi podaří takové lidi ze školství vyhnat. Anýž teď například zvažuje, že pro něj by poslední kapkou mohla být Dobešem prosazovaná vlastenecká výchova. „Jsem ochotný učit dějepis a občanskou výchovu tak, aby se z nich nevytratilo vlastenectví,“ připouští. „Ale co má být ta vlastenecká výchova? Jestli si ji ministerstvo představuje tak, že budu heroizovat české úspěchy a zamlčovat události, které nám ke cti nejsou, tak to si raději budu hledat jinou práci.“

Autor: Hana Čápová, Respekt

Je velmi zvláštní, že v mnoha intelektuálních prostředích v českých zemích patří ke „špatným mravům“, pokud se někdo odváží kritizovat některé aspekty Evropské unie či podobu současného evropského sjednocovacího procesu. Je to o to zajímavější v době, kdy se – bohužel – naplňují některé „euroskeptické“ argumenty z minulosti, zejména v oblasti měnové unie. Naopak, případná kritika vyvolává až panickou hrůzu a vede k extrémním pozicím, které znemožňují racionální debatu. Rád bych zde (s vědomím jisté reduktivnosti) upozornil na některé z panujících předsudků, s nimiž jsem se v poslední době setkal.

Za prvé: Evropská unie a její současná podoba se nesmí kritizovat proto, že je autentickým zosobněním Evropy jako takové a že naše případná účast v ní by ohrozila naše proevropské směřování, izolovala by nás a ohrozila by naši cestu po roce 1989, tedy cestu „do Evropy“.

Tento názor je zcela anachronický. Naše polistopadová politika, která měla všechny znaky nedospělosti a neprofesionality (což bylo jistě občas půvabné!) si mohla dovolit mít na vývěsním štítu heslo „zpět do Evropy“. Tehdy to opravdu znamenalo takřka povinné vyvázání se z východní sféry vlivu a navázání nových či staronových vazeb k západní Evropě, kam svou kulturou i zájmy patříme – podobně jako patříme do Evropy střední, což je ovšem obtížně definovatelná entita, protože se zánikem Rakouska-Uherska ztratila své institucionální zázemí. Dnes, kdy za sebou máme 22 let zkušeností a v celé řadě záležitostí se musíme chovat dospěle a sebevědomě, si prostě nemůžeme dovolit naivitu tohoto druhu. Máme právo se ptát, co je to za Evropu, která za naší účasti vzniká, a zda ten či onen aspekt jejího sjednocování je správný a pro nás jako občany České republiky vyhovující. Máme právo a dokonce intelektuální povinnost se bránit, pokud dochází k vývoji, který se nesrovnává se základními liberálními hodnotami, k nimž jsme se přihlásili právě v roce 1989. Tudíž: „Evropa“ jakožto nezpochybnitelné heslo nemůže být ztotožňována se současnou podobou Evropské unie a tím méně s měnovou unií.

Za druhé: Jsme povinni se co nejvíce přidružit k Evropské unii, protože se jedná o jedinou instituci, která je schopna udržet v oblasti mír, která vede k prosperitě, vzájemné solidaritě a k překonání ryze nacionalistických mentalit.

