Záměr výstavby nového sídliště bytových a rodinných domů v lokalitě Na Skřivánku je zpátky na stole. Úsměvné na tom všem je, jak k tomu celému vlastně došlo.

Jde totiž o letitý projekt, který logicky počítá se zastavěním zelené proluky, která je vklíněna mezi další městskou zástavbu a je přitom takřka na dosah chrudimskému centru.

Problém však nastal před posledními komunálními volbami, kdy se stalo z tohoto záměru horké politické téma, které odsunulo rodinnou výstavbu v Chrudimi minimálně o dva roky, ne-li na delší dobu.

Mezitím si tak několik movitějších zájemců o vlastní bydlení muselo postavit svůj dům jinde, jejich daně teď plynou do rozpočtů sousedních obcí a Chrudim přitom naříká, že má kasu prázdnou.

Mezi investory, kteří se nabídli za určitých podmínek lokalitu Na Skřivánku nákladně zasíťovat, aby se tu mohlo s výstavbou vůbec začít, je totiž stavitel Milan Kušta z dříve koaliční Chrudimské volby.

Z téže strany je i dřívější městský architekt a současný chrudimský zastupitel Karel Thér. Častokrát byl některými politiky nařčen, že je Kuštou korumpován a že mu připravuje Skřivánek na zlatém podnose. Nechali proto raději projekt nového sídliště zastavit bez ohledu na potřeby lidí.

Thér byl ze své funkce záhy po volbách odvolán a nahradil ho nezávislý odborník Marek Janatka. Jenže ten teď alarmuje, že je třeba začít co nejdříve sídliště Na Skřivánku uvádět do života, jinak začne Chrudim skomírat, jestli už zrovna neskomírá.

Politické hrátky se tak paradoxně obrátily proti vlastním aktérům, když jim "jejich" člověk, pokud si chce zachovat svoji odbornou tvář, řekne, že byl záměr sídliště Na Skřivánku správná cesta a že je o ní třeba neprodleně vyjednávat.

Degustace nebo-li koštování vína je jistě bohulibá věc. Je nejčastěji spojována s vinnými sklepy, restauracemi, hotely či soutěžemi vinařů. Ale s kostely nebo muzejními prostorami? O tom se dá přinejmenším polemizovat, ne-li rovnou takovou myšlenku zavrhnout.

A přesto se našel průkopník - stavitel Potěmkinovy vesnice uprostřed majestátných soch a prostor určených k duchovnímu vzdělávání, který prohlásil: "Konečně se našlo pro tenhle barák správné využití." Patrně sem přišel po vzoru čínských soudruhů dělat kulturní revoluci, která převrátila jejich zemi vzhůru nohama.

[[img:chrn_fullwidth:728:Návštěvníci se v kostele při degustaci vín očividně bavili]]

A snad i proto se také nepokračuje v původní myšlence samofinancovatelného Muzea barokních soch, které má vedle samotné expozice soch, provozování kina a svatebních obřadů zajišťovat i zázemí pro studenty v podobě odpovídající badatelny, nebo restaurátorskou dílnou, která by zajišťovala s pomocí grantů ministerstva kultury opravy desítek ba i stovek poničených soch na území České republiky.

Je proto smutné sledovat zhůvěřilosti takového druhu, které proměňují mezinárodně uznávané muzeum v prachobyčejnou nalévárnu, jejíž program je jak přes kopírák převzat ze sousedních Pardubic a hotelu Zlatá štika, kde měly tyto akce až donedávna oprávněnou tradici, protože víno zkrátka k hotelu patří.

Patří však konzumace vína ke kostelu nebo muzeu, které si dělá mezinárodní ambice? Na to už si, milý čtenáři, odpověz sám... 

Velikonoce jsou nejdůležitější svátky křesťanského roku. Předchází jim období velkého postu, kdy každý věřící zachovává zvláštní předpisy stran příjmu jídla, účastní na zábavách, svatbách a dalších obřadech.

Dnes tedy slavíme tzv. Zelený čtvrtek,  první den velikonočního tridua - třídenní. Dopoledne se v katedrálách světí oleje, které jsou celý následující rok používány při křtech, svěcení kněží, udělování svátosti posledního pomazání a biřmování. Večerní liturgie a rozjímání připomínají poslední večeři, na níž Ježíš Kristus ustanovil slavení Eucharistie, následně Jeho modlitby a utrpení v Getsemanské zahradě. Tradičními postními jídly pro tento den jsou špenát, luštěniny, kopřivová polévka a podobně. Zvony „odletí do Říma“ a až do Bílé soboty se neozvou.

