Na dveře kostela sv. Michaela nasprejoval někdo kříž, který užívají satanisté. Viník je zatím neznámý a tato kulturní památka získala další nechtěnou "ozdobu". Hned vedle vchodu je přitom sprejem nastříkán pentagram, a to ani nemluvím o renesančních náhrobcích podél kostela, které jsou znesvěceny dalšími symboly. Inu, naplňuje se tu ono známé rčení, že prostředí vychovává. V tomto případě k vandalismu. Ale co s tím?

Katolická církev i město svádějí tento nelichotivý stav na nedostatek financí. Radnice vedle toho mudruje v parku s občany, jak jej zrevitalizovat, přestože záměr leží už několik let, ba několik volebních období na stole. Naposledy se tady na tohle téma besedovalo s občany v březnu a někteří si už kvůli tomu začínají městské úředníky dobírat, zda se konečně začnou věci v Michalském parku hýbat k lepšímu.

Zatím to ale celé připomíná spíše nekonečný příběh, než upřímnou snahu dát park i zdejší svatostánek do pořádku. Už proto, že se tu nacházejí stovky hrobů chrudimských občanů. Někteří zlí jazykové přirovnávají dokonce tyto neplodné besedy k permanentní volební agitce, během které se mlátí prázdná sláma. A snad i proto je tady beztrestně tolerován množící se vandalismus, který je vyjádřením neúcty k našim předkům, protože se z Michalského parku stala mezitím známá "zašívárna", kde na něco takového není vidět. A právě tento případ spolu s několika dalšími (viz trestuhodně neudržovaný morový sloup na Resselově náměstí) vyvolává oprávněné otazníky nad tím, zda přeci jen hodnotící komise nepochybyla, když propůjčila Chrudimi titul Historické město roku 2013 a zda vycházela z úplných podkladů. Nově nasprejovaný satanský kříž na dveřích kostela tyto pochyby jen umocnil.

Spadané větve, zarostlé nevzhledné broukoviště, podivné solitéry z kořenů stromů mizející v pleveli a ztrouchnivělé probíhačky pro psy zaznamenávali návštěvníci parku po celé léto. Záležitosti nezasahující nad rámec povinností správce plochy byly částečně odstraněny. Minulý týden nastala konečně změna, která potěšila mnoho pejskařů. Po několikaletém chátrání nechalo město konečně opravit probíhačky pro pejsky.  

Na neděli 4. října připadá Světový den zvířat. Připomíná nám, že zvířata jsou důležitou a neodmyslitelnou součástí našeho světa. Tento den byl vybrán, protože slavíme svátek Svatého Františka z Assisi, patrona všech zvířat. O víkendu je přichystaná spousta zajímavých akcí, a to zejména v zoologických zahradách.

Našim pejskům se určitě zalíbí víc ve volné přírodě, kterou jim může park ohraničený Chrudimkou, vzdáleně připomínat. Využijte krásných podzimních dnů a ukažte pejskům nové cvičiště. Foto: Chrudimské noviny

Zanešený splav na Střelnici paradoxně vytvořil po letech krásnou enklávu, která vám nyní umožní přístup až k řece. V minulých letech se nenašel nikdo, kdo by místo zpřístupnil. Letos byli úspěšní ti, kteří rezignovali nad úřednickou mašinérií a prostor svépomocně upravili. V horkých dnech místo využívaly maminky s dětmi, pejsci milující vodu, přírodu obdivující fotografové a klid hledající lidé.

S pomocí několika dobrovolníků byl zarostlý a zaneřáděný přístup k řece upraven tak, aby se dal využít k relaxaci. Prostor vznikl "díky" zanešenému splavu. Foto: Chrudimské noviny

Park stále však ještě hyzdí zahnívající náhon s divokými kachnami, přestože jejich krmení patří k místním atrakcím. Ptáci už mají svoji divokost jenom v přívlastku, jsou ochočeni a bez obav si nabízené dobroty berou z rukou dětských návštěvníků. V poměrně frekventovaném parku by si řeka zasloužila také svoji revitalizaci. Tak snad příště o její příjemné změně!

