Nedávno jsme s kamarádem probírali, jak si často nevšímáme drobných věcí kolem sebe. Žijeme ve stále větším chvatu. Téměř všichni se vymlouvají na nedostatek času a nestíhají spousty věcí, které mají před sebou. Samozřejmě jsme to pořádně neprobrali. Není čas.

Shodujeme se ale na jedné věci. Chrudim má schodišť jako málokteré město. Kdo z nás denně nepřekročí několik schodů, aniž si to uvědomil? Všimneme si jich většinou až ve stáří, jak se teď říká - v seniorském věku. To se už většinou stoupá těžce.

[[img:chrn_fullwidth:12961:Schody, samé schody. Kolik jich v Chrudimi asi je?  Foto: Chrudimské noviny]]

Schody nás provázejí životem od jeho začátku do jeho konce. Schody vedou nahoru, ale i dolů. Někdo po nich stoupá k Bohu, někdo sestupuje blíže ďáblu. Někdo stoupá stupínek po stupínku ve své kariéře, jiný je bere po dvou. O to rychleji se po nich padá zpět, což někdy dost bolí. Zvláště když je někdo někomu namydlí. Po schodech přinášeli dítka ke křtu. Po schodech se vynáší rakev nohama napřed. V současnosti je však církevní obřad spíše výjimkou. To platí i o dětech, které rodiče nechají pokřtít.

Schodiště jsou venkovní, ale i uvnitř budov. Jsou z různých materiálů. Ta kamenná patří k nejstarším a také většinou i nejhezčím. Nejstarší jsou často hodně prošlapaná, ale to jim neubírá na kráse. Spíše naopak. Nádherná jsou schodiště dřevěná, ale i hrubě opracované schody do podkroví mají své kouzlo. V poslední době nahrazuje kámen beton a dřevo kov. Jsou točitá industriální schodiště, ale i krásné točité shody, na kterých je vidět mistrovská kovářská práce. Dokonce jsou i schody pohyblivé, dříve vyráběné v chrudimské Transportě.

Zkusme se příště u některých schodů a schodišť v našem městě na chviličku zastavit ...

[[gal:12978]]

Rekordní čtenost a stovky diskusních příspěvků. To je výsledek aprílového článku o uprchlících ve městě.

Zdaleka jsem nečetl všechny reakce. Důvodem není ani tak nedostatek času, jako spíše pud sebezáchovy. Nestojím o to být terčem pseudonymních hulvátů, kteří nemají dost odvahy na to říci svůj názor buď osobně, nebo alespoň pod svým jménem. Čest několika výjimkám. Mnozí z nich, ne však všichni, ventilují svou frustraci ze společnosti a jejího vývoje právě prostřednictvím diskusních příspěvků tam i onde a tímto způsobem své nitro očišťují. Jako když se vyváží žumpa. Nemám jim to za zlé. V normální době by stáli v ulici co součást mnohatisícového davu řvoucích anonymů, lynčovali, věšeli, pálili. Dnes se ulicemi stal virtuální svět a jeho (a)sociální sítě. Pokrok nezastavíš. A přitom první a jedinou příčinou je strach. Strach z toho, že pokud by šlo do tuhého, nebude je mít kdo ochránit. 

Byl jsem prý obviněn ze „sluníčkářství“ a ochoty přijímat migranty. Nic není tak daleko pravdě. Osobně jsem zásadně proti přijímání uprchlíků a to především těch islámských. Jsem proti dekonstrukci režimu prezidenta Asada, proti vývozu demokracie. Zastávám teorii, že lidem se má pomáhat tam, kde je problém a ne si problémy importovat do liberalizované Evropy, která má i bez tisíců uprchlíků dost práce sama se sebou. Co v této otázce činí, nebo doporučuje Svatý otec, je jen a pouze jeho osobním názorem. Na okraj snad mohu dodat, že si nevzpomínám na jediný jeho krok, jenž za svůj pontifikát učinil a já s ním souhlasil. Nacházíme se totiž na opačných stranách názorového spektra. Já tradicionalista, papež liberál.

