Pravým důvodem možné populační exploze potkanů ve městě určitě nebude pár nedojedených zbytků u řeky. Má to hnědou barvu a někdy to opravdu může za jejich přemnožení: Co je to? Podle posledních informací viníkem zdaleka nebudou zbytky potravy hozené pro nutrie na břehy Chrudimky, jak praví nově vyvěšené cedule, ale spíše bioodpad ve velkém, směle vonící pod víky hnědých popelnic postavených již brzy u vytipovaných domů. Osvědčila se proto jejich koncentrace na jedno místo a bezpečné uklízení pod zámek, kam se hlodavci nedostanou. Od března plánuje hnědé popelnice k vytipovaným domům zdarma i město Chrudim.

[[img:chrn_fullwidth:17321:Ilustrační foto. Nutrie.  Zdroj: Pixabay]]

Svede tedy město přemnožení potkanů na nedisciplinované nutrie? Nebo na obyvatele, kterým není lhostejný jejich osud a kvůli nimž se údajně musely nechat zvěčnit zákazy do podoby cedulí nad řekou, aby se nutrie a potkani nepřemnožili? Nebo má už jasnou strategii, jak tomu zamezit? To pravé školení o správném zacházení s odpadem teprve nastane.

Město jde s dobou a chce třídit odpad co nejvíc, což je dobře, ale možná bez včasné osvěty přibudou brzy mezi dobové snímky z krásného chrudimského maloměsta kromě nutrií u břehu řeky Chrudimky i momentky tlusťoučkých potkanů vyčnívajících z nových hnědých popelnic, až se budou labužnicky ládovat přichystanou chutnou biopotravou.

Možná už jsou na pořadníku dne další cedule! Napadá vás, jakých mouder a varování bychom se z nich mohli dočíst tentokrát? Třeba se od vás město inspiruje...

Dopředu by se hodilo malé varování, že tento článek si můžete přečíst zadarmo, ale rozhodně není pro čtenáře, kteří chtějí snadné a rychlé vysvětlení: Poslední dobou hýbe Chrudimí kauza nového vizuálního stylu. Chrudim se díky tomu zase dostala až na televizní obrazovky.

Nechci ale jako jiní rozebírat, „jak se to může všechno jenom stát…“, dumat nad kompetentností designérky, o odborné porotě nebo o systému uměleckého vzdělávání, článek nespekuluje ani o svazujícím způsobu zadávání podobných zakázek pro malá města, kterým se údajně dobrý typograf rád vyhne, ani o respektování základních pravidel kvůli veřejné soutěži, nebo kdo komu vlastně tento kšeft dohodil.

Některým vadilo poskakující písmo, které bez linky připomíná většině lidí spíše rozbitý psací stroj než stupňovitost Chrudimi či pohyb loutky. Jiní si zase stěžovali třeba na dynamický přístup zrychleného střihu videa. Všechny ale překvapila nejvíce nezvyklá kombinace barev, a kdo nezná důvod tohoto výběru, tomu se to i líbilo. Kdo ví, jak vypadá současný městský znak a prapor, čekal možná barevné sjednocení v černé, bílé a červené. Vypadá to, že hlavním cílem bylo se odlišit.

[[img:chrn_fullwidth:17281:Chrudimská veduta od Josefa Cereghettiho. Vzor barevnosti nového vizuálu města. Zdroj: Wikipedia]]

Zaměřme se společně pouze na jeden „drobný“ detail, který vidí každý, a tím je právě ona barevnost vybraná ve spojitosti s jednou chrudimskou osobností a podivná specifika Chrudimi, na která údajně nový vizuál upozorňuje. Pojďme si říct trochu podrobností, a pak ať už si o všem vytvoří vlastní obrázek čtenář sám.

