Příjemné nedělní dopoledne 4. července zvalo k procházce. Kdo zamířil do parčíku za divadlo, nelitoval. V 9 hodin začínalo představení v Šapitó. Vystupovalo divadlo V Boudě z Plzně. Samotné divadlo má ještě delší tradici než Loutkářská Chrudim. Bylo založeno v roce 1928. Dlouhá léta opravdu hrálo v dřevěném baráku a od toho také vznikl jeho název. Po jeho zbourání několikrát měnilo místo svého působení. Jeho první loutky vznikaly společně s těmi pro Skupu. V Chrudimi nevystupují poprvé a také zde mají spoustu známých a kamarádů. Tentokrát přijeli s Kašpárkem. Myslím, že to byl na letošní Loutkárně první Kašpárek. Tentokrát provázel celým varieté. Přeci jenom v neděli v devět hodin ráno je dost časný začátek. Šapitó se však rychle zaplnilo. Nikdo nelitoval ranního vstávání. Mimo jiné se líbilo bravurní ovládání marionet. Možná je škoda, že soubor má jen jedno představení.

[[img:chrn_fullwidth:18331:]]

Druhé dopolední představení v Šapitó V jednom lese, v jednom domku se rychle naplnilo diváky. Ruda Hancvencl hrábl do strun a hned bylo veselo. Dokonce ho podezřívám, že mění texty podle reakcí malých diváků. Smích vlastně nepřestával. Začal Smolíčkem pacholíčkem. Hned následoval Budulínek s vegetariánskou liškou. Vše v rychlém spádu. Dokonale udržel pozornost malých  diváků po celé představení. A to je velký kumšt. Měl jsem dojem, že mu na některé akordy odpovídají vrány na okolních stromech. Snad je to i možné, jak mi potvrdil jeden muzikant. Je také možné, že některá z nich pamatuje první loutkárnu. Co my víme o vránách.

Loutkářská Chrudim se dožívá úctyhodného věku. Ve čtvrtek 1. července se zahajovalo. Bylo příjemné slunné poledne. Za divadlem se ladilo ozvučení a v šapitó se dohrála Lesní pohádka, kterou předvedlo Divadlo Praha. Ve stanech se nedalo dobře dýchat. Okolo flašinetů bylo plno. Kdo si zatočil klikou, zjistil, že to není taková sranda.

[[img:chrn_fullwidth:18281:Flašinetář, kresba Jaroslav Koreček]]

Pomalu se vše rozbíhalo. V sedmdesáti se musí začínat pomalu. Všichni byli natěšeni, co je čeká. Staří, mladí i známí se vítali se svými přáteli. Na Loutkárně jsou i ti staří mladí. Vypadalo to, jako by kovidu ani nebylo. Ve sportovní hale, kam byla přesunuta La putyka, byla srolována hrací plocha. Zhruba na polovině hřiště stály seřazené židle. Netrpělivě se čekalo na zpožděný kamion s technikou. Začalo to být napínavé. Ono postavit jeviště a vše ozvučit nějaký čas trvá. Ale kovid se připomněl. Představení se ruší. Onemocněl člen souboru. Aby toho nebylo málo, začalo strašit počasí a po průvodu končil program v  Klášterních zahradách. Některé dětí si s chutí zaskákaly hry, které byly namalovány na chodníku. Připomnělo mi to „panáka“, kterého jsme si kdysi čmárali klackem.

Závěr programu si nenechal ujít ani pan starosta. Zatímco si své jeviště balil soubor Gianluco Dr. Matteo z Neapole, který hrál Pulcinellu, začala Ohňová šou. Jakási rychlá muzika připomínající Orient rozproudila diváky. Ohně přeci jen trochu zahřály. Jednotlivá čísla navazovala rychle na sebe. Jedna tanečnice předvedla ohňový břišní tanec. Trávník před pódiem se změnil v blátíčko. Do něho vystřihla dokonalý provaz, až to mlasklo, druhá tanečnice. To ocenili taťuldové potleskem. Robátkům se nejvíce líbilo, jak si žongléři opalují plamenem ruce. Hudba náhle přestala. Na jevišti celý v bílém i s bílými židlemi začal svoje číslo artista. Vrcholem byla stojka na židlích, které si postavil na sebe. To už byli malí diváci pod jevištěm a kontrolovali, zdali se opravdu dotkl stropu.

Závěr byl  mohutný. Místo loučí použili umělci prskavky. Maminy se vrhly pro své potomky a odvlekly je z dosahu jisker. Vytvořil se hustý mrak kouře, který se pomalu sunul po větru. Kdo tam byl, rychle hledal respirátor. První den programu se projiskřil ke svému konci.