Podnikatel Jozef Lörincz vstoupil do komunální politiky pro mnohé vcelku překvapivě prostřednictvím SNK-ED, kterému už po mnoho let vládne v Chrudimi současný starosta Petr Řezníček. Tato kandidátka se přitom téměř vždy opírala především o vysoké městské úředníky (šéfy odborů, městských firem a zařízení), tedy o lidi, kteří byli bezprostředně závislí na Řezníčkovi. A právě to se nedá říct o Lörinczovi, který ve městě vydupal doslova ze země velmi prosperující firmu s obalovými materiály a klub, který Chrudimi závidí celá futsalová Evropa. To vše je neklamnou známkou toho, že jde o zdatného ekonoma, který se dokáže prosadit v tvrdém konkurenčním prostředí. A snad i proto se rozhodl, že svoje zkušenosti uplatní ve prospěch města, kde se cítí být doma. Pokud budu ještě konkrétnější, konečně zasedl v městském zastupitelstvu člověk, který svému oboru rozumí a dokáže tedy snadněji než ostatní prohlédnout labyrint veškerých finančních toků na radnici, který se sice tváří navenek velmi tajemně a fundovaně, leč poslední "transakce" tomu příliš nenasvědčují.

Evropský klub postavený na úroveň provinčních sportů

Tohle prozření je pro každého, kdo je odpovědným hospodářem, hodně tvrdé a dvojnásob pak pro zastupitele Lörincze, jestliže se ho dotýká i osobně. Mám tím na mysli jeho futsalový klub Era-Pack Chrudim, který byl některými komunálními politiky (očekávaně) postaven na úroveň provinčního fotbalu a hokeje. Není ale divu. Pro některé z nich představují oba tyto sporty početnou voličskou základnu, bez níž by se při sčítání hlasů neobešli. A Lörincz je pro ně tedy na jednom pískovišti nevítaným hostem, který se navíc opírá o klub, který je mnohem věhlasnější a má velkou diváckou kulisu. A navíc - což je pro ně z mého pohledu daleko nebezpečnější, dokáže ho řídit s pomocí vlastních peněz a dovedných manažerských schopností, zatímco do obou uvedených sportů tečou peníze takřka výhradně z pokladny města pod zástěrkou výchovy mládeže (což je jinak jistě bohulibá činnost), která je Lörinczovi otloukána při každé příležitosti o hlavu. Nutno ale podotknout, že pokrytecky a nepravdivě, protože na veškeré Lörinczovy návrhy, pokud jde o futsal, radnice dlouhodobě nereaguje vstřícně včetně futsalové školy pro mládež, kterou Lörincz zamýšlel v Chrudimi rozjet s pomocí města a pod záštitou brazilského internacionála Cacaa. Ani jednou se mu totiž nedostalo náležité podpory, pokud v tom nepočítám sporné rozdělování dotací na tzv. prioritní sporty v Chrudimi v kontrastu s přemrštěnými finančními požadavky městských sportovišť za klubem zvažovaný pronájem zimního stadionu, který by byl pro jiné doslova likvidační.

Zmatečný způsob řízení města?

Zhruba tak tedy vypadá ona tolikrát proklamovaná a mediálně protěžovaná podpora sportů v našem městě, z které těží, dá se říct, stále stejné kluby a stále stejní "bafuňáři", kteří neumí zabezpečit svoje sporty jinak, než prostřednictvím "svých lidí" na radnici, kteří mají nejblíže k penězům daňových poplatníků. A to se to potom staví... Nejprve se vydalo 17 a půl milionu za novou tribunu na bývalém stadionu SK Za Vodojemem. Ano, tribuna je to krásná a z pohledu celodřevěnné předchůdkyně i potřebná, avšak dala se postavit s výraznou pomocí státní dotace, kdyby se s ní tolik nespěchalo. Proč asi? Já osobně si to vysvětluji blížícími se komunálními volbami. Kdyby se ale stavěla o rok později, mohlo na ní město ušetřit hned několik milionů korun. A tribuna na bývalém AFK? Měla už několik let zrekonstruované zázemí, do něhož viditelně zatékalo děravou střechou. Tedy, dělalo se tady vše obráceně. Neumím si totiž představit žádného rozumně uvažujícího člověka, který by si doma nejprve zvelebil obývák s ložnicí a nechal potom kapat vodu na svůj majetek. A právě tady poprvé zajiskřilo mezi radniční koalicí a jejím zastupitelem Lörinczem, od něhož se čekalo, že bez problémů zvedne ruku pro další, třímilionovou dotaci na opravu střechy tribuny, která spolkne dalších takřka šest milionů z městské pokladny. Podle Lörincze naprosto zbytečně. Střecha se prý dala provizorně zalátat za několik tisíc a mělo se vyčkat na podstatně vyšší dotaci. Pak by se kvůli tomu, jako nyní, nemusely doslova vymetat všechny kouty na účtu Chrudimě pro tento rok a rušit další plánované investice jinde ve městě. Lörincz označil tento způsob řízení města za zmatečný a vedoucí představitele radnice potom za neschopné lidi, kteří se chtějí s pomocí městských peněz pouze zviditelnit.

