Prodávat dům na Palackého třídě za každou cenu, nebo ještě lépe - pod cenou, mi nepřijde dvakrát prozíravé. Pokud si dobře vzpomínám, město nechalo v případě tohoto objektu, v němž dříve sídlila například mateřinka nebo školní družina, zpracovat studii, která počítala s tím, že tu vzniknou nové byty a v přízemí nebytové prostory pro kamenný obchod, jemuž měl být uzpůsoben parkovací záliv na okraji prozatím frekventované silnice, která by se, jakmile bude uveden do provozu obchvat města, měla podstatně zklidnit. Už to samo o sobě - mám tím na mysli onu studii, stálo nějaké úsilí, čas a peníze, které teď přichází vniveč.

Zbavit se objektu jeho prodejem je totiž to nejjednodušší řešení, přičemž se na můj vkus v poslední době prodalo městských domů až přespříliš. Důvod byl pokaždé stejný - město je totiž nechalo znehodnotit tím, že se o ně řádně nestaralo a raději směřovalo investice do nových projektů. Nebylo proto divu, že co městský dům, to skoro pokaždé ruina, anebo se některé tomuto stavu nebezpečně přibližují jako již zmíněný objekt na Palackého třídě, který nedostal šanci naplnit svůj plánovaný účel. A to vše se děje přesto, že město nepostavilo za poslední dvě volební období ani jeden nový byt (naposledy za Jaroslava Trávníčka v sídlišti Na Větrníku), zatímco tady se nabízí v případě rekonstrukce domu jedna malá bytovka přímo v chrudimském centru.

Původní studie měla, jak jsem už naznačil výše, daleko širší rozměr, který měl v dobrém slova smyslu "nakazit" ostatní sousedy v této páteřní ulici k tomu, aby se na Palackého třídě začaly budovat parkovací zálivy kvůli akutnímu nedostatku parkovacích míst ve městě. Dnes, kdy nebyl alespoň prozatím uveden do života projekt parkoviště před hotelem Bohemia a jeho další osud, přestože do něj město nasypalo nějaké peníze, je takříkajíc "ve hvězdách", by podobné řešení v Palackého ulici od tohoto problému částečně ulevilo. A to nemluvím o komerčních prostorách v přízemí domu, které by mohly spolu s nájemným z bytů přispívat na údržbu tohoto objektu, který se však město chystá oproti původnímu plánu prodat.

Jelikož nám zbývá do příštích komunálních voleb jen několik týdnů, velmi bych se přimlouval za to, aby byl záměr prodeje tohoto domu pozastaven a ponechán na rozhodnutí nové městské rady a zastupitelstva vzešlých z voleb, než jej uspěchat. Důvody jsem shrnul výše. Nepřijde mi totiž příliš hospodárné snižovat hodnotu městského majetku na úkor nejrůznějších oprav a rekonstrukcí a "projíst" tak nadobro městské domy v centru města. A to přesto, že místostarosta Tejkl přišel k tomuto dědictví jak "slepý k houslím" a musel jej začít řešit, pokud nechtěl, aby nám domy spadly na hlavu. Vím, že je těžší udržovat majetek, než stavět nový, natož s ním efektivně nakládat v prostředí tržního hospodářství, s nímž má jen málokdo v současném vedení radnice nějaké zkušenosti. Navíc je to z pohledu politiků neatraktivní, protože takové výsledky práce nejsou tolik vidět jako nové tribuny, hřiště, apod. Už proto bych městský majetek nerozprodával a držel se nějaké koncepce, která bude ku prospěchu nás všech a nikoli jen vybraných skupin voličů - obyvatel, na které budou ti ostatní doplácet třeba právě formou nevýhodného prodeje městského majetku.