Zítra následuje Velký Pátek, který je dnem přísného postu. Nejí se maso, neslaví se mše svatá, věřící rozjímají nad smrtí Krista. V některých zemích je i tento den dnem pracovního klidu. Také u nás byly snahy o zavedení, ale nakonec z nich sešlo.

Kolem třetí hodiny odpolední – hodina smrti Krista Pána – se katolíci scházejí v kostele, kde na oltáři zcela chybí oltářní plátna a zcela jakékoli květiny. Ve velkopátečních obřadech poté uctí svatý Kříž, přijmou Tělo Páně, které bylo knězem konsekrováno na Zelený čtvrtek a rozcházejí se domů.

Dalším dnem třídenní je tzv. Bílá sobota. Celý den chodí věřící lidé do kostela k Božímu hrobu, kam byla přenesena Nejsvětější svátost – Tělo Kristovo pod způsobou chleba, aby rozjímali Jeho smrt a vzpomínali na své hříchy, které tuto smrt způsobily. Často přinášejí květiny a celý hrob je pozdě odpoledne zahrnut čerstvými květy.

Večer, správně až po setmění (protože podle křesťanské i židovské tradice následující den začíná po západu slunce) se konají obřady Bílé soboty. Kněz světí oheň, od nějž poté zapaluje paškál – velkou velikonoční svíci, do níž postupně zapichuje čtyři kadidlová zrna. Svíce symbolizuje Krista a bude křesťany doprovázet od narození – křtu, až po smrt – pohřeb. Zapaluje se také při každé svatbě, která se v kostele koná.

[[img:chrn_fullwidth:702:Svěcení paškálu]]

Kněz rovněž posvětí vodu, jež bude použita při křtech a nalita do kropenek, do té chvíle suchých.

Poté následuje mše svatá s mnoha čteními, která se vztahují k slibovanému mesiáši – Ježíši Kristu.

Slavnost Kristova zmrtvýchvstání, vítězství nad smrtí může začít. 

Zvony se vrátí z Říma, znovu se ozvou varhany a velikonoční třídenní končí, doba velikonoční však začíná. Pro mnohé končí Velikonočním pondělím, katolíci ji však slaví až do Seslání Ducha svatého, což je letos 27. května.

Stalo se už tradicí, že na Vánoce bývá kostel plný. Především na půlnoční mši svatou. Velikonoce zůstávají opomíjené. Přitom se jedná o svátky daleko důležitější. Najděme se čas a alespoň jeden z výše zmiňovaných dnů kostel navštivme. Nemusíme být věřící katolíci, ale žijeme ve střední Evropě, k níž křesťansko-židovská tradice neodmyslitelně patří. Nechceme-li, aby nás převálcovaly zvyky nové, musíme dobře znát ty, které byly nade vše drahém generacím našich předků. Trochu jim to dlužíme.

Ochota českého státu vracet zabavený majetek, například během církevních restitucí, je zhruba tak stejná jako ochota některých našich spoluobčanů utáhnout si opasek a souhlasit se snížením vlastní životní úrovně. Co si budeme povídat, je takřka nulová.

A za této situace se potomci šlechtického rodu Kinských domáhají zpět svého majetku, který jim byl po roce 1945 znárodněn. Zda oprávněně či nikoli, musí teď znovu rozhodnout soud. Ve hře je tak na jedné straně obrovský majetek v hodnotě téměř 40 miliard korun, na druhé šlechtická čest bránit odkaz svého rodu.

Že vám pojem šlechtická čest nebo všeobecně čest už nic neříká? Není divu. Čtyřicet let patřilo všechno v této zemi všem a přitom nikomu, a posledních dvacet let jsme svědky bezuzdného drancování veškerého národního bohatství v bezbřehých mantinelech české legislativy.

Na jedné straně tedy přepych a rozmar, manipulace a intriky, na druhé "blbá" nálada většiny obyvatelstva, mezi kterou to pomalu pne jako v papiňáku, protože je zmítána závistí. Není proto divu, že se pojmy čest a čestné jednání vytrácí z našeho slovníku a společnost tak stále víc spěje ke konfrontaci.