Tyto rozšířené názory jsou směsicí polopravd či vyslovených nesmyslů. Evropa je vystavěna na národních demokratických státech, které sice měly svá velmi temná období, zejména ve 20. století, na vině však bylo nikoli vlastenectví jako takové, ale nenávistný typ nacionalismu zkombinovaný s celou řadou dalších ideologických prvků, z nichž se vytvořily národně socialistické a komunistické režimy. Mír vznikl v Evropě po druhé světové válce mimo jiné proto, že existovali vlastenci, kteří položili za svůj národ a jeho svobodu své životy – na to bychom neměli v žádném případně zapomínat, pokud kritizujeme jakoukoli formu vroucího vztahu k národu. Navíc: mír byl v minulosti porušován i na základě pokusů o sjednocení Evropy, například v období napoleonském. Pax germanica i pax sovietica mohou být také nahlíženy jako pokusy tohoto druhu. Odvolávat se na mír a nutnost jeho zachování by mělo ostatně znít už vždy podezřele pro toho, kdo zažil komunistické „školení mužstva“ – a nemusel mít přitom ani vojenskou čepici na hlavě. Komunistické žonglování s tak cenným výrazem nás, jak se zdá, příliš nepoučilo. Mír samozřejmě mohou udržet i jednotlivé národy, pokud mají demokratické zřízení, zachovávají elementární pravidla mezinárodních vztahů a nepodlehnou nějaké zhoubné ideologii. Podobně je tomu se solidaritou. Ta má zase smysl pouze za určitých podmínek, nikoli vždy a za každou cenu. Musíme být například povinně solidární, nebo je solidarita založena na dobrovolnosti? Musíme být solidární i tehdy, když vidíme, že vynaložené prostředky se nutně nevyužijí správně? Je zajímavé, že zatímco téměř každý by ve svém osobním životě věděl přesně, co má v takovýchto případech dělat a co má považovat za jedině správné a odpovědné, v případě hodnocení Evropské unie jdou všechny rozumné instinkty stranou. Co se týče naděje v prosperitu Evropské unie a jejích obyvatel, platí, že se EU současné otřesy nejen nevyhýbají, ale že je spolupůsobí, což z naděje vytváří spíše utopii.

Za třetí: Případné ekonomické argumenty proti měnové unii nejsou podstatné, podstatné je hledání „základů“ Evropy, evropské „duše“, která má moc přetvářet jednotlivce a národy.

Tento často se vyskytující argument je zvláště záludný. V podstatě obnovuje jakési umělé rozlišení mezi základnou a nadstavbou, přičemž je Marx znovu postaven na (hegelovskou) hlavu. Horší je, že reprezentuje jistou myšlenkovou pohodlnost, v níž jsou zakleti především humanitně orientovaní intelektuálové (k nimž ovšem patří i autor těchto řádků). Místo toho, abychom se zajímali o to, co nám mohou o vývoji Evropské unie prozradit čísla a statistiky, popřípadě se snažili pochopit, co to znamená, když se např. někdo spolehne na levné úvěry a ty se mu pak drasticky zvýší, raději se utíkáme do světa idejí a pěkných představ. Kdo by se trápil čísly, když může přemýšlet o tom, v čem tkví evropská „duše“ a z čeho je složena. Záludnost těchto a podobných úvah je též v tom, že se autorům takových abstraktností podařilo zčásti získat i evropské křesťany, kteří jinak patří většinou k lidem, kteří zůstávají vůči světským ideologiím celkem imunní. Úvahy o „duši“ Evropy v nich ale probudily představu, že se vrací do evropské diskuse křesťanská tematika, což se nestalo a v podstatě ani stát nemohlo. „Duše Evropy“ je pouhé heslo, pouhá floskule, konstrukt, kterému nemůže odpovídat žádná evropská tradice mimo zmíněnou moderní tradici hegeliánskou. „Vymýšlení evropské duše“ (řečeno s Dušanem Třeštíkem) se nemůže podařit, bude-li tato duše odtržena od svého „těla“, k němuž patří – ať už se nám to líbí, nebo ne – také špinavá ekonomika. Česká republika má navíc v tomto ohledu tu smůlu, že má v čele státu euroskeptika, který je současně ekonomem. Nebo by se snad dalo říci, že má štěstí, že prezident je ekonom, který dobře umí číst čísla, a je proto také euroskeptikem? To už bychom se ale skoro dopustili faux pax – je přece zcela nevhodné hovořit o V. Klausovi (v českém učeneckém prostředí je vyslovení tohoto jména pociťováno jako vyslovení jména Lorda Voldemorta z Harryho Pottera!). Zůstaňme proto na obecné rovině: Křesťané, povinnost číst znamení času dnes možná znamená četbu učebnic ekonomie!

