Sportovní hala V Průhonech, její umístění, vnitřní vybavení (snad zase nezapláčou stolní tenisté, na něž radnice při plánované rekonstrukci haly na Tyršově náměstí docela zapomněla), vzhled. Otázky, které hýbou veřejností. Co však dělá město?

Mlčí.

Tedy, mlčí až do okamžiku, kdy se tématem začnou zabývat Chrudimské noviny. Novinář by čekal tiskovou zprávu o nejnovějším vývoji v okamžiku, kdy členové sportovní komise dotanou na stůl zpracovanou studii od Marka Janatky, podle níž se rozhodně nebude stavět! Ale ono nic. Ticho po pěšině, moucha líně poletuje v kanceláři místostarosty Jana Čechlovského, bzučí a štve ho. Otevře tedy, jako každý místní politik a úředník, Chrudimské noviny, přečte si článek napsaný k hale a rozzlobí se. Okamžitě začne psát reakci, v níž se pokusí shodit jak materiál samotný, tak autora. Vůbec si přitom neuvědomuje, že shodil především sebe a své úředníky.

[[img:chrn_fullwidth:14850:]]

Je to právě on a nikdo jiný, kdo na své pozici za peníze svých voličů sedí a pro ně pracuje. O své práci má informovat a to tak podrobně, jak jen to lze. Dělá to?

Nedělá.

Jeho vysvětlení, informace ke stavbě haly přijde až poté, co je vyšťourá odborník na architekturu, veřejné soutěže, politiku, kriminologii, sociologii, urbanismus a psychologii, redaktor Jakub Valenta. „Není to trochu pozdě, Antone Pavloviči,“ chce se parafrázovat slova postavy ze známého filmu. Ve světě místostarosty Čechlovského není. V tomto světě je důležitější informace o nejnovějším kamarádství Chrudimě a Znojma, než informace o chystané stavbě nové sportovní haly. Důležitější informace o Zlaté pecce, než o žádosti Homa holdingu o stavbu nadzemního parkoviště.

Toužíte žít v takovém světě, nebo raději v tom, kde státní správa rozhoduje transparentně a přátelská komunikace s občany znamená spíše veřejné diskuse ve večerních hodinách, než ceny úředníků pro úředníky?  

Poměrně snadno se vyšplhaly cigaretové nedopalky na prvé místo v závodě o znečištění našeho zdravého a historického města. S uvedením zákazu kouření v restauracích mají tak možnost i ti, co do restaurací nechodí, užít si trochu kuřáckých atributů. Nedávno se zakazovalo kouřit v čekárnách, takže kuřáci kouřili hned vedle čekáren, a protože záhy zjistili svoji nepostižitelnost, kouří v čekárnách dál.

Lokality s bary a restauracemi jsou posety nedopalky, o kterých jedni tvrdí, že jsou hnojivem a druzí vypočítávají jejich rozpad na 15 let a zamoření půdy například arzénem. Podle mého názoru je všechno v lidech a žádný zákaz není tak důsledný, aby některé nešvary odstranil.

Náměstí a přilehlé ulice hostily nedopalky i před zákazem, takže se nepočítají mezi problémy a staly se součástí života, bohužel. Zóna zelených javorů v ozdobných mřížích supluje popelníky snad od nepaměti.

Proč jedinec nevidí za městskou zelení, za ozdobnými mřížemi lidskou práci nebo si doma odhodí nedopalek, žvýkačku a petku na koberec za 10 tisíc? Průměrná cena litinové mříže se totiž tak pohybuje, někdo ji navrhl, někdo vyrobil, měly by nejen chránit stromy, ale působit hlavně esteticky.

Jenže my je zaneseme dvouletým zimním posypovým štěrkem, zelený plevel změníme na uschlý hnus a už chybí jen ten nedopalek! Zapomněla jsem ozdobit nevyneseným košem.

Výmluva, že nejsou lidi je výrok mediálně účelový, který správně zní: nejsou peníze, protože je neekonomicky musíme využít například na úklid černých skládek, chodníků s nedopalky, parků s odpadky a vymýšlení zákazů. Stačilo by jen být vychovaný a chovat se na veřejnosti alespoň jako doma.