Kdo manipuluje s městskými penězi?

Pověstný pohár trpělivosti přetekl pak u Lörincze v souvislosti s tzv. prioritními sporty a s tím spojeným rozdělováním městských dotací. Najednou si totiž ukrojily ze společného koláče prioritních sportů i místní kopaná a hokej, které tam podle zastupitele a předsedy sportovní komise Tomáše Vondráčka (ČSSD) původně být vůbec neměly. Avšak hrálo se o statisíce korun z městského rozpočtu a tak se o nich začalo v zákulisí vyjednávat. Výsledkem bylo přenastavení parametrů tak, aby na ně vedle futsalu dosáhly také fotbal s hokejem, což v důsledku ochudilo chrudimský futsal o hezkých pár stovek tisíc. Lörincz poté naznačil, že se na této manipulaci podílela jistá skupina lidí na radnici a vyvolal na další schůzi městského zastupitelstva rebelii, která nakonec vedla k pozastavení vyplácení dotace na prioritní sporty. Ukázalo se zároveň, jak zranitelná může být současná radniční koalice, která už zdaleka nepřipomíná pevné seskupení SNK-ED, ČSSD a ODS, kterému asistuje do počtu Koalice pro Chrudim. Ještě zajímavější je, že nejvíce labilní jsou momentálně Řezníčkovci, kteří mezi sebe pustili neprozíravě odborníka, ačkoliv se zejména sociální demokraté nejvíce obávali vrtkavosti spolku s Málkem a jeho příznivci. A ostatně, kdo jiný, než odborník, může rozkrýt dosavadní praktiky vedení radnice a poukázat na jeho slabiny...

Lörincz je sice z SNK-ED, přesto se ale o jeho dobročinnosti příliš neví

Jozef Lörincz vstoupil do komunální politiky vcelku nenápadně. Uvedl se stotisícovým darem chrudimské nemocnici a další finanční podporou handicapovaným spoluobčanům, kteří mu zato přišli osobně poděkovat na schůzi městského zastupitelstva. Právě na tu schůzi, která se nesměla z rozhodnutí starosty Řezníčka přenášet na internet, takže o dobročinnosti zastupitele Lörincze málokdo v Chrudimi ví. Ví se o něm pouze to, že byl častokrát v začátku volebního období kritizován za svoji mlčenlivost a byl dlouho považován za dalšího "medvídka kývala" v Řezníčkově partě. Mlčel ale nejspíš jen pro to, aby se mohl zorientovat. Teď už rozhodně nemlčí a otevřeně hovoří o manipulaci a nehospodárném vedení města. To pochopitelně vyvolalo "pohyb" na chrudimské politické scéně, která je zneklidněna možným rozkladem současné radniční koalice a začalo se proto horečnatě vyjednávat i s některými opozičními politiky o možném budoucím vývoji této pro vedení města nepříjemné kauzy. Objevily se také výhrůžky, že mezi prioritní sporty nebudou letos rozděleny žádné peníze, pokud nebudou dotace schváleny v té podobě, v jaké byly zastupitelstvu předloženy radou města. Všechno je to přitom jen politická hra plná zákulisního okopávání kotníků svým protivníkům, čehož si musel být Jozef Lörincz dobře vědom. Ruleta se tedy znovu roztočila. Nově se počítají příští možné koalice, stejně jako o kolik peněz přišlo město v souvislosti s místními sporty a sportovišti (viz nepovedená architektonická soutěž na sportovní halu za více než půl milionu, která skončila v šuplíku, nebo neúspěšná dotační politika, přestože má Chrudim nevídaně čtyři místostarosty). Tohle vše může tedy radniční koalicí otřást anebo ji kamínek po kamínku postupně rozložit, až se nakonec položí sama ještě dříve, než půjdou lidé k volebním urnám. I takové důsledky může mít tedy přetahovaná o diváckou kulisu na zdejších sportovištích a přítomnost jednoho odborníka mezi politiky, kteří na něco takového nebyli doposud dlouhá léta zvyklí.

