Romové až donedávna trápili svým problematickým soužitím na Chrudimsku takové obce, jako Prachovice, Úhřetice, Hrochův Týnec nebo Čankovice. Postupem času pronikl ale tento fenomén i do Chrudimě.

Důkazem není jen kdysi výbušná lokalita Revoluční ulice, ale i události posledních dní, respektive jediného dne, který lze zmapovat ve svodce událostí zdejší městské policie.

Vemte si třeba v tomto týdnu takové úterý. Hned tři výjezdy strážníků před Albert, Kaufland a Penny market v ulici Obce Ležáků, kde Romové obtěžovali s igelitkou v ruce nakupující občany, jimž doslova vnucovali neznačkové hodinky.

Podle všeho jde o dobře organizovanou skupinu, která dokáže včas zavelet k ústupu a nenávratně zmizet, jakmile se přiblíží policie. Ostatně, tahle parta před chrudimskými supermarkety neoperuje poprvé.

Když listujeme úterní svodkou dál, tak zjistíme, že se tři patnáctiletí romští mladíci pokoušeli ve Škroupově ulici okrást o železo místního muže, který je naštěstí dokázal včas vyrušit. Mladé Romy zachránil "pud sebezáchovy", když přeskočili plot a zmizeli někde v prostoru letiště.

A máme tu podvečerní "bengál" hlučící romské mládeže v Lázeňské ulici nebo rušení nočního klidu v sídlišti Na Větrníku ve dvě hodiny ráno, kdy se na liduprázdné ulici hádala dvojice Romů obklopená houfem dětí a lidé nemohli spát.

Vím, že mě za tenhle postřeh budou jako kdysi bruselští úředníci a místní aktivisté pranýřovat, ale kdo tvrdí, že je soužití s Romy vždy bezproblémové, pak není z tohoto kraje a věci buď bagatelizuje nebo zamlčuje.

To je také podle mne jedna ze zdánlivých maličkostí, proč to společná Evropa někdy prohrává v očích našich spoluobčanů na celé čáře. Od zkreslování situace je totiž už jen kousek k nenávisti. Učme se proto nestrkat před problémy hlavy do písku, nazývat věci pravými jmény a s Romy přitom vycházet v dobrém. Hned bude na světě jasněji.

Nedávno jsme v Chrudimských novinách zveřejnili fotografii pardubické "pasti" na cyklisty - odvodňovací spáru ve vozovce, která bez problémů pohltí galusku nejednoho bicyklu. Málokdo si asi všiml, že obdobné prohlubně najdeme i v našem městě, nedaleko od náměstí. 

Hned za OC Balustráda, v ulici Hradební na nás číhá podobný chyták. Nebo možná ne tak úplně. Stavitel vozovky se v Chrudimi zdál být moudřejší a zvolil jiný rozměr spáry. Takže ta naše žádnou pastí pro cyklisty není a obavy nejsou na místě.

Že by inspirace pro pardubickou radnici?

Páteční demonstrace sympatií k bývalé ředitelce MŠ Svatopluka Čecha Ivě Malinové pod okny radnice byla od sametové revoluce v roce 1989 první kultivovanou ukázkou toho, co si někteří občané Chrudimě myslí o současné personální politice města.

Jakoby tím nevědomky zakončili chrudimský Týden neklidu, věnovaný původně veřejným protestům proti situaci na českých vysokých školách. Dali totiž zřetelně najevo, koho chtějí, aby vychovával jejich děti a dal jim základy do života.

Radnice tak sedí na sudu se střelným prachem, neboť nedokázala včas rozpoznat, zda upřednostnit kvalitního, u rodičů a dětí oblíbeného pedagoga, nebo jeho exemplární potrestání medializované takovým způsobem, že by se za něj nemusel stydět ani Kajínek. Nemůže se pak divit, že tím některé občany pořádně namíchla.