Jsem kuřák. Nekouřím cigarety, jejichž smrad nesnáším, ale dýmku, doutníky. Přesto tvrdím, že zákaz kouření v hospodách je sprostý, amorální a především nad rámec toho, co si stát smí ve vztahu k podnikatelům dovolit. Každý hospodský si totiž ve svobodné společnosti má vybrat, jaké hosty ve své, opakuji své hospodě chce a jaké naopak nechce.

Nechce v ní kuřáky? V pořádku. Otevře si nekuřáckou restauraci a kuřáci toto jeho rozhodnutí budou respektovat. Nebudou do ní chodit. Nebo třeba budou, ale nezapálí si v ní.

Chce v ní kuřáky? Otevře si hospodu, která se jasně deklaruje jako přátelská kuřákům a nekuřáci do ní buď nebudou chodit, nebo se přizpůsobí.

Ovšem to, co vystrojil stát na hospodské od včerejška, to je nemístné zasahování do svobody podnikat. Chce-li tedy státní moloch omezit kouření, ať tabák zcela zakáže. V dnešní době však každá krabička cigaret, každý paklík tabáku je zdaněn tak nehoráznou částkou, že nezbývá, než uvažovat nad pokrytectvím byrokratů, kteří se na jednu stranu zaklínají ochranou zdraví obyvatel, na druhé straně z této neřesti bez skrupulí profitují. Protože peníze, jak známo, nepáchnou. A ty z tabáku dvakrát ne.

Ano, znám následky nadměrného kouření. Ale znám i následky kouření přiměřeného – nikotin působí jako relaxační droga (pro hnidopichy – drogu obsahuje každý bylinkový čaj). Otevírá vyšší mentální funkce, nabízí nové pohledy na věc. Kolik známých kuřáků by bez své dýmky, cigarety, doutníku nikdy nedosáhlo úspěchů. Vždyť i symbol všech géniů, Albert Einstein kouřil dýmku, Winston Churchill doutník a generál McArthur nedal bez své kukuřičné dýmečky ani ránu. Jistě, dýmku z úst nedal ani Stalin a Gottwald. Určitě i jim pomáhalo kouření v myšlení, jakkoli zvrhlém. Však se, milý čtenáři, podívej na tento dlouhý seznam kuřáků. 

Zákaz kouření v hospodách je výrazným zásahem do našich svobod. Vzbuzuje v lidech zdání, že stát může tyto věci regulovat. Může za ně rozhodovat, co je pro jejich dobro a co už není. Jako by občan byl nesvéprávná, nedospělá osoba, která sama neumí zhodnotit, co chce a co nechce.

Rozhodnutí a zákazy, jako tento, lidem zasahují samozřejmě do myšlení. Nastavují v jejich hlavách dojem, že stát se postará i o takové věci, které by mu jinak zcela nepříslušely. Vždyť co bylo primární při vzniku států? Ano, společná ochrana proti nepříteli. V jednotě je síla a víc rukou hodí víc oštěpů. Kam jsme se dostali, když dnes nám námi zvolení politici nařizují, kde si smíme zapálit a kde ne?

Kouření není zdravé, není ani mnohdy voňavé, není levné. Ale svobodný a dospělý člověk si sám rozhodne, jestli ho chce provozovat, nebo nechce. Nepotřebuje stát, aby ho někam tlačil. Kuřák nikdy nezačne křičet po tom, aby všechny hospody byly kuřácké. A měl by na to stejné právo, jako někteří nekuřáci toužící po nekuřáckých knajpách. Dokonce i větší, protože dotuje stát nemalými částkami. A tento stát následně jde proti němu.

Je toto ještě demokracie, demokraté?

Celebrity v životě člověka zaujímají zvláštní a výjimečné místo. Může k nim vzhlížet, protože umí něco, co sám adorátor, obdivovatel nezvládne. Mohou být výjimečně nadanými muzikanty, herci dokonce i politiky. Jaké celebrity ve svém životě vyznává český člověk?

V posledních dnech se zdá, že odsouzeného vraha, vulgárního a alkoholu holdujícího prezidenta, usvědčeného lháře. Co tito lidé dokázali a jsou za to hodni obdivu?

Odsouzený vrah se dokázal dostat na svobodu z jedné z nejvíce střežených věznic u nás. Po celou dobu svého doživotního trestu navíc tvrdil, že skutky, za něž se do krimu dostal, na svědomí nemá. Dokázal bych jmenovat pět dalších takových, kteří i tváří v tvář nezpochybnitelným důkazům stále tvrdili, že ten chudák jim na kudlu padnul docela sám. Patnáctkrát za sebou.