Do města chodím poměrně sporadicky, ale v poslední době jsem měl to štěstí, že jsem dvakrát "zabrousil" do Havlíčkovy ulice a odsud na nábřeží u Kateřiny, kde se nachází ona pověstná "lavička neřesti". Následně jsem si také přečetl diskusní příspěvek pisatele, který si říká Plátek a který na tohle téma uvedl, že místní lidé trpí přeludy, anebo si vymýšlejí, když tvrdí, že tuto lavičku pravidelně "okupují" mladí výrostci, alkoholici a feťáci, z kterých mají jednoduše strach.

Za prvé se v tomto případě nemohu ubránit dojmu, že se tradiční přispivatel a častý kritik článků našich novin zvaný Lolipop přejmenoval na Plátka (soudě podle úřednické hantýrky, která se vymyká hovorové češtině), a za druhé, že zkrátka nemluví pravdu, protože jsem šel sice jen dvakrát kolem uvedené lavičky, ale pokaždé na ni byl otřesný pohled. Poprvé to bylo asi hodinu před polednem a podruhé zhruba ve 14 hodin, pokaždé tedy za bílého dne a obrázek byl vždy stejný - na lavičce, která je skryta za keřem, se rozvalovali tři až čtyři značně opilí "exoti", všude kolem sebe měli poházené vajgly od cigaret a rozlité pivo po zemi, jednou se dokonce jeden z nich povaloval na zemi on sám. A kolem této podivné sešlosti obcházeli v uctivém oblouku kolemjdoucí občané nebo maminky s kočárky.

Je to sice jen letmá zkušenost, ale koresponduje s tím, co tvrdí obyvatelé okolních domů, kterým se Plátek tak bezostyšně vysmívá a jimž radí, že když jim hlučící osazenstvo lavičky vadí, ať si zavřou okna, protože je lavička k sezení určena. V tom máš, milý Plátku, jistě pravdu - lavička je určena k sezení, ale k odpočinkovému, nikoli k tomu, aby se na ní lidé za pravého poledne "zrubali do němoty", váleli se po ní a polévali ji pivem. Navíc na takovém místě, které jako jedno z mála v centru města nabízí příjemné posezení u řeky. A pokud ti, Plátku, vadí, že o této situaci píšeme a tvrdíš v této souvislosti, že kritizujeme, aniž přicházíme s nějakým řešením, potom si trošičku pleteš "dojmy a pojmy" v tom, kdo jaké úkoly ve společnosti má. Tedy, kdo má na tyto nešvary upozornit a kdo je naopak má uvést do pořádku. Kdo je tedy teď na tahu? Na to si, prosím, odpovězte každý sám.

O víkendu jsem se toulal s rodinou po Valašsku a zatímco tady pršelo, tam bylo nádherně. Proč to ale píšu? Protože jsem tam zjitil, jak se doopravdy vyplácí být originální, vynikat nad ostatními a nepodléhat výzvám k přílišné, někdy až úzkoprsé opatrnosti, jako občas nyní před komunálními volbami slýcháváme. Snad je to způsobeno dílem vlastní nerozhodnosti, nedůvěry v sebe sama či chybějícími nápady a tudíž i nedostatkem výjimečné tvořivosti.

Vraťme se ale k již zmiňované originalitě. Jakmile jsem se totiž vyškrábal za Vizovicemi na kopec Doubrava k tamní stejnojmenné třiatřicetimetrové rozhledně, odkud je úžasný výhled na část Vizovických a Hostýnských vrchů či Luhačovickou vrchovinu, dal se se mnou ihned do hovoru u pokladního okénka bodrý chlapík, který tu prodával vstupenky na rozhlednu. Zeptal se, odkud prý jsem. Když zjistil, že z Chrudimi, očka se mu rozzářila a nahlas zvolal: "Tam přeci máte jednu raritu!" A čekal jsem, co z něj vypadne dál. "No, přeci tu vaši rozhlednu, co je jen z prkýnek," pokračoval nadšeně. "Jasně," dovtípil jsem se, "myslíte Báru na Podhůře." Tato slova mu stačila k tomu, že přestal prodávat vstupenky, i když lidé přicházeli, a zmizel na chvíli v útrobách dřevěné boudy u vchodu.

