Pejskaři přišli po letech, prý z úsporných důvodů, za třináct stovek ročně o papírové sáčky a když už posbírají psí hovínka do těch igelitových, nemají je prakticky kde vyhodit. Podle ředitele Technických služeb Chrudim Koláře odpadkové koše údajně nic neřeší, protože prý Chrudimákům chybí základní návyky...

Zajímavá hypotéza. Dají se ale návyky rozvíjet tím, že lidem znemožníme, aby je dodržovali? Například rozhodnutím, že se odpadkové koše městu zkrátka nevyplatí a že zvýšení jejich počtu pořádku v ulicích stejně nepomůže? Není divu, že se do Chrudimi vrátil středověk a lidé odkládají smradlavý odpad, kde se dá. Třeba demonstrativně na větve stromů a keřů. Vždyť kdo by ho chtěl nosit v kapse.

Dokud se tedy nevrátí do zdejších ulic civilizační prvky, jako jsou pravidelně vysypávané odpadkové koše, nemůžeme čekat, že se situace zlepší, natož návyky občanů. Je to jednoznačně krok zpátky, který nám prodloužil v Chrudimi Vánoce o několik měsíců, avšak s tím rozdílem, že se nám místo voňavých cinkrlat houpou na větvích stromů opravdu "voňavé" dárky od pejskařů, kteří tak městu vracejí to, co od něj za třináct stovek dostali...

Že se nevyplácí opouštět původní koncept, usoudila nyní radnice po poradě se svými úředníky a strážníky. Řeč je o Bronxu, kde se už několik let masivně investují ve velkém miliony do vzhledu této kdysi reprezentativní bytové čtvrti v sousedství chrudimského nádraží, která se v 90. letech proměnila v ghetto méně přizpůsobivých a romských občanů.

Jen investovat nestačí...
Peníze nejsou totiž samospasitelem. Jestliže je nasypete někam, kde je hned někdo znehodnotí, nemá taková investice vůbec žádný smysl. Pokud je však investujete s úmyslem proměnit nevábné ghetto v idylickou obytnou čtvrť s patinou první republiky, pak si musíte takovou investici, zvláště, je-li vůbec největší v historii tohoto města, dobře pohlídat.

Město začalo v této oblasti velmi dobře. Dokonce se o něm tehdy psalo s velkým uznáním. Ještě než totiž investovalo, zmapovalo si ty nejproblémovější případy - neplatiče, vandaly, zloděje, ignoranty a další, kteří proměnili tohle místo pod nádražím v onen pověstný Bronx, kde bylo chvílemi životu opravdu nebezpečno.

Trpělivá práce v terénu
Následovala trpělivá práce v terénu, která nesla zakrátko svoje ovoce. Zmizeli odsud takřka všichni, kteří nebyli schopni platit městu nájemné, demolovali městské zařízení a pletli si obytné domy s hromadnými ubytovnami, nálevnami kradeného alkoholu, místy pro drogové dýchánky a sexuální služby či skládkou komunálního odpadu. Až natolik byla situace vážná.

Díky neúnavnému a soustavnému tlaku v mezích zákona začalo město těmto lidem znepříjemňovat život, dokud se odsud neodstěhovali buď do azylového domu, okolních ubytoven a objektů či úplně za hranice města, někteří dokonce až na Slovensko, odkud přijeli do Chrudimě ke svým známým, kamarádům a příbuzným na dlouhodobou návštěvu, kterou jim město sponzorovalo bezplatným ubytováním.

Nutná je i "revitalizace" osazenstva
Povaha ghetta se tak začala pozvolna rozmělňovat a do Revoluční, Rooseveltovy a dalších ulic v okolí se začal navracet normální život. K tomu byla pochopitelně zapotřebí i přítomnost služebny městských strážníků, protože každý zavedený životní standard si žije ještě nějaký čas jistou setrvačností. A za této situace dorazily do Chrudimě nečekaně rychle slíbené miliony, které musely být takřka okamžitě po etapách investovány.