Nebyl to člověk valně vzdělaný

„Od koho pochází, nevíme. Nebyl to člověk valně vzdělaný, neuměl dobře ani latinsky, ani německy, ani česky. Nebyl tedy knězem, ani učitelem latinských škol a byl spíše venkovan než měšťan; dovedl vyprávět pohádky, skládat lidové popěvky a zajímal se o včelařství. Své pomůcky, zvlášť okázalý překlad Sandrartův, si snad vypůjčil z nějaké klášterní nebo zámecké knihovny,“ napsal v roce 1957 badatel Karel Svoboda o tehdy ještě neznámém autorovi překladu Ovidiových Metamorfóz. Tím byl právě, jak později poukázali Tomáš Malý a Radka Nokkala Miltová, historička umění pocházející z Chrudimi, malíř Josef Cereghetti, psán někdy i jako Ceregetti (1722–1799).

Barevnost střech a stromů na jedné jeho kolorované perokresbě veduty města v jím sepsané chrudimské kronice zaujala o skoro tři století později autorku vítězného návrhu natolik, že ji použila v novém vizuálu.

Kdo byl tedy malíř Cereghetti (vyslovováno italsky čeregety)?

Vnuk italského štukatéra byl průměrně úspěšným umělcem, ale s manželkou Barborou Tomáškovou zplodil třináct dětí. Nedisponoval prý ani velkým majetkem a o rodinu se později jako vdovec musel postarat sám: na živobytí si kromě portrétních maleb a oltářních obrazů přivydělával i kopiemi poutních obrázků, včetně obrazu slavného chrudimského Salvátora. Obrázky prodával před chrudimským kostelem a po večerech si u svého jídelního stolu překládal různá díla světové literatury: Pohádky tisíce a jedné noci, Mandevillův cestopis, Liviovy dějiny nebo Ovidiovy Proměny, které ale nepřekládal z latinského originálu.

O kvalitě překladu se jistý badatel jménem Truhlář vyslovil roku 1887 v tom smyslu, že: „Způsob slohový jest velmi nedokonalý, pravopis přímo strašlivý.“ Pěkné ale na celém překladu je, že všude se užívá namísto zažitého německého „au“ již české obdoby „ou“. Cereghettiho překlad se od roku 1842 nacházel rovněž v knihovně Národního muzea v Praze.

Hloubku ve výběru barev raději nehledejte

Cereghetti nevyužil hlubší ikonografickou symboliku, když zvolil ve vedutě města Chrudim odstíny červené a zelené barvy. Pokud bychom chtěli barevnost nového vizuálního stylu Chrudimi čerpat ze zde vzniklých uměleckých děl, našli bychom ale lepší výběr, který by lépe korespondoval s historií i současností města?

Červenou na střechu si pravděpodobně zvolí za barvu i většina dětí, když dostane zadání namalovat dům a vedle něj strom. Nicméně nelze opomenout, jak by podotkli arteterapeuti, že kombinace červené a zelené často volí i děti zneužívané. Co vedlo k této prý jednohlasné volbě komisi složenou i z městských úředníků, není zatím jasné. Nezvyklé, ač komplementární barvy byly ale určitě zvoleny záměrně, jen bylo potřeba najít šalamounské vysvětlení.

[[img:chrn_fullwidth:17267:Kde je kašpárek nebo Tanečnice? Zdroj: Město Chrudim]]

Návrh prý promítá místní specifika

Celý nový vizuální styl musí člověku, který ví něco o historii a umění, napovědět jediné: že se na něm shodl někdo, kdo asi musel chtít všechno tohle popřít, v tom lepším případě. Zašlou slávu Chrudimi se tímto pokusem oprášit nepodařilo, ale plakáty by se dobře vyjímaly jako poutače na krátkodobou výstavu na téma: O stupeň blíž loutkám.

Muzeum loutkářských kultur má sice ve svých sbírkách loutku Tanečnice od Degase, ale spojení loutky strážníka, navíc s titulkem: ‚O stupeň blíž loutkám‘ vedle sloganu ‚O stupeň blíž historii‘ se asi nedalo odolat.