Chrudim byla po celé minulé století a stále ještě je baštou strojírenství. Není proto divu, že se tu usídlila i firma Siag, vyrábějící obří kovové tubusy pro výstavbu větrných elektráren takřka po celém světě, nejvíce však v západní Evropě. A právě tato výroba je přirozeně spojena i s nutností přepravy těchto nadměrných těles po místních komunikacích, které ale nejsou na něco takového ve většině vůbec připraveny. Světlou výjimku tvoří v tomto pouze kruhová křižovatka U Guláška, která už má potřebné parametry, takže nedochází při uvedených transportech k jejímu poničení.

V posledních měsících a týdnech jsme si však zvykli v souvislosti s těmito transporty číst a poslouchat, že jsou případná poničení používaných "kruháků" klasifikována strážníky jako dopravní nehody a jsou poté řešena ve spolupráci s republikovou policií. Ano, připouštím, po právní stránce je to nejspíš nutnost, ale po vztahové naprostá zbytečnost, protože by se dalo něčemu takovému předejít. Dalo by se totiž stejně jako U Guláška tlačit na Ředitelství silnic a dálnic, aby rozměry kruhových objezdů potřebě nadměrných nákladů přizpůsobilo. Konečně, je to v zájmu města i jeho občanů, kterým dává Siag obživu. Jakmile ale vstoupí do vztahu mezi podnikatelským subjektem a městem muži v uniformách, je přátelskému ovzduší konec a nelze očekávat nějakou plodnou spolupráci. A právě tomu je třeba udělat co nejrychleji přítrž, jinak Chrudim snadno získá pověst města, jež podnikání nepřeje. A přesně tohle může odradit další možné investory, kteří půjdou raději jinam.

Když zemřou na jednom místě za posledních pět let tři lidé, dva jsou těžce zraněni a dojde tady celkem k dvaadvaceti karambolům, něco to signalizuje. Především to, že je zde něco špatně a že je zapotřebí změn, aby se situace obrátila k lepšímu. Řeč je pochopitelně o silnici I/37 mezi Chrudimí a Slatiňany, kterou lemuje hned několik odboček - k zahrádkářské kolonii za kasárnami, která se pozvolna mění v obytnou čvrť, další směřuje do místní části Píšťovy, které jsou kombinací obytné zóny s průmyslovou, a konečně třetí odbočka míří k bývalému areálu ZZN, který poskytuje už na území Slatiňan zázemí několika firmám včetně betonárky a nově tady vzniká také sídliště řadovek. Tohle vše je signálem pozvolného prorůstání obou aglomerací, takže je zřejmé, že tudy nelze pádit autem nebo na motorce devadesátkou, či, jak jsme mnohdy svědky, ještě větší rychlostí, aniž by se to obešlo bez obětí na životech, těžkých zranění a lidského utrpení.

Živelnost nebo mantinely?

Už proto se neztotožňuji s názory, které se přimlouvají za zachování devadesátky v těchto místech, přestože některé úseky silnice svádí k daleko vyšší rychlosti, a přiznám se bez mučení, že nejsem v tomto výjimkou, protože žijeme v uspěchané době, čas jsou peníze a každá minuta navíc se hodí. A právě v tom spočívají asi nejsilnější protiargumenty odpůrců dopravních omezení, jež mají za cíl tuto živelnost silničního provozu zkrotit a uvést do určitých mantinelů, což se některým spěchajícím motoristům samozřejmě nelíbí. Jenže bezpečnost silničního provozu není o tom, jestli se někomu líbí nebo nelíbí použitá dopravní omezení, ale především o ochraně životů a zdraví lidí. To bezesporu. Jsou instalována tam, kde selhávají všechny zábrany motoristů sundat nohu z plynu, přestože to situace vážně vyžaduje.

