Není hluk jako hluk. Přesně to jsem si uvědomil při čtení víkendové svodky, kdy Městská policie Chrudim ukončila po stížnosti jednoho z obyvatel hudební produkci během svatby na hřišti v Topoli s odůvodněním, že jde o neohlášenou akci. Vzpomněl jsem si přitom hned na další "neohlášenou" a nečekanou akci - časné sobotní sekání trávy pod okny našeho domu, které mě po sedmé ráno vzbudilo týden před tím. To tady tůroval velkou sekačku pracovník Technických služeb Chrudim, ačkoliv byl den pracovního klidu, a nebyl jsem tudíž sám, kdo naštvaně přívíral před protivným hlukem okna a už nezabral. Po celém pracovním týdnu to člověka opravdu "potěší". Natěšení na dobrou zábavu byli jistě i svatebčané. Měli jsme však všichni dohromady smůlu - svatbu zhatil netolerantní soused, který k tomu dokonce neváhal použít minutu před 22. hodinou tísňovou linku, a my si nemohli u nikoho stěžovat, protože už bylo, byť krátce, po skončení nočního klidu.

Proto se sám sebe ptám, kam se vytratil veřejný zájem? Stát přitom deklaruje, jak mu záleží na podpoře mladých rodin a když nová rodina právě vzniká, nemohou to její blízcí v katastru Chrudimě oslavit tak, jak se na takovou svatbu sluší a patří. Pro mladou rodinu tedy první a hned neblahá zkušenost s úřední mocí. Nepovažuji to za nejšťastnější. Na straně druhé pak přehlížení pracovního klidu uprostřed hustě obydlené zástavby a ignorantství městské firmy vůči dospávajícím občanům. Nemohu se proto zbavit dojmu, že je něco špatně. Že není hluk jako hluk. Na jeden totiž potřebujete v tomto městě "papír" o ohlášení akce a na druhý vůbec nic. Přitom ani jeden z těchto způsobů nikdo ze slušných lidí nepředpokládá. Když je totiž svatba, tak se pije a hoduje, tančí a zpívá, někdy až do rána, a když se o víkendu dospává dlouhý letní večer, tak vás přeci nikdo nebudí tak nešetrně jako Technické služby Chrudim. Alespoň v civilizovaném světě to vědí, respektují a navzájem se tolerují. Jen u nás se k sobě zatím chováme jak řezničtí psi.

Dvě po sobě jdoucí povodně v sídlišti Na Šancích provázely poměrně velké emoce. Na jedné straně naštvaní obyvatelé zatopených domů a majitelé utopených aut, na straně druhé nezvykle ostrá nařčení starosty Řezníčka na adresu společnosti Oseva Agri Chrudim, potažmo Agrofertu a Andreje Babiše, kteří nyní Osevu vlastní, že nerespektují dohodnutá pravidla, že nebudou na polích nad sídlištěm pěstovat kukuřici anebo jiné plodiny s nízkou zádržností vody. Jakmile ale voda opadla, opadly i vášně a ze skříní začali pomalu vypadávat kostlivci, kteří ledacos občanům města objasnili - zejména, proč se za dlouhých devět let nepohnulo zabezpečení sídliště Na Šancích před vodou takřka ani o píď dopředu.

Abych ale nebyl nespravedlivý, město přeci jen stihlo něco udělat - po poradě s odborníky zadalo studii protipovodňového poldru a zaneslo ho do územního plánu. Zastavilo se však v momentě, kdy si nevědělo rady s požadavky vlastníků dotčených pozemků, kteří je chtěli prodat pouze vcelku a za tržní ceny. Zpevnilo také betonem svah přilehlý k parkovišti mezi bytovými domy, aby se zemina spolu s vodou nedostávala do domů a zaparkovaných vozidel, jak ale letošní záplavy ukázaly, ani tato zeď tomu nedokáže zabránit. A pak tu byla ještě ona ústní dohoda s vedením firmy Oseva Agri, jejíž neplnění starosta tolik kritizoval. Problém však spočívá v tom, že se k ní nikdo až na starostu nehlásil a dokonce se ji ani nepodařilo nikomu dohledat. A i kdyby snad existovala, neměla podle odborníků povahu smluvního závazku, na základě kterého by poškození mohli uplatňovat vzniklou škodu.

Město podle zastupitele Františka Pilného nepožádalo za celých devět příslušné orgány ani o protierozní omezení na polích sousedících se sídlištěm, ačkoliv mohlo. V praxi by to tedy znamenalo, že kdyby město se svou žádostí uspělo, nemohla by tu být vyseta kukuřice ani další plodiny s nízkou zádržností vody. Jenže k ničemu takovému nedošlo. Stejně tak nebyla za celou dobu zkapacitněna zdejší nedostačující kanalizace, která nestačí odvádět přívalový déšť z dosahu bytové zástavby. Město je přitom nejvýznamějším akcionářem ve společnosti Vodovody a kanalizace Chrudim a mohlo takovou iniciativu už dávno prosadit, ale přichází s tím až nyní, kdy bylo sídliště Na Šancích podrobeno další těžké zkoušce. Proto považoval zastupitel Pilný následné slovní útoky starosty Řezníčka na Agrofert a jeho majitele Babiše za trapné a vyjádřil nad touto reakcí hluboké osobní zklamání. Vyzval naopak vedení města k větší aktivitě v sídlišti Na Šancích a spolupráci napříč všemi politickými stranami.

