Třikrát škoda, že sešlo ze směny městských pozemků, které využívá republiková policie k parkování svých vozidel na dvoře svého ředitelství, za nevyužívanou budovu Majáku na Všehrdově náměstí, jež je přirozeným centrem výkonu práva a spravedlnosti v Chrudimi. Posuďte sami. Sídlí zde okresní soud, soudní vykonavatelé, několik složek Policie ČR (viz obvodní oddělení, dopravní policie, kriminální služba nebo řídící funkcionáři), jen jediná budova zatím postrádá smysluplnějšího využití pro tento prostor, a tou je výše zmíněný Maják, který dříve sloužil mimo jiné jako jídelna pro policisty, nebo jako zázemí pro oddělení dopravních nehod či jako ubytovna. Sám jsem tu dva roky bydlel. Bylo proto pro mne vcelku příjemným překvapením, že si objekt vyhlédla k využití chrudimská radnice a začala o něm vyjednávat jako o možném sídle městských strážníků. Ti jediní na náměstí pojmenovaném po chrudimském rodákovi Viktorinu Kornelu ze Všehrd, který patří mezi zakladatele českého práva, totiž chybí. A vedle nich bych si tu uměl třeba představit i přestupkovou komisi města, aby prostor došel svého naplnění.

Škoda jen, že s podobnými informacemi nepracují též státní úředníci a nedokáží je zohlednit z mého pohledu při smysluplné transakci, která měla vrátit život tam, kam nepochybně patří. Maják, který naposledy prošel rekonstrukcí v druhé polovině 80. let minulého století a na jehož opravu nemá teď ministerstvo vnitra peníze, tak bude nejspíš chátrat dál. Nepomůže mu ani to, že za něj bude ministerstvo financí tvrdošíjně požadovat miliony, které stejně není nikdo ochoten zaplatit. Jak tedy postupovat dál? Společně. Určitě bych se nespokojil jen se strohým oznámením v zastupitelstvu, že obchod ministerští úředníci zamítli a že z něj kvůli nepřiměřenému finančnímu požadavku sešlo. Zcela jistě existuje cesta k těm, kteří mohou takové rozhodnutí zvrátit, ať už prostřednictvím vedení radnice, poslanců a jedno kterých stranických aparátů. Když to město dokázalo už dříve v případě bývalého vojenského Depa v Pardubické ulici, kde přimělo stát srazit cenu o desítky milionů až na třetinu hodnoty tohoto majetku, aniž z toho později něco mělo, proč by nemělo umět vyjednávat se státem o ceně objektu, který narozdíl od toho předchozího potřebuje? A když by přitom umělo spojit síly i s opozičními poslanci, kteří mají k ministerstvu financí blíže než vedení města, pak by se dalo konečně hovořit o pozitivní změně poměrů v Chrudimi a uklidnění zdejší rozbouřené situace mezi místními politiky. Když ne, bude Maják dál zet prázdnotou a chátrat, zatímco strážníci budou i nadále působit v nevyhovujících prostorách Staré radnice a zbytečně blokovat svými auty parkoviště pro veřejnost na Resselově náměstí.

"Silvestr se uskuteční i přes divoký politický rozvod", "Rozkmotření politici" i jiné další titulky se skrývají pod tiskovou zprávou, která přiměla některé novináře sepsat v jediný den článek o tom, kterak si pořadatelé silvestrovského ohnňostroje na Resselově náměstí v Chrudimi - Roman Málek a František Pilný, mohou o půlnoci vyčinit, který z nich zradil ideály možné změny zdejšího politického prostředí. Je jasné, že situace není lehká ani pro jednoho z nich, protože minimálně Pilný má v příštích čtyřech letech po politické kariéře, zatímco pro Málka, který se ocitl v nezáviděníhodné situaci otloukánka veřejnosti, hovoří jeho "státotvorná" úloha při sestavování nové radniční koalice.

A o to jde v takové tiskové zprávě především. Důležité je také její načasování. Přichází totiž v momentě další "okurkové sezóny" v médiích, takže po ní někteří unavení novináři, přeležení a přejedení po svátcích, rádi sáhnou a udělají z ní sólo kapra jinak fádního dne. A s tím nejspíš autoři této tiskové zprávy počítali, protože jí navíc dodali pointu možného konfliktu, která na sebe strhává pozornost většiny čtenářů. Tomu se říká "politický marketing", který Málek umí a ostatní mu ho "baští" i s navijákem včetně novinářů. A přesně v tomto momentě má také Málek nad ostatními politickými konkurenty navrch. Kalkuluje dopředu a dělá promyšlené tahy, kterými manipuluje veřejné mínění i politickou scénu ve městě. No uznejte, kdo má v Chrudimi tu odvahu rozšťourat to na všech stranách a potom přijít jako Spasitel, který přináší recept na smíření a spolupráci se všemi partnery? Jenom Málek!