Vrah má sympatický kukuč, vystupuje suverénně, ženy ho milují. O náklonnosti něžného pohlaví k nejrůznějším kriminálníkům by se daly napsat romány.

Osobně nic nemám proti odpuštění člověku, který uzná vinu a kaje se. Přestože o našich soudech mám vážné pochybnosti, v tomto případě mi nepřijde divné, že by se několikrát souzený recidivista dopustil dvojnásobné vraždy. S jídlem roste chuť. Milost udělená prezidentem v této pohnuté době navíc neznamená, že recidivista se nedopustil vražd, za něž byl odsouzen. Znamená, že mu trest byl prominut. Nebylo by tedy lepší, aby prezident ze své pozice inicioval spíše nový proces?

[[img:chrn_fullwidth:14786:]]

Proč přišla milost právě v této době? Možností je několik, ale jakkoli je prezident nepochybně postavičkou šířící ostudu svému národu všude tam, kam jen šlápne, hlupák není. Co plnilo noviny před „kauzou odsouzený recidivista“? Ano, správně, vládní krize. Tedy něco, co se dnes zdá být zažehnáno. Načasování takřka dokonalé, národ zaměří svou pozornost na celebritu v zeleném tílku a usvědčený lhář může v klidu opustit scénu, připravovat blížící se volby.

Celebrity zaujímají v životě člověka zvláštní místo. Čím si výjimečnou pozornost zasloužila výše zmíněná „nesvatá trojice“, opravdu netuším.  

9. května, v den, kdy bývaly oslavy osvobození naší republiky, co je už dávno minulostí, se konalo odložené představení divadla Palace z Prahy. Jak je vlastně pravidlem, když hrají Pražáci, bývá plno. Hvězdné obsazení, slibovalo velký zážitek. Autor Jiří Hubač při psaní této hry vycházel ze svého úspěšného filmu Nezralé jahody. Myslím, že autor má u nás jen málo konkurentů, pokud má nějaké. Režii dobře zvládl Petr Hruška.

Scéně Miroslava Krále dominoval klavír s bílou patinou. V bílém tónu byly laděny i ostatní atributy. Velmi působivé byly skleněné lustry, které se spouštěly nad scénou a mezi jednotlivými obrazy se rozsvěcovaly. Na abiturientský večírek se postupně sjížděli jeho účastníci, začaly se rozbíhat jednotlivé krásné dialogy. Vítal je ve své vedlejší roli, pokud se o ní dá takto mluvit, Karel Vlček, který byl takřka v každém obraze. Kapelník Beďar, ztvárnil ho René Přibyl, mě utkvěl nejvíce  v paměti. Jeho scény s nemocným srdcem byly vynikající. Divákům se tajil dech, kdy ho srdce zradí. Vydrželo až do konce.

Bambásek, v podání Václava Helšuse, měl více prostoru v druhé části představení. Jeho manželku, od které neustále utíkal a vracel, zahrála s citem Zdena Herfortová. Pinďase hrál Svatopluk Skopal. Šáňu si vychutnal Václav Postránecký. Své role zahráli znamenitě. Dokonale využívali celý prostor jeviště. Jejich přátelství bylo neustále podrobováno dalším zkouškám. Andulu si nakonec zahrála Dana Syslová. Hlediště však čekalo Naďu Konvalinkovou. Z herců nikdo nic neošidil. Byla to taková krásná tečka za jarní skupinou B.

Mě to připadalo, že se hraje někde na Peloponésu v době Řeků. Slova, láska, čest nebo poctivost, jako by ze současnosti zmizela. Po velmi vypjatých scénách, nakonec přichází až dojemné smíření. Napadá mě, zdali to ještě v současné době dokážeme. Nepamatuji se na tak dlouhou děkovačku. Přeli jsme se, zdali se herci vraceli pětkrát nebo šestkrát. Že odchází dospělý chlap z hlediště se slzami v očích, jsem viděl poprvé.

Chrudimská beseda začíná dělat vernisáže ve středu. Bývalo zvykem, že to byly čtvrtky. Ta včerejší studená a deštivá středa nepřidala na návštěvnosti krásné výstavní síně Pippichova divadla. Kateřina Tučková připravila výstavu malíře Michala Burgeta s názvem Osud krajiny.

