Popeleční středou začal katolíkům půst, který potrvá až do Velikonoc. Mnohý si asi představí dny o chlebu a vodě, nebo dokonce středověké průvody flagelantů - sekty sebemrskačů, kteří se snažili životem v přepjatém pokání usmířit Boží hněv, kterým pro tehdejšího člověka byla morová nákaza roznášená blechami. Nic není tak daleko současné skutečnosti. Půst je totiž především o vnitřní očistě, protože jak katolíkům říká Písmo svaté, bible, „člověka neposkvrňuje to, co do něj vchází, ale to, co z něj vychází“. Samozřejmě, v průběhu čtyřiceti postních dní, které připomínají 40 dní, které Kristus strávil na poušti a postil se, jsou i dny, kdy je nepřípustné jíst maso. Důvod je prostý. Maso teplokrevných živočichů je chápáno jako do jisté míry luxusní potravina - dnes už to tak možná neplatí, ale v časech dávných to tak zkrátka bylo. A v době vnitřního obrácení se k lepšímu životu, nápravě hříchů a křivd by si člověk měl luxusní choutky odepřít. Důležitý je i samotný symbol, nejezení masa, protože na symbolech naše doba a společnost stojí, i když je často už nevidíme, nebo vidět nechceme.

Popeleční středa a Velký pátek - den, kdy byl Kristus ukřižován a zemřel na kříži, jsou proto dny postu přísného. Katolík nejí maso a dosyta se může najíst jen jednou denně. Může si však odříci i toto jedno syté jídlo, pokud má pocit, že to jeho víru posílí a jeho sebeovládání pomůže. Běžnými dny postu, kdy se nejí maso a člověk se nenacpává od rána do večera, jsou však i všechny pátky, na tom postní doba před Velikonocemi nic nemění. V posledních zhruba čtyřiceti letech se stalo módou uzmout si něco jiného, než zmiňovaný kus flákoty. „Nebudu kouřit, omezím alkohol, dobu strávenou na počítači, budu žít zdravě…“ Všechno to jsou chvályhodné aktivity, které mohou vhodně doplnit tradiční postní disciplínu, opět je ale podstatná motivace. Chybný účel zkrátka zůstává mimo cíl, kterým by pro věřícího člověka mělo být uvědomění si vlastní hříšnosti a snaha o zlepšení svých ne zrovna dobrých vlastností. Je to dokonale paradoxní, ale poloprázdné břicho mnohdy zvyšuje sociální cítění s těmi, kdo nemají takové štěstí, aby si mohli dopřát k jídlu to, na co zrovna mají chuť. Proto je významnou součástí postu i almužna. A nemusí to být vždy peníze. Mnohdy je pomoc v naturáliích nebo konkrétním skutku lepší a prospěšnější, než peníze často následně prolité hrdlem.

Půst nemá sám o sobě smysl. Pokud se postíme proto, abychom ztratili kila, nebo zlepšili své zažívání, držíme se stále jen u země, u běžných, lidských záležitostí. Pro nevěřícího je to možná maximum, kterého je schopen. Přesto si myslím, že právě blížící se Velikonoce by měly být i určitou formou reflexe - v jaké zemi žiji, čemu věřili moji předkové, kam se ubírá můj život, co se mnou bude, až zemřu. K takto prožité postní době vám, milí čtenáři, přeji jen vše dobré a hodně sil.

Široká ulice je místem, kde je parkování přísně zakázáno a dokonce i samotné zastavení je zde hbitými strážníky prakticky okamžitě trestáno. Své o tom vědí mnozí řidiči, kteří si odběhli pouze něco vyřídit do některého z místních obchodů a u auta „na blikačkách“ se hned zjevil strážník s pokutovým bločkem.