Všechno trvá neskutečně dlouho

A přesně takovým místem je úsek silnice I/37 u Píšťov, který se proměnil v posledních letech doslova v polní lazaret s několika tragickými případy na konci. Proto mě udivují názory, které kategoricky odmítají jakékoliv úpravy zdejší silnice vedoucí k větší bezpečnosti lidí, stejně jako mne nemile překvapuje těžkopádnost, s jakou se daří uvádět již zmíněná bezpečnostní opatření do života, natož očekávat nějaký nadhled a předvídavost kompetentních osob, jež zasáhnou zpravidla až ve chvíli, kdy statistické tabulky vybočí z běžného průměru a je několikanásobně zaplaceno daní nejvyšší - tedy lidským životem. I pak to ale ještě trvá neskutečně dlouho, než se vyřídí veškeré formality, zajistí peníze a připraví projekty, pokud k tomu existuje nějaká vůle. Do té doby dalším tragédiím nic nezabrání.

Vůle k nápravě existuje, ale...

Vůle napravit tento nelichotivý stav tu podle všeho existuje. Důkazem jsou čerstvá prohlášení Ředitelství silnic a dálnic i Odboru dopravy dopravy MěÚ Chrudim, která avizují připravenost k zahájení realizace některých úprav na tomto nebezpečném silničním úseku v příštím roce. Má jít především o zpomalovací ostrůvky v obou směrech, nové odbočovací pruhy a snížení maximální povolené rychlosti z 90 na 70 kilometrů v hodině. Dovolím si však poznamenat, že se ještě zapomnělo na chodce a cyklisty. To právě oni jsou zde nejvíce na ráně a právě oni zde nejvíce riskují svoje životy, pokud se vydají tímto směrem. Některým přitom ani nic jiného nezbývá, protože tady bydlí. Na to se rádo a často zapomíná. Stejně jako se nepamatuje na potřeby podnikatelských subjektů, které potřebují, aby se jejich zaměstnanci mohli dopravit bezpečně do práce. Některé ze zdejších firem přitom patří mezi významné zaměstnavatele a působí jich tu hned několik. Je proto vůči nim nespravedlivé, když jsou zmiňovány pouze v souvislosti s tím, kolik peněz nasypou ze svých daní do městského rozpočtu, zatímco na druhé straně jsou firmy nuceny o své potřeby vcelku složitě a někdy i nákladně usilovat.

Kdo je nejohroženější druh u Píšťov?

Aby tedy byla bezpečnostní opatření na silnici mezi Chrudimí a Slatiňany komplexní, je nutné přemýšlet také o podélné trase pro pěší a cyklisty a nevymlouvat se na existenci trasy podél řeky Chrudimky, která má spíše turistický charakter a není schopna uspokojit potřeby obyvatel obydlené zahrádkářské kolonie na chrudimské straně a nově vznikající obytné zóny před areálem bývalého ZZN ve Slatiňanech, protože k nim nevede. Vedle toho by nová trasa přispěla vedle této obslužnosti i k rozšíření jinak chudé sítě místních cyklostezek a bylo by možné se po ní dostat přímo ke slatiňanskému hřebčínu a dál k lesům u Monaka. Mám zato, že by byla za dané situace prospěšnější a frekventovanější než budoucí cyklostrasa na Podhůru, která figuruje v plánech města i přes svoji poměrně značnou nákladnost hned na prvním místě. Nejohroženějším druhem u Píšťov jsou totiž podle statistik co do následků právě chodci a cyklisté a teprve až za nimi motoristé. Tedy o důvod víc začít mezi prorůstajícími aglomeracemi obou měst o tomto dalším důležitém a nezbytném prvku, jakým cyklotrasa je, vážně přemýšlet a podnikat kroky k jejímu co nejrychlejšímu postavení. Do té doby nebudou klidně spát ani místní lidé, ani odpovědní politici a úředníci, pokud si však o nich nedělám až příliš velké iluze...

Že je parčík před Mateřskou školou Svatopluka Čecha spíše pro ostudu než pro okrasu, ví už dnes skoro každý. Na kdysi krásně upravené místo obdařené bohatou květenou a malým vodotryskem uprostřed byla radost pohledět. A teď? Je tu za pár set tisíc nainstalován jakýsi futurismus, který nikoho neoslovuje a hlavně mu nikdo nerozumí - počínaje od architektů až po chrudimskou veřejnost. A doslova jako perla zde září navíc do dáli modrá, zelená a žlutá z plastových a laminátových kontejnerů, aby zdůraznily tragikomičnost a kýčovitost místa, které si něco takového rozhodně nezasluhuje.