"Pojď sem," a mával v ruce s knihou, mapující všechny rozhledny v České republice. Už za chviličku nalistoval stránku s Bárou a chtěl ode mne zjistit o ní co nejvíce podrobností, ptal se hlavně, proč spadla hned po čtyřech dnech a zajímal se o její konstrukční řešení. Když jsem mu vylíčil vše, co jsem o Báře věděl, zašvitořil: "Vezmu rodinu a kamarády a pojedu se s nimi ještě teď v září na Báru podívat. Je sice menší než ta naše, ale opravdu nádherná!" a neustále při těchto slovech obdivoval fotografie chrudimské rozhledny. Když potom spatřil, že jsem cestou na rozhlednu nasbíral i několik hub, nabídl mi hned nožík, abych si je mohl očistit, a papírovou krabici, abych je měl kam uložit. "A víš co, kamaráde? Chtěl jsem si sice večer udělat smaženici, ale tobě přijdou vhod," a hmátl za sebe, vytáhl dózu plnou pravých hřibů a přisypal je k mým. "Ať si na nich pochutnáš. A pozdravuj Báru!"

Bylo neskutečně příjemné poslouchat na druhém konci republiky, který doma i ve světě proslavili zlínský podnikatel Baťa a autor slušovického zázraku Čuba, slova chvály a uznání na adresu našeho města, které se svého času nebálo jít do takových experimentů, jakým je v Evropě unikátní rozhledna Bára od věhlasného architekta Martina Rajniše. Jen takové vizitky mají totiž ve světě odpovídající váhu (vzpomeňme v této souvislosti i na Muzeum barokních soch a Klášterní zahrady), nikoli nabádání k opatrnosti a šedé průměrnosti, jak od leckterých komunálních politiků v současnosti slyšíme. Kdo ještě nepochopil význam těchto staveb pro naše město, měl by ze všeho nejdříve zapracovat především sám na sobě a svém vzdělání, jinak se chvály a uznání my, Chrudimáci nikde nedočkáme, natož aby nám někdo kvůli tomu jen tak daroval svoji večeři. Především teď před volbami bychom na to měli myslet dvojnásob.

Už bezmála 14 dní čeká redakce Chrudimských novin na vyjádření někoho z odpovědných městských úředníků na otázky, týkající se budoucnosti Klášterních zahrad. Médii před nedávnem prolétla informace o změnách v této zelené oáze nedaleko centra města. Podrobnosti jsou však podle všeho přísně tajné.

Jinak si ani nelze vysvětlit, proč s odpovědí na jednoduché otázky město váhá a posunuje termín daný zákonem až na nejzazší hranici. Všetečný redaktor Chrudimských novin chtěl pouze vědět, kolik budou stát úpravy Klášterních zahrad, respektive trávníků a co vše budou tyto úpravy obnášet. Dále také, kde na tyto úpravy město vezme finance a kdy by tyto úpravy měly být hotové. Přes triviálnost dotazů radnice mlčí jako pověstná sfinga a odpověď se na redakčním mailu stále neobjevuje, přestože byly otázky položeny už 18. srpna.

V několika posledních měsících se však podobné jednání stalo nepsaným pravidlem, které tiskový odbor MěÚ Chrudim používá vždy, když jde o dotazy položené právě Chrudimskými novinami. Obdobný přístup přitom volí i v okamžiku, kdy má redaktorovi píšícímu rubriku „Krimi“ zaslat pravidelné svodky z činnosti Městské policie Chrudim, které pro jistotu neposkytuje vůbec. Stydí se snad vedení radnice za práci svých strážníků? Na to vám, milí čtenáři, nedokážeme odpovědět, přestože se stále dotazujete, proč právě zprávy o chrudimských strážnících v našich novinách chybí. To ví jen ti, kteří řídí tohle město.

