Bylo trochu mlhavé sobotní dopoledne. Po večerním dešti všude mokro. Ještě, že jsme večer natáhli šapitó před loděnici. Pracovní prostor tak zůstal suchý.

V deset hodin jsme byli před loděnicí čtyři muži ve skalách a černý Labrador Ben. Galerista a sponzor Luboš Jelínek, který měl celou akci zahájit. Mistr Jan Pospíšil, který vede Mezinárodní symposium v Hořicích. Ve Škrovádě  k odbornému vedení  navíc zajišťuje nářadí a materiál. Petr Melen, badatel, který se zabývá kamennými artefakty. Dočetl se o akci Okrašlovacího spolku a vážil sem cestu od hory Říp. V duchu jsem si říkal, jaké štěstí, že jsem pozval na zahájení pana starostu Ivana Jeníka loni. Vypadalo, že se to nesejde.

[[img:chrn_fullwidth:19099:Pořadatelé pro malé sochaře přpravili i mokrou variantu]]

V tu chvílí se začali vynořovat první postavičky. O půl jedenácté pan galerista chrudimské Galerie Art,  III. Dětské sochání ve škrovádských skalách zahájil. V polední přestávce si účastníci opekli špekáčky. Díky sluníčku, kterému se podařilo prorazit mraky, pokračovali účastníci do pozdních odpoledních hodin. Pokud se vše podaří, budou jejich práce umístěny u obnovené studánky. 

[[img:chrn_fullwidth:19120:Ve Škrovádě se sešlo devět mladých sochařů]]

[[gal:19122]]

Stvořidla zná snad každý. Buď o nich slyšel, nebo četl. Foglarova Dvojka měla nedaleko tábor. Když pojedete Pacifikem z Ledče po proudu Sázavy, vystupte ve Smrčné a pokračujte po levém břehu po červené značce do Stvořidel. Půjdete podél vyhlášeného peřejnatého úseku Sázavy. S Potápkou jsme zde byli na závodech dvakrát. Vždy se děti bavily tím, že po kamenech přejdou Sázavu suchou nohou.

[[img:chrn_fullwidth:19002:Stvořidla na Sázavě, kresba Jaroslav Koreček]]

Den před tím, než jsem se na Sázavu vydal, byl zde stav bdělosti. Já jsem našel náplavy jehličí a šišek, skoro o metr výše. Když se vydáte ze Stvořidel po červené proti proudu, tak začínáte hned za kempem. Přes louku si zkrátíte veliký meandr řeky. Stezka pokračuje mezi obrovskými balvany do skalnatého kaňonu. Zanedlouho se dostanete k Rodrigově skále. Zde hoši končili svoji hru. Házeli kamarádovi míčky, které musel chytit. V jednom byl klíč. Skála je převislá a tak to nebylo jednoduché.

Nedaleko se na jednom balvanu v řece opaloval mladý pár. Ahoj volám. Konečně vidím bobra na Sázavě. Myslel jsem, že už vyšel z módy. Nám se líbí, odpovídala mávající dvojice. Došel jsem k Velké peřeji. Hučící zakalená voda se valila v zúženém korytu. Sladká to hudba pro uši vodáka. Na balvanech jsem našel čtyři křížky, těch, kteří přecenili svoje síly.

Když jsem se vracel, dvojice na balvanu již nebyla. Setkal jsem se s nimi u lávky. Tam si prohlíželi další křížky. Řeka je vždy krásná, když průzračná zurčí mezi balvany, nebo když se přes ně hnědožlutá valí. Vždy se před ní s pokorou skláním. Nemám rád, když se někdo naparuje, jak něco zdolal nebo pokořil. To jen živly, příroda to umožnila, ale jen proto, že jsi byl slušně připraven.

Pod renezanční klenbou sečského zámku se v sobotu 25. září odpoledne uskutečnil koncert chrudimského souboru Nestejskáme si.Vede ho Jenda Stejskal. Muzikanti přečkali kovidový teror současných kazisvětů. V klidu a pokoře, jak nedaleká Klokočovská lípa, o které se zmiňují ve svém pásmu ze Železných hor. Bylo plno. Největším konkurentem se stalo modré nebe nad hlavou a na tuto dobu nezvykle teplé počasí. Seč byla plná lidí, jako uprostřed sezóny. Divačkám, které převládali, byla všechna jmenovaná místa v okolí známa. Když se navíc účinkující trefili do jejich oblíbených melodií, rády se přidaly.