Podobně absurdní situaci by nevymyslel ani mistr absurdního dramatu, bývalý, všemi milovaný prezident Václav Havel.

Po pandemii covidu nikde ani vidu, ani slechu. Počty nově nakažených jsou již několik týdnu na tak směšných cifrách, že je snad tumfne i počet těch, kdo se spálili od sluníčka a museli vyhledat odbornou pomoc. Přesto stále nosíme na obličejích roušky a respirátory, dusíme se, opruzujeme a nadáváme. Stále jsou v platnosti i některé dokonale nesmyslné vládní předpisy, které zásadním způsobem omezují právo, které každému z nás garantuje ústava, a sice právo shromažďovací.

Aspoň že experimentální léčbu, kterou je očkování, ještě nezavedli inženýři dobra a lásky jako povinnou.

V této situaci chrudimská radnice už podruhé ruší oblíbenou Slavátorskou pouť, která je vyvrcholením léta.

Sorry, Loutkárno, ale ty to fakt nejseš.

Nabízí se myšlenky o „předposranosti“ místních politiků a falši jejich plaček nad tím, jak jim nezbylo nic jiného, než pouť opět odpískat. Mutace všeho druhu prý útočí a kdo ví, co bude na podzim. Nikdo si nechce spálit ruce a mít podíl na x-té vlně nemoci, jež prý zázračně vymýtila chřipku. Nebo se chřipka svezla s coronavirem na jedné vlně, protože soukolí výdělků farmaceutických firem už bylo dávno roztočeno?

Kdo ví.

Faktem zůstává, že ani letos se kolotoče na Resselově náměstí neobjeví, poníci u divadla trpět nebudou a dětem zbývá vydat se tam, kde mají politici více odvahy a lidem oblíbenou zábavu dopřejí.

Bylo 24. června 1942. Lidé pracující na polích viděli nad stromy valící se černý dým. Stoupal na obzoru nedaleko Včelákova. Byla válka. Všichni měli strach. Německé SS komando z Pardubic s četnictvem neprodyšně obklíčilo obec Ležáky. Čítala dvanáct domků a mlýn u rybníka Ležák. Mlýn prosperoval a byl nově přestavěn. Muži pracovali většinou v okolních lomech. Ženy byly známy svými výšivkami. V obci žilo padesát čtyři obyvatel.

 [[img:chrn_fullwidth:18226:Jaroslav Koreček, Mlýn v Ležákách, kresba]]

Němci hledali vysílačku Libuše. Ta byla shozena společně s anglickým výsadkem Silver. Nejdříve vysílala ze strojovny nedalekého lomu. Později ze mlýna v  Ležákách. Po včasném varování byla vysílačka odvezena mimo obec. Proto Němci později v obci nic nenašli. Přesto převezli muže, ženy a děti do zámečku v Pardubicích. Muži a ženy zde byli zastřeleni. Děti pak odvezli do plynových komor v Polsku. Dvě děvčátka Čulíkovy, které byly v tu dobu mimo obec, poslali do Německa na převýchovu. Po válce byly nalezeny a vrátily se zpět. Obec byla Němci vyrabována a srovnána se zemí.

Čtrnáct dní před ležáckou tragédií totéž postihlo Lidice. Následovalo další vyšetřování a přibývaly oběti. Zatčení byli zastřeleni, někteří raději spáchali sebevraždu. Vraždění ležáckých občanů bylo největší tragédií v našem kraji během druhé světové války.                          

Medardova kápě, čtyřicet dní kape. Kdo by neznal pranostiku sv. Medarda. Měl svátek v úterý 8. června.  Sv. Medard byl franským biskupem a staral se především o chudé. Svoje šaty dal slepému žebrákovi. Jako malého chlapce ho přepadla prudká bouře, ale před promoknutím ho zachránil velký orel, který se náhle zjevil na obloze a roztáhl svá křídla.

V úterý bylo krásné, slunné počasí. Zastavil se soused a ptal se, zdali bude pršet. Máš štěstí, náhodou jsem se ráno díval na synoptické mapy. Fronta se zastavila nad Anglii a začíná se mírně stáčet. Vypadá to, že nejméně tři dny pršet nebude. Je to trochu zamlžené vysokou oblačností, ale z toho déšť nehrozí. Možná nějaká bouřka. Ty ale spolehlivě rozežene podhořanský kopec. Jdu sekat, pravil soused.