A jak šel čas, investice do Bronxu pokračovaly ruku v ruce s "revitalizací" osazenstva zdejších bytových domů, které se začaly měnit do krásy. Jenže pak přišly další komunální volby a spolu s nimi i nová radniční koalice, která se rozhodla především šetřit. Úspory se dotkly i Bronxu, odkud musela odejít služebna městských strážníků, a masivní investice tak zůstaly paradoxně bez dohledu.

Návrat křiku, nepořádku a pouliční kriminality
Nebylo proto divu, že se i přes postupující práce začal do zdejších ulic vracet křik, nepořádek a drobná pouliční kriminalita. Město jako by v tu chvíli rezignovalo na svoji funkci, neboť nechalo ty, kteří zde žijí, napospas těm, kteří vycítili, že se uvolňují šrouby, a bez ohledu na městský majetek začali zase oživovat skomírajícího ducha Bronxu.

Po sériích vandalismu se probudili i místní lidé, kteří začali proti nečinnosti radnice protestovat. Důkazem jsou jejich příspěvky do Chrudimských novin, v nichž vyjadřují marnost nad vynaloženými penězi a poukazují na jedné straně na slavnostní stříhání pásek po skončení nákladných oprav některých vnitrobloků a na druhé na soustavné ignorování těchto investic některými nepřizpůsobivými občany, kteří v Bronxu zůstali.

Chrudimský Chánov za čtvrt miliardy?
Jsem proto rád, že se ze "zimního spánku" probarala i chrudimská radnice a svolala na tohle téma "velkou" poradu. Jsem rád, že deklaruje návrat k původnímu konceptu a vrátí sem nejen služebnu strážníků, ale bude se věnovat i zdejšímu životu celkově. Čemu nejsem rád, že tak učinila až po sérii kritických článků a upozornění občanů. Pokud by totiž dělala dál mrtvého brouka, měli bychom namísto opravené čtvrti zanedlouho chrudimský Chánov, a to mi věřte, že takový výsledek práce za čtvrt miliardy opravdu nestojí. 

Bezdomovci jsou součástí našeho města. Každý Chrudimák některého z nich zná a dokáže vyjmenovat jejich přezdívky. Málokdo už je ale schopen pochopit jejich osudy. Většina ani netuší, proč se na ulici ocitli, jak se vlastně živí a co si o nás myslí.

Velké diskuse vyvolal článek, který jsem napsal na základě tipu jednoho z našich čtenářů. Živě se o osudu dámy v Lázeňské ulici debatí přímo pod jeho textem, další z rozhovorů jsem měl o vyznění textu se samotnou manažerkou prevence kriminality Radkou Pochobradskou. Je jasné, že se jí článek nelíbil. Co se dá ale dělat.

Pokud čtenářovi něco vadí a v redakci usoudíme, že je jeho námět dobrý, vrhnu se na něj bez ohledu na dlouhé přednášky o koncepci, kterou manažerka v práci s lidmi bez domova dozajista má a nese jí své výsledky. Chci slyšet, zda o osudu ubohé, životem zkoušené ženské ví něco víc. Jakou pro ni plánuje město budoucnost, protože přebývat v podmínkách polorozbořené barabizny je nedůstojné i pro člověka, který nemá skoro žádný majetek.

Možná působím jako chytrolín bez praktických zkušeností a možná to tak opravdu i je. Při svém pobytu v Praze jsem před lety působil jako kostelník u svatého Františka. Hned u Karlova mostu. Tam nám na ranní mši svatou chodil špinavý, opilý a často i pomočený chlap. Spal v zadní lavici a po mši chtěl pokaždé něco na přilepšenou. Peníze ale nikdy nedostal. Časem se nám podařilo vychovat ho k tomu, že dostane tašku jídla na celý den. Jasně, někdy se za prodaný kus žvance ožral do němoty. Jindy ale ne. Nechali jsme ho vykoupat, oholit. Časem zmizel, začali ale chodit jiní.

