Praha - V návaznosti na úsporná opatření, která začalo generální ředitelství HZS ČR realizovat již v loňském roce, přistoupil generální ředitel plk. Ing. Drahoslav Ryba k dalšímu kroku, radikálnímu snížení řídících pracovníků v celém HZS ČR.
 
Vyrovnání se s finančními škrty v rozpočtu nelze bez snižování počtů příslušníků a občanských zaměstnanců ve sboru. Proto do konce letošního roku dojde ke snížení počtu zaměstnanců o 300 míst.
 
Ruku v ruce s tímto zásahem do početních stavů jde i změna organizační struktury, kterou se rozhodlo vedení HZS ČR zásadně zjednodušit.

Nejpozději k 1. 1. 2013 dojde ke zrušení celé jedné řídící úrovně, konkrétně zrušení ředitelů odborů krajů a k následnému snížení počtu jednotlivých oddělení.
 
Hasičský záchranný sbor tak již bude mít vedoucí pracovníky pouze ve třech úrovních místo ve čtyřech, jak tomu bylo doposud.
 
V praxi to bude vypadat tak, že v každém ze 14ti krajů zůstane pouze krajský ředitel, jeho náměstci a dále vedoucí oddělení.
 
Toto opatření dopadne celkem na 80 ředitelů odborů v celé České republice a vedení HZS ČR si od tohoto kroku slibuje další finanční úspory.
 
Ve svých funkcích zůstanou pouze ředitelů územních odborů, kteří mají na starosti jednotlivé stanice a jejich velitele v dané lokalitě, a jejichž zrušení by výrazně zasáhlo do akceschopnosti jednotek v souvislosti s plošným pokrytím.
 
Stávající vedoucí oddělení se stanou řadovými příslušníky, sníží se jim hodnostní označení a nebude jim náležet ani příplatek za vedení. Mnohá oddělení se sloučí.

Dále se pak budou v rámci těchto oddělení pečlivě hledat personální rezervy a pozice, které by se mohly dublovat.
 
Návrh byl již představen zástupcům odborů a bude předložen ke schválení ministrovi vnitra.
 
„Přistupuji k tomuto opatření nerad, protože se stejně, jako mnohá další, která jsme nuceni realizovat v důsledku sníženého rozpočtu, promítne do zhoršení kvality námi poskytovaných služeb.

Věřím ale, že bude ze strany vedení ministerstva vnitra i vlády ČR vnímáno jako snaha, která má pomoci ušetřit sboru další finance.

Chceme tak ukázat, že nesedíme se založenýma rukama, ale aktivně hledáme cesty, jak se s touto nelehkou situací vypořádat,“ říká generální ředitel HZS ČR, plk. Ing. Drahoslav Ryba

Zdroj: www.hzscr.cz

Týn nad Vltavou - Jmenuji se Zdeněk Majzlík, je mi 66 let a podle zákonů České republiky a Evropské unie jsem drogový dealer, kterému neustále hrozí zatčení a odsouzení k mnohaletému vězení.

Je tak tomu proto, že sháním a pěstuji pro svou dceru konopí s vyšším obsahem THC, než povoluje zákon.

Mojí dceři je 45 let. Od svých 27 let je postižena nemocí, zvanou roztroušená skleróza. Tato nemoc u ní způsobuje, že její tělo bylo v permanentních, velmi bolestivých křečích. Přestaly jí pracovat střeva. Trpěla obrovskými zácpami, kvůli kterým dvakrát skončila až na jednotce intenzivní péče.  Ztratila chuť k jídlu a zhubla na 38 kg. Sama se nedokáže pohybovat a je trvale odkázána na invalidní vozík. Pomoc svých blízkých potřebuje na každou i tu nejbanálnější činnost, u které si zdravý člověk vůbec neuvědomuje, že ji vykonává.  Musel jí být operativně zřízen trvalý vývod z močového měchýře. Propadala obrovským depresím, ztratila zájem o okolní svět a soustředila se jenom na to, jak se všech svých problémů zbavit. Chtěla ukončit svůj život. Oficiálně uznané léky jí byly ordinovány ve stále větších dávkách. Přesto postupně ztrácely svou účinnost.

Pak jí bylo odbornou lékařkou doporučeno, aby zkusila užívat konopí ve formě marihuany.

Po vykouření jediné marihuanové cigarety se veškeré křeče v jejím těle uvolnily. Po týdenním přidávání drcené marihuany do každého jídla se nejdříve zmírnily a pak zcela ustoupily zácpy. Ustoupily také ty nejhorší deprese a ona se opět začala zajímat o okolní svět. Dávky kortikoidů a cytostatik jí bylo konečně možné snížit. Během roku se její váha zvýšila na 42 kg. Konopí sice nezpůsobí, že by se moje dcera uzdravila.  Způsobuje ale to, že i pro ni se její život stává snesitelným.

Přestože jí užívání konopí takto pomohlo a pomáhá, tak dle zákonů České republiky a Evropské unie je stále uživatelem zakázané návykové látky a je mocnými v této zemi označována za feťáka.

Podle statistických odhadů je v České republice čtrnáct až osmnáct tisíc pacientů s touto nemocí.

Každý z nich, kdo se rozhodne, že již nechce snášet ty kruté podmínky, které tato nemoc přináší, se dostává na černou listinu mocných tohoto státu a Evropské unie a riskuje vysoké pokuty a soudní stíhání.

Každý z rodinných příslušníků či přátel, který se rozhodne takto postiženým lidem pomoci a konopí jim sežene či vypěstuje, riskuje vysoké pokuty, soudy a mnohaletá věznění.

Tato perzekuce přitom nemá racionální podklad. Bylo zcela nezpochybnitelně prokázáno, že návykovost na marihuaně je stejně vysoká, jako návykovost na čokoládě. Proč tedy není konzumace čokolády zakázána a můžeme ji kupovat i těm nejmenším dětem? Bylo zcela nezpochybnitelně prokázáno,  že zdravotní a společenská nebezpečnost užívání marihuany je řádově nižší, než je tomu u užívání tabáku a alkoholu.

Jak je tedy možné, že kterýkoliv dospělý člověk v tomto státě si v kterémkoliv obchodě s potravinami může koupit celé balíky cigaret a může kouřit kde chce a kolik chce. A jediná nepříjemnost, která takového člověka při tom obtěžuje je farizejský nápis na každé krabičce s cigaretami o tom, že kouření způsobuje rakovinu.

A jak je tedy možné, že si kdokoliv v České republice a v Evropské unii  může kdekoliv koupit celé hektolitry alkoholu a může se zpíjet až do němoty?

Jestliže se kdokoliv v těchto zemích prokouří až k rakovině nebo se upije bezmála až k smrti, tak pro něj nepřijede policie, aby jej vsadila do vězení, ale přijede pro něj sanitka, odveze jej do nemocnice a tam mu bude poskytnuta bezplatná odborná péče.

Čím se provinily tisíce nemocných lidí postižených roztroušenou sklerózou, Parkinsonovou nemocí, Alzheimerovou chorobou, rakovinou, glaukomem, Crohnovou chorobou, migrénou a já nevím čím ještě, že na ně mocní toho našeho světa mohou posílat své mocenské složky, aby jim tuto léčivku ukradli a dál je všemožně perzekuovali ?

Já sám marihuanu neužívám. A jsem proti tomu, aby k marihuaně měli volný přístup nezletilí. Stejně tak, jak nesouhlasím s tím, aby nezletilí měli volný přístup k tabáku a k alkoholu.

Jakým právem si ale někdo osobuje právo rozhodovat o tom, jestli smím svou dceru léčit bylinou, která jí prokazatelně pomáhá.

A jakým právem si někdo osobuje právo rozhodovat o tom, že si smím přivozovat rakovinu kouřením tabáku, že se smím upíjet k smrti alkoholem, ale že nesmím ke své relaxaci použít konopí.