Problém aprílového článku podle mého vystihuje fakt, že většina čtenářů jen nerada přiznává naivitu a ochotu věřit všemu, co se v novinách píše. Neověřuje si informace. Přijímá, přijímá, přijímá a na základě těchto informací následně rozvíjí teorie, které se často míjejí s realitou. Podporuje tak nevědomky tvorbu stáda, jež nejrůznějším koblihářům a mladým socialistickým demagogům vyhovuje nejvíce. Neptá se, nastaví maximálně ruku pro dávku ze státního cecíku.

Drazí čtenáři Chrudimských novin, mějme nadhled, užívejme rozum a především – neztrácejme humor. Ne nadarmo nás kdysi jistý pán označil za „smějící se bestie“.  

Jsou svátky a významné dny, o nichž mnozí ani nevědí. Mezi ně patří i Den učitelů. Oslava práce pedagogů sice celosvětově připadá na 5. října, kdy v roce 1994 UNESCO zavedlo Mezinárodní den učitelů, ale v České republice se tradičně tento svátek slaví 28. března, tedy v den výročí narození Jana Ámose Komenského.

Jediné, co tyto dva dny dává více do povědomí veřejnosti, je vyhlášení ankety Zlatý Ámos. Na Mezinárodní den učitelů 5. října mají žáci základních a středních škol možnost navrhovat své oblíbené učitele a anketa se vyhlašuje právě 28. března, na Den učitelů. Tradice spojená se jménem Jana Ámose Komenského je natolik silná, že datum jeho narození je u nás stále považováno za Den učitelů.

Uznání náročné práce učitele by zasluhovalo však daleko větší pozornosti. Dosáhnout toho, aby učitelé byly osoby vážené a uznávané, nezaručí status chráněné osoby ani žádná jiná nařízení. Bohužel společnost si učitelů obecně příliš neváží, přestože jejich práce není vůbec jednoduchá. Pedagog se významným způsobem podílí na vzdělání a výchově našich dalších generací, takže uznání by bylo jistě na místě.

Jenom si spočítejte, kolik času pedagog tráví se školními dětmi a kolik času s nimi tráví jejich rodiče? Mnohdy učitelovo poslání není patřičně respektováno, přemíra zákonů, vyhlášek a omezení brání dát do výchovy svou individualitu. Samozřejmě existují dobří i špatní učitelé, tuto zkušenost zažije každý. Dobrého kantora doceníme až s přibývajícími lety, a většinou patřil k těm obávaným a možná neoblíbeným.

Brát za samozřejmost to, že Den učitelů je významný den, by bylo to nejmenší, co by se dalo udělat pro zlepšení postavení pedagogů v naší společnosti.

Velikonoce jsou za dveřmi, přestože se obyvatele většiny měst, Chrudim nevyjímaje, snaží provozovatelé supermarketů přesvědčit, že jsou dávno tu. Nejsou. Mystérium Velké noci teprve čeká na své odhalení a před moderního člověka klade něco, co mu bytostně chybí – naději.

Pro velkou část nevěřící společnosti je nesmírně obtížné důvěřovat a doufat. Svět se zdá být stále temnější a jistoty berou s každou další zajisté „výhodnou“ půjčkou za své. Do společnosti, jež si zakládá na poměřování úspěchu ziskem a vším, co lze označit za materiální, přichází Muž bolesti. Zdánlivě prohrávající svůj boj se světskou mocí a odevzdávající život do rukou těch, kdo v něj nevěří a věřit nebudou.

Už od svého narození v chlévě před 33 lety položil před tehdejší i dnešní lidstvo neřešitelné dilema. Jak může toto nejprve bezmocné dítě a později odevzdaný trpitel kohokoliv zachránit? Židé před dvěma tisícovkami let očekávali vojevůdce, který vypráská nenáviděné Římany z Judeje. Dostali však rabiho, jenž učil pravý opak militantních myšlenek utiskovaného národa. Jednoznačné zklamání. A to tak velké, že i sami učedníci a apoštolé se od svého mistra odvrátili a první papež ho dokonce třikrát zapřel. Výjimku tvoří samozřejmě svatý Jan, který jediný našel odvahu a podpíral trpící Kristovu matku pod křížem. Jaká je bolest maminky, jež musí pochovat své mrtvé dítě? Kdo ji pochopí v době, kdy matky dobrovolně zabíjejí své děti, nenarozené děti při potratech?