Nebudu tu popisovat zážitky, které má každý, kdo cestuje vlakem a občas ho nějaký ten „dobrák“ požádá o peníze na lístek, dejme tomu třeba do Košic. I tito lidé ode mne dostanou jídlo, nic víc. Jsem asi ze staré školy, v níž se v klášterních fortnách chudákům dávala teplá polévka a něco k tomu.

Někteří z nich si svůj osud zvolili dobrovolně, jiní už tak moc svobodně ne. Přesto se domnívám, že jim naše společnost obecně nepomáhá správně. A to vzkazuji i paní Pochobradské, která se na mě zlobí. Možná trochu po právu. Možná ne. To nechť rozsoudí někdo jiný. Nechtěl jsem se rozhodně chvástat a byl bych skutečně velmi nerad, pokud by někdo můj text pochopil v tomto smyslu. Chtěl jsem se zamyslet a vysvětlit, proč bych situaci bezdomovců řešil trochu jinak.  

Že je česká legislativa nejednoznačná, ohebná a má mnoho výkladů, je známá věc. Je odrazem nekvalitní práce našich zákonodárců a snahy mnoha lobbistů (dnes je modernější říkat kmotrů) vytvořit z právního rámce džungli, v níž se vyznají jen oni a jejich drazí advokáti, které si nemůže běžný smrtelník dovolit. A právě s těmito úmyslnými zmatky a protimluvami se potýkají všichni, kterých se dotýkají.

Výjimkou nejsou ani radnice, natož ta v Chrudimi. S tou zmatečná legislativa zacloumala v poslední době hned dvakrát. Poprvé se kvůli ní konaly ve městě hotové manévry, to když na začátku loňského prosince nechal starosta Řezníček narychlo svolat vcelku nezvykle a v nezvyklou hodinu zastupitelstvo, aby schválilo část nájemní smlouvy s klubem AFK a ten mohl na základě této formality získat úvěr. Jen co se ale zastupitelé sešli, mohli se zase po deseti minutách rozejít, protože byl účel jejich shromáždění nezákonný.

Následovala pochopitelně ostrá slovní rozepře mezi starostou a jeho tradičním oponentem, zastupitelem Málkem, který na Řezníčkovi nenechal nit suchou, když mimo jiné označil už samotný způsob svolání zastupitelstva za nezákonný. Zkrátka jeden právní výklad stíhal druhý, ale co naplat - sportovci vyšli naprázdno a zůstali bez kýžené dotace. Újma byla tedy kvůli legislativní nejednoznačnosti finanční (šlo o dva a půl milionu), přestože Málek říká, že byla způsobena především liknavostí vedení chrudimské radnice.

Ale tím to neskončilo. Už za pár dní - na začátku letošního roku, radnice stáhla ze svých webových stránek zvukové záznamy z veřejných zasedání městského zastupitelstva s odkazem na stanovisko právníků Úřadu pro ochranu osobních údajů, kteří údajně podle tehdejšího vyjádření mluvčí chrudimské radnice Sylvy Drašnarové město upozornili, že je tento způsob zveřejňování zpráv právně napadnutelný. Reakce města tedy na sebe nenechala dlouho čekat, a co bylo veřejné, bylo rázem neveřejné.

A jak už se stalo v poslední době v Chrudimi tradicí, našel se kverulant, který za to radnici řádně sepsul. A nebyl jím nikdo jiný než zastupitel Málek, který se na veřejných schůzích zastupitelů situuje do role nemilosrdného kritika práce starosty Řezníčka a jeho party, a tak mu na zveřejňování audiozáznamů nejspíš hodně záleží. Málek proto radnici dvakrát urgoval a radnice mu nezvykle odpověděla podáním doporučeného dopisu za 41,80 Kč, které zaplatila z městské kasy, přestože mohla zastupitele informovat jednoduše a zdarma mailem. Situace tedy dospěla až do těchto krajností a nutno poznamenat, že jistý podíl na nich mají obě znesvářené strany.

