Přišlo první jarní větší trampské setkání v osadách na Krkance. Trampové si navzájem vyprávěli, jak se jim podařilo chatu ochránit. Zámkům se již mnoho nevěřilo. Probírala se rtuť, různě namíchána v potravinách. Někdo použil přiotrávená vnadila, někdo se prý dokonce uchýlil k jedu na krysy. Leč všechna snaha byla marná. Nezvaní návštěvníci jsou, jak trampové říkají, jádra dobrého a žaludku zvířecího.

Lesní muž Coyot si proto pořídil samostříl. Podle všelijakých praktických rádců, též trochu z vlastního důvtipu. Celá věc byla důmyslná. Když bude mít někdo zájem, jistě se o patentu dozví více. Můžeme jen prozradit, že bylo nutno v celé chatě natáhnout sítě a porušením některého z vláken samostříl spustil. Ty dny po zhotovení nástrahy spal majitel chaty spokojeně. Věda, že někdo nezvaný na návštěvu hned tak nezapomene.

[[img:chrn_fullwidth:17785:Krkanka. Kresba Jaroslava Korečka]]

Coyot má bratra Micku. Micka chtěl první zahájit sezonu. Jeho nová „růže z prérie“ se již nemohla dočkat, až ji na chatu pozve. Den byl půvabný, cesta klidná. Micka zkušeně na chatu nespěchal. Svoji novou „roštěnku“ vodil na prosluněná vyhřátá místa. Postupně si ji propracovával. Když usoudil, že je připravena dokonale, provoněná jehličím a rašícími pupeny jak z marinády koňaku s bobkovým listem, s novým kořením a stačí ji jen zprudka dodělat u do červena rozpálených kamínek, přišli k chatě. Micka ji po odemčení chaty přidržel, aby vstoupil první. Kdyby tam byl prý nějaký nezvaný lupič. Ozvala se ohlušující rána. Okolní skály ji ještě třikráte vrátily. Micka se držel za nohu. Měl štěstí, že „růže z prérie“ mu zkušeně nohu ošetřila a odvezla ho domů.

Setkání obou bratří bylo chlapské a Micka prohlásil uznale. Ten samostříl je dobrej, všechno klaplo. Kousek ho mám v noze. No, na kila se to olovo počítat nedá.

Vzpomínáte na Standovy problémy s Novičokem v Salisbury? Následně náš hrdina pomáhal na posledním Dakaru v Jižní Americe. Po návratu do vlasti zjistil, že je sledován mafií. Nad jeho chalupou dokonce několikrát přeletěl vrtulník s termo kamerou. Takže Standa ztratil klid na svoji práci. Neustále měnil místo pobytu v trojúhelníku Sněžné, Nové Město, Žďár. Pokoušel se maskovat plnovousem, ale prozrazovala ho jeho zvláštní chůze v předklonu. Nakonec byl nucen sbírat bylinky v noci. Sběr při úplňku však překvapivě prospěl kvalitě jeho nového léku. Ten se stal základem vakcíny proti Covidu 19. Navíc i proti všem jeho dalším mutacím.

[[img:chrn_fullwidth:17759:Poslední bydliště bylinkáře Standy Skřípala. Kresba Jaroslav Koreček]]

Nejdříve ho nabídl u nás a zprvu to vypadalo nadějně. Ústav na výrobu vakcín převzali Američané. Zřejmě po nátlaku farmaceutické lobby byl ústav vzápětí uzavřen. Po započítání všech nákladů vycházela cena vakcíny na tři koruny. Včetně skleničky. Obrátil se tedy na známého ruského bylinkáře Sergeje, který spolupracuje s podobným ústavem v Rusku. Problém byl, jak dopravit Standův vzorek do tohoto vysoce střeženého zařízení. Náhodou znal jednoho Ukrajince Voloďu, který zde montuje plastová okna. Jeho bratr Ivan zase vyměňuje plastová okna za dubová v ruském výzkumném ústavu. Standa umístil speciální schránku do podpatku Ivanovy boty. Na Ukrajině stačilo, aby si bratři vyměnili boty – jako dvojčata měli stejné číslo. Mezitím Standa speciálním bylinkářským kódem informoval Sergeje, v které botě je tajná schránka a jak ji vyjmout.