Michal Burget se narodil v roce1970. Na Akademii mimo jiné studoval u Zdeňka Berana. Jeden z nejvýznamnějších umělců domácí scény Beran vyučoval klasickou malbu. Jeho žáci měli úctu před ostatními ateliéry na Akademii. Když mi je dcera Markéta představovala, prosila mně, abych mluvil velice potichu a nerušil je v tvorbě. Je pravda, že oni malbu opravdu studovali a malovali dokonale. Nemohu si pomoci, ale mě to připomínalo Transportu, kde si svářeči nebo jiná řemeslnická elita vytvářeli různé boudy a ohrady před ostatními dělasy.

Plakát na výstavu sliboval romantickou Mařákovskou krajinu. U Mařáka má člověk pocit, že pod jeho kapradím si vezme trochu substrátu do dlaně a ucítí z ní dech země. Zde jsem ho neměl. Divačky, kterých je na výstavách vždy většina, byly trochu zmatené. Některé nezakrývaly svůj názor, že vodu už viděli namalovat lépe. Voda je kapalina a namalovat řeku, která teče a má hloubku, není legrace.

Výstavu zahájila Kateřina Tučková a já nezakrývám, že ji velice obdivuji. S obrazy, s jejich posláním a významem pro další generace nás velice podrobně seznámila Martina Vítková. Já myslel, že se to už nedělá. Vše si můžete v klidu přečíst v katalogu. Pokud je vám jméno Martina Vítková nějak povědomé, tak se nemýlíte. Martinu vyrazili z místa ředitelky muzea a to s nebývalou rychlostí. Musela asi provést něco hrůzostrašného. Co bylo příčinou, se dodnes přísně tají. Zbabělé bylo, že se jí nikdo z jindy tak odvážných orlů na radnici nezastal. Za tu krátkou dobu, co zde pracovala, udělala obrovský kus práce. Například zachránila chrudimskou oponu Jana Kokeše. Když jsem ji uviděl, napadla mě slova z jedné Dobešovy písně. Tebe bych tady soudruhu nečekal. Odvážná to žena. „Škoda, že to má mistr tak veliké, k nám se to už nevejde, jedině na strop“, zaslechl jsem u jedné návštěvnice.

Takže zájem by byl. Pusť si rádio, válka. Zapni televizi, válka. Jdu do galerie, válka. I takový postřeh jsem slyšel. No snad opravdu není za dveřmi. Z návštěvníků převažovali výtvarníci z Pardubic, Hradce a Náchoda. Neviděl jsem tam nikoho z jindy tak uměnímilovného vedení města. Na vernisáži se to stalo podruhé v historii. Poprvé to bylo před lety na mé výstavě. Ono trefit se do vybraného vkusu není tak snadné. Čest města museli zachraňovat pracovníci Besedy s rodinami. Lepší počasí si k návštěvě galerie snad ani neumím představit. Zastavte se a zhodnoťte mistrovu tvorbu. Mně se třeba nejvíc líbil obraz Mlhy. Vstup se neplatí a značně předražený katalog vám snad půjčí. Sedmdesát korun se mi zdá na důchodce, kteří jako návštěvníci převažují, hodně. Smutná tečka na závěr. Bohužel jsem se tam dozvěděl, že zemřel František Nový. Čest jeho památce.

F. R. Čech napsal Dívčí válku v roce 1986, nespletl jsem se, opravdu se tato hra tak dlouho hraje a hlavně se divákům pořád líbí. Mezi ochotníky má největší úspěchy s Jiráskovou Lucernou, jestli ji už dokonce nepřekonala. Odehrály se již tisíce repríz, vždy je vyprodáno a vždy odcházejí diváci spokojeni. Jak pravila jedna z divaček, lepší než Pražáci. Tím bych mohl vlastně skončit.

Tuto hru hraje divadelní soubor J. N. Štěpánka již druhé desetiletí. Že na ní stále chodí diváci, je malý zázrak a svědčí to o její kvalitě i v provedení chrudimského souboru. Toto představení mělo jednu zvláštnost. Obsazení, až na jednu výjimku, herečku, která odešla do divadelního nebe, se hraje takřka ve stejném obsazení. Scéna již získala svoji patinu a nijak ji to neuškodilo. Nechají se ji vytknout okopané praktikáble a je to docela škoda.