Návrh pro mě hlubší symboliku města raději postrádá. Další vysvětlování nové podoby vizuálu odkrývá spíše nechtěný snobismus a nahodilost… Ale podle toho, co uvádí Czechdesign, prý do návrhu autorka promítla „místní specifika“.

Umělec, nebo starosta?

Cereghetti kroniku pravděpodobně nesepsal na vlastní popud, ale na přání tehdejšího chrudimského starosty Karla Chocenského, se kterým měl dle badatelů zvláštní a nevyjasněný vztah. Kronika Chrudimi z roku 1771 byla uchovávaná v městském muzeu a roku 1865 se dokonce dočkala pocty být součástí odvážné uměleckohistorické výstavy k utužování národního povědomí. Zatímco dnes je dílo vnímáno i jako významný doklad regionálního dějepisectví, o tom, jak byla vnímána kronika v dobách dávno minulých, se dočteme v heslu o Cereghettim ze Slovníku naučného z roku 1862: „Sepsal historii chrudimskou, z rozličných starých kněh shledanou a v pořádek uvedenou, 1771, nemajíc ovšem veliké ceny, kromě četných obrázků, jimiž ji vyzdobil.“ 

Kulisy se mění a s tím i vizuální prezentace města. A tak například víme, že v roce 1116 byl prý městským erbem Chrudimi stříbrný štít s jednohlavým černým orlem a později třeba zase rozpolcený modrý a zlatý štít s černou orlicí se zlatým „CH“. A to je snad vše k výběru barevnosti nového vizuálu města… nebo snad ne?!

[[img:chrn_fullwidth:17280:]]

V odkaze na Cereghettiho už chybí jenom třešně

Představte si, že by mohl Cereghetti promluvit a řekl by nám, že zvolil tyto dvě barvy, protože střecha má být prostě červená a strom zelený a zrovna jiné ani neměl po ruce? Ale kdyby se tolik nepropagovala souvislost nově zvolené barevnosti vycházející ze staré perokresby, mohl více vyniknout význam zelené barvy spojené s nadějí a oranžová třeba s hojností a tvořivostí. Když už nic jiného, kromě voličů ČSSD a Zelených určitě jásají hlavně majitelé restaurací, vždyť oranžová přece vzbuzuje větší chuť k jídlu a té bude po jejich slavnostním znovuotevření hodně potřeba. Ale kdyby si ti, co navrhli spojitost s Cereghettim, zadali jeho jméno ještě do google překladače, tak jsme mohli mít v novém vizuálním stylu města i třešně. To by bylo něco pro členy humoristické Stolní společnosti Kosů chrudimských!

Člověk si po více než devíti letech práce v novinách zvykne na ledasco. Trestní oznámení od politiků však jen tak něco nepřekoná. Místostarosta manekýnem je však něco docela nového a neokoukaného. Kam se hrabou performance Romana Málka!

Článek, který jsem v reakci na inspiraci jedním ze čtenářů napsal, patří mezi nejčtenější v poslední době.

Čím to?

Možná to bude tím, že místostarostu, o němž pojednává, není moc vidět a každá zmínka o něm je tedy vítaná. Má ve své gesci odbor finanční; odbor správy majetku; odbor správní a obecní živnostenský úřad. Kdo někdy zahlédl koutkem oka přímý přenos z jednání městského zastupitelstva, dobře ví, že tato „gesce“ je v případě místostarosty poněkud formální. Dostane-li totiž dotaz, který se jeho odbornosti sice týká, ale nebyl politikem očekáván, obvyklou reakcí je: „...odpovím písemně.“ Zlí jazykové proto tvrdí, že je na radnici jen do počtu.

Jak to souvisí s článkem o místostarostově účinkování v reklamě na hotel?

Inu, zatímco v případech, kdy od něj Chrudimské noviny požadují informace týkající se provozu města, reakce nepřichází žádná – a to dokonce ani písemná – v okamžiku, kdy je Chrudimákům předložen text s fotkami místostarosty z lázní, reaguje na sociálních sítích hbitě. Jsou to zajímavě seřazené priority, chce se říci. A zajímaví lidé se kolem Petra Lichtenberga pohybují.