Jakého spasitele očekáváme dnes? Chceme vůbec spasit, nebo vyznáváme oblíbené „carpe diem“, po nás potopa? Stačí se rozhlédnout po svém nejbližším okolí a je jasné, kam lidé směřují a co od dnešních vůdců očekávají. Přijmout/odmítat, přikazovat/nenutit, ano/ne, pravda/lež, peníze/chudoba. Společnost se nikdy většinově neshodne na tom, co je dobré a co nikoliv. Protože masa lidí je snadno manipulovatelná. A ne jen koblihami a sliby. Stačí být ve vhodný čas na vhodném místě a popularita je zajištěna.

I do našeho světa, jenž dávno zapomněl, z jakých pramenů krvácejícího Spasitele čerpali jeho předkové, přichází umučený Bůh. Možná se nám jeho kříž zdá vzdálený a v podstatě i zbytečný. Máme blahobyt, košíky přetékají jídlem a zbytečnostmi, vlastníme auta, tablety a názory. Jsme individualisté, jimž nikdo do života kecat nemá. Běda, jak se o to pokusí!

Velikonoční Kristus nám do života nemluví. Tiše stojí a korunován hložím trpělivě vyslechne Pilátovo „Ecce, homo“ - „Hle, člověk“, muž bolesti. Velikonoční Kristus, obětovaný beránek hovoří svými skutky. Bere svůj kříž, přestože zná svou nevinu. Kdo z nás by tak ochotně přijal nespravedlivý trest a dokonce smrt? Nechává se zabít, přestože by stačilo jedno jeho slovo a celý svět i se svým utrpením by přestal existovat. Jako lusknutí prsty.

Smrtí na kříži jeho pouť zdaleka nekončí a právě o tom jsou Velikonoce, největší křesťanské svátky. Po uložení do hrobu přichází slavné vzkříšení těla Syna Božího. A v něm je prazáklad vší naděje. Smrtí nic nekončí. Naopak. Začíná jí to nejkrásnější, nebo také nejpříšernější. Záleží na nás, jakou cestu si zvolíme. Zda cestu falešných mesiášů, kteří hovoří tak, jak naše změkčilé ego vyžaduje, nebo tu cestu trpícího a přece triumfujícího Krista, jehož řeč je někdy tvrdá, jindy pohladí. Volba je na nás.  

Doba, kdy zima odhaluje a jarní tráva ještě nestačí skrýt, množství odpadků, je zároveň časem, kdy nastává povinnost zaplatit poplatky za komunální odpad. Podle množství článků a diskuzí na toto téma je zřejmé, že se mnoho lidí zamýšlí nad hospodařením a zpracováním druhotných surovin právě při pohledu na složenku. Dovídáme se sice z výročních zpráv, kolik bylo recyklováno, kolik stromů jsme zachránili, ale odpadky jsou všude, stromy mizí a poplatky se nesnižují.

Podél cest, v příkopech, v lesních zákoutích se tvoří černé skládky, ulice jsou plné nedopalků a žvýkaček! Stav, nad kterým rozumný člověk kroutí hlavou: "Tak já si zaplatím odvoz komunálního odpadu, ale raději autem dovezu odpadky někam do přírody, aby město zaplatilo z mých dalších peněz odvoz ještě několikrát. Tak to už nespočítám, kolik jsem za to vlastně zaplatila."

Majitelé odhozených věcí by měli vědět, že čím víc se vynaloží na úklid jejich nepořádku, tím méně je bude město financovat. S podporou EU jsou u Vlčnova vybudované polní cesty, skládka v jejich okolí působí jako výsměch a pohrdání.  Foto: Chrudimské noviny

Vzhledem k tomu, že například černou skládku u Vlčnova dlouhodobě nikdo nelikviduje a nekontroluje, odpad se zde hromadí a místo přímo láká k dalšímu skladování. Přitom už v loňském roce byla příslušná instituce oslovena, ovšem bez odezvy. V poslední době se však objevila několikrát zmínka o kontrole popelnic. Volně přístupné popelnice často suplují chybějící pouliční odpadkový koš, tak koho bychom kontrolovali? Možná by bylo smysluplné dohledat, kdo popelnici má, a kdo ne. Nebo zda všichni platí složenku. Když nemají schránku, tak jak se jim doručí? Když nemají příjem, tak platí kdo? Že rodiče, chápu. Ptala jsem se i u bezdomovců, ale odpověď bych se zde musela vytečkovat, takže jestli složenku platí, se zkrátka nedozvíte. 