[[img:chrn_fullwidth:18177:Jaroslav Koreček, Senoseč ve Škrovádě, kresba]]

Ve středu byl další horký den. Odpoledne přišla bouřka od severovýchodu, takže podhořanský kopec nezafungoval. Naštěstí se sousedovi podařilo dosušit, co posekal o víkendu. Čerstvě posekanou trávu stačilo obrátit. Ve čtvrtek opět horko k nedýchání. Odpoledne, dvě bouřky. Stihli vše dát do kup a přikrýt. V pátek dopoledne, jak přes kopírák. Jasno a horko k zalknutí. Odpoledne, bouřka vylepšená kroupami. Když okolo nás běžela sousedka s plachtou přes hlavu, aby se kryla před kroupami, otočila ji k našim oknům. Jako by tušila, že se zrovna dívám. Z očí ji šlehaly plameny, které se vyrovnaly těm nebeským. Pochybuji, že se mě ještě někdy soused zeptá na počasí.

Kácení máje je tradiční zvyk spojený s koncem května. V Chrudimi se ale čeká, až májka zakoření? Náměstí Josefa Ressela každoročně „zdobí" vysoký kmen zakončený barevným věncem. Místní stereotyp tohoto obřadu se míjí jak s tradicí, tak i se symbolikou tohoto zvyku. Svobodní muži vždy májku stavěli 1. května, pro naše předky to byla oslava mládí, lásky a plodnosti.

Zdobení a stavění májky je zvyk starý několik století, který byl spojován se zajímavým programem a stával se celospolečenskou akcí. Na mnoha místech tomu tak opravdu je i v dnešní době. Máje staví chlapci a hlídají je před mladíky z jiných vesnic. A nám podřízne májku kdo a co to bude znamenat?

Zatímco na vesnicích a malých obcích patří stavění máje většinou nezadaným chlapcům vybaveným tradiční dřevorubeckou sekyrou a pilou, aby bylo vše tak, jak se po dlouhá léta tradovalo, májka na Resselově náměstí je postavena pomocí těžké techniky bez jakékoliv vazby na naše předky.

Připouštím možná jediné, že chrudimská májka by mohla symbolizovat jaro, ale žádnou zvláštní jarní estetiku našemu náměstí opravdu nepřidává, prostě jen zbytečně stojí. A to už je 19. června, kdy byla pořízena tato fotografie! 

Záhada kolem májky konečně vyřešena. Zůstává dále na stejném místě, ale v jiném „kabátě“. Jestli toto nečekané využití bude sloužit celoročně, nelze ani odhadnout.

Na přelomu května a června budí roj včel u některých lidí opravdu přehnané obavy. Přitom je to jeden z nejkrásnějších dějů, který můžeme u včel i podle slov samotných včelařů pozorovat. Letos přichází o měsíc později. Včely nechtějí při rojení nikoho ohrožovat ani šířit strach. Mají svůj přirozený řád a žijí mírumilovně. Kvůli nevědomosti některých můžou přijít nejen včely o svůj život. Přitom nikomu nezpůsobují újmu. Pouze v případě pocitu ohrožení budou přirozeně chtít ochránit před nepřítelem svoji matku, včelí královnu. Stačí pouze dát včelám čas, aby mohly samy odletět,  zrychlení procesu rojení se nedá vynutit, můžete ale zavolat včelaře.

Pokud máte alergii na včelí jed, předpokládám, že nebudete asi vyhledávat včelí roje, abyste je zneškodnili. Spíše se jim budete chtít vyhnout, pokud máte zdravou mysl, protože víte, že včely po vás taky nepůjdou. Bývá to náhodné setkání a člověk se zpravidla lekne neznámého. Včely mají ochranné zbarvení, aby byli vidět, ale nejsou agresivní. To ale lidem, kteří podléhají Dunning-Kruger efektu nevysvětlíte, budou si dál myslet, že je včely ohrožují.

[[img:chrn_fullwidth:18144:]]

My ostatní budeme vědět, že po chladnějším počasí začíná rojová nálada hned s prvním pěkným dnem. Zkušení včelaři už ale rozpoznají rojení a dříve, než jim včely odletí, úl zvětší. Jinak jakmile teplota v úlu stoupne, včelí královna vylétne s včelami ven. Na první příhodné větvi pak společně počkají, až včelí pátračky najdou vhodné místo k přesídlení. Někdy to prý trvá třeba dvě hodiny, než najdou vhodný úkryt. Jindy musí včely čekat až do druhého dne. V medonosném váčku mají ale s sebou zásoby jen na tři dny. I to je tedy pro ně už boj o přežití. Pokud roj sedne právě na strom, u kterého chcete pořádat oslavu narozenin a nemůžete čekat, buďte ohleduplní a zavolejte včelaře. Navečer, kdy už včely nelétají, včelí roj bez újmy "sklepne" do připraveného rojáčku.