Z toho všeho je tedy patrné, že uplynulých devět let město ve vztahu k sídlišti Na Šancích a jeho obyvatelům tzv. "prokaučovalo" a nehledalo další možná řešení, jak riziku přívalové vody zabránit anebo jej alespoň výrazně omezit. Mohlo se na tento problém, který je zjevný a není k němu nutné svolávat ani pořádat setkání s občany, zaměřit třeba v rámci projektů Zdravé město a Místní agenda 21. Vždyť plíseň po velké vodě v roce 2006 je na bytových domech zřejmá ještě dnes. Už proto sem mělo směřovat zvýšené úsilí městských úředníků a nikoli se dál opájet cenami ze soutěží, kterých jsou v této zemi i v zahraničí tisíce, jsou postradatelné a nemají na chod města prakticky žádný dopad vyjma oněch ocenění, za která, jak někdo těsně po povodni trefně poznamenal, sídliště neochráníme. Patrná je i absence manažerů ve vedení města, kteří se umějí chovat v tržním prostředí a umí vyjednat podmínky obchodní transakce jako v případě polí nad ohroženým sídlištěm. Naštěstí nebral nikdo v Agrofertu ani v Osevě starostův útok osobně a firma převzala vstřícně otěže tohoto obchodu na sebe, aby městu pomohla výstavbu poldru urychlit. Dokonce i město se probralo a začalo zvažovat další kroky, na které se za celých devět let nedostalo. Škoda jen, že přicházejí až v době, kdy se sídliště Na Šancích vzpamatovává z dalšího šoku, který mu mezitím uštědřila příroda.

Pod nejnovější příspěvek Josefa Kálese mladšího pod názvem "Zákaz kouření v restauracích? Konec klidného spaní" bych se z fleku podepsal také. Přiznám se, že jsem ho přečetl jedním dechem. Žijeme totiž v době, která je příznačná stále větším počtem zákazů, příkazů, vyhlášek a regulací, stejně jako snahou přerozdělovat co největší množství peněz, které jsme si my sami vydělali. Tohle vše vede přitom v důsledku k omezování práv občanů a k plíživé nesvobodě. Nejvíce tím trpí lidé, kteří převzali zodpovědnost sami za sebe a jsou schopni se také sami o sebe postarat, aniž čekají od státu nějaká privilegia. Proto naprosto souhlasím s Kálesem mladším, že by se neměli stávat štvanou zveří.

A to ani kuřáci nebo živnostníci provozující hospody a restaurace v Chrudimi i jinde v České republice. Náš nový soused provozuje například hospodu ve vlastním domě a velmi dobře rozumím tomu, když se pozastavuje nad tím, že mu stát začíná "kecat" do toho, co tam smí, anebo nesmí dělat. A to přesto, že respektuje kuřáky i nekuřáky oddělenými prostorami a je u něho čisto a útulno a nikdo z obou táborů si na to, co se děje pod střechou jeho domu, nijak nestěžuje. Jde tedy o názornou ukázku tolerance a fungujících principů demokracie ve společnosti, kdy se každý sám svobodně rozhodne a vybere si to, co je mu bližší, aniž by upíral právo tomu druhému. Prostě a jednoduše - kuřák jde do kuřácké hospody a nekuřák do nekuřácké. Co je na tom špatně nebo k nepochopení? Ostatně, za takovou míru svobody a tolerance jsme před lety cinkali klíči na náměstích a teď se obloukem vracíme zpět do totality, která rozhoduje za nás a pod pohrůžkou sankcí řídí naše životy. Dokonce i v našich domovech, jak ukazuje příklad z Chrudimi.

Dalším negativem tohoto sporného rozhodnutí je neúměrný tlak na provozovatele restaurací, hospod, kaváren, čajoven nebo klubů, kde se lidé scházejí a chtějí tady trávit volný čas po svém, třeba i s cigaretou v puse. Některá zařízení díky tomu v podstatě přežívají, hlavně ta na venkově a pro řadu z nich bude zákaz kouření uvnitř znamenat od příštího roku, od kdy má zákaz platit, nemalé existenční problémy. Už teď se proto někteří lidé právě kvůli zákazu kouření domlouvají, že se přesunou na své pozemky a do svých garáží, kde si v klidu a bez zbytečné buzerace státu natočí ze sudu pivko, zakouří si a prostě pokecají, protože hospoda není jen o jídlu a pivu. A přirozeně z toho neodvedou státu na daních ani korunu, což je bude těšit dvojnásob, protože navrch ještě ušetří.

