Ve čtvrtek 7. března se uskutečnila v Chrudimi akce, která se koná každoročně. Rok co rok je stejná, jediné, co se mění, je číslo v jejím názvu. Ano, jde o připomínku narození prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka.

Každým rokem je jasnější, že zájem veřejnosti o tohoto člověka upadá. V době iPhonů, tabletů, GPS navigace, Anonymous, války v Sýrii a exportu demokracie Spojenými státy americkými už starý pan profesor nikoho netáhne, než politiky a několik nostalgiků, kteří si údajného osvoboditele ještě pamatují.

Kdo za to může?

Je na vině snad škola, která dětem nedokáže vštípit lásku k republikánským tradicím a státu, který dávno neexistuje? Mohou za lhostejnost rodiče, nebo snad celá společnost? Jsou snad vinny všechny tyto faktory?

Veřejný život a politika procházejí krizí. Ideály prvního z prezidentů jsou pro většinu našich současníků aktuální stejně, jako ideály otce vlasti, Karla IV.. Jedná se o relikt historie, která nemůže současníky, vyrůstající v dravé době ekonomických krizí a tupého kapitalismu, nadchnout. Protože jedinec, řídící se těmito myšlenkami, nemá šanci obstát.

Přitom to byl právě Masaryk a jemu podobní, kdo zničil Rakousko - Uhersko. Byli to nacionalisté, Slované především společně se socialisty, koho se rakouský okresní hejtman von Trota v knize Josepha Rotha tolik bojí. Byli to Masarykové, kterým se starý řád podařilo zcela zničit.

Máme Tomáše Masaryka zažitého jako starého muže, jenž sedí na koni a s úsměvem kyne svým občanům. Přesto se tento muž dokázal v poměrně pokročilém věku postavit svatému císaři Karlovi a rozložit staletou monarchii, která zdaleka nebyla oním pověstným „žalářem národů“. Třeba v oblasti dostupnosti střelných zbraní byla daleko liberálnější než současné USA.

Prezident oslavenec nám v mnohém může být inspirací. Zdánlivě beznadějné situace se dají řešit. Stačí trpělivost, tvrdohlavost a víra. Jakkoli osobně Masaryka rád nemám, poctivým soupeřem nepochybně býval. Proto, čest jeho památce!

Vykukující slunko za oknem dokazuje, že zima se snad už konečně poroučí. O minulém víkendu se sice meteorologové se svou předpovědí moc netrefili a na konec týdne opět hlásí ochlazení, ale z hlasů ptáků je jasné, že jaro převezme vládu už brzy natrvalo.

Zima nám přesto něco zanechala. Podařilo se úspěšně zvládnout bující skládku nedaleko Klášterních zahrad, z čehož mám osobně velkou radost. Nemenší radost mi udělal ředitel Technických služeb Chrudim Zdeněk Kolář, který s radnicí dohodnul omezení posypu solí na chodnících ve městě. Stalo se tak na základě článků, které vyšly i v našich novinách, nebo si zásluhu mohou připsat ti Chrudimáci, kteří urgovali město svými dotazy? Z mého pohledu je to jedno. Důležitý je výsledek - méně zničených bot, historických památek a psích tlapek. Díky, pane řediteli a díky pane starosto!

Stejně tak je mi jedno, kdo má zásluhu na opravených kráterech, které zdobily některé kruhové objezdy. Místostarosta Jaroslav Trávníček tvrdí, že je za jejich zmizením jeho snaha a urgování Ředitelství silnic a dálnic. Lituje prý novináře, kteří si myslí, že svou každodenní prací na článcích pro vás, čtenáře, něco změnili. Šlo prý jen o pouhou shodu náhod. Nevadí, pane místostarosto. Důležitý je opět výsledek.

Těší mne, že se v chrudimských lesích, kam skoro denně chodím se psem, vybudují singeltracky pro cyklisty a koňáky. Vítám stavbu nové lesovny, protože hajného by lidé měli vidět v lese, ne za stolem úřadovat. A kdyby nosil uniformu, jak odpovídá jeho stavu, budu dvojnásob šťastný. To víte, jeden praděda byl hajným, druhý prvorepublikovým četníkem, takže si na tyto „formality“ potrpím.