Stačí se však podívat okolo a města jako Pardubice nebo Litomyšl chrlí tiskové zprávy každý den. Pozadu nezůstávají někdy ani menší obce, než je Chrudim, které se snaží svoji práci dobře mediálně "prodat". V Chrudimi se však něco takového neděje a funkce zdejší tiskové mluvčí by se klidně mohla přejmenovat na tiskovou mlčící... Co říkáte, vážení čtenáři?

Dne 21. srpna 1968 dopoledne svítilo nádherně sluníčko, avšak na chrudimské obloze zlověstně burácela přistávající ruská (dříve sovětská) letadla. Prý bratrská pomoc. Inu, pravda se dá překroutit do mnoha podob. Znáte to. „Mazej domů!“ nakázala mi tehdy ze dveří babička a v očích měla slzy. Také moje prababička, životní družka prvorepublikového chrudimského starosty a předtím ředitele zdejší spořitelny Václava Káška, byla očividně zádumčivá. Měla ještě v živé paměti, jak se soudruzi postarali o oblíbeného starostu, kterému nejprve odejmuli důchod, takže musel chodit vypomáhat na chrudimské nádraží jako nosič zavazadel, aby přinesl domů alespoň nějaké peníze. Nakonec se ale na jeho stará kolena nad ním slitovali a přiznali mu penzi ve výši čtyř stovek měsíčně. Škoda, že si je užil už jen pár posledních měsíců svého života. Asi tak se chovala tvrdá dělnická pěst vůči tzv. třídním nepřátelům, kteří se začali pozvolna nadechovat k životu až s příchodem Pražského jara v roce 1968, jež bylo příslibem pozitivních změn ve společnosti. Stejně tak to vnímala i naše rodina.

Veškeré naděje na obrat k lepšímu pohřbil ale 21. srpna 1968 vpád "spřátelených vojsk" Varšavské smlouvy do tehdejšího socialistického Československa, aby se tu pod záminkou potlačení údajné kontrarevoluce dočasně (ve skutečnosti ale natrvalo) zabydlela. Přestože mi byly tenkrát teprve čtyři roky, dobře jsem vnímal onu dusnou atmosféru v okruhu své rodiny, která byla stejně jako ostatní tímto vývojem nemile zaskočena. O to víc si proto vážím statečnosti své babičky, která ji prokázala hned dvakrát, když nejprve obětovala kvůli pravdě svoje učitelské povolání a před prověrkovou komisí neohroženě prohlásila, že „přátelé přeci nepřicházejí v noci a bez pozvání...“ Stálo jí to místo a od učitelské katedry musela za pult prodejny, kde zůstala až do sametové revoluce.

Její sílu a moudrost jsem měl později možnost poznat i podruhé, to když před prodejnou potravin u Tramontáže (dnes je tam prodejna motocyklů), kde tehdy prodávala, vysadili jednou sovětského regulovčíka, který tam seděl bezprizorně bez jídla a pití dva dny. Babička to při pohledu na něj tenkrát nevydržela a nandala do nákupního košíku nejzákladnější potraviny. „Pojď, dáme mu najíst a napít.“ Nechápal jsem to. „Ale babi, vždyť jsi říkala, že jsou Rusáci svině!?“ Ona mne ale tiše chytla za ruku a dovedla k tomu vojáčkovi, který byl stejně vystrašený jako já. Když jsem pak viděl, jak hladově hltá, všiml si toho a zarazil se. Potom strhl z čepice rudou hvězdu a podal mi ji: „подарок“. Podíval jsem se na babičku, zda můžu. „Jen si ji vem, abys věděl, že obyčejný lidi válku nikdy nezačínají.“

Nad těmito slovy jsem musel později častokrát přemýšlet a přemýšlím nad nimi i nyní po šestačtyřiceti letech od sovětské invaze, kdy se válčí ve jménu demokracie o území a vliv na Ukrajině mezi Západem a Východem. Cítím totiž, že situace tam není tak černobílá, jak líčí naše média. Někdo mocný dal tyto události do pohybu a obyčejní lidé za ně teď pokládají své životy a trpí, jen s tím rozdílem, že už se tu tolik neválčí kvůli nějakým ideologiím a ideím, nýbrž pro peníze, moc a bohatství. Věřím, že stejně tak by to dnes vnímala i moje milovaná a neohrožená babička.