Chrudimské noviny před časem zveřejnily na facebooku printscrean jeho „nadupaného“ programu. Zájemce tu mohl najít žalostně poloprázdný diář politika s platem převyšujícím šedesát tisíc korun. Politika, který vždy tepal rozhazování financí z městské kasy a bezuzdné utrácení. V tomto případě si však údajný pravičák a liberál Lichtenberg nezadá s levicovými Piráty, kteří však mají dojení státních i obecních cecíků doslova v popisu práce.

Za hodně peněz málo muziky.

Zveřejnění zmiňovaného dokumentu vyprovokovalo ty z nejhrubších a nejvulgárnějších reakcí – ne od samotného politika – jaké si lze představit. Prim v nich hráli dlouholetý redaktor jednoho z místních plátků a příznivec Pirátů s touhou po vnitřní harmonii v přírodě.

Kontrolovat práci těch, kdo jsou placeni z daní, tedy peněz nás všech, se mezi kamarády místostarosty moc nenosí. Možná by se i nosilo, jenže to by tím kontrolovaným nesměl být Lichtenberg, který po volbách marně hledal svou kancelář v Pardubické ulici.

Profesionál.

Petr Lichteneberg často a rád v těchto okamžicích kontruje jakýmsi „Bahnem“. V dobách ne tak dávno minulých se totiž ve městě vyskytoval blog, který nesl název „Chrudimské bahno“. Právě tady dostávali v poněkud nekorektní formě do těla všichni, kdo jen zavadili o veřejný prostor. Dokonce i autor těchto řádků. V hlavě radního Petra Lichtenberga, se pak vytvořila idea, že autorem „Bahna“ je redaktor Chrudimských novin.

Prosté, milý Watsone.

Nejhorší na celé kauze „manekýna“ Lichteneberga je, jak správně podotkl jeden z diskutérů, její trapnost. Místostarosta, snad vinou sociální bubliny, v níž se pohybuje, nevidí, kým se stává. Ne pomalu, ale svižným krokem.

Člověkem, kterého téměř nikdo nebere a hlavně nebude brát vážně.

Připočtěte ještě nesplněné předvolební sliby a výsledek této jednoduché rovnice si může každý vypočítat sám.

4,9 %

Jaký postoj k solárním panelům na střechách domů v památkově chráněném centru města zaujímají chrudimští památkáři, jsme se zeptali přímo vedoucí úseku památkové péče, protože některé čtenáře zaujalo, jak mohlo něco takového v městské památkové zóně vůbec vzniknout. Potvrdilo se, že co oko nevidí, to srdce nebolí.

Zatímco se zdá, že v celé republice solární panely na památkově chráněných budovách a v městských památkových zónách památkáři zakazují, situace je trochu jiná a v Chrudimi mají navíc to štěstí, že se pro instalaci solárních panelů hodí zrovna ta část střechy, která není z pohledu kolemjdoucích vidět.

[[img:chrn_fullwidth:17265:]]

Tento přístup potvrdila i vedoucí úseku chrudimské památkové péče Ludmila Nováková: „Instalace fotovoltaických panelů je z hlediska památkové péče velmi sporná. K povolení přistupujeme mimořádně, a to pouze v případech, kdy se žádným způsobem tyto panely pohledově neuplatní, to znamená: nejsou z žádného místa historického centra vidět.“

Právě to „žádné pohledové neuplatnění z žádného místa historického centra" je zajímavé. Z důvodu vývoje a změn regulačního plánu městské památkové zóny, který se v minulosti upravoval právě proto, že zahrnoval i části města mimo jeho historické centrum a „znepříjemňoval“ tak práci památkářům i majitelům staveb v rekonstrukci. A trochu to připomíná i pohádku o chytré Horákyni nebo myšlenkový experiment se Schrödingerovou kočkou z kvantové mechaniky. Solární panely tam totiž jsou, ale zároveň také nejsou...