Moje dcera pro to, aby znovu neupadla do křečových stavů, musí denně vykouřit čtyři až pět marihuanových cigaret, tzv. jointů. Nikdy z toho nebyla v psychotickém stavu. I po vykouření této cigarety hovoří zcela normálně, nemá ve tváři připitomělý úsměv a chová se zcela racionálně. Pro to, aby podpořila funkci svých střev, si musí do každého jídla přidat asi jednu polévkovou lžíci drceného konopí. Opět to nemá žádné nežádoucí účinky. Denně tedy moje dcera spotřebuje asi tři a půl až pět gramů této byliny.

Mocní tohoto světa svou restriktivní politikou způsobili, že tato bylina se dá sehnat jen na černém trhu a její cena se pohybuje okolo 30  € za 5g. Měsíčně by tedy musela za tuto látku vydat až 900 euro. To je asi 22.500.- Kč. Invalidní důchod mojí dcery je ale pouze 7.000.- Kč. Já i moje žena jsme starobní důchodci a důchod nám právě tak stačí k přežívání. Proto jí konopí musím pěstovat já sám a jen případné nenadálé výpadky nahrazovat jeho kupováním. Každý rok musím zasadit 25 až 30 rostlin. Jejich vytříděním mi pak pro dceru zůstane 20 až 25 rostlin. Již za 6 rostlin se ale jde do vězení. Pokud se mocným tohoto našeho světa povede mne odhalit, já půjdu do vězení a z mojí dcery se opět stane křečemi zkroucená a bolestí řvoucí lidská troska.

Já jsem dospělý a svéprávný člověk a hluboce mne uráží, že si nějaká skupina mocných myslí, že jsou to jedině oni, kdo mi může nařídit, čím se mám léčit, čím se má léčit moje dospělá dcera.

Hluboce mne také uráží, že tatáž skupina polobohů může nařídit, že dospělí a prý svobodní lidé pro svou relaxaci mohou použít alkohol a tabák a to i přes jejich nebezpečnost, ale nesmí použít konopí, které se svou nebezpečností rovná čokoládě.

Jestliže jste dočetli až sem, mohl bych být spokojený, protože vím, že o tom, co jste četli, budete přemýšlet. Já si ale nemohu dovolit být skromný, proto se na Vás obracím ještě s prosbou. Prosím, pomozte mi. A pomozte mojí dceři. A vlastně nám všem. Tedy i sami sobě.

Víte, moje dcera až do svých 27 let byla naprosto normální člověk, se svými radostmi a běžnými, každodenními strastmi. Ráda lyžovala. Závodně tančila. A koncertně hrála na kytaru. A ani ona, ani nikdo z nás si nemyslel, že se to může nějak dramaticky změnit. Až do toho nenadálého, hloupého zakopnutí na rovné cestě, kde nebylo zakopnout o co. Tak se totiž tato nemoc ohlásila.

A toto se může kdykoliv stát u kohokoliv z nás. Může se to objevit u někoho, koho máte moc rádi. Může se to stát Vašemu dítěti. A pak to budete Vy, kdo bude v situaci, že budete prosit své známé s vysokými ploty kolem své zahrádky, aby Vám dovolili zasadit pár rostlin, které pomohou.

Prosím, pomozte. Já nechci po Vás peníze, ani jiné dary.

Prosím Vás ale, pošlete tento můj email dalším lidem. Svým příbuzným, přátelům a známým. A poproste je, ať i oni udělají totéž. Ať se o této perzekuci, kterou páchají mocní České republiky a dalších států Evropské unie na nemocných lidech, kteří nechtějí nic jiného, než se léčit tak, jak jsou oni přesvědčeni, že je pro ně dobré. A ať si také všichni uvědomí, jak nesvéprávné tvory z nás, údajně svobodných lidí, mocní tohoto našeho světa dělají.

A jestli budete chtít udělat ještě něco navíc, otevřete si webovou adresu:

www.lecebnekonopi.cz/petice/podepsat

kde probíhá podpisová akce za legalizaci léčebného konopí a připojte se. A pokud by i to pro Vás bylo málo, napište svému poslanci a senátorovi, ať se i oni nad tímto stavem zamyslí.

My skutečně nejsme nesvéprávné bytosti bez vlastního rozumu. Jsme dospělí, jsme rozumní a chceme být i svobodní.

Zdeněk Majzlík,  Týn nad Vltavou,  Česká republika

E-15.cz - Česká ekonomika se v prvním čtvrtletí zřejmě podle odhadů analytiků dostala z recese. Podle většiny ekonomů totiž v prvním čtvrtletí ekonomika ve srovnání s předchozím čtvrtletím stagnovala nebo mírně rostla. V recesi se přitom ekonomika považuje tehdy, když dvě čtvrtletí po sobě výkon ekonomiky klesá.

[[img:chrn_fullwidth:1119:Ekonomika v Česku mírně roste, zasloužil se o to také automobilový průmysl]]
Mezičtvrtletně hrubý domácí produkt ve třetím i čtvrtém čtvrtletí 2011 klesl podle Českého statistického úřadu o 0,1 procenta. V meziročním srovnání podle většiny odhadů ekonomika rovněž mírně stoupla, a to o 0,1 až 0,2 procenta. První odhad o vývoji ekonomiky v prvním čtvrtletí zveřejní Český statistický úřad v úterý 15. května.

„Předpokládám, že ekonomika stále balancuje na hranici recese. Nad vodou ji drží exportně orientovaný průmysl, zatímco stavebnictví a služby zůstávají i nadále v útlumu,“ uvedl analytik ČSOB Petr Dufek. Ekonomika podle něj stále nemůže spoléhat na domácí poptávku, kterou v případě domácností brzdí reálný propad příjmů a obavy z dalšího vývoje. „Ani investiční aktivita není nijak výrazná poté, co veřejný sektor omezil svoje investiční projekty a firmy raději s investicemi vyčkávají,“ dodal.

„Očekáváme, že HDP se v prvním čtvrtletí letošního roku zvýšil o 0,1 procenta mezičtvrtletně s rizikem spíše nahoru,“ uvedl analytik Komerční banky Jiří Škop. I podle analytika UniCredit Bank Pavla Sobíška se HDP v prvním čtvrtletí obrátil do meziročního růstu. „Růst HDP byl ovšem do značné míry důsledkem přestupného roku, který znamenal zvýšení spotřeby,“ dodal.

Mírný růst o 0,2 procenta mezičtvrtletně a o 0,3 procenta meziročně předpokládá díky vývoji exportu i analytik Raiffeisenbank Michal Brožka. „Data z posledních měsíců byla ovšem dost smíšená, přičemž se může objevit další revize předchozích čtvrtletí,“ upozornil.

Naopak mezičtvrtletní i meziroční mírný pokles ekonomiky očekává analytik Next Finance Vladimír Pikora. „Statistiky přinášejí za první kvartál velmi rozporuplnou informaci. Na jednu stranu vidíme, jak se zadýchává průmysl a jak je slabá domácí poptávka. Na druhou stranu ale čisté exporty letí strmě nahoru a jsou skoro dvojnásobné než ve stejném období loňského roku,“ uvedl.

Měl jsem před 15 lety v redakci velký průšvih kvůli Aleši Hušákovi, tehdejšímu generálnímu řediteli loterijní společnosti Sazka. Jeho úřadování skončilo v roce 2011 bankrotem firmy. V sobotu 28. dubna jsem si na ten malér vzpomněl. V roce 1997 jsem málem skončil na dlažbě, protože jsem na stránky toho deníku vypustil "Krakena".

[[img:chrn_fullwidth:1038:Aleš Hušák]]

Dostal jsem se k dokumentům, které svědčily o tom, jak je Sazka v dluzích, ožebračuje český sport, dává mu méně a méně, ale přitom si žije nad poměry. Kdyby se tím někdo v roce 1997 vážně zabýval, tak by Sazka vloni bankrotem neskončila. Jenže v roce 1997 šlo jenom o to, jak mi zavřít hubu.