Za čtvrté: Evropská unie nemá v podstatě alternativu. I kdyby byla jakákoli, je to stále nejlepší varianta pro nás a náš vývoj.

Na tomto tvrzení není také mnoho pravdy, neboť vidí evropskou realitu v polaritě černé a bílé, nikoli v celém spektru. Alternativy samozřejmě existují a je velmi pravděpodobné, že se s nimi naši eurooptimisté dříve či později setkají. Alternativou v podstatě není a nemůže být návrat do čistě národních společenství, může se ale změnit mnohé, co se ukáže jako neživotaschopné. I tato docela prostá úvaha je pro některé osobnosti české politiky a kultury nepochopitelná. Je zkrátka otázkou, zda tou nejlepší variantou je současná podoba Evropské unie, či nikoli. Každá jiná otázka je nyní zavádějící. Lisabonská smlouva a jí podobné akce znamenaly zřejmě předěl, a to v tom smyslu, že je to možná poslední ideologický pokus o prohloubení integračního procesu, pro nedostatek vnitřních akceptačních mechanismů v členských státech dále neprohloubitelný. Uvedené tvrzení o alternativách je tudíž opět zavádějící. Alternativy samozřejmě existují, a to v konkrétních krocích, které vždy ze své podstaty vyžadují nové zvažování aktuální situace a adekvátní politické jednání. To je ostatně i nejlepší varianta pro náš vývoj – jen je třeba mít přesně vyjasněné priority. To je ale nesnadné očekávat, pokud je na politické úrovni zapotřebí čelit nebývale silným negativním vlivům – náš volební systém podvázaný neschopností tvořit trvalé politické subjekty s jasnou odpovědností je spíše třešničkou na pomyslném nedobrém dortu: v hlubinách jsou samozřejmě mocnější negativa, jako například individualismus provázený obecným pohrdáním jakýmikoli demokratickými institucemi.

Za páté: Je zapotřebí vytvořit nikoli národní, ale evropskou identitu. Jsme v prvé řadě Evropané, až potom příslušníci různých regionů, sdružení, států.

Tato idea se zdá být prozatím zcela iluzorní. Evropská identita v pravém slova smyslu nevzniká a to, co je za ni považováno, není identitou v pravém slova smyslu. Má-li mít nějaká instituce opravdové ručení v tomto smyslu, pak musí vytvářet ve svých členech a přívržencích silný pocit příslušnosti a loajality založené na jasně definovaných hodnotách a symbolech. Nic z toho se zatím nestalo. Za Evropana se sice považuje kdekdo, protože například Evropu procestoval křížem krážem, nijak se mu ale nedme hruď, stoupá-li na stožár vlajka s hvězdičkami, a slyší-li Devátou, ještě pořád si píská Beethovena, nikoli oslavnou unijní hymnu. S identitou souvisí ještě jedna důležitá skutečnost: člověk, zvláště ten moderní, je co se týče identity hned v několika rolích. Je rád, když si může vybrat, případně si zvolit „identit“ několik. Otázka ale zní, která z identit je nejvhodnější pro jeho společenské bytí, neboť lidská bytost nepřestala být zcela „homo politicus“. Je téměř jisté, že právě tomuto společenskému úkolu odpovídají středně velké útvary, tj. „země“ nebo státní celky. Rodina je málo, Evropa zase příliš. Není možná náhodou, že na počátku 20. století se rozpadlo Rakousko a Osmanská říše a další říše se udržely pouze za cenu bolestivých přeměn a znamenaly jejich proměnu v moderní národní státy. V poslední instanci je to totiž otázka svobody a odpovědnosti. V jakém prostoru si člověk může a má svobodu vydobýt a v jakém ji má naplnit? Zatím se zdá, že deficity Evropské unie v tomto ohledu jsou nepřekonatelné a že se spíše prohlubují, než že by slábly.

Za šesté: Nejsou důležité problémy, s nimiž se Evropská unie potýká. Nejdůležitější je idea, ideál, který je třeba zachovat a sledovat přes úskalí problémů a pochyb.

