Největší chrudimské sídliště U Stadionu zůstává už několik volebních období bez většího zájmu města, pokud v to nepočítáme poslední investici, kterou bylo zmodernizované dětské hřiště uprostřed paneláků, připomínající z mého pohledu tak trochu výběh pro šimpanze. Jinak dlouho nic. Sídliště lemuje od řeky nerovný chodník z dlaždic pamatujících Husáka, dětská hřiště za domy pak zarůstají vegetací a jejich otisk je jakýmsi pomyslným rájem pro archeology, kteří tu mohou nalézt stopy po dětských hrách dnešních padesátníků, kteří v tomto sídlišti vyrostli. Také zdejší "náměstí" před restauracemi Chrudimka a Kleopatra dává tušit, jak to vypadalo v éře reálného socialismu, k úplné dokonalosti pak chybí snad už jen vývěsky s tvářemi zasloužilých pracovníků. Tohle vše podtrhuje vedle centrálního hřiště stará trafačka, tradiční místo všech alkoholových a drogových dýchánků současné mládeže, a příšerná industriální roura horkovodu, která odřízla zdejší obyvatele od řeky Chrudimky, kterou dříve lemovaly lavičky a zelené plochy, na nichž lidé rádi odpočívali a slunili se na dekách. Místo toho je tu železné monstrum alibisticky schované mezi keři. Tak tedy dnes vypadá kdysi nejmodernější část města.

Klidný ostrov zeleně, odkud je všude blízko
Sídliště U Stadionu evidentně potřebuje investice do své zastaralé infrastruktury, jinak bude stále víc připomínat artefakt normalizační architektury. Město se sice v minulosti snažilo s touto situací něco dělat, avšak přišlo s natolik radikálním řešením, že to způsobilo mezi místními obyvateli vzpouru. Nepamatuji se totiž, že by někdy byli tak jednotní jako v případě návrhu najatých pražských architektů, kteří přišli s nápadem sídliště rozparcelovat několika silnicemi a přivést sem od nemocnice další most, který by se na ně napojil. Na tomto sídlišti si totiž lidé nejvíce považují právě toho, že jde o klidný ostrov zeleně, odkud je všude blízko, díky čemuž patří zdejší byty k nejdražším ve městě. Plány architektů by tohle vše zbouraly. Nebylo proto divu, že je lidé odsud hnali doslova "svinským krokem". A pak jakoby se na sídliště úplně zapomnělo.

"Už si ani neškrtnete," vzkazoval kdysi radní
Tohle divné "bezvládí" odstartoval po vyhnání architektů vzkaz jistého pana radního, že si sídliště v budoucnu ani neškrtne podobně jako ve Víta Nejedlého, protože si místní "dovolili" mít vlastní názor, který nekorespondoval s tím jeho. A ono to tak skutečně nějaký čas v obou případech také fungovalo, než se vrátil na radnici místostarosta Jaroslav Trávníček, který začal s místními bytovými samosprávami napřímo komunikovat. Díky tomu se také pohnuly kupředu dlouho neřešené dopravní problémy v sídlišti Víta Nejedlého a pozitivním výsledkem je zároveň příslib, že město nechá konečně v sídlišti U Stadionu po mnohaletém žadonění rozšířit příjezdové komunikace před některými bytovými domy, aby zde mohlo vzniknout podélné i příčné parkování zároveň, díky čemuž se zvýší zdejší parkovací kapacity a nebude to stát hodně peněz. Na návrh místních bytových samospráv přijdou totiž uvedené komunikace rozšířit o pouhý metr a problém bude vyřešen. Na tohle předchozí garnitury na radnici bohužel neslyšely a tak zde byli lidé zbytečně pokutováni za něco, co mohlo město už dávno vyřešit.

Pomohl tandem Travníček s Čechlovským
Potěšitelné je, že neuvolněný místostarosta Trávníček spojil v tomto případě svoje síly s dalším místostarostou Janem Čechlovským, o němž je známo, že je to praktik, který umí věci popohnat dopředu. Možná i proto si Trávníček s Čechlovským v poslední době na radnici rozumějí, ač jsou ze zcela rozdílných politických stran. Pro sídliště U Stadionu to pak může být dobrá zpráva, že se začnou konečně realizovat projekty, na nichž panuje shoda jak mezi obyvateli, tak na straně města. Rozšíření komunikací, k němuž má dojít na přelomu letošního a příštího roku, je prvním signálem. Potom by mohly přijít na řadu třeba zdejší chodníky plné vratkých dlaždic, zbourání přístřešku u trafačky, aby nelákala záškoláky k ukrývání se před světem, rekultivace bývalých dětských hřišť mezi domy k jiným účelům, částečně třeba k parkování, a konečně i k zakopání proklínaného horkovodu, který město slíbilo ukrýt pod zem a vrátit břeh řeky Chrudimky do normálu. Nikdo z města se ale nehlásí k tomu, proč se tak zatím nestalo. Můj táta, který u řeky vyrostl, se na zakopání horkovodu jako správný rybář těšil, bohužel se ho už nedožil. Doufám tedy, že se toho alespoň dožije naše generace, která v sídlišti vyrostla a pamatuje si jeho rozkvět, k němuž má teď hodně daleko.