Naopak uklizená veřejná prostranství, čisté ulice, sídliště, trávníky a příjemné relaxační zóny by mohly pozitivně ovlivnit diskuzi nad placením poplatků, staly by se pochopitelnou samozřejmostí. Proč se ale setkáváme s místy, kde sice pracovníci úklidu zasahují docela pravidelně, ale stopy neukázněných spoluobčanů i po opakovaném "úklidu" dlouhodobě místo značkují.

V parku Střelnice se uklízí nejčastěji altánek, mezi jeho návštěvniky patří i mládež, ale i ta si zvyká házet odpadky pod sebe. Co se v mládí naučíš, těžko tě bude někdo odnaučovat!  Foto: Chrudimské noviny

[[img:chrn_fullwidth:12734:I po návštěvě Technických služeb Chrudim zustávají odpadky na svých místech.  Foto: Chrudimské noviny]]

Kontejnerů přibývá, často na frekventovaných místech chybí odpadkové koše. Na celý park Střelnice a jeho okolí je například jeden odpadkový koš, podél řeky nic, není tedy divu, že spousta petlahví, plechovek, přikrývek a oděvů, sem tam třeba i dětský kočárek, končí v nikdy neposekaných březích Chrudimky nebo přímo v řece. A mnohdy by přitom jednoduché řešení a důslednost motivovaly k větší všímavosti k životnímu prostředí.

Černá díra na peníze nebo geniální nápad? Každopádně přišel doposud na 91 milionů, z toho 34 milionů korun uhradila Evropská unie, zbytek muselo zacálovat město. Podle názoru některých trochu drahý špás, který provázejí spíše rozpaky než nadšení a davy návštěvníků. Řeč je o Muzeu barokních soch. Debatu na tohle téma nyní rozproudila investice města ve výši 880 tisíc korun do restaurování barokního oltáře v majetku římsko-katolické farnosti v Běstvině, který se má stát na oplátku dočasným exponátem chrudimského muzea. Potom bude znovu vrácen jeho majiteli. Pro kritiky o argument navíc, že má jít o špatný projekt, který toho městu více bere, než přináší, zvláště, když se na provoz muzea každoročně doplácí z městské kasy. Prý až dva a půl milionu korun ročně.

[[img:chrn_fullwidth:760:Takřka sto milionů je pryč a výsledek víc než rozpačitý.  Foto: Chrudimské noviny]]

Na první pohled tedy jasná čísla. Avšak ani kritici nejsou v názoru na Muzeum barokních soch jednotní. Ti nejradikálnější by muzeum po čase vázaném na unijní dotaci nejraději hned uzavřeli a proměnili v něco jiného. Umírněnější politici, přestože jsou v opozici, chtějí pak problém řešit s chladnou hlavou a nabádají vedení města, když už to neprovedlo hned na začátku, aby se pokusilo zajistit slibovanou a nikdy nerealizovanou samofinancovatelnost muzea prostřednictvím státních, nikoli jen krajských dotací, které v podstatě nic neřeší a jen zmírňují finanční prodělek muzea a potažmo i města. Radnice teď pod palbou této kritiky slibuje, že se o něco takového pokusí. Podle všeho je na čase, pokud se má idea Muzea barokních soch zachránit a Chrudim nebude muset odepsat desítky promarněných milionů.

Do třetice je ale třeba ještě zmínit, že muzeum od začátku trpělo svou nekoncepčností a nedotažením celého záměru. Prakticky hned po otevření tu fungovalo všeobecně neoblíbené městské kino, konaly se tady besedy a akce nejrůznějšího charakteru - od Zdravého města, přes Agendu 21, až po ochránce přírody, korunu všemu pak nasadila vinařská pijatika pod záštitou vedení města. Tedy všechno možné (takový regionální pel mel), jen ne nadregionální baroko. To bylo první, co muzeu uškodilo. Dalším mínusem bylo nedotažení celé koncepce. Dodnes tu nefunguje kamenosochařská dílna, které měla a mohla s výraznou pomocí dotací restaurovat zapůjčené exponáty a zvýšit atraktivitu muzea pro návštěvníky. Do současnosti tu rovněž nefunguje badatelna pro zájemce a studenty, která měla v konceptu také svoje místo. A přirozeně restaurace, která zde bude moci fungovat až po lhůtě, kterou stanovila EU jako podmínku pro přidělení unijní dotace. A konečně i Klášterní zahrady v sousedství vypadají a fungují teď jinak, než v navrženém projektu. Pokud si tedy představíte mozaiku, z níž vytáhnete jeden kamínek, nastane dominový efekt a celý obraz se rozpadne.