Už proto to nebudou mít Kinští vůbec snadné. Cifra 40 miliard, kterou nárokují, bude totiž na většinu národa působit jako červený hadr na býka. Měla by jim například připadnout takřka třetina rozlohy bývalého okresu Chrudim, přestože ji ve většině spravují Lesy České republiky, známé svým kontroverzním způsobem hospodaření.

Měl jsem před rokem 1989 to štěstí, že jsem se mohl zúčastnit sepisování nálezu "pokladu" Kinských v heřmanoměsteckém zámku. Šlo vesměs o osobní věci a korespondenci, v níž mimo jiné rodiče Františka Oldřicha Kinského popisovali svůj vřelý vztah k české zemi, ze které museli uprchnout před Hitlerem.

Nevypadalo to tedy na kolaboraci, kterou bylo později zdůvodněno znárodnění jejich rozsáhlého majetku. Intriky totiž fungovaly už tenkrát - z některých udavačů gestapa byli najednou partyzáni nebo dokonce funkcionáři národních výborů, kteří znovu rozhodovali o lidských osudech. Komunistické archivy se takovými jmény jenom hemžily. Jak by ne - lidé s takovou minulostí byli snáze ovladatelní.

A Kinští? Rozhodně se jim nehodili do krámu. Tehdejší propaganda byla ke všemu šlechtickému nenávistná, natož k lidem, kteří v sobě měli čest a odvahu hájit pravdu. Pokud neemigrovali, skončili přinejmenších v pracovních lágrech, ne-li rovnou na šibenici.

Proto bych si moc přál, aby pravda alespoň jednou zvítězila. Kauza Kinských se totiž úzce dotýká odvrácené tváře naší společnosti - znárodňování, ke kterému se nikdo moc nehlásí, pouze k "plodům" tohoto vynuceného aktu, kterými jsou zabavené majetky.

Neříkám tím rovnou, vraťte Kinským majetek, ale pouze, aby právu bylo učiněno za dost a byl vynesen spravedlivý rozsudek, který nebude nikde v zahraničí zpochybňován. Vede mě k tomu přinejmenším ona vzpomínka na vyznání Kinských ke své rodné zemi, kterou museli narychlo opustit. Děkuji za pozornost.

Chrudim - Nová restaurace s vinárnou byla včera slavnostně otevřena v bývalém kostele sv. Josefa. Jak Chrudimské noviny informoval místostarosta Roman Málek, odpovědný za oblast kultury, "ten barák, který stál městskou pokladnu strašně moc peněz, má konečně správné využití."

Po roce dohadů, jak bude využíváno Muzeum barokních soch, zvítězila představa tohoto mladého nadějného politika, že "o barokní sochy nemá nikdo zájem, takže je potřeba přiblížit program muzea lidem. Přečetl jsem si v brožurce "Jak pracovat s masami, abychom byli zvoleni i příště“, kterou vydává pro mladé politiky Evropská unie, že lid má zájem pouze o jídlo a pití.
Usoudili jsme tedy na Radě města, že turisti do města stejně nejezdí, i když jsem se o to šest let jako místostarosta pro rozvoj turistického ruchu velice snažil a málo navštěvované koncerty barokní hudby zrušíme, čímž vyjdeme vstříc oprávněným požadavkům našich občanů“.

První akce nového konceptu využití Muzea barokních soch byla věnována ochutnávce vína. Několik desítek chrudimských občanů v prostoru barokního kostela holdovalo vínům a poslouchalo zasvěcený výklad sommeliéra.

Milým zpestřením bylo angažování oblíbeného herce Pavla Trávníčka, který si pochvaloval prostory opraveného kostela. „Jestliže se bude natáčet pokračování Popelky, navrhnu režisérovi, abychom nějaké scény ze zlaté svatby prince a Popelky natočili v těchto pěkných prostorách.“ Známý herec se pak celý večer věnoval svému oblíbenému moku a přátelil se s místními občany.

Jak nám prozradil Jan Novák, který se večera zúčastnil s manželkou, „žena na něm mohla oči nechat, moc se mi to nezdálo. Ale to víno mělo docela dobrý říz, myslím, že to bude tím, že na soklech okolo stojej ty svatý a vínu asi žehnaj“.

