Josef Štěpánek a Helena Kubešková se v sobotu dopoledne vzali. Tedy, abych byl přesný - vstoupili ve svátost manželskou. A to není jen tak. S „pohanskou“ svatbou nebo dokonce svatbou protestantskou to má společného jen velmi, velmi málo.

Především se jedná z pohledu církve o svazek na celý život. Rozvody zkrátka Katolická církev neuznává a uznávat ani nemůže. Jedním z dogmat, které nemůže změnit ani sám papež, je informace, že manželství je nerozlučitelné. Kněz pokládá snoubencům před samotným slibem také několik otázek, z nichž jedna se týká dětí. Chtějí přijmout děti od Boha ochotně? Možná se to bude zdát zvláštní, ale prvním cílem katolického manželství jsou právě děti. Pak až je to společné dobro manželů a cíle další. Ve světě známém spíše svým sobectvím je něco takového doslova otázkou z jiného světa.

[[img:chrn_fullwidth:8811:Svatba v katolickém kostele je něco výjimečného.  Foto: Chrudimské noviny]]

Co je to však ona „svátost“? Katolíci jich mají hned sedm. A manželství je jednou z nich. Řečeno církevním jazykem, svátost je „viditelné znamení neviditelné milosti“. Věřící člověk zkrátka věří, že prostřednictvím svátostí se mu dostává mimořádné Boží přízně. Obyčejný laik se stane knězem, pohan křesťanem, svobodný člověk ženatým a tak dále. Nebudu zabíhat do podrobností a vysvětlovat všemožné dispenze a pravidla.

Svatby v kostele jsou něco naprosto jiného než civilní obřady na radnici nebo jiných místech, která si nevěřící pár vybere za místo svého slibu. Jak by nebyly. A opravdu nejde jen o prostředí gotického chrámu a varhany na kruchtě. Jde především o nutnost absolvovat přípravu. Ať je vám dvacet nebo padesát, před tím, než kněz řekne „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“, musíte několikrát navštívit faru a s panem farářem si popovídat. On vám vysvětlí, co to vlastně svatba je a co se od vás po ní očekává. Proberete si samotný obřad, domluvíte datum. Že má jít o uvážené rozhodnutí, je jasné. Právě tato sezení by měla odhalit případnou nezralost snoubenců a také umožnit knězi jim případný svazek rozmluvit. Což se stává zřídka :-)

[[img:chrn_fullwidth:8812:Nezáleží na počtu svatebčanů, ale Božím požehnání.  Foto: Chrudimské noviny]]

Štěpánkovým, kteří se rozhodli vydat na společnou cestu doprovázeni modlitbami věřících a dobrou vůlí nevěřících, přeji jen vše nejlepší a milostí celou náruč. Dobrý Pán Bůh jim požehnej!

Chrudimští furianti se vypravili do „Zlaté kapličky“ na představení...chvilka napětí, „Naši furianti“. Též jsem ho před lety viděl a dokonce ve stejném obsazení, jaké si vybralo vedení města, když chystalo lov ubohých dušiček v předvolebním lítém boji o hlasy. Dokonce se podařilo vypravit speciální vlak, který „chrudimské furianty“ dovezl až do Matky všech měst. Radost byla veliká, zážitek prý mimořádný, kamery vrněly, oči vlhly dojetím nad vrcholným dílem Ladislava Stroupežnického, jenž je, mimochodem, docela zajímavou osobností.

[[img:chrn_fullwidth:8757:Nejvyšší furianti z nejvyšších - organizátoři výletu za kulturou.  Reprofoto: Chrudimské noviny]]

Radost z cesty tam a zpět však trošku kalí informace, kterou jsem se doslechl ve frontě na maso. Ale ne, dělám si legraci :-) Z dobře informovaného zdroje jsem vymámil informaci o tom, že některé chrudimské dámy toužily vycestovat do velkého města v tradičních, chrudimských krojích. Nejsme sice na Moravě, kde je tato tradice podstatně živější, ale na druhou stranu, proč ne? Je to hezké a člověku to tak nějak příjemně polechtá ztučnělý nacionalismus. Někde tam hluboko jistě sídlí, jinak si nelze vysvětlit šílenství, jež zachvacuje národ při pravidelných hokejových zápasech tak i onde.

[[img:chrn_fullwidth:8756:Furianti už jsou v Praze a užívají si představení.  Reprofoto: Chrudimské noviny]]

Bohužel, nápad s kroji narazil u jednoho z organizátorů celé akce, takže dámy musely vybalit kostýmky a šaty, kroje se zkrátka nekonaly. Nemám vůbec nic proti divadlu. Je to snad právě naopak. Divadlo obvykle zušlechťuje mysl a tříbí vkus. Mohu mít sice námitky proti tomu, když některé provařené obličeje prezentují spíše sebe sama v klasickém díle českého dramatika, ale nešť. Každému se líbí něco jiného.