Tato velmi často opakovaná myšlenka má jednu zásadní logickou chybu. Ideál nemůže být nikdy něčím, co není prověřováno na základě racionální argumentace. Ideál je vždy historicky podmíněný, což znamená, že jej není možné považovat za ahistorickou konstantu, která automaticky určuje naše myšlení a chování. I v případě církevních dogmat, která tradičně aspirují na nárok být takovými směrovníky života, se uvažuje o jejich historické dimenzi a potřebě jejich neustálé interpretace. Má být snad idea Evropské unie něčím víc než církevními dogmaty? Skoro to tak někdy vypadá. Konkrétně: ideál jednoty musí být vždy poměřován ještě ideálem rozmanitosti a jeho promýšlením, což má zakotveno ostatně EU ve svých dokumentech pod výrazem „subsidiarita“, který se sice vykládá různě, ve svém původním významu ale znamená právě toto: vyšší (politický, správní, církevní) útvar nemá právo převzít moc nad tím, co přísluší útvaru řádově nižšímu; naopak má povinnost mu to zaručit. Postupná omezení národních států a jejich demokratických institucí, centralizace a problematický ideál jednoty proto nakonec boří samotné principy, na nichž EU vznikala.

Jiří Hanuš

Autor je historik, pracuje na Historickém ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, věnuje se evropským dějinám 19. a 20. století.

Převzato z literárního časopisu Kontexty, 1/2012

 

Magazín DNES - Pane Nárožný, byl byste v dnešní době ochotný za něco demonstrovat na náměstích? Proč?

Teď se přece demonstruje. Jednou na pražském magistrátu, potom stávkují odboráři... Nemá cenu demonstrovat za věci, které jsou nezvratně rozhodnuté, třeba za zákaz komunistické strany. Kdyby se taková demonstrace dobře připravila, tak by se nás možná sešlo na Letné půl milionu, prošli bychom Prahou, ale pak bychom se stejně od našich soudců dozvěděli, že to změnit nejde... Ale například stávka odborářů, nota bene státních zaměstnanců, ta je v dnešní situaci šílená. Na svých transparentech by měli mít napsáno: ŠETŘIT SE MUSÍ - ALE NÁM SE NESMÍ UBRAT!

Byli vám sympatičtí demonstranti, kteří protestovali proti poměrům ve vedení Prahy?

Já to nepochopil... Mně se na složení pražské rady taky mnoho věcí nelíbí, ale nevím, jak to demokratickým způsobem změnit - myslím, že to nejde. Samozřejmě mi neuniklo, že třeba sociální demokracie považuje za svoji velikou osobnost, která má řídit víc než milionovou Prahu, pana Březinu, tedy člověka, který pravděpodobně neumí vůbec nic. Jako pohádka by to bylo krásné a legrační - konečně vidět někoho, kdo neumí vůbec nic, protože většinou lidé přece jen něco dovedou. Ale tenhle pan Březina, pokud vím, ten jenom hrával špatně fotbal za sociální demokracii a záludně zfauloval Ondru Vetchého, který ho za to chtěl zmlátit... Pan Březina je teď náměstkem primátora, druhým mužem v Praze, a já si jen tak pro sebe říkám: "Panebože, tak on je ze socialistů nejlepší... Jaký asi budou ty další vosobnosti?!"

Proč se to stává? Proč jsou ve vysoké politice i lidé, u kterých se zdá, že vlastně nic dobrého nedovedou?

Jedním z důvodů je fakt, že je u nás neobyčejně malý počet členů stran. I ty velké mají třeba jenom deset, dvacet tisíc členů. Konkurence je minimální, a tak se při jisté obratnosti dokážete rychle dostat nahoru. Například kdybychom spolu my dva vstoupili do nějaké strany, tak možná máme veliké šance na rychlý úspěch.

Myslíte?