Zákaz zastavení i stání jako by zde však platil jen pro někoho. V minulosti se tu dokonce stalo, že strážník Městské policie Chrudim pokutoval i řidiče Centra sociálních služeb a pomoci, který byl do jednoho ze zdejších obchodů vyslán svým nadřízeným, aby zde nakoupil potřeby pro domácnost klientky zmiňovaného centra. Zastavit někde v okolí náměstí možnost neměl a případné volné parkování na samotném Resselově náměstí ke služebním výhodám řidičů organizace, jejímž zřizovatelem je chrudimská radnice, zkrátka nepatří. Nezbývalo mu tedy, než na okamžik zastavit před obchodem s domácími potřebami a spoléhat na pochopení strážců zákona, kteří se tady teoreticky mohou kdykoliv objevit. S pochopením se však nesetkal. Strážník mu udělil pokutu a zmiňovaný řidič tak pracoval celý den zadarmo. Pozdější vysvětlování a dohadování s vrchním strážníkem prý nemělo žádný účinek. Řidič jako řidič, pokuta jako pokuta. Neví snad ve městě levá, co dělá pravá?

[[img:chrn_fullwidth:10425:Smí nebo se nesmí v Široké ulici stát?  Foto: Chrudimské noviny]]

Přesto se najdou tací, kteří si vůz na chodník v Široké ulici odstaví a na několik minut odejdou za svými záležitostmi. V pondělí 16. února se kousek od náměstí za sebe naskládaly hned tři vozy a všechny měly zapnutá výstražná světla. Nejen, že projíždějící šoféři museli čekat, až odjedou auta mířící Širokou ulicí vzhůru, ale také chodci se odstaveným vozidlům museli na svém chodníku vyhýbat. Strážníci, kteří jindy prakticky z centra města neodcházejí a jsou proto terčem kritiků, v dohledu nebyli, takže řidiči mohli po chvíli opět nerušeně pokračovat v cestě. Šofér konající své povinnosti ve službě seniorům a z nařízení svých nadřízených takové štěstí neměl. Kontrola dodržování zákazu stání je zde podle všeho liknavá a selektivní. Proč tedy radnice nenechá vytvořit doplňkovou tabulku, která by dočasné stání dopravní obsluhy povolila, zůstává i nadále záhadou. 

Musel jsem se trošku pousmát nad článkem o webových stránkách města o odpadovém hospodářství, které už nějaký čas mlčí. Zcela určitě vznikly s dobrým úmyslem informovat občany, co se kolem nich děje, nelze si ale také nepovšimnout připomínky bývalé městské zastupitelky Kateřiny Jánské (ODS), že je městských internetových aplikací přespříliš a není prý v silách městských úředníků je všechny obsloužit. Reagovala tak na dřívější doslovnou "smršť" nových internetových domén, které nechal svého času zřídit pro radnici Roman Málek (Koalice pro Chrudim). Nebudu, ani nechci dělat arbitra v tom, jestli se chtěla Jánská zbavit dalších pracovních úkolů, vyplývajících ze zřízení nových internetových stránek, jedno mi však neuniklo - že od jisté doby začali mít lidé v informacích, které jim měl zprostředkovat městský web, pořádný "hokej". Najednou tu totiž bylo městských webů hned několik, aniž by svými názvy nějak připomínaly souvislost s naším městem. A v tom se musí ztratit nejen občan, ale i úředník.

Proto by nebylo na škodu městský web zjednodušit a udělat ho občanům srozumitelnější, a těch dalších se prostě zbavit, protože informace v nich obsažené patří stejně pod adresu chrudim.eu jako všechny ostatní. Rovněž by nebylo od věci udělat audit, kolik vůbec provoz a obsluha těchto webů stojí a zda zbytečně nezatěžují městský rozpočet i radniční aparát. Jejich provoz by navíc mělo umět plně obsloužit tiskové oddělení bez pomoci externistů, kteří rovněž přijdou město na nemalé peníze. Zkrátka a jednoduše, provoz městských webů (nejlépe však jednoho jediného) má být efektivní na obě strany - má být srozumitelný lidem a usnadňovat práci úředníkům. Takhle to zatím vypadá, že jde o nepřehlednou spleť webů, z nichž některé mlčí jen proto, že není nikdo, kdo by je v takovém počtu informacemi "nakrmil".