[[img:chrn_fullwidth:8758:Chrudimský furiant hrdě brázdil úrodné Polabí.  Reprofoto: Chrudimské noviny]]

Proč tedy vůbec komentuji tak triviální záležitost, o níž  jste možná ani neslyšeli? Jde o věc, jíž si zřejmě nikdo ze zúčastněných pořádně nevšiml. Nebo možná všiml, ale nevyvodil patřičný závěr. Ví někdo ze ctěných čtenářů, kdo je to ten slavný „furiant“? Inu, měl by, když tak celá skupina razící do Prahy byla označena na všech videích, dokonce i fotka s hrdými organizátory lepícími označení „Chrudimský furiant“ na lokomotivu se kdesi objevila.

Osvěžím vám paměť citací z vševědné wikipedie: „Výrazu furiant se používá pro označení člověka, dávajícího přemrštěně najevo své sebevědomí a svoje možnosti, který musí být ve své komunitě ve všem první, mít poslední slovo, mít ve všem pravdu (i kdyby ji neměl); vejtaha, náfuka, haur.“

Domnívám se, že jakýkoliv další komentář je zbytečný. Snad jen: „Chrudimští vejtahové, vítejte doma“.

Odchod Chrudimské volby do skutečné opozice, tedy mimo zastupitelstvo, se dá pochopit. Pokaždé šla proti proudu a vyjadřovala se k problémům města bez obalu, nekompromisně a tvrdě, ale pokaždé věcně. Její zrod se přitom začal dá se říct banální kauzou, kdy došlo ke zmlácení několika chrudimských studentů zdejšími vojáky vycvičenými k boji zblízka. Byl jsem v polovině 90. let jako novinář u toho a nutno ke cti vojáků říct, že se tenkrát k problému postavili čelem jako skuteční chlapi - svoji chybu uznali, omluvili se a způsobené škody do koruny uhradili. Jenže, než se tak stalo, začala část chrudimské veřejnosti proti tomuto násilí na mládeži protestovat s transparenty v ruce. A to nejspíš neměli tito lidé dělat, protože se proti nim tehdy tvrdě obořil první polistopadový starosta Jiří Nový (tehdy ještě za ODS) a začal před touto skupinou "šermovat" nejrůznějšími paragrafy, aby ji od dalších protestů odradil a zastrašil. Jenže narazil - šlo totiž o partu chrudimských intelektuálů, kterým přišla starostova rétorika nejen úsměvná a "zavánějící" manipulacemi komunismu, navíc je ale zdravě naštvala a vyprovokovala k tomu založit vlastní volební hnutí, s jehož pomocí chtěla z chrudimské radnice vytvořit směrem k občanům vstřícně fungující úřad.

A to byl a stále pochopitelně je kámen úrazu. Chrudimská volba kvůli tomu dostala hned na začátku nálepku potížistů a bojovalo se proti ní ze strany vedení města mnoha nejrůznějšími prostředky, a jak jsem měl možnost poznat, ne vždy férovými. Zažil jsem dokonce jednou, že se musely na nátlak lobbistů narychlo předělávat večer noviny, aby neinformovaly o tom, co se předchozího dne "upeklo" ve skutečnosti za koalici, protože se krátce na to "upekla" jiná, pro zúčastněné strany výhodnější koalice bez účasti Chrudimské volby, která měla poprvé ke zděšení některých politiků nakročeno do chrudimské radnice. Když jsem chtěl pak ráno znát důvod záměny hlavních článků v novinách, bylo mi stroze sděleno, že pokud se o to budu dál zajímat, ať si rovnou napíšu výpověď. Tolik jen pro představu, v jaké atmosféře někdy novináři pracují a nakolik jsou dnes média nezávislá (lépe řečeno závislá na penězích z inzerce). Mimochodem, člověk, který mi výpovědí tenkrát hrozil, píše dnes ve prospěch druhé strany barikády, která slibuje otevřené radnice, protože na opačné straně mezitím vyschnuly zdroje... I taková je, bohužel, dnes politika, v níž jde spíše o přístup ke zdrojům, než o službu lidem. Tolik na okraj.

