Není žádným tajemstvím, že názory politiků před volbami a po nich se mnohdy diametrálně liší. Tito lidé jsou totiž schopni naslibovat svým potenciálním příznivcům takřka cokoliv, což bývá předmětem vtipů těch, kdo nedisponují krátkou pamětí průměrného voliče.

Nejinak je tomu v Chrudimi.

Svou touhou po úsporách byli známi, a snad stále ještě jsou, místní členové a sympatizanti Strany svobodných občanů. Členem strany, který zasedá v nejužším vedení města, zůstává však už jen místostarosta Petr Lichtenberg, protože idealistický liberál Josef Káles mladší ji po vnitřních rozmíškách svých spolustraníků opustil. Svobodné totiž potkal podobný osud jako většinu ostatních partají. S jediným rozdílem – nikdy nebyli a s velkou pravděpodobností ani nebudou těmi, kdo bude určovat směřování celé země z nejvyšších příček politického žebříku. Zůstávají marginální stranou, jakkoli na určité finance si po volbách samozřejmě ze státního cecíku také přijdou. Zůstávají stranou, v níž zvítězily síly pragmatiků nad idealisty. 

Svobodní, spojení dnes ve vedení města s nezávislými kandidáty a obdobně živořící stranou TOP 09, horovali před posledními komunálními volbami pro zmiňované šetření s „erárními“ penězi. Krátce po skončení volebního kolotoče a po ustavení nové radniční koalice se však ukázalo, že to s tím utahováním opasku městské kase nebude zase tak horké. Dobré posty v radě a v případě Lichtenberga i nezanedbatelné finanční vylepšení soukromých financí prostřednictvím štědrého platu prvního místostarosty Svobodným jako kritikům rozhazování spolehlivě zavřelo ústa.

Není proto divu, že na posledních jednáních městského zastupitelstva to byl právě bývalý Svobodný Káles, kdo přišel s ne zrovna levným návrhem na „jednotný vizuální styl města“. Jistě, Josef Káles mladší si toto téma vzal za „svazácký úkol“, pročež též předsedá komisi pro komunikaci rady města. Komisi, která se dle údajů z městského webu sešla letos jednou. V únoru.

Jednotný „vizuál“ je totiž natolik palčivým problémem, že se pravidelně umisťuje i v „Desateru problémů města“. Tedy, neumisťuje, ale uvažovaný až půl milion korun, o něž si Káles de facto řekl, by toto zdání mohl směle vzbudit.

Coronavirus a výpadek příjmů zatne městskému rozpočtu na další roky pořádnou sekeru do futer. Šéfka finančního odboru Hana Vránová proto pánům z finančního výboru města doporučila, aby svým kolegům – městským zastupitelům – tlumočili naléhavý vzkaz, jehož znění dokáže predikovat absolvent základní školy: JE TŘEBA ŠETŘIT.

Bez jednotného vizuálního stylu se Chrudim obešla ne celá desetiletí, ale staletí. Vlastně ho vůbec nepotřebuje, protože – přestože na to čas od času brblají – Chrudimáci mají rádi maloměstský klid svého města a nechtějí v něm víc turistů, autobusy zabírající parkovací místa, nepořádek v ulicích z odhozených plastových kelímků...

Krása přírody a lidské společnosti tkví v její rozmanitosti.

Zglajchšaltované vizuály jsou sice „in“, moderní, ale naprosto zbytečné.

Staré české přísloví říká, že „košile je bližší než kabát“. Zdánlivě se jedná o samozřejmé konstatování z oblasti oblékání, každý ale dobře ví, oč v tomto moudru běží. Nejbližším bližním je pro většinu z nás naše nejužší rodina, tedy manžel/manželka, děti, vlastní rodiče, prarodiče, sourozenci a tak dále.

