Není to nikdy příliš veselé, když se noviny musí obracet na soud, aby zjednal průchod práva v místech, kde nám ta naše mladá a bující demokracie zavane sibiřským gulagem. Bohužel, stane se a potom již nastupují pánové vyšší, než my všichni, aby rozhodli, zda je možno zveřejňovat, kolik bere úřednice na městském úřadu, nebo nezveřejňovat, kolik bere městský policista.

Místní samospráva má mnohá pozitiva. Většina úřednic a úředníků je přátelských, ochotných a dokonce se dá i říci, že ty správní poplatky vybírá s jistou nechutí a pozorný klient zahlédne v jejich očích cosi jako omluvu. „Krapet se stydím, že vám, mému zaměstnavateli a chlebodárci, musím stáhnout z účtu správní poplatek za vydání občanky, řidičáků. Mrzí mne to, nezlobte se,“ hovoří beze slov ty dobré ženy a muži za přepážkou.

Zkoušeli jsme to s armádičkou samosprávy několikrát po dobrém. Odpovědí bylo vždy žlučovité, hašteřivé „NE“. Prý jim chceme ublížit a požadujeme něco, nač neexistuje právní nárok. Inu, uvidíme. Materiály vyprodukované městským úřadem, co odmítnutí žádosti o poskytnutí informace, v níž závistivý redaktor toužil vědět, jak se to tedy se svobodou a právem má, byly předány pánovi, jenž honosí se titulem JUDr. Ne, Michal Staněk to není.

O následujícím vývoji vás budeme informovat, zůstaňte naladěni...

V neděli 19. března vytrvale pršelo. Horší počasí jsme si ani nemohli přát. Vyhřáté Pippichovo divadlo přímo vybízelo k návštěvě. Chce se to jen zvednout, vzít deštník a jít. Za dobrým divadlem se musí chodit, to za vámi nepřijde.

Divadelní spolek J. N. Štěpánka pozval kolegy z Kladna. Divadlo V.A.D. přivezlo hru Uspokojenkyně, kterou poprvé uvedli na divadelní přehlídce Jiráskův Hronov. Předcházela ji výborná pověst a nelhala. Začnu neokoukaným programem, který rozdávaly uvaděčky při vstupu do hlediště. Svým tvarem vzdáleně připomínal pivní tácek. Po představení jsem ještě vyprosil dva kousky pro kamaráda, ochotníka na Moravě.

Na otevřené scéně stály dvě nemocniční postele a v nich již ležely herečky. Scénu doplňovaly dveře, kterými se do pokoje vcházelo a naopak. Trochu mi vadilo přenášení nábytku mezi jednotlivými obrazy. Marně však přemýšlím, jak to řešit jiným způsobem. Při ochotnických představeních je zvykem představit pozvaný soubor. Trochu pozdě nám bylo oznámeno, že se hraje bez přestávky. Kdo však má takovou odvahu se před naplněným hledištěm zvednout a odejít na toaletu. Ač spící herečky, po očku sledovaly plnící se hlediště a diváckou reakci. Ono hrát ležící v posteli a během několika minut vyvolat salvy smíchu u diváků, není jednoduché. Ony to však dokázali po takřka celé představení. Někdy to byl smích zároveň se slzami v očích. Stáří je někdy velice kruté, ale je to naše budoucnost, které se nikdo nevyhne.

Hru napsal Kazimír Lupinec, vl.j. Jan Černý a spolupracoval s Milanem Pánkem vl.j. Pavel Tatíček a Vilémem Říhou vl.j. Jan Karas. Oba prvně jmenovaní obsadili hlavní role jako Vlastík a Jára Vrbičkovi. Musím potvrdit názor diváků, že dobře. Vilém Říha coby Pan Vaněk také nezklamal. Zrovna jako poslední z Vrbičků Erik, kterého hrál F. Šlukovrbovec, tak Ředitel, hrál ho Dušan Pilát a byl výborný ve scéně s volební urnou. Zbývají ještě Lenka, hrála jí Evženie Háčková, sestřičky Jarmilka a Marcelka, které zahrály A. Mineva a K. Bečková. Musím ještě zmínit Oldřicha v podání J. Libovického, který se představil v poslední dojemné scéně, kdy se přisunuly postele, a došlo k polibku novomanželů.

