Další kácení v Chrudimi v posledních dnech vzbouřilo vlnu emocí. Negativních i pozitivních. Travnatý pás před hotelem Bohemia, kde má vzniknout parkoviště a jehož podoba je tak úzkostlivě tajena, pokryla těla mrtvých sakur, pivoněk a rhododendronů. Jen několik metrů od kutajících archeologů tak navždy zmizela ozdoba, která dávala zapomenout na přeplněnou silnici a řvoucí automobily.

Letošní zima je skutečně krutá. A nemyslím teplotami. Myslím přístupem zodpovědných osob k prostředí kolem nás, zeleni, která nás obklopuje. Je přece prokázaným faktem, a psali jsme o tom doslova sérii článků, že i poměrně vzrostlé stromy se dají pomocí speciální techniky přemístit a zachránit tak před řetězy motorových pil. Nechtěli byste takovou sakuru na zahrádku? Já ano, pokud bych zahradu vlastnil. Vyslovím kacířskou myšlenku, když budu tvrdit, že takových by nás bylo dost k záchraně dnes už mrtvých kusů dřeva?

[[img:chrn_fullwidth:3749:Pokácené sakury před hotelem Bohemia. Foto: Chrudimské noviny.]]

Stejný osud čekal další stromy, které musí ustoupit stavebním pracem při budování obchvatu města. Jedná se většinou o přestárlé a dlouho nikým neprořezané ovocné dřeviny, hnijící ořešáky, kterým rána z milosti pomůže do listnatého nebe, je-li jaké. Zde je jasné, že nebylo jiné řešení a trápící se dřeviny musely k zemi. Radost z obchvatu, který se snad konečně podaří vystavět, je na místě.

Zelených ploch není nikdy dost. Jejich postupnou likvidací zanecháváme ne zrovna dobré dědictví těm, kdo přijdou po nás. Strom totiž není dům. Nevyroste do krásy za měsíc.

"Jsme jediná strana v této zemi, která je schopna vládnout," znělo tak trošku velkohubě z úst předsedy sociální demokracie Bohuslava Sobotky před víkendovým sjezdem této strany v Ostravě. Ostatně, mohl si to dovolit, protože mu to současná vládní koalice četnými personálními rošádami, skandály a nepopulárními rozpočtovými opatřeními umožňuje, a stahuje tím do propasti oblibu stran ODS a LIDEM, zatímco kormidelník státních financí se směje za bukem (Schwarzenbergem), protože jeho preference paradoxně rostou. 

Drtivé vítězství s tichou podporou komunistů?
Sobotka a spol. se tak vezou bez vlastního přičinění na euforické vlně voličské přízně. Všeobecně se totiž předpokládá, že jestli se na sociální demokraty neprovalí do roku 2014 také nějaký ten skandál, překročí v příštích parlamentních volbách pohodlně 30procentní hranici volebních preferencí a za tiché podpory komunistů se ujmou po osmi letech zase vlády. A pokud proti sobě nepopudí prezidenta Miloše Zemana, bude jejich voličská podpora příští rok ještě vyšší.

Všeho ale do času. Jakmile totiž přijde na řadu každodenní praktická politika, začnou preference ČSSD padat směrem dolů. Sociální demokracie dostala v tomto směru první lekci po dalším velkohubém vystoupení stínového ministra financí Jana Mládka, který si během ostravského sjezdu proti sobě okamžitě popudil takřka všechny české živnostníky, když je označil za parazity systému a navrhl, že jim v případě vítězství ČSSD utáhne finanční kohoutky. Nebylo pak nic platné, že se od jeho výroku distancovali jak předseda strany Sobotka, tak vlivný odborářský boss Zavadil, a sám Mládek přispěchal s omluvou.

