Pokud se dá jmenovat věc, na níž jsou všichni místní patrioti náležitě pyšní, jde jednoznačně o charakteristické panorama města. Tomu nikdo neřekne jinak, než „Malé Hradčany“ a obsahuje kromě „minaretu“ Mydlářovského domu samozřejmě dvě věže kostela Nanebevzetí Panny Marie. Ne vždy je však pohled na toto panorama hezký.

[[img:chrn_fullwidth:275:]]

Toho, kdo přijížděl od Pardubic, již ze silnice u Medlešic vítalo dvojvěží arciděkanského chrámu. Situace se však postupně měnila. Nejprve přibyly „Havlovy prsty“ Na Větrníku, později se s výstavbou obchvatu města zjevila i „slavobrána“ přeložky horkovodu, jež utopila kostel v trubkách.

[[img:chrn_fullwidth:13799:]]

V nedávné minulosti využili prostory bývalého vojenského depa v Pardubické ulici podnikatelé a začali budovat své výrobní haly. Snad chtěli napodobit obrovitou stavbu sladovny, která také statečně zakrývá chrudimskou dominantu milou ne jen katolíkům. Obrovské haly se opět pustily do nerovného boje s kostelem a ten tiše kapituloval. Průmyslová zóna podle všeho musí být vidět a lidé vlastně ani příliš neprotestovali. Zvykli si, protože záplava nevkusných novostaveb a plastových truhlíků je postupně vychovala k netečnosti, v níž se zajímají jen o slevy v obchoďáku a večerní program v televizi. Estetické cítění je slovem takřka vulgárním.

[[img:chrn_fullwidth:13801:]]

V minulosti tomu však bylo jinak. Příjezdová trasa od Čáslavi a smutný Hotel Bohemia, jehož stavbu kdysi navrhla předsedkyně svazu rumunských architektů, je ukázkovým příkladem, jak lze respektovat výrazné dominanty města a citlivě začlenit i takové budovy, jako je přímořský hotel ve východních Čechách.

[[img:chrn_fullwidth:13821:]]

Někdy to zkrátka jde...

[[gal:13822]]

Ve čtvrtek, těsně po šesté hodině večerní se nad chrudimským náměstím zvedlo hejno jinak ospale posedávajících holubů. Zkušení mazáci mezi nimi již vědí, že až do neděle budou moci na chrudimské náměstí koukat leda z věží chrudimského kostela. Malí Chrudimáci několik týdnů dávají dohromady peníze od babiček a vesničané z okolí se zase těší, že se v bývalém okresním městě trochu povyrazí. Pro jiné Chrudimáky, hlavně z centra, je první srpnový týden znamením pro naplánování dovolené u moře či na chalupě.

Přijela totiž slavná staročeská pouť, jejíž tradice sahá daleko do 18. století. Tenkrát se jí říkalo Salvátorská a byla zasvěcena samotnému Ježíši Kristu. Na jeho zázračný obraz v chrámu Nanebevzetí Panny Marie lákala Chrudim poutníky z poloviny Čech a pro chrudimské řemeslníky a obchodníky to byla příležitost, jak si vylepšit příjem do rodinné kasy. Již od pradávna se v Chrudimi prodávaly proslavené močáky, místní nabízeli své výrobky, malíři dokonce malovali kopie obrazu sv. Salvátora k prodeji, občas byl k zaslechnutí flašinetář hrající oblíbené odrhovačky a pamětníci dokonce vyprávějí, že na pouti se objevoval i stan, kde promotér předváděl drezůru blech.

Dnes jsou blechy k vidění leda na začátku školního roku, obchodníci nabízejí žluto-fialové formaldehydové hračky z Číny a místo pouťových odrhovaček se na poutníky valí z několikasetwattových reproduktorů techno.

Sobotní počasí ale bude pouti přát, slavné močáky atak hotdogů zatím ustály a makrela u sportovní haly je dobrý důvod, proč se prodrat přes davy lidí až na samý okraj celé poutě. V neděli ráno zase slabší jedinci doplní svým dětem vydrancované peněženky, a přesto večer budou světští přepočítávat své tržby se slovy, že je to rok od roku horší.