Vše ale teprve ukáže čas, policejní vyšetřování a právníci. Už teď se dá ale polemizovat o všeobecně chybně nastaveném systému ve školství po zrušení školských úřadů a převodu škol a mateřinek pod právní subjektivitu. Od té doby se totiž datují velké zpronevěry peněz ve školních zařízeních v Chrudimi, Pardubicích i jinde a mnohé radnice, včetně té v Chrudimi, si s nimi evidentně neví rady.

A tak byl povolán inkvizitor. Těžko říct, zda tímhle krokem radní města zapálili od sudu, na kterém sedí, pověstný doutnák. V každé škole nebo školce se totiž najde chybějící pařez na zahradě, peníze omylem odeslané v návalu práce na jiný účet a poté vrácené zpět, nebo chybně "zaškatulkovaní" pracovníci, kteří pobírají za svou práci zaslouženou mzdu. Nadprůměrný pedagog nemusí být totiž zákonitě nadprůměrný účetní a naopak.

Ať už bude závěr jakýkoliv, byla minimálně pošlapána důstojnost člověka, který se o tohle město výrazně zasloužil. Bylo a je mu křivděno ve jménu nedokonalého systému, alibismu, neschopnosti udržet si dobré a loajální zaměstnance města. Tohle už žádný inkvizitor nespasí. Odpovědí je více než 120 nespokojených občanů na Resslově náměstí. Důvěra mezi nimi a radnicí byla nezvratně narušena.  

[[img:chrn_fullwidth:509:Iva Malinová přebírá od starosty Petra Řezníčka ocenění Zdravého města, 9. červen 2011]]

Je tu rok sportu a spolu s ním z vlastní iniciativy organizovaná unikátní expedice chrudimského cestovatele Pavla Blažka, kterého čeká 1300 kilometrů dlouhá cesta po zamrzlém sibiřském jezeře Bajkal. Jeho cílem je osamoceně s minimálním nákladem na saních pokořit rychlostní rekord výpravy Kanaďanů, která to stihla při zpáteční cestě po ledové ploše jezera za úctyhodných 13 dní.

Blažek má už přitom za sebou jednu úspěšně zvládnutou výpravu v extrémních podmínkách, kterou teď mají možnost obdivovat pasažéři na pražském letišti Ruzyně, kde je k vidění Blažkova výstava velkoformátových fotografií drsné přírody, které pořídil na Sibiři. Reportáž o ní odvysílala i Česká televize.

Proč to píšu? Pokud totiž Blažek uspěje, bude mít Chrudim jedinečnou šanci vybrat mezi svými občany za rok 2012 osobnost, která skutečně dosáhla něčeho mimořádného. Nebude tak alespoň muset přehrabovat ve svém zaprášeném šatníku a vytahovat z něj leckdy "osobnosti", jejichž jedinou zásluhou je pouze to, že chodily celý život do práce, zúčastňovaly se schůzí nebo dělaly politiku a jsou na něčí kandidátce.

První sympatický krok už městská rada učinila tím, že eliminovala počet osobností města ročně na čtyři. Zamezila tím rozdávání těchto prestižních titulů jak na běžícím páse a udržela alespoň jejich vážnost. Druhý dobrý tah lze spatřit v záměru zatáhnout do nominací na osobnosti města také chrudimské občany.

Teď už jen zbývá pokaždé všechny nominace zveřejnit, stejně jako hlasy pro a proti, a vybrat z nich vždy skutečně čtyři nejlepší. Ne vždy se to v minulosti dařilo. A konečně - nezavazovat vybrané osobnosti podpisem k tomu, že s udělením titulu souhlasí a přijdou si ho na slavnostní ceremoniál osobně převzít. To už je praxe zavánějící dobou, které dávno odzvonilo, alespoň na náměstích.

Doba se zrychluje a klade na člověka stále větší nároky - vztahové, pracovní i psychické. Ne každý je silný jedinec a dokáže se s nimi vyrovnat. Sáhne proto občas po alkoholu nebo antidepresivech, aby si ulevil.