Nakonec se vrátím k dámám, které celé představení zahájily. Marii Ptáčkové, hrála ji Ema Spurná vl.j. Eva Srpová a Anně Vrbičkové v podání Růženy Roentgerová vl.j. Helena Kolářová, s pomocí svých krásných modrých očí, celé představení táhla. U divaček vítězili Vrbičkové.

Celé představení mělo obrovský náboj. Tolik životních postřehů neobsahuje ani mnohodílný televizní seriál. Něčím mi to připomínalo Doktora z hor. Bohužel tvorba, kterou produkují na horách Kavčích většinou menšinově orientovaní nenasytní kulturní impotenti, vypadá proti této hře jako hodně slabý čajíček. A to byl v hlavní roli Miroslav Donutil. Nakonec budou muset naše postupně upadající divadlo zachraňovat ochotníci. Nadšení diváci odměnili herce několikerým vytleskáním zpět na scénu. Jedna divačka se chlubila, že tuto hru viděla již  třikrát, a jak bude mít další možnost, půjde znovu. Ani se jí nedivím. Já taky.

Narodil se nám s mou drahou ženou syn. Na tom by nebylo nic tak divného, ale každý otec se chce pochlubit. Dvakrát, když jde o narození syna. Tatínkové dobře znají.

Žena rodila v chrudimské porodnici, na niž pějí chválu nejen sami její zaměstnanci, ale také porůznu matky píšící své zkušenosti na web. Nebylo to moc dlouhé rozmýšlení, kam chceme jet. Sice nešlo o žádné „rodím cestou v sanitce“, ale i tak nebylo radno zbytečně marnit čas. Ráno jsem ženu odvezl, došel si k holiči a večer už byl Bartoloměj na světě. Trošku mě zarazilo, po zkušenosti „otce u porodu“, že někteří tátové se z této události kácí do mdlob. Ale jsme holt každý jiný.

Mrzelo nás, že manžel nemůže být se svou ženou od okamžiku, kdy ji doveze do nemocnice až do chvíle samotného porodu. Přestože má vaše drahá kontrakce, musí koukat na jí neznámé obličeje podobně „postižených“ dam, s nimiž tráví čas na pokoji. Teprve v okamžiku převozu na porodní sál přichází chvíle manželova a ten je následně vpuštěn. Sice to pak často ještě pár hodin trvá, než se zadaří, ale pro ženu je právě přítomnost blízkého člověka velmi důležitá. I personál nemocnice se po příchodu otce rázem začne chovat jinak.

Čímž se dostáváme k tomu, co je minimálně stejně důležité, jako cokoliv jiného – lidé pohybující se kolem rodiček. Musím říci, že doktorka Dita Winklerová přes své mládí zvládla vše na jedničku. Chovala se profesionálně, vše nám klidně vysvětlila, navrhla alternativy. S porodními asistentkami to už bylo horší, protože jako známí kveluranti (doporučuji do slovníku doplnit pod heslo „potížista“ fotku mou, nebo mé drahé ženy) jsme odmítli přistoupit na vpichování epidurálu a rovněž zavádění oxytocinu nebylo tím, co bychom rádi. Lékařka respektovala naše přání, některé z porodních asistentek však nevěřícně kulily oči a ne právě vybíravými slovy se jaly rodičku i nastávající ho otce přesvědčovat, jak čupr skvělý je vyvolávání porodu chemickou látkou údajně totožnou s látkou, již produkuje tělo ženy. „Já kdybych znovu rodila, nechám si epi píchnout hned,“ vyjádřila se jedna z asistentek. Oukej, může být, ale náš názor je jiný.

Jak čas postoupil, bolest se stala nesnesitelnou a na zmiňovaný epidurál došlo. Pořád přemýšlím, jestli to nešlo bez toho nátlaku, který si některé dámy nemohly odpustit.