[[img:chrn_fullwidth:17246:Pohled na solární panely z údájného místa mimo historické centrum. Zdroj: Město Chrudim]]

S Petrem Kopeckým jsem se poprvé setkal ještě před tím, než se započala má veleúspěšná dráha v nejčtenějších novinách Chrudimě. Protože mám rád vše živé, co se pod sluncem hýbe, uvažoval jsem o práci v útulku pro opuštěné psy a kočky, tehdy čerstvě převedeném pod město. Job mi sice unikl, což mi dnes ani trochu nevadí, přesto jsem s Petrem hovořil. Seděl totiž v komisi, před níž se zájemci o flek snažili argumentovat, proč právě oni by měli zametat psí bobky a lovit mrouskající se kočky.

Později přicházíme do kontaktu ve chvílích, kdy potřebuji potvrdit nejrůznější informace z „města“ a týkají se jeho oboru, respektive odboru. V dobách ne tak dávno minulých měli úředníci přísný zákaz s námi hovořit, protože jsme byli zlí, zlí a špatní. Jediný, kdo nás prý dokázal zvládnout, byl zákon o svobodném přístupu k informacím a tisková mluvčí radnice Sylva Drašnarová. Ty časy jsou už pryč a dnešní vedení města komunikuje s radostí, někdy dokonce více, než je nutné.

Petr na tento zákaz kašlal.

Když bylo napsáno něco jinak, než se podle jeho názoru událo, už mi zvonil mobil a on se svým nezaměnitelným šarmem konstatoval: „Tohle jste teda posral.“ Přitom se smál, až praskaly ušní bubínky. Opačně to platilo taky. Nestalo se, že by mi telefon nezvedl. Kritický text naopak nikdy nevyvolal naštvanou reakci. Spíše bych to odhadoval na zamyšlení a snahu se chybce příště vyvarovat.

Nezapomenu na jeho telefon po proslaveném aprílovém článku, v němž jsem informoval o migrantech v hotelu Bohemia. Smál se a dával k lepšímu reakce těch, kdo se v jeho okolí nachytali. Petr totiž nebyl žádný hlupák a suchar. Vtípek dobře prohlédl, a ačkoli sám nepatřil k „vítačům“, nenechal se na udičku chytit.

Na rozdíl od jiných.

Jeho odchod mě osobně zasáhl. Jediný člověk, který mne kdy pozdravil, kdy jsem chodíval na jednání zastupitelstva. Jediný úředník, který se nás nebál. Jediný úředník, k němuž jsem měl osobní vztah.

Člověk se vždy, chca nechca, zastaví, když je konfrontován s finalitou svého lidského pinožení. Nikdo z nás neví, jak dlouho ještě. Vše, co máme, se nachází v nádobě hliněné. Stačí málo a zbude z nás duše, vzpomínka.

Čest památce statečného chlapa a dobrého člověka, Petra Kopeckého.

„Skatepark už zavřeli, teď je na řadě ještě ta prohnaná sjezdovka v Hlinsku, milášku,“ jakoby znělo z úst těm, kteří jakoby z oka Glumovi od Pána prstenů vypadli. Že by i tu sjezdovku nakonec obehnali páskami? Kdyby to šlo, někteří obyvatelé by jistě volali i po zamřížování! Ke chrudimskému skateparku se prý navíc začali sjíždět auty dokonce i opovážlivci z okolí, a to už byla pro některé místní opravdu už jen ta poslední kapka, aby nažhavili telefonní dráty a zavolali hlídku.

Po několika varováních nakonec policie přistoupila k radikálnímu kroku a použila modrobílé pásky, kterými skatepark pro veřejnost včerejším dnem obmotala: neboli uzavřela. Více než šest skejťáků zároveň na jednom prostoru bylo už příliš. Já vím, nařízení je nařízení. Chrudimskému skateparku bohužel navíc chybí dostatek sněhu, aby se to dalo svést na bezpečnost. Anebo někomu spíše více zdravého rozumu, nebo snad čerstvého vzduchu.