Co je však důležité, že městu a jeho občanům vznikla další újma - tentokrát ne finanční, ale informační. Starostovi tedy nezbylo než se s tajemníkem vypravit do Prahy pro další právní "rozumy" a na jejich základě vydat prohlášení, že zastupitelům navrhne vrátit audiozáznamy z veřejných schůzí zpět na městský web. Převedeno do řeči právních kliček: "Co bylo neveřejné, bude zase veřejné aneb Odvolávám, co jsem odvolal." To je guláš, co!? Uvařili nám ho naši zákonodárci a místní samosprávy v něm plavou až po uši. Možná by příště stačilo přistupovat k věcem s větší rozvahou a nestahovat kalhoty dřív, než se přiblíží brod. Jinak budeme dál svědky úsměvných "mobilizací" našich zastupitelů nebo absurdních zákazů nezveřejňovat to, co je z povahy věci veřejné.

Havrani jsou pohromou Chrudimi už řadu let. Tisíce černých opeřenců se vracejí do svých oblíbených lokalit, aby zde vyvedli potomstvo. Mimo to, zcela neúmyslně, svým trusem znečistí vše, co se nachází v blízkém i vzdálenějším okolí jejich neupravených hnízd. Jejich hlasové projevy nejsou z nejlíbeznějších. Shazovat jejich hnízda a tím i odradit ptáky od hnízdění, se zdá být proto dobrým nápadem.

Havran však není žádný hlupák. Spolu s kavkou, vránou a obrovitým krkavcem totiž tvoří skupinu okřídlených Einsteinů. Konkrétně krkavec hravě předčí psa, kočku, o papouškovi nemluvě. Jeho kolega havran je na tom s mozkovnou obdobně. Viděli jste někdy přejetého havrana na silnici? Já ne. Vždycky totiž dokáže spolehlivě odhadnout, jakou rychlostí se k němu řidič blíží a kdy už je na čase odletět. Naučit ochočeného krkavce mluvit pak není žádný velký problém.

Proč to ale všechno píši? Snad abych vzbudil více sympatií pro neoblíbené posly jara? Částečně ano. Člověk totiž často vede s přírodou často zbytečný boj, v němž nemůže nikdy zcela vyhrát. Dočasně snad, na kratičký okamžik. Dlouhodobě je to ale vyloučená věc. Podívejme se tedy na ty „naše“ havrany i jinak. Zkusme v sobě najít trochu víc tolerance a pochopení. Kdo víc, co si o nás ti ukřičení kovově lesklí ptáci myslí, když vybírají naše popelnice plné vyhozeného jídla...

Zase ten Bronx... Co na tom, že se sem nasypaly velké miliony, které budeme splácet ještě hezkou řádku let, když zde nefunguje to nejzákladnější, a to udržování veřejného pořádku. Do něho se počítá i "bordel", který se začíná nově kupit kolem opravených domů nebo objektů, které ještě přijdou zrekonstruovat. A právě tento nepořádek dává zapomenout na nedávnou slávu spojenou se slavnostním stříháním pásky při předávání jednoho z opravených vnitrobloků prováděcí firmou městu.

Bronx tak i přes masivní investice (největší v historii Chrudimě - 250 mil. Kč) zůstává dál zlým snem tohoto města, protože každý, kdo sem zabloudí, si musí uprostřed této čtvrti připadat jak ve filmu s gangsterskou zápletkou. Po ulicích létají odpadky a v zákoutích mezi domy rostou černé skládky, které ostře kontrastují se zářivě novými fasádami bytových domů uprostřed města. Člověku při tom pohledu nezbývá, než být na pozoru, zda nemá za zády nějakou partu místních výrostků nebo někoho z nepřizpůsobivých, kteří jsou takřka denně přistiženi při nějaké krádeži v nedaleké Bille.