Jsem rád za nového investora v průmyslové zóně, ač se to mnohým možná nezdá. Stromků je škoda, ale pracovní místa jsou potřeba. Jaro přichází a s ním snad i lepší, pozitivnější nálada pro nás všechny. Zamračená obloha, z níž se stále sype sníh, k ní totiž moc nepřispívá. Kéž máme ono už pověstné „slunce v duši“. 

ODS udávala tón české politice takřka dvacet let. Ve svých počátcích měla silného lídra - Václava Klause, který přetavil Havlův humanismus v pragmatismus a převedl významnou část členů tehdejšího Občanského fóra do rodiny tradičních demokratických stran. V tu chvíli asi ta nejsprávnější věc jakou mohl Klaus udělat. Jenže pak přišla na řadu každodenní všední politika a s ní rozdělení politického vlivu mezi dva nejsilnější hráče - ODS a ČSSD, kterou Miloš Zeman vydupal doslova z říše zapomnění. Výsledkem byl sňatek z rozumu - tzv. opoziční smlouva, která ještě více upevnila sílu obou těchto stran, na něž se následně nabalila celá smečka prospěchářů, kteří si udělali z politiky výnosnou živnost.

Molotovův koktejl
Asi nejsilněji se "kmotrovství" v ODS projevilo za vlády tandemu Topolánek - Dalík. Trafiky a "spřátelené" zakázky se za nich přidělovaly jak na běžícím pásu a v kombinaci s arogancí místních bossů a pozdějšími příznaky hospodářské krize to záhy vytvořilo jakýsi Molotov - nebezpečně třaskavý koktejl, který zasáhl i nejspodnější patra politiky a s kterým si měla poradit současná Nečasova vláda.

Jenže ta se ve svých začátcích otřásala v základech, když si ODS musela poradit s nestabilními "véčkaři" a politicky protřelými mazáky z TOP 09 (dříve z větší části KDU-ČSL). S příchodem nepopulárních úsporných opatření to pak pochopitelně odnesla ODS jako strana, kterou měli voliči nejvíce spojenou se vším, co je z dřívějška iritovalo, zatímco TOP 09 se veze nahoru na euforické vlně tvořené gloriolou neposkvrněnosti prezidentského kandidáta Karla Schwarzenberga. Sice iluze, ale funguje dokonale...

Nejprve čekání na porážku...
Za této situace přijel Petr Nečas rokovat se svými spolustraníky do Pardubického kraje, co s ODS dál. Namísto toho, aby jim nalil optimismus do žil, se ale ukazuje, že ho všeobecná klišé, kterými se v Pardubicích prezentoval, odsuzují do příštích parlamentních voleb do role trpěného premiéra, nad kterým jeho spolustraníci (alespoň zdejší) dávno zlomili hůl. Mají totiž už jiné favority, které by rádi viděli v čele ODS. Zatím to ale nejde, protože předseda této vlády a současný předseda ODS bude v příštích volbách tím poraženým. Nečas to dobře ví a snad i proto působí navenek unaveně a nepřináší recepty, jak z krize ven.

Mix Klause a nomenklaturního ředitele
Propad popularity ODS postihuje všechny bez rozdílu. I v malých městech jako je Chrudim. Pamatujete ještě doby, kdy na začátku 90. let vládl městu starosta Nový? Jeho autoritářství, arogance, zesměšňování politických protivníků a direktivní vedení schůzí bylo pověstné. Z opozice a řečníků dělal trhací kalendář. Tak trochu připomínal mix Klause a nomenklaturního ředitele fabriky před rokem 1989, který si nenechá do ničeho a nikým mluvit. Paradoxně to dodnes některým "novým" chrudimským politikům imponuje.

Nového poté vystřídal v čele radnice jeho spolustraník Libý. Znamenalo to nejen změnu stylu a liberálnější přístup, ale především generační střet mezi Libým a Novým, který si stále ještě osoboval právo mluvit do chodu radnice. Libému tak jednoho dne došla s Novým trpělivost a od všeho podstatného na radnici ho prostě odstřihl. Bývalý starosta to záhy neunesl a přestoupil z ODS do US-DEU. Že vám to připomíná paralelu mezi Topolánkem a Klausem? Nedivím se. Sebestředný Klaus Topolánka také nerozdýchal, až nakonec rezignoval i na funkci čestného předsedy ODS.