Připomnělo mi to ale dvě básně od Diane di Prima: Noční můry 5 a 6. V době koronavirových opatření velmi aktuální. 

[[img:chrn_fullwidth:17041:]]

 Dnes mají opět určité typy lidských bytostí žně. Třeba i ti, kteří jinak nejsou vidět a jen číhají za záclonkou a pod magickou rouškou rozkazů shůry, aby zodpovědnost nepadla přímo na ně, si troufnou a dávají průchod svým kazisvětským touhám. Tím nezpochybňuji, že někdo může mít oprávněný strach a nechce, aby se lidé někde zbytečně shlukovali. Co se ale zavře pro všechny příště, kvůli pár neukázněným jedincům? Čeho se tím mělo dosáhnout? 

A pro kazisvěty, kteří používají koronavirus jen jako záminku, aby mohli škodit, je následující fotografie: „Upozorňujeme, že následující záběry by měly některým jedincům zvednout tlak.“ Pořádně se nadechněte: Lidé se dál radují.

[[img:chrn_fullwidth:17042:Obrázek jak od Brueghela.  Zdroj: hlinecko.cz]]

Piráti se ozvali s kritikou článku, jenž referoval o tom, kterak v pondělí zastupitelstvo hlasovalo a hlasovalo, až odhlasovalo nesnižovat si příjmy.

Bod, v němž Roman Málek navrhoval snížení odměn neuvolněným – to jest těm, kteří ke svému jobu pro město mohou zvládat ještě další práci –, se rozdělil na několik dílčích hlasování. Každá jednotlivá část se tak hlasovala zvlášť a autor těchto řádků nepřesně referoval o tom, jak se Piráti k „vypouštění vlastního rybníka“ postavili.

Zatímco oba místostarostové – Nunvář se Štěpánkem – se při hlasování o snižování svých platů zdrželi (nejspíše chtěli vzbudit dojem, že jim je žinantní hlasovat o vlastních penězích; v únoru letošního roku však pro zvýšení odměn hlasovali všichni Piráti jako jeden muž), zastupitel krajský i městský, Daniel Lebduška, byl proti. Údajně proto, že za svou práci si jeho kolegové místostarostové peníze zaslouží.

Více než 37 tisíc hrubého, cca 32 tisíc korun čistého měsíčně.

Přestože jsou oba pánové ve svých funkcích neuvolněni, je veřejným tajemstvím, že svou práci dělají „na full“. Tedy jako regulérní zaměstnání. Dobrá, nebo špatná zpráva? Záleží, jako vždy, na úhlu pohledu a odpovědích na otázky: Je za Piráty po dvou letech vidět víc, než jen participativní rozpočet? 

Všem dotčeným Pirátům v každém případě náleží má omluva.

Danielu Lebduškovi, který rozhodně „nehonil lacinou popularitu“ jako jeho kolegové, ale zcela v duchu levicové doktríny Pirátské strany povstal do první linie a řekl rozhodné „ANO“ dalšímu zbytečnému dojení městské kasy na platy politiků, kteří sice líbivě žvaní a dávají na odiv svou vysokou sociální inteligenci, přesto jim skutek stále poněkud utíká.

Pavlu Štěpánkovi a Aleši Nunvářovi za dezinformaci. Své platy chtějí v současné výši, protože nejspíše žijí v domnění, že si je zaslouží. Pravda, jejich kalendáře jsou podstatně plnější než diář uvolněného místostarosty Petra Lichtenberga. Jejich práce je však stále jen prací správců majetku svěřeného jim voliči, nikoli politiků s jasnou vizí, tvrdou strategií a tahem na branku.

Pokud by byli placeni od množství frází, floskulí, slibů, mlácení prázdné slámy, memorování pouček zaslechnutých na školeních, sebejistoty politických elévů, pak si své platy bezesporu zaslouží.

Takto však jde o výsměch daňovému poplatníku, který od svého zvoleného zástupce, jemuž přispívá na plat, očekává přece jen podstatně víc.