Vypustil jsem tehdy zprávu o tom, v níž byla čísla, jak klesají příjmy ČSTV a jeho svazů, přičemž management Sazky pobírá tučné statisícové a milionové odměny, stejně jako její představenstvo, výjezdní zasedání se konají v mexickém Acapulku nebo v Jižní Africe, všichni jezdí novými volvy a podobně. Měl jsem připravena dvě pokračování.

Hušáka to rozlítilo, zavolal šéfredaktorovi a druhý den v 10 hodin jsem stál v pozoru před jeho kanceláří, že si o tom ve třech promluvíme. Nedošlo k tomu. Chvíli jsem čekal, po deseti minutách vypadl z šéfredaktorny nějaký Hušákův fámulus, podal mi ruku a pravil. "Už je to vyřízené, pan šéfredaktor vám všechno řekne." V šéfredaktorně to proběhlo asi během tří minut. "Podívej se," pravil šéf, "Sazka nám navýšila roční objem inzerce z 12 na 18 milionů, takže si ta svá pokračování strč do prdele, jinak máš padáka na hodinu. Námitky?"

Byl jsem jako opařený. Pracoval jsem tehdy v největším deníku v zemi a měl jsem prominentní pozici investigativního sporťáka. Přinášel jsem kauzy a příspíval jsem ke zvyšování nákladu. Užíval jsem si tu prestiž. Nechtěl jsem o ni přijít. Dnes se omlouvám celému českému sportu za svou zbabělost. Měl jsem se vzepřít a nechat se vyhodit, vzali by mě tehdy v každé jiné redakci. Zvláště s mými kontakty a materiály, které jsem měl v rukávě. A nejen o Sazce. Měl jsem to všechno zveřejnit. Jenže v ten den jsem si uvědomil jednu věc, že ani v demokracii hlavou zeď neprorazím.

Do roku 1989 to chodilo tak, že šéfredaktoři všech důležitých médií každé úterý narukovali na tiskový odbor ÚV KSČ a dostali instrukce, co se může a nemůže. Diktát strany byl zavazující, všechno platila.

Po roce 1990 se to změnilo. Diktát strany nahradil diktát inzerce. Výsledek je do jisté míry stejný. Kdo dává inzerci a platí, ten si může diktovat, co bude v novinách. Rozdíl je jen v tom, že je tu víc stran a víc firem spojených s těmito partajemi. Existují na to specializované reklamní agentury, které perou přes inzerci peníze pro politické strany. Také platí a také si diktují. Vlastně jsme v médiích žádný krok dopředu neudělali, svoboda médií je iluzorní.

Každé médium má někoho, kdo diktuje. Nehodlám moralizovat Aleše Hušáka. Byl prostě jen šikovný a dělal to, co mu akcionáři dovolili. A dovolili mu hodně, protože jim za všechno dobře zaplatil.

V sobotu jsem se na valné hromadě ČSTV v Nymburce dověděl, že Sazka se od roku 1997 nikdy nedostala z řetězce dluhů. Nakonec jí zlomila vaz polyfunkční megalomanská aréna ve Vysočanech, jejíž výstavbu Sazka financovala. Neměla na to, ale pokračovala v tom.

Tuto halu si přál stát a realizací pověřil tehdejšího náměstka ministryně školství, mládeže a tělovýchovy Ladislava Malého jako vládního zmocněnce a tehdejšího šéfa hokejového svazu Karla Guta. Stát se zachoval jako naivní debil a nechal je konat, jak konali. Detaily o tom, jak se likvidovala výběrová řízení (kdyby nechali halu postavit prvnímu vítězi výběrového řízení americké firmě Stadivarios, která postavila polovinu hal pro NHL a NBA a zajistila jejich rentabilitu, tak by dnes bylo všechno v klidu...), protože ti, co je vyhrávali, nechtěli nic "pustit", si teď nechám pro sebe. Vyjdu s tím v pravý čas. Někdo za to skončí v base před hranicí promlčení, ale to je, holt, život.

Do vězení se dostávají lidé za pár "čórek" nad 5000 korun, ale ti, co kasírují úplatky v desítkách milionů, dostávají státní vyznamenání, vstupují do síní slávy a jsou mezi celebritami. To ale nejde. Výsledkem však je, že halu stavěla nakonec Sazka. Jak k tomu došlo, si rovněž zatím nechám pro sebe, čas hlavního "grilování" ještě nepřišel.

První rozpočet byl v roce 2001 na 2,75 miliardy korun, v roce 2004 8,5 mld Kč, nakonec převýšil 9 mld. Nakonec s mechanismem financování, spojeným s vydáním dluhopisů se lhůtami splatnosti, vyšplhaly náklady na zhruba 21 miliard.

Bylo zcela jasné, že náklady na výstavbu haly jsou zcela nevratné, ale Aleš Hušák se choval jako grand. Po dostavbě haly v roce 2004 rozdal managementu a představenstvu zhruba miliardu korun na platech a odměnách. Tím je míněno 15 lidí managementu, 10 lidí z představenstva a 11 lidí z dozorčí rady. Všichni si žili jako lordi.

V letech 2006 až 2010 bylo utraceno přes 41 milionů za pronájem soukromých letadel, za výlety na olympiády se v letech 2004 - 2010 utratilo asi 70 milionů, na firemní ošacení padlo v letech 2008 - 2010 přes 10 milionů. V budově Sazky na Žižkově, zejména v prostorách užívaných Alešem Hušákem, visela umělecká díla v hodnotě téměř 33 milionů.

Aleš Hušák měl v letech 2007 až 2010 průměrný měsíční příjem 5 638 635 Kč, součet jeho čisté roční mzdy s odměnami v letech 2007 až 2011 je 274 787 259 Kč. Měl zajímavé osobní benefity, např. osobního kuchaře, bezlimitní částky na pohoštění, pohonné hmoty, všelijaké požitky pro členy rodiny.

Přitom sportovní svazy, jejichž roční rozpočet by spasily dva až tři miliony, dostávaly částky v řádech statisíců, nebo vůbec nic. Hušák jezdil v Bentley za šest milionů, elita Sazky v Audi A8 4.2 (6 aut) za téměř 13 milionů, k dispozici byl Hummer za 1,5 milionu, pro členy představenstva tu bylo 15 aut zn. Volvo XC 90.

Mnoho špičkových sportovců se nedočkalo žádných příspěvků na svou činnost, přestože k tomu byla Sazka ze zákona zřízena. Hradili si závody na úrovni mistrovství světa, Evropy či Světového poháru ze svého a nebo z prostředků svých osobních sponzorů. Sport finančně skomíral, ale v Sazce to jen fičelo.

Aleš Hušák seděl za stolem z palisandru (z Číny) za 1,5 milionu. Firma si koupila zámek s klášterem a pozemky v Rabštejně nad Střelou za 63 145 481 Kč, vilu s pozemkem v Nouzově za 13 365 935 Kč, moravské vinařství Kolby za 44 794 163 Kč. Sazka už byla na odpis, ale nakoupila u Trutnova pozemky za 383 613 330 Kč pro projekt Arkadia, což mělo být gigantické casino a centrum hazardních her, něco jako evropské Las Vegas. Další centrum hazardu mělo vzniknout v blízkosti Rudné u Prahy.

Základní kapitál firmy byl splacen 21. června 2006 ve výši 355 120 000 Kč. Sazka skončila v roce 2011 v bankrotu s pohledávkami, které desetinásobně přesáhly její základní jmění. K tomu všemu došlo hlavně kvůli tomu, že Aleš Hušák měl volný prostor od zkorumpovaných statutárů a zašel ještě dále - byl zamilovaný do svých vlastních rozhodnutí. A to je velmi nebezpečná kombinace.