Ale zpět k Chrudimské volbě. Ta se za čas skutečně dostala do městské rady a vytvořila po odchodu ČSSD koalici s ODS, SNK-ED a Koalicí pro Chrudim, kterou tehdy vedl Miloslav Macela. A k nálepce potížistů, kterou přiživovali někteří rádoby koaliční partneři, se přidalo záhy i nepřátelství sociální demokracie, která začala považovat Volbu za škodlivý element zdejší komunální politiky. A tak se liberální Chrudimská volba ocitla ve dvojích kleštích zleva i zprava. Nutno říct, že nezaslouženě. Jenže tím to neskončilo. Volba všechny šokovala tím, že nepřijala v nově ustavené koalici placenou funkci místostarosty, na kterou měla jinak nárok, a postoupila ji dobrovolně ODS, avšak pod podmínkou, že ji obsadí tehdy perspektivní mladý občanský demokrat Jan Čechlovský. Tím ale nevědomky Volba rozložila chrudimskou ODS na dvě party, z nichž jedna, ta kolem tehdejšího ředitele gymnázia Beránka, který se netajil svými ambicemi na funkci ve vedení města, odešla později pod křídla Svobodných. A tak se objevil v pořadí třetí nesmiřitelný rival Chrudimské volby. Ten další přišel z vlastních řad, šlo o nespokojence, z nichž některé později absorbovaly Věci veřejné a nyní hnutí ANO. Potom vytáhl hlasitě do boje proti Volbě Roman Málek (Koalice pro Chrudim) s nařčením, že se dopouští korupce a přidal se tak na stranu většiny. Posledním hřebíčkem do rakve byl rozchod Volby s Janem Čechlovským, který dočasně upřednostnil zasedání v poslanecké lavici před rozdělanou prací na radnici a tím zpřetrhal přirozené spojenectví s hnutím, které mu umožnilo se v Chrudimi prosadit. Tím byla smyčka kolem Chrudimské volby definitivně utažena a její zastupitelé Štěpánek a Thér se sice ocitli v zastupitelstvu v opozici, ale mimo hlavní opoziční proud, který si teď dělá zálusk na to, že vejde na radnici na Resselově náměstí hlavními dveřmi.

Sečteno, podrtženo, z Chrudimské volby se stal ohrožený druh, který, jak poznamenal šéf tohoto hnutí, Josef Štěpánek, nemá momentálně žádný koaliční potenciál, protože si z něho ostatní udělali terč, do kterého se snadno trefuje. Dílem proto, že je hnutí intelektuálně často převyšuje, klade si ambiciózní cíle a hlavně, nelpí na placených funkcích. Proto udělalo ten nejlogičtější krok - zařadilo zpátečku a vycouvalo ze současného politického cirkusu, aby se mezitím, co nebude v zastupitelstvu, mezi sebou ostatní "postříleli" a našli si mezi sebou jiného otloukánka, který bude moct podobně jako nyní Volba za všechny průšvihy světa. Teprve, až nějaké mrtvoly odpadnou a vzduch se pročistí, bude o návratu mezi politickou smečku možné uvažovat. Toliko závěr Chrudimské volby, která za sebou zanechala řadu projektů, za něž slíznul smetanu někdo jiný a jejichž dopad připomíná pomalu se zastavující vlak, kterému dochází pára. A to je ï konec mého výletu do části novodobé historie města, kterou si už leckdo nepamatuje a na jejímž počátku lidé skandovali s transparenty a smáli se zkostnatělým názorům svého tehdejšího starosty. A nyní, na jejím konci, už mnozí nevědí, proč se to všechno vlastně mezi místními politiky tak zamotalo, natož, kdo tohle znesvářené klubko rozmotá.

Týden mobility ovládl Chrudim: Ovládl? Že jste si ani nevšimli akce, která má přivést obyvatele našeho krásného, kopcovitého města k širšímu využívání kol a radosti z cyklistiky? Máte pravdu, ani redaktor Chrudimských novin by si nevšiml, pokud by nebyl napojen na nejrůznější informační kanály, jež pokrývají virtuální realitu.

Nemám nic proti cyklistům - pozornější už zbystřili, přijde kritika - líbí se mi jejich elán, mouchy mezi zuby, propocené „plíny“ v klíně a přiléhavé trikoty. Především na omšelých a povislých tělech sportujících důchodců dávají vyniknout křivkám mnohdy vpravdě barokním. A já mám baroko rád, přestože postavou jsem spíše lomený gotický oblouk.