Jak dále informoval místostarosta Málek, budou se zde pořádat různé akce, jako zvěřinové hody, v sobotu bude prostor věnován diskotékám pro mládež, v neděli pak bude podzemí kostela využíváno na akce občanského sdružení Altus, které má již připravenou hru pro mládež Boj ninjů o Boží hrob.

Jiří Kadeřávek, který byl pověřen provozováním Muzea barokních soch, uvedl, že se sice trochu těšil, že město Chrudim bude představovat občanům a turistům z celého světa unikáty ze slavných dob našeho města, ale současnou realitu a přání nadřízených je nutné respektovat.

Náš redaktor při odchodu z bujaré akce zaznamenal místního faráře, který právě procházel okolo budovy kostela. Z oken bývalého svatostánku se právě linul zvuk cinkání sklenic a jódlování s výkřiky "Prosit a Na zdraví" a zděšený služebník boží, šeptající slova Apage satanas se jenom křižoval a rychle spěchal pryč.

Ještě z dálky ale slyšel píseň Pepíčku začni, mé srdce lační, která zněla večerem z kostela sv. Josefa.

Dodejme, že restaurace v bývalém barokním kostele dostala jméno U Pepy a jídelní lístek si můžete přečíst na serveru Chrudimka.cz.
Redakce k tomu už jenom připomíná, že je dnes 1. duben a přála by si, aby naši čtenáři brali tuto zprávu jako Apríl.

Není to tak dlouho, co jsme psali o černém výlepu, který zaplavuje město, nebo o vznikající skládce jen pár kroků od chlouby zdravé Chrudimě Klášterních zahrad. A přesto nacházíme přímo v srdci města daleko horší věci, než je polepená trafoskříňka před domem, či dopravní značka na Žižkově náměstí.

V samotném centru, na Resselově náměstí, najde pozorný divák hned několik, bezohledně umístěných ne plakátů, ale přímo bilboardů.

[[img:chrn_fullwidth:619:Co na tom, že aktuálnost plakátu je pár týdnů? Fasáda je zničena nastřílenými hřeby na dlouho.]]

Jak dokazují naše fotografie, řádění neznámého kulturního barbara neunikl ani dům, jehož barokní proporce by vybízely spíše k opečovávání a pýše majitele. Ne hyzdění a hřebům natlučeným přímo do omítky, jejíž životnost se počítá na pět desetiletí.

[[img:chrn_fullwidth:617:Pan Slejška by se asi divil, co se stalo z jeho vyhlášené restaurace.]]
Hned vedle známá chrudimská restaurace, kterou zvláště v poledne mnozí navštěvují k doplnění energie při obědu. Krásný, starobylý dům. Jak praví web tohoto pohostinského zařízení "28. září 1910 byla c. k. okresním hejtmanstvím v Chrudimi panu Antonínu Slejškovi udělena koncese na provozování hostinské a výčepnické činnosti v domě č.p. 6 na Resselově náměstí." Ale stejně, jako jeho soused, i zde najdeme v prvním patře přímo monstrózní bilboard nabízející nějakou malichernou slevu. Malichernou v porovnání s hodnotou, která byla zaplacena na kráse domu, jejž hyzdí, hodnotou celého Resselova náměstí, které se postupně stává čínskou čtvrtí s pestrobarevnými poutači.

Kdysi dávno iniciovala Rada města vyhlášku, která takovéto akce zakazuje. Ale i kdyby neexistovala vyhláška, stále máme památkový zákon, jenž na tyto situace pamatuje a počítá i s příslušnou penalizací kulturním pohanům.

Chrudimský památkář - pracovník Úseku památkové péče při městě Chrudim ing. Slavomír Kudláček nám k celé věci sdělil "Není to poprvé, co se musíme zabývat necitlivým zásahem do městské památkové zóny. V posuzování každého případu se řídíme památkovým zákonem, který nám umožňuje řešit vše buď domluvou, nebo zahájit správní řízení s majitele nemovitosti. Většinu případů se podaří vyřešit právě domluvou a pokuta, kterou by majitel mohl dostat až ve výši dvou miliónů - to už by se ale muselo jednat o opravdu významný zásah, nemusí být udělena." 