Brutální likvidace páteře tržní ekonomiky
Po víkendu je totiž jasné, že si může sociální demokracie škrtnout ze seznamu případných sympatizantů v příštích volbách drtivou většinu živnostníků, kterým se nelze divit. Mládek a ČSSD podle všeho nepochopili realitu současné doby, s níž se živnostníci každodenně potýkají, a nevzali v úvahu varování ratingových agentur, které upozorňují na dlouhodobé podkopávání základů fungující tržní ekonomiky socialistickými vládami v Evropě.

Socialisté, mezi něž ČSSD patří, vsadili totiž na zvyšování daní a brutální likvidaci páteře tržní ekonomiky - tj. živnostníků. Jestliže tedy sociální demokraté po vyhraných parlamentních volbách razantně zvýší živnostníkům odvody do sociálního a zdravotního systému, odkud se stále velké množství peněz ztrácí (mimo jiné i na účty politických stran), zapříčiní tím v řadě případů jejich bankrot, vyženou je do front na úřadech práce nebo do náruče exekutorů. Už teď totiž balancuje řada drobných živnostníků na hranici chudoby.

Propastný rozdíl mezi "výdobytky" zaměstnanců a živnostníků
Mládkovo chlácholivé rčení, že tím vlastně živnostníkům prospívá, protože jim tak "ušetří" na vyšší důchody, zní proto pokrytecky. Všichni živnostníci totiž vstupují do podnikání s vědomím, že dostanou na stará kolena od státu namísto důchodu jen almužnu a že si musí na stáří ušetřit sami, stejně jako v aktivním životě na případnou dovolenou, nebo když onemocní. V tom spočívá riziko podnikání. Nedostávají také žádné stravenky ani další zaměstnanecké benefity, jako jsou pracovní pomůcky, leckde služební auto, počítač nebo mobil, natož jako někteří zaměstnanci státu po skončení pracovního poměru rentu v řádu desítek tisíc měsíčně nebo finanční padák v řádech statisíců či milionů. Živnostníci navíc ručí za své skutky celým svým majetkem, což je v případě zaměstnanců a politiků nemyslitelné. 

Jejich jediná výhoda tak spočívá pouze v pocitu svobody, že rozhodují sami za sebe, mohou přizpůsobit pracovní dobu svým potřebám, sami si určují výši odměn a nemusí poslouchat nadřízené. Leckdo říká, že je to pocit k nezaplacení - stát na vlastních nohách a nenatahovat ruku směrem k státu (mohu potvrdit), od kterého potřebuje živnostník hlavně klid na práci a funkční servis, aby mohl sám fungovat a vytvářet hodnoty, které ho těší u srdce. Jenže klidu ani funkčního servisu od státu se mnohdy nedostává (viz časté daňové a legislativní změny) a navíc živnostníky svírá nejistota ekonomického prostředí, které prožívá hlubokou recesi, takže sami mají hluboko do kapsy a někdy žijí i na dluh ve víře, že přijdou lepší časy.

Mládkovo pohrdání nás přiblížilo k únoru 1948
Jenže ty nejspíš nepřijdou. Důkazem je nepochopení tohoto stavu týmem Bohuslava Sobotky, který nevykročil ze stínu socialistické doktríny diktované celé Evropě v podobě neustále vyššího daňového zatížení a přerozdělování společných peněz, které vede v důsledku k vyšší nezaměstnanosti, korupci, prohlubujícímu se schodku státního rozpočtu a ztrátě globální konkurenceschopnosti pod křídly Evropské unie.

Vede rovněž ke ztrátě svobody ducha, protože je to stát, kdo bude svobodomyslným živnostníkům prostřednictvím dokumentu 2014, který ČSSD v Ostravě schválila, nařizovat, kolik si mají formou zvýšených odvodů povinně "ušetřit" na důchod. A do třetice navrátí tuto zemi zpět k únoru 1948, kdy se s živnostníky nemilosrdně zatočilo a Česko tak ztratilo tisíce pracovních příležitostí, které stát nedokázal, především v oblasti služeb, už nikdy plnohodnotně nahradit. Mládkova pohrdavá slova o parazitech tuto doměnku jen umocňují.