Evropa je podle zpráv médií prý zděšena z rekordně nízké účasti svých občanů ve volbách do Evropského parlamentu, přičemž nejhorší účast byla v České a Slovenské republice. Pokud mohu porovnávat předvolební kampaň z pohledu Chrudimáka, tak byla letos opravdu žalostná a jednotlivé strany jakoby ani nechtěly ukázat svoje kandidáty a hlavně programy, s nimiž chtějí v Bruselu uspět. Nejvýmluvněji to dokladují prázdné výlepové plochy, které dala k dispozici stranám chrudimská radnice. Jak tedy strany chtějí po obyčejných lidech, aby šli k volbám, když nemají v sobě tolik slušnosti a chuti je k volbám pozvat a ukázat, jak se za ně a jejich zájmy budou v Bruselu rvát?

Zaznamenal jsem v souvislosti s evropskými volbami ve městě mimořádně malou aktivitu kandidátů. Měl jsem štěstí jen na Svobodné a jejich kandidáta Jiřího Payne během konání středečních trhů na Resselově náměstí a zaznamenal jsem informaci o setkání s voliči, které organizoval v Chrudimi Tomáš Zdechovský z KDU-ČSL, kterého nakonec tyto volby vynesly do křesla europoslance. Po ostatních nebylo vidu ani slechu s výjimkou několika billboardů, z nichž kandidáti k občanům heslovitě promlouvali. Hnutí ANO pro změnu v duchu svého chlebodárce Andreje Babiše pozvalo naše občany na poslední chvíli z úsporných důvodů do sousedních a hlavně větších Pardubic, kam šéf a zakladatel tohoto hnutí s sebou přivezl lidem představit svého favorita Pavla Teličku. Toť bylo z mého pohledu vše, co stálo za řeč, aniž bych se chtěl někoho dotknout.

Jaký jsem z toho pro sebe vyvodil závěr? Zájem přijít k volbám v nás musejí vyvolat samotní politici svým jednáním, chováním a přístupem k nám, občanům, kteří musí zřetelně vědět, za co jim mají dát svůj hlas. A jelikož to spousta lidí letos nevěděla, vyrazila raději do přírody než k volebním urnám, kde se členové volebních komisí doslova kousali nudou.

P. S.
Potkal jsem v pátek v podvečer ve městě partu zaměstnanců slovenské firmy, kteří tu byli na návštěvě a kteří tvrdili, že druhý den k eurovolbám nejdou. Proč? Prý už dostali od tamních politiků pádný argument. "Zavedením eura jsme tratili hodně peněz. Dříve jsme za tisícovku slovenských korun pořídili nákup na celý týden, teď si neseme domů ve srovnání s tím jen malou taštičku s nákupem za 33 euro," odpověděl za všeobecného souhlasu celé party muž středních let. Takže i tohle může být jeden z důvodů, proč eurovolby tentokrát ignorovat.

Přijela se mě včera zeptat televize Prima, co bych řekl tomu, kdyby se rozestavěný hotel Bohemia nebo Jiruškův Domov pro seniory proměnily v ubytovny pro nepřizpůsobivé nebo romské spoluobčany. Je totiž známo, že jde v poslední době o velmi výhodný byznys, který neváhají některé podnikatelské subjekty rozjet bez ohledu na negativní dopady, které by to městu přineslo. Televizní štáb chtěl rovněž vědět, zda si myslím, že je vedení našeho města na něco takového vůbec připraveno.

Nezbylo mi, než uvést, že by to pro Chrudim v tak masovém měřítku znamenalo zcela určitě pohromu. Stačí si vzpomenout na chrudimský Bronx, z něhož se v 90. letech minulého století stalo za nečinného přihlížení radnice ghetto, ze kterého se všichni slušní občané našeho města museli odstěhovat, pokud jim byl život drahý a nechtěli riskovat, že budou jejich obydlí desetkrát do roka vyloupena. Zlikvidovat tuto "velkou ubytovnu" plnou špíny a pouliční kriminality, anebo alespoň minimalizovat škody tak velké koncentrace nepřizpůsobivých na jednom místě prakticky v centru města stálo Chrudim a ještě bude stát obrovské peníze. Kvůli Bronxu se v podstatě na řadu let rekordně zadlužila.

