Dvě sobotní akce, Den otevřených dveří a Chrudimské obžínky, nevylákaly do ulic žádné velké davy. Na druhé straně, když na Resselově náměstí uvidíte pět lidí, dá se již o davu mluvit. Víc jak dopoledních návštěvníků jarmarku bylo nakonec svatebčanů, kteří vytvořili iluzi diváků. K polednímu jarmareční stánky posmutněly a některé se vzdaly, než aby čelily nezájmu. Kolem jedné hodiny po poledni jste procházeli prázdnými ulicemi.

S přicházejícím průvodem účinkujících lidových souborů, někdy po druhé hodině, a pokračováním festivalu, se náměstí nakonec trochu oživilo. Celkově však Chrudim atmosféru kulturních akcí prostě nasát nedokáže. Obchody jsou zavřené, restaurace zejí prázdnotou nebo jsou oproti otvírací době zavřené. Jarmarky nenadchnou, nic nového se neobjevuje, obchodníci utíkají z centra pryč.

Odpolední návštěvnost převýšila tu dopolední. Deštivé počasí neodradilo turisty k prohlídce památek a jen tak namátkou jsem zaznamenala Prahu, Šumperk, Hradec Králové nebo Jičín. Nejvíce zájmu projevovali lidé zkušenějšího věku, pokládali tematické otázky a dělili se o zkušenosti z jiných oblastí. Pochvalovali si přednášky v kostele, nechali se unést projevem průvodců městské věznice, navštěvovali výstavy a stoupali na věže. Chodilo hodně rodin s dětmi různých věkových kategorií, kde ovšem dostat omladinu s otráveným výrazem do těch pomyslně otevřených dveří bylo psychologickým oříškem.

Před pátou hodinou ještě několk návštěvníků probíhalo kolem opuštěného jeviště před kostelem a třímajíce v rukou pomačkaný program dnešního dne, spěchalo vylézt v rychlosti na kostelní věže.  

Dlažba v Široké ulici byla zničena. To je základní premisa, z níž bude tento postřeh vycházet.

V první řadě je třeba poděkovat vrchnímu strážníku, Lukáši Dvořákovi, který neodolal a k původnímu článku se vyjádřil. Cítil potřebu bránit své muže, což je správné.

Věčná škoda, že tímto svým vyjádřením na sebe upletl bič.

Pojďme se s panem magistrem nejprve trošku tahat o slovíčka.

Strážník například píše: „Kde jste vzal informace, že strážníci poškození dlažby neřeší?“. „Diletant Jakub Valenta“ napsal: „Denně kolem tohoto nadělení chodí strážníci městské policie, ale ochrana městského majetku je, podle všeho, v tomto konkrétním případě příliš nevzrušuje.“ Obvykle se Dvořákův přístup označuje jako „slaměný panák“. Oponentovi v diskusi vložíme do úst to, co neřekl. Zkrátka a dobře, Jakub Valenta nenapsal, že „strážníci poškození dlažby neřeší“, Valenta napsal, že „...ochrana městského majetku je v tomto případ podle všeho příliš nevzrušuje...“.

Pokud laskavý čtenář v uniformě, nebo bez ní dovolí, za tímto názorem si stojím.

Široká ulice patří k nejvlastnějšímu rajónu městské policie takovým způsobem, až to některé zlé jazyky vede ke známé kritice. „Měšťáci“ prý nedělají nic jiného, než rozdávání pokut za špatné parkování na Resselově náměstí a v jeho okolí. Denně kolem dlažby před Vápeníkovými několikrát procházejí. Přesto, podle vyjádření jejich šéfa Dvořáka, jediné, na co se zmohli, bylo: „Strážníci již o dva dny dříve znečištění (poškození) dlažby zadokumentovali (přímo při provádění stavebních prací), na místě byla pořízena fotodokumentace a také videozáznam.“

Je to dost, Antone Pavloviči?

Samozřejmě že není!