A potom u poloprázdných stánků si pár nostalgiků bude u piva vyprávět, že chrudimská pouť je pořád stejná. Tatínkové prohlásí, že příští rok je na centrifugu už nikdo nedostane a v pondělí si v novinách prohlédneme fotky neznámých krasavic od Jindřicha Balouse. Holubi opět usednou na svá místa a opálení chalupáři se vrátí do svých domovů s košíky plnými hub a malin.

No řekněte, není ta pouť krásná? 

Všechno má svůj počátek i konec. Jediným „objektem“, který je bez konce, může pro katolíka být pouze sám Bůh. Vše ostatní se rodí a následně spěje ke svému zániku.

[[img:chrn_fullwidth:13616:Pan farář nejprve přivítá rodiče před kostelem.  Foto: Chrudimské noviny]]

Lidská bytost vzniká okamžikem početí, proto je pro katolíky absolutně nepřípustné akceptovat třeba umělé potraty, jelikož se de facto jedná o vraždu spáchanou na lidské bytosti. A to bytosti, která se navíc sama nedokáže bránit. Čím ale začíná život křesťana?

Život křesťana začíná samozřejmě křtem. V češtině je to těžko odlišitelné, ale etymologie slova „křesťan“ není primárně od slova „křest“, ale "Kristus". V jiných jazycích se obvykle křest odvozuje od řeckého slova baptizein – ponořovat, křtít. Původně se totiž křesťanům u nás říkalo "Kristovci".

[[img:chrn_fullwidth:13617:Událost, na níž je třeba pozvat nejbližší příbuzné, přátele.  Foto: Chrudimské noviny]]

Křest v katolické nauce je prvním krokem, jenž je nutný k tomu, aby člověk později mohl nejen být účasten života v Církvi (přijímat jiné svátosti – biřmování, manželství, kněžství, poslední pomazání, svatou zpověď, svaté přijímání), ale primárně spasen. Křest se proto řadí mezi takzvané „iniciační svátosti“.

[[img:chrn_fullwidth:13618:Trocha čtení z Písma.  Foto: Chrudimské noviny]]

Malý človíček se rodí poznamenán „dědičným hříchem“, což je hřích, který si nikdo z nás nevybírá. Dědí se po prarodičích Adamovi a Evě, kteří jako první lidé zhřešili proti Bohu a byli následně vyhnáni z ráje, stali se smrtelnými lidmi. Děťátko je tedy třeba co nejdříve pokřtít, chtějí-li jeho rodiče tuto dědičnou vinu smýt a umožnit potomkovi stát se katolíkem, později přijímat další svátosti pomáhající na cestě do nebe. Není to tedy žádný „obřádeček“, tradice a zvyk. Protože však dítě samo nemůže projevit svou víru a touhu po křtu, křtí se nemluvňata na záruku rodičů, respektive kmotrů. Ti slibují, že dítě k víře vychovají. I proto se kmotři mají brát z aktivních věřících, zdaleka nemusí jít o osoby počítající se mezi rodinné známé a kamarády. Dospělý člověk, jenž nebyl pokřtěn, podstupuje po svém rozhodnutí, stát se křesťanem, přípravu, která ho seznámí s poklady víry. Děti pak chodí na „nábožko“, kde se učí katechismus a vzdělávají v témže.

[[img:chrn_fullwidth:13626:A je to tady!  Foto: Chrudimské noviny]]

Šlo by nepokřtěné děťátko do pekla? Každý neodpuštěný hřích, počítající se mezi těžké, totiž člověka po smrti do pekla přivede. Na tuto otázku hledali teologové odpověď dlouhá staletí a nakonec se ustálila odpověď v podobě „limbu puerorum“. Teprve v současné době, kdy sama Církev bojuje s nejrůznějšími moderními omyly a představami, byla tato teorie zpochybněna. V každém případě se jedná o věc, která není definitivně rozhodnuta a pluralita názorů je možná. Nejjistější je nechat dítě pokřtít. Samotným křtem dochází ke smývání všech hříchů. Nejen dědičného, ale i osobních.