Kde se stala chyba? Hned na začátku. To když si město za starosty Nového zvyklo udělat z ulic, jako je Revoluční nebo Rooseveltova, odkladiště pro všechny asociály a problémové lidi, a soustředilo je do vcelku malého prostoru, aniž by s nimi nějak dál pracovalo. Nelze se proto divit, že se kdysi poklidná bytová čtvrť proměnila doslova v žumpu toho nejhoršího, co si lze představit. Bylo tedy jen otázkou času, kdy dojde i radnici, že je zdejší situace pro zdravý vývoj města dál neúnosná, a po letech nekonečných odkladů se pustí do díla. Ať už si moji spoluobčané myslí cokoliv, bylo štěstí, že v té době vedl radnici Jan Čechlovský, který neváhal využít všechny zákonné prostředky k tomu, aby nepřizpůsobivé obyvatele Bronxu podobně jako zlobivé žáky ve škole "rozsadil" a zabránil koncentraci tolika negativních elementů v jednom místě. Především jeho zásluhou odsud zmizeli ti nejproblémovější, kteří museli bez pardonu o dům dál.

Na tuto strategii navazovala další, a to revitalizace celého území, která přišla zhruba na čtvrt miliardy korun. Alespoň na konkrétních číslech vidíte, na kolik může počáteční nevšímavost města v případě nepřizpůsobivých občanů vyjít. Byla to zkrátka investice jako hrom, kterou budeme ještě nějaký ten pátek splácet. A v této fázi přišly, bohužel, pro někoho bohudík, další komunální volby (znovu se nechci nikoho dotknout, je ale třeba vidět věci reálně), které zamíchaly složením vedení radnice i politickými prioritami, a tak se Bronxu přestala na čas opět věnovat pozornost. Čechlovský už dávno seděl v poslanecké lavici, do Bronxu tekly evropské peníze a stavební firmy se tu pustily do díla. Jenže nová koalice chtěla mezitím šetřit stůj co stůj a rozhodla se proto zrušit detašované pracoviště Městské policie Chrudim v Revoluční ulici, nezbytný to prvek k ochraně rekordně velké investice, která zatím nemá v Chrudimi obdoby. A co se nestalo? Bronx se stal znovu hlučnější, špinavější, stoupla pouliční kriminalita a starousedlíci, kteří se těšili na návrat pořádku do jejich ulice, začali pociťovat marnost a beznaděj. Opět názorná ukázka toho, když se šetří na nepravém místě.

Jsem rád, že se v tomto mezidobí podařilo Chrudimským novinám na vzrůstající problémy v Bronxu upozornit a dvakrát rád jsem za to, že radnice zareagovala na někdy tvrdou kritiku tím nejsprávnějším způsobem - činnost detašovaného pracoviště chrudimských strážníků v Revoluční ulici zase obnovila. A do třetice kvituji s povděkem, že nezůstala jen u toho. Mimo jiné, i kvůli této lokalitě, navyšuje postupně počet městských strážníků a přichází s dalšími preventivními programy, které mají naučit v Bronxu místní komunitu nepřizpůsobivých občanů obstarávat si obživu prací. Z toho všeho vidíte, že jde opravdu o běh na dlouhou trať, v němž se nesmí ani na chvíli polevit.

A teď si představte (raději si to ani nechtějte představit), že by se za této situace rozhodl nějaký podnikatel, že promění Bohemku nebo bývalý pivovar v obří ubytovny pro sociálně nepřizpůsobivé občany. Co by asi nastalo? Má město vůbec nastavené kapacity na tak velký nápor problémů? Dovolím si tvrdit, že nemá, protože zatím jen dohání krok s problémy v Bronxu a v tichosti unikají jeho pozornosti další "tikající bomby" v okolí Resselova náměstí, kde mezitím vzniklo několik menších ubytoven s převážně romskou komunitou. Ano, hovořím o Resselově náměstí a památkové zóně města, které mají být chrudimskou výkladní skříní. I na takové situace je tedy nutné včas pamatovat a využívat všech zákonných prostředků k tomu, aby se město opět neproměnilo na základě vlastních chyb v hasiče, kterému nakonec nezbude nic jiného, než hasit požár a draze platit za vzniklé škody, kterým šlo předejít.

Zhruba tohle mělo z mého pohledu zaznít v televizní reportáži, kde na mě vyjde jedna věta, možná dvě. Je třeba jít do hloubky problému, nikoli jen po povrchu, a s tímto problémem uvážlivě pracovat. Tedy být připraven i na možné situace, na které se ptali páni reportéři. Šlo sice o hypotézu, která se mi zdá dost nepravděpodobná, přesto by měli naši radní co nejdříve zauvažovat nad určitou regulací obdobných ubytoven a hledat způsoby, jak toho zákonnou cestou v Chrudimi dosáhnout. Kdo je totiž připraven, toho nic nepřekvapí.