Takže až si půjdete večer na Resselovo náměstí odpálit nějakou tu prskavku, nezapomeňte se na Málka podívat. Zcela jistě bude pózovat před nějakou kamerou, do jejíhož objektivu bude naprosto vážně k Chrudimákům promlouvat o tom, že byl jeho krok v zájmu uklidnění celé povolební situace nezbytný a že tím město v podstatě zachránil, když vzal na sebe tak velké břímě. "Ano, Silvestr bude! A to i přesto, že jsme se rozhádali. Umím přeci lidi spojovat!" To je celý smysl této politické agitace. A že to ostatní politické konkurenty štve? To je především jejich problém, že neumějí včas reagovat a prohlédnout, jakou rybu (dravce) mají ve svém rybníku.

Koalice byla konečně vytvořena a člověku se chtíc nechtíc vkrádá do hlavy několik myšlenek. Jelikož jsem shodou okolností i redaktorem Chrudimských novin, mohu se o ně podělit se čtenáři. Roman Málek rozhodl pat, který jistě dostane naše krásné město tam, kam patří. Do historických análů a sbírky kuriozit. Tak dlouho se snad nehádali nikde jinde v České republice. Za to mu jistě patří dík a skutečně nemám nejmenší problém to přiznat. Poněkud mě udivuje, s jakou mírou zuřivosti a osobní nenávisti reagovali někteří pánové, jichž jsem si doposud vážil. Skoro se mi až chce říct, že tohle je přece politika. Kdo se diví, nechť se ráčí začíst do Machiavelliho. Promítat to do roviny osobní je bláhovost. Nikdo se nemění teď, v okamžiku. Je to dlouhodobý proces, otázka vnitřního nastavení. Všichni, kdo jen trošku přičichli k místní politické elitě, přece vědí, čeho je zrovna Roman Málek schopen, takže jaképak otevřené pusy a nevěřícné kroucení hlavou?

Moc dobře si pamatuji, jak dopadla koalice, v níž své místo měl i zmiňovaný střelec ze vzduchovky. Rozpadla se a Málek se z místa místostarosty musel poroučet. Co myslíte, milí přátelé, jak to dopadne nyní? Moc bych se divil, kdyby najednou starosta Řezníček našel s věčným rebelem společnou řeč a vydržel s ním sedět ve společné koalici. Neposlouží tak Málkovci jako užitečné ovce, které v pravý čas zvednou ruku pro koalici, v níž jejich šéf bude konečně mít zpět své teplé místečko (zadarmo neuvolnění místostarostové skutečně nepracují) a následně bude z nějaká více či méně malicherné příčiny starostou Řezníčkem odstřelen? Nedivil bych se. Oni totiž komunisté jsou tak nějak též radši, když vládne Řezníček se socialisty a ODS, než nevypočitatelné ANO 2011 s případnými Svobodnými, Málkovci a kým dalším? Hlasování o nedůvěře se zkrátka nemůže podařit, i kdyby se Roman Málek rozdvojil.

Nemohu tak neříci: „Gratuluji Romanu Málkovi, že vložil sám svou hlavu do oprátky.“ Nabízí se sice jadrnější vyjádření, ale protože jen nerad chodím na policii vysvětlovat, co jsem svým článkem vlastně myslel - obdobně jako můj šéf Roman Zahrádka, zůstanu u tohoto.

Povolební vyjednávání skončila v Chrudimi přesně tam, kde začala - námluvami trojkoalice SNK-ED, ČSSD a ODS s Koalicí pro Chrudim. Rozdíl je pouze v tom, že napoprvé jednání neskončila uzavřením žádné dohody, když Koalice pro Chrudim ústy Romana Málka takové vedení chrudimské radnice rezolutně odmítla, zatímco nyní pro něj k údivě svých spojenců v zastupitelstvu (ANO 2011 a Svobodní) překvapivě kývla a ukončila tak povolební martyrium, trvající od 11. října, kdy byly zapečetěny volební urny.

Až se člověku chce říci: "No, konečně!" Ano, trvalo to neskutečně dlouho a Chrudim si tak může připsat další z historických rekordů s "happy endem" na konci. Jenže... Ano, vyústění celé situace má jeden, ne-li rovnou dva háčky. Za prvé - Koalice pro Chrudim nepůsobila v minulém volebním období zrovna jako tmelící prvek radniční koalice, spíše naopak. Za druhé - svým posledním krokem ze 27. prosince, kdy nečekaně podepsala s SNK-ED, ČSSD a ODS koaliční dohodu, tedy až doposud se svými názorovými rivaly, vykopala nové zákopy mezi dalšími politickými subjekty v Chrudimi, o nichž často a ráda tvrdila, že s nimi v zájmu "změny" ve vedení chrudimské radnice setrvá takřka na věčné časy. A nesetrvala...