[[img:chrn_fullwidth:5239:3D scaner kamenické školy v Hořicích může zpřístupnit expozici muzea zrakově postiženým.  Foto: Chrudimské noviny]]

A přesně tohle nastalo v Muzeu barokních soch, které svým záměrem do centra historického města rozhodně patří. Otázkou ale je, zda bude existovat vůle k tomu naplnit záměr autora projektu a pokusit se dotáhnout vše, co kdysi navrhl, nechal namalovat a konečně i postavit. Další možností je nechat muzeum ještě nějaký čas přežívat v takové podobě, v jaké se nachází nyní a křičet pokaždé, když se bude obměňovat jeho expozice, což je vždy spojeno s nemalými výdaji jako v případě běstvinského oltáře. Pokud to už ale takhle zůstane, pak se obávám, že se v budoucnu město vydá nakonec po třetí cestě a pod tíhou neúprosných čísel a narůstajících dluhů celý projekt odpíská. Další otázkou pak je, komu budou chybějící miliony připsány na vrub. U tak velkého průšvihu (prodělku) bývá totiž viník vždy označen a zloděj volá: "Chyťte zloděje!" Inu, možná se máme ještě v našem malém městě na co těšit.

Znáte podivně vypadající parčík před Mateřskou školou v ulici Svatopluka Čecha? Tak právě tento park - nepark přímo řídil vznik radniční koalice po volbách v roce 2014. Že je to nesmysl? Posuďte sami... Tento parčík není ničím jiným než zakódovaným poselstvím pro starostu Řezníčka. Není náhoda, že starosta bydlí nedaleko odsud. Musel by být slepý, aby tento jemu adresovaný vzkaz přehlédl. Parčík vznikl přesně podle známého receptu, který po celém světě používají zpravodajské a tajné služby. Ten recept zní - když chceš před lidmi něco skrýt, strč jim to rovnou pod nos.

Takže jaké instrukce dostal minulý a zároveň současný starosta prostřednictvím tohoto parčíku? Je potřeba se podívat na to, co se v parčíku nachází. V trávníku jsou vydlážděné tři obrovské listy a kolem čtyři lavice. Co vás většinou napadne, když uvidíte na zemi hodně listí? Že by listopad? Dobrá. Máme na zemi tři velké listy. Takže máme datum 3. listopadu. A jakou roli ve vzkazu hrají  lavice? Věřím, že zbytek si už rozluštíte sami... Cože? Ještě to nemáte? No, nevadí. Alespoň teď víme, kteří hlupáci umožňují svým hlasem ve volbách různým oligarchům řídit tento stát.

Tak vám to tedy prozradím. Musíte si jenom hrát se slovy a odpověď přijde sama. Kolem jsou čtyři lavice... kolem čtyři lavice... čtyři kolem lavice... To je přece čtyřkoalice!!! Víme, že povolební vyjednávání probíhala téměř tři měsíce. Bylo to však pouhé divadélko pro ostatní strany, aby měly pocit, že jsou rovnocennými partnery a že se s nimi vážně vyjednává. Řezníček dostal jasný pokyn - 3. listopadu uzavřít čtyřkoalici. Ještě dříve, než byl opětovně zvolen starostou, bylo už na radnici vše dohodnuto. A jak věděl,  koho nemá v žádném případě do čtyřkoalice brát? Jste vážně slepí? Co stojí hned vedle parčíku? Tři kontejnery na odpad, že? Podstatné je, že stojí mimo lavičky na asfaltu. Stojí hned vedle, ale mimo čtyřkoalici, kterou uzavírá plocha trávníku. A kontejnery nařizují, kdo nesmí do čtyřkoalice. Starostovi přímo říkají: pozor na SKLO, PAPÍR a na PLASTY. Tak co, už to máte rozkódované? Ach jo...