Stát, respektive obec, by se měly zabývat jen tím, co nejsou schopni jejich obyvatelé sami a za své peníze uskutečnit. To je axiom, který však někteří jen velmi špatně chápou. Existují proto dva extrémní názory, které si protiřečí. Jedni tvrdí, že stát je něco na způsob dojné krávy kombinované s obecním policajtem. Tu se přisaje jedno telátko, onde druhé. Tito lidé však nevidí, nebo nechtějí vidět, že aby bylo co sát, je třeba to jinde někomu vzít. Že jsou to často jejich vlastní peněženky, z nichž stát, potažmo obec bere a poté rozděluje podle vlastního uvážení, je nabíledni. Nakolik je takový systém vynucených odvodů pod pohrůžkou trestního postihu - to se vám totiž, milí čtenáři, stane, když nebudete třeba platit daně, spravedlivý, nechť posoudí každý sám. Druhá skupina naopak tvrdí, že vše, včetně policie a hasičů by se mělo řídit zákonem nabídky a poptávky, volného trhu. Stát by prakticky neexistoval. Jako příklad dávají dobu tzv. „Divokého západu“ v USA, kde vymahatelnost práva byla záležitostí rychlejší ruky s koltem a větší bandy kamarádíčků. Obé je extrém a zlatá střední cesta není snadno definovatelná.

Mnohým politikům, kteří rozdělují peníze vybrané na daních a dalších poplatcích (k úvaze doporučuji rovněž problematiku dvojího zdanění v České republice), stoupla tato imaginární moc natolik do hlavy, že automaticky cítí zášť a odpor k těm, kdo něco organizují sami, bez přispění všemocného státu nebo radnice. Hnusí se jim představa spontánního podniku, který dělá lidem radost. Typickým příkladem je omílaný Koniášův potlach, na který se teď útočí ze všech stran. Jeden komentátor konkurenčního média dokonce akci pro děti označil za přihřívání politické polívčičky. Nevím, jak vy, ale já jsem si nikdy nevšiml, že by se zde vykřikovalo do světa, která partaj za akcí stojí, a dětičky musely v zástupu sliboval věrnost straně nebo vůdci. Inu, kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Komentovat fámy, které se šíří městem a koluje v nich údajná spolupráce jistých promítačů s řepkařským molochem, opravdu nehodlám. Po volbách uvidíme, kdo křičel ano a kdo naopak nechtěl míchat politiku se zábavou. Ostatně, chytrému napověz, potlach organizovaly dlouhé roky strany napříč místním spektrem lokální politiky.

V diskusi o dalším samoúčelném projektu naší milé radnice se objevil názor, že jde o osobní spory mezi novináři a samotným starostou Petrem Řezníčkem. Nakolik je osobním sporem trestní oznámení na Chrudimské noviny, které pan starosta Řezníček už poněkolikáté podal a které bylo už poněkolikáté pro svoji bezpředmětnost odloženo, nechávám rovněž na úvaze každého čtenáře. Z radnice se dokonce šíří zkazky o boji, který radnice redakci vyhlásila. Je-li toto přístup politika schopného přijímat i kritické ohlasy na svou práci, opět nechávám bez komentáře. Možná jen někomu před volbami, které by mohly mnohé rozhodnout, prostě tečou nervy.

Lídr občanské iniciativy se senátorem se hádají, kdo komu ukradl myšlenku na zrušení změn času. Jeden o druhém teď tvrdí, že to byli právě oni, kdo s tím přišli jako první. Nezbývá tedy, než vyvést oba pány - Jaroslava Pospíšila z občanské iniciativy "Pouze jeden čas" a senátora za KDU-ČSL Petra Šilara, z jejich omylu. Duch svatý totiž neosvítil ani jednoho z nich, aby přišli se spásnou myšlenkou na zastavení nesmyslných a zdraví škodlivých zásahů do biorytmu člověka, k nimž dochází dvakrát do roka v souvislosti se změnou času. Vzato jejich terminologií, oba vykradli myšlenkově své předchůdce, kteří se veřejně angažovali za zrušení letního času a veřejnost je považovala ve své době takřka za blázny.

Vzpomeňme třeba na sobětušského pekaře Stanislava Pecku, který jako první v této zemi udělal z letního času politické téma a od 90. let minulého století s ním neúnavně vstupoval na kolbiště téměř všech předvolebních klání, včetně volby prezidenta. Lidovci Šilarovi by to mohl například připomenout bývalý chrudimský senátor za KDU-ČSL Petr Pithart, který se s nebožtíkem Peckou několikrát osobně setkal a usmíval se nad jeho četnou korespondencí s vrcholnými orgány Evropské unie, které nabádal k tomu, aby letní čas pro jeho škodlivost zrušily. Leč nebyl nikdy vyslyšen, nejspíš pro svoji až naivní upřímnost, přestože měl na své straně stále více příznivců, především ale odborných argumentů, které rozkrývaly negativní dopady hýbání s časem na lidský organismus.