Potom už to jelo docela rychle, několikrát zatlačit a Bartoloměj byl na světě. Pokud však porodnice slibovala „bonding“, měla ho též poskytnout. Leč, nestalo se. Bártík ležel mamince na bříšku asi pět sekund a potom byl odebrán, měřen, vážen, oblékán. Zklamaní jsme byli. Vysvětlení se nám dostalo později od sestry, která rovněž nepřekypovala laskavostí. „Je nás málo. Na porodní sály a matky po porodu jsme tu dvě. Navíc, jak se teď poporodní maluje, musíme lítat mezi přízemím a porodnicí, která je ve čtvrtém patře. To se zkrátka nedá zvládnout a nikdo tu proto s vámi dvouhodinový bonding dělat nebude,“ pravila ta dobrá žena. Vlastně jí rozumím. Ona za to nemůže, na vině je zaměstnavatel, který by měl služby posílit. Sestry lítají jak šus a přívětivost bere za své jako první.

Na oddělení šestinedělek už to bylo lepší. Sestry se střídaly, ženu kojit naučily – vyzvednout musím především nebetyčnou trpělivost sestry Lucie Pavlišové a nakonec jsme odjeli všichni spokojeně domů.

Budeme dalšího potomka rodit v Chrudimi? Pokud nepůjde o nějakou rychlovku, tak asi nikoliv. Zkusíme vybrat místo, kde se na přirozené procesy dbá více v reálu, než na papíře.  

Kdyby mi ve čtvrtek 2. března dopoledne nezavolal galerista, že bychom se mohli sejít na vernisáži v divadle, ani bych o ní nevěděl. Do Škrovádu ještě kulturní program Chrudim Dnes nedorazil. Na vernisáž nakonec nedorazil ani galerista, a tak dlouho odkládaná schůzka se stejně neuskutečnila.

Chrudimská výstavní síň byla zaplněna zhruba necelou padesátkou diváků. Možná by lépe znělo, takřka půl stovkou diváků. Každopádně na Chrudim slušná návštěva. Je skoro pravidlo, že na vernisáže chodí pan starosta. Tentokrát tam přišel i se svými pobočníky, Čechlovským a Málkem. Na nedávnou moji výstavu nepřišel ani jeden. Nezahajovala ji také Kateřina Tučková. S Kateřinou mě před léty seznámila dcera Markéta na své výstavě v Praze. Kateřina coby kurátorka plní výstavní síň v Chrudimském divadle několik let. Je vidět, že se jí zde líbí. Já sám tvrdím, že patří k nejlepším v naší zemi. Kateřina Tučková se v ní cítí také dobře. Je známou spisovatelkou a autorkou divadelních her. Není to tak dlouho, co zde podepisovala svoje Žítkovské bohyně. Především je krásná žena, která zraje jak víno.

Protože mistr měl neplánované zpoždění, bylo dostatek času si Kateřinu chvíli užít. Menšina přítomných, muži, sledovali její puštěné oko na punčoše pravého stehna s velkým uspokojením. Chodíme sem především  pro vizuální zážitky. Málokdy se je podaří tak dokonale  naplnit. Bohužel jsem tak dlouho váhal, až ji to řekl někdo jiný. Chvíli jsem dokonce uvažoval, zdali to není nějaký nový módní trend. V době mobilních telefonů se rychle šířily zvěsti, mistr je nalitej a zapomněl na to. Stalo se neštěstí, vykolejil vlak. Vlak musel být odkloněn a mistr jede do Budějovic. Při představě Švejkovy Budějovické anabáze jsem si byl jist, že mistra už neuvidím. Nakonec byl ve zdraví přivezen z Rosic. Takovéhle dramatické zahájení výstavy se jen tak nezažije. Zkrátka, kdo umí.

Roman Trabura se malbou zabýval už v devadesátých letech. Později studoval na akademii u profesora Načeradského a Veselého. Nejlépe komentovala autorovo dílo v katalogu Lucie Šiklová. V osobitém specialisticko-luminstickém rámci umocněném posedlostí, vypravěč Trabura promýšlí dualismus dobra a zla, parafrázuje, odkazuje do dějin i do časnosti. Glosuje. Konstruuje hádanky, dualistické hříčky. Přesněji to snad vyjádřit nemohla.