Další vyostření názorů mezi komunálními politiky
V průběhu dalšího vládnutí na radnici se Libý se svým zástupcem Řezníčkem (nyní SNK-ED) rozkmotřili s dřívějším spojencem - ČSSD, když podali na tehdejšího a paradoxně i nynějšího neuvolněného místostarostu Trávníčka trestní oznámení kvůli nesrovnalostem při stavbě bytového domu v sídlišti Na Větrníku. Podezření se sice později ukázalo jako liché, avšak zadělalo na další problémy v místní komunální politice.

Bylo třeba obsadit uvolněné místo zástupce starosty. Nový koaliční spojenec - Chrudimská volba, o tuto funkci neusiloval, avšak podmínil setrvání v koalici tím, že chce za sebe ve vedení radnice Čechlovského z ODS, který nebyl zatížen společnou minulostí se starostou Novým. To vyvolalo v řadách místních občanských demokratů zlou krev, neboť v houfu čekatelů na funkci "přišla řada" na radního Beránka, předtím blízkého spolupracovníka Jiřího Nového. Také Chrudimská volba si doteď v sobě nese stigma této dřívější strategie, neboť i v rámci ní někteří její členové tehdy usilovali o to, aby se prosadili do čela radnice - viz Pavel Pavlíček - předtím ODS, později Chrudimští patrioti nebo naposledy Strana zelených, který se snažil prosadit bývalého přednostu Okresního úřadu v Chrudimi a jednoho ze zakladatelů místního OF Ondřeje Kudrnáče - ale to už je jiný příběh, a tak se vraťme k chrudimské ODS.

Odebrání licence místnímu sdružení
Boje uvnitř této strany na sebe nenechaly dlouho čekat. Beránek, co by tehdejší předseda chrudimské ODS, znepříjemňoval se svými věrnými mladému místostarostovi život, jak to jen šlo - počínaje ultimáty v kontextu s jakýmisi morálními apely, ve kterých funkcích smí a nesmí Čechlovský působit, a konče sólo volební kampaní Eduarda Beránka v rámci jedné politické strany. Zhruba v té době také exkalovala na republikové úrovni rozepře mezi premiérem Topolánkem a svérázným ministrem financí Vlastimilem Tlustým, kterého Topolánek z vlády vyhodil a Tlustý se mu zato odvděčil tím, že Topolánkovu vládu s dalšími rebelanty z ODS později potopil.

Nebylo proto divu, že výkonná rada ODS zasáhla a po všech zkušenostech s nejrůznějšími rebelanty odebrala chrudimskému sdružení licenci, protože tu situace dozrávala do otevřeného střetu. Tento zásah shůry vzápětí vypudil všechny vzpurné členy ODS, které do sebe strana absorbovala jinde, anebo přešli podobně jako Beránek pod křídla Strany svobodných občanů.

Labutí píseň ODS v Chrudimi?
Z Libého se vzápětí stal poslanec a na jeho místo se po dalších komunálních volbách dostal Jan Čechlovský v barvách ODS, která stále požívala v Chrudimi i po všech předchozích peripetiích největší důvěry občanů. Přestože to bylo z pohledu mnoha zasvěcených nejúspěšnější volební období v novodobé historii města, byla to zároveň labutí píseň občanských demokratů v Chrudimi. Popularita Čechlovského, pod jehož vedením Chrudim s pomocí koaličních partnerů ožila, dosáhla vrcholu, a to ho nečekaně katapultovalo do poslaneckých lavic, kde vystřídal svého předchůdce Libého.

Čechlovský po předchozím váhání nakonec roli poslance přijal, ale neměl za sebe rovnocenného nástupce. Následná instalace Martina Pilaře do pozice lídra na kandidátce ODS vyzněla přinejmenším rozpačitě a sázka na tradiční oblibu občanských demokratů ve městě byla ze strany zdejších kormidelníků této strany naprosto neprozíravá. Jak by ne. Poměr politických sil v Česku se začal měnit a změnil se i v Chrudimi. Do popředí se draly strany jako TOP 09, VV a některé další nalevo i napravo. V našem městě navíc vykrystalizovala celá plejáda dosud neukojených politiků, kteří v dresech hned několika stran rozmělnili hlasy chrudimských voličů. Nelze zastírat, že jim výrazně pomohla společenská poptávka po změně stylu politického vládnutí.