 
Jan Slezák, který ochotnická představení na jevišti uvádí, si s chutí zahrál Lumíra a dobře. Přemysla hrál s jistým odstupem Karel Bříza. Dokázal však diváky spolehlivě mnohokrát během představení rozesmát. Všichni své role již dokonale znají a diváci to náležitě oceňovali potleskem během představení. Bylo to nesčetněkrát a hercům potlesk viditelně chutnal. Dorostenky Miroslava Rožková, coby Vlasta a Časlava, v podání Ireny Branné dokonale ovládly jeviště. Mužským divákům se nejvíce líbila Šárka. Monice Slezákové to sluší čím dál více. Jak to asi dělá? Že by to bylo tím divadlem? Kazi v podání Aleny Kašparové se mi nejvíce líbila ve scéně s náhrdelníkem. Opravdu byla dobrá.

A co muži? Lumíra a Přemysla jsem již zmínil. Bivoj odtáhl značnou část představení. Petr Koníček se na to vybavil nákoleníky. Ctirad, hrál ho Roman Kasalický a Vojen, kterého představoval Miroslav Mach, skvěle doplnili hlavní role a diváci je vítali potleskem. Scéna s pusou plnou krve byla výborná. Zpočátku se všem zatajil dech.

Vím, že soubor dává přednost e-mailové korespondenci, ale jednoduchý program s hereckým obsazením by vůbec neškodil. Diváci přibývají a někteří nejsou ani místní. Proto se omlouvám za případné omyly v obsazení nebo zkomolení jména. Musel jsem se spolehnout na ochotně poskytnutou informaci.

Možná v mé recenzi soubor příliš chválím. Ale komu čest, tomu čest. Pippichovo divadlo mělo po dlouhé době přístavky a věřím, že většina diváků odcházela spokojena. Humor F. R. Čecha má stále dost příznivců a přibývají další mladší, ti kteří tehdejší dobu nepamatují jako my. V roce kdy tato hra vznikala, stálo před divadlem pět, šest aut. Před dnešním představením bylo plno i v okolních ulicích. Nemohu si pomoci, ale tehdy byla nějak větší sranda.

Sotva postřehnutelná byla v sobotu 22. dubna oslava Dnu Země v parku na Střelnici pořádaná ZO ČSOP Klub ochránců SPR Habrov. O ekocentrum zájem nebyl.

Po letech oprášený projekt se má uskutečnit v bývalé prádelně nebo takzvaném útulku na Stromovce. Více jak deset let zanedbaný prostor, veřejně poskytnutý bezdomovcům, sice spotřeboval kdejakou dotaci, ale perspektiva smysluplného využití se stále vzdaluje.

Ani před lety nebyly nově vybavené místnosti využívané tak, jak by si někdo představoval. Z důvodů platební neschopnost ochránců byla nakonec veškerá činnost bohužel ukončena a tím zůstaly prostory opuštěné. Požár, způsobený zřejmě „načerno“ ubytovanými, byl záminkou k pozdější žádosti o podporu při obnově bývalého útulku.

V sobotu mělo proběhnout slavnostní otevření, ale ani déšť nebyl příčinou nezájmu. Ještě před koncem akce v ekocentru nebyli ani sami pořadatelé a tak jsme se rozhlédli kolem.

Rozježděným trávníkem, s odpadky za obnovenou Červenou kapličkou a letitým neuvěřitelným skladištěm v prostorách útulku si "ochránci přírody" dětskou klientelu sotva získají.

V pondělí 10. dubna se konečně uskutečnilo odložené divadelní představení Play Strindberg, se kterým do Chrudimi přijelo divadlo Metro Praha.

Jiří Štěpnička v hlavní roli Edgara, která byla pro něho jako ulita z bronzu. Zuzana Slavíková, coby jeho žena Alice a Kurt, kterého představil Vladimír Beneš, rozehráli dokonalé drama. Jiří Štěpnička dlouholetý herec Národního divadla, dal do své role všechno. Ke konci druhé poloviny mu viditelně docházely síly, ale vydržel. Obě vedlejší role, pokud vůbec byly vedlejší, ho výborně doplňovaly. Dokonce tak přesvědčivě, že někteří v polovině raději odešli. Zřejmě to, co mají takřka denně doma, na to nemusejí chodit do divadla. Je vidět, že rodinné vztahy se moc nezměnily ani po sto letech. Tehdy drama Tanec smrti August Strindberg napsal. Friedrich Dürenmatt ho později upravil do své hry a problémy manželského trojúhelníku jsou stále aktuální. Ještě, že jsem sama a tohoto ušetřena, ulevila si jedna z divaček. Současná doba je dost dramatická sama o sobě, radši bych se dívala na nějakou veselohru, odpověděla kolegyně.