P. S.
Než jsem stihl tento článek napsat, vypustil Mládek další perlu o tom, že se bude muset odchod do důchodu přizpůsobit průměrnému dožití pěti let. Ještě pár takových kontroverzních vyjádření Mládka a ČSSD se ho bude muset zbavit, pokud bude chtět opravdu volby vyhrát. Každopádně už dopředu víme, na čem u sociální demokracie jsme.

Pondělí 18. března bylo ve znamení návratu zimy, ale také zasedání našich ctěných chrudimských zastupitelů. Odcházel jsem na jejich schůzi s očekáváním. Jelikož byl starosta města Petr Řezníček na služební cestě v Holandsku, byl jsem zvědavý, kdo za něj převezme řízení schůze.

Moc se mi nechtělo. Vidina tří hodin strávených na ne příliš pohodlné židli ve velké zasedací místnosti v budově městského úřadu mi už dávno nepřipadá lákavá. Ano, čekal jsem další z mnoha exhibicí zastupitele Romana Málka.

První příjemné překvapení se konalo, když se od mikrofonu ozval místostarosta Miroslav Tejkl. Po celou dobu schůze zůstal věcným, bez uštěpačných poznámek. Občas sice asi trošku zmatkoval díky šumu, který způsobili někteří zastupitelé, ale v mém hodnocení rozhodně obstál.

Druhou radost mi udělal Roman Málek tím, že na pondělní zastupitelstvo nedorazil. Myslím, že úleva z jeho absence byla patrná na všech přítomných. Jak na zastupitelích, tak i úřednících. Ne, opravdu nemám nic proti věcným a slušným připomínkám. Ostatně, psal jsem to tu už mnohokrát. Jenom nemám rád výlevy, při nichž si někteří lidé zajišťují pozornost svou bezohledností a sprostotou. Snažit se za každou cenu předvádět před novináři či ponížit svého protivníka... Děkuji, to opravdu nechci.

Přijde-li nějaká instituce o vedení, je to vždycky nemilé. Anarchisté by se mnou jistě nesouhlasili, ale firma potřebuje hlavu stejně, jako tělo.

Když rezignoval současný emeritní papež, byl svět plný otázek, proč se tak stalo. Přiznám se bez mučení, že mám pro papeže Ratzingera mnoho sympatií a jeho zvolení jsem před lety uvítal s nadšením. Byl jsem zrovna ve Francii na návštěvě jedné katolické komunity žijící nedaleko starého města Albi, když vystoupil poprvé na balkon Svatopetrské baziliky a pozdravil věřící. Mé nadšení sice časem trošku vyprchalo, ale nebudu vás nudit subtilní katolickou teologií.

Ratzinger byl a stále je v určitém smyslu konzervativec. Vytýká se mu to a ono, částečně oprávněně, z větší části však nikoli. To říkám jako člověk, který církví žije a kdyby to nebylo rouhání, klidně bych prohlásil, že k ní mám až modlářský vztah.

Koho nám však zvolili kardinálové na středečním konkláve? Dá se říci, že pravý opak papeže z Bavorska - jemného intelektuála milujícího svůj klavír, kočky a duševní práci. Kardinál Jorge Mario Bergoglio je jezuita z Argentiny, který je za svůj kariérní postup vděčný ne tak Benediktu XVI., ale předchozímu papežovi - showmanovi, Janu Pavlu II. A právě papež Wojtyla byl milován davy. Dostávalo se mu bouřlivého přijetí u mladých lidí, kteří si však jeho mše pod širým nebem často pletli s vystoupením některé z rockových hvězd. Ne všichni také kvitovali jeho otevřenost k jiným náboženstvím, ke světu. Jestliže se někomu bude papež František podobat, bude to, s největší pravděpodobností, právě papeži z Polska.