Městská policie Chrudim pracuje z mého pohledu novináře takřka v ilegalitě a málokdo v Chrudimi ví, čím se třeba včera musela v ulicích našeho města zabývat. Prozatím posledním tiskovým výstupem o činnosti zdejších strážníků je totiž na městském webu vcelku skrytá prosincová souhrnná zpráva o jejich práci za tento měsíc, přestože už máme v kalendáři datum 5. února! A to je škoda. Za prvé proto, že městská policie neumí anebo v horším případě možná nesmí dobře prodat svoji práci před veřejností, a za druhé proto, že svým mlčením přiživuje nedůvěru občanů v její přínos pro chod města. A pak je tu ještě jeden velký novinářský otazník - proč město neumožňuje všem médiím bez rozdílu rovný přístup k informacím z činnosti městské policie a možná tím vědomě či nevědomě porušuje tiskový zákon, když tu a tam poskytuje tiskové zprávy z denní činnosti strážníků pouze některým médiím a na žádost Chrudimských novin o stejný druh informací opakovaně nereflektuje.

Otazníků je tedy v případě Městské policie Chrudim víc než dost. Tak trochu mi totiž svým chováním připomíná navenek komunistickou Albánii vedenou Enverem Hodžou, který si v této zemi vybudoval doživotní kult osobnosti a úzkostlivě dbal na to, aby se o poměrech v Albánii dozvěděl svět co nejméně. Ale teď vážně. Přejděme od obrazotvornosti k praxi a vyčkejme, co přinese změna ve vedení chrudimských strážníků městu i nám novinářům. Občané by raději než represi více preventivních opatření, odborníci v oboru by zase kvitovali více kvalifikovanějších postupů a rozhodnutí, my novináři pro změnu bezproblémový přístup k informacím tak, jak je to běžné třeba u republikové policie, hasičů a městských a obecních policií jinde než v Chrudimi. Sám za sebe bych si pak přál, aby tyto umělé překážky nadobro vymizely a naši čtenáři mohli být nejen včas informováni o zásazích strážníků ve městě, ale občas i hrdí na to, jak jejich městská policie dobře funguje. Inu, Mirku Tejkle, to je přímo hozená rukavice...

V souvislosti s článkem o budoucím možném využití lokality Jedličky v chrudimském parku Střelnice vyslovil kdosi v diskusi před schůzkou s občany nesmělé přání, zda by město mohlo konečně v této souvislosti pamatovat i na pejskaře a zřídit tady pro ně a jejich zvířata prostor určený k volnému pohybu psů. Doposud je totiž v Chrudimi nelegální. Po mnoha letech nečinnosti radnice v této oblasti, plošném zrušení stojanů s papírovými sáčky na psí exkrementy a vybírání jedněch z nejvyšších poplatků za psy v České republice, by si to místní pejskaři minimálně zasloužili, ne-li víc.

Z další diskuse, která se pod článkem rozvinula, ale vyplynulo, že leckomu psí exkrementy smrdí, vysoké poplatky za takřka "nulové služby" už nikoli. Ano, Chrudim je zaplavena výkaly a nelze se tomu divit, když vás správce města odnaučí exkrementy sbírat a bláhově si myslí, že uchlácholí pejskaře nedostatečným množstvím igelitových pytlíků, pro které si navíc musí na radnici dojít. To jsou hned dvě překážky, které brání čistotě města a zároveň diskriminují pejskaře, tedy značnou část obyvatel Chrudimě. A to už nemluvím o psech, kteří přestali být z pohledu nového Občanského zákoníku věcí a mají nárok na to se volně vyběhat.