Primárně, pan Dvořák si nejspíše popletl data – fotky, které jsem do článku použil, udělal jsem již 28. srpna. Jak tedy mohli strážníci dokumentovat průběh prací dva dny před 2. zářím? Nu, dejme tomu, že tyto práce probíhaly v několika fázích. Zachytit je v počátcích nejspíše nešlo, protože strážníci museli rozdávat ty pokuty :-)

Za druhé – představ si, milý čtenáři, situaci, v níž sprejer stříká na arciděkanský chrám své značky. Strážníci stojí opodál, fotí, filmují a následně „...spisový materiál bude předán k dořešení příslušnému odboru městského úřadu...“. Není na místě spíše zakročit a činnost umělce ukončit?

Podle všeho není. Z vyjádření pana vrchního strážníka plyne, že by jeho muži nezasáhli. Až sem se to dá se skřípěním zubů pochopit. Co však následovalo, nad tím už rozum zůstává stát.

„Hele, Jardo, brnkni plukovníkovi do technickejch. Ať nám sem pošle maníka s wapkou a koštětem. Ta sračka by mohla zatvrdnout na těch kostkách a potom už s tím nikdo nic neudělá. De přece vo městskej majetek.“

Tak tato diskuse mezi strážníky neproběhla. Městský majetek je zničen, malta zatvrdla, dlažba je zralá na výměnu.

Poučení?

Až uvidíte „měšťáky“, jak si fotí a filmují hospodskou rvačku, ničemu se nedivte.

V Chrudimi je tento postup běžný.

Bylo nedělní ráno. Při vjezdu na Slatiňanský kruhák jsem zaslechl podivný zvuk. Lekl jsem se, že vychází z mého auta. Byla to však hasická siréna. Ještě několikrát se ozval její táhlý zvuk. Objel jsem kruhový objezd a zamířil se podívat k hasičárně. Byl jsem do přestěhování do Škrovádu u požárníků, jak se jim tehdy říkalo, dvě desítky let. Být požárníkem byla i rodinná tradice. Na pohřbu mého dědy Čeňka se sešlo více než dvacet sborů z okolí. V továrně R.A. Smekal se vyráběly stříkačky a málokdo jim rozuměl jako on.

Na mostě již přijíždí první hasič na kole. Vzápětí jedou další, tentokrát svými auty. Jeden dokonce už v kombinéze. Vrata zbrojnice se otevírají před vyjíždějícím hasičským vozem. Do něho naskakují další dva, ještě se oblékající hasiči. Vrata se za nimi automaticky zavírají.

Trochu mě zamrzelo, že jim starý dědek nestál za odpověď, kam vyjíždějí. Znám to vzrušení, které jsem sám zažíval při výjezdech. Než vůz zmizel na mostě, vyrazila i druhá automobilová stříkačka. Byla radost se na tu souhru dívat. Odhaduji, že vše trvalo tři, čtyři minuty. Za chvíli se už ozývaly houkačky sborů přijíždějících od Nasavrk.

Profesionální hasiči jim trochu posměšně říkají dobráci. Oni to dobráci skutečně jsou. Většinu svého volného času věnují hasičině. Nezištně lidem pomáhají a zachraňují jejich majetek. Na vesnicích jsou často jediným fungujícím společenstvím, které se stará i o kulturu. Když tak nad tím vším přemýšlím, ono to možná s naším národem nebude tak špatné, jak se občas zdá.

V sobotu přišel dlouho očekávaný déšť. Nepotěšil ale návštěvníky Salvátorské pouti v Chrudimi. Křesťanský význam pouti se již dávno vytratil. Během večera se vyjasnilo a v neděli byl krásný slunný den.

Na pouť jsem se dostal až večer. Byl jsem sice ochuzen o zvukový doprovod atrakcí, ale o to víc jsem si je mohl v klidu prohlédnout. Před starou radnicí stál strašidelný dům. Oblouky na jeho štítu korespondovaly s barokními tvary štítu radnice. Všude černé pirátské vlajky s lebkou a se skříženými hnáty. Uprostřed mohutná krásně vyvedená hlava ďábla.

Do obrovské zubaté hadí hlavy vjížděli vozíky. Vedle stála houpací loď Santa Barbara. Všude opět pirátské vlajky. Na horním konci náměstí stála její sestřička. Piráti jsou v módě.