Z výše uvedeného je patrné, že tu něco nefunguje tak, jak má, a že pokud by měla tato neradostná situace pokračovat, půjde v brzké době o zmařenou investici velkého rozsahu, protože si město není schopno svůj majetek ohlídat. Je to asi tak stejné, jako kdybyste si koupili drahé jízdní kolo za několik desítek tisíc korun a nechali ho bez dozoru celý den neuzamčené před hospodou na ulici. Také byste o něj zcela jistě přišli. A pokud se něco rychle v Bronxu nezmění, přijdeme o miliony, které tudy proletí jak bezednou černou dírou.

Je to dvakrát škoda. Přijdeme nejen o velké peníze ze společné kasy, ale promarníme i šanci vrátit této lokalitě v centru města status klidné bytové čtvrti. Ta mimo jiné sousedí s Palackého třídou, jež by si měla zakrátko díky nově vznikajícímu obchvatu oddechnout od tranzitní dopravy, která ulici a nejbližší okolí včetně Bronxu dusí. Rooseveltova, Revoluční, Přemysla Otakara a především Palackého pak mohou vytvořit zónu obchodně-bytových domů, budou-li však do té doby ulice Bronxu znehodnoceny, bude potom trvat další desítky let, než se podaří tento záměr uskutečnit, přestože ho máme takřka na dosah ruky.

S ohledem na rozsah investice považuji tento problém momentálně za nejzásadnější. Nepomohou mu však žádná Desatera, ani cesty do exotických zemí, či sběr nejrůznějších diplomů, ocenění a cinkrlátek, nýbrž cílevědomé dotahování nákladných projektů až do konce. Polovičatá řešení nejsou totiž žádným řešením. Kde nefunguje prevence ruku v ruce s represí, tam nemůže fungovat ani normální život, a pokud se nerealizuje vize, s kterou se do projektu šlo, bude se hospodařit bez zisku. Bronx je toho nejvýmluvnější ukázkou - na jedné straně drahé fasády, okna a dětská hřiště podle evropských norem, na druhé nezřízený život jak někde na Balkánu. Pokud se tyto dvě věci neuvedou do souladu, nezbaví se Bronx svého nelichotivého pojmenování nikdy a my budeme dál splácet něco, co se v praxi nepodařilo uvést do života.

Je to už nějaký čas, co jsem ukončil základní školu. Chodil jsem nejprve do budovy v ulici Na Valech, druhý stupeň pak probíhal na známém „Slaďáku“. Před těmi patnácti lety, kdy jsem vycházel z deváté třídy a loučil se se spolužáky, ještě zdaleka netvořila budova u Michalského parku jeden velký celek s „Růžovkou“ a „Šedivkou“. I Valy byly stále školou.

Nemohu zapomenout na spoustu učitelů. Jako každý. Někteří mi dali do života opravdu hodně, jiní mi spíše znechutili některé předměty, jejichž smysl jsem pochopil až mnohem později na škole vysoké. Typickým příkladem je logika. V prvním ročníku na fakultě nám ji doktor Sousedík přednášel tak dobře, že mne okamžitě zaujala. Pochopil jsem základy matematiky až ve svých dvaceti letech. Možná je na vině má natvrdlost, možná taky něco zcela jiného.

České školství potřebuje zreformovat. To tuší asi každý kantor, žáček i rodič dětí školou povinných. Dělají se pokusy se slovním hodnocením, upravují se osnovy. Ředitel „Malíka“ Zdeněk Brož teď navrhnul zrušení pololetního vysvědčení. Žáci jsou prý zbytečně stresováni písemkami, zkoušením a nic kloudného z něj stejně není. Propadnout nelze. Zkoušení prý předchází bezduché biflování vědomostí.