Křest bývá udílen mimo mši svatou, nebo při mši svaté. Mimo mši svatou se to děje obvykle tak, že v kostele pan farář přivítá rodiče děťátka a jeho kmotry, přečte několik textů a následně se človíček pokřtí. To probíhá známou formulí „Anežko, já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“. Přitom kněz polije dítě třikrát vodou na holou kůži. Křtěnec se také maže olejem, na jazyk se mu vkládá sůl, provádí se exorcismus (vyhánění zlých duchů). Někteří východní křesťané stále ještě praktikují celkové ponoření do křtitelnice (i na západě jsou známa baptisteria), což je přístup, jenž se v chladné severní Evropě brzy opustil. Zajímavostí je, že pokřtít člověka může i ten, kdo sám věřící, pokřtěný není. Stačí mít úmysl konat to, co koná Církev, polít vodou a pronést výše uvedená slova.

[[img:chrn_fullwidth:13631:Rodiče, kmotra a pan farář.  Foto: Chrudimské noviny]]

Při samotném křtu se nový křesťan obleče do bílé, aby světu ukázal, jak čistá je v tom okamžiku jeho duše. Od kmotrů dostane nějakou drobnost a potom už nastává čas slavit. Zda se jednou rozhodne vyznávat víru, do níž by včleněn křtem, je už jen na něm. Svátost mu však již nikdo nikdy "neodpáře". Zůstává duši vtisknuta navždy. 

[[gal:13663]]

Na závěr jarního předplatného předvedl soubor Divadla verze hru Úča musí pryč. Nevím, zdali to byl záměr nebo náhoda, přeložit divadlo na tento termín. Poslední školní týden je už vše hotovo a čeká se na vysvědčení. Na uvolnění diváků to bylo znát.

Školství naplnilo více než polovinu divadla. Ještě před zahájením představení jsem zaslechl rozhovor dvou vedle mne sedících učitelek. Několika větami zhodnotily současné školství. Jak učitele, tak žáky, ale i rodiče. Celá hra jejich slova jen potvrdila a škoda, že nejsem schopen dát dohromady těch jejich několik vět.

Na scéně bylo několik lavic a školní tabule. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že ty artefakty zastrčené do stolů jsou moderní židle a ne nějaké abstraktní doplňky architekta. Je vidět, že jsem nebyl ve škole dlouhá léta. Hru napsal Luc Hübner , přeložil Michal Kotrouš a režie se ujal Thomas Zielinski. Celé představení se odehrávalo ve třídě před vysvědčením. Rodiče některých žáků se sešli aby třídní učitelku odvolali.

Většina divaček šla na Davida Prachaře. Ten se své role ustrašeného manžela zhostil znamenitě. Celý soubor jakoby vtrhl na jeviště a během několika minut vtáhl obecenstvo do hry. Protože toto prostředí většina divaček důvěrně zná, byl ohlas v hledišti stále častější a mohutnější. Igor Chmela v roli Ostravaka Bořivoje zaujal hned při prvním vstupu. Nebylo to dryáčnictví, jaké známe od Rudy z Ostravy, o to více ale bylo vtipnější. Zvláště když se později vyklubal jeho milenecký vztah s Kateřinou, kterou hrála Kateřina Winterová. Při scéně, kdy vrací klíč, se divadlo upřímně bavilo. Nakonec se Bořivojovi podařilo sbalit Moniku, elegantní blondýnu, kterou výborně ztvárnila Linda Rybová, která vlastně celé odvolání učitelky vedla. V druhé polovině se rozehrála Markéta, tu hrála Jana Janečková ml. Chvílemi jakoby ji bylo jeviště plné. Manželka Pavla jasně ukázala, kdo rodinu vede. Nesmím také zapomenout na úču Marii, která byla na jevišti nejméně. Petra Špalková se svým zarputilým výrazem ve tváři mě přesvědčila, že učitelkou opravdu je. Když se podívala do hlediště, málem jsem dával ruce za záda.

Celá hra byla svižná a svěží. Prospělo jí, že se hrálo bez přestávky. Při dlouhém děkování to malinko uspěchala děvčata, která rozdala květiny celému souboru. Diváci též ocenili, že se vrací móda minisukní. Co však mírně rozhodilo celý soubor, bylo vysvědčení, které herci dostali spolu s květinami. Skvělý nápad. Celému představení prospělo i posunutí začátku o hodinu. Po představení spolu několik skupinek diváků diskutovalo ještě chvíli před divadlem, a to se tak často nestává. Možná, že k tomu přispěl i vlahý večer. Myslím, že to byla hezká tečka za jarní sezonou.