Vedle kostela se tyčila štíhlá věž, která byla zhruba stejně vysoká. Na vrcholu vlála vlajka Evropské unie. Světští vědí, co se žádá. Před Slejškovou hospodou se krčil malý řetízák. Vedle stály houpačky, lodičky. Na bocích byly umně vyvedeny květy ve stylu „komediantský realismus“. Většina ostatních atrakcí zářila novotou a zdobena byla americkou retuší. Na to si zvou studenty Akademie, jak se mě pochlubili.

Již dávno se nic nesestavuje z dřevěných podlážek. Umně vyzdobená kasa a nástupní mola se nasunou pomocí hydrauliky na kamion. Vše v nerezu nebo hliníku. Smotají se elektrické přívodní kabely a jede se dále. Věž se pomocí hydraulických válců složila během několika minut. Hydraulika přitáhla bočnice a vnikl dlouhý desetitunový návěs. Ručně se sundala jedině hvězdnatá Evropská vlajka.

A tak si říkám, neměli bychom se místo prázdného žvanění a demonstrování podívat jak to dělají komedianti? Těm Evropa neujíždí. Jenže, na rozdíl od nás, většina z nich tvrdě maká, včetně dětí.

Narodil se nám s mou drahou ženou další syn. Dostal jméno po apoštolovi všech Němců, původně anglosaském misionáři Winfriedovi, dnes známějším jako jeden ze „zmrzlých“. Bonifác vykoukl na svět doma a má se čile k světu. Případné kritiky našeho údajně nezodpovědného přístupu předem odkazuji na svůj článek z roku 2017. V něm jsem popsal naši otřesnou zkušenost s personálem a přístupem chrudimské porodnice, v níž na svět přišel náš první syn Bartoloměj. Spolu s havranem Edgara Allana Poe říkám „Nevermore“.

To, že státní aparát, eufemisticky řečeno, příliš nepodporuje domácí porody, ví asi každý, kdo někdy k tomuto tématu zabrousil. Mnohdy doslova hází klacky pod nohy rodičům, šikanuje porodní asistentky a milerád nechává křičet „lid“ v internetových diskusích. Tento „vox populi“ často navrhuje, aby si při případných porodních komplikacích rodičové výjezdy sanitek platili. S obdobnou logikou lze doporučit hrazení výjezdů záchranářů i sportovcům, jezdcům rallye a všem, kdo dobrovolně podstupují jakékoliv riziko ohrožení života. Zkrátka a dobře, jde o argumenty liché, hloupé a mimoběžné. Rodiče si totiž platí zdravotní pojištění stejně, jako řidič, který se za volantem vytuněného trabanta vyseká při Rallye Železné hory.

Oznámení o narození syna matrice dělá v případě domácího porodu obvykle jeden z rodičů; nejčastěji ten, jenž nerodil. Tedy otec. I já jsem se proto vydal na chrudimskou matriku, s níž mám z minulosti jen ty nejlepší zkušenosti. Milé úřednice, vše rychle zařízeno.

Předložil jsem těm dobrým ženám potvrzení o poporodním ošetření rodičky od porodní asistentky, vydal svědectví o narození syna, odevzdal jim dokonce i vyplněné archy pro Český statistický úřad. Úřednicím to však bylo málo. Co kdybychom zosnovali nějaký komplot a dítě si vymysleli?! Vyžádaly si tedy i průkazku manželky od gynekologa, kde nalezly potvrzení faktu, o němž, dle mého, nebylo sporu. Chtěly víc, a sice lejstro od dětského lékaře, jehož má žena s Bonifácem ten den shodou okolností navštívila. Nikdo sice přesně neví, jak toto svědectví lékaře, jenž prohlédne předložené dítě, dokáže, že dítě předložené je skutečně dítětem manželům narozeným, ale to prý nevadí. Předpisy, které si matriky interně vydaly bez ohledu na vyjádření veřejné ochránkyně lidských práv a stanovisko Ministerstva vnitra ČR, hovoří jasně.

Přislíbil jsem, naiva, předložení požadovaného potvrzení druhý den.

Po návratu domů došlo na diskusi s manželkou a zabřednutí do vod internetu. Rozhodnutí více neustupovat byrokratickému molochu, který tak rád požaduje a tak neochotně dává, uzrálo. Druhý den jsem se vypravil na matriku v náladě podstatně odlišné.