Jediný problém nastal s názvem vakcíny. Stará poctivá tinktura nového intenzivního vyléčení, jak ji Standa nazval, se do ruštiny těžko překládá. Sergej měl obavu, aby tento název Rusové nakonec vůbec pochopili. I to se podařilo. Použila se pouze začáteční písmena a poslední V se proměnilo v číslo. To ukazuje, na kolik mutací vakcína funguje. SPUTNIK V se v Rusku povedl. Nyní ho nabízejí celému světu.

U nás se opět potvrzuje, že doma není nikdo prorokem. Na Slovensku díky Sputniku v dokonce  padla  vláda. Při povinnosti nosit roušky a respirátory se Standa Skřípal může volně pohybovat. Na ně jsou i mafie krátké. Uvidíme, co Standa s bylinkami ve světě ještě dokáže. U nás o něho zatím  zájem není.  Alespoň dnes, 1. dubna.

Po nějaké době se vracím ke Krkance. Hlavně ke kronice osady OZOV. Ostrov zatoulaných, osada vyděděných se šerifem Caprem.

Kalendářní jaro je za námi a konečně se i oteplilo. Trampové se pomalu začnou vracet do svých chat. V předcházející zimě jich bylo zase několik vyloupeno. Proto se opět na Krkanku vracejí s jistými obavami. Dokonce se o vyloupené chaty zajímal tisk, ze kterého cituji:

„Sezona vylupování chat s příchodem trampů prakticky končí. Loni byli s krádežemi poškozeni V. Novotný z Prahy, V. Kraus z Chrasti, J. Nepovím z Chrudimi a bří Šukalové z Nasavrk. Jejich chata byla vyloupena již po jedenácté. A kdo ty krádeže páše, se dosud nepodařilo zjistit.“   

[[img:chrn_fullwidth:17692:Krkanka. Kresba Jaroslava Korečka]] 

Trampové, scházející se přes zimu na Valech, se dělí zhruba na dvě skupiny. Jedni tvrdí, že zloděje odradí mohutná petlice a velký zámek. Druzí jsou přesvědčeni, že s malým zámkem nadělají menší škody při vlámání. Dokonce jsou i tací, kteří tvrdí, že nejlépe by bylo nechat chatu otevřenou. Zatím se však nikdo takový nenašel. Na Valech se také proslýchá, že četníci chytili lupiče z loňského roku. Nedá se říci, že by někdo z trampů kamarádil s četnictvem,  a tak je to zpráva neověřená.

Capr se před Vánocemi zajel na Krkanku podívat. Aerovka se v té pustině porouchala a tak ji tam tři dny opravoval. V kronice píše o třech mrazivých nocích, jaké ještě nezažil. Přestože celou noc přikládal, chatu se mu vytopit nepodařilo.

Žádný tramp jarnímu slunci a volání divočiny neodolá. Vždyť se na Krkanku těšili celou zimu.

Oslava sv. Josefa patřila k největším oslavám roku. Pamatuji, že soused zedník se slavnostně oblékl a šel slavit. Po svatém Josefu začínala zednická sezona. Mistr říkal, že začínat na Josefa úplně stačí. Odpočinuli si tři měsíce, které jim samozřejmě nikdo neplatil. Proto se také na Josefa těšili.

Letošní oslava zřejmě pobíhala v ilegalitě. Ani zedníků se již netýká – ti pracují celý rok. Chtěl bych tedy alespoň připomenout, jak se slavilo dříve, a k tomu mi posloužil zápis z kroniky.