Doba mezitím ale pokročila o notný kus dopředu a debata o změnách času pronikla po nekonečném zesměšňování také na českou parlamentní půdu. A nezbývá, než říct, konečně! A to díky již zmíněnému senátoru Šilarovi, který neudělal nic jiného, než že oprášil letitý bod volebního programu pekaře Pecky a uvádí ho postupnými kroky do života tak, aby měl šanci ovlivnit rozhodování europoslanců, kteří jako jediní mohou změny času plošně v zemích EU zrušit. Například Rusko už se k tomuto kroku odhodlalo a zavedlo prezidentským výnosem celoročně jednotný čas - ten letní. Proto je za dané situace kontraproduktivní se dohadovat o autorství myšlenky na zrušení změn času, protože to může v důsledku onu dobrou myšlenku vrátit čas do normálních kolejí ohrozit. Čím déle totiž potrvá tato technokratická agónie, která škodí člověku, tím větší daň si na zdraví lidí vybere. A tím je řečeno naprosto vše - nejde tu vůbec o ego jednotlivců, nýbrž o zdraví nás všech, pánové Pospíšile a Šilare. Bylo by dobré si to alespoň uvědomit.

Má cenu za současné nejisté situace na finančních trzích investovat do umění? Kdo se zabývá minimalizací rizik ve finančnictví, tak vám jednoznačne doporučí, že ano! Do umění se totiž investuje hned z několika důvodů, například pro sběratelskou vášeň anebo také pro výhodné uložení a zhodnocení peněz, které neztrácejí jako papírové bankovky na ceně. Jde tedy o investici do budoucnosti. Už z toho důvodu jsem v minulém volebním období kvitoval, že se město rozhodlo podporovat mladé nadějné umělce nákupem těch nejzdařilejších obrazů do své sbírky - mimo jiné i proto, že jsou tyto obrazy nejen cenově dostupné, ale navíc mohou mladým umělcům utržené peníze pomoci v jejich rozletu. Když k tomu ještě připočteme srovnání Chrudimě s kulturností Athén, nelze vymyslet symboličtější a výhodnější investici pro naše město, které úrovní své kultury nad ostatními vždy vyčnívalo.

Nemohu se tedy ztotožnit se zjednodušujícími hesly, že jsou investice do moderního umění vyhazováním peněz, když to není pravda. Jistě, na někoho, kdo umění nebo efektivnímu investování nerozumí, to může působit jako červený hadr na býka, a zvláště ve spojení se zadlužením města, ale přesto si proti tomu dovolím protestovat, protože je to ze strany toho, kdo taková "moudra" vypouští z úst, hrubé podceňování inteligence občanů, kterým chce, ať už vědomě nebo z neznalosti věci, takové myšlenky podsouvat. Sám za sebe říkám, že jsem nikdy na investicích do obrazů neprodělal a že jsou stejně dobře likviditní jako zlato, stříbro, poštovní známky anebo staré mince a bankovky, které lze dát například v bankách do zástavy jako protihodnotu jiné službě - půjčce nebo úvěru. A stejně dobře likviditní jsou i obrazy, které město nakupuje do své sbírky. Sečteno - podtrženo, nelze tady hovořit o zadlužování, ale o převedení virtuálních čísel na bankovím účtu do jiné hodnoty, která je navíc schopna se ještě více sama zhodnocovat a udržet na rozdíl od bankovek nebo akcií svoji hodnotu i v dobách, kterým říkáme hospodářská krize nebo ekonomická recese. Je mi líto, ale víc bych v tom nehledal a politiku, která se z toho dělá, už vůbec ne.

Že je drobný živnostník v této zemi ohrožený druh, jsem psal celkem nedávno. O důsledcích plíživé globalizace, která je nemilosrdně likviduje, také. A teď tomu všemu chce nasadit korunu ještě stát. Ptáte se jak? Zavedením registračních pokladen a navíc v době, kdy se potýkáme s důsledky hospodářské recese! Je to asi tak stejné, jak když skomírající rostlině chcete sebrat přísun slunečního světla a ubrat kyslík. Co se asi potom stane? Odpověď zná každý. Rostlina uhyne a živnostník v případě "elektronického špiclování" přijde na buben. A nejen proto, že si bude muset registrační pokladnu pořídit za několik tisíc z vlastní kapsy.

Naše země se v současnosti potýká s rekordní nezaměstnaností a tak její představitelé čas od času začnou vyzývat své občany, aby vzali zodpovědnost do vlastních rukou a pokusili se uživit sami vlastním podnikáním. Stát to nic nestojí a tito lidé pak vytvářejí hodnoty, s jejichž pomocí mají na výplaty například státní úředníci, policisté, hasiči, celníci a další státní aparát. Drobní živnostníci se zkrátka podílejí na tvorbě národního bohatství za cenu toho, že mnohé, narozdíl od klasických zaměstnanců, riskují - ručí například za svoji živnost celým svým majetkem, nemají nárok na placenou dovolenou, ve většině případů nemají ani dost peněz na to, aby si platili vyšší sociální a zdravotní odvody a měli tak ve stáří nárok na solidní důchod anebo v případě nemoci na slušnou nemocenskou.