Už teď evropské statistiky hovoří o tom, že má třetina evropské populace psychické problémy a v příštích pětadvaceti letech se s nimi bude potýkat více než polovina všech lidí. Jde opravdu o hrozivý výhled.

Nelze se proto divit dnešním zprávám, že našli strážníci ležet na lavičce namol opilou třináctiletou školačku, nebo že museli odnést od brány chrudimského gymnázia člověka, který měl v sobě tolik alkoholu, že by to leckterý z nás v životě už nerozchodil, a konečně, že si někdo dovolil nabourat ve Slatiňanech do policistů a pak před nimi ujet.

Co mají všichni tito lidé společného? Konkrétní pohnutky na několik různých podnětů, pro které se jejich život vymkl momentální kontrole. Paradoxně patří tyto zprávy k nejčtenějším, zatímco třeba výsledky něčí práce, byť by byly sebelepší, dnes už takřka nikoho nevzruší.

Doba klade na člověka stále větší nároky. Místo toho, aby si tedy nepouštěl do hlavy zprávy o lidském neštěstí, problémech, kauzách a aférách, hltá je se stále větší intenzitou a vyžaduje daleko peprnější zprávy a záběry ze soukromí druhých, přestože se sám potýká v životě s těžkostmi. 

Nelze se proto divit, že se plní čekárny psychologů a že se s důsledky konkrétních pohnutek setkáváme ve stále větší blízkosti našich domovů, ať už žijeme v Chrudimi, ve Slatiňanech či jinde v okolí. Nelze se divit, že se stáváme součástí nelichotivé statistiky...

Málkoviny = klukoviny. Asi tak se začíná v očích veřejnosti jevit chrudimský místostarosta, kterého ve městě proslavily Bambiriády, později jeho veřejně propírané panictví, převlečky, paruky, střílení holubů, video Chrudimská Kobra 11 a teď i nezaplacená pokuta. Inu, tak trochu jiná politika...

Roman Málek se tím netajil, že bude jiný. V dobách, kdy reprezentoval jen občanské sdružení, to bylo prakticky jedno. Působil jako tichý, nenápadný aktivista, ale teď? Je reprezentantem města, kterého každý hodnotí přísnějším metrem, než když skotačil s křesťanskou mládeží v Austrálii nebo ve Stromovce s adolescenty.

Úřad místostarosty je spojen s jistou vážností. Zastupuje navenek občany a ne každému se zamlouvá, že je představitel jejich radnice znovu nelichotivě propírán v médiích. Málek se sice vymlouvá, že jeho provinění spočívá jen ve zbrklosti, avšak taková funkce vyžaduje rozvahu, zkušenosti a nadhled.

Je proto otázkou, čeho se Málkovi nedostává. Kdo je rozvážný, nepokoušel by se narychlo zneužít informace k pronajmutí veřejných sloupů, kdo je zkušený a udělal by přeci jen takový přešlap, v tichosti by pokutu zaplatil a nečeřil stojaté vody zdejší regionální politiky, a konečně kdo má nadhled, dokázal by se chlapsky přiznat, aby ustál svoji vážnost. Inu, jsme svědky tak trochu jiné politiky...

 ...

Zde si můžete prohlédnout dnes již kultovní chrudimské video pro volební stranu Koalice Chrudim, které režíroval místostarosta Roman Málek a ve kterém hrál hlavní roli neohroženého ochránce nevinných a mstitele bezpráví.
Již dopředu musíme divákům se slabším žaludkem prozradit, že příběh nedopadne dobře, neboť ochránce dětí a vdov Roman Málek  je na konci filmu lynčován a jako mučedník vypočítavě umírá ...

Doba občas přináší paradoxy. V dobách budovatelského nadšení vzniklo za Muzeem letní kino a někomu se tehdy zdál zdejší prostor příliš prázdný, až řekl: "Něco by to ještě chtělo, třeba sochy." A tak se pro ně hned jelo traktorem, tu k Wiesnerům, tu na zámeček do Pardubic.