„Oslava čtyřicetiletého panování Jeho veličenstva Císaře a Krále F. Josefa I. konána za velkého účastenství. V 10 hodin slouženy byly bohoslužby boží. Přítomni byli Jeho jasnost kníže. F. Josef z Auspergerů, veškeré úřednictvo knížecí, sbor školský, obecní zastupitelstvo, četa ubytovaných zde dragounů i se svým nadporučíkem. Po slavnosti boží seřadil se původ s hudbou a odebral se ke škole. Byla vysazena jubilejní lípa, coby národní strom. Dle přání našeho mocnáře, upuštěno bylo od projektovaného osvětlení a dalších okázalých slavností a nákladů k tomu. Ustanovilo se, že použito bude na zajištění oděvů a obuvi pro chudou školní mládež.

[[img:chrn_fullwidth:17667:Kostel sv. Martina ve Slatiňanech. Kresba: Jaroslav Koreček]]

Dále k tomuto účelu daroval Jeho Jasnost kníže 100 zlatých a obce Slatiňany, Škrovád, Kunčí 18 zlatých, 20 korun, nadační fond pak 60 zlatých, 10 korun. Zapěna byla rakouská hymna. Provoláno třikráte sláva Císaři Pánu. Na památku tohoto jubilea založil pan František Schmoranz nadaci 100 zlatých, z které použito každoročně v den jmenin Jeho Veličenstva Císaře Pána, uděluje obecní zastupitelstvo podporu chudému, pilnému žáku školy slatiňanské.“

Až se jednou napijeme z plastových kelímků, za které město hodlá utratit 800 tisíc, jejich barva bude až druhotným problémem, v tom lepším případě. Rozhodující bude, jak vám z nich bude chutnat. Že město plánuje na svých akcích využívat pomyslně ekologické, ale, jak zároveň přiznává, i prodělečné řešení v podobě plastových kelímků, je trendem dnešní doby, který prý brání hromadění odpadu. Opak však může být pravdou. Skrývá se za tím problematická péče o plast, který bude v oběhu, ale čistí se podstatně hůře a ve výsledku je méně odolný než sklo, které se sice může rozbít, ale bakterie a viry se do jeho povrchu nezachytí.

I vratné kelímky se budou hromadit, jen to neuvidíte

Vratný kelímek je z plastu mnohem odolnějšího a silnějšího než obyčejný jednorázový. Někteří občané možná mají představu, že si za vratnou zálohu cca 50 Kč zakoupí svůj kelímek a ten budou po té smět využívat na všech budoucích akcích. To ale není tak jednoznačné, představa to bude v našich podmínkách spíše mylná. Navíc i vratný plastový kelímek má svoji životnost a nezamezí možnému šíření patogenů, spíše tomu svým problémově omyvatelným povrchem přispívá. Při poškrábání musí být vyřazen. Na trhu jsou ale i kelímky s vychytávkami v podobě třpytek, které zamezí zpozorovat okem drobné opotřebení. Vratné kelímky se budou hromadit za pultem, aby se následně mohly odborně vyčistit. Umývání kelímků zpravidla probíhá k tomu uzpůsobených speciálních myčkách.

[[img:chrn_fullwidth:17648:]]  

Kelímek je hlavně vratný, ale je i hygienicky nezávadný?

Na to neexistuje jednoznačná odpověď. Všichni pořadatelé akcí, kteří využívají vratné plastové kelímky, vědí, že je potřeba je umývat šetrně ve speciálních myčkách, aby umytí bylo dostatečné a zároveň nedošlo k jejich poškození, i když někteří výrobci líbivě uvádějí, že umývat stačí v běžné myčce. Není to úplně pravda. Na festivalech například probíhá mytí vratných plastových kelímků jednorázově přes noc.

Příkladem ožehavé situace je chtít si nechat natočit podruhé do stejného kelímku, bez výměny. Tak to totiž nefunguje. Personál vás podle vysvětlení hygienické stanice může právě v případě vratného plastového kelímku odmítnout, pokud „k tomu účelu nemá na místě uzpůsoben svůj provoz“ a to se děje ve většině restaurací, hospod, nebo cateringových venkovních akcích. Takže by jim v případě prokázání tohoto vyhovění zákazníkovi hrozila až pětitisícová pokuta.