Kdo tedy zakazuje v Čechách Čechům v hospodách kouřit a vnucuje jim multikulturní pojetí stolování, tak si dovolím tvrdit, že svému národu nerozumí. V hospodě se totiž odjakživa domluvilo úplně všechno - od sousedské výpomoci až po politiku, a přirozeně u toho nikdy nechyběl tabák, ať už v cigaretě, fajfce, dýmce nebo doutníku. Kdo tvrdí opak, spadl nejspíš z Marsu. Všímají si toho i v zahraničí. Setkal jsem se s tím třeba ve Francii nebo na Slovensku, kde míru naší tolerance vůči kuřákům s uznáním oceňují a spílají Evropské unii za její zhůvěřilá rozhodnutí, která chrlí jedno za druhým. Už teď například nesmíme vinou EU používat některé byliny anebo je aplikovat v různých směsích, ačkoliv to naše babičky dělávaly po celá staletí a léčily tím mnohé zdravotní neduhy, nesmíme si vypěstovat doma na zahrádce plodiny z vlastních semínek - pouze z kupovaných, prodejcům je zakázáno uvádět pod výrobky (doplňky stravy), k čemu slouží, na přetřes přišel nedávno také chystaný autorský zákon, podle kterého by média a další komerční subjekty potřebovaly ke zveřejnění fotografií budov a objektů pořízených běžně na ulici souhlas jejich autorů. Prostě by se s těmito právy kupčilo, a takhle bych mohl ve výčtu podobných nesmyslů pokračovat dál a dál.

Josef Káles mladší je sice nezkušený politik, ale ve svém příspěvku trefil hřebíček přímo na hlavičku a dokonce správně předpokládá, že nás brzy mohou čekat další absurdní zákazy. A přijdou tím rychleji, čím déle si necháme vnucovat vůli někoho jiného a zůstaneme k tomu lhostejní. Sklízíme totiž jen to, co jsme svou laxností a velkou neúčastí ve volbách zaseli - ve většině líné a neschopné politiky bez potřebné špetky pokory a moudrosti, kteří jsou těmi opravdovými parazity systému (nikoli živnostníci). Jsou to ti, kteří pozvolna utahují šrouby ve společnosti a zbavují nás svobody, aby se sami udrželi co nejdéle u moci. A dokonce i za cenu toho, že se nesmíme od příště svobodně rozhodnout, zda si v hospodě sedneme mezi kuřáky anebo nekuřáky, protože jen ovce se dají snadno ovládat, tak nač je učit demokracii. Co z toho plyne? Že má Káles pravdu, ale že si za to můžeme v podstatě sami.

Centrální Evropa včetně Česka se připravuje na vlnu migrantů z Blízkého východu a Afriky, většinou ze zemí, které jsou zmítány válkami, etnickými čistkami, terorem a násilím. Denně jich přitom připlouvají k břehům jižní Evropy tisíce a už teď je v zemích, jako je Řecko, Itálie nebo Španělsko zřejmé, že zde začínají tvořit významné procento tamního obyvatelstva, což odrazuje mnohé turisty od pobytu v těchto destinacích. Odhaduje se, že imigrantů přibudou v Evropě miliony, a pokud Evropská unie okamžitě nepřijde s účinným řešením, jak se jejich přílivu bránit, možná i desítky milionů. Mnozí experti to začínají stále hlasitěji přirovnávat k válce, která pozvolna devastuje Evropu a evropskou kulturu vůbec. Dovolím si proto tvrdit, že nás tento problém, pokud to jen trochu dobře půjde, zaměstná na několik příštích let a nemá cenu se populisticky bavit, jak velkou kvótu imigrantů je Česká republika ochotna přijmout.

Proč? Protože se nás na to nebudou nelegální imigranti ptát. Jejich obrovská masa stojí už teď před italským Brennerem a hledá způsoby, jak zdolat Alpy a dostat se do ekonomicky bohatší části Evropy více na severu. První vyslance tohoto exodu přitom zadržela v minulých dnech cizinecká policie na pardubickém vlakovém nádraží a je jen otázkou času, kdy budou tyto "návštěvy" stále častější a početnější a stanou se běžnou součástí našich každodenních životů. Nevím, zda si to někdo uvědomuje, ale jejich přítomnost ovlivní mnohé - v první řadě pouliční kriminalitu, poté ekonomickou situaci a nakonec se začne bojovat o další politickou, kulturní a náboženskou orientaci, což s sebou začne přinášet stále ostřejší rasovou nenávist a sílící projevy extremismu. Bude proto zapotřebí se na tohle vše připravit a nečekat, až nás problém nadobro pohltí.

A proč o tom píšu? Protože i Chrudim je součástí Evropské unie a České republiky a nelze při tak masovém přílivu běženců z muslimských zemí očekávat, že se nám problém vyhne. Nejspíš nebude tak akutní jako ve velkých městech, je chybné se ale domnívat, že se nás netýká a že to za nás politické elity, kterým schází přirozená moudrost, pokora a intuice, vyřeší. Je totiž stále více zřejmé, že je evropský i náš právní systém šit na míru nejrůznějším prospěchářům a zájmovým skupinám s vidinou vlastního profitu a že v současnosti požírá sám sebe, protože nám bere vlastní identitu. Jedinou mantrou - alfou a omegou všeho je ekonomický zisk, který zaslepeně pohrdá vším, co jen trochu zavání duchovními hodnotami, pro které tu máme žít. Proto se také vysmíváme islámu, který spojuje muslimský svět, aniž si uvědomujeme, že nás nespojuje až na ekonomicko-byrokratického molocha (EU) skoro nic. Proto jsme otevřenější a zranitelnější, a proto se teď nacházíme na mezníku, který nás buď sjednotí, anebo podstoupíme nový vývoj.