Pokud by snad někdo z ctěných čtenářů a krásných čtenářek těchto mých úvah byl zvědavý i na můj osobní názor, tak si myslím, že církvi by prospěl návrat k tomu, co představoval papež, který kormidloval lodičku Petrovu na počátku minulého století - návrat k tradici, jasná slova bez falešných ohledů, skutečnou radikalitu mísenou s pokorou. Svatý Pius X. je pro mne zosobněním toho, co se mi vybaví pokaždé, když se vysloví slovní spojení „Svatý otec“. A svatého otce teď potřebujeme jako sůl. Samozřejmě to znamená, že takový táta dá svým dětem občas na zadek, když zlobí, nebo mluví sprostě. Jenom s usměvavou tváří a vřelými city si nástupce svatého Petra nevystačí.

V neděli se parta asi dvaceti Chrudimáků vydala do ulic města a místních parků, aby je po zimě, která už za chvíli předá vládu jaru, zbavila všeho nepotřebného balastu a odpadků. V našem kraji věc vcelku nevídaná, za hranicemi naší země ale naprosto běžná...

Jen si někteří z vás, kteří míříte třeba v létě autem k Jaderskému moři, vzpomeňte na útulnost a přímo ukázkovou úpravu a čistotu rakouských vesnic. A to nemluvím o Bavorsku nebo Švýcarsku, kde je něco takového rovněž samozřejmostí. Lidé se tu totiž nezajímají jen o svoje bydliště, jak bývá v Česku zvykem, ale také o to, co je za prahem jejich domova.

Naplno jsem to pochopil ve Švédsku, kde jsem nějaký čas pobýval v Göteborgu. Životní prostředí je zde pro místní obyvatele alfou i omegou jejich života. Proto se tam podobné brigády konají takřka každý víkend a zúčastňuje se jich poměrně velké množství lidí. Účast při těchto brigádách je tam považována za velkou společenskou prestiž.

O něco později jsem měl pak možnost hovořit na stejné téma s Tomio Okamurou, tehdy ještě viceprezidentem Asociace českých cestovních kanceláří a agentur, dnes senátorem, který tohle bolestné téma českých měst a obcí sám otevřel. "Jestliže přejedeme hranice, tak vidíme, že jsou Rakušané stále bohatší a ne jen materiálně. Oni neodjedou dříve na dovolenou, dokud si neudělají doma a kolem svého domu pořádek. Pro ně je nemyslitelné, že by vyměnili dovolenou třeba za neomítnutou fasádu svého domu. Také si zvykli uklízet, a to nejen u sebe, ale i veřejná prostranství a dokonce se kvůli tomu scházejí ve skupinách. V tom je mezi námi zásadní rozdíl, který se následně projevuje i materiálně," znělo tehdy jeho moudro, které mi prozradil.

Tomio dokázal přesně definovat, jak vzniká bohatství. U nás se "bohatství" dává na odiv fanfarónstvím při nejrůznějších společenských akcích, určených nejlépe pro VIP hosty, zbytečně velkými domy ve stylu podnikatelského baroka, kterých napočítáme kolem Chrudimi bezpočet, drahými auty na leasing či značkovou teplákovou bundou a jinými kýči. Ve skutečnosti jsou ale tito lidé chudí na duchu a chudá je pak i celá společnost, a to i materiálně. A proč? Přestože se holedbáme tím, že jsme "zdravé" město, je zde daleko větší nepořádek než v první obci v Tyrolsku. Obdobná situace je ale i jinde v Česku.

Jak známo, prostředí vychovává. Proto jsou důležité akce, jako byla nedělní "Clean-up Chrudim", která je neklamným důkazem toho, že to s naší společností nemusí být až tak špatné. Možná tato akce dobrovolníků časem nakazí i ostatní a přestaneme se jeden před druhým uzavírat. Možná pak přestane být prestiží vše pomíjivé a objevíme skutečné hodnoty. Leží totiž všude kolem nás, jen je nevidíme a někteří ani vidět nechceme.