Jaké benefity vratných plastových kelímků z toho plynou?

Kromě využití jako reklamních předmětů asi žádné. Výsledkem tedy možná budou spíše zklamaní a rozladění lidé, kteří si v dobré víře, že ušetří životní prostředí a budou pít hygienicky pouze ze svého, zakoupí plastový kelímek a následně zjistí, že to není z hygienických důvodů možné. Pomyslnému hromadění plastu se tak stejně nevyhneme, jen se bude používat delší dobu a s větším zdravotním rizikem, a jestli ho ve skutečnosti vyprodukujeme tímto způsobem méně, je otázkou k zamyšlení.

Co doporučuje Státní zdravotní ústav?

Už před rokem vydal tento úřad pokyny, jak správně a důkladně umývat použité nádobí. „Při mytí v myčkách doporučujeme, aby byl vždy použit celý mycí program s maximálním výkonem, který dané zařízení umožňuje (nejméně 55 stupňů Celsia). Teplota oplachu by neměla být nižší než 80 stupňů Celsia a mycí režim se musí nechat dojet až do konce. V provozovnách, kde nejsou k dispozici profesionální zařízení určené k mytí použitého nádobí, zejména sklenic a půllitrů (hostince, pivnice, výčepy, vinotéky), doporučujeme po důkladném umytí oplach minimálně teplou, nejlépe však horkou tekoucí vodou. Provozovatelům doporučujeme z hlediska ochrany veřejného zdraví v případě používání pro mytí sklenic tzv. spulboye používat  dezinfekční roztoky s virucidním účinkem a poté důkladně opláchnout čistou pitnou vodou,“ dočteme se z materiálu, který zveřejňuje na svých webových stránkách i Krajská hygienická stanice Pardubického kraje a pod nímž je podepsaná vedoucí Národní referenční laboratoře pro materiály určené pro styk s potravinami a pro výrobky pro děti do 3 let, Jitka Sosnovcová. Více informací k plastovým kelímkům se dočtete také v textu vydaném pražskou hygienickou stanicí s názvem Omezování plastů ve stravovacích službách z pohledu hygienika - odpovědi na časté dotazy veřejnosti.

[[img:chrn_fullwidth:17647:Zdroj: Hygienická stanice hlavního města Prahy]]

Existují rozložitelné bio kelímky, i na pivo

Není to hudba budoucnosti. Chytré kelímky, jejichž obsah můžete vypít a následně je sníst, už vymysleli studenti Zuzana Zvěřová a Miroslav Myrončuk. A v dnešní době jsou na trhu i kompostovatelné kelímky s vnitřní vrstvou z rostlinného škrobu. Pokud tedy opravdu nejde o úspory, ale o ekologii, lepší by přece bylo čepovat nápoje do opravdu ekologických, biologicky odbouratelných, jednorázových kelímků...

12. března jsem zkoušel hrabat zahradu. Půda byla mokrá, moc to nešlo. Rozhodl jsem se, že ještě počkám. Pranostika říká: Na svatého Řehoře, špatný sedlák, který neoře. Počasí se změnilo a tak čekám dodnes.

Vzpomněl jsem si na historku, kterou mi kdysi můj táta vyprávěl. Sedláci byli prostí a pokorní lidé. Pozorováním přírody a počasí získávali znalosti, které si po generace předávali. Většinou je doplňovali četbou kalendářů, které se pro venkov vydávaly. Některým stačilo ostatní sledovat a podle nich se řídit.