Ale kde? V Jedličkách? Nebo v některém jiném chrudimském parku? Tady všude číhají na pejskaře a jejich psy nejrůznější překážky a omezení, jakoby ani město nedokázalo po tolika letech přehlížení reflektovat na skutečné potřeby svých obyvatel. Jednou z cest jsou právě oplocená psí hřiště, o které někdo v případě Jedliček slušně a nesměle požádal, aby byl vzápětí za svůj oprávněný požadavek peskován těmi, kteří někdy do psího exkrementu nejspíš šlápli anebo ještě hůř - nemají rádi zvířata (a možná ani lidi - jen sebe). Zeptám se tedy rovnou. Za co musíme odvádět tolik peněz do městské pokladny, když nedostáváme protihodnotou odpovídající služby? Takový stav je dlouhodobě neudržitelný a je jen otázkou času, kdy se budou muset odpovědní úředníci chytnout za "bambuli" a přijít se vstřícným řešením a nikoli "štěkat" na pejskaře, že je jich v Chrudimi hodně a ještě víc že je psích exkrementů. Pokud totiž nezareagují tak jako jinde ve vyspělé civilizaci (tedy konstruktivně nikoli represivně), tak se jednou v psích exkrementech utopíme...

Žádost Svobodných, aby byly na internetu volně přístupné podklady pro jednání městských zastupitelů, je správné vykročení směrem k "otevřené radnici", tedy k nejčastějšímu slibu jednotlivých stran a hnutí v posledních komunálních volbách v Chrudimi (jen pro úplnost - hned za ním to byla zdarma MHD pro seniory). To, že nakonec nebyl návrh Svobodných zařazen do jednání schůze městského zastupitelstva kvůli administrativním obstrukcím radniční koalice, je věc jiná, je to však dobrá známka snahy Svobodných být alespoň občas konstruktivní opozicí v zastupitelstvu. Jestliže se však přeci jen podaří podání tohoto návrhu dotáhnout Svobodným do zdárného konce, aby se už nemuseli příště omlouvat za jeho pozdní předložení a další administrativní chyby, pak věřím s ohledem na úctu k voličům a četné předvolební sliby místních politiků, že má šanci na úspěch, pokud ale nešlo, jak jsme byli zvyklí vídat v předchozích letech, zase jen o plané sliby některých zdejších politiků.

Druhým příjemným překvapením prozatím poslední schůze městských zastupitelů byl dotaz dalšího opozičního zastupitele Richarda Herbsta z hnutí ANO 2011, který starostovi Řezníčkovi připomněl jeho nedávný slib, že otevře každou první středu v měsíci od 17 hodin po vzoru poslaneckých a senátorských dnů dveře své kanceláře občanům a zastupitelům, kteří o to projeví zájem. Starostův dovětek, proč Herbst nevěří jeho chlapskému slovu, je sice leckomu úsměvný, důležitější však je, že se zastupitel nedal a přinutil starostu dát svůj slib veřejně a přistoupit na hru opozice, která dle mého měla zkrátka svůj den a ukázala názorně radniční koalici, jak konstruktivně a bez výkřiků či excesů smysluplně demontovat netransparentní prostředí radnice. Tedy té radnice, která je výkonným orgánem nás občanů, kteří chtějí mít o jejím chodu větší přehled a mít k dispozici více kontrolních mechanismů než doposud. A tak přestože byla opozice v pondělí úspěšná zatím jen z poloviny, dala všem na srozuměnou, že to myslí se "změnou" zdejšího politického prostředí vážně.

Svatba je vždy výjimečná událost. Bez ohledu na to, kolik sňatků člověk za život uzavře - rozvodovost sice klesá, ale stále patříme mezi ty země, kde se prakticky polovina svazků rozpadá. Kdo ví, proč tomu tak je? Sobectví, neochota ke kompromisům, nebo také snadný život rozvedených? Nevím a ani o tom dnes nechci uvažovat.