Před tímto jasným a srozumitelným výkladem se mě ptali některé návštěvnice, proč strkají rybičky, asi mečouni, své meče těm před sebou, do ocasu. Snažil jsem se vysvětlit, že i lidské tělo má omezený počet otvorů, kam se dá něco strčit. Já jsem si třeba představoval ryby na rožni. Však také jsem byl upozorněn, abych tolik nežral. 

Ono to sice začíná dotazem, kdy budu mít nějakou výstavu, ale končí to doporučením, kolik mám zhubnout. Bylo to od třiceti do šedesáti kil. Těm vzkazuji, že výstava bude až zhubnu. Jedné dámě se to zdálo celé takové ploché. S tím bych i souhlasil. Líbily se mi muchomůrky, taky je rád maluji. Některé tváře na obrazech mi připomínali Muncha a jeho výkřik hrůzy. Zhruba v letech, kdy se autor narodil, jsme se ho také snažili napodobit. Při zpáteční cestě jsem se stavil u kamaráda, lékaře a jeho ženě jsem ukazoval katalog. Když si ho prolistoval pan doktor, určil diagnozu naprosto jednoznačně. Myslím, že bude dobré výstavu navštívit a v klidu si vše znovu  prohlédnout. Alespoň tam nebude paní uvaděčka tak sama.

V pondělí 27. února bylo Chrudimské Pippichově divadlo vyprodáno. Foyer divadla byl plný mladých lidí a taky nezvykle hlučný. Protože jsem vyloučil, že jde jen o znalce současné americké dramatické tvorby, zbývalo jediné. Divadlo vyprodala Trojanová.

Divadelní společnost Indigo přivezla komedii, kterou napsal Američan Neil LaBute, Tlustý prase. Jak se uvádí "současný příběh velké lásky". Co bychom chtěli více, než aby to bylo zamilovaný a sranda. Dana Hábová ji přeložila a režie se ujal Petr Mikeska. U nás tuto hru již uvedla divadla v Českých Budějovicích a na Kladně.
Do Chrudimi přijeli Jana Trojanová, Lilian Fischerová, Michael Vykus a Tomáš Novotný. Scéna byla sestavena z bílých a šedivých notně omlácených krychlí. Jako by nám chtěli umělci z Prahy naznačit, že na hraní v nějakém prdelákově to úplně stačí. Nevím, jak by se jim hrálo na otřískaném a špinavém jevišti, nemluvě o šatnách.

Zajímavá a působivá byla scéna, kdy všichni stojí s rozkročenýma nohama a za jejich zády je nasvícené pozadí. Sice to připomíná výjev ze Starců na chmelu, ale od té doby již uzrálo hodně chmelu a spoustu chmelnic zmizela, tak proč to neoprášit. Neustálé v šeru přestavování krychlí na další obraz se brzy okoukalo, zvláště když vyplňovalo značnou část samotné hry. Připomínalo mi to hemžení penťáků, když staví přes noc šapitó.

Protože nesleduji nekonečné ulice, růžové zahrady s ordinacemi - těm se pokud možno vyhýbám i mimo zahrady, byli pro mě oba herci příjemným překvapením. Však je také divačky náležitě oceňovali i během výstupů. Byla to směs jekotu, pískotu, kvičení ve vysokých tónech. Nejvíce však diváci oceňovali každé sprosté slovo. A že jich bylo. I staří mistři používali prdele jako šafránu. U těch chlapů se to snad snese. U bílých límečků je potřeba velké fantasie. Ale když začala Lilian, tak u ní to bylo přesvědčivé asi tak jako kdyby napomádovaný gajánek s kohoutem kurvoval a flusal na chodník před nádražím jako dlaždič. Přitom je krásná žena s dokonalou postavou, kterou předvedla v posledním výstupu a v plavkách. Myslím, že by si mohla zahrát princeznu hned zítra. Byl jsem poučen, že toto je nový moderní natura styl hraní. To mě tedy poser, co nás čeká, až se to pořádně rozjede. Už dnes musí divák vydržet hodně a to si to ještě platí. A ne málo. Však také nedaleko sedící předplatitelé  byli dost dlouho po skončení celí zkoprnělí.