Tak mi tedy řekněte vy, co chodíte dvakrát týdně vsadit Sportku a přitlačíte, když je ve hře velký jackpot, jestli je tohle všechno normální. Já a můj bratr jsme sázeli Sportku každý týden, protože jsme sportovci. Nečekali jsme na výhru, ale byli jsme si jisti, že podporujeme sport. Teď už nesázíme. Nepodporovali jsme totiž sport, ale Aleše Hušáka, zkorumpovaný management, představenstvo, dozorčí radu a jejich dolce vita. Byli jsme podvedeni. Stydím se za to, že jsem byl v roce 1997 zbabělcem. V roce 2012 zbabělcem už nebudu.

Pavel Skramlík, Blog.iDNES

Už pět let funguje v České Třebové senior doprava, která pomáhá starším lidem dostat se k lékaři nebo na jiná potřebná místa. Za rok uskuteční více než tři a půl tisíce výjezdů. Taxík pro důchodce, jak se mu žertem říká, si vedle klientů pochvaluje i radnice.

Za podpory města dopravu zajišťuje Český červený kříž. „Byli jsme jedni z prvních, kdo v regionu tento druh dopravy zavedli. Ročně jsme přispívali sto padesát tisíc korun, letos jsme příspěvek ještě o sto tisíc navýšili,“ uvedl českotřebovský starosta Jaroslav Zedník. A rozhodnutí nelitují.

„Musím říci, že jsme velmi, velmi spokojeni. Především lidé z domova s pečovatelskou službou nebo z domova důchodců si ji náramně pochvalují,“ dodal Zedník, podle něhož chtějí navíc v Třebové od příštího roku zavést městskou autobusovou linku, která by na senior dopravu navazovala.

„Zájem mezi lidmi určitě je a počet přepravených osob se rok od roku zvyšuje,“ uvedla koordinátorka senior dopravy v České Třebové Miroslava Kolářová. Renault Kangoo podle ní vyjíždí zhruba pětasedmdesátkrát týdně. „To je odhadem 3 600 výjezdů za rok,“ dodala.

„Já ještě jezdím třeba do Ústí normálním linkovým autobusem a nějak se o sebe postarám, ale když jsem před dvěma nebo třemi roky marodila s nohama a potřebovala do nemocnice nebo třeba jen k doktorovi na kontrolu, párkrát jsem se důchodcovským taxíkem svezla. A bylo to docela fajn, když pro mě přijeli až před barák a zase odvezli,“ vzpomíná důchodkyně Marie Sokolová.

Jezdí i rodiny s malými dětmi

Senior dopravu využívají především senioři, ale i handicapovaní nebo rodiny s malými dětmi.

„Vlastně stačí jen vytočit číslo a dopravu si domluvit. Cesta je mnohem levnější než taxík, naše vozidla jsou navíc upravena tak, aby vyhovovala i cestujícím se zdravotním postižením,“ doplňuje informace o službě ředitel Oblastního spolku Českého červeného kříže Jiří Preclík.

Pokud se domluví více lidí, mají navíc výhodu, že neplatí každý zvlášť, ale jednu cenu za celé vozidlo.

Nejčastěji jezdí klienti do nemocnice, k lékaři na kontroly, odběry a nejrůznější vyšetření. „Není ale ani nic výjimečného, že se nechají odvézt třeba ke kadeřnici, za kamarády, ale i na chatu nebo na nejrůznější akce,“ doplňuje třebovská koordinátorka Kolářová.

Kromě České Třebové a Ústí nad Orlicí využívají senior dopravu také v Lanškrouně a od tohoto týdne i ve Vysokém Mýtě. Loni jela senior dopravou ve třech městech Orlickoústecka téměř tisícovka klientů, vozidla vyrazila na téměř dvanáct a půl tisíce jízd.

Autor: Jiří K. Růžička, iDNES

Senior doprava

Provozuje se v České Třebové, Lanškrouně, Ústí nad Orlicí a ve Vysokém Mýtě. Cena permanentek: 150 Kč / 5 jízd; 290 K / 10 jízd; 410 Kč / 15 jízd

Služba je v provozu každý pracovní den od 7 do 15:30.

Objednávky: Česká Třebová a okolí, tel. 728 417 506; Ústí nad Orlicí a okolí, tel. 774 412 117; Lanškroun a okolí, tel. 773 595 126; Vysoké Mýto a okolí, tel. 773 595 125

Astrolife.cz - Je 30. dubna a na kopcích i kolem měst a vesnic se rozhoří ohně; nastane večer čarodějnic. Kdo se trochu zajímá o tradice Keltů ví, že tento večer začíná svátek zvaný Beltine. A víte o tom, že ohně zapalované 30. dubna jsou pokračováním tradic starých již několik tisíc let?

Nejstarší dochované zprávy o svátku ohňů vítajících příchod léta pocházejí z doby halštatské. Ve skutečnosti jde nejspíš o tradici mnohem starší, jen důkazy již nejsou k dispozici.

Cože to naši předkové vlastně slavili? Na přelomu končícího jara a začínajícího léta je příroda již zcela probuzená, vše je jakoby čisté, neomšelé, probouzejí se touhy milovat a plodit potomstvo; je čas lásky.

Svátkem Beltine začíná v keltském kalendáři světlá polovina roku (větší slunce – an ghrian mor); pro většinu tvorů ta lepší, vždyť je to období tepla, růstu a sklizně. Světlá polovina roku předá vládu období tmy (menší slunce – an ghrian beag) až svátkem Samain, začátkem listopadu (na naše Dušičky) … ale to je ještě daleko.

Teď začíná období tepla, plodnosti, vegetace – není tedy divu, že Beltine je svátek radostný. Jeho noc je třeba prozpívat i protančit, ale je to také doba očistných obřadů. Pro Kelty začíná čas Rohatého Boha a Paní ze Zelených Lesů.

Právě nyní je ta nejvhodnější doba pro magii, pro zakládání lesních a zahradních svatyní. Na Beltine byste také měli odměnit strážné duchy vašich domovů. Teprve v dalších dnech začnou válečná tažení, dobytek bude třeba vyhnat na letní pastviny, osít pole, ale dnes je ještě čas na zábavu a veselí.

Nejsilnějším očistným médiem je oheň. Právě ohně pálené na Beltine mají všechny živé tvory zbavit všeho nečistého, co se nashromáždilo v temném zimním období a zároveň jim dodat ochranu pro období nadcházející.

Noc patří ještě k vládě temnot a následující den již patří světlé polovině roku. Půlnoc je hranicí mezi dvěma polovinami roku. V noci je zapalována dvojice ohňů a předěl mezi nimi symbolizuje hranici mezi temnou a jasnou částí roku.

Mladí lidé ohně mohou přeskakovat, ostatní se spolu se zvířaty očistí tak, že budou mezi ohni procházet. Dobytek provádějí mezi ohni za současného zaříkávání druidové.

Tento zvyk se mezi irskými rolníky mnohde dodržuje dodnes. Symbolika hranice mezi dvěma částmi roku se v Irsku, kde se keltské tradice zachovaly nejvíce, zrcadlí v tradičním opravování plotů.

Před svátkem Beltine se mají uhasit stará ohniště. Znovu se zapálí právě až od toho čistého posvátného ohně páleného v předvečer svátku. Vedle popisů veselí, tance a zpěvu se zachovaly zprávy o některých tradičních zvycích.

Patřily mezi ně třeba soutěže mládenců ve vyhazování zapálených březových, košťat do výše (bříza je slavnostní strom Galů), stavění a hlídání májek, což se udrželo dodnes, očistné koupání či alespoň symbolické namáčení do potoka, čištění chlévů, řezání proutků jívy a polykání květů kočiček i další.

A lidé určitě jen tak neskákali a nechodili dokolečka kolem ohně; jedli k tomu pečené maso a pili medovinu a pivo; to Keltové opravdu uměli dělat a zřejmě tak i rádi činili  )). Vinná réva se v té době ještě u nás téměř nepěstovala. Ohně ovšem neměly jen účel očistný, ale také ochranný.