Sám mám tajný sen, jímž je vysoké kolo, pumpky, tvídové sako a čepice. Bicykl, jejž pánové proháněli v dobách, kdy svět byl ještě relativně v pořádku. Je to však koníček nákladný a lehce snobský. Ke snobství se hlásím, k financím však nikoliv. Nevadí mi však, že je někdo schopen utratit desetitisíce za jízdní kolo a poté brázdit nádhernou krajinu u Horního Bradla nebo Českého Švýcarska. S cyklisty mám docela jiný problém, než jejich nadšení a sportovní zápal.

Jezdím denně, tedy v autě. Venčím totiž své psy v nedalekých lesích a nemohu tak nepotkat cyklisty. Mnozí brázdí okresní silnice na kolech, která by snad ani podle všech fyzikálních zákonů neměla držet pohromadě, natož na silnici. Kupodivu jedou, stařík nebo stařenka se čile opírají do pedálů. Jejich jízda je však mnohdy ve stylu „od pangejtu k pangejtu“, křižují silnici jako vojáci wehrmachtu na svém BMW, hledající ukryté partyzány. Připouštím, že bezpečné objetí takového cyklisty je mnohdy nadlidský výkon, ale prozatím jsem žádného, díky Bohu, nesrazil. Co třeba zavést technickou kontrolu jízdních kol? Proč musejí být státním aparátem šikanováni jen motoristé?

Druhým typem jsou právě „hi-tech“ cyklisté. Jejich vybavení je nejvyšší kvality, sviští si to krajinou rychlostí průměrně nadupané babety. Jsou to právě většinou tito pánové a dámy, kteří se mi v lese náhle vyřítí za zády, přičemž já s hrůzou pouštím „uloveného“ hřiba a sháním se po psech. Takový namakaný cyklista totiž nezná smilování a border teriéra s klidem přejede, fouska se spíš bojí. To pak nadává a kleje, protože ho prokousnuté stehno děsí. Přestože oba moji psi jsou krotcí a mírumilovní. To ale nemůže vědět. Existuje stále ještě něco jako zvonek, milí cyklisté?

Dodržování dopravních předpisů je samo o sobě na dlouhé povídání. Kolaři je mnohdy skutečně nedodržují. Odbočují bez patřičného gesta, jezdí po PŘECHODECH pro chodce, křižují chodníky. Řidič auta, aby měl schopnosti věštce. Divím se, že není vícero nehod, protože mnohdy jde skutečně o hazard.

Jaký je závěr? Je asi takový, že by nebylo úplně špatné cyklistům vysvětlovat, co jsou to dopravní předpisy a jakým způsobem se mají chovat na silnici. Pomohou tak sobě i jiným.

Prodávat dům na Palackého třídě za každou cenu, nebo ještě lépe - pod cenou, mi nepřijde dvakrát prozíravé. Pokud si dobře vzpomínám, město nechalo v případě tohoto objektu, v němž dříve sídlila například mateřinka nebo školní družina, zpracovat studii, která počítala s tím, že tu vzniknou nové byty a v přízemí nebytové prostory pro kamenný obchod, jemuž měl být uzpůsoben parkovací záliv na okraji prozatím frekventované silnice, která by se, jakmile bude uveden do provozu obchvat města, měla podstatně zklidnit. Už to samo o sobě - mám tím na mysli onu studii, stálo nějaké úsilí, čas a peníze, které teď přichází vniveč.

Zbavit se objektu jeho prodejem je totiž to nejjednodušší řešení, přičemž se na můj vkus v poslední době prodalo městských domů až přespříliš. Důvod byl pokaždé stejný - město je totiž nechalo znehodnotit tím, že se o ně řádně nestaralo a raději směřovalo investice do nových projektů. Nebylo proto divu, že co městský dům, to skoro pokaždé ruina, anebo se některé tomuto stavu nebezpečně přibližují jako již zmíněný objekt na Palackého třídě, který nedostal šanci naplnit svůj plánovaný účel. A to vše se děje přesto, že město nepostavilo za poslední dvě volební období ani jeden nový byt (naposledy za Jaroslava Trávníčka v sídlišti Na Větrníku), zatímco tady se nabízí v případě rekonstrukce domu jedna malá bytovka přímo v chrudimském centru.

Původní studie měla, jak jsem už naznačil výše, daleko širší rozměr, který měl v dobrém slova smyslu "nakazit" ostatní sousedy v této páteřní ulici k tomu, aby se na Palackého třídě začaly budovat parkovací zálivy kvůli akutnímu nedostatku parkovacích míst ve městě. Dnes, kdy nebyl alespoň prozatím uveden do života projekt parkoviště před hotelem Bohemia a jeho další osud, přestože do něj město nasypalo nějaké peníze, je takříkajíc "ve hvězdách", by podobné řešení v Palackého ulici od tohoto problému částečně ulevilo. A to nemluvím o komerčních prostorách v přízemí domu, které by mohly spolu s nájemným z bytů přispívat na údržbu tohoto objektu, který se však město chystá oproti původnímu plánu prodat.