Jak se počaly blížit katolické misie v Chrudimi, jež měli v gesci bratři dominikáni, rostl v hlavách dvou tradičních katolíků nápad. Jedním z přednášejících měl být i pater Efrém Jindráček O.P., který je znám svou láskou k dominikánské liturgii. Denně ji slouží a dokáže velmi přesvědčivě argumentovat v její prospěch. Nelze zapomenout ani na kouzlo osobnosti, jímž dominikán disponuje. Já i Lucie Sulovská (druhá tradiční hlavička) jsme tedy pojali nápad, že by nebylo právě špatné, pokud by se v rámci „Týdne porozumění“ (takový název dostaly dominikánské misie v Chrudimi) mohla uskutečnit i mše svatá v dominikánském ritu, kterou by odsloužil právě profesor Jindráček.

Slovo dalo slovo a po rozhovoru s místním arciděkanem bylo jistou věcí, že se tato mše svatá uskuteční ve středu 20. srpna v kostele svatého Michaela Archanděla. Kostel se jevil výhodněji, než arciděkanský chrám Nanebevzetí Panny Marie, protože není obdarován pokoncilní vymožeností, kterou je takzvaný „obětní stůl“, tradicionalisty však nazývaný všelijak. Vysoce důstojný otec arciděkan Heblt sám s tímto návrhem přišel a mne i Lucii to samozřejmě přišlo jako dobrý nápad. Pater Efrém s neobyčejnou ochotou vyšel vstříc naší žádosti a na internetu se začala šířit pozvání.

Po další domluvě s paterem Jindráčkem nastal čas příprav a zde je třeba vzdát holt otci Jiřímu Hebltovi a jeho pomocníkům. Vzorně připravili vše a dokonce ještě mnohem víc, co pater Efrém ku sloužení mše svaté podle starobylého obřadu potřeboval a žádal. Otec Jiří dokonce zapůjčil i svůj primiční kalich a obstaral manipul a nádherný, zlatohlavý ornát. Ten byl původně ušit k slavnostnímu znovuvysvěcení kostela po regotizaci provedené zhruba před sto lety architektem Františkem Schmoranzem.

Když nastal den „D“, odebrali jsme se s Lucií na faru, kde již měl pan arciděkan připraven košíček s potřebnými věcmi, ornát a také albu, která patří chrudimskému farnímu vikáři Štefanu Brindovi. Vše bylo odneseno do kostela svatého Michaela a nezbývalo, než čekat na 16. hodinu, kdy měla mše svatá započít. Slíbený ministrant bohužel nedorazil, ale přítomný otec Pavel Mayer O.P. pohotově zavolal bratra Metoděje O.P., jenž má s ministrováním při dominikánském ritu zkušenosti. Pán Bůh se o své věrné zkrátka postará. Před čtvrtou dorazil pater Efrém, doprovázela ho i jedna starší sestra dominikánka, kostel se začal pomalu plnit.

Z původních dvaceti věřících nakonec bylo hned padesát a návštěvou poctil bývalý hřbitovní kostel i sám arciděkan Jiří Heblt, který zakleknul v první lavici. Mezi přítomnými byla většina těch, kteří věděli, co se bude dít, ale příjemně překvapilo i několik místních oveček, jež si nenechaly tuto mimořádnou příležitost, poznat mši svatou ve formě, jakou milovali jejich předkové, také ujít. Překvapen hojnou účastí byl i sám celebrant. Nutno podotknout, že příjemně. V lavici zasedl i jeden z chrudimských seminaristů.

Když se odbyla mše svatá, byl na řadě krátký odpočinek a v 18 hodin také návštěva přednášky „Proč dobrý Bůh dopouští zlo“, kterou opět přednesl pater Efrém. Účast byla více než hojná a scholastický výklad patera Jindráčka, jenž nezapřel svou lásku ke svatému Tomáši Akvinskému a středověké filosofii, byl doslova balzámem pro uši tradičního katolíka. Takto se totiž na většina zdejších katolických fakult neučí.