Nebo bychom si dokonce mohli nějakou stranu založit. Vy jste mladý, já jsem známý a protažený televizí, takže kdybychom rozhlašovali, že spolu začneme dělat pořádek v politice, tak máme šanci, že se během roku dostaneme do vrcholové politiky... Nutnou podmínkou ovšem je, že se k nám připojí bohatý podnikatel, kterému se v dětství líbili Mach a Šebestová, a řekne: "Pane Nárožný, když do toho půjdete vy s Poláčkem a když pak trochu pomůžete mým zájmům, tak vám zaplatím dvě stě billboardů u dálnice, pro mě to problém není." Možná by z nás brzy byli ministři - zní to trošku jako pohádka, ale ono to tak asi někdy je.

A víte, že mně by se Petr Nárožný jako ministr docela zamlouval?

Proboha ne! Pro politiku nejsem ten pravý - nenosím teflonový kabát, po kterém všechno steče, a kdyby o mně vycházely karikatury, jak jsem blbej, tak by mi to vadilo. Politik toho musí umět hodně skousnout; musí podat ruku někomu, koho si hluboce neváží, musí s ním sedět, jako teď my dva sedíme spolu, musí s ním jednat... Musí to vydržet - je za to placený. Ale já tohle všechno neumím.

Kdybychom vešli do české hospody, tak se hned dozvíme, že je politika svinstvo. Co byste na tenhle názor odpověděl?

Že to je jeden z nehorších omylů mnoha lidí; a rád bych zdůraznil, že mnoha slušných lidí. Všechno to, co lidem připadá nekorektní, záludné, předem domluvené, nespravedlivé, silou protlačené a já nevím co ještě, to jsou, prosím, běžné nástroje politiky - po staletí stejné. Ono to v politice jinak nejde, ale my bychom pořád chtěli, aby byla kurva zároveň poctivá... Řeknu příklad, norimberský proces. V době jeho konání už Churchill a Truman věděli, že katyňský zločin spáchali Rusové na Stalinův rozkaz, ale protože to tehdy byli spojenci a vítězové války, přišili Katyň Němcům. Dobře věděli, že to je nespravedlivé - a co jako? Roku 1946 nemohli říct, že tu hrůzu spáchali Rusové. Bylo to prostě politicky nemožné...

Je to odsouzeníhodné?

Víte, někdy se dějí v politice hrozné věci. Ale kdybyste tenkrát byl tím Churchillem vy, udělal byste to taky.

PRAŽSKÝ LIDE, POMOZ MI!

Mají dnes čeští herci právo na nějakou hlasitou nespokojenost?

A jaký by, pro boha živého, měli mít důvod?

Třeba platy v divadlech.

Tak měli vystudovat bankovnictví, tam jsou platy vyšší - je to podobné, jako by si mniši stěžovali, že v klášteře nejsou ženský... Vzpomínám, jak mi můj veliký přítel, režisér Vladimír Svitáček, v jednom rozhovoru řekl: "Když jsem se rozhodl, že budu studovat filmovou režii, tak jsem si zároveň uvědomil, že taky můžu umřít hlady. Že mě třeba nikdo nebude chtít ani jako asistenta režie, že mi to prostě nepůjde..." A takhle to je. Pokud se nerozhodnete pro povolání, které je a vždycky bude užitečné, pokud se nestanete pekařem nebo třeba zedníkem, tak musíte počítat s tím, že o vaše služby taky nemusí být vůbec žádný zájem... Nedávno jsem se dočetl, že jsou skoro tři čtvrtiny českých občanů přesvědčeny o tom, že je stát povinen zajistit jim práci; to mě vyděsilo. A propos, řekněte mi - za jak dlouho, podle vás, zaniknou papírové noviny?

Myslím, že většinu lidí přestanou zajímat tak za deset let.