Nakolik jsme tomuto problému připraveni čelit, napovídají sice v malém měřítku, ale přesto, rozhádané poměry v Chrudimi - na vyšším stupni řízení to však nebude o mnoho lepší. Měli bychom si proto dobře uvědomit, kde všude bude zapotřebí naše pomoc a lidství a kde už říci nahlas jasné "ne!", aby nebyla ohrožována naše svoboda, právo na život a výchovu dětí. Jsou totiž před nás postaveny otázky, na které neznáme jednoznačné odpovědi. Bohužel si za to můžeme ve většině sami. A ač se to zdá jen málo komu pravděpodobné, tak i u nás v Chrudimi na tom neseme každý svůj podíl viny...

P.S. Telefonovala mi včera večer moje známá ze švýcarského St. Gallenu. Imigranti tam jsou prý skoro všude. Jsou jich plné ulice a nechávají se zaměstnávat za zlomek mzdy, na kterou jsou Švýcaři běžně zvyklí. Švýcarům to bere práci a běženci se ve Švýcarsku ve stále větším měřítku usazují. "To je začátek konce," poznamenala. Přemýšlím proto, co vše je možné u nás, když se daně i mzdy stále zvyšují, podmínky pro podnikatele zpřísňují a levná pracovní síla je takřka na dosah...

Také v Chrudimi se v minulých dnech objevil symptom českého národního sportu, na nějž nedali dopustit jak nacisté, tak komunisté. Udavači a práskači mají dnes opět žně a za své skutky očekávají spravedlivou odměnu. Udávají děti ve škole, jimž naštěstí paní učitelka vysvětlí, jak ošklivý skutek práskačství je, udávají dospělí, jimž nahrává rozložení sil ve společnosti a postkomunistické manýry některých vrcholných politiků. Na nedávnou minulost si tak teď možná vzpomněl lokální komunistický politik Jaroslav Moučka.

Nemám rád komunismus. Nemám ho rád, protože jde o zrůdnou ideologii, která je postavena na třídním boji, ateismu a revoluci. Při vědomí toho všeho mne nepřestává udivovat, jak neuvěřitelně dovolení komunisté dnes jsou. Chrudimští „rudí“ opět předvedli, že se po čtvrt století od „revoluce“ opravdu nezměnili. Udávání, donášení, zlá vůle a škodolibá radost z problémů druhého. Jenže tím druhým není jen nějaký diplomovaný technik, který kdysi po udání jednoho z aktivních svazáků musel opustit místo ve zdejší Transportě a odebrat do uranových dolů. Tím druhým je tentokrát církev, respektive její představitel, arciděkan Jiří Heblt. Církev odjakživa patří mezi úhlavní nepřátele komunistů a nic na tom nemění ani vznik kolaborantského hnutí Pacem in teris, jímž se někteří kněží snažili s bolševiky vyjít.

Místní představitel komunistů, městský zastupitel Jaroslav Moučka, tedy neváhal využít slabiny, která se ukázala v hospodaření místní farnosti a s nestoudným komentářem o „dobrém hospodáři“, jímž má být právě člověk, jehož soukmenovci nechali spadnout stovky kostelů a povraždili stovky kněží i obyčejných laiků, informoval orgány státní správy o pochybení faráře Heblta. Zcela v rámci zákonů samozřejmě. Zcela v duchu zákonů však byli zlikvidováni i lidé jako Milada Horáková a proběhla i akce K, při níž byly komunisty zrušeny kláštery a řeholníci internováni.

Nechci se bavit o zákonech, které jsou, bohužel, pro mnohé první i poslední hranicí lidského svědomí a často i morálky. Chci se bavit o slušnosti a dobré vůli. Tedy vlastnostech, které lidé typu Jaroslava Moučky, komunisty, jenž udal chrudimskou farnost na Ministerstvu kultury České republiky, podle všeho naprosto postrádají. A mne mrzí, že v době, kdy se problém komunistů dal ještě řešit, „nebyli jsme jako oni“. A „oni“ zatím pomalu prorůstali mladou demokracii, aby nakonec opět udávali a lhali. Komunisté nejsou dobrými hospodáři. Nebyli, nejsou a nebudou. Komunisté mají naprosto zásadní podíl na duchovní, duševní i materiální devastaci celého našeho národa a jen upřímné pokání jim může zajistit opětovné přijetí do společnosti slušných a charakterních lidí.

Každý jistě ví, kam atmosféra, kterou udavačství ve společnosti buduje, nakonec vede. Z lidí se stanou ovce, které se začnou bát vlastních dětí. Pavka Morozov by mohl vyprávět. Ovzduší zhoustne a pětadvacet let budované demokracie, svobody slova, svobody projevu je to tam. I Chrudimské noviny měly tu pochybnou „čest“ s práci udavače, který se za každou cenu snažil je zlikvidovat. Nebudu zde uvádět jméno ani jeho funkci, ale o lidech, kteří zásobovali místní oddělení policie trestními oznámeními na redakci i jednotlivé redaktory, jsme psali už několikrát.