Asi nebudu zrovna oblíbený, když řeknu, že ne tak zcela souhlasím. Nejsem kantor, to je fakt, ale přesto se domnívám, že je cosi „shnilého ve státě dánském“, když se dítě po celý půlrok neučí a nikdo si toho vlastně nepovšimne. Pokud se totiž neučí, je logické, že se pak musí před pololetím biflovat to, na co před tím kašlalo. Rovněž si nejsem jistý, zda oddálení biflování na konec roku něčemu pomůže. Snáze se jistě vědomosti soukají do malých hlaviček v době, kdy je venku ne zrovna hezky, než v čase rozkvetlých parků a pálícího sluníčka. Pololetní vysvědčení a zkoušení je pak prověrkou. Učitelům i žáčkům ukáže, jak byla jejich snaha úspěšná.

Jsem jen novinář, přesto nemohu nevidět, že vzdělanost a úroveň školství jde do háje. Profesor Petr Piťha o tom napsal a pronesl spousty textů, přednášek. Čím je to způsobeno? Nepochybně snižováním nároků na žáky a studenty. Na vysokou se dnes dostane i ten, kdo by v dobách minulých těžko prolezl učňákem. Nejsem odborník, přesto s ředitelem Brožem nesouhlasím. 

Z kdysi vysmívané akce Desatero problémů města Chrudim se za poměrně krátký čas vyklubala monstrakce pro zdejší žáky, studenty, důchodce a politiky. Nejenže si přisvojila pojem "Desatero", který přetavila z nejvyššího zákonu (Desatero božích přikázání) na komerční značku, ale především se proměnila v propagandistický nástroj města, o jehož užitku lze oprávněně pochybovat.

Ano, město by mělo znát názory svých občanů na to, co jim v Chrudimi schází. Mělo by ale přicházet se smysluplným konceptem a nikoli s každoročním sběrem hesel, která nejsou v drtivé většině plněna a vyznívají tak do ztracena. Je to přinejmenším škoda už proto, že propagace a uspořádání této akce městskou pokladnu něco stojí a její dopad na život ve městě je takřka nulový.

Ne, nechci být kritikem za každou cenu, ale ruku na srdce - kolik z nasbíraných hesel se podařilo za uplynulé roky skutečně realizovat? Ano, už slyším, že se obchvat konečně pohnul dopředu. Bylo to ale opravdu díky této akci? Radnice bez ní skutečně nevěděla, že městu schází silniční obchvat? Pochybuji a jistě nebudu sám.

[[img:chrn_fullwidth:3803:Studenti přemýšlejí, jaké problémy způsobuje Chrudimi kriminalita.  Foto: Jindřich Balous]]

O čem tedy akce Desatero problémů města Chrudim doopravdy je? Městský web tvrdí, že je každoročně pořádána proto, aby vytipovala prostřednictvím chrudimské mládeže deset největších problémů města. V posledních dvou letech se díky tomu přišlo například na to, že potřebujeme již zmíněný obchvat, rozšířit parkovací plochy, stavět cyklostezky, zajistit lepší údržbu veřejných prostranství, zachovat nemocnici a vyjmenovány byly další notoricky známé nedostatky našeho města.

Z mého pohledu tedy mlácení prázdné slámy, které slouží spíše k vykazování diskutabilní činnosti radnice než k opravdovému řešení skutečných problémů. Desatero je tak více o propagaci "práce" než o skutečné práci. Je to jakési pozlátko na prázdném obsahu, v jehož třpytu jsou viděni autoři akce, aniž by o nich veřejnost více přemýšlela a chápala bezzubost nekoncepčního konceptu. A právě v tomto momentu spějeme k rozuzlení celého problému.