Noc toho dne patřila obyvatelům Jiného světa – vílám, elfům a čarodějnicím. Jejich moc v těchto dnech roste a poroste i nadále, až do letního slunovratu. A také proti nim měly ohně zapalované na návrších lidi a zvířata chránit; ochrannou funkci mají také větve jeřábu.

V den svátku Beltine prý Keltové losovali tak zvaného Zeleného krále. Ten vládl buď celý rok nebo do podzimního Samainu – či jen jednu noc. Na závěr své vlády si král vybral ze svého kmene pannu, a tu učinil ženou. Podle nejstarších pověstí pak byl zabit a jeho krví si všichni připili.

To je mělo očistit a zajistit na celý rok pevné zdraví. Krvelačné obyčeje Keltů však pravděpodobně vznikly až jako „ideologická propaganda“ církve.

Ve skutečnosti si Keltové lidských životů vážili a člověka, který pro komunitu představoval cenného bojovníka či pastevce nebo jinou pracovní sílu by nezabili zbytečně. Proto je možné, že keltská dívka sice o panenství přišla, ale krev (a také maso) pak dodal rituálně obětovaný mladý býk.

Snoubenci a dvojice zamilovaných se vydávali v předvečer svátku do lesů. Měsíc květen se pak následně stával symbolem sexuální volnosti na počest Velké matky a Rohatého boha lesů, sexuálního zasvěcování a milostných her.

V tomto období se prý uzavírala zkušební manželství na „dobu určitou“ – na rok a jeden den. Pokud svazek nefungoval, partneři se po tomto období postě rozešli.

A určitě vás teď nepřekvapí, že svátek Imbolc, který je slaven o devět měsíců později, býval spojován s rozením dětí… Děti počaté na Beltine prý byly velmi šťastné. Z těch dob nám zřejmě zbyl zvyk líbat se na prvního máje pod rozkvetlou třešní, břízou či jiným stromem.

Ještě se podívejme, z čeho název svátku, o kterém si tu povídáme, vlastně vznikl. Název se nepíše jen ve tvaru Beltine (Bel-tine), ale často také Beltene nebo Beltain, irsky Bell´tejn. První část slova, bel znamená „jasný, zářící“. Druhá část, tine, označuje oheň. Takže jasný (zářící) oheň… hezké, ne?

Data vedlejších keltských svátků, připadající na jarní a podzimní rovnodennost a letní a zimní slunovrat šlo určit na základě pozorování nebeských těles poměrně přesně. Data hlavních svátků, mezi které patří i Beltine, jednoznačná nejsou.

Nejsou to přesné poloviny období rovnodennost – slunovrat a opačně. Kdo a podle čeho datum svátku určil? Zřejmě to byla jedna z povinností druidů. Postavení nebeských těles při tom mělo význam orientační, hlavní význam zřejmě měly skutečné děje v přírodě.

Tak třeba Beltine mohl být slaven v okamžiku, kdy druid nalezl první kvítky na větvích hlohu. Dovedete si představit, milé hospodyňky, jak by vás to dneska rozhodilo? Máte napečeno, naklizeno – a hloh si klidně rozkvete až za týden…

Jenže tehdy by si nikdo netroufl honit druida válečkem na nudle po posvátném háji… V současné době se slaví Beltine 1. května (svátek sám ovšem začíná večer 30. dubna) nebo, což se v našich poměrech praktikuje poměrně méně často, v den prvního úplňku ve znamení Býka. Ten letos připadne na sobotu 27. dubna, přesněji na 5:01 ráno (letního času).

Problémy se stanovením dat keltských svátků nejlépe ilustrují odstavečky, které si dovolím ocitovat ze stránek Virtuálního Nemetonu:

Zbývá mi na konec konstatovat dvě protichůdné pravdy.

Tvrzení, že Beltine připadá každý rok na 1. květen, pokud jej definujeme (zřejmě v souladu s tvůrci tohoto svátku – Kelty) astronomicky nebo agrotechnicky, je nesmysl.

Nemáme rozumnější možnost, než s naprostou upřímností a touhou po dosažení čehosi magického tento svátek slavit všichni i nadále, (pokud se nějací celosvětově uznávaní druidi nedohodnou na jiném datu, které by bylo obecně přijato) neboť jen budeme-li jej slavit, tento svátek nastane a obohatí nás.

Noc ze 30. dubna na 1. května je také svátek i germánský – možná jste již slyšeli pojem Valpružina noc. Valpurga byla saská bohyně, které tradice připisuje patronství nad čarodějnicemi.

Zajímavé je, že slovo Valpurga znamená staročesky čarodějnice. A další zajímavost – 30. duben je ve Španělsku a Portugalsku slaven jako svátek mrtvých.

Od Keltů se přenesme trochu blíže. Církev nazývá noc ze 30. dubna na 1. května nocí Filipojakubskou, na počest svátku apoštolů Filipa a Jakuba. Je tu však jistá nesrovnalost – svátek svatého Filipa a Jakuba totiž připadá až na 3. květen.

Podle některých historiků však byl svátek na toto datum přesunut relativně nedávno. Po staletí se slavíval 1. května , a to zřejmě proto, aby mocní světci chránili tento den před temnotou pohanských obřadů.

Apoštol Jakub byl jeruzalémským biskupem, který si svou svatost vysloužil svržením z věže jeruzalémského chrámu. Svatý Filip z Betsaidy také nedopadl nejlépe – byl totiž současně ukřižován a ukamenován.

Během filipojakubské noci se měly čarodějnice slétat na kopcích a tam provozovat spolu se silami temnot nečisté, dokonce sexuální orgie.

Čarodějným dopravním prostředkem bylo samozřejmě populární koště. Do vzduchu se na koštěti nedostanete jen tak, musíte si připravit magickou mast a tou si natřít tělo, zejména oblast podpaždí, krku a břicha (tedy zřejmě místa, kde jsou soustředěny mízní uzliny).

Recept z knihy Magia Naturalis z roku 1560 uvádí, že tato mast se skládá z tuku nevinného hocha, aloe, oměje, durmanu, rulíku, topolového listu a kadidla. Kde se dá sehnat tuk nevinného hocha, to vám nepovím, ale pokud vím, tak za „letecké vize“ prý může právě ten rulík zlomocný.

Proti čarodějnicím se vrcholky kopců blokovaly účelově pálenými ohni. Ty měly osvětlit co největší část krajiny a tím čarodějnicím překazit jejich plány.

Kdyby snad nějaká čarodějnice na kopci u ohně přece jen přistála, mohla být okamžitě v ohni upálena; z toho také pochází dnešní tradice „pálení čarodejnic“. Bylo také zvykem, skákat přes žhavé uhlíky a tropit co největší hluk – čarodějnice se křiku a povyku bály a nepřiblížily se.

Původní slavnosti k oslavě svátku Beltine představovaly pro církev všechno, co se snažila potlačovat nebo alespoň „nevidět“ – lásku, sex, tanec a zpěv. Tohle všechno tradiční církevní slavnosti postrádaly.

Zelenou barvu, kterou lidé dříve v tomto období oblékali na počest Matky Země, křesťanská církev označila jako nešťastnou, protože se snažila vymýtit vše, co jen trochu zavánělo něčím, co považovala za sexuální nevázanost.

A na závěr se přenesme do doby těsně nedávné. „Váš občanský průkaz…!“ – tuto pavětu slýchala od příslušníků VB na čarodějnice generace dnešních čtyřicátníků a padesátníků velice často.

Pálení ohňů spojených s nějakými divnými slovy o čarování bylo solí v očích vládnoucí kliky minulého režimu. Zvyky téměř „vpálené v genech“ se však nedají jen tak zakázat, proto komunista máchl kyjem nad hlavou a vzpomněl si na metodiku úspěšně praktikovanou katolickou církví po staletí.