Poprvé v řadách opozice
To se projevilo v následném povolebním vyjednávání, které bylo nejsložitější v novodobé historii města. Po sečtení hlasů voličů se rýsovaly dvě alternativy - vytvořit kolem Petra Řezníčka, který po více než dvaceti letech konečně dosáhl na vysněnou metu vítěze komunálních voleb v Chrudimi, středopravou koalici (SNK-ED, ODS, TOP 09, VV, VPM), anebo se rozkročit napříč politickým spektrem a postavit dosud nejširší koalici, jakou kdy Chrudim po roce 1989 měla. Na druhý pokus, což se předtím také nikdy nestalo, prosadil Řezníček svou a stanul v čele druhé varianty koaličního seskupení (SNK-ED, ČSSD, Koalice pro Chrudim, TOP 09, VV a Svobodní). ODS se tak rázem poprvé ve své historii ocitla v Chrudimi mezi opozicí.

Ještě než ale tato koalice vznikla, ukázalo se v plné nahotě, nakolik ovlivňují staré křivdy současnou chrudimskou politiku. Strany TOP 09, VV a Svobodní odmítaly shodně jít do koalice s ODS a VPM - jedni z předsudků, druzí pro nevyřízené účty, přestože si byly tyto strany programově nejbližší. A tak je na svou stranu přetáhl Roman Málek (Koalice pro Chrudim), který už dopředu deklaroval, že s ODS a VPM do koalice nepůjde. Kdyby mohl, vynechal by i Řezníčkovce, ale bez jejich pomoci by se na radnici nikdy nedostal. Lídrem druhé nejsilnější strany - ČSSD, byl Jaroslav Trávníček, který zase odmítal kvůli dřívější "zradě" být místostarostou Řezníčka, a tak ho na poslední chvíli ve vypjaté situaci nahradil spolustraník Miroslav Tejkl.

Bobřík mlčení aneb Velká taktická chyba
Chrudimská ODS se v prvopočátcích těchto vyjednávání chovala sebevědomě. Nakonec se ale cítila být zklamána zejména postojem TOP 09 a VV - především jejím lídrem Davidem Kasalem, a takticky z těchto jednání vycouvala. V tuto chvíli to bylo patrně pro ODS, která neměla přirozeného a silného lídra, nejrozumnější možné řešení. Mohla se totiž opírat o popularitu Čechlovského a z opozičních lavic snadno získávat politické body na úkor až příliš rozdrobeného a nezkušeného koaličního seskupení, jehož některé kroky vyvolávaly spíše úsměv na tváři než uznání za uvážlivou politiku. Než se tato koalice pod tíhou vlastního pnutí rozpadla, mohla se ODS vrátit na chrudimskou radnici doslova jako spasitel, leč nestalo se tak. Po celou tu dobu držela totiž "bobříka mlčení" a kroky radnice komentovala jen neurčitě, jako by ani neexistovala. A to byla z mého pohledu velká taktická chyba.

Tahy zkušeného politického matadora na šachovnici
ODS se totiž přikradla na radnici v tichosti a bez větších fanfár. Ve skutečnosti šlo ale o vítězství starosty Řezníčka, které lze směle přirovnat k ministru Kalouskovi, jenž mistrně prosazuje vlastní politický program na úkor obliby ODS. To samé lze teď sledovat i v Chrudimi, kde si zkušený politický matador pohrává na šachovnici s méně zkušenými kolegy a nechává je, aby napravili to, co předchozí koalice pokazila. Nepostřehl to předseda vlády Nečas ani místní sdružení ODS. Ten první se teď schovává za všeobecné fráze v předtuše vlastního konce, ti druzí se nepochopitelně uzavírají do sebe a nedávají o sobě a své práci vědět. Až na Čechlovského a pár světlých výjimek takřka nikdo místní "ódéesáky" nezná a ti zasloužilí jsou už dávno v důchodovém věku.

Trochu smutný pohled na stranu, která aktivně ovlivňovala přes dvacet let životy v této zemi i v našem městě. A je o to smutnější, že se všeobecně v příštích volbách očekává drtivé vítězství levice, která nebude mít při pokračování současného stylu vládnutí ODS adekvátní protiváhu. Otěže napravo může totiž převzít TOP 09, která je pouhou odnoží lidovců a ti jak známo z historie jsou schopni uzavřít koalici s kýmkoli. A to nemluvím o dalších pseudostranách a projektech českých zbohatlíků, které se derou ke slovu, natož o krajní levici, jež sází na sentiment voličů volajících po jistotách, které jdou sice slíbit, hůře už ale uskutečnit. Možná se ještě budeme divit, kdo bude za tyto strany v Chrudimi příště kandidovat. Každopádně ODS prožívá nyní krizi od shora až dolů a paralela tohoto srovnání je víc než zřejmá.