Desatero není božím přikázáním pro radnici (hlas lidu - hlas boží), nýbrž vítanou příležitostí, jak se každoročně ukázat za peníze města před poměrně velkým fórem potenciálních voličů. Jak jinak si vysvětlit mechanické opakování Desatera v rámci "společenské akce", jestliže existují mnohem levnější a účinnější způsoby, jak zjistit, co si volič přeje doopravdy. Jak jinak si vysvětlit, že Desatero přilákalo napřiklad loni celou plejádu komunálních politiků, kteří si přišli přihrát vlastní polívčičku. Cítí to totiž úplně stejně - chtějí být vidět jako organizátoři... 

[[img:chrn_fullwidth:3804:Starosta města Petr Řezníček se zajímá o hesla, která se "probojovala" mezi deset nejdůležitějších.  Foto: Jindřich Balous]]

Průzkumy se dělají vždy s určitým záměrem. A v tomto případě mi vychází pouze tento jeden jediný. Proto nezbývá, než se ptát, zda bude radnice s požadavky nějak pracovat, anebo je opět uloží do rozrůstající se sbírky, kde jich jsou už desítky. Bude-li se totiž tímto tempem pokračovat dál, bude úkolů nakonec víc, než je městských úředníků, a to už minimálně za postřeh stojí.

V roce 2012 vzešly z jednání občanů s radnicí tyto požadavky:

1. Zvýšit počet bezbariérových škol
2. Podporovat kluby pro začínající kapely
3. Rozšířit cyklostezky
4. Zvýšit počet nekuřáckých zařízení
5. Rekonstruovat park u Centrálu
6. Realizovat projekt Dobrovolnictví - návštěva kulturních památek pro seniory
7. Provozovat MHD - taxi (v nočních hodinách)
8. Zajistit lepší údržbu veřejných prostranství
9. Zlepšit podmínky pro lidi s handicapem (nejen na školách)
10. Zlepšit dopravu ve městě

V roce 2011 vzešly zase tyto:

1. Vybudovat obchvat města
2. Zachovat nemocnici v původním stavu
3. Budovat nové cyklostezky a prodloužit stávající
4. Udržovat čistotu a pořádek ve městě
5. Rekonstruovat areál letního kina
6. Zpřístupnit a udržovat sportovní místa pro veřejnost (multifunkční hřiště vybavené koši, brankami, travnatý povrch)
7. Rekonstruovat areál AFK
8. Rozšířit plochy ve městě s možností využití pro kulturní akce
9. Řešit parkování ve městě
10. Zajistit častější frekvenci MHD

Sakury, sakury, všude samé sakury. A s nimi souvisí pátrání téměř detektivní. Hlasy, které tvrdí, že se stromy daly zachránit, se mísí s těmi, které si nárokují opak. Přestárlé okrasné japonské třešně měly prý už nejlepší léta za sebou, musely tedy ustoupit modernímu parkovacímu domu. Včetně té, která stojí zcela mimo budoucí parkoviště. Když se kácí les, látají třísky! Tak to, kverulante ukřičený, konečně pochop.

Zcela jistě musí být v takovém případě zpracována studie, která by prozkoumala stav těchto nebohých stromů a vyhodnotila jejich přesazení jako sci-fi, alespoň to tvrdil jeden z diskutérů, který byl jednoznačně pro jejich likvidaci. Přesto se náš detektiv dozvěděl, že možnosti a cenové relace takových přesazení zjišťovali lidé z radnice až po akci „K“ („ká“ jako „kácení“). A zjišťoval je dokonce člověk, který s péčí o zeleň má společného asi tolik, jako já s Janem Žižkou z Trocnova...

První místostarosta Miroslav Tejkl dokonce vynesl na světlo Boží informaci, které se sám divil - na kácení sakur nebylo třeba povolení! Jakýsi předpis totiž praví, že povolení není nutné, když obvod kmene nebohého stromu má ve výšce 1,3 metru nad zemí méně než 80 centimetrů. Což, podle chlapců s motorovkou, pokácené stromy jistě měly. Jenže jedna z našich fotek posloužila jako předmět doličný a s pomocí techniky a běžně dostupného softwaru se měřilo a počítalo. A co nám vyšlo?!