Starosta si nesmí připustit k tělu kontejner na SKLO, což jsou Svobodní (Káles a Lichtenberg z Opozice). Dále bacha - mimo hru musí zůstat taky kontejner na PAPÍR, tedy Pilný z Ano a PIRáti. Piráti by totiž všechno chtěli natáčet a přenášet online a Pilnému z úst až příliš okatě odkapává "jáužchcibýttakystarostou". Zdá se, že do vzkazu nám zdánlivě nezapadá žlutý kontejner na PLASTY. Je tam proto, aby zmátl jedince, kteří se při luštění vzkazu dostali až sem. Všichni víme, co znamená žlutá barva na semaforu - připrav se! Připrav se na PLASTY. Blbost? Ale kdepak. Víme, že varování před Svobodnými už zaznělo, takže písmeno "S" si můžeme vyškrtnout, a máme tu varování: připrav se na PLATY!!

No, co se dá dělat. Starosta se musí připravit na to, že na plat paní Trunečkové se již brzy bude zase někdo ptát. Chtěl bych poznat člověka, který tento parčík navrhnul. Ten totiž ví hodně o zákulisí chrudimské politiky. A teď mě klidně zavřete do blázince :-).

Zbyněk Kotúč

Chvíli jsem nad tímto tématem váhal, ale nakonec jsem usoudil, že bych si nemohl vážit sám sebe, kdybych se k němu přeci jen nevyjádřil. Jde o těžkou dopravní nehodu mezi Chrudimí a Vlčnovem, při níž otočila svoje auto na střechu dcera ředitele Technických služeb Chrudim Zdeňka Koláře, Eva. Šlo přitom přímo o pikantní historku, na které si musí smlsnout každý novinář. Eva totiž bourala takřka na tom samém místě jako před časem její otec a také jako on pod vlivem alkoholu. Rovněž ona skončila během havárie s autem na střeše a přivodila si těžké zranění jako pan Zdeněk. To se nedá jinak ani oddiskutovat.

Existují ale i jisté společenské mantinely, které by člověk neměl překračovat a pouštět se do unáhlených soudů. Zvláště, jde-li o tak citlivé téma, jako jsou vztahy v rodině. Tady konkrétně mám na mysli rodinu Kolářových a kdo jaký má, anebo měl na koho v této rodině výchovný vliv. Ať chceme nebo ne, vždy se v takových případech dopouštíme subjektivního hodnocení, tzn., že nejsme objektivní. To je další neoddiskutovatelný fakt, který nelze pominout, protože si musíme být dobře vědomi toho, že tomu druhému tím ubližujeme. Stačí si jen okem letmo přelétnout délku odpovědi Zdeňka Koláře pod jedním z příspěvků, jakou bolest asi prožíval, když jej o sobě a své rodině četl. Kdo má v sobě alespoň špetku člověčenství, dokáže se do pocitů Zdeňka Koláře nacítit a zeptat se sám sebe, jak bych se asi chovál já, kdyby někdo o mně a mé rodině napsal něco takového, ač u nás nikdy nebyl alespoň jednou na návštěvě, nebo mě jako člověka nezná a nezná ani ostatní členy rodiny. Jen z doslechu.

[[img:chrn_fullwidth:6112:Opilý Zdeněk Kolář zničil nad Vlčnovem dopravní značku a mostek. Vše ale nechal opravit na své náklady.  Foto: Chrudimské noviny]]

Ještě než se dopravní nehoda Evy Kolářové stala, snažil jsem se o řediteli Technických služeb sehnat více informací, než jsem měl doposud k dispozici. Jsem takto zvyklý v této branži pracovat už více než 25 let. A ejhle! On to není jen "zelený kornout z odmašťovny", kterého měla dosadit do čela městské firmy protekce, ale především rázný a rozhodný chlapík, jenž dokáže postavit do latě mizerně placené podřízené a je schopen je přesvědčit, že se i za těchto neatraktivních podmínek dá v rámci možností dobře pracovat. A přiznejme si, kdo z nás je toho schopen? A přesně tohle na Zdeňku Kolářovi oceňují jak jeho blízcí spolupracovníci, tak i odpůrci politiky současné radniční koalice, kteří jsou do problematiky chodu Technických služeb Chrudim zasvěceni. Tohle vše tedy vyžaduje od člověka značné úsilí a umění adaptovat se do nového prostředí. To se Zdeňku Kolářovi povedlo jen na půl - po pracovní stránce, ale po té osobní selhal. Jako abstinent propadl totiž alkoholu a přestal ho časem zvládat.