Stát si s včasným vyplácením sociálních dávek hlavu příliš nedělá. Přestože se do soukolí obludně velké úřednické státní mašinérie nasypou každodoročně miliardy korun, které pocházejí z práce nás všech, jsou pak tyto peníze složitě přerozdělovány do jednotlivých kapitol státního rozpočtu, a následně procházejí sítem ministerstev a úřadů, než se dostanou do rukou těch, kteří je potřebují k životu.

Ano, je pravda, že se cestou nějaké ty miliardy vedle obrovských výdajů za státní aparát a během přidělování dotací ztratí v nepřehledném systému zadávání veřejných zakázek a plynou pak do kapes nejrůznějších zájmových skupin, které od toho mají na různých pozicích ve sněmovně až po různá ministerstva "svoje lidi", kteří svým "chlebodárcům" mnohdy absurdně předražené státní zakázky nebo majetek dohazují. Musí totiž zbýt v tomto koloběhu peněz na každého...

Jak se to ale vezme. Na každého totiž nezbývá. Především na řadového daňového poplatníka, který hodnotu státního rozpočtu vytváří a v jistých chvílích je na něm i závislý. Například, když se dostane do hmotné nouze (ztratí práci, onemocní, má trvalé zdravotní postižení, je odkázán jako samoživitel na dávky, pobírá penzi, apod.). Potom mu nezbyde nic jiného, než se obrátit na stát o pomoc, od čehož také stát a jeho úředníky jsou.

Je také pravdou, že jak do trychtýře státního rozpočtu každoročně přitékají miliardy z našich kapes, dolů padají už jen samé drobky. A kdyby jen to. Problémem současné doby totiž je, že padají příliš pozdě a ještě s nevhodnými komentáři paní ministryně práce Müllerové (TOP 09), že přeci lidé nemohou být odkázáni jen na opožděné sociální dávky od státu. Bohužel, taková je ale realita.

Pro řadu lidí je totiž stát posledním záchranným kruhem na rozbouřeném moři, avšak kruh dopadá mnohdy v době, kdy už se tonoucí dávno utopil ve smyčce lichvářských úroků, protože mu včas nepřišly dávky a on přeci musí z něčeho zaplatit nájem, energie, potravu, léky, zabezpečení dítěte, apod. Nikdo mu s platbou nepočká (a když, tak jen pod tíhou dalších úroků), a nikdo mu také nedá nic zadarmo. I to je každodenní realita, kterou paní ministryně jaksi neprožívá a dává svoji neznalost veřejně najevo.

On je totiž propastný rozdíl mezi pravidelnými a nepravidelnými platbami, a není jedno, zda sociální dávky chodily až doposud potřebným lidem na účty vždy k 10. dni v měsíci, anebo jako teď pokaždé jinak nebo s dvoutýdenním zpožděním. Stát od nás chce všechno a v řádném termínu pod hrozbou pokut, penále, exekuce a v krajním případě i vězení, a není schopen daňovým poplatníkům odpustit takřka nic. Sám se ale zavedenými pravidly, které nastavil, neřídí a ještě je vůči svým občanům arogantní.

Není proto divu, jak napsal můj kolega Jakub Valenta, že atmosféra na chrudimském úřadu práce houstne a v lidech doutná potlačovaná agresivita. Váhy sociální únosnosti jsou totiž příliš vychýleny a hranice sociálního smíru je momentálně nejkřehčí v novodobé historii naší země. A pokud si stát nebude i nadále lámat hlavu s vyplácením nejnutnějších dávek a bude ústy paní ministryně vypouštět dál do éteru prostoduchá vyjádření, pak se váhy sociální únosnosti rozbalancují natolik, že se můžeme rázem ocitnout pod vládou krajní levice, jak mnohde naznačily poslední krajské volby. Znamenalo by to, že jsme těžce nabytou demokracii opět prohospodařili. Tolik tedy můj postřeh v den, kdy si připomínáme 65 let od komunistického převratu.