Jelikož nám zbývá do příštích komunálních voleb jen několik týdnů, velmi bych se přimlouval za to, aby byl záměr prodeje tohoto domu pozastaven a ponechán na rozhodnutí nové městské rady a zastupitelstva vzešlých z voleb, než jej uspěchat. Důvody jsem shrnul výše. Nepřijde mi totiž příliš hospodárné snižovat hodnotu městského majetku na úkor nejrůznějších oprav a rekonstrukcí a "projíst" tak nadobro městské domy v centru města. A to přesto, že místostarosta Tejkl přišel k tomuto dědictví jak "slepý k houslím" a musel jej začít řešit, pokud nechtěl, aby nám domy spadly na hlavu. Vím, že je těžší udržovat majetek, než stavět nový, natož s ním efektivně nakládat v prostředí tržního hospodářství, s nímž má jen málokdo v současném vedení radnice nějaké zkušenosti. Navíc je to z pohledu politiků neatraktivní, protože takové výsledky práce nejsou tolik vidět jako nové tribuny, hřiště, apod. Už proto bych městský majetek nerozprodával a držel se nějaké koncepce, která bude ku prospěchu nás všech a nikoli jen vybraných skupin voličů - obyvatel, na které budou ti ostatní doplácet třeba právě formou nevýhodného prodeje městského majetku.

Do města chodím poměrně sporadicky, ale v poslední době jsem měl to štěstí, že jsem dvakrát "zabrousil" do Havlíčkovy ulice a odsud na nábřeží u Kateřiny, kde se nachází ona pověstná "lavička neřesti". Následně jsem si také přečetl diskusní příspěvek pisatele, který si říká Plátek a který na tohle téma uvedl, že místní lidé trpí přeludy, anebo si vymýšlejí, když tvrdí, že tuto lavičku pravidelně "okupují" mladí výrostci, alkoholici a feťáci, z kterých mají jednoduše strach.

Za prvé se v tomto případě nemohu ubránit dojmu, že se tradiční přispivatel a častý kritik článků našich novin zvaný Lolipop přejmenoval na Plátka (soudě podle úřednické hantýrky, která se vymyká hovorové češtině), a za druhé, že zkrátka nemluví pravdu, protože jsem šel sice jen dvakrát kolem uvedené lavičky, ale pokaždé na ni byl otřesný pohled. Poprvé to bylo asi hodinu před polednem a podruhé zhruba ve 14 hodin, pokaždé tedy za bílého dne a obrázek byl vždy stejný - na lavičce, která je skryta za keřem, se rozvalovali tři až čtyři značně opilí "exoti", všude kolem sebe měli poházené vajgly od cigaret a rozlité pivo po zemi, jednou se dokonce jeden z nich povaloval na zemi on sám. A kolem této podivné sešlosti obcházeli v uctivém oblouku kolemjdoucí občané nebo maminky s kočárky.

Je to sice jen letmá zkušenost, ale koresponduje s tím, co tvrdí obyvatelé okolních domů, kterým se Plátek tak bezostyšně vysmívá a jimž radí, že když jim hlučící osazenstvo lavičky vadí, ať si zavřou okna, protože je lavička k sezení určena. V tom máš, milý Plátku, jistě pravdu - lavička je určena k sezení, ale k odpočinkovému, nikoli k tomu, aby se na ní lidé za pravého poledne "zrubali do němoty", váleli se po ní a polévali ji pivem. Navíc na takovém místě, které jako jedno z mála v centru města nabízí příjemné posezení u řeky. A pokud ti, Plátku, vadí, že o této situaci píšeme a tvrdíš v této souvislosti, že kritizujeme, aniž přicházíme s nějakým řešením, potom si trošičku pleteš "dojmy a pojmy" v tom, kdo jaké úkoly ve společnosti má. Tedy, kdo má na tyto nešvary upozornit a kdo je naopak má uvést do pořádku. Kdo je tedy teď na tahu? Na to si, prosím, odpovězte každý sám.

O víkendu jsem se toulal s rodinou po Valašsku a zatímco tady pršelo, tam bylo nádherně. Proč to ale píšu? Protože jsem tam zjitil, jak se doopravdy vyplácí být originální, vynikat nad ostatními a nepodléhat výzvám k přílišné, někdy až úzkoprsé opatrnosti, jako občas nyní před komunálními volbami slýcháváme. Snad je to způsobeno dílem vlastní nerozhodnosti, nedůvěry v sebe sama či chybějícími nápady a tudíž i nedostatkem výjimečné tvořivosti.