První velké varování přišlo v prosinci 2013, kdy v zatáčce nad Vlčnovem v opilosti boural s autem a zlomil si obratel. Svoji vinu ale nepopíral a veřejně se k ní přihlásil (zachoval se tedy v přímém kontrastu s některými současnými politiky, kteří svou opilost zapírají do posledního dechu). To mu budiž ke cti stejně jako jeho dřívější působení v elitním praporu České armády a pozdější rozhodnutí podstoupit dobrovolně protialkoholní léčení. Kdo nepřizná, že to bylo z jeho strany chlapské, tak je sám baba :-). A že odešel od soudu jen s vysokým peněžitým trestem a zákazem řízení? Kdo jen trochu zná justiční prostředí, tak ví, že se před vynesením každého rozsudku zohledňuje i dosavadní bezúhonnost souzeného člověka a jeho pověst. A ta byla do té doby u Zdeňka Koláře víc než příkladná. Nešlo tedy o žádné překvapení.

[[img:chrn_fullwidth:12640:Stejné místo, stejná příčina.  Foto: Jindřich Balous]]

A konečně, máme tu neděli 21. února 2016, kdy před půl devátou ráno havarovala na takřka stejném místě a za stejných okolností Kolářova dcera Eva, mimo jiné už hezkou řádku let dospělá žena. Nikoli tedy dítě podléhající rodičovské výchově. Člověku se po zjištění, co se vlastně stalo, chtělo nejprve říct: "Ironie osudu." Potom si zároveň uvědomil, jaká štvanice vůči Kolářovým nastane. A ona opravdu nastala a trestala rodinu na tom nejcitlivějším místě. Ano, Eva udělala hloupou chybu. Vypila toho víc, než je zdrávo a sedla za volant auta. Osud jí za to vytrestal. Média však nemohou nahrazovat osud, kárat, moralizovat a lézt lidem do soukromí. Mohou jen komentovat děj, případně upozorňovat na možná nebezpečí, která z takového neodpovědného jednání mohou hrozit ostatním. Nechme ale rodinu Kolářových na pokoji, jen ona sama se musí vypořádat s tím, co způsobila a jen ona sama z toho může pro sebe vyvodit nějaké závěry. Děkuji za tohle uvědomění s dovětkem: "Nečiň druhému to, co nechceš, aby činil on tobě." Uvidíte, že pokud se tím začneme konečně řídit, bude svět hned veselejší. A teď mě vy, anonymní břídilové, můžete začít kamenovat :-).

Nepřidám se k veřejnému lynči nešťastné dívky, která pod vlivem alkoholu otočila své auto na střechu u Vlčnova. Jde bez pochyby o čin zavrženíhodný, ale rád bych se na něj podíval spíše s odstupem a v souvislostech.

Všichni obyvatelé naší krásné Chrudimi dobře vědí, kdo se v této zatáčce vyboural před téměř třemi lety. Dobře také víme, že ředitel Technických služeb Chrudim Zdeněk Kolář, jemuž se podařilo na stejném místě otočit svůj vůz na střechu, podstoupil protialkoholní léčení. S jakým úspěchem? Těžko soudit, ale podle toho, jak inspiruje své potomky k požívání alkoholu, velký asi nebude.

Kde se v člověku, jenž by měl být spíše uctíván a měl se těšit všeobecné vážnosti, vezme sklon řešit své problémy „chlastem“? Pan Kolář byl vojákem. Dokonce vyšším důstojníkem, který velel místním červeným baretům a zúčastnil se mise v Afghánistánu. Jeho uniformu zdobí celá řada vyznamenání a podle všeho na něj mnoho bývalých podřízených s láskou vzpomíná. Ne, nebudu lynčovat ani armádu, která to v současné době také schytává ze všech stran. O zahraničních misích našich vojáků si sice myslím své, ale to zdaleka neznamená, že bych si nevážil jejich hrdinství. Ostatně, moji dva nejlepší přátelé jsou oba vojáci v záloze.