A co se stane potom? Vezmou si všichni redaktoři transparenty? Budete s nimi chodit po Praze? VYHÁNĚJÍ NÁS Z PRÁCE! Lidi na vás budou z chodníků křičet, "ale my už si noviny nechceme kupovat," a vy budete skandovat, "ale my je chceme dál dělat!" - takhle to bude? Věřím, že ne. Vy jste snad připravený na to, že jednou budete dělat něco jiného - možná psát na internet, třeba budou blogy kvalitních redaktorů placené... A tohle se týká každého, i mě. Když mi zítra řeknou, "pane Nárožný, pro naše divadlo jste starej," tak se seberu a odejdu.

Najednou budete mít spoustu času na čtení historických knih, na cyklistiku...

Ale já bych ještě hrál divadlo rád! Proto bych se asi musel sebrat, zajít k panu Hrušínskému nebo Heřmánkovi a pokorně zazvonit u jejich divadel, jestli by nestáli o mé služby. Anebo bych si sedl a zkusil napsat silvestrovskou scénku - třeba ji na Nově koupí a já si přivydělám, abych mohl na dovolenou do Rakouska... Ale pak je tu ještě to další, říkejme tomu české řešení: mohl bych si na nějakou desku napsat heslo, přibít k tomu kus klacku a chodit s tím po Vršovicích: PRAŽSKÝ LIDE, TVÉHO HERCE VYHAZUJÍ Z DIVADLA! POMOZ MI, JÁ CHCI HRÁT!

Co na vaše pravicové názory říkají mladší kolegové z divadla?

Tohle jsou pravicové názory? Vidíte... Já si vždycky myslel, že má člověk povinnost postarat se o sebe, o svoji rodinu, a že to je názor normální, nikoli pravicový. Ale herců se musím zastat - většina z nich bere svou práci jako povolání, kde vás buďto chtějí, anebo nechtějí. Třeba lidi přestanou do divadla chodit, nebude je to zajímat, a mladí herci jsou většinou na tyhle tvrdé podmínky připraveni - a je to dobře.

Někdo by jim měl jejich situaci vysvětlit hned u přijímaček na hereckou školu. Že jdou sice na atraktivní obor, ale dost možná se potom pořádně neuživí...

Někde jsem četl, a moc se mi to líbí, že literární historik Martin C. Putna dopředu říká svým žákům na fakultě, aby vážně přemýšleli o tom, čím se chtějí živit. Je sice bezvadné, že třeba studují filozofii, ale prosím vás - přemýšlejte, jak se tím uživíte! Teď navíc přichází doba, kdy se chce jenom velice málo mladých věnovat takzvaně tvrdým oborům...

Tenhle termín ani neznám.

Vysoké školy jsou tvrdé a měkké - je veliký rozdíl, jestli studujete slaboproudé elektroinženýrství, nebo kulturologii; neřkuli rekreologii, což je nauka o trávení volného času, kde se asi učíte, že se v zimě máte válet na kanapi, v létě na plovárně, a obráceně že je to špatně... Já to zkrátím - to první je moc učení a dřiny, to druhé je, podle mě, "povídání o říkání". A měkké obory dnes nadšeně studuje spousta lidí, ale všechno jsou to potenciální zaměstnanci státu, nebo rovnou nezaměstnaní, protože neexistuje soukromá firma, která by zaměstnala padesát psychologů nebo sto kulturologů.

Co je příčinou takového trendu? Pohodlnost?

Myslím, že kdyby se na školách udělalo všelidové hlasování, tak se okamžitě zruší matematika, protože ji spousta lidí nemá ráda, pak fyzika, protože je těžká, česká gramatika vlastně taky, a určitě dějepis - ten je přece k ničemu! A vznikne naopak katedra hry na nějaký zapomenutý tibetský hudební nástroj... Je to špatně, protože když někdo vystuduje dobrý technický obor, tak má na druhý den jistotu, že mu zaměstnavatelé utrhnou ruce.

VYHRAJE ISLÁM DĚLOHOU?

Myslím si, že zhruba znám váš světonázor: lidstvo je nepoučitelné, pořád opakuje své chyby, a proto se nedají očekávat velké změny k lepšímu... Říkám to správně?