Nebylo proto divu, že se ihned po zveřejnění zprávy o podpisu koaliční dohody proti ní a především proti Romanu Málkovi ostře ohradili Svobodní, kteří ho prostřednictvím mladého politologa Josefa Kálese mladšího nazvali zrádcem. Pro některé chrudimské členy hnutí ANO 2011 je Roman Málek také velkým zklamáním. Z novinářského hlediska bude proto velmi zajímavé sledovat, zda Koalice pro Chrudim, která před volbami slibovala, že bude město spojovat, dokáže svoje heslo naplnit. Zatím se jí to v posledních letech moc nedařilo a působila spíše jako horký kaštan v ohni, který bylo nutné v zájmu klidu z ohně vytáhnout.

[[img:chrn_fullwidth:9908:Tak dopadla "Jiná politika". Včera přátelé, dnes nepřátelé?  Foto: Facebook]]

A přestože tu jsou v případě Koalice pro Chrudim a jejího lídra Romana Málka dvě velká "ale", narozdíl od hnutí ANO 2011, které si chrudimští voliči přáli mít ve vedení radnice více než "lidoveckou koalici", našel Roman Málek odvahu dohodnout se a nebát se převahy tří tradičních spojenců, zatímco zbytek stále taktizoval a nedosáhl na svůj cíl - změnu na radnici. Přiznejme si otevřeně, že to ani nešlo, neboť radniční trojkoalice byla i tentokrát pevnější než opoziční spojenci. A tak, když jedna parta nedokázala "uplatit" významnou funkcí někoho z té druhé, dalo se čekat, že by to mohlo jít i naopak. Inu, taková politika zkrátka je.

Na Romanu Málkovi teď bude, aby svůj zatím poslední a nečekaný tah ustál, zejména před voliči a opozičními zastupiteli. Proto mu bude nejspíš ještě dlouho znít v uších jeho vlastní výrok z října, o který se podělil se svými příznivci na sociální síti: "Před 23 minutami jsem odmítl post místostarosty v koalici SNK-ED (Řezníček) + ODS (Čechlovský) + ČSSD... Chci spojovat, ale lidi s lepšími hodnotami. Ani vidina peněz platu místostarosty nezměnila moje hodnoty. Trvám si na nich. Pro Vás. Pro Chrudim." S odstupem času tohle vše zní už jako nejapný žert, který Málka ještě více přilnul ke stávající radniční koalici, přestože byl v posledních letech s Davidem Kasalem, Petrem Lichtenbergem a mnohými dalšími významným představitelem "chrudimské změny". Zvítězila však racionalita a Málkovy řeči, že chce spojovat lidi s lepšími hodnotami, vzaly minimálně na další čtyři roky za své, aniž bychom alespoň tušili, kde se ony lepší hodnoty anebo v kterých osobách či volebních programech jednotlivých stran skrývají...

Chrudimáci ukázali, že nejsou žádní suchaři, a to se mi líbí. Dokazují to jejich poslední diskusní příspěvky k ožehavým politickým tématům, které se proměnily v jakousi parodii na to, co se dělo a děje v posledních týdnech a měsících v Chrudimi. Jejich nadhled mi dává naději v tom, že jsou mezi námi stále ještě lidé, kteří neberou život smrtelně vážně a dokáží ho narozdíl od některých místních politiů vyvažovat humorem. Narozdíl od nich také chápou, že stejně jako oni mají právo se vyjadřovat k různým věcem, tak i my, novináři, máme právo komentovat jejich kroky a vystupování, a je úplně jedno, jestli vážně nebo s humorem či sarkasticky. Zkrátka, každý děláme to, k čemu jsme povoláni.

Proto ze srdce děkuji Tomáši Velendorfovi za to, že dokázal vcelku vtipně popsat nudu a kýčovitý stereotyp, který by nastal, kdybychom se všichni v Chrudimi plácali po ramenou a měli na všechno stejný názor. To by bylo opravdu k uzoufání. Vždyť jen vzájemná alchymie mezi všemi dokáže dělat pravé zázraky a vytvářet novou tvář našeho města, jehož duchovní potenciál překračoval v minulosti hranice regionu i země. A když to dokázali naši předci, proč bychom to neměli dokázat i my? Neříkám tím, že bychom měli na všechno kývat a se vším souhlasit. Měli bychom však respektovat názory i dílo druhých a nepřicházet s recepty, jak vše bourat, nýbrž jak původní myšlenky a koncepce rozvíjet a zdokonalovat. Tomu se říká úcta k druhým i k jejich vykonané práci. Stejně tak je to o vzájemné komunikaci.