Širší rodinou jsou nám potom naši sousedé, máme-li s nimi, samozřejmě, dobré vztahy. Pokud postoupíme o další „level“, bereme často za své i ty, kdo s námi sdílejí společné bydliště, společné město. Právě mnohdy až nezdravý patriotismus obyvatel Chrudimě je často předmětem diskusí s „přespolními“, kteří ho příliš nechápou. Kdo se tu však narodil, tomu obvykle město nad Chrudimkou navždy a definitivně uzmulo srdce a vložilo ho někam do středu Resselova náměstí.

[[img:chrn_fullwidth:1178:]]

Existují i odrodilci, na něž bychom měli pohlížet se zdravou dávkou maloměstské zášti. Jedním z těch, komu byla Chrudim pravděpodobně „šmafů“, je místní nejznámější rodák, německy mluvící lesník a vynálezce lodního šroubu, chceme-li tomu věřit. Po svém rodném městě podle všeho v daleké Lublani ani nevzdechl. Přesto ho každý správný Chrudimák miluje a předkládá jako symbol životního úspěchu.

Zájmy města, v němž jsem se narodil, odkud pocházím a kde bydlím, by měly být vlastní také politikům. Jedním z těch, jimž je bližší košile ministerského předsedy a jeho přímých podřízených, je místní lékař a městský zastupitel David Kasal.

Tento politik, jenž nejprve zkoušel, podobně jako současný starosta František Pilný, štěstí v neúspěšném projektu Víta Bárty, ve „straně“ Věci veřejné, svým hlasováním o senátním návrhu vrazil Chrudimákům dýku do zad. Jeho jednání, kdy upřednostnil státní kasu před tou chrudimskou, sleduje obyčejný člověk s ústy otevřenými.

Poslanec – jaký je kořen tohoto slova? Jde o člověka, jehož jeho voliči – lidé, kteří mu důvěřují –, pošlou do daleké Prahy, aby zastupoval jejich zájmy? Nebo o muže, kterého vládnoucí strana pošle do míst, v nichž byl zvolen, aby tam působil v duchu politiky, jíž momentální páni a vládci České republiky zastávají? 

Odpověz si sám, milý čtenáři, který význam více odpovídá tvému smýšlení. A odpověz si rovněž, zda David Kasal toto naplňuje do posledního písmene. 

Počasí zatím festivalu přeje. Možná se mi to jen zdá, ale dění kolem divadla je klidnější. Návštěvníků je zhruba stejně, ale připadají mi ohleduplnější. Nespěchají, nikam se netlačí. Děti se koupou v náhonu, okolo jsou rozloženy deky. Maminy nejsou nervózní, babičkám to s vnoučky sluší. Možná ubylo stánků, ale jejich počet se během Loutkárny také mění.

[[img:chrn_fullwidth:16153:Italova pizzerie, kresba: Jaroslav Koreček]]

Čadící komínek pojízdné pece na pizzu láká k Italovi. Říkalo se, že mladý Ital v létě nepracuje a v zimě tančí. Jak je vidět, časy se mění. Kávu u něho máte za deset korun a italská pizza je prý lacinější než česká. Navíc pečená na dřevu. Obslouží vás usměvavá, krásná dívka. Sama o sobě přitahuje zájemce. Nedaleko se dva dohadovali, zdali je to Italka, která dobře mluví česky, nebo Češka dobře mluvící italsky. Každopádně by nebylo dobré, aby nám Italové vyzobali to nejhezčí, co tady máme.

V pátek pokračovala Loutkářská Chrudim představením Malého prince na velké scéně Pippichova divadla. Uvádělo ji Studio dva. Troufám si tvrdit, že na hru Antoinea de Saint-Exupéryho Malý princ by měl být divák trochu připraven. Byl jsem zvědav na reakci publika. Skládalo se od malých po hodně zralé návštěvníky. Hlediště bylo zaplněno již dlouhou dobu před zahájením představení. Po zatmění hlediště poprosil Jan Cína diváky, aby vnímali především srdcem. Teprve poté se opona otevřela. Mohutná kupole zabírala celé jeviště. Byla zaplněna kovovými artefakty. Celé mi to připadalo jak sterilní operační sál.