Proto mě vždy fascinuje údiv některých úředníků, když se těchto živnostníků ptají, proč do státní kasy neodvádějí více peněz a jakou že si vlastně představují penzi (viz. osočování drobných podnikatelů ministrem Mládkem, který je nazval parazity)... Tady jde jednoznačně o nepochopení celé problematiky a vytváření jakési iluze před veřejností, že jsou všichni živnostníci v podstatě podvodníci. Právě na této falešné iluzi vyhrál v sousedním Slovensku drtivě poslední parlamentní volby Robert Fico a jeho postkomunistická strana Smer. Avšak v současnosti už ho slovenská veřejnost prohlédla a jeho obliba v této zemi padá rapidně dolů, protože recepty, s kterými přišel, nezabírají (komunikuji o tom napřímo s některými slovenskými kolegy). Zkrátka, lidé se tu nemají líp, i když vzal podnikatele tzv. "u huby", natož aby byla tato země bohatší, přestože zavedla registrační pokladny...

Škoda jen, že se ve Ficovi shlédla většina současné vládní elity a chce u nás zavádět to, co se na Slovensku, ale i jinde ve světě neosvědčilo. Premiér Sobotka hovoří o Ficovi pomalu jako o svém guruovi, a také ministr financí Babiš, kterého volila drtivá většina živnostníků - mimo jiné i v naději, že nezavede registrační pokladny, načichl, žel Bohu, svou domovinou. Jenže podnikatelé neprohlédli, že je Babiš tak trochu speciální případ, protože po celou svou kariéru buduje globální impérium, pro které je drobný živnostník v podstatě jen kořistí, kterou potřebuje pohltit. Bude proto muset v budoucnu ještě hodně dokazovat, že tomu tak není, přestože se momentálně vyhřívá na slunci voličské přízně. Tak jako tak jsou Sobotkovy a Babišovy plány na zavedení registračních pokladen krokem vedle. Zlikvidují všechny finančně slabé živnostníky, kterých je drtivá většina, a pošlou je na úřady práce přesto, že jsou ochotni, byť ve skromných, někdy i nedůstojných podmínkách živit sebe i své rodiny a nenatahovat narozdíl od některých zaměstnanců ruce směrem k státu, aby jim přilepšil.

Proto sympatizuji s protestem, který se chystají Svobodní uspořádat před Finančním úřadem v Chrudimi. Neměl by však být namířen proti úředníkům, kteří jsou jen vykonavateli vůle svých chlebodárců, měl by ale probudit drobné podnikatele a malé firmy k tomu, aby se co nejrychleji sešikovali a začali se konečně podobným likvidačním experimentům bránit. Vždyť jakákoliv akce vyvolá zákonitě reakci a ne každý bude potom chtět podporovat svými penězi stále nenasytnější státní byrokracii, která nám každodenně dokazuje, že neumí se svěřenými prostředky hospodárně nakládat a že se demokracie pomalu mění v neřízený bordel, kterým unikají peníze už ne po milionech, ale v miliardách. Stát má své občany obtěžovat co nejméně a má jim pouze zajišťovat potřebný servis služeb. Nikoliv jim nakazovat, aby rozbili další prasátko a koupili si za uspořené peníze nebo na dluh registrační pokladny. U našich sousedů na Slovensku z tohoto klamu už dávno vystřízlivěli, jen my si zaděláváme na pořádnou kocovinu, z které se také nemusíme dlouho probrat.

Když lidovecký senátor Petr Šilar říká, že bude rozdýchávat změnu času alespoň týden, tak mi nezbývá, než s ním souhlasit. Není totiž první, kdo upozorňuje na to, že změna biorytmu člověku škodí a že mu chvíli trvá, než se s ní dokáže vyrovnat. Jsou o tom sepsány celé vědecké studie, které poukazují na škody, které dalece přesahují diskutabilní úspory, na základě kterých hospodářská lobby zdůvodňuje hýbání s časem, které jde proti přírodě a v důsledku i proti samotnému člověku. Je také dokázáno, že nejvíce ohroženi zavedením letního času jsou malé děti, senioři a lidé, kteří pracují na směny, včetně řidičů motorových vozidel. Ti všichni trpí úzkostí a depresemi, z čehož pramení v tomto jarním období jejich podrážděnost, nesoustředění a únava, zatímco by měli být v plné síle a životním optimismu. Ba co hůř, vede to k častým kolizím v mezilidských vztazích, dopravním nehodám a také zprvu k banálním onemocněním, jež se mohou stát základem ke vzniku těch nejzávažnějších chorob. Lékaři hovoří v této souvislosti o počáteční nespavosti, zvýšeném pocení, stresu, žaludečních potížích, vysokém krevním tlaku, negativním vlivu na nadledvinky a buňky oční rohovky, z čehož se později může rozvinout cukrovka druhého typu, především pak ale různá nádorovitá onemocnění. Tak mocný je defekt biologické časomíry, kterému v současnosti čelíme a proti kterému nezbývá než protestovat a upozorňovat na jeho skrytá nebezpečí.