Jaký závěr z této úvahy plyne? Univerzální je jasný - udavačství je špatné. Ten subjektivní pak záleží na morálce každého z nás. Někomu přijde fajn vzít proutek a našlehat panu faráři za to, že z almužny, kterou stát vyplácí z komunisty rozkradeného církevního majetku jako dotace, část peněz využil jinak, než všemocný úředník schválil. Jinému je nevolno z představy, že lidé jako komunista Moučka zasedají v orgánech města a kraje. Ostatní si třeba poklepou na čelo, protože co já o tom všem mohu vědět. Mnoho ne, ale dobře si pamatuji jméno člověka, který před lety udal mého dědu a ten pak musel do zmiňovaných uranových dolů.

"Pomáhat a chránit." Heslo, které bylo naplněno v praxi. Bez fanfár, okázalosti a očekávání vděku. Řeč je o chrudimském republikovém policistovi Michalu Jinochovi, který vzal kosu a šel pokosit přerostlou trávu, jež bránila motoristům pod sídlištěm Na Větrníku v bezpečném vjezdu na hlavní silnici a ohrožovala tak jejich životy. Jako muž zákona věděl, že věc nesnese odkladu a že nemá cenu vyčkávat, až se město domluví se státem, kterému část uvedeného pozemku patří, protože tu co chvíli může dojít k opravdovému neštěstí. Proto konal a konal správně, protože tím možná někomu ušetřil velké trápení.

Muže činu mám rád. Nemám ale rád ty, kteří se vymlouvají na "objektivní" potíže, proč to nejde. Protože pak to zpravidla jde, až když se někomu něco stane a kdy už je na všechno pozdě. Nemám také rád ty, kteří nad takovými nebezpečími mávnou jen rukou a zlehčují je, ačkoliv jsou to oni, kdo mají konat a jsou za to placeni. A už vůbec nemám rád ty, kteří jsou za to odpovědní a kolem problému každý den jezdí a dělají, že ho nevidí. Policista Jinoch ho naštěstí viděl, přišel a vyřešil ho. Přesně v duchu přísahy, kterou složil. A nepotřeboval k tomu ani pistoli ani haldu úředních razítek, pouze zdravý selský rozum, obyčejnou kosu a pár minut svého času.

Co z toho vyplývá? Že jsme zapomněli mnohdy zdravý selský rozum používat a děláme z jednoduchých věcí větší problém, než jaký ve skutečnosti je. A to dokonce i za cenu toho, že to může někoho zabít. Zkrátka, že je někdy úřední šiml tak pomalý a nevýkonný, že nezbývá, než si pomoci sám.

Nemohu si pomoci, ale nejvěcněji se z chrudimských opozičních stran chovají v poslední době Piráti, ačkoliv nejsou v zastupitelstvu. Neprovází je totiž žádné mediální výkřiky, kterým leckdo říká politický marketing, nýbrž věcné připomínky, které aplikují okamžitě do praxe. Stačí si jen připomenout jejich zdařilé starostovo "nachytání na švestkách", když jim zatrhl přenášet na internet pomocí videa průběh "veřejných" schůzí městského zastupitelstva, což, jak se hned ukázalo, bylo nejen v rozporu se zákonem, ale především to pomohlo od minulé schůze přímé přenosy z jednání zastupitelstva po věčných odkladech a neustálých dohadech zlegalizovat. Díky tomu mají občané města možnost snadněji dohlížet na práci zastupitelů, které si do vedení města zvolili, aniž by se museli trmácet v nevhodný čas do zasedačky v Pardubické ulici.

Podruhé se ujali obav některých obyvatel Chrudimě a Píšťov, kteří se zajímali po loňské havárii v areálu firmy Penta, odkud utekl do ulic města jedovatý mrak, o to, nakolik jsou zde zabezpečeny uložené nebezpečné chemikálie a radioaktivní materiál. Občané totiž po loňských zmatcích při likvidaci uvedené havárie začali pochybovat o tom, zda se jim dostává pravdivých informací o vlivu zpracovatele chemikálií na zdejší životní prostředí. Zvláště, když s nimi o této problematice nikdo nekomunikoval. Pirátům přitom stačilo několik týdnů, aby přiměli k odpovědi jak radnici, tak i všechny kontrolní orgány, a dokonce byli vpuštěni k prohlídce uvedeného areálu, aby se na vlastní oči přesvědčili, jak to tady ve skutečnosti funguje. Co je však hlavní, prostřednictvím právního rozboru, který si nechali zpracovat, se dopídili ke zjištění, že provoz Penty může připomínkovat jak radnice, tak i samotní občané, o čemž do té doby nikdo nevěděl a nikdo se tím v podstatě ani nezabýval.