Kde jsou ty časy, kdy nám připomínali fronty na banány. Pravda, banánů je dostatek a stojí jako brambory, jak se slibovalo… Po požáru papíren v Hartmanci se stály fronty na ruličkový toaletní papír. To byl také jeden z důvodů pro změnu vládců.

Teď jsou fronty dokonce i před poštou. Připomnělo mi to dobu, kdy jsem jako dítě školou povinné stál frontu před nedalekým řeznictvím. Stálo se ve dvojstupech na sádlo. Nikdo nevěděl, zdali se na něho dostane. Řezník zručně krájej kostky škvařeného sádla z velkého bloku. Obratně ho zabalil do mastného papíru a hodil na váhu. Vždy to bylo přesně kilo. „Jo, to v Americe, tam lijí sádlo do kanálu. Tam se jí jen maso.“ Říkal to pan Čuřík, který dělal v Americe obchodního zástupce. Proto se mu říkalo Američan. Jak ho tam tedy pečou, ptala se jedna paní. Tam ho, milá dámo, grilují. Když byl pan Čuřík obsloužen a odešel se sádlem v síťovce, debata pokračovala. Nakonec to ukončila ona dáma. Bez sádla to není možné. To by se připálilo i na grilu.

[[img:chrn_fullwidth:16926:Jo, v Americe, tam lijí sádlo do kanálu. Tam se jí jen maso, říkal pan Čuřík.]]

Dnes to tak neutíká. Stojí se s rouškami v předepsaných rozestupech. Většinou s výrazem pozůstalých, kteří jdou poslat parte svým blízkým. Zpestření přinese pouze to, když si někoho s rouškou spletete nebo když někoho nepoznáte. To je už horší. Pravda, jsou telefony.  Možná, že budeme vzpomínat i na tuto dobu v dobrém. Jo, to byla doba, kdy se ještě mohlo chodit ven.

Poslední listopadovou nedělí nám začal adventní čas. Doba přípravy na nejmilovanější svátky v roce, letos poněkud rozpačitě slavené Vánoce. Tradičně se startuje rozsvěcením vánočních stromů na náměstích, letošek nebyl výjimkou. Před novou radnicí stojí a svítí krásný stříbrný smrk.

Bohužel, letos se jeho rozsvěcení mělo obejít bez přítomnosti veřejnosti, protože ... covid. Veřejnost, respektive její část, však přece jen dorazila. On-line akci sledovalo něco přes sedm stovek zájemců.

Najdete-li si ve slovníků novotvarů slovíčko „shitstorm“, budete mít zhruba představu, co se po vložení fotek na sociální sítě starostou Františkem Pilným dělo mezi jeho „přáteli“.

Prim v tomto smyslu hrál jistý Martin Graulich, který se netajil svým rozčarováním nad tím, kolik občanů je neposlušných a nerespektuje vládní nařízení. „Podle mě měl někdo zasáhnout,“ vysdílel se Graulich ze svých pocitů na adresu neorouškovaných přítomných Chrudimáků. Zda tím „někým“ měl být pohotovostní pluk VB, respektive zásahovka Policie ČR, která se o víkendu „vyznamenala“ použitím beranidla k likvidaci nelegální párty v Praze, nebylo již zmíněno.

Graulichovi zdatně sekundovala Marika Komárková. „Je to výsměch těm, co zůstali doma a sledovali rozsvícení stromu na YouTube. Smutné. Rodiče děti odmalička vedou k porušování pravidel a nařízení,“ říká Komárková. Inu, doufejme, že paní Komárková nikdy nepřekročila v obci padesátku, mimo ni devadesát. Dávat dětem příklad takového zatraceníhodného chování, které může mít za následek vážnou dopravní nehodu s následky až fatálními, jistě nechce...