Jana Trojanová se vrátila do domovského přístavu. Není to jednoduché před tolika známými tvářemi. Počáteční nervozitu překonala a roli rozehrála dokonale. Myslím, že by stálo za úvahu vykašlat se na nemožné vycpávky kalhot. Dokázala by to přesvědčivě zahrát i bez nich.

Vše skončilo velkým děkováním. Nepamatuji, že by někdo dostal tolik květin. Je to obrovská pocta. Jednu kytici přinesl také Čenda Jirásek, znalec a sběratel obrazů, včelař, který patří k naší špičce. Zahlédl jsem zalesknout se slzičku v jeho oku. Protože ho a jeho paní dlouhá léta znám, nedalo mi, abych se ho u šatny nezeptal. To je moje vnučka, odpověděl. Taky se mi mohl dávno pochlubit s takovou šikulou.

Když jsem si večer prohlížel divadelní program Indiga, vzpomněl jsem si na svojí tetu ze Lhoty, jak rozlévala prdelačku do konvic a rozdělovala jitrničky, které dělal strejda známý řezník. Uměl je znamenitě. Potom se výslužka roznášela sousedům. A proč? Nedivte se. Tlustý prase.

V poslední únorovou neděli začala v Chrudimském Pippichově divadle sezona ochotníkům. Ochotnické divadlo je zvláštní český fenomén. Nebylo snad žádného města nebo i městečka kde by nebyl divadelní spolek. Být členem patřilo k dobrému společenskému tónu. Ti bohatší si zvali do některých rolí známé herce z Prahy. Naopak někteří význační herci vyšli z ochotnického divadla.

Největší rozvoj byl v devatenáctém století. Další vlna přišla po vzniku samostatné republiky a ta poslední v šedesátých letech. Tu ještě pamatuji. Jen díky opravdovým nadšencům přežilo ochotnické divadlo do dnešních dnů. V Chrudimi tuto pochodeň nese divadelní spolek J.N. Štěpánka, který zde ochotnické představení uvádí. Každý jistě uvěří, že dát dohromady partu lidí, kteří ve volném čase nazkouší divadelní hru je malý zázrak. A zadarmo. Což je v dnešní době zázrak dvojnásobný. Čtenáři mi snad prominou tento dlouhý kostrbatý úvod. 

Divadelní spolek Jirásek z Nového Bydžova se pochlubil hrou Aleluja svatá Nituš, ve které vystupuje takřka padesátka účinkujících a orchestr. Bohužel diváci jen málo převyšovali nad samotnými herci. Je to poprvé, kdy na ochotníky bylo divadlo poloprázdné. Zdali se podcenila propagace nebo se sešlo na Masopustní neděli hodně různých akcí, navíc krásné počasí nebo dokonce snad i televize? Naštěstí to neubralo na nadšení samotným hercům. Slavná opereta Mamzelle Nitouche vznikla v roce 1883 jako parodie na tehdejší operetní tvorbu. Jednoduchý děj je každému známý. Jan Dvořák ji trochu upravil možnostem spolku. Páteř celého děje klášter, divadlo, kasárna zůstala zachována. Kulisy také odpovídaly spolkovým možnostem. Navozovaly atmosféru kláštera a otočením zadní stěnu kulis v divadle. Dobře vyplnily velké chrudimské jeviště. S ním se lehce vyrovnali i samotní herci.

Začnu s komparzem, na který se většinou zapomíná. Dorostenky mého věku lehce zahrály jeptišky, tanečnice nebo vojáky. Stačilo vyměnit klobouky. Chovanky v klášteře snad zastoupily všechny věkové kategorie. Líbilo se mi, s jakým nadhledem to brali ty nejstarší. Trochu mi tam vadil občas přibíhající hasič, ale dalo se na něho zvyknout. Výborně zahrál ve vedlejší roli Jiří Hruška fortnýřku. Dokázal divadlo rozesmát. Sekundoval matce představené, kterou hrála Světlana Vacková, sestra majora Gibuse, hrál ho Jiří Vacek, který nakonec vystřihl krásný houslový part. Musím zmínit herečky a důstojníky a jejich vzorně padnoucí kostýmy, které se u všech účinkujících povedly a povedly se i jejich pěvecké výkony. Jednotlivé dějství vtipně propojovali ředitel divadla Vladimír Všetečka a Michal Skalický coby režisér.