A čeho jsme svědky? Strany mezi sebou začaly komunikovat až v momentě, kdy je k tomu přinutily volby. Nezdá se vám, že už bylo na všechno pozdě? Kdo mohl, ten se mezitím stačil pozurážet a strany se rozdělily do dvou táborů, které si navzájem nevěří ani pozdravení. Co asi může novinář dělat s takovým materiálem? No přeci psát o něm! A nelze se tomu divit, natož si na to stěžovat. Ale stalo se... Přál bych si proto z celého srdce, aby se atmosféra změnila na obou stranách, aby se nelhalo, že je zdvižený prostředníček přátelský pozdrav, aby se při otázkách na tělo nestávala z tiskové mluvčí tisková mlčící, abychom na konkrétní otázky už dál nedostávali namísto konkrétních odpovědí sprosté vzkazy některých místních politiků, kteří o sobě tvrdí, že to dělají trochu jinak a pak se jdou bez uzardění pomodlit do kostela. Bohužel, až tak hluboko klesla komunální politika a veřejný život v Chrudimi.

Z tohoto marasmu vede ven jediná cesta - cesta vzájemného respektu, slušnosti a neustálé komunikace, protože "bojovat" se má pouze pádnými argumenty, znalostmi a všeobecným přehledem o potřebách tohoto města a jeho občanů. Nikoli urážkami, ješitným chováním a egoismem, kterého mají někteří na rozdávání. A když náhodou přijde nějaká ta názorová porážka, pak ji přijmout sportovně a se ctí. A kdo si navíc dokáže udělat z takové prohry legraci, tak bude mít u lidí vyhráno, protože žádný člověk není bez chyby. "Neomylnými" se totiž stávají jen ti, z kterých si ti ostatní zjevně utahují, včetně nás novinářů. Nudou tedy v Chrudimi rozhodně netrpíme, avšak do optimálního stavu máme ještě hodně daleko. Proto si s nadcházejícími svátky přejme, ať nás všechny osvítí duch Vánoc a jeho světlo zůstane v našich srdcích uchováno co nejdéle. Ať si dokážeme pozdravem a pevným stiskem ruky vyjádřit úctu a přímým pohledem do očí ukázat tomu druhému rozhodnost svých názorů. Nemusíme se přitom plácat rovnou po ramenou, ale můžeme vytvořit konstruktivní debatou živoucí organismus našeho města pro generaci našich dětí tak, jak nám velí povinnost.

Přeji všem kouzelné Vánoce plné světla, radosti, štěstí a lásky a v příštím roce 2015 větší odvahu nalézt k sobě zase ztracenou cestu. Sami uvidíte, jak hodně toho bude v budoucnu zapotřebí. Šťastné a veselé!

Středu jsem mimo jiné prožil tím, že jsem si na Resselově náměstí koupil od trhovců vánoční jedličku a kochal se jinak poklidnou atmosférou jarmarku provoněného punčem, jehličím a dalšími nezbytnostmi, které patří neodmyslitelně ke kouzlu českých Vánoc. Uprostřed kulis našeho královského města jsem si navíc připadal jak za starých dobrých časů, což ještě víc umocňovalo cinkání zvonků a sváteční hudba, které člověka naladily do klidu, harmonie a pohody rodinného krbu. Jenže už o pár minut později jsem se musel přeladit do tvrdé reality a vysvětlovat na popud zmocněnce zastupitele Málka Petra Lockera republikové policii obsah jednoho z mých článků a jedné mojí úvahy, které se dotyčnému údajně nelíbí a proto si na mne přišel před pár dny stěžovat. Spolu s policistou, který se musel podnětem Petra Lockera také zabývat, jsme strávili zhruba tři čtvrtě hodiny času nejrůznějším vysvětlováním a dokazováním a přirozeně také sepisováním nezbytného protokolu.

Z vlastní praxe bývalého policisty přitom vím, jak je služba uniformovaných strážců zákona z obvodního oddělení časově náročná a co je a není prioritním zájmem společnosti. Nicméně šlo v tomto případě o podnět občana, který bylo povinností Policie ČR prověřit. Po zhruba patnácti minutách výslechu však přišlo to, co jsem očekával - zmíněnému policistovi volal operační důstojník, že je nutné vyjet k nějakému vloupání v Chrudimi a začít tento případ neprodleně řešit. Jenže nemohl - musel totiž nejprve dořešit stížnost Málkova zmocněnce.