Vraťme se ale k již zmiňované originalitě. Jakmile jsem se totiž vyškrábal za Vizovicemi na kopec Doubrava k tamní stejnojmenné třiatřicetimetrové rozhledně, odkud je úžasný výhled na část Vizovických a Hostýnských vrchů či Luhačovickou vrchovinu, dal se se mnou ihned do hovoru u pokladního okénka bodrý chlapík, který tu prodával vstupenky na rozhlednu. Zeptal se, odkud prý jsem. Když zjistil, že z Chrudimi, očka se mu rozzářila a nahlas zvolal: "Tam přeci máte jednu raritu!" A čekal jsem, co z něj vypadne dál. "No, přeci tu vaši rozhlednu, co je jen z prkýnek," pokračoval nadšeně. "Jasně," dovtípil jsem se, "myslíte Báru na Podhůře." Tato slova mu stačila k tomu, že přestal prodávat vstupenky, i když lidé přicházeli, a zmizel na chvíli v útrobách dřevěné boudy u vchodu.

"Pojď sem," a mával v ruce s knihou, mapující všechny rozhledny v České republice. Už za chviličku nalistoval stránku s Bárou a chtěl ode mne zjistit o ní co nejvíce podrobností, ptal se hlavně, proč spadla hned po čtyřech dnech a zajímal se o její konstrukční řešení. Když jsem mu vylíčil vše, co jsem o Báře věděl, zašvitořil: "Vezmu rodinu a kamarády a pojedu se s nimi ještě teď v září na Báru podívat. Je sice menší než ta naše, ale opravdu nádherná!" a neustále při těchto slovech obdivoval fotografie chrudimské rozhledny. Když potom spatřil, že jsem cestou na rozhlednu nasbíral i několik hub, nabídl mi hned nožík, abych si je mohl očistit, a papírovou krabici, abych je měl kam uložit. "A víš co, kamaráde? Chtěl jsem si sice večer udělat smaženici, ale tobě přijdou vhod," a hmátl za sebe, vytáhl dózu plnou pravých hřibů a přisypal je k mým. "Ať si na nich pochutnáš. A pozdravuj Báru!"

Bylo neskutečně příjemné poslouchat na druhém konci republiky, který doma i ve světě proslavili zlínský podnikatel Baťa a autor slušovického zázraku Čuba, slova chvály a uznání na adresu našeho města, které se svého času nebálo jít do takových experimentů, jakým je v Evropě unikátní rozhledna Bára od věhlasného architekta Martina Rajniše. Jen takové vizitky mají totiž ve světě odpovídající váhu (vzpomeňme v této souvislosti i na Muzeum barokních soch a Klášterní zahrady), nikoli nabádání k opatrnosti a šedé průměrnosti, jak od leckterých komunálních politiků v současnosti slyšíme. Kdo ještě nepochopil význam těchto staveb pro naše město, měl by ze všeho nejdříve zapracovat především sám na sobě a svém vzdělání, jinak se chvály a uznání my, Chrudimáci nikde nedočkáme, natož aby nám někdo kvůli tomu jen tak daroval svoji večeři. Především teď před volbami bychom na to měli myslet dvojnásob.

Už bezmála 14 dní čeká redakce Chrudimských novin na vyjádření někoho z odpovědných městských úředníků na otázky, týkající se budoucnosti Klášterních zahrad. Médii před nedávnem prolétla informace o změnách v této zelené oáze nedaleko centra města. Podrobnosti jsou však podle všeho přísně tajné.

Jinak si ani nelze vysvětlit, proč s odpovědí na jednoduché otázky město váhá a posunuje termín daný zákonem až na nejzazší hranici. Všetečný redaktor Chrudimských novin chtěl pouze vědět, kolik budou stát úpravy Klášterních zahrad, respektive trávníků a co vše budou tyto úpravy obnášet. Dále také, kde na tyto úpravy město vezme finance a kdy by tyto úpravy měly být hotové. Přes triviálnost dotazů radnice mlčí jako pověstná sfinga a odpověď se na redakčním mailu stále neobjevuje, přestože byly otázky položeny už 18. srpna.