"Když se u nás chlapi poperou, tak jenom nožem a nebo sekerou," zpívá se v jednom celonárodním kabátovském hitu, který je jak na míru ušitý zhruba takovému prostředí, v jakém došlo k tragédii v Chlumu u Hlinska. Jen pro pořádek si připomeňme, že se tu v noci převrátil traktor, v jehož kabině zemřeli dva ze tří mužů. Avšak vraťme se k pointě postřehu.

Dva televizní štáby, které bezprostředně po tragédii vyrazily na místo, si stěžovaly na chování místních obyvatel, kteří je odsud hnali doslova svinským krokem. Kameramani i moderátoři byli rádi, že vyvázli se zdravou kůží. Až natolik byla situace vyhrocená. A je se čemu divit? Myslím si, že nikoli. Vysočina je drsný kraj se vším všudy. Mohl jsem se o tom přesvědčit mnohokrát při setkáních se čtenáři, kteří zde mají svoje kořeny.

Život se s místními lidmi nijak nemazlí. Půda je neúrodná a práce málo. Po většinu roku je tu zima, tma a nevlídno. Snad i proto mají zdejší chlapi blízko do hospody nebo k lahvi tvrdého alkoholu, aby zahnali deprese ze svých hlav. Nejvýmluvněji o tom hovoří policejní statistiky, které uvádějí největší počet dopravních nehod pod vlivem alkoholu nebo řidičů přistižených při jízdě v opilosti na Chrudimsku právě v okolí Hlinska.

Když se tohle všechno nakumuluje do dvojnásobné tragédie, jako teď v Chlumu, není pak divu, že v tvrdých palicích mužů z Vysočiny bouchnou saze a vylejí si svůj hněv na televizních štábech, které sem přijely lovit senzaci z úplně jiného, městského světa, a pro tamní život nemají příliš pochopení. Narazily tu totiž nemilosrdně na sebe dva naprosté odlišné světy - tvrdé vysočinské prostředí a tvrdá realita v podobě těch nejznámějších médií, kdy jedni chtěli na tragédii co nejrychleji zapomenout a ti druzí měli v úmyslu bolest ještě přiživit a zapomněli na to, že když se u nás chlapi poperou, tak jenom nožem a nebo sekerou...

Snad žádného z čtenářů nenechal chladným příběh fenky křížence Německého ovčáka, kterou se podařilo nalézt u obce Rosice. Nebohý nejlepší přítel člověka měl do krku zarostlý obojek, který tvořila horolezecká šňůra a pár drátů. „Bestie, která to udělala...provést jí to samé,“ blesklo hlavou mnohým rozhořčeným milovníkům němých tváří.

Sám mám také psa, jak už jsem se tu několikrát chlubil. Není sice křížený, ale čistokrevný Český fousek, leč na přítulnosti a vděčnosti mu to neubírá.

Člověk se zděsí, když vidí, čeho jsou jeho vlastní příbuzní v lidské přirozenosti schopni. Čím si zvíře, které nejeví známky agresivity, zaslouží takový osud? Otázky, na něž se odpovědi nalézt asi nepodaří.

Přes všechnu hrůzu, kterou si musela Rosi projít, nemohu zároveň nemyslet na hrůzy daleko větší, denně probíhající v nemocnicích a domovech pro seniory. Staří lidé, kteří už nejsou schopní postarat se sami o sebe, jsou zde ponecháni sami sobě, svým vzpomínkám a destruující nečinnosti. Pečovatelky se jistě snaží zpestřit jim podzim života, co je to však platné, když nejbližší příbuzní si často přijdou jen pro důchod. Staroušci pak umírají sami, za plentou, jejich tiché utrpení vlastně nikoho nezajímá. Nahá bolest někoho jiného, která se náhle přestane skrývat, je pak o to děsivější.

Mám rád zvířata, psy především. Jsou bezelstní, milují svého lidského druha bez podmínek a nechtějí nic, než trochu pozornosti, pohlazení. Dokážeme však stejný komfort dopřát i těm, kteří nám jsou nejbližší?