Psal jsem v minulém týdnu zprávu o městských zastupitelích, kteří si zažádali a dostali. Dostali pravomoc dohlížet na uzavření sňatku v prostorách radnice, Muzea barokních soch, Klášterních zahrad a na stovkách dalších míst našeho města. Přiznám se bez mučení, že civilní sňatky, respektive pseudoobřad, který je provází, moc rád nemám. Přijde mi prázdný. Naproti tomu svatba v kostele, před Bohem, jak my katolíci věříme, to je něco jinšího. Pan farář má obvykle více či méně trefné kázání, které by mělo popsat největší výhody a nevýhody podstupovaného kroku. Paradoxně jde o člověka, který ví o strastech a radostech manželského života víc, než mnohý ten, kdo oslavil třeba zlatou svatbu. Vždy se totiž musím smát námitkám nevěřících, kteří považují názory církve a kléru na záležitosti „šestky a devítky“ za zkostnatělé a nereálné. Drazí přátelé, víte vůbec, kolik toho takový kněz vyslechne ve zpovědnici od svobodných i sezdaných věřících? Víte, s čím vším se musí umět vypořádat, co všechno pochopit? Za dva tisíce let trvání církve se navíc mění jen kulisy, hříchy a s nimi i lidé, kteří je páší, zůstávají stejné. Za tu dobu měli pastýři a moralisté nepřeberně času promyslet, co člověku škodí a co naopak prospívá. Taková antikoncepce je zmíněna třeba už ve Starém zákoně :-).

Když jsem si přečetl jména těch, kdo nyní mohou v Chrudimi „posvětit“ civilní sňatky, neubránil jsem se úsměvu. Především jedno jméno mne přimělo k zamyšlení, jak člověk, jenž je členem skupiny „Nezadaní“ na facebooku a chlubil se svou „neposkvrněností“ (vlastností jinak obdivuhodnou), může posloužit snoubencům dobrou radou, příkladem ze života. Nevím, opravdu nevím. A zde se možná skrývá odpověď na výše zmíněnou otázku. Ne, před Bohem uzavřené sňatky nejsou často věčné, jak by být měly. Také dochází k anulacím a rozluce. Avšak počet rozpadajících se vztahů je mnohem nižší. Jistě, zásluhu na tom má víra snoubenců. Já sám však věřím, že důvodem je i předmanželská příprava, dobrá rada kněze, který budoucí manžele doprovází. A to je služba, kterou věčný panic zkrátka neposkytne, ani kdyby si na krk navěsil všechny starostenské řetězy světa. 

„Demokracie v ohrožení!“, „Útok na svobodu slova!“ - těmito a mnoha podobnými slovy byl v minulých dnech a hodinách hodnocen útok na redakci bulvárního plátku, jemuž nebylo nic svaté. Možná jen zmiňovaná svoboda slova.

Těžko se mi o této záležitosti píše, protože jsem viděl odporné karikatury, které urážely mou víru katolíka stejně jako víru muslima karikatury jiné. Opravdu si nemyslím, že lze válku s vyznavači Alláha vyhrát prostřednictvím karikatur a tlačenky. Vyhrát lze jen tehdy, když nás bude víc než jich. A na to, obávám se, je v současné době už pozdě.

Chrudimská radnice se rozhodla vyjádřit solidaritu a vyvěsila vlajku sladké Francie. Opravdu nevím, s kým cítí solidaritu. S mrtvými novináři, kteří působit v našem městě - vím, sci-fi - dozajista by se zaměřili na naše místostarosty, starostu a další politickou „elitu“. Konkrétně na Romanu Málkovi by si jistě smlsli, protože je vděčným terčem mnoha vtipálků.

Skutečně netuším, od kdy vedení města ctí svobodu slova jako jednu z hodnot, za níž lze třeba zemřít. Redaktorům Chrudimských novin ztěžuje starosta Řezníček a jeho úřednická armáda život prakticky od samého počátku existence novin. Informace, pokud je vůbec poskytne, podmiňuje tiskový odbor elektronicky podepsanou žádostí a odkazy na zákon o svobodném přístupu k informacím. Trestní oznámení poletují mezi Resselovým náměstím a bustou Viktorina Kornela ze Všehrd jako chrudimští holubi. Tu se nelíbí starostovi tohle, jindy panu Málkovi ono. Policisté mnohdy kvůli tomu nestíhají skutečnou práci, jak už ostatně psal můj nadřízený Roman Zahrádka ve svém nedávném postřehu. Tohle je ta svoboda slova, kterou ctíte, pánové a dámy na radnici? Pokrytecké vyvěšování vlajky státu, který přišel o dvanáct svých novinářů, vás skutečně nezachrání, protože všichni dobře víme, že císař je dávno nahý. 