S koncem minulého týdne se začali chlubit houbaři. V našich lesech v podstatě rostly všechny houby a s prvním letním dnem začaly růst hlavně růžovky.

Její správný název je muchomůrka růžovka, nebo jak říkaly naše maminky a babičky - masák.

Chtěl bych oprášit jeden z babičkovských receptů na jejich úpravu, ale ještě předtím bych se rád vrátil k samotné houbě. Nejčastěji ji nacházíte v jehličnatých lesích, nebo na jejich okraji kde se mísí s osamostatni dřevinami. Když máte štěstí a narazíte na rodinku, máte za chviličku plný košík. Někdy se derou ze země mající na hlavě kus  jehličí nebo mechu. Našel jsem jednu, která zdvihala i malý kámen.

[[img:chrn_fullwidth:13486:Muchomůrka růžovka. Kresba: Jaroslav Koreček]]

Růžovky mají svou typickou barvu, světlou sienu pálenou. Na hlavě je zdobí bílé skvrny, jakoby bílé bradavičky, které se místy slévají do takřka bílého plesnivého povrchu. Noha je mohutná, zdobená v její horní části bílým závojem, který ji obepíná. Dolní část je rozšířená a zde je růžová, až dohněda. Po rozříznutí je růžová.

Muchomůrka růžovka je houbaři hodně vyhledávána. Po ochutnání je bez chuti - na rozdíl od muchomůrky tygrovité, která má chuť po syrových bramborách a její dužina je čistě bílá.

[[img:chrn_fullwidth:13487:Muchomůrka tygrovitá. Kresba: Jaroslav Koreček]]

Barva je dohněda a její vzrůst je menší a štíhlejší. Má raději listnaté lesy. Pozor je jedovatá a po muchomůrce zelené bývá nejčastější příčinou otrav houbami.

Růžovka se nechá upravovat snad všemi způsoby. Nejlepší, a to mě potvrdí všichni gurmáni, je ten nejednoduší. Očištěnou a nakrájenou houbu osmažíte na rozpáleném sádle a kmínu. Tak totiž vynikne její jemná lahodná chuť. Někdo předtím osmahne a zesklovatí jarní cibulku a přidá trošku pohankové krupice. Babičky ji však osmahly na sádle nebo másle samotnou. Zkuste to jak uznáte za vhodné a vychutnejte si jemnou a jedinečnou chuť růžovky.

Jaroslav Koreček

Na konci května roku 2016 oslavil místní futsalový klub zisk dvanáctého titulu mistra CHANCE Futsal ligy a je suverénně nejúspěšnějším a dlouho nepřekonaným týmem na českém území. V žádném sportu v České republice nikdo nic podobného, vyjma bratří Pospíšilů v kolové, nedokázal a dle mého názoru ještě dlouho nedokáže. Deset titulů v řadě je totiž velkou raritou. Futsalová práce v téměř třiadvacetitisícové Chrudimi je uznávána odborníky po celé Evropě, propagace města v národním, ale i mezinárodním měřítku, je značná. A i přesto se najdou tací, kteří přínos městu Chrudim ve futsalovém prostředí nevidí...

Letos v březnu uběhlo pětadvacet let od události, kdy současný prezident klubu František Tichý založil mužstvo FC Rváčov. Tým, který za 25 let své existence ušel dlouhou cestu, při které vyhrál dvanáctkrát titul mistra republiky, úspěšně reprezentoval mužstvo na evropské futsalové scéně a po sezóně 2014/2015 dokonce obsadil páté místo v žebříčku UEFA, evropské fotbalové asociace. Z okresního týmu, který v prvních šesti letech sbíral zkušenosti v nižších českých soutěžích, se stal velký pojem. Pojem respektovaný napříč starým kontinentem, pro svoji práci, v rámci které se ve východních Čechách mohou objevit kvalitní hráči z Brazílie v současné době vedeni jedním z nejlepších trenérů na světě – Cacauem.