Dostal jsem před lety auto. Bylo hezké, naleštěné, skoro nové. Mohl jsem ho tenkrát prodat, nebo dokonce někomu darovat, ale já jsem se rozhodl, že ho nechám stát v ulici za domem a nebudu ho používat. Jak léta běžela, auto pomalu přestávalo být tak krásné, jako v době, kdy jsem ho dostal. Tu praskla pneumatika, onde vandalové ukopli zpětné zrcátko. Okna zapadla podzimním listím a prahy začaly vinou solených silnic pomalu, ale jistě hnít.

Když se na svůj vůz podívám dnes, vidím vrak, který je zralý na sešrotování. „Co nám to povídá za blbosti,“ pomyslíš si, čtenáři, u monitoru svého počítače. „Je přece jasný, že když se o svoje věci nestaráš a necháš je bez potřebné péče, příroda se o ně postará sama.“ Bystřejším už jistě zapaluje.

V průmyslové zóně zmizelo několik desítek, možná stovek stromů z bývalých Vaňkových školek. Byly v majetku města a město na ně po dlouhá léta nemělo ani pomyšlení, přestože se objevily hlasy, které volaly po jejich využití tam i onde. Nic se však nedělo a stromy si vesele planěly. Až jednoho dne přišli japonští investoři a pozemky, pokryté kdysi ušlechtilými dřevinami, si vyhlédli pro svou činnost. Úředník zajásal. Přitečou nám do kasy peníze a přibudou pracovní místa! A že jsou na pozemku stromy? Koho to zajímá?!

Nic proti novým pracovním místům. Jsou nám potřebná jako sůl. O využití peněz v městské kase si myslím své, ale to se sem teď nehodí. Mám rád přírodu a vadí mi její devastace. Líbí se mi Londýn s jeho parky, mám rád Prahu s její zelení. Mrzí mne, že vinou laxnosti někoho „tam nahoře“ zcela zbytečně zmizelo tolik živých bytostí do nenávratna. Listnáče mohly zdobit některá ze sídlišť, nebo mohly být zasazeny otci, kterým se narodil syn. Stromky z bývalých Vaňkových školek mohly zkrátka tvořit další ze sklípků zelených plic našeho města.

Nestalo se. Jen metrové pařezy žalují z rozryté země zamračené obloze...

Přestože můj program byl v pondělí docela nabitý, čas pro debatu s režisérem Jiřím Strachem jsem si udělal. Není to jen proto, že nás spojuje stejná víra - oba se považujeme za katolíky, byť se dá říct, že každý z jiné strany. Sám jsem hodně konzervativní, mám rád latinskou mši svatou podle „starého pořádku“, o Jiřím (jak ho budu familiérně nazývat, když dovolíte vy i on) panují představy, že je spíše progresivnějším druhem katolíka.

Humorné historky, které si publikum do jisté míry žádá, mne zas až tak nezajímaly. Jistě, usmál jsem se, podivil nad kuriózními situacemi v životě známé celebrity. Důvodem, proč mé kroky zamířily v sedm večer do kina, byla slova, která některým asi nic moc neříkají. Modlitba, víra, sebeobětování, Bůh, církev, Duch svatý, Panna Maria. Má touha, nahlédnout do hlavy člověku, s nímž jsem měl před nějakým časem výměnu názorů na jednom nejmenovaném serveru, který slouží k hodnocení filmů, byla veliká. Napsal jsem komentář, v němž popisuji, co mi na jeho filmu vadí - až příliš expresivní milostné scény. To by ve filmu věřícího katolíka, za nějž se Jiří označuje, být nemělo. Režisér se ozval, věc se, doufám, vyjasnila.

Musím připustit, že mne pondělní večer překvapil. Příjemně, samozřejmě. Strach není žádná hvězda, která vyžaduje hvězdný přístup. Letos mu bude čtyřicet, přesto stále vypadá jako mladý kluk s šibalským úsměvem. Doširoka otevřené oči s nepřítomným pohledem signalizují, že režisér hovoří o věcech z nejintimnějších. Ocenění pro konzervativní katolíky, které toho večera také zaznělo, pohladilo mne po duši.

Nemohl jsem později nemyslet na jiného člověka, který svého času chodil do kostela též a objížděl všechna možná setkání věřící mládeže. Ne, nechci Romana Málka mlátit po hlavě jeho vírou. Přesto mi bylo a je nějak divně teskno, když sleduji některé jeho exhibice a často i osobní útoky na některé. Mne nevyjímaje.