Ano, tento názor mám dávno. A navíc si myslím, že teď, když do Evropy ve velkém proudí přistěhovalci, se může situace ještě zhoršovat. Ale o tom musíme mluvit opatrně - víte, jak dopadl Thilo Sarrazin z představenstva Německé centrální banky.

Něco jsem četl. Měl problémy, protože řekl, že kvůli přistěhovalcům Německo hloupne.

A když to řekl, tak ho z práce vyhodili a všichni správní intelektuálové si nad ním odplivli... Jemu by asi nevadilo, kdyby se do Německa stěhovali angličtí počítačoví experti a architekti, ale pokud přijíždějí pologramotné dvanáctičlenné rodiny, tak se toho bojí, napíše to a v ten moment je z něj nepřítel státu. Čímž chci říct, že je tu spousta problémů, na které by se měly evropské země připravovat, o kterých by se mělo citlivě diskutovat, ale nediskutuje se.

Zlobí vás tahle politická korektnost?

Já ji nechápu. Myslel jsem, že demokracie znamená širokou diskusi; že když se někdo mýlí, tak se to v té věcné diskusi ukáže; že je to střet názorů, nikdy ne lidí. Jenomže je to jinak - když někdo po takové diskusi volá, ostatní hned řeknou, že je darebák.

Myslíte, že u nás budou do padesáti let povinné hodiny islámu na školách?

Nejsem demografický odborník, takže nevím. Ale Muammar Kaddáfí nedávno řekl, že všechny náboženské války byly zbytečné, protože islám nakonec může vyhrát dělohou.

Čím?

Dělohou - když bude mít německá rodina jedno děcko a turecká osm, tak bude časem v Německu víc Turků, to je jednoduchá matematika. Může se to stát. A mělo by se o tom mnohem víc diskutovat.

Chápu správně, že jsou vám názory německého bankéře Sarrazina blízké?

Já jsem, prosím, jeho knihu nečetl. Jenom říkám, že jsou mi blízcí lidé, kteří se snaží na něco upozornit, chtějí vyvolat diskusi. Proč je hned všichni chtějí ukřičet? Vzpomínáte si třeba, co se dělo kolem rozdělení Československa?

Bylo mi čtrnáct.

Najděte si noviny z té doby a přečtěte si, co se psalo o politicích, kteří takzvaně rozdělili Československo: "Postavit je před soud, zločince! Za zády národa, bez referenda, rozdělili dva bratrské národy!" Jenomže uplynulo osmnáct let a já čtu v novinách od těch samých lidí, že naše vztahy se Slováky nebyly nikdy tak dobré, jako jsou dnes, a jak naše mírové, korektní oddělení oběma národům prospělo. Což mohu potvrdit.

A z toho vyplývá co?

Jenom to, že většina lidí mívá vždycky nějaké zpoždění, ale o to raději křičí a odsuzuje. A že to tak bude pořád.

Já se s vámi o přistěhovalcích můžu bavit, ale existuje naděje, že se přiblížíme nějakému řešení?

Důležité je upozornit na problém. Říct: Pojďme se zeptat, jestli se s tím dá něco dělat, jestli má ten problém vůbec řešení... Ale já osobně si myslím, že zrovna s tímhle problémem se nedá dělat nic - nejsem asi první, kdo je přesvědčený o tom, že Evropa pomalinku umírá.

A je to špatná zpráva?

Je to pouhé konstatování; mladých Evropanů bude stále méně, to se rychle nedá změnit. Vždyť ta Evropa se už ani není ochotná bránit! Třeba takoví piráti - dřív se věšeli na ráhno. Ale dnes? Posádky obchodních lodí nesmějí být ozbrojené - přitom kdyby měly jednu pancéřovou pěst ze druhé světové války a viděly by, že k nim jedou somálští piráti, tak tu pancéřovku odpálí a mají pokoj. Ale nemůžou... Ovšem piráti se občas spletou, zaútočí na ozbrojenou válečnou loď, a když je ta loď čínská nebo ruská, tak mají smůlu, protože ta je prý rozstřílí. Štěstí naopak mají, když je zajme loď z Evropské unie, například ze Švédska - ta je odzbrojí a dá jim palivo na dojetí k somálskému pobřeží.