Cesta na vrchol v podání Rváčova, který následně v roce 2000 ve druhé nejvyšší soutěži změnil název na FK ERA-PACK Chrudim, nebyla jednoduchá, o to ale krásnější. Nyní skončila třináctá sezóna v nejvyšší lize, která připíchla dvanáctý primát na konto chrudimského klubu. Pouze jednou se Chrudimští ze zisku trofeje neradovali, v sezóně 2005/2006 je v semifinále vyřadila Mikeska Ostrava. Parta okolo prezidenta Tichého ale vytrvala a pokračuje ve sbírání zlatých medailí. Chrudimští nemají v české lize konkurenci a z toho pohledu je jim Česká republika malá.

[[img:chrn_fullwidth:13254:Slavící Tomáš Koudelka vítá v Chrudimi další trofej mistra republiky]]

Každým rokem se Chrudim účastní futsalové Ligy mistrů, kde se snaží vylepšit své maximum a splnit si jeden velký cíl – postup mezi čtyři nejlepší týmy Evropy. Brána do Final Four je zatím pro tým zamknutá, dosavadní úspěchy jsou u tak malého města, vzhledem ke konkurenci týmů z Moskvy, Barcelony, Madridu či Lisabonu, neobvyklé. Díky letošnímu titulu dostane Chrudim další šanci opět v následující sezóně.

Ač se zdá, že cesta za úspěchem je bezproblémová, ne vždy tomu tak i je. Již v roce 2011 se v médiích objevila zmínka o případném odchodu futsalového klubu z města, které si dostatečně nevážilo propagace Chrudimi v evropském měřítku. Slíbená rekonstrukce sportovní haly ve formě velké přestavby nepřišla, drobných úprav zázemí či stavbou televizní plošiny se Chrudimští dočkali až před letošní sezónou. A proto se ptám, je podpora města vzhledem ke sportu v Chrudimi dostačující?

V dnešní době jsou hlavní sportovní odvětví v České republice velmi sledována, s jistotou se k nim začíná přidávat právě futsal. A co je český futsal především? Přece Chrudim... Ve sportovní novinařině se pohybuji již sedm let a vždy je to stejné. Když se mě někdo z jakéhokoliv koutu republiky, kdo má alespoň minimální sportovní přehled, zeptá, odkud jsem, reakce na odpověď Chrudim je vždy podobná: „Tam se hraje dobrý futsal, že?“ „Ten nejlepší,“ odvětím s úsměvem.

[[img:chrn_fullwidth:13253:Sport se dělá pro lidi. V Chrudimi tomu není jinak!]]

A o tom to přesně je. Nepochybuji, že je Chrudim známá v řadě dalších směrů, rozhodně ale mezi ně musíme řadit i sportovní stránku. Mezi lety 2008 – 2011 se v Chrudimi hrála 1. liga v ledním hokeji, následně mužstvo pro nedostatek financí zkrachovalo. Byla by velká škoda, kdyby podobným způsobem jednou skončil i nejlepší futsalový tým na českém území. Tým, který Chrudimi přináší významný prostor na obrazovkách České televize. Tým, jehož práce je respektována po celé Evropě. Tým, který nemá konkurenci. Tým z Chrudimi.

Trošku jsem to s tím titulkem přehnal. Nebojte se, nebude se konat žádné velké odhalení, spíš se jenom přiznám k jedné chybě.

Před časem mi zavolal Jarda Koreček, škrovádský malíř, organizátor a svérázný myslitel. „Tak si představ, že jsem šlapal schody u kina a tohle mě napadlo …“ Za to Jardu miluju. Vždy, když ho něco napadne, je to na první pohled úplně obyčejná věc, dá se říct banalita. A když potom svoji myšlenku rozvádí, dochází mi, že se opět trefil. Přesně, výstižně a krásně. Jarda vždy přemýšlí o věcech mezi nebem a zemí, a proto ho rád čtu a poslouchám.

Ale zpět k věci. Půl hodinu jsme se po telefonu bavili o chrudimských schodech, o jejich smyslu, kvalitách, o tom, že jasně definují charakter města anebo naopak ono je.

Hned druhý den jsem neváhal a vyrazil se na schody podívat. Koukal jsem, jak jsou které udělané, kdy asi byly vystavěné a jaký měly smysl. Samozřejmě, některé z nich jsem spočítal, třeba ty velké slepičí těch schodů mají… no, zatím to ještě neprozradím:)

[[img:chrn_fullwidth:13019:...]]