Příloha: 

Obecně závazná vyhláška města Chrudim č. 6/2005

Výkladní skříně jsou bezeslovným sdělením zákazníkům o tom, co prodávám, v jaké kvalitě a výběru, a hlavně za jakou cenu. Z výlohy rychle kolemjdoucí odhadne přítomnost požadovaného produktu. V neposlední řadě ale také jak si zákazníka vážím, já obchodník, předkládám-li to nejlepší, aby se mi podařilo svého zákazníka získat.

Vše, co nás obklopuje, určuje vyspělost a kulturnost společnosti. Množství užitého umění na obalech zboží každodenní potřeby nedokážeme ovlivnit, a proto se vzdáváme řešení vkusu. Nemáme jinou volbu. Pro naše děti se nekultivovanost stane nedílnou realitou jejich pohledu na prostředí bez snahy o změnu.  

Obecné vyjádření o vkusu společnosti máme prakticky každý den před sebou. Přesvědčí nás o tom řada výkladních skříní ve městě, které s vytříbeným vkusem či nevkusem hledají svého zákazníka. Většinou postrádají dotek ruky aranžéra, ale na druhé straně jsou projevem lidové tvořivosti a svého zájmu se dočkají. Jsou vizitkou podnikavě tvořivého prodejce, který o svém zákazníkovi zcela určitě přemýšlí.

[[img:chrn_fullwidth:609:Obchod s bytovým textilem na Široké ulici]]

[[img:chrn_fullwidth:611:Je vidět, že majitel investuje do služeb aranžéra]]

[[img:chrn_fullwidth:612:Že by výloha nepřitáhla pozornost zákazníků?]]

Jiné výlohy nabízejí kritický nedostatek zboží, totální nezájem majitele a pravděpodobný zánik obchodu i prodejce.

[[img:chrn_fullwidth:607:Obchod s ovocem a zeleninou v ulici Čs. partyzánů]]

[[img:chrn_fullwidth:610:Místo ovoce a zeleniny dvě smutné kytičky]]

[[img:chrn_fullwidth:608:Vypadá to, že obrazy jdou v prodejně na odbyt lépe]]

Najdou se i ukázky jakéhosi "abstraktního umění“, ve stylu něco tam pohodím, pověsím, postavím.

Specifičnost provinčního Česka se ukazuje v oblíbené a nakažlivé kategorii popisu výkladních skříní barevně výrazným písmem trčícím na skle do prvního deště. Jasně, hustě, barevně a nevkusně!
Je na nás, abychom si vybrali obchod s  výkladní skříní, která říká "přijďte pobejt…“

Jel jsem od kruháku u Lidlu ve středu a všiml si zřetelného nápisu: "Nahoře měří policie!" Automaticky jsem proto sešlápl brzdu a přestože se tudy jede do prudkého kopce a měl jsem auto opravdu naložené, jel jsem poctivě padesátkou. Městský okruh je totiž jinak zralý na sedmdesátku, jak je to obvyklé jinde.

Asi proto si ho oblíbila k měření rychlosti policie, ať už městská nebo státní, protože se tu dají snadno "vydělat" peníze na pokutách. Vím, o čem píšu, u dopravní policie jsem kdysi pár let pracoval a o takových místech, která tvoří doslova zlatý důl, se moc dobře ví. A jak se říká: "Každá kačka dobrá." Uvedená část městského komunikačního okruhu je toho názorným příkladem.

Škoda jen, že se nikdo nezamyslel nad celým městským okruhem a jeho dopravním řešením, které je víc než sporné a v některých místech i životu nebezpečné. V nejprudším úseku, kde se dá jet klidně sedmdesátkou, je padesátka, a auta tu pak nadměrně kouří, protože spalují palivo, víc než je zdrávo. Asi jako v Palackého ulici, kvůli které Chrudim bojuje za obchvat.

Stačilo by přitom pod viaduktem rychlost viditelně snížit na padesátku a zajímat se o návaznost na dalších křižovatkách, například s Topolského ulicí, kde se zbytečně čeká na červenou, když to není třeba, a zejména pak na odbočce k Albertu, kde je časový spínač už několik let natolik lajdácky naprogramován, že tu co chvíli hrozí kolize mezi auty jedoucími po hlavní silnici a vyjíždějícími z vedlejší na hlavní.