Byla tu řeč o tom, že už takřka nikdo, až na pár věrných, si nechodí připomenout k soše Tomáše Garrigue Masaryka v Chrudimi výročí narození tohoto prezidenta osvoboditele. Ani se tomu nedivím, protože žijeme tak trochu v pokřivené společnosti. Vzpomínám totiž na dobu, kdy jsem vyrůstal pod fotografiemi, zachycujícími T.G.M. na jeho oblíbeném koni Hektorovi nebo jedoucímu se svým synem a pozdějším ministrem zahraničí Janem Masarykem v kočáře na zámek do Lán, zatímco ve škole to byli ti největší nepřátelé tehdejšího socialistického zřízení.

Měl jsem to velké štěstí, že jsem mohl tyto kontrasty vnímat už jako předškolní dítě. Žil jsem totiž v jedné domácnosti s prababičkou a babičkou, z nichž ta první byla hospodyní oblíbeného prvorepublikového chrudimského starosty Václava Káška či jeho zetě, ministra průmyslu Bohumila Laušmana, kterého agenti StB unesli v roce 1953 z Vídně zpět do Československa, kde zemřel za podivných okolností v komunistickém žaláři, a obě tyto milované ženy byly členkami sociální demokracie ještě dříve, než tuto stranu násilně pohltila tehdejší Komunistická strana Československa.

První republika byla vykoupena krví nás Čechů
Šel jsem tedy do školy vybaven poměrně solidními informacemi o tom, co pro předválečnou generaci znamenala první republika a proč tato generace třeba tolik jako dnes nelpěla na římsko-katolické církvi, nýbrž preferovala spíše evangelické vyznání či Církev čs. husitskou. První republika byla totiž vykoupena krví českých vojáků a legionářů, s jejichž pomocí a spojenců na Západě se Země Koruny české vymanila po tři sta letech z područí Habsburské monarchie. Ta byla zrušena, stejně jako šlechtické tituly, zreformován byl církevní majetek, a byla vyhlášena Československá republika. Lidé se zbavili pobělohorského traumatu a s nadšením budovali svoji první republiku, která to tehdy dotáhla až na osmou nejvyspělejší ekonomiku světa a stala se zároveň ostrůvkem demokracie, obklíčeným hned několika totalitními režimy (Německo, Maďarsko, Sovětský svaz).

O prožitcích a tehdejší výchově jsem měl později už jako novinář možnost hovořit s několika českými emigranty, a to jak doma, tak i v zahraničí. A všichni se shodují na jednom - T.G.M. byl a zůstává naším prezidentem osvoboditelem. A všichni k němu také shlížejí s patřičnou úctou a byli za něj ochotni za druhé světové války znovu umírat. Jenže tato úcta byla po únoru 1948 pokřivena a vyměněna za kult Gottwalda, Stalina a tvrdé dělnické pěsti, a jméno Masaryk bylo vymazáno ze školních učebnic. Jediným světlým momentem bylo Pražské jaro 1968, které však záhy rozjezdily tankové pásy sovětských okupantů a naše země zažila už třetí masovou vlnu emigrace - poprvé po Bílé hoře, podruhé po únoru 1948 a potřetí po roce 1968, kdy zahynula myšlenka socialismu s lidskou tváří.

Tři hříchy, které tvoří dluh vůči prvorepublikové generaci
A právě v tomto prostředí vyrůstaly generace našich rodičů i my samotní, včetně drtivé většiny současných politiků, kteří tvoříme spolu s našimi dětmi tento svět, jenž se nezachoval k těm, kteří ve jménu T.G.M. a první republiky prolévali krev, právě uctivě.