Pro forma – dodržování nesmyslných a kontraproduktivních nařízení není, pochopitelně, žádná ctnost. Je ukázkou zbabělosti a sobectví, faktické kolaborace s režimem, který se rozhodl zlikvidovat jednu třídu společnosti, a sice živnostníky. Podvolit se ze strachu, to je ještě pochopitelné. Kritizovat ale ty, kdo nejsou stejně „připosraní“?

Ano, napsal jsem několik článků, v nichž bylo poukázáno na fakt, že starosta se čas od času evidentně nechá unést a roušku odloží i v době, kdy by ji nasazenu mít měl. Starosta je však veřejně činná osoba, která nám vládní nařízení prezentuje a sama by tedy v jejich plnění měla jít příkladem. A pokud tímto příkladem být nechce, ať to vyhlásí městským rozhlasem.

Advent nám letos začíná poněkud kysele. Snad se nedočkáme doby, kdy před kostelem budou stát pánové v koženém kabátě s fedorou na hlavě a dělat si do notýsku čárečky, kolik věřících dorazilo na Půlnoční.

Jak se zdá, mnozí kabáty z vepřovice už ze skříně tahají. 

Poslanecká sněmovna schválila zrušení takzvané „superhrubé mzdy“. Tato informace je pro většinu našich spoluobčanů relevantní a především srozumitelná asi jako vzorce vysokoškolské matematiky. Lid obecný je totiž byť jen základními pojmy užívanými v ekonomice nepolíbený, a proto jim nerozumí. Novinové titulky se předhánějí s větami znějícími v duchu: „nový daňový balíček přijde na 130 miliard“. Přijde koho? Stát? Stát, který nabízí rumunské služby za norské odvody?

Prvním sdělením by však mělo být něco docela jiného než levičácké brečíky socialistů nad tím, že kraje, obce přijdou o prachy, služby bude třeba omezit. Prvním sdělením by mělo být, „jásej v mezích daných současnými omezeními, lide obecný, stát ti nechá ve šrajtofli víc peněz tak, abys ty sám mohl rozhodnout, co s nimi uděláš“. Jenže to bychom nesměli být v České republice, kde je většina elektorátu, politiků a především redakcí nejčtenějších periodik nakažena socanskou mentalitou.

Daň je prý institucionalizovaná krádež tvrdí jeden extrémní názor. Je ale opravdu tolik extrémní? Stát pod pohrůžkou pokut, a mnohdy i vězení, vybírá od svých občanů daně v tak nehorázné výši, že to nemá v historii obdoby. Metastázující sociální servis totiž vyžaduje přísun krmení a ouřada, který na to vše dohlíží, se také nepůjde pást. Potřebuje pravidelně valorizovaný příjem.

„Nulové daně z příjmu pro pracující i podnikající. Nízké daně z prodeje (jídlo ke konzumaci bez daně). Žádná daň dědická a nízká daň z majetku,“ takto to nefunguje ve vlhkých snech Svobodných, ale v jednom ze států USA, a sice ve Wyomingu. Tamější lidé jsou totiž zvyklí o svých penězích a jejich využití rozhodovat sami. Nejspíš si stále urputně myslí, že jde o znak dospělého člověka, a nepoznali „výhody“ toho, co nabízí česká byrokratická mašinka.

Aby nedošlo k mýlce – nejsem pravičák, kapitalismus se mi hnusí stejně, jako se mi hnusí socialismus. Jeden okrádá bohaté, druhý chudé. Existuje zde, díky Bohu, střední cesta, která bývá označovaná za „distributivismus“. Většina současných progresivních nápadů a ideologií je totiž šířena a štědře podporována nikým nekontrolovanými nadnárodními molochy, v nichž se usídlil neomarxismus jako neoficiální doktrína. Přímý důsledek volného trhu.

Nemyslím si, že zrušení superhrubé mzdy nebude stát kompenzovat nějakou novou daní, která by výpadek v příjmech alespoň částečně nahradila. Babiš není pravičák, pravicová není ani opoziční ODS. Přesto jde o zajímavý výsledek, byť notně pokroucený médii.

Ale to už je zde tradicí.