A nyní přichází v krátké době za sebou další majstrštyk Pirátů, kteří už z principu odmítli podepsat předložené prohlášení mlčenlivosti, kterým se radnice snaží nad rámec zákona přinutit všechny, kdo pracují v městských komisích, k povinnosti zachovávat mlčenlivost o všem, o čem se v souvislosti s výkonem funkce člena komise dozvědí. V podstatě tak nesmí mluvit o tom, co v komisích dělají. A právě toto prohlášení nechali Piráti podrobit další právní analýze, která jej zpochybnila a doporučila Pirátům ho nepodepisovat, protože na všechny případy porušení mlčenlivosti (například v případě ochrany osobních údajů) pamatuje zákon a město si tak podle právníků vynucuje něco, na co nemá právo. Pro někoho složitý právní případ, avšak s jednoduchým obsahem. Už jednou se totiž město přiznalo k chybě, když zakázalo natáčet s odůvodněním ochrany osobních údajů veřejné schůze zastupitelstva, nyní ale přichází s něčím podobným v písemné podobě a zakazuje i to, co není zakázáno.

Chrudimští Piráti tak do třetice dokázali, že opravdu nejsou ovcemi jako ostatní a člověku se chce až říci, jaká škoda, že nejsou v zastupitelstvu. Neprotestují totiž, ale jdou k podstatě věci a snaží se zjednat nápravu všemi dostupnými prostředky. A navíc bez kompromisů a v zájmu občanů a demokratických principů. Když se totiž zakazuje i to, co není zakázáno, pak umírá demokracie. Škoda jen, že se tak děje u nás v Chrudimi.

Vlajka nebo hadr? Samozřejmě, že vlajka! Řeč je o modrém praporu se žlutými hvězdami, který je jedním z poznávacích znamení Evropské unie, jíž je Česká republika členem. O tom nemůže být sporu. Slova městského zastupitele Kálese mladšího, že "ČR nepatří mezi ty členské země, které považují tuto vlajku za symbol evropské sounáležitosti a že by měla z radnice zmizet", nejsou ničím jiným než euroskeptickým folklórem Svobodných, který se snaží místní organizace této strany implantovat do života našeho města, aniž by měl na jeho chod nějaký zásadnější vliv. Nejde tedy o nic jiného než o vyjádření ideologie strany, která sdružuje příznivce podobného smýšlení a není proto divu, že se najdou mnozí, kteří považují takové názory jen za prázdné gesto anebo jako zastupitel Jiří Hradec (Koalice pro Chrudim) dokonce za extrém, kterému je třeba udělat přítrž.

Každopádně na začátku všeho bylo v roce 2003 referendum o přistoupení České republiky k Evropské unii, v němž se přes 77 procent voličů vyjádřilo pro členství v EU. Lidé se tehdy rozhodovali především pod vlivem nedávných dějinných zkušeností, kdy jsme patřili do sféry vlivu dřívějšího Sovětského svazu (dnešního Ruska) a byli zároveň rozladění z dosavadního vývoje novodobé demokracie v naší zemi a řevnivosti na české politické scéně. Slibovali si proto od vstupu do EU, že se opět začleníme mezi západní demokracie, jež nám poskytnou účinnou ochranu před jakýmkoli vojenským nebezpečím zvenčí a zároveň, že zjednají v naší zemi pořádek - zejména pokud jde o nakládání s veřejnými prostředky. Před referendem se přitom hovořilo o federaci se společnou obranou a zahraniční politikou, teprve až později o politické a ekonomické unii s obrovským a drahým aparátem úředníků, europoslanců a unijních institucí, které se v současnosti vyznačují neprůhlednými finančními toky, přebujelou byrokracií a stále většími zásahy do soukromí občanů pomocí direktivních zákonů a nařízení.

Zkrátka, každá mince má svůj rub a líc a je třeba nezastírat, že členství v Evropské unii má své výhody i nevýhody, které stále zřetelněji odhaluje každodenní život. Proto také přibývá euroskeptiků, kteří mají potřebu se sdružovat a vyjadřovat svoje názory jako Svobodní v Chrudimi. Není tedy nic nelegitimního na tom, že jako demokraticky zvolení zástupci občanů požadují sundat vlajku EU z chrudimské radnice a kde jinde o to mají požádat, než na schůzi městského zastupitelstva. Otázkou ale je, jakou formou to podávají a zda právě neuctivé výroky mladšího z Kálesů o "modrém hadru" neuškodí paradoxně nejvíce Svobodným, protože se takovou rétorikou začínají možná z nevědomosti přibližovat nacionalistickým politikům, které v Evropském parlamentu reprezentuje například francouzská Národní fronta. Daleko podstatnější ale je, jaký přínos mají vůbec tato slova pro další rozvoj Chrudimě, která nepotřebuje další politická klišé a mluvky, nýbrž rozvážné a fundované odborníky, kteří nás přesvědčí smysluplnými činy a tím, co mají v životě za sebou. Komunální politika je o obecní samosprávě a rozvoji komuny (v tomto případě města) a kdo se chce angažovat v celostátní nebo dokonce globální (evropské) politice, měl by se realizovat tam a nikoli v prostoru, který je vymezen cedulemi začátek a konec obce.