Po skončení přednášky nastal čas na dotazy, jichž nebylo mnoho, a krátké, přátelské popovídání se známými před budovou muzea, bývalého kapucínského kostela. Nezbývá, než tedy konstatovat s klasikem: „Líná huba, holé neštěstí.“ Jestliže se tradiční katolíci neozvou, nebude o nich slyšet a jejich případné brblání na nezájem moderního kléru zkrátka vyzní naprázdno.

Kolem výběru nového šéfa Městské policie v Chrudimi panuje momentálně dost napjatá situace. Bývalý vrchní strážník Josef Kudrnka rezignoval totiž na svoji funkci velice nečekaně, takřka ze dne na den, aniž by to jeho podřízení dopředu tušili, a na jeho místo nebyl dočasně podle zvyklosti jmenován jeho zástupce Jaroslav Hlavinka, nýbrž strážník Lukáš Dvořák. Už to samo o sobě je velmi nezvyklé a přirozeně to musí vyvolávat polemiku. Také poměrně krátká doba pro podávání přihlášek do výběrového řízení na funkci vrchního strážníka je přinejmenším diskutabilní, protože to vypadá, jako by se nehledal ten nejlepší, ale se jmenováním nového šéfa chrudimských strážníků se vyloženě spěchalo. Když k tomu navíc připočteme požadovaná "mělká" kritéria - tři roky praxe, středoškolské vzdělání a orientaci v zákonech, je nadmíru jasné, že si za to musí pana starostu jako hlavního velitele městských strážníků vychutnat kterákoliv opozice, která proti němu bude momentálně sedět v zastupitelských lavicích. A je přitom úplně jedno, že je tři měsíce před volbami.

Nelze se proto divit připomínce opozičního zastupitele Romana Málka, že je o vítězi dávno dopředu rozhodnuto. Z toho všeho, co jsem výše vyjmenoval, bych to podobně přečetl také. A aby toho nebylo málo, oleje do ohně přilil sám pan starosta Řezníček svým otevřeným dopisem, v němž nařkl zastupitele Málka s Kasalem, že se neorientují v práci městské policie a jejich výtky, kterými zpochybnili dosavadní průběh výběrového řízení, označil za pouhé domněnky, které prý mají jediný cíl - oslabit důvěru obyvatel města v jeho práci. Ale od toho přeci opozice je, aby hledala na práci koalice slabiny a upozorňovala na ně, nebo se snad mýlím? Určitě bych v tom neviděl nějakou politickou nekorektnost, jak píše pan starosta, ale normální demokratickou diskusi, ve které vítězí pouze ten, kdo má pádnější argumenty. Nebo se opět mýlím? Každopádně z dobře informovaného zdroje vím, že minimálně jeden z obou opozičních zastupitelů konzultoval úroveň výběrového řízení na vrchního strážníka v Chrudimi s odborníky na slovo vzatými a v jejich hodnocení splňuje sice zákonná kritéria, avšak částečně diskriminuje právě ty s nejvyšší možnou kvalifikací vést Městskou policii v Chrudimi. Jako by se jich vedoucí lidé na radnici vytrvale báli, protože mi tenhle příběh něco z minulosti města připomíná. Uvidíme, nakolik tuto moji "domněnku" výběrové řízení, které je ohlášeno na přelom tohoto a příštího týdne, potvrdí nebo vyvrátí, a které přestože ještě než začalo, dokázalo řádně rozvířit jinak poklidnou letní atmosféru města.