Nenapadlo mě pak nic lepšího, než vložit do Chrudimských novin anketní otázku, kolik vlastně má Chrudim veřejných schodišť. Na ortofotomapě města jsem odhadl (a teď asi prozrazuji anketu), že jich je šestnáct. Pár hodin po zveřejnění přistála do diskuzního fóra otázka čtenáře, zda se počítají ještě tyto a jiné další schody. Myšlenka to byla správná, takže jsem přitakal. Samozřejmě s vědomím, že mé výpočty jdou vniveč a naše čtenáře tak mystifikuji.
Svědomí mi nedalo a vyrazil jsem na schody znovu. A zde už ten příběh zkrátím. Stejně jsem se nedopočítal, spíš než odpovědi jsem si přinesl další otázky a jenom doufám, že mi na ně ve svých dalších schodových postřezích odpoví právě Jarda Koreček.

Jaký je tedy výsledek? Udělal jsem chybu, nezodpovědně jsem mátl veřejnost, někteří z toho mohli mít, tak jako v aprílové nadsázce kolegy Jakuba Valenty, újmu. Na druhou stranu, díky mé povrchní novinářské práci jsem byl donucen párkrát se projít po městě, vyšlapat několikery schody dolů i nahoru a ještě u toho příjemně přemýšlet. Suma sumárum, zjistil jsem, že i na chybě se dá vydělat, z čehož mají největší radost moje žena a paní doktorka.
A tak konečný počet schodišť v Chrudimi nechávám, milí čtenáři, na vás. Můžete si to ztížit například sečtením počtu schodnic anebo přemýšlet … o čem chcete. V každém případě uděláte dobře.

Druhou neděli v květnu vzdáváme poctu matkám, dárkyním života - slavíme Den matek. Svátek vyjadřující úctu k ženám, k jejich důležité roli v rodině a společnosti se slaví po celém světě, i když to nemusí být v každé zemi tentýž den. Druhou neděli se slaví ve většině evropských zemí, například v Belgii, Dánsku, Německu, Nizozemí, Švýcarsku, ale i v Austrálii, Brazílii, Kanadě, USA, Venezuele, na Kubě, dokonce i v Číně…

V Irsku nebo Velké Británii se už odpradávna slaví čtvrtou neděli velikonočního půstu. V Rusku je určen Svátek matek na poslední neděli v listopadu, ve většině zemí Jižní Ameriky nebo také v Mexiku, Indii, Pákistánu, Singapuru zase 10. května, Polsko slaví 26. května a v některých arabských zemích je Svátek matek první jarní den.

Myšlenka mezinárodních a pravidelných oslav tohoto svátku vznikla roku 1907 na počest Anny Reeves Jarvisové, která bojovala za práva matek. O pět let později vyhlásil tehdejší prezident USA Wodrow Wilson první oficiální oslavu Dne matek na druhou květnovou neděli. V Československu se začal slavit tento svátek v roce 1923. Jeho propagátorkou byla Alice Masaryková.

Po druhé světové válce byl postupně tento den zatlačován do pozadí oslavami Mezinárodního dne žen, ale i přesto se dál v některých rodinách připomínal. Rudé karafiáty se staly obětí masových oslav MDŽ a byly, stejně jako i oslavy, nezaslouženě opomíjeny. Den matek se do bezbřehé euforie podnikových svátků však nikdy nedostal. Stal se kultivovanější a komornější poctou pro vyjádření poděkování našim maminkám.

I obchodní řetězce poněkud mlčí v propagaci tohoto svátku, což je jenom dobře, protože vzpomínka na svou maminku se nedá žádnými dary vyvážit.

Slepičí schody nebo také Slepičáky jsou vlastně dvoje. Malé a velké. Začněme u těch prvních, kratších. Začínají u náhonu a končí na cestě, která spojuje Nové město s Kopanicí. Jsou na ní žulové kostky, což je docela příjemné. Opěrná zeď nad ní je zhotovena z pískovcových kvádrů s několika odpočívadly. Ty jsou v poslední době zdrojem konfliktů místních s partičkami, které si tato místa oblíbily.