A jsem u hlavních rolí, které to všechno táhly. Celestýn - Floridor, pamatuji si, jak ho hrál nestor divadla Oldřich Nový. Václav Tláskal si roli užíval, překvapil i jako výborný bubeník. Nakonec Denisa-Nitouche, kterou hrála, ale hlavně svým zvonivým hlasem zazpívala Pavlína Strnková. Hlavní roli zvládla znamenitě. Zdatně ji doplňoval Petr Kruliš v roli poručíka Fernarda. Své nadšení dokázali přenést na diváky, kteří je odměnili potleskem ve stoje. To je v Chrudimi věc neobvyklá. Při odchodu z divadla si diváci pobrukovali nebo podupávali poslední melodie. Škoda, že jich bylo málo. Myslím tím diváky.

Jelikož mi na konci měsíce končí výstava v Lázních Bohdaneč, tak jsem se tam v sobotu zastavil. Především jsem si potřeboval ujasnit postup odinstalace výstavy za plného lázeňského provozu. Chtěl jsem se také podívat, zdali je o výstavu vůbec zájem. K tomu se mi zdála sobota ideální. Za pacienty přijíždějí návštěvy, a tak počet návštěvníků ještě vzroste. Že se lidé u obrazů občas zastaví, mě potěšilo.

Nahlédl jsem do výstavní knihy, kterou pokud ji tam nemají pořadatelé, mám téměř na každé výstavě. Někdy jsou zápisy pochvalné, někdy hodně kritické. Poslední byl od akademické malířky, která lázně navštívila. Pochválila lázně za kulturní činnost, a to nejen výstavní. Další stránky byly pomalovány a popsány dětskou rukou. V obrázcích převažovaly kosočtverce různých tvarů a velikostí. Fantazii mají mladí tvůrci obrovskou. Kunda a píča bylo každé třetí slovo. Největší byla většinou Máňa, Madla a Mářa.



Že dětské zápisy v knize převažovaly, mě překvapilo. Zeptal jsem se na recepci, kolik je zde vlastně dětských pacientů. Slečny říkali, že skoro žádní, ale že sem chodí škola s paní učitelkou. Ani jsem se neptal, jak se jmenuje. Bylo mi jasné, kam vzkazy míří.

Vzpomínám, jak jsme chodili se školou na výstavy a museli jsme mít velkou odvahu se do výstavní knihy vůbec podepsat. Musím přiznat, že ne všechny to bavilo. Při každé příležitosti připomínám, jaká je škoda, že na výstavy chodí školy tak málo. V Bohdanči se na výstavy  chodí. Že jsem se netrefil do jejich vytříbeného vkusu, je zřejmé. Má tvorba je nezaujala. Krajiny a zátiší je nuda. Je možné, že budou nadšeni z abstrakce.

Co jsem však zažil poprvé, proto vlastně tento článek píši, byly vytrhané půlky stránek z knihy. Na zbytcích byl vzkaz, že si jdou ubalit brčko. Mrzí mě současná bídná osvěta ve školství, která může vést  až k ohrožení zdraví žáků. Balit brčko do křídového papíru je barbarské. Na každém záchodu je jistě jemnějšího papíru dostatek. Možná mám nakonec štěstí, že žáci své názory nevyjádřily přímo na obrazy, nebo na stěny vedle. Možná mě zachránilo to, že někdo ukradl propisku. Konec konců, své vzory vidí denně kolem sebe. Pokrok se zkrátka zastavit nedá. Je to překotný vývoj. Nebo úpadek? To platí i pro kulturu.

Chrudim - 20. února začínala divadelní sezona předplatitelů, abonentů, čili skalních milovníků divadla, skupiny B. V loňském divadelním roce se mi zdálo, že předplatné této skupiny mělo šťastnější ruku.