Tato země se za prvé nevypořádala s komunismem, a když, tak jen polovičatě, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Zakázala sice propagaci komunismu, kterou však stejně netrestá, avšak nezakázala stranu, která způsobila mnohé příkoří, a jejíž vliv se pomalu a jistě rozlézá po této zemi jako rakovina. Za druhé - tato země svoje hrdiny z první republiky patřičně neocenila (pokud v to nepočítáme různé metály, medaile nebo diplomy), a tak mnozí z nich zemřeli v chudobě, zatímco prominenti minulého režimu si nerušeně užívají vysokých důchodů nebo těží z dřívějších kontaktů a jsou z nich dnes milionáři, ne-li rovnou miliardáři. A za třetí - výchova mládeže zůstala mnohde v rukou těch, kteří ještě před nedávnem učili o Leninovi a našem velkém bratrovi na Východě. Není proto divu, že mládež Masaryka příliš nezná a neuctívá ho až na výjimky jako prezidenta osvoboditele.

[[img:chrn_fullwidth:3684:Starosta Řezníček řeční na vzpomínkovém aktu k 163. výročí narození TGM. Foto: Jindřich Balous.]]

Naši krajané si výročí užívají, u nás se konají tryzny
Když jsem před lety napsal v jiných zdejších novinách o tom, jakým způsobem si čeští emigranti připomínají v zahraničí důležitá výročí české státnosti, sklidil jsem zato posměch jednoho z představitelů chrudimské radnice. Jal se mě dopisem poučovat, že není přípustné, aby se něco takového konalo v Chrudimi. Psal jsem tehdy o tom, jak naši krajané v Austrálii nebo Kanadě uctívají Masaryka nebo naši republiku. Dělají to tak, že se všichni slavnostně ustrojí a v průvodu se sejdou na určeném místě. Tam na ně pak čeká pohoštění a zábava třeba v podobě živé muziky a dalšího programu. Při takové slávě je pokaždé plno a Masaryka si tam pamatují i jejich pravnoučata, která už někdy neumí ani pořádně česky. Tak proč by něco takového nešlo v Chrudimi, když to jinde funguje?

[[img:chrn_fullwidth:3683:Vzpomínkový akt v Chrudim. Foto: Jindřich Balous.]]

Klamná iluze modré krve, pravé víry a proletariátu
Namísto toho jsme svědky delegace, která se rok co rok ve stále menším počtu vydává k pomníku T. G. Masaryka. V mnohém to připomíná tryznu jak za minulého režimu, kdy se ještě chodily klást věnce k pomníku neznámého vojína. Zpravidla zde hovoří nějaký politik k hloučku staříků, v jejichž obličejích lze číst pocity ukřivdění a nenaplnění myšlenky jejich osvoboditele. Efekt takové připomínky je takřka nulový. A pokud v tom nemá jasno generace dospělých, nemůžeme čekat, že něco tak úzkostlivě konzervativního a bez nápadu, co má lidi sdružit, přitáhne i mládež. Zvláště, když se o Masarykovi učí ve škole jen z povinnosti. Potom se nelze divit, že mnohdy ve svém názoru tápe a chytá se klamných iluzí o šlechetnosti modré krve, pravé víry či proletářské revoluce, která má zbavit tento svět všech kmotrů, kteří nám pijí krev. První dnes zvedl hozenou rukavici nově zvolený prezident Miloš Zeman, který slibil v masarykovské tradici pokračovat. Je to Čech, vlastenec a socialista stejně jako T.G.M. Ale ani to mu nezaručuje, že mu jeho národ bude rozumět...

Ve čtvrtek 7. března se uskutečnila v Chrudimi akce, která se koná každoročně. Rok co rok je stejná, jediné, co se mění, je číslo v jejím názvu. Ano, jde o připomínku narození prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka.

Každým rokem je jasnější, že zájem veřejnosti o tohoto člověka upadá. V době iPhonů, tabletů, GPS navigace, Anonymous, války v Sýrii a exportu demokracie Spojenými státy americkými už starý pan profesor nikoho netáhne, než politiky a několik nostalgiků, kteří si údajného osvoboditele ještě pamatují.

Kdo za to může?