Nebudu ctěné čtenáře unavovat popisem mnohdy dokonale absurdní diskuse s matrikářkami – Franze Kafku si každý může přečíst sám. Korunu všemu nasadila úřednice, která v poslední zoufalé snaze vybruslit z evidentně prohrané bitvy „trumfovala“ argumentem, že „...porodní asistentka má titul z psychologie a není proto zdravotník...“. V tu chvíli jsem opravdu nevěděl, jestli se smát, nebo plakat. Pro pořádek – naše porodní asistentka dlouhá léta pracovala v oboru za hranicemi vlasti, disponuje hned dvěma tituly, nikoli „pouze“ tím ze studia psychologie. Ale chápu, že na chrudimskou matriku nejspíše internet ještě nedorazil a co původně akceptovala, je nutno zpochybnit.

Na závěr plodného rozhovoru s matrikářkami byl jsem požádán, abych do potvrzení od porodní asistentky doplnil rodné číslo mé ženy, jež zde chybělo. Žen se stejným jménem je totiž přehršle a co kdyby náhodou rodila v naší chalupě nějaká jiná, nějaké jiné dítě.

Odmítl jsem.

Dámy s razítkem tedy rozhodly, že kontaktují porodní asistentku a ta buď přijede údaj dopsat, nebo problém vyřeší jinak.

Po dvou dnech nám dorazil poštou dopis s červeným pruhem a v něm rodný list.

Bonifác Valenta začal pro stát existovat.

Přichází další vlna skličujících veder. Starším lidem se nedoporučuje vycházet ven. Mladší to snášejí lépe. Auta a kanceláře jsou klimatizované a tak horko nevadí. Ulice se již dávno nekropí. Zeleň z trávníků zmizela. Stromy schnou. A člověk, pokud může, ten si nějak poradí.

Ptactvo to má horší. Louže jsou dávno vyschlé. V zimě snad není člověka, který by neměl na okně krmítko. V létě na ptáčky zapomínáme. Vytvořme jednoduchá ptačí napajedla. Stačí větší miska pod květináč. Je nutno ji zatížit, třeba kameny, aby mohli ptáci sedět na okraji a nemohli ji převrátit. Jakmile ji najdou, určitě se i rádi vykoupou. Pomnožme jim i v této době, kdy vyvádějí mladé a shánějí jim potravu. Na zahradě dejte misku na zem, ať se mohou v noci napít i ježci. Že je tam nemáte? Tak se večer podívejte, jaký je v tmavých koutech čilý ruch.

V sobotu 16. června byla zahájena ve výstavní síni ZD Sněžné výstava obrazů malířů Vysočiny. Výstavní síň je v bývalé církevní škole. Nad vchodem je nápis: V těchto síních naučí se robě, co povinno jest vlasti, národu a sobě. V roce 1978 školu zakoupilo zemědělské družstvo. Po její úpravě v roce 1983 věnoval malíř František Emler své obrazy a grafiky, aby mohla vzniknout jeho stálá výstavní síň. Od této doby se zde pravidelně konají výstavy obrazů.

V letošním roce je výstava věnovaná již nežijícím autorům. Obrazy se podařilo soustředit panu Sáblikovi, který je i zapůjčil. A navíc, výstava je prodejní. Jedinečná příležitost pro sběratele obrazů klasiků malujících Vysočinu. Emlera jsem již jmenoval. Obrazy malířů, jako byl Hanych, Sodomka, Lukášek, Bukáček a ještě dalších dvaceti autorů, kteří malovali především Vysočinu, stojí za zhlédnutí.

Pochybuji, že se někdy v budoucnu podaří soustředit na jedné výstavě obrazy tolika kvalitních, již nežijících autorů. Nesmím zapomenout na Ing. Pavla Švece, který je od začátku duší celého projektu. Podařilo se mu kolem sebe soustředit skupinu nadšenců, kteří pomáhají tyto výstavy realizovat. Za to mu patří poděkování.

Výstava potrvá do konce srpna. Kdyby vás snad výstava nezaujala, čemuž nevěřím, tak místa jako jsou Kuklík, Samotín, Blatiny, Mílovy, Březiny nebo Křižánky stojí za návštěvu. Ta vás jistě nezklamou.