Socialismus to zkrátka umožňoval - krást v zájmu veřejného blaha. Bohatým brát a chudým dávat. Tehdy se to považovalo za naprosto samozřejmou a správnou věc a od myšlenky ke skutku vedla krátká cesta.

Mezitím však uběhla celá desetiletí. Prodělečný areál zeje prázdnotou, lidé už ho nevyhledávají tak jako dřív a dozvuk budovatelského nadšení připomněly snad jen nedávno úsměvné happeningy několika málo nadšenců, kteří se tu z nostalgie pokoušeli s hrabičkami v ruce vzkřísit mrtvolu kina.

Siroty tu ale zůstaly a úřední šiml zařechtal. Komu vlastně sochy patří? Komu je máme vrátit? A přichází další paradox doby - "snaha" současných úředníků jejich dřívější majitele "vyhledat" nebo vlastnictví soch zlegalizovat.

Víte, jak se to dělá? Prostě se najednou po padesáti letech vyvěsí na nějaký čas výzva na úřední desku, aby se majitel o svůj majetek přihlásil. Jenže jak se to má chudák dozvědět? Nikdo ho nehledá. A tak se učiní právu za dost, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Majitel se nepřihlásí a sochy tak připadnou legálně městu.

Na Pumberkách se dal do pohybu svah a tím se daly do pohybu i události kolem. Odjakživa tudy vedl jen úvoz mezi venkovskými staveními a až po válce byla navežena na zdejší opuku zemina. Později se na ní provizorně vyasfaltovala úzká silnička vedoucí do prudkého kopce a okolní domy měnily svůj kabát.

Původně venkovská Pumberka tak dostala částečně městský ráz a spolu s tím se na přelomu 80. a 90. let zvýšila i frekvence zmiňované silničky připomínající spíše klikatící se kupeckou stezku než regulérní silnici. Lidé si tudy nejen krátili auty cestu do sídliště Na Větrníku, ale za čas po ní "funěla" i těžká nákladní auta vezoucí sem stavební materiál.

V té době se podle místních začaly množit první stížnosti a neúspěšné snahy prosadit zde zákaz vjezdu. Komunikace se na okrajích drolila, před některými domy dokonce i propadla, jak se tu otáčela technika, svah tu a tam ujel, domy měly praskliny. Jenže nikdo prý nechtěl o ceduli zakazující sem vjezd ani slyšet.

Až teprve lampa veřejného osvětlení, která se na kopci u silnice nepřirozeně vychýlila, dala vědět, že je zle. Přivolaný znalec to pouze potvrdil - svah se dal do pohybu! Teď už je tu nejen zákaz vjezdu, ale dokonce i betonová zábrana.

Silnice tak slouží už jen pro pěší a člověku nezbývá, než konstatovat, že to tak nejen mělo, ale má i zůstat. Vždyť jen pár metrů odsud nad kopcem vede nedokončená chrudimská "dálnice", která, kdyby se o padesát metrů prodloužila, poskytne této lokalitě doslova nebývalý přístupový komfort. Škoda jen, že to z městských úředníků za celá ta léta nikdo neviděl, teď nás to bude stát miliony...

Při vzniku Chrudimských novin a zakládání jejich rubrik jsem se kolegů v redakci zeptala, pro jakého čtenáře jsou noviny určeny. Bylo mi řečeno, že pro nejširší veřejnost. „Máte tam něco pro ženy?“ Nejprve tázavé pohledy a potom následovala otázka: „A co by sis jako představovala?“

Vzpomněla jsem si na heslo, které užíváme s děvčaty, když vyrážíme na několikadenní výlety na kola „Holky sobě!“. „No, třeba něco o vaření.“ Po delší odmlce mi bylo řečeno, že není žádný problém založit rubriku RECEPTY.