Před komunálními volbami se v Chrudimi rozhořela plamenná polemika o tom, zda má město podnikat či nikoli, a to v souvislosti s kavárnou Cafe v galerii, kterou na pár měsíců otevřela Chrudimská beseda, než byla zase přinucena ji zavřít. Osobně jsem zastáncem teorie, že pokud někdo spravuje nějaký majetek, měl by s ním umět i efektivně nakládat, tedy s ním i podnikat, aby měl možnost ho nějakým způsobem rozšiřovat a množit. Zcela jistě by se mělo tohle pravidlo vztahovat i na majetek města, který je společným jměním nás občanů. Nebo si snad přejeme, aby naše město nebohatlo? Chceme snad, aby místo, kde žijeme, přešlapovalo na místě, nebo, nedej Bože, šlo do úpadku? Odpovědi na tyto otázky nechám na každém z vás.

Přesto předpokládám, že si většina z vás přeje město bohatší po všech stránkách a že nároky, které budete na jeho chod klást, budou stále vyšší. Proto se sluší a patří opět otevřít otázku: "Má město podnikat?" a zároveň na ni jednou pro vždy jasně a zřetelně odpovědět. Za sebe říkám, že ano! Avšak nikoli v oborech nebo odvětvích, které jsou ve městě zbytné. Potřebujeme v Chrudimi další kavárnu? Nejspíš ne. Potřebujeme snad další restauraci, bar nebo hernu? Také jich máme ve městě požehnaně. A nebo snad novou prodejnu s textilem? Že jich máme až přespříliš? No vidíte, odpověděli jste si sami. Tudy nejspíš tedy cesta při nakládání (podnikání) s městským majetkem nevede.

A kde hledat recept na nezbytnosti, na nichž se dá ještě vydělat a mohou být i jinak lidem prospěšné? Stačí se rozhlédnout v nejbližším okolí a návodů najdete hned několik. Třeba taková Skuteč si už řadu let lebedí, že vystoupila z vodárenského systému na Chrudimsku a provozuje si jej sama. Proto mohla i letos oznámit, že se tamním lidem nezdraží voda ani o korunu. Město Slatiňany zase nechalo postavit vlastní kompostárnu, díky čemuž dokáže ušetřit v městském rozpočtu ročně desetitisíce korun, které by jinak bylo nuceno utratit za odvoz bioodpadu do Nasavrk nebo Dražkovic. A do třetice Sezemice na Pardubicku se chystají uvést do provozu bioplynovou elektrárnu, která má do zdejších domácností dodávat nejen elektřinu, ale především teplo, což by Sezemice nadobro zbavilo závislosti na stále se zdražujícím odpadním teplu z Opatovic.

Už vidíte ten rozdíl? Chápete, v čem spočívá užitečnost podnikání? A proč ho také odmítat? Zkrátka, města by měla umět smysluplně podnikat bez ohledu na rádoby poučky, které tvoří ideologii některých politických subjektů. Měla by se umět co nejvíce sama o sebe postarat, aby je nezaskočily vnější vlivy spočívající například v naprosté závislosti na dodavatelích některých služeb či energií, jejichž cena je vždy závislá na zachování zisku toho, kdo službu nebo energii poskytuje. Nikoli na vůli těch, kteří jsou odběrateli těchto produktů a jsou nuceni se podvolit cenovému diktátu kolosů, za nimiž stojí zpravidla velké finanční skupiny. Jedině tato decentralizace ekonomické moci prostřednictvím podnikání měst a obcí, jejichž možnosti jsem výše nastínil, může zmírnit tlak na naše peněženky a učinit naše města méně závislejší a bohatší. Chce to jediné - schopné stratégy, ale to už je zase jiná kapitola...