Dříve bylo rojení jediným způsobem, jak mohli včelaři svůj počet včel rozšířit, pokud se jim podařilo roj odchytit. Že někdo kouká, jako kdyby mu uletěly včely, se neříká jen tak. Včelaři si jistě oddychnou, když svoje včely včas najdou. A vy je zachráníte před smutným a zbytečným úhynem v podobě zásahu hasičů. Hasiči totiž jen první týden v červnu přijali v operačním středisku desítky telefonátů s žádostmi o zničení roje včel. Úplně zbytečně. Zavolejte raději včelaře a šiřte radost... a tak je to se vším.

[[img:chrn_fullwidth:18148:]]

Rodina je v ohrožení. Vlivů, které mají negativní vliv na její fungování a v poslední době i existenci, je nepřeberné množství. Ztráta identity mužů i žen, vytrácení chápání biologicky daných odlišností, stát, jenž dostatečně neupřednostňuje vícečetné rodiny. Ty jediné zachraňují obrovský průser, kterým je nedostatečná porodnost a z ní pramenící vymírání celých národů, český nevyjímaje.

Rozvody, potrácení nenarozených dětí, házení klacků pod nohy těm, kdo chtějí vzdělávat děti doma a odmítají státní vymývání mozků ve školách, pokračovat by se dalo takřka do nekonečna. V těchto dnech v části společnosti rezonují témata, jež předkládají nejrůznější progresivistické strany – především neomarxističtí Piráti, TOP 09, Svobodní a samozřejmě i část Hnutí ANO 2011 stále ještě ministerského předsedy Andreje Babiše.

Jde o „sňatky“ homosexuálů. Nutně je prý potřebujeme protlačit do českého právního řádu, abychom napravili tuto údajnou nespravedlnost.

Kdo se domnívá, že tato šílená a před několika lety nepředstavitelná změna chápání toho, co je rodina a kdo ji vlastně tvoří (manželství ve staročeštině znamená muž a žena, mimochodem), se netýká Chrudimě, škaredě se plete. I zdejší pirátský místostarosta Aleš Nunvář slavnostně „oddává“ lesby v kvaziobřadu, jenž má připomínat uzavírání manželství a pere se o jejich údajné právo na manželství, rodinu a snad i, nedej Bůh, děti.

Homosexualita není normální – tento prostý fakt stále ještě mohu napsat. V jiných zemích, zemích, které již „manželství“ homosexuálů do svého právního řádu začlenily, bych už nejspíše nemohl. Tedy, mohl, ale vystavil bych se hrozbě trestního stíhání. Jako třeba bývalá ministryně vnitra Finska. Ta se „opovážila“ citovat verše z Bible, aby obhájila svůj světonázor.

Začalo to dekriminalizací homosexuality, pokračovalo společenskou emancipací, následovalo registrovaným partnerstvím, „manželstvím“ a končí stíháním názorových oponentů, likvidací těch, kdo nesouhlasí. Prozatím ne fyzickou, ale opravdu na ni jednou nedojde?

V České republice se však všichni odpůrci této do nebe volající nehoráznosti nevzdávají. Existuje tu Aliance pro rodinu, která, samozřejmě, nebojuje jen proti výše zmíněným snahám progresivních politiků. Snaží se prosadit, aby ústava obsahovala ten naprosto samozřejmý fakt, že rodinu tvoří muž a žena, pořádá přednášky, debaty, účastní se evidentně cinknutých televizních pořadů – cinknutých ve prospěch „homoloby“, neskládá ruce do klína.

Většina Čechů překvapivě není tolerantní.

Je jim to jedno.

Kdo ví. Třeba jednou, až strejda Novák u piva v hospodě plácne na adresu strejdy Novotného „ty buzerante“ a následně bude svá slova muset vysvětlovat na služebně policie, mnohým dojde, co jim vlastně bylo ukradené.

Jenže to už bude pozdě.

Proseč/Pasíčka – Ekocentrum a záchranná stanice Pasíčka realizuje ekovýchovné programy a současně se ve venkovní expozici areálu můžete seznámit se zvířaty naší republiky. V době, kdy se kultura teprve znovu probouzí k životu, je výlet do bujné zeleně vítaným zpestřením. Pro jistotu si zkontrolujte ale otevírací dobu, která je prozatím jen odpoledne od 14 hodin a o víkendech.