Už jsme holt takoví... lidští.

Zahyneme, ale na našem pomníku bude nápis, že jsme byli humanisté... V Evropě se sice žije pořád krásně, co si budeme povídat, ale ve starém Římě se před zánikem žilo taky krásně. I na Titaniku bylo všechno prima; dokud nešel ke dnu, měli tam prvotřídní šampaňské a hudba prý nehrála špatně ani ve chvílích, kdy se už Titanic potápěl.

ŽÁDNÁ ŠPATNÁ DIAGNÓZA!

Pamatujete si, v co jste doufal na konci roku 1989?

Už mi sice bylo přes padesát, byl jsem starší pán, ale stejně jsem byl bláhově přesvědčený o tom, že je tenhle národ navždy vyléčený z idejí komunismu.

A on není?

Já teda nevím - rozhodně není vyléčený z levicového způsobu uvažování a vzdává se individuální svobody za to, že se o něj mocný stát postará. Občas si vzpomenu, co kdysi řekl Napoleon: "Lidé nechtějí svobodu, ale rovnost." Myslím, že to řekl s hlubokou znalostí českého lidu.

Co myslíte - jak se jednou bude psát o dnešní době v učebnicích dějepisu?

Bude to docela obyčejná kapitola české historie. Kdo četl Peroutkovo Budování státu, ten ví, že ani první republika nebyla žádná idyla - moje tety byly dámské krejčové, ale když se chtěly rozptýlit, tak se chodily dívat do parlamentu, jak se tam poslanci občas fackujou. I afér bylo hodně; je to podobné.

Jací jsou podle vás dnešní Češi? Řekněte jedno přídavné jméno, které vás okamžitě napadne.

Četl jsem rozhovor s mladou zpěvačkou Dominikou Haškovou, která říkala, že má ráda Ameriku: "V Čechách se na lidi směju, ale jim je to divné, pořád se na mě šklebí..." Takže podle mě jsme národ skuhralů - když se někdo zajímá, jak se máte, tak je skoro nestoudné odpovědět, "ale jo, jsem šťastnej člověk..." Když se mojí ženy ptají do telefonu známí, jak se má, vždycky řekne: "Výborně! Žádná špatná diagnóza!" A to je přesné. Často si říkám, jestli si ti skuhralové uvědomují, jak je život křehký. A jak se může celý změnit jedinou špatnou diagnózou.

Vy nejste skuhral? Vždycky jste se přece uměl rozčilit...

Mě spousta věcí mrzí, ale jsem už ve věku, kdy se snažím zbavit veškeré nenávisti. Víte, když se dvaasedmdesátník ohlédne zpátky, tak se mu zdá být život velice krátký, času je málo. Občas mě přepadá smutek stáří, to vědomí, že se dveře zavírají - zemřela mi už spousta kamarádů mladších, než jsem já, mockrát jsem v tom krematoriu stál, a jak řekl kdysi Ludvík Vaculík, když začnou v krematoriu hrát, člověk začne přemýšlet o své smrti. A kalit si krátký život nenávistí nebo skuhráním, to je něco strašného.

Umíte si už odpovědět na otázku, jaký má váš život smysl?

Na Karlově náměstí v Praze je interní klinika, kterou vedl slavný endokrinolog, profesor Charvát. A dlouhá léta tam na chodbě visel velký citát pana profesora, který toho věděl hodně; a to nejen o našem biologickém životě. Vlastně to byla docela prostá věta: "Nevím, co je smyslem lidského života, ale myslím, že by po každém člověku tady na zemi měl zbýt kus poctivé práce..." Nic lepšího o smyslu lidského života vám říct nedovedu.