Bývaly časy, kdy jsme se posmívali tureckému hospodářství. Jenže tato země dosáhla za poměrně krátký čas neuvěřitelného rozmachu - vystavěla rozvinutou silniční síť, stejně tak rozmanitou infrastrukturu ve svých městech, kde je pamatováno nejen na motoristy, ale i na cyklisty a pěší. A navíc - všude je neuvěřitelný pořádek s množstvím odpočinkových míst, ať už jde o lavičky, nápadité sochy uzpůsobené k posezení nebo stinná místa s pergolami ve vkusně upravených parcích s četnými vodními prvky. Nebýt vlezlého horka, učiněný ráj na zemi :-), do kterého máme v Chrudimi ještě hodně daleko.

Jeden malý příklad za všechny - pítko pro psy spolu se sáčky i odpadovým košem na psí exkrementy na jednom stojanu (viz snímek ve fotogalerii), o čemž si u nás ve městě můžeme nechat jen zdát, přestože platíme jednu z nejvyšších daní ze psa v České republice a dostáváme za ni takřka nicotnou protislužbu, která slušné občany spíše obtěžuje, než jim slouží. Mám tím na mysli oněch 300 igelitových sáčků, pro které si musí zdejší chovatelé na radnici přijít, nebo ze vzdálenějších míst přijet, a které ani zdaleka nepokrývají roční potřebu jednoho psa. Stejně tak mám na mysli nenávratně způsobenou škodu, jež vznikla uřezáním všech stojanů na sáčky pro psí exkrementy v Chrudimi a jejich následné znehodnocení.

Dalo by se toho při srovnání tureckého a chrudimského hospodářství vyjmenovat více, např. tamní vkusné kontejnery na tříděný odpad (opět viz fotogalerie) v porovnání s těmi barevně "uřvanými" v Chrudimi, které působí kýčovitě jako pěst na oko. Vraťme se ale k pejskům, jimž v Turecku věnují jako živým bytostem náležitou pozornost a servis, zatímco v našem městě panují v tomto ohledu ještě poměry středověku. Takřka každý park tam má koutek nejen pro děti, ale i pro psy, kteří se přirozeně potřebují také vyběhat. V Chrudimi, když pustíte psa na volno, si přinejmenším připadáte jak uličník, který provedl něco nemravného, když nerespektuje zastaralou městskou vyhlášku, jež nezohledňuje nový Občanský zákoník, který už dávno nepovažuje psa jen za pouhou věc jako kdysi "soudruzi legislativci" před rokem 1989, jejichž paragrafy je stále ještě načpělá celá řada vyhlášek a zákonů.

Nastal proto nejvyšší čas začít se bavit s odborníky, nikoli s úředníky, a hledat v Chrudimi vhodné lokality ke zřízení míst, kde bude možné vypustit psy na volno a kde bude stejně tak možné instalovat obslužné stojany pro chovatele jako v Turecku i jinde ve světě. Patří to totiž k civilizovanému standardu. Pes dnes mnohde plní úlohu dalšího člena rodiny a má také nepochybně terapeutické účinky na osoby, které zůstaly v životě osamoceny nebo jsou nějak handicapovány. Zkrátka, psi nám svou oddaností ukazují, že svět má i přívětivější tvář, než jakou nám leckdy nastavuje současná hektická doba, která přepočítává úspěch pouze na peníze. Nelze však zapomínat, že existují i jiné, z mého pohledu daleko důležitější hodnoty, mezi něž přátelství našich čtyřnohých kamarádů bezesporu patří, protože dělají svět šťastnější, než jsme schopni si připustit. A když už to pochopili i v Turecku, kde jsem byl letos na dovolené, pak už je na čase s tím něco konečně dělat a ne jen před volbami slibovat a pak na své sliby snadno zapomínat. Vždyť, kdo má rád zvířata, má rád i lidi, a kdo je rád nemá, myslí jen na sebe a na svou kapsu. Možná i tohle měřítko leckomu napoví.