Ze Stracha strach nejde, z některých našich souvěrců však ano. Někteří jednoduše „mají oči k vidění, ale nevidí, mají uši k slyšení, ale neslyší.“ A to je velká škoda.

Evropská unie je zkrátka nepoučitelná. Její metodikou se od začátku letošního roku musí řídit naše ministerstvo práce a sociálních věcí při evidenci lidí bez práce a výsledkem toho je umělé snižování počtu nezaměstnaných. Konkrétně v Pardubickém kraji je podle tohoto nového měření bez práce 7,7 procenta lidí, zatímco podle toho "starého" (českého) modelu přesáhla už míra nezaměstnanosti dávno deset procent.

Co to znamená? Že se nesmíme podle nařízení z Bruselu dívat pravdě do očí. A to není zrovna dobrá zpráva v momentě, kdy se Evropská unie pod tíhou neúprosných čísel potýká s krizí a dávno už ztratila krok s vyspělými ekonomikami světa. Možná i proto začala "falšovat" údaje, na které se teď podle vlastního vysvětlení dívá "jen" z jiného úhlu pohledu. A co na to říct? Že každý, kdo takhle klamal sebe i ostatní, se ve spleti iluzorních čísel nakonec ztratil. Takových příkladů uvádí historie mnoho, jen EU se chová tak, jako by se jí to vůbec netýkalo.

Prozatím poslední schůze zastupitelů města se stala bezesporu z mnoha ohledů evergreenem, který nelze jen tak vymazat z paměti. Příkladem budiž osočení zastupitelů Málka s Kasalem, že starosta Řezníček nerespektuje usnesení městské rady, když vylepoval svoje volební plakáty během senátorské kampaně tam, kde neměl. Podle Málka jde prý o princip.

Jenže tím to celé začalo. Řezníček vytáhl kompromitující fotografii, na které usvědčil Kasala a další z toho, že ani oni si s vůlí městské rady příliš hlavu nelámou. Budiž ke cti zastupitele Lichtenberga, který si vzápětí posypal na místě hlavu popelem, když se k tomuto prohřešku také přiznal, neboť se neznalost zákona, nařízení, vyhlášek či usnesení a dalších paragrafů v této zemi neodpouští, přestože je člověk tvor omylný a nemůže zkrátka všechno nosit v hlavě. Lichtenberg tak zároveň prokázal, že mýlit se je lidské, a to se cení dvojnásob.

Co už mi hlava ale nebere, je, že Málek s Kasalem po tomto Waterloo svůj návrh na prošetření celé záležitosti nestáhli. Málek proto, že si podle slov zastupitele Židka kálel do vlastního hnízda, když žaloval na společného kandidáta, a Kasal kvůli tomu, že nabízel "ozdravení Senátu" za stejně nepovolených výhod jako Řezníček. Inu, nedivím se znechucení ostatních zastupitelů, kteří se odmítli touto fraškou zabývat a utrácet nad ní svůj drahocenný čas.

Na jedné straně tedy fraška, na druhé však názorná ukázka toho, kam až dospěly vztahy mezi jednotlivými komunálními politiky v Chrudimi. Dotyční pánové by si měli ale uvědomit jedno, že spravují naše město za naše peníze, a pokud mají k sobě averzi a nejsou schopni spolupracovat v zájmu města, měli by buď z komunální politiky odejít, anebo vybíjet svoje emoce jiným, vhodnějším způsobem. Nejlépe v boxerském ringu, aby se ukázalo, kdo z nich je chlap a kdo pouhý žvanil. Zatím jsme ale často bohužel svědky toho druhého.

V pondělí jsem se opět zúčastnil schůze zastupitelů. Kdo četl můj článek o této pravidelně se opakující záležitosti, ví moc dobře, co se tam dělo. Program měl pouhých třináct, respektive čtrnáct bodů a zdálo se, že brzy bude vše vyřízeno a všichni půjdeme domů. Nestalo se tak.

Jeden nezdolný zastupitel měl ke všem bodům nějaký svůj komentář, svůj názor. „Proč ne,“ řekne si mnohý. „Je to jeho právo.“ Nelze nesouhlasit. Na mne přesto jeho připomínky a komentáře působí, jako by si stále ještě neuvědomoval, že na pozici zástupce starosty skončil. Je teď členem opozice a jako takový nemůže očekávat „bavlnku“, které se dostává pánům v čele radnice. Už se neveze v první vlně a nemá všechny informace.