[[img:chrn_fullwidth:18931:Sečský zámek. Kresba Jarolava Korečka]]

Na konci po krátké přestávce byla pokřtěna Jendova poslední kniha. Také z oblasti Železných hor. Tentokrát detektivka. Jmenuje se Dobrodružství v Železných horách. Kultura se navzdory všem protivenstvím znovu zvedá z popela. Jde to pomalu a těžce. Věřím, že se to podaří. Hlavně díky takovým vlastencům jako je Jenda Stejskal a jeho skupina.

V sobotu 25.9. se lovil Mazánek. Menší z rybníku v Kunčí. Výlov rybníku je pro rybáře svátkem, na který se těší dlouhou dobu. Zhruba týden se rybník strojí. Pomalu se vypouští voda do Náveského rybníku. Ryby se nesmí zbytečně stresovat, aby se mohly pomalu stahovat k lovišti. Přitom stačí vydatný déšť a  je nutno vodu regulovat i uprostřed noci.

[[img:chrn_fullwidth:18917:Rybník Mazánek, kresba Jaroslav Koreček]]

Den před výlovem se připravují kádě, sítě, kesery. Při samotném výlovu je nutno zajistit vodu do kádí a rozvoz roztříděných ryb. Brzy ráno se začne brakovat. Rád pozoruji to dobře organizované rybářské hemžení při výlovech profesionálů. Slatiňanští rybáři se jim vyrovnají. Jak říkal hospodář spolku: Ryba letos narostla a hlavně je zdravá. Tak Petru zdar rybáři.

Kdo to nestihl, nevadí. Je pěkné počasí na vycházku. Vezměte si věci na přestrojení pro svá robátka. Co může být lepšího, než jemňoučké bahýnko z Mazánku. Třeba to budou první krůčky do rybářského spolku.

Projekt Zdravé město Chrudim a Místní agenda 21 pořádá v jednom týdnu hned tři pěkné akce a nejen pro děti. Pondělí a středa patří slavnostnímu otevření dvou venkovních hřišť a v sobotu se můžete těšit na pohodu u pikniku. Co by možná někoho mohlo na akcích překvapit, když si vše dáte do souvislosti, je pro tyto tři příležitosti opravdu zajímavé občerstvení, které má přilákat veřejnost. Nejdříve je ale potřeba říct, že organizační složkou projektu Zdravé město je sice úřad, ale zapojují se samozřejmě jak veřejnost, tak i soukromý a neziskový sektor.

[[img:chrn_fullwidth:18672:]]

Venkovní hřiště plné chodníkových her u Speciální základní školy na Školním náměstí veřejnosti představuje v pondělí 6. září v 10 hodin pohádková postava vodníka. Na závěr této akce pro děti se „bouchají rychlé špunty“. Podle některých psychologů je učit pít děti tento nápoj na pováženou, ale proti gustu žádný dišputát, vždyť účast není povinná. Podle některých „ekomatek“ jsou zase dětské šampusy plné cukru a éček.

Snad alespoň ve středu 8. září v 16 hodin se dokonale naplní myšlenka projektu se vším všudy a slavnostně a se zdravým občerstvením se otevře workoutová tělocvična v Topoli. Venkovní sestavu odcvičí zkušený lektor a diváci se mohou těšit i na ukázku pole-dance.. Na konci týdne, v sobotu 11. září, si od 15:00 na pikniku v Klášterních zahradách budete moct pochutnat především na zdravém hamburgeru. Všem se zavděčit je těžké, ne-li nemožné. Ale originální ukázky pestrého a vyváženého životního stylu v podání Zdravého města Chrudim nikdy nezklamou. Budí údiv pravidelně. Jako když se seniorům zadarmo měřil tlak. Ale funguje to už dvacet let, tak co víc si přát? Kdo by si přál změny, ten se nakonec vzdá.

Potřeboval jsem doplnit hliníkový profil. Zastavil jsem se v pardubické prodejně, kam dlouhá léta jezdím. Přiznám se, že jsem nepochodil. Na vratech byl nápis, který mě rozesmál. Hliník se přestěhoval do Mikulovic.