[[img:chrn_fullwidth:16152:Malý princ Studia dva, kresba: Jaroslav Koreček]]

Poté si Malý princ oblékl bílý overal a stal se součásti scény. Malí diváci ho přímo hltali. Jeho pohyb po jevišti, to nebyl tanec, to byl místy výkon cirkusového artisty. Vzápětí se proměnil v malý bílý uzlíček. Vše dokonale podmalováno symfonickou hudbou. V kupoli rotovaly hvězdy, které měnily svou barvu, a to díky dokonalému nasvícení. Nedivil bych se, kdyby se někdo postavil na okraj balkonu a přidal se k hvězdnému tanci. Laskání se s květem růže, aby se posléze její okvětní lístky snášely zpět na jeviště. Vše doplněno dokonalým pěveckým projevem. Jednotlivé výkony by si zasloužily potlesk. Toho se ale nikdo během více než hodinového představení neodvážil. Pověst, která toto představení předcházela, nelhala.

První představení, které jsem stihl a hlavně jsem si ho nechtěl nechat ujít, bylo Proč se 27. dubna nikam nejezdí. Soubor Teatro Truhla se pustil do trampírny. Na osadách se loutkové divadlo ještě občas hraje, ale trampskou loutkovou hru jsem viděl poprvé. Děj provází diváka od bouřlivého rozmachu trampinku po jeho současný, nu řekněme útlum. Vše se odehrávalo kolem dostavěného Hezounova srubu. Velice působivé bylo plápolání ohně a zpívajících trampů kolem něho. Vše bylo podmalováno decentní kytarou a bendžem. Možná, že bylo té tmy příliš. Většina dětských diváků opustila hlediště – i když, ono jich tam moc nebylo. Romantika asi již netáhne.

Každý soubor má své diváky, kteří ho věrně doprovázejí. Vtipná konverzace vždy spolehlivě rozesmála publikum. Mě velice zaujala hra „nehejbalu“. Zkuste to zahrát s marionetami. Líbila se i pasáž ve dřevěném kupé jedoucího vlaku. Tam se sešla Hezounova dvojčata, když se brácha vrátil z Kanady. Naštěstí v Pikovicích zbyla ještě hospoda s gulášem a dobrým pivem. Představení bylo svižné, zároveň i milé. Diváci odcházeli spokojeni a to měli za sebou celodenní maraton představení a besed v tropickém horku. 

Po vydatných deštích se zřejmě obnovily podzemní zásoby a tenký pramínek vody se po letech znovu objevil v zanedbané skruži u kapličky Čtrnácti pomocníků v lokalitě parku Střelnice, ve studánce, které úpravu už sliboval architekt Domu na půl cesty, nyní již azylového domu, což je pár let a místo pustne i v sousedství ochranářů přírody.

Poslední Chrudimský zpravodaj otiskl článek o nominaci náhonu ve Střelnici na stavbu roku. Hlas této úpravě parku může dát pouze náhodný pozorovatel, možná cyklista tudy projíždějící. Každodenní návštěvník parku však potvrdí, že první místo by stavba zasloužila v kategorii nejdražší kanalizace ve městě. Vody v posledních dnech přibylo a pod ní se ukryly viditelné splašky a mrtvé krysy, o kterých Chrudimské noviny již psaly zde.

Vyčištění a úprava kolem pramene jsou na uvážení. Snad to odpovědná místa vyhodnotí dříve, než přijde komise odborných pracovníků posoudit adepta na „stavbu roku" a přidělí nějaký ten bodík právě za studánku.

Milionová investice do revitalizace Chrudimky v parku Střelnice nic neříká tomu, kdo do ní již několik let pouští odpad. Jenže dříve nechutnou kanalizaci pohlcovalo bahno, v období sucha zůstal zapáchající nepořádek na očích všem.

Oblázky jsou pokryty místy až souvislou vrstvou použitých hygienických kapesníků, které na dřevěných solitérech tvoří nechutné závěsy. Úzké potůčky jsou vystřídány zahnívající vodou a dekorovány mrtvými těly krys.