Je na vině snad škola, která dětem nedokáže vštípit lásku k republikánským tradicím a státu, který dávno neexistuje? Mohou za lhostejnost rodiče, nebo snad celá společnost? Jsou snad vinny všechny tyto faktory?

Veřejný život a politika procházejí krizí. Ideály prvního z prezidentů jsou pro většinu našich současníků aktuální stejně, jako ideály otce vlasti, Karla IV.. Jedná se o relikt historie, která nemůže současníky, vyrůstající v dravé době ekonomických krizí a tupého kapitalismu, nadchnout. Protože jedinec, řídící se těmito myšlenkami, nemá šanci obstát.

Přitom to byl právě Masaryk a jemu podobní, kdo zničil Rakousko - Uhersko. Byli to nacionalisté, Slované především společně se socialisty, koho se rakouský okresní hejtman von Trota v knize Josepha Rotha tolik bojí. Byli to Masarykové, kterým se starý řád podařilo zcela zničit.

Máme Tomáše Masaryka zažitého jako starého muže, jenž sedí na koni a s úsměvem kyne svým občanům. Přesto se tento muž dokázal v poměrně pokročilém věku postavit svatému císaři Karlovi a rozložit staletou monarchii, která zdaleka nebyla oním pověstným „žalářem národů“. Třeba v oblasti dostupnosti střelných zbraní byla daleko liberálnější než současné USA.

Prezident oslavenec nám v mnohém může být inspirací. Zdánlivě beznadějné situace se dají řešit. Stačí trpělivost, tvrdohlavost a víra. Jakkoli osobně Masaryka rád nemám, poctivým soupeřem nepochybně býval. Proto, čest jeho památce!

Vykukující slunko za oknem dokazuje, že zima se snad už konečně poroučí. O minulém víkendu se sice meteorologové se svou předpovědí moc netrefili a na konec týdne opět hlásí ochlazení, ale z hlasů ptáků je jasné, že jaro převezme vládu už brzy natrvalo.

Zima nám přesto něco zanechala. Podařilo se úspěšně zvládnout bující skládku nedaleko Klášterních zahrad, z čehož mám osobně velkou radost. Nemenší radost mi udělal ředitel Technických služeb Chrudim Zdeněk Kolář, který s radnicí dohodnul omezení posypu solí na chodnících ve městě. Stalo se tak na základě článků, které vyšly i v našich novinách, nebo si zásluhu mohou připsat ti Chrudimáci, kteří urgovali město svými dotazy? Z mého pohledu je to jedno. Důležitý je výsledek - méně zničených bot, historických památek a psích tlapek. Díky, pane řediteli a díky pane starosto!

Stejně tak je mi jedno, kdo má zásluhu na opravených kráterech, které zdobily některé kruhové objezdy. Místostarosta Jaroslav Trávníček tvrdí, že je za jejich zmizením jeho snaha a urgování Ředitelství silnic a dálnic. Lituje prý novináře, kteří si myslí, že svou každodenní prací na článcích pro vás, čtenáře, něco změnili. Šlo prý jen o pouhou shodu náhod. Nevadí, pane místostarosto. Důležitý je opět výsledek.

Těší mne, že se v chrudimských lesích, kam skoro denně chodím se psem, vybudují singeltracky pro cyklisty a koňáky. Vítám stavbu nové lesovny, protože hajného by lidé měli vidět v lese, ne za stolem úřadovat. A kdyby nosil uniformu, jak odpovídá jeho stavu, budu dvojnásob šťastný. To víte, jeden praděda byl hajným, druhý prvorepublikovým četníkem, takže si na tyto „formality“ potrpím.

Jsem rád za nového investora v průmyslové zóně, ač se to mnohým možná nezdá. Stromků je škoda, ale pracovní místa jsou potřeba. Jaro přichází a s ním snad i lepší, pozitivnější nálada pro nás všechny. Zamračená obloha, z níž se stále sype sníh, k ní totiž moc nepřispívá. Kéž máme ono už pověstné „slunce v duši“.