[[img:chrn_fullwidth:3784:Je to snadné, stačí chtít...  Foto: archiv Chrudimských novin]]

Podle těchto propočtů se minimálně jeden strom nacházel za uvedenou hranicí. A nutno říci, že docela dost za hranicí zmiňovaného předpisu. Jeho průměr činil totiž přes 30 centimetrů, což je opravdu víc, než kolik nabízí místostarosta.

Je to vlastně dost podivná situace. Na jedné straně se dokážeme dojmout a sesbírat tři čtvrtě milionu korun na ubohého psíka, kterému někdo nechal zaříznutý obojek do krku, na straně druhé argumentujeme s úsměvem na rtech pro zaříznutí pily do „krku“ růžovokvětých stromů. Je tu opravdu tak velký rozdíl? Snad v tom, že strom nepláče a neteče z něj krev. Pařezy ronící slzy mízy svědčí v neprospěch této myšlenky.

Je příjemné číst názory lidí, jako je chrudimský malíř Ivan Baborák. Ve skrze se totiž shodují s tím, co si myslí diletant, který píše tyto řádky. Nezbývá tedy, než aby se diletanti spojili a před příštím kácením se pokusili stromy zachránit. Stojí to za to. 

[[img:chrn_fullwidth:3789:Zničit je můžeme za minutu. Na jejich květy budeme ale čekat celé roky.  Foto: archiv Chrudimských novin.]]

Po dlouhém roce, nabitém událostmi, jsou zde opět Velikonoce. Malujeme vajíčka, pleteme pomlázky a přesto stále nevíme, co s nejdůležitějšími křesťanskými svátky dělat.

Kdo je to ten Kristus, který dnes zasedá s apoštoly k poslední večeři, a proč ho jeden z nich - Jidáš - zradí? Znamená Velký pátek jen další z prázdninových dnů pro děti školou povinné? Má snad Bílá sobota svou barvu podle sněhu, který se dá letos očekávat?

Velikonoce bez křesťanství existovat nemohou. Vánoce ještě jakž takž natřeme bílou a červenou, ošklivého Santu Klause pověsíme na špagát z balkónu a můžeme vesele zapomenout, že se vůbec nějaký Ježíšek narodí.

S Velikonocemi je ale potíž. Spasitel v podobě Ježíše Krista totiž dnes zdánlivě nemá co nabídnout. Jeho utrpení, které podstoupí zítra, smrt a vzkříšení, současného člověka zdánlivě neoslovuje. Proč? Možná proto, že selhalo prosté předávání informací. V době, kdy se na nás valí spousty zbytečného balastu o Quentinech a nejnovějších skandálech hvězd a hvězdiček, spása netáhne. Většina moderních lidí raději počítá s tím, co jim nabízí exaktní věda - po smrti následuje zánik, posmrtný život je berlička, fikce pro snazší vyrovnání se s neodvratným...

Myslíš si, milý čtenáři, že má věřící člověk snazší život? Je víra berličkou? Mohu tě ujistit, že je to právě naopak. Víra klade na každého, kdo uvěřil v Krista, daleko vyšší nároky, než na tebe tvůj ateismus. Ty se zodpovídáš jen svému svědomí, máš-li nějaké, případně úřadům. Křesťan má ale nad sebou spravedlnost, která se nemění s každým hlasováním parlamentu. A po smrti? Po smrti další nejistota: „Žil jsem správně a čeká mne v lepší případě očistec, nebo jsem byl grázl a skončím rovnou v pekle?“

Velikonoce jsou časem, během kterého musí každý katolík myslet na to, co jeho Spasitele přivedlo na kříž. A pokud si tuto otázku položí, musí si na ni také odpovědět: „Byl jsem to já. Já se svou nedokonalostí, hříchy, zlobou, závistí...“

Požehnané svátky přeji každému z vás!