Člověk neznalý poměrů něco takového ale nechápe. Považuje totiž za samozřejmost, že policista je tu především od toho, aby honil zloděje a vyšetřoval spáchanou trestnou činnost, než aby se zabýval tím, kdo komu zabrnkal nějakým článkem nebo úvahou na jeho ego. Takový byl tedy můj letmý středeční postřeh a poznání, do čeho všeho může být současná policie zatažena. Okradeným Chrudimákům se proto omlouvám, že museli kvůli mému výslechu tak dlouho čekat na příjezd policejní hlídky a policistům zase za to, že jim okradení možná spílali kvůli tomu, jak je dnes "rychlá" Policie ČR. Inu, jak se říká, nikdo nemůžeme za své rodiče, ale ani za své spoluobčany, kteří se, ač nebyli v mé úvaze jmenováni, poznali jako ona pověstná potrefená husa. A o tom žurnalistika, vážení čtenáři, přeci je. Šťastné a veselé!

Někdo tomu říká zákopová válka, jiný prostě povolební vyjednávání. Každopádně situace od posledních komunálních voleb nikam nedospěla a proti sobě stojí dva bloky stran a hnutí, z nichž ani jeden nechce ze svých požadavků slevit. "Třináct je víc než jedenáct a na tom nehodláme nic měnit," vzkazuje bloku složenému z hnutí ANO 2011, Koalice pro Chrudim a Svobodných první místostarosta Miroslav Tejkl (ČSSD). Také lídr Babišovců Ondřej Kudrnáč si posteskl, že v tomto bodě jakákoliv další možná dohoda končí. "Oni (SNK-ED, ČSSD a ODS) tvrdí, protože dostali dohromady víc mandátů, že je to vůle voličů, kteří si přejí jejich další setrvání na radnici a že chtějí vyjednávat pouze o dalším možném partnerovi, který by s nimi vstoupil do koalice," nastiňuje požadavky druhého bloku stran, za které vyjednává vítězné SNK-ED, Ondřej Kudrnáč.

A protože je Kudrnáč prohnaný lišák :-), který má za sebou v posledních pětadvaceti letech spoustu jiných štací v zodpovědných funkcích, nechává si další podrobnosti z dosavadních jednání pro sebe. To další z vyjednavačů ANO 2011 František Pilný je v tomto ohledu méně zkušený politik, který v podstatě vyzradil, oč Babišovcům, kteří odmítli s první partou vstoupit do koalice, jde. Chrudimské ANO 2011 se totiž stále nezbavilo myšlenky na Řezníčkovu hlavu, kterého nechce za starostu, čímž podmiňuje vstup do koalice s ostatními. Anebo má druhou, z pohledu úspěšnější trojkoalice pochopitelně rovněž nepřijatelnou podmínku, že Petr Řezníček zůstane starostou, avšak zbaví se ČSSD a ODS, které na radnici nahradí Koalice pro Chrudim se Svobodnými.

Na základě výše uvedeného se vůbec nedivím, že došlo k patu. Jde totiž v podstatě dál o setrvání ve starých pozicích a po nějakém ústupku či kompromisu z jedné nebo druhé strany ani vidu ani slechu. Aniž bych chtěl někomu ze zúčastněných stranit, přeci jen je v prvé řadě nutné respektovat výsledek voleb a ten, vyjádřeno matematicky, hovoří jasně, že se největší důvěře občanů města těší strany SNK-ED, ANO 2011, ČSSD a ODS. Pro další partaje se vyslovila bohužel jen hrstka Chrudimáků, opět vyjádřeno matematicky - pouhých pár stovek. Taková je prostě realita a z té je nutno vycházet. Nebylo by totiž optimální, aby město řídily strany s "pidimandáty". Spíše by se měly zaměřit více na sebe a na to, aby příště byly třeba úspěšnější. K takovému rozhodnutí jim přeji hodně odvahy. Mnohému by to za současné situace prospělo, včetně jim samotným. Pokud by byla totiž respektována povolební realita, už jsme dávno mohli nového starostu, místostarosty i městskou radu mít. Takhle se, jak už to někdo řekl, bojuje o území nikoho, a potýkáme se spíše s iluzemi a nesmiřitelnými postoji než se skutečnými problémy, které potřebuje město řešit.

Čtenář Chrudimských novin Tomáš Velendorf mne před víkendem vyzval, abych napsal postřeh k vyjádřením současného prvního místostarosty města Miroslava Tejkla (ČSSD), v nichž své spoluobčany nabádá, že už nejsou komunisté dávno těmi bolševiky, kterými bývali v letech 1948 až 1989. Tomáš přitom patří k jedněm z těch mála, kteří se dokáží pod svůj příspěvek podepsat a přestože to není v tomto případě nijak jednoduché, po svém bych řekl - černobílé, pokusím se hozenou rukavici zvednout a postřeh, i když se mi do toho původně vůbec nechtělo, na dané téma zpracovat.