[[img:chrn_fullwidth:12640:Stejné místo, stejná příčina.  Foto: Jindřich Balous]]

Musí to být těžké. Vrátit se z vojny, když jsem vycvičen k přijímání a rozdávání rozkazů, naučili mne zabíjet a řešit krizové situace. Najednou však řeším pouze odpadkové koše a pytlíky na psí hovínka. Přestože se tomu bráním, začnu si ulehčovat vzpomínky na válečné běsnění a nudu civilního světa skleničkou, dvěma. Časem se to přehoupne a hladinku si udržuji pořád, svět se zdá být snesitelnější. Jednou se však stuha přetrhne a sednu se svou hladinou do auta, nevyberu zatáčku na cestě z domova a neštěstí je na světě. Od této chvíle se měla společnost zachovat zcela jinak, než se zachovala. Zaměstnavatel mne podrží, soudce mne podrží a já se po několika měsících směji z „odmašťovny“, jak jsem se všemi vyběhl. To všechno však nesledují jen čtenáři bažící po senzaci, ale, a to především, mé vlastní děti.

Nejsem zatím ženatý a nemám ani děti. Přesto mám za sebou přípravy na manželství, což je kurs, který by měl absolvovat každý katolík, který se chce oženit/vdát. Co si myslíš, moudrý čtenáři a chytrá čtenářko, že je považováno ve výchově za nejdůležitější? Ano, příklad rodičů. A to jak dobrý, tak špatný. Tatínek, který je denně pod vlivem a následně bez ztráty květinky vyvázne i od soudu, jenž ho měl právě kvůli dětem exemplárně potrestat, je příkladem hodným následování. Když to prošlo jemu, projde to i mně, slečně na vdávání.

Systém naprosto a zcela selhal. Selhala justice, která nepochopila význam práva a trestu za špatný skutek. Selhala výchova v rodině pana Koláře, protože dát svému potomkovi příklad naprosté arogance k vině, trestu a pokání, je tou nejhorší investicí do jeho budoucnosti. Je dnes těžké hledat viníky. Svět se skládá ze spousty příčin a následků, k jejichž prapůvodu není snadné dohlédnout. A rychlé odsudky nebývají těmi nejsprávnějšími.

Kdysi divoká výstavba několika nových rodinných domů v lokalitě Na Kopci narušila nejspíš statiku svahu nad dalšími obytnými stavbami U Kapličky. To ale bohužel nikdo nezjišťoval, řádně nezadokumentoval a zdejší úzká asfaltka, která není na nápor těžké stavební techniky stavěna, byla městem zabarikádována s příslibem, že je nejprve třeba sehnat pár milionů, aby mohla být opravena a provoz po zdejší komunikaci zase obnoven. V praxi to znamenalo dopravní odříznutí několika desítek domácností od jejich domovů. Místním tedy nezbylo, než začít jezdit domů přes sídliště Na Větrníku a dál po nezkolaudovaném tankodromu, který se sestává dílem z několika panelů a dílem z hlubokých výmolů poházených štěrkem. Lidé si tu kvůli tomu ničí každý den už po několik roků svá vozidla a riskují, že jednou nedojedou domů vůbec, protože jim třeba u auta upadnou kola. Takový je stav věci.

[[gal:12571]]

Město totiž toleruje Na Kopci nezkolaudovanou přístupovou komunikaci. Na jedné straně sice chápu, že jde o mimořádnou situaci, na druhé ale nechápu, proč to trvá tak mimořádně dlouho a proč město naléhavou potřebu svých občanů neřeší. Zvláště, když jde o nelegitimní stav, který může leckomu způsobit újmu na majetku i na zdraví. Nezbývá mi tedy, než se ptát, co by se asi dělo, kdyby něco takového způsobil soukromník? Úřady by si ho nejspíš řádně podaly a stačila by k tomu jediná stížnost nebo mimořádná událost. Jenže Na Kopci to začalo divokou výstavbou a pokračovalo benevolencí města, které vzalo na svá břímě nejen způsobené škody, ale i trpělivost místních obyvatel. Vyhnalo je totiž s auty na panely. Tedy tam, kde komunisti s výstavbou skončili a cestu nedokončili. A nemá se k tomu ani novodobá radnice. Vždyť co? Jde jen o lidi a ti přeci něco vydrží...