Jenom život, které uvádí divadelní Studio bouře, v překladu Jaromíra Janečka v Pippichově divadle, konečně zahájila divadelní jaro. Igor Bareš, coby hlavní představitel (dříve první milovník), své fanynky ani snad zklamat nemůže. Některé však listovali v programech, kdy se vlastně narodil. Nekonečné dialogy k tomu dávaly dost prostoru. To je však cena herců, kteří chybí v málokterém televizním seriálu. Trochu neurotické zahájení Antonie Talackové možná ovlivnilo mnohé diváky. Že je to vlastně Igorova manželka jsem se dozvěděl od vedle sedících divaček o přestávce.

[[img:chrn_fullwidth:14596:]]

Dramatička Veronigue Olmi v roce 1998 debutovala na Avignonském festivalu se svou hrou Chaos debut. V té době jsem se po Róně plavil ke Středozemnímu moři. Zažil jsem  města Avignon, Arles, žijí v létě divadlem. Hraje se všude na nábřežích, ulicích, v římských amfiteátrech. Co město, to festival. Scéna měla osobité řešení. Jan Schindler na malém prostoru vytvořil zdání, neustále se měnícího se děje. I když někdy bylo třeba velké fantazie. Třebaže je to věznice, tomu už věřil málokdo. Na chrudimské jeviště byla však malá.

Zívající divačky by určitě uvítaly, kdyby se hrálo bez přestávky. Někdy byly nekonečné dialogy nudné. Scéna s mrtvolou, byla srandovní až trapná. Nakonec jsem se nemohl ubránit dojmu, že mi hra připomíná pouťové maňáskové divadlo, kdy se maňásci mlátili paličkou a padají ruce a nohy. A neustále se otáčející scéna byla jen kolotoč, kterým otáčejí herci. Na poutích ho poháněli kluci na šlapacích kolech. Malé dětičky seděli v autíčkách, nebo na koníčcích. Že to bylo celé uzívané, jsem se přesvědčil u šatny při odchodu. Taková trochu slavnostní nuda. Upravené, elegantní dámy, které vydávaly kabáty, mě však utvrdily v tom, že naši měšťané udělali dobře, když toto divadlo postavili.

Česká republika je státem demokratickým. Co znamená „demokratickým“? Je to takový stát, v němž se všichni jeho občané podílejí na vládě v něm. Ať už přímo, nebo skrze zvolené zástupce – poslance, senátory, starosty a místostarosty. Jedním z největších demokratů byl první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk – velký oblíbenec starosty Petra Řezníčka. Masaryk často říkal, že demokracie je především diskusí. Co je to diskuse? „Diskuse je věcný rozhovor několika osob nad určitým tématem, jehož cílem není rozhodovat, nýbrž věc pečlivě rozebrat z různých stránek, shromáždit argumenty a případně připravit půdu pro racionální rozhodnutí,“ uvádí k heslu wikipedie.

Nejde tedy o monolog – nekonečné omílání jednoho a téhož názoru, ale konfrontaci několika třebas i protichůdných argumentů. Do demokratické diskuse lze vstupovat přímo, nebo nepřímo. Nepřímo do ní vstupují média, která jedinou „pravdu“, jíž šíří nejrůznější státní instituce a také samospráva, prověřují prubířským kamenem pohledu odlišného. Pokud není diskuse svobodná a politici mají tendence ji moderovat svým směrem, umlčovat opozici (to se dělá třeba prostřednictvím nastrčených trollů do diskusí pod články v Chrudimských novinách), demokratická společnost zaniká a nastupuje některá z forem totality. Ne, totalita fakt neznamená pouze hajlování na ulicích a pány v kožených kabátech za dveřmi. Má mnoho forem a každá demokratická společnost k ní začne časem směřovat.

Demokratická společnost má rozhodovat transparentně. Co to znamená „transparentně“? Znamená to „průhledně“. Příkladem jsou třeba nekončící tahanice o zveřejňování platů úředníků a politiků. Samotného novináře tento fakt příliš nezajímá, jde-li o osobnost vyzrálou. Bere totiž dost na to, aby nemusel úředníkům závidět. On pouze na místě občana, jenž hákuje ve fabrice a za kasou v Lidlu, pokládá otázky tohoto typu: „Státe, místní samosprávo, co děláš s penězi, které ti občan odvede na daních? Kolik z nich směřuje do kapes těch, které zaměstnáváš? Kolik jde na výspravu silnic, chodníku, etc.?“ Povšimni si, drahý čtenáři, že informace o penězích, které město vrazí do oprav chodníků, zveřejňuje tiskový odbor nesmírně ochotně. Za tvé peníze, čtenáři, opravil chodníky a teď se na tom snaží získat politické bodíky k dobru. Zveřejní však stejně ochotně informace o tom, kolik z tvých daní spolkla šrajtofle šéfa odboru XY? Možná až rozkvetou hrábě.