Nikdo mu u nás v redakci neřekl jinak než Mireček. A právem. Nepoznal jsem totiž v životě hodnějšího člověka. Navíc patřil mezi moje první učitele, kteří mě nezištně zasvěcovali do tajů regionální žurnalistiky a s odstupem let musím přiznat, že řadu jeho fint a novinářských fíglů používám doposud. Jsou pro mne o to cennější, že se nikde jinde nevyučují, ani na žádné zdejší katedře žurnalistiky, které chrlí každoročně novináře bakaláře a magistry. Ti sice přicházejí do terénu zpravidla vybaveni nezbytnou teorií a někdy také až nezdravou ctižádostivostí, ale co je jim to platné, když neměli takového učitele, jakým byl letitý novinář Miroslav Motyčka.

Mireček byl nejen moc hodný, ale také laskavý, vlídný, skromný a pokorný. Příkladné byly i jeho znalosti a velký přehled o celém regionu. Znal zde doslova každý kámen, o lidech ani nemluvě. A tady by měl podle mne každý novinář začínat. Ne u pouček, ale v reálném životě. Když jsem přišel prvně na začátku 90. let do redakce týdeníku Naše Chrudimsko, přívětivě se na mě usmál a zeptal se: "A jak ty se jmenuješ? Říkáš, že Zahrádka? No, seš sice poslední v abecedě, ale jednou budeš jednička," zazubil se při čtení mého článku a potom začal sypat z rukávu jména všech mých příbuzných, až mi z toho spadla čelist. A navrch ještě přidal místa, kde žijí a kudy se k nim jde nebo jede. Bylo to ohromující a odzbrojující zároveň.

Málokdo také ví, že se Mireček zasloužil o vznik prvních soukromých regionálních novin v Československu po listopadu 1989, možná prvních vůbec. Pomohl tenkrát z Okresního úřadu Chrudim vyhozeným kolegům novinářům Němečkovi s Pekařem na svoji registraci zaregistrovat u ministerstva kultury již zmíněné Naše Chrudimsko, které krátce na to začalo válcovat svou vysokou čteností svoji konkurenci - tehdejší Budovatel, který se přejmenoval na Chrudimsko, než ho o něco později koupil současný Deník. Až s odstupem let si teď uvědomuji, jaké jsem měl vlastně štěstí, že jsem mohl být součástí redakce týdeníku Naše Chrudimsko, která se nebála i takových témat, o nichž ostatní raději mlčeli anebo je různě "okecávali". Zhruba do roka jsme měli asi desetitisícový prodaný náklad, vlastní kolportéry, síť prodejních míst a hlavně spoustu věrných čtenářů, kteří se k nám hlásili v mnoha místech regionu. Týdeník rozjel také řadu soutěží a jako první třeba uspořádal Miss Chrudimska.

Byla to nepochybně i velká zásluha Mirka Motyčky, který zde znal kde koho. Byl vítán řediteli velkých firem, podnikateli, sportovci, ale i obyčejnými lidmi a přinášel do redakce vždy plno zpráv, které jsme někdy nestačili ani všechny zpracovat, natož je vydat tiskem. Byl ale také tím pověstným světlem, jež dokázalo rozzářit jakoukoliv pochmurnou náladu nebo situaci a stmelovat protichůdné povahy některých lidí. Byl to rozený diplomat. Nebýt jeho, tak by Naše Chrudimsko, které odolávalo mnoha vnějším tlakům zvenčí i zevnitř, nemohlo tak dlouho nikdy fungovat. Byly to krásné roky plné dobrodružství, finanční hojnosti a dovolím si říct, že i průkopnické práce na poli zdejší regionální žurnalistiky, která otevřela dveře a usnadnila cestu mnoha dalším následovníkům. Dovolím si také tvrdit, že naučila číst zdejší obyvatele regionální zprávy, přestože si tuto zásluhu snažili později přisvojit jiní. Je to ale především Mirečkova zásluha, který stmeloval v redakci tři výrazné individuality a sám přispěl "svou trochou do mlýna" stovkami nejrůznějších zpráv.