Cestou k branám záchranné stanice vás přivítají malé neposedné veverky a neustálým pobíháním pobaví hlavně děti. Vypadají zdravé a zdravé i jsou! Vzhledem k tomu ale, že se narodily v zajetí, nemohou v přírodě přežít. Malý areál představuje hlavně ptáky, uvidíte sovy, čápy a třeba dravce, setkáte se s volně se pohybujícími pávy.

Jedním z nejstarších obyvatel stanice je spokojeně vyhlížející rys s genetickou vadou, proto se také do přírody nevrátí. V odlehlé části záchranné stanice, kam se návštěvníci nepodívají, jsou naopak nejnovější přírůstky. Za týden průměrně pracovníci řeší asi šedesát telefonátů, které se v jarním období týkají hlavně vypadlých ptačích mláďat. Často lidé z neznalosti chybují a hledají pro ptáčky pomoc zde, mnohdy však stačí ponechat raději mládě v okolí hnízda a rodiče si ho ochrání.

Stanice je vhodným místem pro ekologickou výchovu a svým zázemím poskytuje možnost školním dětem k praktickým činnostem. Okolí je zde opravdu krásné.

V Pasíčkách se setkáte se skupinkou pouhých pěti nutrií od řeky Chrudimky, které si zabydlely prostor za prosklenou stěnou a viditelně tu lenoší. Hned jedna nudu potvrdila zíváním a ukázala tak obrovské oranžové zuby. Chrudimáci nutrie pořádně vykrmili, což zamezuje jejich rozmnožování. Tím se neočekávaně potvrzuje, že i suchý rohlík od seniorů a malých dětí nakonec přispěl k záchraně vodních toků.

A jak to dopadlo se všemi odchycenými nutriemi, netuším. Člověk je před lety beztrestně vypustil do přírody, člověk je označil jako škůdce, a člověk je proto vyhubí. „Člověk by potřeboval restart …,“ podotkl výstižně jeden z ochránců.

Zmrzlí muži. Každý zahrádkář je zná. Podotýkám, že se nejedná o ty, kteří sedí v nedávno otevřených zahrádkách u hospod. O těch se bude třeba psát o několik století později jako o mučednicích. Chtěl bych připomenout svaté muže.

Pankrác, Servác, Bonifác.

Sv. Pankrác podporoval svým majetkem chudé. Byl v Římě sťat jako čtrnáctiletý. Sv. Servác, belgický biskup. Po krutém věznění zemřel na zimnici. Sv. Bonifác. Vládl v Římě jako papež. Byl dobrým pastýřem věřících. Skončil v hořící smůle. 

Sv. Žofie musela přihlížet smrti svých třech dcer. Nechali je řezat, sekat a vhodit do ohně. Do posledních chvil je posilovala ve víře v Boha. Dále o ní raději nebudu psát. Někteří by třeba ani neusnuli.

Zmrzlí přicházejí pravidelně, někdy s malým posunem. Meteorologové to různě zdůvodňují. Já věřím té verzi o utržených ledových krách. Koncem dubna většinou přicházejí třicetistupňová horka. Ty letos u nás nebyly. Kry se utrhnou a ochladí oceán. Západní proudění  k nám přinese chladný vzduch. Po Zmrzlých už je možno vysazovat květiny a zeleninu ven. Pamatuji sice, že na konci května napadlo i dvacet čísel sněhu, ale ten vydržel jen do odpoledne.

[[img:chrn_fullwidth:18076:Jaroslav Koreček, kresba]]

Kdo nestihne vysázet hned po Zmrzlících, kdy je sice ještě chladno, bude mít spousty práce udržet sadbu při životě v následujících vedrech. Doporučuji vysadit několik celerů, alespoň jeden řapíkatý, pórů a pár kousků polévkové zeleniny. O vaší zeleninové polévce si budou vyprávět ještě vnuci. Nezapomeňte také vyset červenou řepu. Předpokládám, že váš česnek je již vysoký třicet centimetrů a cibule deset. Pokud nemáte salát, který vám dozrává ve skleníku, několik sazenic dejte ven. Doporučuji kadeřavý.

Nezapomeňte na kytičky a ředkvičky. Vysejte další řádek. Děkuji těm, kteří se mně ozvali na ředkvičky. Hlavně si pěstujte vlastní zeleninu. Ona si sice po Evropě tolik nepojezdí, ale o to více chutná. Někde se již pěstovat nesmí…