Prostě ohně čarodějnic překřtil na „ohně míru“ pořádané pod záštitou SSM v předvečer 1. máje (nebo 5. května) – a vše bylo ideologicky v pořádku.

Martin B. Vraks, věštec a vykladač run

Pravda.ru - V průběhu posledního sčítání lidu vzniklo na Sibiři politické hnutí usilující o odtržení Sibiře od Ruské federace, prohlášení Sibiřanů za samostatný národ a následné připojení Sibiře ke Spojeným státům. Hnutí je na Sibiři poměrně populární, obyvatelé Sibiře mají pocit, že „dotují“ Rusko a více Moskvě dávají, než dostávají.

V čele separatistického hnutí je sedmatřicetiletý Vladimír Kyseljov. Požaduje zbavit se vlivu Moskvy, ale sám říká, že samostatná Sibiř nemá šanci na vlastní život a řešení vidí v tom, že bude připojena ke Spojeným státům podobně jako Aljaška nebo Kalifornie.

Iniciativu lze jednoznačně chápat jako součást širších nálad, zaměřených proti současné vládě, které začaly gradovat po nedávných volbách do Ruské dumy. Ty byly podle kritiků režimu zmanipulované. Jakkoli může být hnutí, vedené Kyseljovem pouze drobnou žářící hvězdičkou na nebi ruského politického rozpuku, která stejně brzy zhasne, pro zahraniční síly, nebo sousedy Ruska budou tendence k sibiřskému separatismu v budoucnu požehnáním. Regionalismus má na Sibiři tradici a v podmínkách vleklé politické krize by mohl sílit.

Myšlenka na Moskvě nezávislé Sibiře zapadá do kontextu dnes už polozapomenutých strategických myšlenek, které byly v optimistické atmosféře pádu SSSR na počátku 90. let neseny hesly o „Commonwealthu nových demokracií, od Vancouveru, přes Vladivostok, po Tokyo.“ Klonil se k ní dokonce i americký politolog Zbigniew Brzezinski, svým způsobem zásadní protiruský stratég. A koneckonců myšlenka západní dominance v Sibiři je parafrázováním geopolitického axiomu Halforda Mackindera „kdo ovládá východní Evropu, ovládá Heartland, kdo ovládá Hertland, ovládá Světový ostrov, kdo ovládá Světový ostrov, ovládá svět.“

Světovým ostrovem je v tomto výroku myšlena Eurasie, Hertlandem „srdce“ Eurasie – Sibiř.

Světoznámý investiční expert Nassim Nichols Taleb hovoří ve svojí stejnojmenné knize o fenoménu „černých labutí“, absolutně neočekávaných událostí s významným a dosti často negativním dopadem na naše životy. Událostí, které se staly proto, že se vzpíraly většině prognostických odhadů, založených na empirických schématech. Jakkoli se dnes může zdát myšlenka války o Sibiř nejen vzdálenou, ale nereálnou,o to víc se taková věc může stát v budoucnu „černou labutí“. Sílící separatistické hnutí by bylo výzvou – nejen pro centrální ruskou vládu, ale hlavně pro Číňany i Američany. Co se týká těch druhých, nelze si představit, že americká podpora separatistům na centrálním území, bohatém na ropu, plyn a další strategické suroviny, by se v budoucnu obešla bez ozbrojeného konfliktu.

Reflex/Praha - Tak jsme si v Praze znovu užili odborářské pohlazení. Po loňském fiasku, kdy jsme si my, Pražané, díky odborářům na jeden všední den oddechli a místo práce se prošli či projeli na kole, se jich v sobotu na Václavák sjelo téměř sto tisíc.

Jako obvykle to nebylo nic moc hezkého. Už na Žižkově, kde měli sraz před průvodem na Václavák, to zle čpělo chlastem, vulgárním slovníkem a záhy i potyčkami, a to dokonce mezi samotnými odboráři. Ostatně co jiného čekat, když mnozí z nich stále berou výlet do Prahy podobně jako Britové zdejší „stag parties“? Delirium snad může výjimečně inspirovat umělce, málokdy však úředníky a dělníky.

Snad by ČSSD mohla, když jsou už delší dobu jejím pevným lidským i programovým kapitálem, i odborům nařídit, aby se jejich lidé v den podobných akcí vyvarovali všeho pitiva s vyšším objemem alkoholu než Top Topic. Nakonec i ČSSD, vědoma si potenciálu vlastních členů, si na svém posledním sjezdu zakázala chlast a šlo jí to jen k duhu! Než se večer kolektivně zpila, zvolila si dokonce i nové vedení.

Nic proti odborům. Kdysi nám vydemonstrovaly osmihodinovou pracovní dobu, takže dnes šťastně ekonomicky upadáme. Problém je, když si začnou uzurpovat politický mandát, jak rádi říkají politici. Nikdo je totiž nevolil, takže by jejich uřvaní hlavouni měli místo předčasných voleb hájit pouze zájmy těch, co jim platí příspěvky.

A těch je žalostně málo, pár set tisíc. Vědomi si toho, začali odboráři nyní argumentovat tím, že spolu s různými občanskými lobbistickými sdruženími, jako například ProAlt, kde se hodně čte Marx a sní, disponují víc než miliónem lidí.

Jenže i to je žalostně málo, ať už budete s čísly čarovat stejně zručně jako Miroslav Kalousek se složenou daňovou kvótou. Nebo přinejmenším ve srovnání s počtem lidí, kteří volí politické strany. Přes milión hlasů získala i nyní zatracovaná vládní ODS. Půlmiliónu získali komunisté a jsou v karanténě.

Chtějí-li odbory statistiky a vezmeme-li v úvahu pražskou demonstraci, pak se – ovšem velmi vzdáleně - blíží zeleným; ty volilo v posledních sněmovních volbách téměř 130 000 lidí, tedy 2,4 procenta. Takže nejsou ani ve sněmovně.

Ne že by odbory, které nyní chytře akcentují politickou korupci a po sobotě slibují i paralýzu země generální stávkou, neměly občas pravdu. Ano, žádná soudná vláda nemůže po lidech chtít, aby šetřili, zatímco se ve veřejné sféře krade jak o závod; žádná vláda by také neměla namísto jasného programu a chytrých reforem fetišizovat tupý schodek státního rozpočtu a plošné škrty. A v žádné vládě by neměli sedět nešťastníci jako Petr Bendl.

Jenže i ten je ale zřejmě lepší než vláda ČSSD a KSČM, k nimž samozřejmě počítám i odbory. V ní by byl premiérem puberťák Bohuslav Sobotka, vicepremiérem stalinista Vojtěch Filip a ministrem financí Jaroslav Zavadil, odborářský boss. Pak bychom teprve všichni viděli, kolik věci opravdu stojí, když jsou zadarmo!

Petr Holec / Reflex

Outsidermedia - Chrudimský místostarosta Miroslav Tejkl přidává svůj příspěvek do diskuze o potopeném Titanicu.

Cameronův kasovní trhák o zkáze Titaniku s di Capriem („chudý Jack“) a Kate Winsletovou („bohatá Rose“) v hlavních rolích už před lety zaplavil filmovou, mediální atd. scénu a v době blížícího se 100. výročí potopení této superlodi (14. – 15. 4. 2012) se nám jistě zas připomene - intenzivněji než v jiných dnech.