Komunistou bylo přes milion občanů naší země
A proč se mi do toho nechtělo? Je totiž těžké soudit dobu, v níž si víc než milion občanů této země zadal s komunistickým režimem tím, že vstoupil přímo do KSČ. A když k tomu ještě připočteme, že průměrnou rodinu tehdy tvořili čtyři lidé, z nichž jeden byl alespoň komunista, dostaneme se k číslu, které musí leckomu vyrazit dech. Zkrátka, KSČ řídila po celou dobu, kdy byla u moci, životy většiny lidí v našem národě a vyjma několika stovek statečných s její politikou tiše souhlasila ona zmíněná většina, která se snažila těmto poměrům přizpůsobit cestou nejmenšího odporu. Taková byla prostě realita a ne náhodou přišel převrat poměrů v tehdejším Československu, které bylo součástí tzv. socialistického tábora, až jako poslední.

Stalo se tak až poté, co se začal ekonomicky hroutit Sovětský svaz, který přestal vyvíjet tlak na své satelity a ve vzduchu byla cítit pozvolna přicházející svoboda, jež 17. listopadu 1989 probudila na základě notoricky známých událostí onu mlčící většinu, která povzbuzena pády komunistických režimů v NDR, Polsku nebo Maďarsku konečně vyšla do ulic a projevila nahlas svoji touhu žít v jiném politickém zřízení než doposud. KSČ tak byla nucena opustit pod tlakem těchto událostí během několika týdnů roli rozhodující politické síly a předat moc ve státě. Tou dobou, kdy se lámaly ledy, mi bylo pouhých pětadvacet let a pocházel jsem z rodiny, která byla komunistickými perzekucemi postižena asi jako každá druhá - jedna větev naší rodiny přišla znárodněním o zavedený obchod s motocykly a jízdními koly a můj děda s pradědou byli ještě na sklonku roku 1948 kvůli tomu zavřeni na pár let do kriminálu, protože měli údajně "vykořisťovat" své zaměstnance a učně. A druhá větev naší rodiny spřízněná s chrudimským starostou a ředitelem zdejší spořitelny Václavem Káškem (1927 - 1938), který mimo jiné stál u založení Divadla Karla Pippicha v roce 1931, byla po únorovém převratu zbavena starobní penze a kdysi populární starosta Kášek si musel už jako hodně starý pán přivydělávat na chrudimském železničním nádražím tím, že nosil cestujícím zavazadla. A to nemluvím o jeho zeťovi, exministrovi průmyslu Bohumilu Laušmanovi, který jako politický vězeň zemřel v komunistickém lágru za dosud nevysvětlených okolností.

Chrudim byla před rokem 1989 rudější než Praha
Zmínil jsem to jen pro vaši lepší představu, v jakých poměrech jsem zhruba vyrůstal, protože i v naší rodině stejně jako ve většině ostatních se později vyskytli také komunisté a já sám jsem byl s nimi některými škarohlídy občas spojován, protože jsem od svých dvaceti let sloužil v tehdejším Sboru národní bezpečnosti (dnes Policie ČR) a začínal zde jako regulovčík dopravy, který řídil provoz na křižovatkách v Praze. Přiznám se otevřeně, šel jsem tam z "vyčůranosti", protože jsem čekal rodinu a nechtělo se mi trávit zbytečně dva roky někde na vojně, když jsem mohl za čtrnáct stovek hrubého alespoň jednou za tři týdny jet domů za rodinou. Takových nás tam byla drtivá většina, zatímco těch "kovaných" bolševiků jen hrstka, kteří byli ostatním pro smích. Proč to říkám? Protože taková situace panovala snad ve všech odvětvích v této zemi a podílelo se na ní víc než 90 procent všeho obyvatelstva. To je důležité si uvědomit a nestrkat před tím hlavu do písku. Ne všichni byli disidenti, ne všichni měli odvahu režimu otevřeně vzdorovat, což dneska slyší rád jen málokdo. Když jsem byl pak dva roky před sametovou revolucí přeložen do Chrudimi, bylo naše město daleko rudější než na svou dobu mnohem liberálnější Praha. Tady musím dát Miroslavu Tejklovi za pravdu. Sám jsem z toho byl tenkrát nešťastný a uvažoval často o návratu do Prahy. Leč osud to nechtěl a já už zde zůstal.