Humor pomalu, ale jistě mizí. O to více překvapuje u soukromé firmy. Ty to nemají zrovna jednoduché. Vydal jsem se tedy do Mikulovic za hliníkem. Projel jsem celou vesnici. Na kopečku parkovala auta. Zákazníků mají dost, řekl jsem si. Navíc všichni svátečně oblečeni. Byl to pohřeb u mikulovického kostela. Přehlédl jsem poslední panel s odbočením.

[[img:chrn_fullwidth:18658:Kostel sv. Václava v Mikulovicích. Kresba Jaroslav Koreček]]

Nakonec jsem firmu našel. Dokonce mě obsluhovala dáma, která oblíbený slogan použila. Řekla, že můj hledaný profil již v nabídce nemají. Trochu mě to mrzí, ale zase jsem se pobavil.

Do posledního týdne vykročila výstava fotografii Libora Blažka. V krásné výstavní síni v Nasavrkách si můžete prohlédnout Liborovy fotografie. Nepotřeboval procestovat světa kraj, aby vytvořil svá díla. Obdivoval a důvěrně znal své milované okolí. To jistě pozoruje z nebeské výše i nyní. Není to tak dlouho, co tam odešel po tragické nehodě. Pokusím se citovat z jednoho výstavního panelu:

„Znám tu cestu zpaměti. Prastarou alejí kolem hřebčína a pak doprava po pěšině ke Zvířecím loukám. Ticho. Čekám. Sem tam spadne žalud. V dálce slyším puštíka. Přichází noc, ale on dnes opět nepřišel. Král Slavické obory.“  

 [[img:chrn_fullwidth:18657:Fotografie Libora Blažka]]

Využijte poslední dny, kdy si můžete prohlédnout práce tohoto skromného a pracovitého umělce.

Chrudim – Prostor za Pardubskou fortnou rozkvetl do krásy. Tiskový úsek o tom hned informoval a přidal i povedené fotografie jak ze zahradnického katalogu. Co už ale přehlédli, je plevel na schodech, přerostlá tráva a vytrhané kulány hned o kousek dál, na Zlaté stezce. Jak vypadá celý prostor za Pardubskou fortnou ve skutečnosti?

[[gal:18502]]

„Půvabný květinový záhon zkrášluje i prostor za Pardubskou fortnou,“ rozplýval se nedávno tiskový úsek a upozornil na místo, na které navazuje Zlatá stezka, kde se už několikátý týden válejí popadané kmeny ztrouchnivělých stromů, jež po sobě zanechala vichřice, což by nakonec nemuselo až tak vadit, protože jsou bokem cesty a příroda si ráda poradí. Ale stopy po silném nárazu nese už dlouho i kovové zábradlí a vše nadále romanticky zahalují i žahavé kopřivy ve velikosti pralesních rostlin.

Takže, jak správně upozornil tiskový úsek: „Kolemjdoucí nahlédne do nejnižších pater zeleně, aniž by se musel sklonit – záhon je tu ve výši očí. Až se v horkém dni zastavíte na podestě schodiště k odpočinku, dívejte se pořádně. Malé zázraky najdete na každém kroku...“

[[img:chrn_fullwidth:18514:Záhon za Pardubskou fortnou z pohledu tiskového úseku.  Zdroj: Město Chrudim]]

Dnes uběhlo už 78 let od vypálení a vyvraždění obyvatel Českého Malína, vesnice, kterou založili Češi na území tehdejšího carského Ruska, dnešní západní Ukrajiny. Ve druhé polovině 19. století se tam stěhovali naši spoluobčané za vidinou lepšího živobytí, mezi nimi byli i mnozí z Východních Čech a z okresu Chrudim. Některé jejich potomky zasáhla nešťastná událost. Český Malín byla jednou z nejkrásnějších, nejbohatších a nejkulturnějšch českých vesnic na ukrajinské Volyni, založená roku 1871.