Leckdo z nás starších obyvatel českých zemí si možná v této souvislosti vzpomene na scénicky nikdy nerealizovaný český muzikál Titanic s hudbou Bohuslava Ondráčka a s texty Zdeňka Borovce, který byl věnován stejnému tématu a který byl alespoň natočen v podobě gramofonové LP desky v pražském Mozarteu v dubnu 1976. Je to deska plná krásných písniček provázaných a řazených do logických posloupností příběhu i s potřebnými zvukovými efekty … jako kdyby šlo o skutečnou nahrávku muzikálu provedeného na jevišti v „přímém přenosu“ …

K uvedené gramodesce desce mám celkem nostalgický vztah. Z nádherné písničky, kde part vystěhovalecké dívky Anny zpívá Petra Janů („Mých tisíc bratří“) mě až nádherně mrazí  - podobně jako z jiné písně v tomto případě 60. let „Přejdi Jordán“ (… řeku všech nadějí). Nezničitelná víra vystěhovalců do Ameriky, že najdou svou zem, i kdyby (v závěrečných slokách Anniny písně) až s nějakou „další lodí“, graduje pak na konci skladby v popisu bukolické idyly prostého, šťastného rodinného života, kterou hledá mladá žena Anna za oceánem – nebo kdekoli jinde. To už se jedná o zajímavě sladěný duet Anny s důstojníkem Janem, jehož part zpívá Lešek Semelka …  

V textech bylo snad až možná příliš (muzikálové písničky vznikají v roce 1976, tedy na počátku normalizace) zdůrazňováno “třídní hledisko“ týkající se nejen I., II. a III. třídy na Titanicu, ale implicitně v životě vůbec – ten věčný svár bohatých a chudých, privilegia jedněch a handicap druhých.

[[img:chrn_fullwidth:744:Potápějící se Titanic]]

Čili pokud jde o loď, tak privilegia bohatých pasažérů Titaniku a odlišný přístup k mase vystěhovalců „z podpalubí“.

Jenže texty muzikálu od Zdeňka Borovce si v tomto ohledu dost protiřečí.

Tak třeba Josef Laufer, který zpívá part prezidenta a generálního ředitele britské společnosti White Star Line, která Titanic vlastnila, Josepha Bruce Ismaye (na desce chybně označen i oslovován jako „Isman“), uprostřed muzikálu volá „no tak spusťte čluny, ale JEN pro první třídu (to slůvko JEN zdůrazněno i v tembru hlasu). Na jiných místech zas velí Karel Hála jako kapitán Edward John Smith „uzavřete podpalubí“ (kde byla chudina), „všichni zpátky – budeme střílet“(blíže o tom na konci tohoto článku).

Na druhou stranu ale tentýž Laufer-Ismay v jiném partu vysvětluje boháčům, že zlato, prachy, diamanty jim jsou nanic („nechte si je“), že jimi nelze život zaplatit („lituji, že na vás, pánové, nezbude záchranný člun“). Takže nebozí „obchodníci s diamanty“ si už jen s odevzdáním uvědomují, že je čeká jen ten poslední „obchodní kontrakt“ („… před půl pátou jednoduchý obchod se zubatou můžem uzavřít …“).

[[img:chrn_fullwidth:745:Ilustrace, zřejmě z tehdejších časopisů a novin, jak mohla vypadat evakuace pasažérů]]

A dále již zmiňovaný důstojník Jan v druhé polovině desky naopak přesvědčuje děvče ze III. přepravní třídy Annu, aby neváhala a nastoupila do člunu, kde pořád „pro pár žen a dětí ještě místa jsou“ a nakonec naléhá „poslední člun tě ještě může vzít.“  …  

Průvodní komentář Lubomíra Dorůžky, přiložený k desce, nějaký výslovně odlišný přístup k bohatým a chudým příliš nezdůrazňuje. Dorůžka hovoří hlavně o chaosu a bitvě o život, o násilnících, kteří se cpali na místa vyhrazená ženám a dětem, což svědkové potvrzují. Jak uvádí Lenka Bobíková v článku z magazínu Práva ze dne 31. 3. 2012 šlo zejména o muže skákající do člunů, tedy v okamžiku, kdy už dozor námořníků a důstojníků se střelnými zbraněmi neměl potřebný efekt

V komentáři k LP desce se navíc uvádělo, že první čluny byly poloprázdné a že tehdy bylo málo zájemců o nástup do člunu a že situace se změnila teprve poté, kdy se Titanik naklonil a všichni už naprosto jasně pochopili, že superloď nezůstane na hladině, aby mohla vyčkat příjezdu zachránců, ale že se Titanik skutečně potopí (viz z textu partu důstojníka Jana-Semelky, kde Jan zpívá „první člun i třetí, zely prázdnotou, ale teď je bitva o život“).

[[img:chrn_fullwidth:746:Záchranná loďka Titaniku fotografovaná z paluby lodě Carpathia]]

Privilegia bohatých a mocných?

Titanic byl britská obchodní loď (i když jí vlastnila firma v té době už ovládaná americkým kapitálem magnáta J. P. Morgana) - a jako taková měla jistě i „britsky vychované“ důstojníky.

Ti podle svědectví neváhali výstražně použít i střelné zbraně svých podřízených v případě, když někdo narušoval pravidla – tedy přednost žen a dětí při nastupování do záchranných člunů. Lenka Bobíková v Právu ze dne 31. 3. 2012 to považuje za samozřejmost a jen zdůrazňuje, že problém byl spíš v tom, že jeden ze dvou důstojníků, kteří řídili nastupování do člunů, neumožnil nastupovat mužům dokonce ani tehdy, kdy člun nebyl ženami a dětmi zcela obsazen (což se mu pak při vyšetřování vytýkalo).

Na Titanicu se plavili pohádkově bohatí představitele tehdejší superelity Astor a Guggenheim, kteří oba zahynuli – a není známo, že by se (alespoň tito dva nejbohatší) svému údělu vyhýbali. Spíš naopak jako v případě Benjamina Guggenheima, který sundal plovací vestu (Titanic chtěl získat Modrou stuhu, plul tedy „severní cestou“, která se mu s ohledem na kry stala osudnou a tak teplota vody byla kolem nuly – utopit se bylo možná rychlejší a milosrdnější), oblékl si své nejlepší šaty a své ženě (která se zachránila) vzkázal, že umře jako gentleman.

Prezident Ismay (který je i na pouhé LP desce scénicky nikdy neprovedeného českého muzikálu vylíčen velmi arogantně a odpudivě) sice přežil.

Stalo se tak ale údajně proto, že se právě spouštěl člun, který obsazen nebyl, ženy ani děti nebyly v blízkosti a naopak Ismay stál zrovna vedle pažení. Tato vcelku přijatelná okolnost jeho záchrany ale Ismayovi na veřejnosti nepomohla ani v nejmenším. Veřejnost, která má smysl spíš pro jednoduchá melodramatická schémata, ho zkrátka odsoudila, že nezahynul s kapitánem Smithem a stavitelem lodi Andrewsem a nějaké podrobnosti příběhu byly hluboko pod její rozlišovací schopnosti.

Ismay – který po katastrofě odstoupil z obou svých čelných funkcí ve firmě - se zhroutil a z traumatu se nikdy pořádně nevzpamatoval.

Na rodiny zahynulých věnoval – tehdy už bývalý prezident firmy – na jednotlivce skutečně obrovskou částku 10.000 tehdejších liber …

Ze svědectví vyplývá, že žádná výslovná privilegia se žen a dětí z I. a II. třídy oproti ženám z III. třídy netýkala. Doložená svědectví tedy nepotvrzují například tvrzení Lídy Kropáčkové v Britských listech (článek „Kdo by byl dáma“ ze dne 29. 6. 2006), která říká: „… Pasažéři třetí třídy - muži i ženy - byli drženi v podpalubí, aby se umožnila předností záchrana pasažérů první třídy.“ I když nemám zrovna příliš iluze o našem světě, myslím, že by asi bylo těžko představitelné, aby zejména na britské lodi bylo výslovnou praxí, že do záchranných člunů nastupují po skupinách separátně nejdřív ženy a děti z I. třídy – a pak teprve z II. a úplně nakonec z III. třídy …

Jak vyplývá ze svědeckých výpovědí, prostě všechny ženy – ať už z kterékoli přepravní třídy - bylo obtížné přesvědčit, aby se odtrhly od svých milovaných protějšků a nastoupily do záchranných člunů …

Nicméně tato vcelku známá skutečnost ještě sama o sobě těžko vysvětluje fakt, který jako by ukazoval, že přece jen nějaká privilegia existovat musela.