„Tak si to ale budete psát. O vaření nic nevíme, tak nemůžeme přispívat.“ Byla to výzva. Proto jsem se zamyslela nad tím, co by vlastně tato rubrika měla přinášet.

Přiznám se, že když mě nenapadá, co o víkendu uvařit, nahlédnu do internetu pro inspiraci. Většinou volím recepty od čtenářů nebo vyhlášených kuchařů a navíc si čtu diskuzi, abych měla jistotu, že recept odpovídá poživatelné krmi.

Pro naši rubriku RECEPTY jsem zavzpomínala na jídla, která vařím podle rodinných receptů nebo nebo získaných od svých zahraničních přátel. Pokud takové jídlo vařím, vezmu si fotoaparát a snažím se zachytit, co právě tvořím. Po prvních pokusech se ke mně připojily i kolegyně a tuto rubriku pomalu naplňujeme i jako výzvu našim mužským kolegům.

O čem má být? Právě jako inspirace pro oběd či večeři, nebo přinést zajímavost v našich krajích ne zcela obvyklou. Vaření je sice u nás většinou doména žen, avšak jsou muži, kteří se v kuchyni vyznačují svými specialitami.

Rubrika může sloužit i jako archiv našich receptů, které máme zapsané na promaštěných papírech a po čase obtížně čitelných. Pokud někomu chceme recept předat, stačí mu dát internetovou adresu a máme práci o jedno přepisování lehčí.

Rády bychom, aby se zde připojil každý, kdo něco zajímavého vaří a podělil se s ostatními o další zajímavý tip. Pokud sami vyzkoušíte některý z receptů již uvedených, napište do diskuze pod recept svou zkušenost či připomínku.

Kde rubriku najdete? Ve spodní části novin pod ikonou (obrázkem) misky s metličkou a nápisem Recepty.

Jak můžete přidat svůj recept? Napište jej dle následující struktury: název, podtitul (o jaký pokrm se jedná, popřípadě jeho historii či zajímavost), suroviny, postup, případně fotografie přípravy a pokrmu a zašlete na adresu redakce: redakce@chrudimskenoviny.cz

Vím, že každý, kdo vaří, ač rád či nerad, má své jisté tipy, které vždy ostatní nadchnou, ať už se jedná o specialitu, či běžné jídlo nebo nápoj.

Těším se na Vaše recepty, dámy, i na Vaše speciality, pánové.

Doba překotných rozhodnutí nese nyní svoje trpké ovoce. Příkladem je současné odmítnutí Evropské unie dotovat rekonstrukce vodovodních a kanalizačních sítí, na kterých vydělává soukromá rakouská firma, ačkoliv o peníze žádají radnice, jejichž sítě nesplňují standardní evropské normy.

Pamatuji doby, kdy se z tohoto systému za halasného povyku ostatních radnic vymanila Skuteč, která se rozhodla s vodou hospodařit samostatně. Ukrojila totiž ze sousta, které bylo později předhozeno zahraničnímu zájemci tehdejšími zástupci měst a obcí za dlouhodobý pronájem a příslib tučné prebendy v dozorčích a správních orgánech nově vznikající společnosti.

Už tehdy proti tomu někteří regionální politici, v Chrudimi například sociální demokrat Jaroslav Trávníček, důrazně varovali, že to v důsledku povede ke zdražení vody na úkor obyčejného spotřebitele. Podle všeho to vypadá, že měli tenkrát pravdu.

Skuteč by dnes v evropském tendru obstála s naprostou samozřejmostí. A ostatní radnice, jež jsou v "holportu" s rakouskou společnosti? Obracejí teď zrak ke státní kase, jako jediné možné spáse, a samozřejmě také na samotné vodárny.

Pokud se tento scénář naplní, může to už tak drahou vodu na Chrudimsku opět zdražit, a co soukromému podnikateli nezasanovala Evropská unie, bude teď paradoxně z našich daní zachraňovat český stát.