[[img:chrn_fullwidth:17636:Kresba: Jaroslav Koreček]]

Jednou se dohodli, že jednoho z těch pozorovatelů vytrestají tím, že si z něho vystřelí. Když se opět v neděli odpoledne sešli v hospodě, projel kolem jeden z nich. Za vozem měl zapřaženou sečku. Za rohem se vrátil na statek, kde koně odstrojil a šel do hospody. Pozorovatel tam již nebyl. Za chvíli již projížděl se sečkou kolem. A sedláci v hospodě se výborně bavili se až do večera. Když šli domů, dojel je pozorovatel, vracející se z pole. To byl pravý vrchol zábavy.

V noci začalo pršet. Koncem týdne začal déšť přecházet ve sněžení. Když se konečně dostali na pole, tak se u pozorovatele začínalo zelenat obilí.

Ono se také říká. Na svatého Řehoře, šelma sedlák neoře. Uvidíme, jak se naplní další pranostika. Mrzne-li na svatou Gertrudu (17. března), mrzne celý měsíc.

I když tam vůbec neměl být, vypadá to, že v pardubické nemocnici řádila bouře Klaus. Už při vstupu si nebylo možné nevšimnout netradiční podívané. V areálu nemocnice to vypadalo jako po větrné smršti, spoušť u informačního centra i kolem vodární věže vodojemu vyváděla některé příchozí z míry více než fronty na antigenní testy, v nemocnici zdarma.

[[img:chrn_fullwidth:17627:]]

Že se všude okolo nás kácejí stromy, není bohužel dávno nic neobvyklého... V Pardubicích dlouho běží spor o lipovou alej v ulici K Vápence, kácelo se nedávno na Haldě, podél břehů Labe, i za Hypernovou u nádraží, právě se snaží u Podkovy o záchranu posledního jasanu a zdá se, že se nad tím vším pořád pozastavují bohužel pouze aktivisté. Ale kdo navštívil dnes pardubickou nemocnici, ten se nestačil divit.

Všude byly poházené kmeny vzrostlých stromů, zrovna tak, jak dopadly na zem po přeřezání motorovou pilou. Jen hbití pracovníci v zahalených tvářích schovaných pod bílými respirátory kmitali okolo, aby práce nestála.

[[img:chrn_fullwidth:17608:]]

Když se v minulém týdnu vytvořila tlaková níže nad Atlantikem, meteorologové, kteří jí dali pojmenování „Klaus“, věštili, že bude dosahovat nárazů 100 až 170 kilometrů za hodinu, ale že střední Evropě se vydávání červených výstrah vyhne.

[[img:chrn_fullwidth:17610:]]

Než opravdu dorazil Klaus do vnitrozemí, zeslábl. Český hydrometeorologický ústav vydal 12. března výstrahu kvůli silnému jihozápadnímu větru o síle už jen 55 až 70 kilometrů za hodinu. Ale Pardubickému kraji se měl vyhnout. Necháme se překvapit, jakou rychlostí k nám doletí vyjádření z nemocnice.

[[gal:17622]]

Statistika mluví jasně. Během pár let se přiblížíme situaci, kdy bude normální potkat na každém druhém kroku osobu v seniorském věku. Co ale některým už normální dnes nepřipadne, je připustit si, že se to týká i jich. Lidé starší 65 let jsou podle údajů Českého statistického úřadu nejrychleji rostoucí skupinou obyvatelstva v Pardubickém kraji. Zatímco na přelomu tisíciletí tvořili 14 procent populace, v roce 2019 už to bylo 20 procent a od roku 2019 stoupl počet seniorů o 41 tisíc.

Místo posilování stereotypů by to chtělo osvětu

Všem jistě utkvěla v paměti úžasná činnost chrudimského Spolku Hurá na výlet, který pro seniory pořádal před koronavirovou krizí různé akce, festivaly a výlety, když ale spustil spolek minulý pátek svoje oficiální první koronavirové vysílání pro seniory, aby jak sám předseda Tomáš Martínek říká, vyplnil čas do obnovení své obvyklé činnosti, někteří zakroutili nechápavě hlavou.