Text a foto: Roman Zahrádka

[[gal:8504]]

Spravovat a udržovat majetek je někdy těžší než budovat zcela nový. Své by o tom mohla vyprávět zeleným šlemem zanešená fontánka v parku naproti hotelu Central nebo nefunkční jezírko s vodotryskem pod Myší dírou, které tu nechal svého času postavit pro město slavný zahradní architekt Vaněk. Na obojí je smutný pohled. Fontánu využívají k ráchání divoké kachny a pohled na ni je spíše k odplivnutí než ke kochání z tohoto vodního prvku, jehož úkolem bylo oživit fádnost zdejšího parčíku. A také nedaleké Vaňkovo jezírko žaluje na svého hospodáře, který korunoval absurdnost situace tím, že zde nechal instalovat lavičku s výhledem do prázdného kráteru. Větší relax si opravdu neumím představit :-).

Kdo tohle nevidí a necítí, nemůže být ani Chrudimák, natož opravdový hospodář. Proto mi přijdou ve srovnání s tím veškerá Desatera a další projekty, kterými se město v současnosti zaklíná, úsměvné. Na jedné straně vynaložené úsilí a peníze za něco, co zajímá veřejnost jen okrajově, na druhé rozpadající se inventář města. Připomeňme si třeba chátrající městské domy, které radnice raději pod cenou rozprodá, než aby s nimi začala efektivně hospodařit. Proč? Protože nechala situaci zajít tak daleko, že jí nezbylo, než na ni rezignovat prodejem. Zanešená fontánka u Centrálu a prázdné jezírko s nefunkčním vodotryskem u Divadla Karla Pippicha jsou sice ve srovnání s tím jen prkotinami, ale názornou ukázkou toho, že naše město pomalu obchází "plíživá kontrarevoluce" samolibosti nad pochybnými vavříny, za které si nejenže město neopravíme, ale ještě na ně usedne i prach zapomnění. Jedno moudré lidové rčení praví: "Světská sláva, polní tráva," a v tomto případě sedí doslova jak prdel na hrnci. Čím dříve to pochopíme, tím lépe pro město, které je třeba spravovat a udržovat, nikoli jen "šminkovat" soutěžením a prázdným pozlátkem.

Legislativní změny, které přišly s novým Občanským zákoníkem, poukázaly mimo jiné na nezvykle vysoký počet jednatelů a členů dozorčí rady v městském "eseróčku" Technické služby Chrudim 2000 spol. s r. o. Dohromady jde o deset lidí (pět jednatelů a pět členů dozorčí rady), kteří se spolu s ředitelem Technických služeb Zdeňkem Kolářem podílejí na strategii této firmy a pobírají za to, byť skromné, prebendy z prostředků této společnosti, patřící městu. Za rok už jde ale v součtu o celkem slušnou částku.

Pokud srovnám tohle "eseróčko" se soukromými firmami podobného rozsahu, kde je neskonale méně jednatelů, natož členů dozorčích rad, nemohu se zbavit dojmu, že jde v daném případě o přehnaný luxus, který se nejen míjí s dobou, v níž se šetří, kde se dá, ale i s potřebami této firmy, jež potřebuje být co nejvíce operativní a nečekat zbytečně na vyjádření většiny členů správního orgánu, které by mohl svážet na jednání do sídla firmy mikrobus. Zlí jazykové blízcí zdejší komunální politice dokonce tvrdí, že jsou místa, o nichž zde hovořím, jakýmsi "držhubným" pro všechny napříč celým politickým spektrem, protože jsou "upláceni" těmito funkcemi alespoň v malém rozsahu lidé z okruhu radniční koalice, ale i její největší "kritici" z opozice, což se dá z výpisu firmy snadno doložit.

Přimlouval bych se tedy za to, aby blížící se komunální volby tohle téma otevřely a našla se v Chrudimi reálná politická síla, která dokáže prosadit efektivní hospodaření městských firem, mimo jiné třeba tím, že zruší nadbytečný počet jednatelů a členů v dozorčí radě Technických služeb Chrudim a přizpůsobí je obvyklému stavu v soukromých firmách v České republice. Není to myšleno osobně, nýbrž v zájmu společného majetku nás Chrudimáků, z něhož na můj vkus "sosá" až příliš moc lidí.