"Jó, toho znám. Chudák kluk. Zachránil ženský život a z města mu nikdo ani nepoděkuje jen kvůli tomu, že je opožděnej. Přitom má zlatý srdce," komentoval svého času Mireček rozšafně příhodu, která se stala na Borzně, kde mírně retardovaný klučina pomohl vytáhnout ženě během epileptického záchvatu z úst zapadlý jazyk a tím jí zachránit život. A když mu tenkrát nepoděkovalo město, udělala to za něj z Mirečkova popudu naše redakce, která dobrosrdečného hrdinu odměnila hodinkami. Měli jste vidět, jak zářil štěstím. Od té doby si nás všechny pamatuje a pokaždé se k nám už z dálky hlásí. Mirečka, který byl stejně jako on zapálený sportovní fanoušek, už ale nikdy nepotká. Jeho předobré srdce, které nikdy nikoho neodmítlo, dotlouklo v pondělí 5. ledna. Tahle zpráva mě bohužel zastihla 15 minut před začátkem smutečního obřadu a nebylo v mých silách se tam za tak krátkou chvíli dopravit. Zapálil jsem mu proto doma svíčku a poděkoval mu tam nahoru za vše, co pro mne udělal a co jsem s ním mohl prožít i v dalších redakcích, kde nám pomáhal a kde byl vždy výtečným společníkem a vítaným vypravěčem s obrovskými znalostmi. Spolu s ním odešel i kus mého života. Jeho úsměv a zamávání z pardubického trolejbusu při našem posledním setkání na třídě Míru si budu pamatovat navždy. Čest Tvoji památce, Mirečku! A ještě jednou za vše mnohokrát děkuji. Nikdy na Tebe nezapomenu!

Miroslav Motyčka se narodil v roce 1926 a zemřel ve věku nedožitých 89 let. Byl znám jako dlouholetý sportovní a regionální novinář a také jako člen československé cyklistické reprezentace. Od roku 2011 je držitelem druhého nejvyššího ocenění města Pardubice, kdy dostal Medaili města Pardubic za mimořádné zásluhy při reprezentaci města v cyklistickém sportu doma i v zahraničí a za dobrovolnou práci v pardubických sportovních klubech a sdruženích.

Pět let byl členem československé cyklistické reprezentace a byl nominován i na Závod míru například s Janem Veselým nebo Františkem Šťastným. Byl také pořadatelem cyklistických závodů na betonovém oválu Letního stadionu v Pardubicích nebo předsedou pardubických cyklistů. Působil také v oddílu kopané jako sekretář prvoligového a později druholigového VCHZ Pardubice, kam přivedl řadu známých fotbalistů - brankáře Josefa Čalouna nebo Jiřího Stieglera, či Františka Cipra, z kterého je nyní uznávaný fotbalový odborník a trenér.

Obdobně vypomáhal i v 90. letech s chodem tehdy druholigového fotbalového klubu SK Chrudim, který tenkrát trénoval současný sparťanský kouč Vítězslav Lavička. Osobně to neměl jako sportovec a reprezentant Miroslav Motyčka vůbec jednoduché. Nejprve byl tehdejšími funkcionáři postaven v roce 1949 mimo reprezentaci, dokonce i krátce vězněn a nakonec poslán na čtyři roky na vojnu. Po návratu do civilu se musel živit jako dělník v Semtíně anebo skládal vagóny. Z této dřiny ho po několika letech vysvobodila nabídka dělat sportovního redaktora v královéhradecké Pochodni, kde nakonec pracoval až do důchodu.

Po odchodu do penze působil však i v dalších redakcích, a to díky Miloši Pekařovi, který jej přivedl do Chrudimi nejprve do Budovatele, poté do Našeho Chrudimska a nakonec do Chrudimského expresu. Vedle toho vypomáhal také v chrudimské realitní kanceláři svého zetě Ing. Františka Kubašty a staral se o svou rodinu a vnoučata. Ještě do pozdního věku byl neuvěřitelně vitální a pendloval neustále ve své škodovce po silnici mezi Pardubicemi a Chrudimí.