Demokratická společnost znamená také rovnost před zákonem. A to jak rovnost občanů, tak třeba i institucí. Nezaplatí ten a ten daně včas? Už je u něj letka malých Babišů, zkoumá účty, platby, vyměřuje penále. Nedodrží úřad zákonem danou lhůtu na poskytnutí informace? Nezveřejní informace, které podle rozhodnutí soudu zveřejnit musí? Nic se neděje, protože politici zákon napsali tak, že žádné sankce vlastně nehrozí. Komu by se totiž chtělo běhat k soudům a čekat na rozhodnutí, které se úřad rozhodne...stejně nerespektovat? Deklarovaná rovnost před zákonem je tedy opět jen pro někoho.

Novináře to skutečně nebaví. Radši by si zapálil dýmku, něco hezkého přečetl, šel s manželkou do kina, nebo koukl na další díl Světa pod hlavou. Jenže nemůže, protože je hlídacím psem.

A psi se vyznačují vytrvalostí.  

Asi se nikdy nepřestanu divit drzosti komunistů z nejrůznějších stran. Moc rádi, i když zhusta nikým netázáni, dokáží poradit druhému, co a jak má dělat se svým majetkem tak, aby byl co nejlépe využit. Tedy, podle nich co nejlépe využit. Podívejme se třeba na poslední jednání městského zastupitelstva…

Komunista Jaroslav Moučka se zde opět čílil. Nedokázal pochopit, jak je možné, že Církev část finanční kompenzace restitucí nevrazí okamžitě do oprav kostelů, respektive kostela jednoho, toho chrudimského, nádherného, novogotického. Místo toho radši nakupuje pole, lesy, louky, domy...zkrátka majetek, jenž v budoucnu, kdy už od státu Církvi žádné peníze nepotečou a odluka bude dokonána, má generovat zisky. Já soudruha Moučku naprosto chápu. V bolševické mentalitě, kterou vyznává, je ideálem všechno okamžitě prošustrovat, a když dojde zdroj, najít dalšího třídního nepřítele, jehož majetek lze vyvlastnit. Jeho kolegové v této dovednosti cvičili Čechy i Slováky celých čtyřicet let, kdy vesele plundrovali a devastovali majetek kulaků, šlechty, nepohodlných intelektuálů a samozřejmě též Církve. Nyní soudruh Moučka poskytuje arciděkanu Hebltovi rady, co a jak mají jeho nadřízení na biskupství dělat – peníze investovat do kostelů, které předchůdci Moučkovi nechali chátrat. Dokonalý Uroboros!

K Moučkovi se s dotazem připojil místostarosta Miroslav Tejkl a v podobném duchu hovořil i František Pilný, jenž má také s kostelem svůj malý problém. Vadí mu snad, že místní farnost nevyužila jeho firmu, jež staví střechy? Do hlavy babišovce nevidíš. Dnes řekne to, zítra ono. Zkrátka tak, jak si dav a hlavní koblihář žádá.

Sorry jako, pánové, Církev, podobně jako každý světský šlechtic, myslí na dobu, kdy i vaše těla budou hnít v zemi, tedy spíše přesýpat se v urničce. Za dvacet, třicet, padesát let, což je z pohledu Církve mžik oka, tu budou jiní. Třeba pochopí, proč tehdy, na začátku dvacátého prvního století biskupové přikázali nakupovat a ne prožírat. Proč přijímali dotace od státu, který po čtyřicet let vysával majetek Církve a výnosy z něj tvořily třeba i platy StBáků, kteří umlátili k smrti celou řadu katolických kněží.

Měli byste se stydět, znáte-li vůbec ještě význam tohoto slova.