Vraťme se ale ke schodům. Ty se mírně různě zatáčí. Dnes se to zdá nelogické. Nesmíme zapomínat, k čemu vlastně sloužily. Byla to jediná přístupová cesta k původním domkům, po kterých zde zbyly někde jen málo patrné zbytky základů. Tyto domky patřily k nejstarším, ale i nejchudším. Jejich konec vlastně urychlily nové materiály. Střechy, většinou šindelové, se překrývaly asfaltovou lepenkou, která samozřejmě zabránila zatékání, ale také přístupu vzduchu. Nastoupila dřevomorka, a tím i většinou konec celého domku. Dnes se podobná chyba dělá s plastovými okny. Pamatuji při své jedné z prvních cest k moři do Dánska, že v té době tam již vyměňovali plastová okna zpět za dřevěná. U nás to byla naprostá novinka.

[[img:chrn_fullwidth:13092:Jaroslav Koreček, Slepičí schody, lavírovaná kresba. Repro: Chrudimské noviny]]

Některé dochované domky se v poslední době opravují s větším či menším citem. Z potomků původních obyvatel je málokdo. Měl jsem to štěstí, že jsem zde potkal Rudu Vařejku, který se vracel z fotoateliéru a nedaleko se narodil. Ruda zdědil po tátovi nejen jméno, ale i talent pro fotografování portrétů, které dělá znamenitě.

Známe ho asi všichni. Objeví se v zákrutu ulice a klátivým krokem téměř dvoumetrového chlapa tlačí před sebou kárku do výšky naloženou odpadovým papírem. Chodí krám od krámu se svým svérázným šarmem oznamuje, že jede ulehčit obchodníkům, kteří jsou zavaleni kartony a nemají čas zajet do sběrny. Jmenuje se Tomáš. Málokdo ví, že jeho celé jméno je Tomáš Voborník a že na svou pravidelnou pouť vyráží už roky. Sám říká, že poprvé odvážel sběr v osmi letech, což v jeho osmadvaceti znamená, že svoji práci vykonává již dvacet let.

Tomáš bydlí s tatínkem ve Škroupově ulici. Dříve ale žil v Hradci Králové, kde absolvoval praktickou školu. Dokonce tam chodil do skautu a moc rád na to vzpomíná. Dnes má invalidní důchod, ale nevypadá, že by s tím měl nějaký problém. Nedávno si koupil vysněné kolo. Potkat ho můžete třeba až za Sečí a nedělá mu potíže ujet denně i čtyřicet kilometrů.

Tajemství Tomášova byznysu spočívá v občasném nákupu pětikilového kluba provázku, ve vlastnictví jedné kárky a v neudolatelné chuti do práce. Objede většinu obchodů v centru města, naloží, co mu obchodníci dají, pak náklad papíru odveze domů, zde třídí, rovná a svazuje do balíků. Potom už jenom vybere jednu z chrudimských sběren a pracovní den končí.

[[img:chrn_fullwidth:13002:Tomáš Voborník - vynese, zabalí, odveze. Foto: Chrudimské noviny]]

Když jsem si s Tomášem povídal, nemohl jsem si nevšimnout jeho nekomplikovaného a přímočarého jednání. Má to vymyšleno jednoduše. Nevadí, že má invalidní důchod, práce ho baví, je mezi lidmi a navíc něco vydělá. Ještě mi stihl říct, že holku nemá, neměl by na ni čas …  Dlouho jsme nepovídali, Tomáš se začal ošívat s tím, že musí stihnout ještě pár dalších obchodů.

[[img:chrn_fullwidth:13003:Tomáš Voborník, odborník na sběr papíru. Foto: Chrudimské noviny]]

Když od nás odjížděl, koukal jsem na nepřehlédnutelného podnikatele se svižným krokem a myslel přitom na ty stovky zdravých, nezaměstnaných lidí, kteří se jen povalují před televizí a chodí pro podporu. Zároveň jsem byl pyšný, že v Chrudimi žije chlap, který si i přes svůj handicap nestěžuje, dokáže se zařídit, být platným a potřebným pro naše město a navíc být k tomu šťastný. Trochu jsem se zastyděl a šel jsem domů, připravovat další sběr pro Tomáše.