Volyňští Češi přivezli s sebou do neobydlených oblastí západní Ukrajiny kulturu. Přijeli na neobdělanou půdu, kde bylo potřeba vykácet i staleté duby. Ty byly tak široké, že se kolem nich chytlo za ruce osm dospělých lidí. Začínali z ničeho, ale brzy se dokázali vypracovat tak, že české vesnice byli plně soběstačné. Volyňáci byli vždy nekonfliktní a neutrální a do bojů mezi Poláky, Ukrajinci a Rusy a Němci se aktivně nezapojovali. Až později jich tisíce, včetně mnohých žen, vstoupily do armády ke generálu Ludvíku Svobodovi, aby bojovali za svobodu. Po druhé světové válce se většina z Volyňských Čechů vrátila do původní vlasti zpět.

Co se odehrálo v Českém Malíně?

Bylo čerstvé červencové ráno, den jako každý jiný. Svítilo slunce a lidé se připravovali do práce. Ti, kdo vyjeli na návštěvu za příbuznými nebo odjeli na trhy a nespěchali domů, ani netušili, jaké měli ten den velké štěstí. Za chvíli totiž bylo po všem. Někteří se bohužel neprozřetelně vrátili na poslední chvíli do vesnice, i když už se vědělo, že se vojsko blíží. Zkušenosti z první světové války jim říkaly, že se nemají čeho bát. To byl bohužel omyl. Je známo, že vojáci vesnici obklíčili, ven nepouštěli nikoho, dovnitř všechny. Lidé se museli shromáždit na návsi a ukázat svoje průkazy. Odděleni byli muži od starců, žen a dětí. Vojáci muže využili k odvozu malínského majetku. Do prázdných budov, včetně kostela a školy, vojáci nahnali nevinné lidi, vše polili benzínem a venku střežili, aby nikdo z plamenů neunikl. Raději nebudu popisovat konkrétní hrůzy, co následovaly. Lidé se snažili z hořících plamenů zachránit, ale Němci jim nedali šanci, neušetřili ani děti. Většina přeživších z Malína a příbuzní z okolních vesnic svoje členy rodiny „identifikovala“ v troskách podle ohořelých kusů oblečení. Některým zbyl po jejich životní lásce v prachu popela jen snubní prsten.

V srpnu téhož roku se starosta vedlejších Českých Knerut ptal na svolané schůzi, co provedli malínští občané, že vesnici takovým krutým způsobem vypálili. Odpověděl mu prý jeden generál, že se stal bohužel politováníhodný omyl. Neměčtí vojáci zde 13. července 1943 plnili rozkaz, který nebyl včas odvolán. Za tento omyl zaplatilo životem 393 nevinných lidí. 

Příjemné nedělní dopoledne 4. července zvalo k procházce. Kdo zamířil do parčíku za divadlo, nelitoval. V 9 hodin začínalo představení v Šapitó. Vystupovalo divadlo V Boudě z Plzně. Samotné divadlo má ještě delší tradici než Loutkářská Chrudim. Bylo založeno v roce 1928. Dlouhá léta opravdu hrálo v dřevěném baráku a od toho také vznikl jeho název. Po jeho zbourání několikrát měnilo místo svého působení. Jeho první loutky vznikaly společně s těmi pro Skupu. V Chrudimi nevystupují poprvé a také zde mají spoustu známých a kamarádů. Tentokrát přijeli s Kašpárkem. Myslím, že to byl na letošní Loutkárně první Kašpárek. Tentokrát provázel celým varieté. Přeci jenom v neděli v devět hodin ráno je dost časný začátek. Šapitó se však rychle zaplnilo. Nikdo nelitoval ranního vstávání. Mimo jiné se líbilo bravurní ovládání marionet. Možná je škoda, že soubor má jen jedno představení.

[[img:chrn_fullwidth:18331:]]

Druhé dopolední představení v Šapitó V jednom lese, v jednom domku se rychle naplnilo diváky. Ruda Hancvencl hrábl do strun a hned bylo veselo. Dokonce ho podezřívám, že mění texty podle reakcí malých diváků. Smích vlastně nepřestával. Začal Smolíčkem pacholíčkem. Hned následoval Budulínek s vegetariánskou liškou. Vše v rychlém spádu. Dokonale udržel pozornost malých  diváků po celé představení. A to je velký kumšt. Měl jsem dojem, že mu na některé akordy odpovídají vrány na okolních stromech. Snad je to i možné, jak mi potvrdil jeden muzikant. Je také možné, že některá z nich pamatuje první loutkárnu. Co my víme o vránách.