Bohužel, je tomu tak vždycky, když člověk zasáhne v zájmu peněz a příslibu většího zisku do koloběhu přírody, jejíž jsme, ať už někdo chce či nikoli, nedílnou součástí. Nevědomky si tak v podstatě co by živočišný druh pod sebou podřezává větev, protože ztrácí schopnost vnímat čas a tím i sebe. Vystupme tedy z tohoto umělého matrixu, dokud je "čas", a začněme naplňovat poslání člověka na tomto světě, který má sice tvořit, ale nikoli za účelem zisku, nýbrž pro radost a pocit vnitřního uspokojení, a tím i všech kolem sebe. Komu totiž nedojde, že se nelze obohacovat (např. pomocí změny času) na úkor těch slabších a nemocných, potom vůbec nechápe, o čem je a má být život. Kdo chce zůstat člověkem a ne robotem, nechť se připojí k iniciativě za zrušení letního času. Čím více nás bude, tím více lidství ve společnosti převládne.

Má město podnikat, nebo nemá podnikat? Takovou otázku si nejspíš položil každý, kdo si přečetl zprávu o tom, že Chrudimská beseda zprovoznila v budově Muzea novou kavárnu "Kafe v galerii". V dřívějších dobách, myslím tím za první republiky nebo i dříve, bylo přitom naprostou samozřejmostí, že města podnikala. Jenže to se to tenkrát na radnicích jmény známých podnikatelů jenom hemžilo. A dnes? Kde jsou všichni ti Wiesnerové, Popperové, Vaňkové a další, kteří pracovali pro naše město v čestných funkcích zadarmo? Radnice v současnosti řídí za mzdu kariérní politici, jejichž zkušenosti s podnikáním jsou ve většině případů nulové a jedinou manažerskou prací, kterou v životě prošli, je právě ta na radnici za peníze nás, daňových poplatníků. Popřípadě sem míří v momentě, kdy se jim nedaří vlastním podnikáním uživit. V Chrudimi máme takových případů (politiků) hned několik, a to na obou stranách, jak v koalici, tak i opozici. To je první aspekt této věci.

Druhým aspektem, který vyvolal kolem kavárny "Kafe v galerii" tolik rozruchu, je politická doktrína Strany svobodných občanů a chybějící podnikatelské cechy, jejichž prostřednictvím si radnice v dřívějších dobách kontrolovaly kvalitu a užitečný počet jednotlivých služeb na území města. A nyní? Na jedné straně doktrína Svobodných volající po absolutní liberalizaci podnikatelského prostředí a zákazu podnikání radnic, aby živnostníkům nekonkurovaly, a na straně druhé absolutní živelnost pokud jde o počet a sortiment nabízených služeb ve městě. Tzn., že tu máme víc prodejen potravin, než je schopno tohle město uživit, že zde máme víc prodejen nábytku či s textilem, než je potřeba, a dalších služeb, které se mezi sebou už delší čas v nemilosrdném tržním prostředí navzájem evidentně likvidují. To proto, že tu neexistují všeobecně, nejen v Chrudimi, žádné mechanismy, které by situaci průběžně vyhodnocovaly a určovaly, co je pro tohle město přínosem a co už nikoliv. V praxi je to pak celé završeno vstupem velkého počtu mezinárodních prodejních řetězců na území našeho města, kde se zatím setkáváme pouze s těmi, které obchodují s potravinami, masem, uzeninami, obuví, sportovními potřebami, nábytkem, textilem, léky, tabákem, časopisy a novinami, elektrem, anebo hračkami. I proto už se v Chrudimi nesetkáváme s celou řadou jmen tradičních obchodníků, s nimiž bylo město po dlouhá léta spojováno.

A co budeme dělat v momentě, až k nám zamíří ekonomicky silné řetězce, podnikající v pohostinstvích, kavárnách, cukrárnách nebo čajovnách? V České republice jich nepůsobí zrovna málo a stále se rozpínají. Najde se někdo, kdo před nimi ochrání v uvedených odvětvích chrudimské živnostníky? Budou to kariérní politici, nebo snad Svobodní? Zatím nic takového, přiznejme si, nepomáhá, a Chrudim je stále více pohlcována globalizací, která, zatímco my tady se handrkujeme o jednu městskou (naši společnou) kavárnu, si postupně vybírá svoje oběti v podobě bankrotujících drobných podnikatelů. Položil si už někdy někdo otázku, co nastane, až se jednou zhroutí globální ekonomika? Kolik chrudimských živnostníků potom otevře svoje obchody, kolik městských služeb bude fungovat? Pokud tohle nezůstane v nějaké rovnováze a město bude dál žít ve stále větší závislosti na zahraničním kapitálu, nemá podle mne cenu řešit "konkurenci" jedné kavárničky, když necháváme té skutečné, smrtící konkurenci v Chrudimi otevřená vrata.