Proč?

Z více jak 2000 pasažérů a členů posádky se zachránilo zhruba 700 lidí, tedy třetina. A pravdou zůstává, že i procentuálně ve vztahu k celkovému počtu té které třídy, se zachránil největší podíl příslušníků první třídy, konkrétně 73 % všech pasažérů I. třídy. Příslušníků II. třídy se zachránilo 39 % z celkového počtu všech těch, kteří ke II. třídě náleželi.  A i procentuálně nejméně přežilo příslušníků III. třídy (mezipalubí) – pouhých 13 % (!) z celého poštu pasažérů III. třídy.

Je toto nějak možné vysvětlit bez existence „privilegií boháčů“?

Myslím, že ano. Důvody jsou podle mého názoru dva. Nešlo o sám fakt, že muži ze III. třídy byli prostě nějakou chudinou, ale z čistě praktického hlediska jich bylo příliš mnoho (a z obchodního hlediska to nemohlo být ani jinak). A tak se stalo, že mužům III. třídy dlouho nebyl umožňován volný pohyb mimo podpalubí (pokud neprolezli různými průlezy), protože těch z posádky bylo příliš málo, aby v případě paniky byli schopni udržet pořádek – a tak podle zásady „úzkého profilu“ mohla posádka jen účelně blokovat východy na palubu. Toto opatření by kapitán a důstojníci na Titanicu asi udělali, i kdyby byl okruh pasažérů složen jenom se zámožných – za předpokladu, že by těch zámožných bylo prostě hodně (jako tomu zřejmě bylo u lodí společnosti Cunard). No a ženy ani z té III. třídy nechtěly (stejně jako jiné ženy) své muže opouštět – na rozdíl od žen z I. a II. třídy se takto nemohly ani přiblížit ke člunům, jeřábům a důstojníkům - tedy do prostor, kde by mohly být výrazněji ovlivňovány …

… aby přece jen nastoupily …

A co je rovněž důležité, je fakt, že ze 700 pasažérů III. třídy bylo žen jenom asi 200. Takže III. třída měla nejen velký podíl, ale i absolutně velký počet ze všech 700 pasažérů „handicapovaný“ svým „mužským pohlavím“ (i pokud bereme v úvahu existenci asi 70 dětí)  

Pokud propojíme oba tyto důvody do jednoho komplexu, je zřejmé, že lze – minimálně do jisté míry - vysvětlit nerovnoměrnost v podílu zachráněných uvnitř jednotlivých tříd – bez výslovného zvýhodňování bohatých, který ostatně – jak již bylo uvedeno - nebyl přece svědky ani nijak přímo zaznamenán …

Existovala tedy na Titaniku privilegia při zachraňování?

Ale tak jistě … existovala.

V jednom, i když možná omluvitelném (viz shora), nicméně významném ohledu privilegium a handicap bezesporu existovaly.

Na jednom ze dvou boků Titaniku, mohl muž nastoupit do záchranného člunu, pokud už žádná žena a dítě z jakékoli třídy v dohledu nechtěla v dané chvíli nastoupit a člun nebyl takto zaplněn.

A této možnosti a naděje byl ovšem muž ze III. přepravní třídy, kterému bylo poměrně dlouho bráněno v přístupu na palubu, zbaven …

Původně uveřejněno na radikálním webu Outsidermedia

V Chrudimi dne 5. 4. 2012

                                                                                                    Miroslav Tejkl

Stanford University - Své stručné poselství o životě a smrti přednesl Steve Jobs ve svém fascinujícím proslovu k absolventům Stanfordovy univerizy v červnu 2005.

Steve Jobs se poprvé přiblížil smrti o rok dříve, když mu zjistili nádor na slinivce břišní; naštěstí operovatelný, jak se ukázalo ještě večer téhož dne.

Americké univerzity si zvou významné osobnosti, aby promluvily k absolventům při promoci, před jejich „odchodem do života“. V osobě Steva Jobse si tenkrát shodou okolností pozvali člověka, který formální studium opustil už po prvním semestru — měl totiž pocit, že mu předepsané předměty nic nepřinášejí a že jen mrhá úspory svých rodičů.

Steve Jobs shrnul své poselství do tří okruhů, do tří příběhů:

První se týká právě opuštění studia. Zanechat studia je hazardem v zemi, kde mezi lidmi bez diplomu a s diplomem zeje takřka třídní propast. Steve Jobs přestal být řádným studentem už po prvním semestru, ale další rok a půl se „poflakoval“ kolem a neoficiálně docházel na ty předměty, které ho zajímaly. Přespával na zemi u přátel, vracel láhve od koly, aby měl nějaké drobné, a v neděli chodil na bezplatné jídlo k Hare Kršna.

Nevěděl, jak takový „nezodpovědný“ život dopadne, ale věřil, že se to nějak poddá, nějak vyřeší. Netušil jak — ale věřil, že dobře.

Jeho první rada zní, že máme v něco věřit — v cokoli, třeba ve vlastní instinkt, nebo v osud, v karmu, ale v něco — věřit, že vše na naší životní cestě nakonec bude dávat smysl, třebaže předem jej nevidíme. Uvidíme jej až zpětně.

Druhý příběh se odvíjí od jeho vyhazovu z Applu v roce 1985. Vyhodili ho z firmy, kterou spoluzaložil. Bylo mu jen třicet a práci v Applu miloval — měl pocit, že přišel o všechno, a že selhal. Sbíral se půl roku, než si uvědomil, že může začít znovu, a založil NeXT. Firmě se sice nedařilo v prodeji počítačů, ale vyvinula NeXTstep, možná nejlépe navržený operační systém pro osobní počítače, pro který nakonec Apple NeXT koupil, aby systém — pod jménem Mac OS X — vdechl další život počítačům Apple. (iOS z něj vychází též.)

Podle Steva nemáme ani v těžkých chvílích ztrácet víru; a máme dělat to, co milujeme. Jedině tak budeme v životě spokojeni. Nikdy se nemáme smířit s ničím jiným a nemáme přestat hledat, dokud nenajdeme, co milujeme. (Anebo toho, koho milujeme — i pro život osobní to prý platí.) Jak poznáme, že jsme našli? Inu, se všemi záležitostmi srdce je tomu prý tak, že až najdeme, poznáme to.

Na závěr se Steve zaměřil na samu blízkost smrti. Už v sedmnácti si prý někde přečetl, že „prožijete‑li každý den, jako by byl váš poslední, jednou se určitě nezmýlíte“. Kdykoli se příliš mnoho dní po sobě zabýval něčím, čím by nechtěl strávit poslední den života, věděl, že něco musí změnit.

Připomínka smrti prý pomáhá v důležitých životních rozhodnutích: tváří v tvář smrti obstojí jen to důležité — najednou neznamená nic očekávání druhých ani pýcha, strach ze selhání nebo stud. Že beztak zemřeme, nemáme co ztratit a všichni už jsme nazí. Není proč nenásledovat své srdce.

 

Nikdo nechce zemřít, ale nikdo smrti nikdy neunikl. A prý je tomu tak dobře. Smrt je podle Steva nejlepším vynálezem života: odklízí staré a uvolňuje tak místo pro nové.

Náš čas je omezen, a proto bychom jej neměli plýtvat na žití života někoho jiného. Máme se vyhnout pasti nastražené tím, čemu uvěřili jiní; svůj vnitřní hlas nemáme nechat přehlušit názory ostatních; máme mít odvahu následovat své srdce a intuici — prý vědí, co doopravdy chceme, a na ničem jiném nezáleží. A máme zůstat lační a bláhoví.