Scéně dominovalo křeslo, do kterého, možná až příliš často padal Edgar do hlubokého bezvědomí. Doplňoval ho hliníkový rám z výstavářského systému, na kterém byly zavěšeny pánve. Zřejmě kuchyň a překližková bedna, za kterou hrála Alice na piano. Na konci ji herci otočili a byla prázdná. Snad měla vyjadřovat prázdnost života? Nebo hry? Nepřišel jsem na to. Každopádně by se scéna bez těchto dvou artefaktů klidně obešla.

Snad to bylo přesunutím, ale divadlo bylo poloprázdné, ani se nedá říci ani polo plné. Je to škoda. Jestli by nestálo za úvahu neprodané lístky výrazně zlevnit, nebo rozdat. Třeba by pořadatelé udělali velkou radost důchodcům v jejich domovech. Nebo studentům. Na druhou stranu, kdo ze současných studentů zná Štěpničku?

Při děkovačce se představili noví mladí uvaděči, kteří předali hercům krásné růže. Hezká tečka.

Na konci měsíce se pochlubí Chrudimští ochotníci svojí premiérou Dívčí války. V jarním shonu si pohlídejte termín.

Činoherní studio Bouře navazující na Studio Bouře předcházela výborná pověst. Do Pipichova divadla přivezlo hru Teď ne! Napsal ji Francouz Jean-Claude Islert a přeložil ji Jaromír Janeček. Režie se ujal Daniel Hrbek. Scénu navrhl Petr Masopust. Někteří mi vyčítají, že se někdy scénou zabývám až příliš. Jsem přesvědčen, že je stejně důležitá jako samotní herci.

Ta včerejší měla představovat pařížský byt. Při vší úctě měl k němu hodně daleko. Snad jen ten hodně využívaný žlutý gauč, který trochu rozsvítil scénu. Papundeklové, mahagonem otapetované dveře mi spíše připomínaly jednu brněnskou ubytovnu na výpadovce na Vídeň. Shodou okolností se ji také říkalo Paříž, ale proto, že se tam pařilo ve dne i v noci a to hodně. Bar s kovovými stoličkami tam byl naprosto stejný. Vše bylo už hodně jeté a obouchané. Hercům to očividně nevadí. Chrudimským divákům to asi stačí. Mohli by mít alespoň úctu k divadlu, které je přivítá vždy čisté a uklizené.

Před vyprodaným hledištěm začal Michal Dlouhý, idol takřka všech divaček, v obrovském tempu, které mu vydrželo po celé představení. Roli Frederika si vychutnával. I když někdy byl zbytečně tak trochu uřvaný. Jeho manželku Blandine hrála Kristýna Frejová. Ta naopak hrála velice úsporně, ale dokázala rozesmát divadlo stejně často jako Michal. Mě se se zdálo, že dokonce všechny kolem sebe převyšovala, a to nejen svým zjevem. Béata Kaňoková jako Frederikova milenka Sára neměla již tolik prostoru. David Punčochář hrál Matyáše a skvěle doplňoval obě hlavní role. Místy se divákům líbil snad nejvíce. Možná se některé gagy zbytečně několikrát opakovaly, třeba s výtahem, nebo ten s tampony v nose.



Scéna s papírovou krabicí mi připomněla mojí první návštěvu Paříže. To po půlnoci přivezl náklaďák papírové krabice k nádraží a vysypal je. V mžiku si je bezdomovci rozebrali, aby v nich mohli nocovat. Tenkrát jsme je u nás ještě neznali.

Podle reakcí diváků se svižná komedie líbila. Myslím, že odcházeli spokojeni. Škoda, že se zapomnělo na květiny alespoň pro herečky. Setkal jsem se i s názorem, že snad dostali dobře zaplaceno, tak proč ještě květiny. Ale je pravda, že žena a květina patří k sobě a při děkovačce dvojnásob.