P. S. V pátek 28. března si připomeneme, že se před 422 lety narodil učitel národů - Jan Ámos Komenský. Kolik z nás zná jeho dílo? Víte například, že už v 17. století varoval před vznikem monopolů? Komenský k tomu mimo jiné ve své knize Obecná porada o nápravě věcí lidských napsal: "Monopoly nemají být nikde povoleny, protože je hanbou každého národa brát lidem chléb od úst." Už jste pochopili smysl těchto řádků, které napsal jeden z největších Čechů, kterého tato země kdy měla? Kdo ne, bude dál mylně vykládat, že je kavárna "Kafe v galerii" ostatním likvidační konkurencí.

V pátek se v pražských Strašnicích uskutečnilo poslední rozloučení s režisérkou Věrou Chytilovou, první dámou českého filmu, která proslula při režírování svých děl až cholerickou důsledností a ironickým sarkasmem. Bolek Polívka, Miroslav Donutil i další by mohli povídat, co všechno si od ní museli "na place" vyslechnout, než dosáhla svého. Jedním dechem ale dodávají, že byla jednou z největších režisérek, které kdy tato země měla, a že nebýt jí, nikdy by nedosáhli ve svém profesním životě takového úspěchu.

Měl jsem v životě to štěstí, že jsem mohl okusit její sarkasmus na vlastní kůži, a to na jaře 1985 v Praze na Karlově náměstí, kde jsem jí, co by tehdejší dopravní policista, nevědomky dal za stěrač parkovačku, neboť její auto stálo v zákazu. A to jste měli vidět, jak jsem dostal vičiněno. "Soudrrruhu (paní Věra silně ráčkovala), to nemůžete dělat prrrospěšnější věci, než otrrravovat lidem život!?" Uniforma, neuniforma, zkrátka si nebrala servítky. Jak o ní prohlásil její kolega Zdeněk Svěrák, ona byla v některých chvílích větší chlap než my, všichni muži dohromady. A právě to na ní bylo obdivuhodné. Nikdy nestahovala kalhoty dřív, než přišel brod.

Za čas jsme se s paní Věrou skamarádili. Parkovala totiž na "Karláku" často a zásadně v zákazu, protože tam bylo vždy volné místo. Jezdila sem totiž do nemocnice na dlouhodobou rehabilitaci po ošklivém úrazu nohy, takže chodila nějaký čas o berlích, a už z principu se odmítala belhat přes celé Karlovo náměstí, když byla před nemocnicí spousta volných míst k parkování pro prominenty tehdejšího režimu - řezníky, zelináře, veksláky... A tak, když jsem si s ní chtěl popovídat, dal jsem jí za stěrač onu nenáviděnou parkovačku a pokaždé, když mi ji nesla a uviděla mě, prohodila sice něco ze svého sarkasmu, avšak tón jejího hlasu byl vždy o poznání smířlivější. Už jsem najednou pro ni nebyl "soudrrruh", ale mladý muž, kterému z ničeho nic vtiskla do ruky volňásek na její film Panelstory, který byl satirou na život v prostředí panelákových králíkáren a který "soudrrruzi" odmítli v kinech promítat. Naštěstí už tehdy fungovaly filmové kluby, které tu a tam Chytilovou v Praze promítaly a tohle byl ten případ.

Škoda jen, že už jsem si s paní Věrou nemohl o tomto filmu nikdy popovídat. Na svou dobu byl totiž velmi odvážný. Někdo o něm kdesi napsal, že to byl nekompromisní úder na solar plexus tehdejší socialistické chlouby - výstavbu velkých panelových sídlišť, kde uprostřed bahna, špíny a nepořádku žijí lidé lhostejní k tomu, co se kolem nich děje. Byl jsem toho tehdy plný a s kým jiným si o tom promluvit, než s paní Věrou. Jenže mě mezitím převeleli do jiné části Prahy a Věra Chytilová se za tu dobu uzdravila. Už nikdy jsem ji nespatřil stát v zákazu, přestože zákazy tak ráda a často porušovala - narozdíl od ostatních ale takřka vždy ve prospěch věci, což prokázala na filmovém plátně hned několikrát. Takhle jsem si ji také zapamatoval, jako svéráznou postavu, které pod zdánlivě tvrdou neústupnou slupkou bije citlivé srdce, které se dalo obměkčit vždy, když poznala, že je člověk naladěn na stejnou strunu. I díky tomu přerostlo naše špičkování postupně ve vzájemný respekt a několik měsíců trvající přátelství, na jehož konci mi paní Věra darovala volňásek na "biják", zdánlivě nevinný dárek, který mi v životě pomohl ještě více otevřít oči. A taková byla i paní Věra, která rozdávala svoji upřímnost měrou vrchovatou. Ne každý ale umí přijímat srdce na dlani a mít otevřené oči, a při první sarkastické poznámce se raději uzavře do sebe. Snad i proto je stále tolik lidí ve své sebestřednosti a ke své škodě slepých a nikdy nepochopí, že je upřímnost, i když někdy jedovatá, méně nebezpečná, než "mazání medu kolem huby"... Díky za tohle poznání, paní Věro, nechť je vám nebe, nejen to filmové, nakloněno.