Mám rád opozici. Pomáhá tříbit názory, argumentovat, vysvětlovat druhým, proč zrovna cesta, kterou jsem zvolil, je ta nejlepší a jediná možná. Nesnáším ale kverulanty. Nemám rád pohaslé hvězdy, které si své mnohdy manipulativní výstupy (vzpomínáte na nedávno uveřejněný článek v rubrice „Z médií“?) dopředu připravují a pak na efekt pokřikují po přítomných novinářích, aby si jejich zaručený zásah rychle zapsali, protože se jedná o něco extra výjimečného.

Hulvátství, neurvalost, kritika bez východisek. Jak je to snadné a v politice časté. A nejen v ní. Pseudonymní diskutéři, fenomén postmoderní internetové doby, se do našich článků pouštějí se stejnou vervou. Nezřídka přitom jde o totožné osoby.

Hulvátské prezidentské volby máme za sebou. Kdo mne zde četl, ví, že jsem nestranil ani jednomu kandidátovi, takže ani teď se má poznámka netýká osoby prezidenta. Týká se některých lidí, kteří podporovali jednoho, či druhého.

Jako pikantní tečku tedy vidím jednu věc. Někteří ze zastupitelů rozesílali před volbami do všech stran letáky, na nichž podporovali jednoho z potenciálních prezidentů, jenž byl prezentován jako symbol slušnosti, čestnosti a poctivosti. Byli to ti zastupitelé, kteří pak na schůzích před svými kolegy exhibují ve své kverualantské sebestřednosti. A tak mě napadá něco o trámu a třísce...

[[img:chrn_fullwidth:3547:Výzva některých zastupitelů k volbě Karla Schwarzenberga. Foto: Chrudimské noviny]]

O větrolamu v sídlišti Na Větrníku se intenzivně mluví z podnětu občanů nejméně dva roky. Jeho zřízení přitom spočívá ve vysázení vzrostlých stromů po okrajích sídliště (na severu a východu), aby svými korunami ochránily zdejší obyvatele před častými poryvy větru. Ve skutečnosti má jít o stromořadí tvořené z platanů nebo dubů a mezi nimi má vést cesta pro pěší. Celý tento záměr byl proto zakomponován do projektu revitalizace sídliště, který se skládá hned z šesti etap, a na který bude radnice postupně usilovat o přidělení několika dotací.

Celé mi to přijde zbytečně zdlouhavé a neprozíravé, když si město v případě větrolamu může pomoci z vlastních zdrojů už řadu let samo. Vlastní totiž stovky vzrostlých, až šest metrů vysokých stromů v lokalitě průmyslové zóny Západ, která je z části pozůstatkem proslulých Vaňkových školek, na nichž uvedené stromy bez většího zájmu (vyjma zlodějů) rostou. Odhaduji, že má Chrudim v tomto geofondu uloženo pěkných pár stovek tisíc korun, aniž o tom možná někdo z úředníků či odpovědných lidí ví, nebo přemýšlí.

Zkrátka, ty stromy tu leží ladem, aniž by je město dokázalo zužitkovat - buď prodejem anebo jejich výsadbou tam, kde je to v Chrudimi třeba, jako nyní v sídlišti Na Větrníku. Namísto toho se vypisují soutěže na poměrně drahé projekty, několik let se pak čeká na absolvování celého schvalovacího procesu a případné dotace, zatímco lidem v nejvýše položeném chrudimském sídlišti odnáší vítr pokrývky z hlav i vše uskladněné z balkónů, či rozmetává komunální odpad do širokého okolí.

Řešení se tedy nabízí a takřka okamžitě. Dokonce i za velmi málo peněz. Věřím totiž, že se vhodné stromy v zóně Západ najdou, pokud nemají bez užitku padnout časem za oběť rozrůstající se průmyslové výrobě. Budou zdarma, platit se bude jen jejich přemístění a výsadba. Cesty mezi stromy mohou pak vzniknout tehdy, až na ně budou peníze. Stačí tedy jen chtít, trochu přemýšlet a myslet na lidi, které mohly už dávno chránit před větrem stromy z bývalých Vaňkových školek.