Hotové boží dopuštění

Kateřinské předměstí bylo na konci své existence zanedbané, až jej bolševik nechal takřka celé zbourat a vystavěl zde paneláky, čímž dal této historické lokalitě řádně na zadek. Proč? Protože tu byla vedle měšťanských domů také řada dvorů a zákoutí plných nejrůznější vegetace i volně žijících zvířat, ale jakmile sem najely bagry a buldozery, vše nenávratně zmizelo a člověk tady přestal žít v sepětí s městem i přírodou. V těsném sousedství kostela byla postavena Borzna, naproti hospoda, chodníky zalil asfalt a přírodu zde nahradily ony proklínané betonové květináče s maceškami. Pro řadu starousedlíků hotové boží dopuštění.

Namísto krásy a hravosti architektonický mor

Dovolím si však tvrdit, že se tento "architektonický mor" připlížil také na protější břeh řeky Chrudimky. Co je však horší, že se tak děje až nyní a za naše peníze, a ještě horší, že je tato míra nevkusu denně na očích naší nejmenší mládeži, která jej nutně musí brát s postupem času za "zdravou" společenskou normu, přestože zdravá není ani náhodou. Místu totiž chybí jakákoliv krása a hravost, kterou parčík kdysi měl, když se kolem něj proháněli školáci mířící ve velkém do zdejší školní jídelny. Dnes tu ale na vás dýchá strohost a chlad korunované nefunkčními kovovými prvky, které však nejsou určeny k sezení, jak by si mohl leckdo mylně vykládat, ale nýbrž a právě jsou tu pro "okrasu", která je víc než diskutabilní.

Bohatí materiálně, ale chudí na duchu

Žijeme ve zvláštní době, která nám sice dává materiální hojnost, avšak upadá na duchu, vzdělanosti a potřebné míře vkusu. Důkazem je například titul Osobnost města, kterým odměňujeme ty, kteří Kateřinské předměstí zbourali a na druhé straně vcelku zbytečně vynakládáme velké peníze za něco, co na tuto zhůvěřilost navazuje současnou podobou parčíku. Jde o jakousi Potěmkinovu vesničku, která oku nelahodí, spíše člověka naštve a přestože je k nepotřebě, většina k ní mlčí. Proto se nedivme, že zde straší tak dlouho a strašit ještě nějaký čas bude.

S dopravními nehodami ve městě a jeho blízkém okolí se roztrhl pytel. A nejde, bohužel, jen o pomačkané plechy a pár škrábanců. Svým životem zaplatili o prázdninách dva cyklisté. První oběť si vyžádala nehoda nedaleko chrudimské „zemědělky“, druhou, tu nejčerstvější, karambol u Píšťov. Před lety jsem se k dopravní nehodě, při níž zemřel starší muž na kole, také dostal. Nebyl jsem viníkem, ale dodnes nemohu zapomenout na skelný výraz v očích mrtvého muže a hlavu v dlaních kluka, který starého pána zabil.

Odbočka u Píšťov je snad prokletá, protože starší muž, který včera zemřel, není první obětí, kterou si zdejší nepřehledná silnice vybrala. Dokonce i během letošního léta tady jde, pokud správně počítám, již o druhou dopravní nehodu. První byla srážka traktoru s osobním autem. Několik let se zde přitom hovoří o snížení rychlosti. Pomůže to vůbec?

Sám jezdím po této silnici několikrát za týden a nad chováním řiidičů mi často zůstává rozum stát. Hranice města je jasná a končí u cedule s nápisem „Chrudim“. Přesto už u kasáren se za mnou, když tudy jedu padesátkou, tvoří pravidelně řada „nažhavených“ řidičů, jimž přijde zbytečné jezdit tady maximální povolenou rychlostí a rádi by své koně zpod kapoty vypustili dříve. Nezřídka mne také předjíždějí, přestože právě u dopravní značky s označením konce města mají vojáci výjezd ze svého parkoviště. Může se tedy klidně stát, že takový předjíždějící nedočkavec naboří vůz některého z výsadkářů.

Pokračovat po silnici do Slatiňan předepsanou devadesátkou je stejně jako kdekoliv jinde jen výzvou pro ostatní k předjíždění. Zatím se mi opravdu nestalo, že by mne 99 procent aut nepředjelo poté, co dodržuji mimo obec předepsanou rychlost. Jistě, na přehledných silnicích mám pro to pochopení a jsem všemi deseti pro zvýšení třeba na 110 (což ale znamená, že většina to zde „povalí“ minimálně 130). Jenže právě v úseku spojujícím Chrudim se Slatiňany se dá hovořit o všem možném, jen ne o přehledné silnici. Právě u Píšťov totiž ústí komunikace ze zahrádek a pravidelně se tu „motají“ cyklisté.