Proto jsem se pousmál nad "lidovou tvořivostí" svých spoluobčanů, kteří neupozorňují jen na muže v uniformách, kteří musí plnit rozkazy a respektovat určená pravidla, ale upozorňují především na absurdnost některých dopravních příkazů ve městě.

Mimochodem - ve čtvrtek jsem tudy jel znovu a policejní akce byla v plném proudu. Papírový nápis u kruháku mezitím ale stačil ušetřit některým řidičům pěkných pár stovek v kapse...

[[img:chrn_fullwidth:560:Při výjezdu z kruhové křižovatky u Lidlu ve směru k hasičárně někdo nainstaloval na dopravní značku nápis "Nahoře měří policie!". Za několik dní stačil už některým motoristům ušetřit pěkné peníze.  Foto: Chrudimské noviny]]

[[img:chrn_fullwidth:561:V tomto úseku, tj. za přechodem pro chodce a odbočkou k Blehovsku, by se dalo jet klidně sedmdesátkou. Není tu už žádný přechod pro chodce ani odbočka, pouze táhlé stoupání.  Foto: Chrudimské noviny]]

Chrudimské zastupitelstvo neschválilo před týdnem připojení města k programu, který by podpořil tzv. fair trade. Místní Svobodní (členové a příznivci politické strany Strana svobodných občanů - SSO) slaví své malé vítězství, ale o co ve skutečnosti jde?

Podle Tomáše Bílého, vedoucího Programu fair trade, se jedná o přístup, který odstraňuje dětskou a otrockou práci, zlepšuje životní prostředí v rozvojových zemích a dává příležitost uživit se vlastní prací za důstojných podmínek.

To znamená, že zásadní jsou také bezpečné a důstojné pracovní podmínky. Fair trade vlastně probíhá na základě jasně stanovených pravidel mezi výrobci a prvotními obchodníky, kteří s nimi obchodují.

V některých školách, které se rozhodly fair trade podpořit, vybudovali třeba obchůdky, kde si děti i rodiče mohou koupit výrobky, které vznikly právě na principu spravedlivého obchodu.

Fair trade výrobky se dají koupit v různých obchodech, supermarketech. Stačí jen mít otevřené oči a hledat.

Otázkou ovšem zůstává, jak se na tento způsob podpory producentů z třetího světa budou dívat naši tuzemští zemědělci? I v jejich případě totiž mnohdy jde o ne zcela spravedlivý přístup nadnárodních obchodních řetězců, které nutí dodavatele k často nepřijatelným podmínkám (zpětný odběr neprodaného zboží, dodávka zboží až do regálu, zpožděné platby za zboží atd.).

Stále by totiž mělo platit rčení, že košile je bližší, než kabát.

Nové téma, které hýbe v současnosti médii - drahá vejce, vyprovokovala různé reakce obyvatelstva. Mírná hysterie, se kterou televizní stanice a další informují o zdražení vajec o dvě až tři koruny za kus jako o tragédii, lidé přebírají neméně tragicky.

Kolik vajec spotřebuje jedna osoba v průměru za měsíc? Odhadem pět až deset kusů, to znamená rozdíl o 30 Kč oproti stavu před málo týdny. Kolik peněz navíc zaplatíme například v důsledku zdražení pohonných hmot? Přibližně o 500 až dva tisíce měsíčně. Spotřeba paliv kvůli tomu však nijak dramaticky neklesá.

Na druhou stranu se reakce některých podnikavějších obyvatel na drahá vejce obrátila tím nejlepším směrem. Mnozí lidé se totiž rozhodli pro vlastní chov slepic, jak tomu napovídají informace o frontách při prodeji slepic. Ty mnohdy čítají až několik desítek metrů.

Takto si lidé sami vyrobí vejce v bio kvalitě, za která by jinak zaplatili 10 Kč za kus. Pokud si pořídí například 10 nosnic, mohou přebývající vejce prodat těm, kteří slepice nemají kde chovat, a tím vydělat na náklady spojené s chovem.

Zdražení vajec tedy paradoxně napomohlo výrobě kvalitnějšího produktu. Možná tak nastartovalo pozvolný návrat k přirozeným zdrojům potravy, jak tomu bylo v době, kdy se na vejce, maso a další základní produkty, ač nevalné kvality, stály fronty. Pokud by to takto šlo dál, možná se počet supermarketů opět sníží alespoň na evropský průměr.