Krátce po dalším převratu v roce 1989 jsem byl pak natolik "drzý", že jsem začal k nelibosti některých ostatních policistů vydávat časopis a zakládat policejní odbory, což mi vzápětí pomohlo k místu v nově se rodící Bezpečnostní informační službě, kde jsem měl možnost dostat se k mnoha zajímavým spisům, zejména spolupracovníků Státní bezpečnosti. Nestačil jsem se divit, kolik vážených občanů města bylo tenkrát aktivními agenty. Většina spisů byla však z rozhodnutí tehdejšího ministra vnitra Sachera (KDU-ČSL) zničena a prohnána komínem současného policejního ředitelství v Chrudimi stejně jako na mnoha dalších místech České republiky. Tím se některým agentům, dnes ctihodným občanům města, otevřely dveře k podnikání a získání poměrně velkého majetku, protože byli napojeni na zdroj potřebných informací. Také v rámci vedení města převzali otěže bývalí komunisté, dokonce ti, kteří patřili do tzv. kádrových rezerv KSČ a přešli pouze z jedné vysoké funkce do druhé, tentokrát už ale zaštítěni pravicovou stranou, která byla právě "in". Proto se dnes musím usmívat nad prohlášeními "ještě pravicovější strany" v Chrudimi, která uvádí, že má tyto lidi dokonce za vzor a tvrdí, že to s nimi jde i jinak. Nechci se ale do někoho trefovat, jen přiblížit situaci, která uzrála v současný pat na politické scéně v Chrudimi a která dokáže rozpálit doběla takřka všechny, jen co uslyší něco o komunistech.

Co je větší zlo? Současní nebo bývalí komunisté?
Ono je totiž velmi těžké rozlišovat, kdo je ve skutečnosti větší zlo - jestli bývalí komunisté, kteří si teď jako kdysi já zvolili z pouhé "vyčůranosti" pohodlnější způsob života a přijde jim vhod, když se může ukazovat na jiné viníky, než jsou oni sami, anebo ti, kteří vytrvali a 25 let na sebe nechali ukazovat jako na ty největší lotry, kteří mohou za všechny zločiny v této zemi. Ano, většinou všechna hnutí, která končí na příponu -ismus, jsou zločinná a moje babičky vždycky říkaly, že nejvíce lidských životů mají na svědomí komunisti, nacisti a katolická církev. Jsou to silná slova, ale opírají se o konkrétní fakta a čísla, při kterých se může udělat jednomu tma před očima. Nemají však faktický dopad na praktickou lokální politiku města, která potřebuje spíše odborníky a pracanty, než prospěcháře a ideology. A v tom podle mne tkví při pohledu na chrudimskou komunální politiku kámen celého úrazu. Zákopy jsou totiž vykopány ideologicky a především osobně už pěkně hluboko a dají se propojit pouze dvěma způsoby - buď smířením, vzájemnou tolerancí a spoluprací mezi znesvářenými tábory, anebo přizváním komunistů do městské rady.

A co vidíme? Největší z antikomunistů v zastupitelstvu vysílá za komunisty tajně svého zvěda, navíc s pochybnou minulostí, vážnost zastupitelského sboru znevažuje plyšovými hračkami a růžovými brýlemi, když ho požádám slušně o odpověď, napíše mi, že jsem děvka... Další strana chce bourat ve městě dílo za sto milionů korun jen proto, že dosud neporozumněla jeho konceptu, hartusí stále dokola personálními čistkami na radnici a obviňuje úspěšnější trojkoalici z toho, že drží při sobě. Nejsilnější strana na tomto křídle pak pořád taktizuje a stává se pro mnoho lidí ve městě nečitelnou, co vlastně chce získat, když se odmítá podílet se silnější trojkoalicí na řízení města. Pokud snad chtějí tyto strany získat větší podíl na moci, měly se v lepším světle předvést ve volbách, ale zkrátka nepředvedly, a tak by se měly nyní naučit přijímat realitu a politicky jednat a vystupovat - tedy slušně a konstruktivně v rámci nějakého kompromisu, nikoli nekompromisně a bez ústupků, protože takhle se kompromis nikdy nedojedná a komunistům se stále více začnou otevírat vrátka na radnici. Jen s tím rozdílem, že ti bývalí komunisti tam už v posledních pětadvaceti letech byli, zatímco teď by přišli ti, kteří kabát nikdy nepřevlékli.