Co dělal váš dědeček za války? Komu pomohla vaše babička před 70 lety? Nevíte? Tak jste na tom asi jako většina Chrudimáků. Oslava konce doposud největšího válečného konfliktu je přitom každoročně příležitostí ke vzpomínání, ale i reflexi. Vlastní i druhých. Letos se odbyla o něco dřív, než nám přikazuje kalendář, ale, popravdě řečeno, nijak mi to „žíly netrhá“. Nějak si na oficiality nepotrpím a tak je mi vcelku jedno, kdy kdo přijde položit květiny k památníku v urnovém háji. Sympatický mi byl Richard Herbst, který zvolil šeříky, což je nejen můj oblíbený stromek, ale především jde o květy, jimiž byly zaplaveny tanky Rudé armády. Ono se to sice nezdá a mnozí raději zapomněli, ale skutečně to byla Rudá armáda, kdo vyhrál druhou světovou válku. Jen těžko by se v tehdejším světě našel stát, který by dokázal nést takové ztráty a tak vysoké náklady. Ne, soudruha Stalina skutečně nemiluji a o jeho způsobu vedení boje si mohu myslet své, ale fakta jsou prostě fakta.

Trochu se mi nelíbí, jakým způsobem byly děti školou povinné a teenageři nahnáni k pomníku, aby zde vyslechli projevy a sledovali minimálně škrobené pokládání květin a věnců. Tímto se v mladých lidech láska k vlasti a hrdinům, kteří položili život i za ně, i za jejich možnost svobodného života rozhodně nevybuduje. Slavíme přeci sedmdesát let a stále žijí lidé, kteří si válku pamatují a aktivně se jí účastnili. Příkladem je můj bývalý soused, kapitán Souček. Tankista, voják, bojovník, moudrý muž, jehož osudy zaznamenali třeba nadšenci z Paměti národa. Proč se nezorganizuje veřejná přednáška, kde by tento muž své zážitky zájemcům popsal? Přišel by jen ten, kdo by chtěl. Proč nejsou chrudimští elitní výsadkáři pozváni na náměstí, kde by předvedli, co umí a jakou techniku vlastní? Proč se neuspořádá výstava fotografií z doby, kdy před sochou Josefe Ressela hajlovali esesáci? Pokračovat bych mohl ještě týden.

Náš vztah k válečným hrdinům je plný rozporů. Možná to souvisí se ztrátou národní identity, která se v tavícím tyglíku multikulturalismu vydává za nacionalismus, jenž samozřejmě nepostrádá nádech něčeho, za co se slušný člověk stydí. Taková hrdost na vlastní národ se objeví jen v době, kdy naši borci vyhrávají nad Ruskem v hokeji. Jakmile však dostanou „klepec“ od Finů, už jsou to rázem „oni“. Nejsme ani Češi, ani Evropané, jsme vůbec ještě lidé? Svět, za nějž hrdinové, na které v těchto dnech vzpomínáme, bojovali a umírali, je dávno pryč. Měl jiné hodnoty, vyznával jiné přístupy k řešení problémů, vychoval lidi odhodlané zemřít za vlast, kterou nade vše milovali. Nám je naše vlast v lepším případě ukradená. Jak jinak si lze vysvětlit, že ji necháme dobíjet nehodnými politiky a bývalý estébák je dokonce ministrem, přičemž to nikomu vlastně nevadí? Co bychom dělali my, pokud by začala válka? Bojoval by vůbec ještě někdo za českou kotlinu?

Všiml jsem si, že napsat o tom, že městští strážníci rozdali v sídlišti U Stadionu pětatřicet parkovaček, dokáže místní obyvatele pořádně nadzvednout ze židlí a zalamentovat si. Ne ale na adresu našich novin, nýbrž na radnici, která podle nich otálí s realizací rozšířených parkovišť před některými bytovými domy. Právě s touto navrhovanou úpravou přišly některé místní samosprávy. Stalo se tak poté, co odsud lidé doslova vyhnali pražské architekty, kteří jim chtěli sídliště rozparcelovat několika silnicemi, jež měly umožňovat i další možnosti parkování, čímž by podle nich duch tohoto věčně zeleného sídliště u řeky utrpěl nenávratné škody. A tak samosprávy vymyslely elegantní, levné a hlavně rychlé řešení, jehož realizace se podle nich tak neskutečně dlouho vleče.

Jde o již mnohokráte skloňované rozšíření příjezdových komunikací před bytovými domy zhruba o metr až metr a půl, které by zde umožnilo příčné a podélné parkování vozidel zároveň a zvýšilo by tak možnosti parkování v tomto největším chrudimském sídlišti, které bylo vyprojektováno v druhé polovině 60. let, a zatímco dříve zde měla auto každá druhá rodina, dnes ho má každá, ne ale jedno, ale rovnou dvě nebo tři, s čímž tehdy socialistické inženýrství nepočítalo. A z toho také pramení problémy s místy pro parkování, kterých se tu všeobecně nedostává, a protože ze strany města stále nepřicházelo žádné přijatelné řešení, přišli místní obyvatelé s výše uvedeným návrhem, který by od tohoto problému alespoň částečně ulevil a hlavně by příčné a podélné parkování usnadnil a zlegalizoval, protože už teď jsou mnozí nuceni parkovat zadními koly aut na trávníku, aby odsud vůbec vyjeli.