Agresivita ve společnosti stoupá. Stačí se začíst do diskusí pod články v Chrudimských novinách, což trefně ve svém postřehu okomentoval šéfredaktor Roman Zahrádka. Jistě je na vině i vlna veder, která prý právě nárůst agrese způsobuje. Pokud však agrese neskončí u neslušných gest a vyřvaných hlasivek šoférů, ale u černého auta „havranů“ a modrých majáčků policie, je něco špatně. Ne, neznám řešení a fakt si nemyslím, že snížení rychlosti něčemu prospěje. Kdo chce jet rychle, rychle pojede a omezení rychlosti ho trápit nebude. Problém není v mercedesech a silných vozech. Problém je v hlavách těch, kdo do nich sedají a pletou si silnici se zdí na facebooku, kde si mohou „honit triko“ a zvyšovat své ego.  

Člověk se ani nestačí divit, co všechno může způsobit jeden banální článek z činnosti městské policie o poškozené křižovatce u chrudimského Kauflandu. Rozvinula se pod ním nevídaně dlouhá diskuse čtenářů, kteří se tu více tu méně drželi tématu, dokud někteří z nich nesklouzli k osobním útokům na některé představitele radnice a debata nabrala úplně jiný ráz, než měla. Všechno odstartoval jakýsi anonym "bubos", který neváhal použít nechutně diskriminační rétoriku vůči lidem starších ročníků a dokonce se jim kvůli tomu i vysmíval. Zmínka o plínách do kalhot byla vyloženě podpásová, jakoby se sám k těmto vodám stejně jako my všichni ostatní den co den neblížil. Jsem proto opravdu moc rád, že náš pravidelný diskutér Tomáš Velendorf, který se nebojí pod své příspěvky podepsat, označil bubosovy hanebnosti za "primitivní formu urážky v zaplivané IV. cenové skupině" a vyzval naši redakci, aby proti těmto projevům nenávisti v rámci svých možností zasáhla.

Na to nezbývá, než odpovědět, že se redakce Chrudimských novin s takovými názory neztotožňuje a zamezí bubosovi a jemu podobným přístup do diskuse pod články, pokud nebudou respektovat základní principy slušnosti, tolerance a demokratického zřízení naší společnosti, která podobné projevy nenávisti a výrazy hraničící s literou zákona vyškrtla ze svého slovníku. Na bubosovi pak je, aby se za svá slova omluvil, i když osobně bych uvítal, kdyby odhalil svoji identitu a dokázal nést svoji kůži na trh jako my všichni ostatní, anebo už do další diskuse pod články raději vůbec nevstupoval. Učinil by tím dobrou službu nejen sobě, ale i ostatním čtenářům a redakci, kterým jsou jeho primitivní urážky naprosto cizí.

Co je a co není prioritní sport? Fotbal, hokej nebo šachy? V Chrudimi ale i jinde považují za prioritu nejspíš vše, co je nejvíc na očích. Tedy stadiony nebo sportovní haly zaplněné diváky do posledního místa. A je přitom jedno, jestli se na nich do něčeho kope nebo mlátí, důležitá je pokaždé divácká kulisa, před kterou se dá dobře prodat reklama anebo práce radnice, která takové aktivity z našich společných peněz zpravidla sponzoruje. Jestli štědře anebo jen zanedbatelně, bude pochopitelně vždy předmětem sáhodlouhých diskusí, protože nelze uspokojit všechny stejně. Diskutovat se dá ale nad tím, zda si finanční podporu města zaslouží všechny sporty anebo jen ty "masové", jak v Chrudimi běžně vídáme v posledních dvaceti a více letech. A také, jestli je nutné se v zájmu zachování a modernizace "prioritních" sportovních areálů vydat ze všech peněz anebo pro ně hledat vhodné dotace a díky nim na ně přispět jen částečně. To jsou otázky, které jsou na stole a nad kterými je nutné debatovat v zájmu rozvoje všech občanských aktivit ve městě, nikoli jen těch vyvolených.