V několika posledních měsících se však podobné jednání stalo nepsaným pravidlem, které tiskový odbor MěÚ Chrudim používá vždy, když jde o dotazy položené právě Chrudimskými novinami. Obdobný přístup přitom volí i v okamžiku, kdy má redaktorovi píšícímu rubriku „Krimi“ zaslat pravidelné svodky z činnosti Městské policie Chrudim, které pro jistotu neposkytuje vůbec. Stydí se snad vedení radnice za práci svých strážníků? Na to vám, milí čtenáři, nedokážeme odpovědět, přestože se stále dotazujete, proč právě zprávy o chrudimských strážnících v našich novinách chybí. To ví jen ti, kteří řídí tohle město.

Stačí se však podívat okolo a města jako Pardubice nebo Litomyšl chrlí tiskové zprávy každý den. Pozadu nezůstávají někdy ani menší obce, než je Chrudim, které se snaží svoji práci dobře mediálně "prodat". V Chrudimi se však něco takového neděje a funkce zdejší tiskové mluvčí by se klidně mohla přejmenovat na tiskovou mlčící... Co říkáte, vážení čtenáři?

Dne 21. srpna 1968 dopoledne svítilo nádherně sluníčko, avšak na chrudimské obloze zlověstně burácela přistávající ruská (dříve sovětská) letadla. Prý bratrská pomoc. Inu, pravda se dá překroutit do mnoha podob. Znáte to. „Mazej domů!“ nakázala mi tehdy ze dveří babička a v očích měla slzy. Také moje prababička, životní družka prvorepublikového chrudimského starosty a předtím ředitele zdejší spořitelny Václava Káška, byla očividně zádumčivá. Měla ještě v živé paměti, jak se soudruzi postarali o oblíbeného starostu, kterému nejprve odejmuli důchod, takže musel chodit vypomáhat na chrudimské nádraží jako nosič zavazadel, aby přinesl domů alespoň nějaké peníze. Nakonec se ale na jeho stará kolena nad ním slitovali a přiznali mu penzi ve výši čtyř stovek měsíčně. Škoda, že si je užil už jen pár posledních měsíců svého života. Asi tak se chovala tvrdá dělnická pěst vůči tzv. třídním nepřátelům, kteří se začali pozvolna nadechovat k životu až s příchodem Pražského jara v roce 1968, jež bylo příslibem pozitivních změn ve společnosti. Stejně tak to vnímala i naše rodina.

Veškeré naděje na obrat k lepšímu pohřbil ale 21. srpna 1968 vpád "spřátelených vojsk" Varšavské smlouvy do tehdejšího socialistického Československa, aby se tu pod záminkou potlačení údajné kontrarevoluce dočasně (ve skutečnosti ale natrvalo) zabydlela. Přestože mi byly tenkrát teprve čtyři roky, dobře jsem vnímal onu dusnou atmosféru v okruhu své rodiny, která byla stejně jako ostatní tímto vývojem nemile zaskočena. O to víc si proto vážím statečnosti své babičky, která ji prokázala hned dvakrát, když nejprve obětovala kvůli pravdě svoje učitelské povolání a před prověrkovou komisí neohroženě prohlásila, že „přátelé přeci nepřicházejí v noci a bez pozvání...“ Stálo jí to místo a od učitelské katedry musela za pult prodejny, kde zůstala až do sametové revoluce.

Její sílu a moudrost jsem měl později možnost poznat i podruhé, to když před prodejnou potravin u Tramontáže (dnes je tam prodejna motocyklů), kde tehdy prodávala, vysadili jednou sovětského regulovčíka, který tam seděl bezprizorně bez jídla a pití dva dny. Babička to při pohledu na něj tenkrát nevydržela a nandala do nákupního košíku nejzákladnější potraviny. „Pojď, dáme mu najíst a napít.“ Nechápal jsem to. „Ale babi, vždyť jsi říkala, že jsou Rusáci svině!?“ Ona mne ale tiše chytla za ruku a dovedla k tomu vojáčkovi, který byl stejně vystrašený jako já. Když jsem pak viděl, jak hladově hltá, všiml si toho a zarazil se. Potom strhl z čepice rudou hvězdu a podal mi ji: „подарок“. Podíval jsem se na babičku, zda můžu. „Jen si ji vem, abys věděl, že obyčejný lidi válku nikdy nezačínají.“

Nad těmito slovy jsem musel později častokrát přemýšlet a přemýšlím nad nimi i nyní po šestačtyřiceti letech od sovětské invaze, kdy se válčí ve jménu demokracie o území a vliv na Ukrajině mezi Západem a Východem. Cítím totiž, že situace tam není tak černobílá, jak líčí naše média. Někdo mocný dal tyto události do pohybu a obyčejní lidé za ně teď pokládají své životy a trpí, jen s tím rozdílem, že už se tu tolik neválčí kvůli nějakým ideologiím a ideím, nýbrž pro peníze, moc a bohatství. Věřím, že stejně tak by to dnes vnímala i moje milovaná a neohrožená babička.