O všem se mluví, píše a diskutuje, stav je veřejným tajemstvím! K odpovědným místům se ale zvěsti nedonesly, což je na druhou stranu divné, protože tráva kolem břehů byla, zřejmě pracovníky „zeleně", kteří i po městě zanecházají až metr hnědou stopu kolem trávníků, chemicky postříkána, snad aby hnědý lem ještě více navodil pocit sucha.

Smutné je, že v době, kdy se chráníme před viry a nečistotami, se revitalizovaná řeka proměňuje v nehezkou zapáchající stoku plnou odpadků... 

Bylo slunné sobotní odpoledne, uprostřed měsíce května. Věžní hodiny kostela Nanebevzetí Panny Marie připomínaly, že jste na chrudimském náměstí. Kolem galerie Art se pomalu zvětšoval hlouček lidí. Vše bylo podmalováno tlumenou hudbou jazzové kapely Swing Time. Za bicíma seděl Martin Votava, na saxofon hrál Tomáš Antonín Mucha a klávesy bravurně ovládal Jiří Kožnar. Kvartet doplňovala provokativní rusovláska Milena Dobrovolná, která zpívala a zároveň uváděla celý program k zahájení výstavy Jiřího Slívy. A ten si s nimi také později zazpíval. Grafik Jiří Slíva je navíc známý muzikant z Grafičanky, pro ty, kteří byli překvapeni, jakým způsobem se toho zhostil. Když někdo něco umí, tak to vypadá naprosto jednoduše. Zatím co někdo fňuká o kolik přijde peněz, Jiří Slíva kreslí. Ještě teplou výstavu, dříve než celé korononavirové divadlo skončilo, uvedla chrudimská Galerie Art. A vystavující autor si vernisáž užíval.

Je zvláštní, jak se umělci v této galerii dokáží uvolnit a cítí se dobře. Galeristka Světlanka zrající jak vzácné víno, víno okolo něhož se točí celá Jiřího výstava, který je navíc jeho milovník a znalec, osobně uvítala každého návštěvníka. Všiml jsem si, že se pomalu zapojuje Jelínkovic malá Anička. Jak ten čas letí, když jsem ji znal jako křepčící tanečnici, nyní je to již mladá dáma. Vsadím se, že nebude dlouho trvat a budou říkat sestry Jelínkovy. Dnes měly k nerozeznání stejné šaty a spoustu lidí zmátly.

Nesmíme zapomínat na svatého Petra, ten měl největší zásluhu. Mně osobně dnešní vernisáž na chodníku před galerií připomínala Francii. Tam ale však takové liduprázdné náměstí snad ani neexistuje. Chyběli politici, tím pádem i televize. Napadá mě, kolik by asi stála podobná akce na propagaci města. Dost bylo chvály. Já bych jen býval rád vyfasoval roušku ve tvaru vinné číše, navíc aby byla v červené a bílé. Nebo nějakou univerzální se širokým úsměvem. Ten měl totiž každý, kdo dnešní vernisáž a výstavu Jiřího Slívy navštívil.

Když vjíždíte na most ve Slatiňanech a míříte směrem na Chrudim, míjíte vlevo poslední dům před mostem. Bydlelo zde několik generací řezbářů Jiroušů. Na domě je umístěna již značně sešlá pamětní deska. Než je nějaký vandal ulomil, byly zde připevněny i kulky, jimiž byl zastřelen zdejší hasičský trubač. Na desce je nápis: Zde byl 5. května 1945 zastřelen německým důstojníkem-vrahem hasič br. Václav Meduna.

V této době byla ve Slatiňanech silná německá posádka. Vojáci byli ubytování v sokolovně a ve škole. Důstojníci byli hosty na zámku. Velitel Mosser bydlel ve vile sv. Jiří, to je dnešní Sluneční dům. Po Slatiňanech se pohyboval pouze v obrněném automobilu. Velitel hasičů ten den nechal troubit hotovost. Když uviděl Mosser, vracející se ze zámku troubícího hasiče, na křižovatce otočil a krátkou dávkou ho sestřelil z kola. Okamžitě také začal pronásledovat druhého trubače. Tomu se ale podařilo ukrýt na hřbitově.