Je jasné, že veřejná podpora tzv. prioritních sportů s sebou nese řadu výhod a že fotka místního politika po boku známého sportovce znamená plusové body v jeho dosavadní politické kariéře. Neřku-li, když získá takového sportovce na svou kandidátku, pak jsou jeho šance na znovuzvolení mnohem reálnější, než kdyby dumal někde v ústraní nad rozehranou šachovou partií. To ani nemluvím o tom, když se takovému politikovi podaří prosadit slušnou sumu na úkor městského rozpočtu, která je následně použita na výstavbu nějakého nového prioritního sportovního stánku. To se mu potom politické bodíky hrnou na konto v takovém množství, jako když rozbijete bank v kasinu. Taková je bohužel někdy realita a cíle některých našich politiků, kteří nedokáží mnohdy rozpoznat potenciál nadprůměrně inteligentních šachistů, z nichž některé zná svět, ale doma se k nim moc neznáme. Škoda, v zahraničí z takových šachistů vyrůstají často kvalitní politici, zatímco tady stačí leckdy "bum, prásk" a je vymalováno, a člověk se mnohdy nestačí divit, kdo všechno chce být politik a kdo se jím nakonec doopravdy stane. Snad i proto investujeme stále více do kvantity než do kvality a omlouváme to jakýmisi pochybnými prioritami, aniž dohlédneme všech konců.

Proto bych se v Chrudimi přimlouval i za trochu té kvality, aby se začalo hrát i ve prospěch šachistů a dalších divácky méně atraktivních sportů, a nikoli podle "šachových pravidel" některých politiků, kteří rádi investují (nikoli ze svého) tam, kde jim to voličsky nejvíce vynáší. Pomohou tím především svým spoluobčanům, kvůli nimž se nechali zvolit a přísahali jim, že mezi nimi nebudou dělat rozdílu.

Nedávno mne na dveřích našeho domu překvapil leták, který zval občany města do Muzea barokních soch. A čím byl překvapující? Tím, že zval na besedu o chráněné krajinné oblasti Habrov. Osobně mám tenhle kout přírody moc rád, ale vrtalo mi hlavou, co mají ochránci přírody a Habrov společného s barokem?! Stejně tak jako dřívější akce projektů Zdravé město a Místní agenda 21, které se tu konaly... Proč k takovým aktivitám nevyužíváme třeba nově zrekonstruovaný Spolkový dům? Proč mícháme hrušky s jabkama a proměňujeme v této zemi ojedinělé, hodně specializované muzeum v lokální záležitost a znehodnocujeme tak mezinárodně oceňované dílo? Vysvětluji si to jednoduše - buď jde o nepochopení celého záměru muzea a nevzdělanost úředníků města anebo v horším případě o snahu jeho aktivity utlumit právě s pomocí akcí, které mají ryze lokální charakter a jsou na míle vzdáleny umění.

Podobně trpěly nějaký čas i přilehlé Klášterní zahrady, které málem upadly v zapomnění kvůli rozmaru někoho z vedení radnice, když si v rozporu s projektem umanul, že tady bude louka namísto pikniků, hry pétanque a četných kulturních představení. Nesmíme zapomínat ani na bylinkovou zahrádku, která měla mít výchovný charakter a která tady dodnes chybí. Naštěstí se začíná situace obracet pozvolna k lepšímu, důkazem čehož je Letní barokní scéna, která do zahrad láká na divadelní a loutková představení, opery anebo Vivaldiho hudbu. Potěšitelný je i způsob propagace barokního sochařství v Chrudimi na internetu, který měl svoje viditelné umístění na nejsledovanějším českém prohlížeči Seznam.cz.

To vše totiž hodnotu muzea i zahrad pozvedává a láká turisty k návštěvě Chrudimě, která hrála v historii české země ještě do předminulého století ony pověstné první housle. Avšak pijácká extempore, místně nesrozumitelné projekty a akce občanských aktivit, které jsme tu zažili, je zase devalvují na úroveň Horní Dolní... Tohle vše, jak jsem uvedl výše, patří jinam, muzeu a zahradám náleží zase výhradně umění, kultura a s tím spojené vzdělávání. A čím více bude originální, tím rychleji poroste na ceně a tím dříve sem začnou přijíždět i turisté odjinud. Jen je třeba zbavit je plevele, který je zaneřádil, a koncepční dílo dokončit.