Jak se počaly blížit katolické misie v Chrudimi, jež měli v gesci bratři dominikáni, rostl v hlavách dvou tradičních katolíků nápad. Jedním z přednášejících měl být i pater Efrém Jindráček O.P., který je znám svou láskou k dominikánské liturgii. Denně ji slouží a dokáže velmi přesvědčivě argumentovat v její prospěch. Nelze zapomenout ani na kouzlo osobnosti, jímž dominikán disponuje. Já i Lucie Sulovská (druhá tradiční hlavička) jsme tedy pojali nápad, že by nebylo právě špatné, pokud by se v rámci „Týdne porozumění“ (takový název dostaly dominikánské misie v Chrudimi) mohla uskutečnit i mše svatá v dominikánském ritu, kterou by odsloužil právě profesor Jindráček.

Slovo dalo slovo a po rozhovoru s místním arciděkanem bylo jistou věcí, že se tato mše svatá uskuteční ve středu 20. srpna v kostele svatého Michaela Archanděla. Kostel se jevil výhodněji, než arciděkanský chrám Nanebevzetí Panny Marie, protože není obdarován pokoncilní vymožeností, kterou je takzvaný „obětní stůl“, tradicionalisty však nazývaný všelijak. Vysoce důstojný otec arciděkan Heblt sám s tímto návrhem přišel a mne i Lucii to samozřejmě přišlo jako dobrý nápad. Pater Efrém s neobyčejnou ochotou vyšel vstříc naší žádosti a na internetu se začala šířit pozvání.

Po další domluvě s paterem Jindráčkem nastal čas příprav a zde je třeba vzdát holt otci Jiřímu Hebltovi a jeho pomocníkům. Vzorně připravili vše a dokonce ještě mnohem víc, co pater Efrém ku sloužení mše svaté podle starobylého obřadu potřeboval a žádal. Otec Jiří dokonce zapůjčil i svůj primiční kalich a obstaral manipul a nádherný, zlatohlavý ornát. Ten byl původně ušit k slavnostnímu znovuvysvěcení kostela po regotizaci provedené zhruba před sto lety architektem Františkem Schmoranzem.

Když nastal den „D“, odebrali jsme se s Lucií na faru, kde již měl pan arciděkan připraven košíček s potřebnými věcmi, ornát a také albu, která patří chrudimskému farnímu vikáři Štefanu Brindovi. Vše bylo odneseno do kostela svatého Michaela a nezbývalo, než čekat na 16. hodinu, kdy měla mše svatá započít. Slíbený ministrant bohužel nedorazil, ale přítomný otec Pavel Mayer O.P. pohotově zavolal bratra Metoděje O.P., jenž má s ministrováním při dominikánském ritu zkušenosti. Pán Bůh se o své věrné zkrátka postará. Před čtvrtou dorazil pater Efrém, doprovázela ho i jedna starší sestra dominikánka, kostel se začal pomalu plnit.

Z původních dvaceti věřících nakonec bylo hned padesát a návštěvou poctil bývalý hřbitovní kostel i sám arciděkan Jiří Heblt, který zakleknul v první lavici. Mezi přítomnými byla většina těch, kteří věděli, co se bude dít, ale příjemně překvapilo i několik místních oveček, jež si nenechaly tuto mimořádnou příležitost, poznat mši svatou ve formě, jakou milovali jejich předkové, také ujít. Překvapen hojnou účastí byl i sám celebrant. Nutno podotknout, že příjemně. V lavici zasedl i jeden z chrudimských seminaristů.

Když se odbyla mše svatá, byl na řadě krátký odpočinek a v 18 hodin také návštěva přednášky „Proč dobrý Bůh dopouští zlo“, kterou opět přednesl pater Efrém. Účast byla více než hojná a scholastický výklad patera Jindráčka, jenž nezapřel svou lásku ke svatému Tomáši Akvinskému a středověké filosofii, byl doslova balzámem pro uši tradičního katolíka. Takto se totiž na většina zdejších katolických fakult neučí.

Po skončení přednášky nastal čas na dotazy, jichž nebylo mnoho, a krátké, přátelské popovídání se známými před budovou muzea, bývalého kapucínského kostela. Nezbývá, než tedy konstatovat s klasikem: „Líná huba, holé neštěstí.“ Jestliže se tradiční katolíci neozvou, nebude o nich slyšet a jejich případné brblání na nezájem moderního kléru zkrátka vyzní naprázdno.