Pokud přejímáme pravdu druhých, stáváme se ovcemi
Tolik tedy můj ryze osobní názor na komunisty, bolševiky a celý ten humbuk, který vyvolala slova místostarosty Tejkla v našich novinách. Není tedy názorem celé redakce. Je mi teď jasné, že budu všemi těmi jízlivými anonymy, kterými se komentáře pod články jen hemží, nejspíš ukamenován. Musím ale trvat na tom, že jsou politici naším věrným zrcadlem, jenom my se pořád bojíme do toho zrcadla podívat a nazývat věci pravými jmény. Že mám pravdu, jistě ukáže debata, která bude plná anonymů, nikoli těch, kteří si dokáží za svými slovy stát a hezky se pod ně podepsat. Tak dalece bohužel ještě nejsme. Možná až s příští generací a novým stylem politického vládnutí, který nebude pokračovat v zajetých (starých) vzorcích. Zatím se jimi ale řídíme a rozčilujeme se nad tím, čemu můžeme všichni společně zabránit. Ptáte se jak? Jednoduše - nedávat na odiv své ego, respektovat názor druhého, nekrást, nepodvádět, mluvit pravdu, vyjadřovat druhým úctu a v politice sloužit lidem nikoli jen sobě. Ne, nespadl jsem z Měsíce, to vše by mělo být samozřejmostí. A dokud si tyto vlastnosti opět neosvojíme, budeme dál vidět za vším jen bubáky, jako jsou bolševici, kterými nás ti, co jsou u moci, rádi straší. Strach je totiž nástroj k ovládání ovcí, jimiž se stáváme v momentě, kdy přejímáme pravdu druhých. Nikoli tu vlastní, které každý věříme nejvíc a kterou se máme v životě řídit. Svět tedy není černobílý, stejně jako není černobílá historie této země ani našeho města. Proto nakonec zvítězí ten, kdo se v této partii dokáže rozhodnout podle toho, jak to cítí bez ohledu na emoce ostatních. V tom ostatně spočívá velikost každého politika.

Vánoční strom s netrpělivostí čeká při svém rozzáření na sborové "ááách...", ale za denního světla se bude stydět za příbytek vyřezávané svaté rodiny, která po roce opět zaujala místo poblíž jeho kmene. Pytlovinový paraván zmačkaný a záplatovaný ukrývá dvě dřevěné sochy připevněné na podstavci se senem. Uspořádání láká diváka pouze ze zadní strany, jelikož je zvědavý, co taková věc může ukrývat.

Neuvážená prezentace vánoční symboliky na Resselově náměstí ubírá každý rok na kráse majestátnímu stromu i celému centru města. Ano, v Praze je také betlém součástí vánoční výzdoby Staroměstského náměstí, ale trochu v jiném “levlu“, jak by řekla mladší generace.

Uspořádat kompozici solitéru, která by upoutala pozornost ze všech stran, je náročné, ale v tomto případě méně opravdu znamená více. Adventní čas klidu a rozjímání mi nedovoluje použít všechny přívlastky, které by výstižně popisovaly můj dojem z pohledu na stereotypní představu o tom, že se Ježíšek narodil ve chlévě. Posuďte sami.

Deštivé počasí pátečního podvečera vůbec nepřekáželo k tomu, aby si děti i dospělí užívali lidové tradice, a to obchůzky Mikuláše. Postavičky se po městě pohybovaly jen sporadicky, spíše jste mohli zaznament nové modní doplňky v podobě blikajících rohů. Maminky odvážně chodily s malými dětmi po ulicích ještě za tmy a to jsem netušila proč. Já být malá, tak už jsem dávno doma!

Jenže doba se změnila a Mikuláš se svoji družinou již třetím rokem jezdí prostě autobusem. Pokud jste měli štěstí, potkali jste oblíbenou trojici Mikuláše, čerta a anděla. A jestli jste byli opravdu hodní, tak vás neminul červený autobus s nebeskou i pekelnou posádkou.

 Časy se mění, i Mikuláš používá MHD. Foto: Chrudimské noviny

Vyzdobený vůz dětskými kresbami a malůvkami projížděl městem, vozil děti a zastavoval tam, kde na něho jiní čekali. Proto byly děti na ulicích ještě za tmy a nebály se! Autobus na dálku zářil a jeho světla se odrážela na mokré vozovce. V tu chvíli vůbec nikomu nevadily drobné kapky děště. Hodní čerti se s dětmi proběhli, tradičně na požádání rodičů vydali výchovné pokyny, anděl potom honem utěšoval slabší povahy a léčil drobotinu dárky a pak už Mikuláš dával povel k odjezdu.

A už odjíždíme, děti v dalších částech města čekají. Foto: Chrudimské noviny 

Mikulášský autobus pobral další zájemce o nebeskou jízdu, místa k sezení v tu chvíli sice nezbývala, ale rodiče drželi ty nejmenší ratolesti v náručí. Už nikdo neplakal. Dveře se zavíraly a Chrudimské noviny pozdravil nakonec sám Mikuláš, jmenoval se Karel.