[[img:chrn_fullwidth:16227:]]

A v čem vidí někteří problém? „Jsou snad všichni senioři stejní, trpí snad všichni důchodci v představách ostatních senilní demencí? Musí být v tónu moderátora opravdu cítit, že je divák klientem sociální služby, anebo je člověkem, který chce žít i v důchodovém věku naplno?“ ptá se za všechny sociální pracovnice, která si přála zůstat v anonymitě.

Jistě by mohlo být zajímavé seznámit se prostřednictvím programu Hurá TV s inspirativními lidmi, kteří se snaží i přes těžkosti stárnutí žít život naplno. Možná čeká tento nový TV program ještě mnoho transformací, jeho tvůrci jsou naštěstí změnám otevření a sami vyzývají diváky, aby s nimi sdíleli svoje postřehy, ale je potřeba taky říct, že příliš rychle hned na úvod zabředl do stereotypních představ o seniorech. A tak jim přejeme, aby sáhli k přeladění v tónu hlasu a aby měli na paměti u tvorby příštího dílu i ostatní rozmanitou populací lidí v důchodovém věku.

[[img:chrn_fullwidth:16228:]] 

Co na Hurá TV říká známá socioložka Jiřina Šiklová?

Jiřina Šiklová, které jsem se po zhlédnutí prvního dílu Hurá TV zeptala na její názor, co říká na formu a obsah nového vysílání pro seniory, mi dala za pravdu, když jsem s ní sdílela svoje dojmy. 

„Je to asi hodně ‚blboučké‘ a tím se ze starých lidí dělají zase ‚jinak‘ vyčlenění lidé,“ odpověděla, i když nejdříve zhlédla kousek vysílání jen s vypnutým zvukem. „Osobně si myslím, že tyto pořady trochu tu tematiku zjednodušují a vlastně takto oslovenou skupinu vydělují. A to je dle mne chyba. Pak to dělí i ty staré lidi na skupiny … a dává jim to hodně zjednodušenou identitu jen na podkladě věku. Vlastně to přispívá k jejich další izolaci. Jsem pro reflexi minorit, uznání či mlčení k jejich specifikám, pro třeba speciálně zaměřený pořad, ale ne pro podobné pořady, které rozdělují společnost. Sice již ne na podkladě ‚třídního původu‘ či majetkového zařazení, ale na podkladě vlastně jim nepřímo vnucených identifikačních rolí. Ale to je na delší povídání. Proto jsem třeba založila Gender Studies, ale ne Feministické studie,“ vysvětlovala svůj přístup socioložka Jiřina Šiklová (85). 

[[img:chrn_fullwidth:17568:]]

Budoucnost máme ve svých rukou?

Možná, že máte stále pocit, že to s vámi nemá nic společného, ale uvědomte si, že většina dnešní populace patří do takzvané „šedé generace“, o které mluvila Jiřina Šiklová už v roce 2008 v dokumentu České televize s názvem Vzkazy, ve kterém mimo jiné také řekla, že považuje za největší problém budoucí Evropy právě bariéry mezi věkovými skupinami, hlavně vůči starým lidem: Zatím to opravdu vypadá, že její vize se naplňuje a během ani ne dvaceti let se bude na skoro polovinu populace, čili lidi starší šedesáti let, pohlížet přes prsty. Podle Jiřiny Šiklové jsou to právě otázky předsudků a sebehodnocení, problémy, které se nedají řešit jen politickou cestou, ale hlavně výchovou a formováním postojů vůči různým generačním skupinám, jinak si lidé z různých generačních skupin přestanou brzy rozumět, nebudou se chápat: Rozdělená společnost prý bude tu druhou skupinu buď litovat, nebo nenávidět, a když s tím nezačneme zavčas něco dělat, bude to horší...