A právě v tom spočívají konflikty, které čas od času v sídlišti přicházejí, když se někdo rozhodne svoje spoluobčany - motoristy anonymně udat strážníkům, jako se naposledy stalo minulou neděli před bytovými domy čp. 710 - 712, že částečně parkují na městské zeleni. Toliko alespoň uváděla svodka strážníků. Jenže jsem hned po uveřejnění obdržel telefonát, že se tak dělo i před vchody čp. 717 - 720 a že znají jméno udavače, jehož zásluhou musí nyní přijít do služebny strážníků na Resselově náměstí k projednání dopravního přestupku i starší manželský pár, který zde svoje auto dlouhodobě parkuje a jezdí s ním opravdu jen výjimečně. Také jsem se dozvěděl, že si tu lidé začínají kvůli udávání vyměňovat vcelku ostré názory a jízlivě se navzájem popichují. Jde o zastánce a odpůrce rozšířeného parkování, kteří jsou však ve výrazné menšině. Dá se říct, že jde o jedince ve srovnání s celými bloky domů, jejichž obyvatelé si přejí před domy komfortnější parkování. Třeba jen proto, aby tudy mohla projet mezi parkujícími auty sanita nebo hasiči, když je potřeba. Zvláště večer to ale není možné a naposledy na to doplatil před 14 dny zdejší důchodce, k němuž se musela záchranka dostávat urgentně oklikou přes několik trávníků, než se vůbec dostala před vchod, kde bydlel. Bohužel, muž o dva dny později v nemocnici zemřel.

Tohle vše jsou tedy důvody, které vedou zdejší občany v drtivé většině k přesvědčení, že by město mělo začít konečně konat, jenže ono zdánlivě nekoná a problémy se tu na sebe dál nabalují. "Ptáčkomilové a ochránci přírody" brání totiž nejen trávník, kde lidé nuceně parkují, ale i stromy, které komunikaci lemují v těsné blízkosti. Nejenže jsou překážkou rozšíření parkovacích ploch a bezpečnější průjezdnosti vozidel integrovaného záchranného systému, ale svým velkým vzrůstem zabraňují i přílivu slunečního světla do bytů ve spodních patrech jednotlivých domů. Před vchody čp. 717 - 720 jde navíc o lípy, sice krásné stromy, avšak výrazné alergeny a znečišťovače vozidel i blízkého okolí. Svými košatými korunami lákají i havrany ke stavění hnízd a vyvádění mladých, jako bychom jich neměli v Chrudimi až dost.

Už proto se místní ptají, proč k nim není město vstřícné podobně jako oni, když na vlastní náklady nechali opravit obrubníky a pořídili zde nové, aby uchránili městskou zeleň před domy, o kterou se denně víc než vzorně starají jako o svoji. Stačí se jen podívat přes silnici na ten propastný kontrast a rozdíl se zelení, kterou obhospodařují Technické služby Chrudim nebo přímo město. Všude po zemi zahnívající tráva po sekání anebo plno větví a větviček ze stromů, z nichž si havrani vesele staví hnízda. Listí pak létá přímo do vchodů a nikdo až na místní občany je neuklízí. Kořeny vzrostlých stromů, které tu někdo před lety vysadil bez rozmyslu blízko komunikací, nadzvedávají a ničí dlažbu chodníků, jež připomínají tankodrom z nějakého sovětského filmu. A "městská" zeleň přímo před domy? Díky péči místních jde o úhledný park s mnoha úpravami jak z katalogu zahradního architekta.

Obyvatelé domu chtějí teď od města jediné - nějaký rozumný kompromis, který by rozšířil možnosti parkování a zároveň zachoval zdejší zeleň náhradní vhodnější výsadbou nových stromů dál od komunikací a oken jejich bytů. To proto, aby si každý přišel na své, tedy i "ptáčkomilové a ochránci přírody" stejně jako majitelé aut, kteří tu chtějí v klidu parkovat a nehádat se se strážníky (kteří za to nemohou), když jim "vlepí" za stěrač parkovačku po udání některého ze svých spoluobčanů a oni si pak musí dojít na náměstí pro domluvu, o které stejně každý ví, že je k ničemu. Snad i proto jedna ze sporných lip nyní nápadně usychá, jako by začala platit nedávná pohrůžka občanské neposlušnosti, že když nepomůže město, pomohou si občané od překážejících stromů sami. Nechtějí totiž už poslouchat posměšky některých nepřejícných obyvatel, "že se teprve uvidí, zda tu vůbec nějaké širší parkoviště někdy bude," a už vůbec si nechtějí připadat jako uličníci, když je někteří udávají, jen aby si na nich zchladili žáhu, protože žádnými uličníky nejsou. Jsou jen občany města, které je trestá za to, že jim nedokáže zajistit základní občanskou vybavenost, do níž spadá i dostatek parkovacích míst stejně jako dostatek vhodné a náležitě udržované městské zeleně. Navíc se ocitají v situaci, kdy se snažili městu situaci ulehčit a sami přijít s vhodným řešením.

Jenže to se i přes četné předvolební sliby stále nedostavuje a jedinou odpovědí je jim zatím pětatřicet parkovaček, které někoho nadzvedly z židle a dalším udělaly radost... Trochu smutná bilance nad snahou občanů sblížit se s městem a nalézt společně nějaký schůdný kompromis.