Nestává se tak často, aby se o galerii v Divadle Karla Pippicha mluvilo v Praze. Po výměně ředitelů se zatím ještě výstavní sezona nezačala, a přesto se stala takřka hlavním tématem při jedné pražské vernisáži.

Bylo po zahájení. Občerstvení rychle zmizelo, holubí letky mají o vernisážích přehled a málokterou vynechají. Já je považuji za jedny z největších znalců umění. Pomalu se začnou se tvořit debatní hloučky a šum hovorů se zvyšuje. Začne se hodnotit a taky trochu pomlouvat. To k výstavám ale patří. V tu chvíli to už začne být pro některé dítko dlouhé a začne rušit. Některé uřvané to dokáží dokonale.

Tentokrát to začala vnučka Juliánka. Já tady nebudu, mají tu špinavou podlahu. U dědy je podlaha čistá. Většina nechápavě koukala, co se děje.

Na její obranu musím říci, že již probatolila tolik výstav, což se někomu nepodaří ani do předkrematorního věku. Konec konců, čistá podlaha je na některých výstavách to jediné, na co se dá koukat. Maminka v klidu vysvětlila, že tím u dědy, myslí výstavní síň Chrudimského Pippichova divadla.

Někteří museli dlouho lovit v paměti kde Chrudim vlastně je. Nakonec vše dobře dopadlo a snad to dobře dopadne i v galerii s čistou podlahou v Pippichově divadle.

Částečné zatmění měsíce začalo v úterý 16. června po dvacáté druhé hodině a končilo o jedné hodině ve středu 17. července. Potom měsíc pomalu zakryly mraky. Ještě před desátou ustal zpěv ptáků a nastalo zvláštní ticho.

Dříve lidé sledovali tento úkaz s vážnými obavami. Nejvíce se obávali válek a přírodních katastrof. Inkové ho přirovnávali k boji s jaguárem, který měsíc ukusuje. Kolumbus, který ztroskotal u Jamajky, využil toho, že dokázal zatmění předpovědět a přesvědčil indiány k opětovné dodávce potravin. Portugalský mořeplavec Fernão de Magalhães při plavbě kolem světa dokazoval na zatmění měsíce zakulacení země. Námořníci měli strach, že doplují do nekonečných vodních ploch, ze kterých není návratu.

Byliny, které se nasbírají při zatmění mají prý velkou účinnost. Před padesáti lety byla vyslána k měsíci raketa Apollo. Další zatmění proběhne v roce 2022.

V dusném pozdním odpoledni 6. července se konalo shromáždění k uctění památky Mistra Jana Husa. Před 604 roky byl tento den upálen v Kostnici. Sešli se chrudimští husité, jak poznamenal pan architekt. Městská policie položila mohutný věnec k rozpálenému Mařatkovu pomníku Mistra Jana Husa. Po dlouhé době měl mít projev někdo jiný než bývalý starosta, který jako brilantní rétor hovořil u pomníku Mistra Jana Husa rád. Dokonce se mi zdálo, že se našemu velkému mysliteli pokouší podobat. Některé chrudimské dámy přiznávají, že na pietní shromáždění chodily hlavně kvůli němu.

Současný šéf radnice byl viditelně nervózní, když ho paní farářka uváděla. Všechny ale překvapil. Jeho projev byl krátký a myslím, že se i líbil. Některé dámy se potom se svým slovem k této významné vzpomínce přidaly.

Shromáždění končilo modlitbou, kterou doprovázel dětský sbor. Konečně to máme se zpěvem, poznamenala charismatická paní farářka. Zdálo se mi, že i havrani krákorají do taktu. Svoboda se skloňovala ve všech pádech. Slovo národ a vlast jsem možná přeslechl. Po více než šesti stoletích mi připadá, že neustaly spory o majetek církví a zase se nás rozhoduje v cizině. Slova Mistra Jana Husa by proto neměla upadnout v zapomenutí a naopak by se měla neustále připomínat.

Kalich na náhrobku ze 16. století.Po zrušení hřbitova byl zazděn do kostela Nanebevzetí Panny Marie. Pochází z hrobu tehdejšího faráře.