[[img:chrn_fullwidth:17569:]]

Mezinárodní den žen se začal slavit nějaký čas po stávce amerických švadlenek. Za socialistického Československa patřil k populárním svátkům. Mezi lidem byl hodně oblíben a slavilo se celý březen. Hospody nestíhaly a tanečníci leckde chyběli. V oslavách hravě překonal 1. máj. Tam se spíše pochodovalo a dále se do května neprotahoval. Ten velký, třetí svátek, byla Říjnová revoluce, slavící se v listopadu. V této době bývaly lampionové průvody a působivé ohňostroje.

[[img:chrn_fullwidth:17563:Kresba: Jaroslav Koreček]]

Doba pokročila. Mezinárodní den žen se neslaví. Možná někde tajně. Moderním ženám možná ani nechybí. Navíc se nám, jejich obdivovatelům, skrývají. V loňském roce se začaly nosit roušky. To si je ženy ještě s nadšením samy šily. Některým ladily k šatům nebo k plášťům. Dokonce jsem od jedné dámy slyšel, že ji s rouškou balí ještě více. Měla ji totiž zvláště vypracovanou. Letos byly nařízeny náhubky, tam už takový výběr není a na slavení není nálada.

[[img:chrn_fullwidth:17564:Kresba: Jaroslav Koreček]]

Přiznám se, že mi pohled na krásné ženy chybí. Přeneslo se to i do sportu. Trochu se zlepšily přenosy z alpského lyžování. Tam závodí vyhlášené krasavice. Francouzky, Italky a nyní tam máme i českou hvězdu. Chybí diváci, zato nechybí respirátory. Je to bída. Jejich tvářičky nevidíme ani při představování čísel. Marně si lámu hlavu, jak se v mrazech viry můžou šířit. Atletky jsou na tom trochu lépe. Na startu mají možnost představit se bez náhubků. Nevím, zdali se to samotným ženám líbí, či ne. Jaký názor na zakrývání mají a který převládá, se nikdy asi nedozvíme. Proto, že jsem staromilec, posílám všem ženám k jejich svátku kytičku. Některé třeba urazím a některé možná potěším...

V posledních dnech jsem slyšel od několika známých, jaký je obrovský přetlak lidí, a nejen o víkendech, v lesích. Tedy chtěl jsem spíše napsat: po řízené kůrovcové kalamitě a po odborném vedení v jejich zbytcích. Jsme snad na vrcholu pandemie, pokud se tomu nechá věřit.

Zajímavé je, že lidem i v této těžké době přibývá volného času. Zároveň se neprodlužuje provoz veřejných sportovišť do večerních hodin. Naopak. Omezují provoz i během dne. Někdy jsou sportoviště jednoduše uzavřená.

Volný čas bude dále přibývat. Lidé hledají volný prostor. Nacházejí ho v lese. Přijíždí mnoho turistů. Rodin s dětmi. Rekreačních běžců. Z cest je vytlačují cyklisté. Běžci, aby si mohli zaběhat, sportují s čelovkami večer. Není vzácností vidět bludičky v hodně pozdních večerních hodinách.

Les je také domovem zvěře. Řvouni, rozptýleni po celém lese, ji vyhánějí od krmelců a z houštin, kde se ukrývá. Je stále více vytlačována do polí. Zde nemá také žádný úkryt. Navíc na obrovských lánech se pěstuje jedna plodina. Vysoké zvěři chybí rozmanitá lesní strava a hlavně klid.

[[img:chrn_fullwidth:17529:Dnešní les. Kresba: Jaroslav Koreček]]

Srnčí říje je na konci července, nejpozději začátkem srpna. Trvá čtyřicet týdnů. Nejdůležitější jsou ale jarní měsíce. Březen, duben a květen, kdy na konci srna klade většinou dvě mladé. Myslivci tvrdí, že v letošním roce to málokteré přežije. Černá zvěř se dokáže přesunout spousty kilometrů a vyhledat zatím ještě klidná, málo přístupná místa. Spíše by ji prospěla regulace, ta je však skoro nemožná. Zpravidla se střílí večer. To si dnes žádný myslivec nedovolí.

O bludičkách jsem se již zmínil. Zdá se, že prasata mají opět navrch.