Po této tragédii nastalo ve sboru obrovské napětí a čekalo se, co bude následovat. Zdali nezačne zatýkání. V Chrudimi bylo zřízeno Sonderkomando SS, které řádilo po celém okolí. Někteří z hasičů také pomáhali odboji. Při hašení po náletech v Pardubicích vyváželi z muničky trhaviny. Ve Smékalově továrně svařovali trubky na nálože. Pomocí dalších hasičů z okolních sborů a trampů z Krkanky je pak dopravovali k partyzánům. A ti je pak používali k diverzním akcím, hlavně na železnici.

Místní někdy, i když ne často, o té době vyprávěli. Nikdy se ale neshodli na tom, co vedlo velitele k rozkazu troubit hotovost. Vzpomínali také, že celou válku měli doma připraveny ranečky s nejnutnějšími věcmi pro případ, že je přijdou zatknout. Poslední dny války už to ale bylo jinak. Věděli, že pokud pro ně Němci přijdou, budou zastřeleni bez vyšetřování. Říkali, že to byly jejich nejhorší dny celé války.

Když pojedete z Trhové Kamenice směrem na Chrudim, projedete Rohoznou. Po mírném stoupání vjedete do lesa. Vpravo odbočuje lesní cesta. Hned na začátku, vlevo, stojí žulový pomník. Postaven byl na památku padlých v boji s mnohonásobnou německou přesilou v roce 1945. Na desce jsou jména Fr. Kutílek z Kvítku, Jos. Mazuch ze Ctětína, B. Mareš z Tr. Kamenice a Fr. Šotola z Vyhnánova. Pokusím se tehdejší krutý příběh trochu přiblížit.

Českomoravská vysočina byla místem, kde se přesouvaly partyzánské oddíly z Moravy do Čech a naopak. V roce 1944 nabírala jejich činnost na síle. Těsně před Vánoci proto vznikla zvláštní služebna v Chrudimi, tzv.  Sonderkommando. Mimo úředníků gestapa se skládalo ze dvou rot pluku SS 20, vlasoveckého oddílu SS a motorizovaného útvaru protektorátní policie.

S postupující Rudou armádou se konec války rychle blížil. Většina obyvatel uvěřila letákům rozhazovaných z letadla, že válka skončila 5. května. V ten den vypuklo povstání v Trhové Kamenici. Národní výbor převzal kontrolu nad městem. Německá posádka byla odzbrojena a uvězněna ve škole. Zátarasy znemožňovaly průjezd městem. Ten den byla napadena jednotka vracející se z pily ve Ždírci. Čtyři němečtí vojáci a dva vlasovci byli zastřeleni. Padl Josef Kumpán a dalších pět obránců bylo těžce zraněno. Kolem Trhové Kamenice se začala hromadit ustupující německá vojska.

Následující den bylo odzbrojeno čtyřicet vlasovců. Byl odražen útok obrněné německé jednotky, ta ustoupila směrem na Havlíčkův Brod. 7. května byl celkem klid, pouze přelétalo průzkumné letadlo, které fotografovalo zátarasy. Náskledující den, 8. května, dostali obránci zprávu, že se od Chrudimi blíží motorizovaná jednotka SS. Na zátarasu u Rohozné je čekalo třicet obránců, převážně z partyzánského oddílu Ludvíka Svobody. Proti mnohonásobné přesile se ale stáhli. Čtyři z nich zde položili své životy.

SS komando vzalo v Rohozné rukojmí a pokračovalo do Trhové Kamenice. Zde začalo řádit. Poškodilo několik domů a věž kostela. Zastřelili faráře Kučeru a popravili rukojmí. Celkem bylo zastřeleno jedenáct lidí. Průjezd ustupujících německých vojsk byl uvolněn.