Tak už je to tady! Poslanecká sněmovna se většinou svých hlasů rozpustila a zemi čekají předčasné parlamentní volby. Už samotné hlasování poslanců naznačilo, že se minimálně na několik příštích let změní mapa politického uspořádání v zemi a to, co léta platilo za pevné a neměnné, se pomalu hroutí. Například na pravici nezůstane dle mého soudu kámen na kameni, a do poslaneckých lavic se budou snažit proniknout nové strany, jež pokukují po místech, které uvolní "véčkaři" (Věci veřejné) a u prostého lidu nepopulární parta, která si říká LIDEM. Nad hranicí volitelnosti může přitom balancovat i kdysi pravicově dominantní ODS, která dosud třímala otěže této země pouze s ČSSD.

Bude popularita knížete stačit na celou levici?
Tyto zákonitosti už ale zjevně neplatí, čehož důkazem je hlasování ve Sněmovně, během něhož se jasně ukázalo, že ODS významně ztrácí na síle a dá jí hodně práce, aby se jednou zase postavila na vlastní nohy. Za dobu koaliční spolupráce s TOP 09 ve své zahleděnosti do sebe totiž nepostřehla, že z ní tato strana těží víc, než je zdrávo a že jí posloužila jen na černou práci, na což teď doplácí nízkými voličskými preferencemi v předvolebních průzkumech, které naznačují její strmý pád. Samotná TOP 09 se teď bude především snažit vytěžit z popularity svého lídra - knížete Schwarzenberga, maximum, ale zda to bude stačit na potřebnou rovnováhu v dolní komoře Parlamentu mezi pravicí a levicí, je víc než nejisté.

Voličské mínění se totiž v posledních třech letech zradikalizovalo a přesunulo svoje těžiště hodně doleva. Když říkám hodně, tak hodně, a to vinou četných politických rošád, asociální politiky, která zůstávala často nevysvětlena, a především v důsledku posledních událostí nebývale širokého korupčního rozměru, který zasáhl i nejbližší okolí jinak velmi nevýrazného premiéra. A v této rozbalancované atmosféře bude pro pravici velmi těžké ustát tlak levice a celého houfu populistických stran, slibujících růžové zítřky, například formou co nejširší přímé demokracie, která mimo jiné umožnila návrat Miloše Zemana do vysoké politiky ve velkém stylu. Ne nadarmo se o něm říká, že je to aligátor požírající své nepřátele a nutno uznat, že to dokonale umí. Dokázal se totiž v nových poměrech zorientovat nejrychleji.

Natržený Sobotkův zadek a trojkoalice na kolenou
Stihl už natrhnout "zadek" Sobotkovi a rozklížit na dva tábory sociální demokracii, připravil pro své Zemanovce ustavením Rusnokovy vlády předčasnou předvolební kampaň a slibný výsledek v říjnových volbách, natruc Schwarzenbergovi prosadil do Bratislavy a Moskvy za diplomaty Livii Klausovou s Vladimírem Remkem a srazil nenáviděnou trojkoalici na kolena. Za několik měsíců toho tedy dokázal daleko víc, než svými planými řečmi vítězná strana z posledních parlamentních voleb, tj. ČSSD. To nelze prezidentovi upřít. A právě on se nejspíš stane stěžejním tématem pravice, která se bude snažit oživit bojovného ducha posledních prezidentských voleb pod heslem "Volím Karla" a okopávat mu kotníky. Obávám se ale, že to bude málo a rádoby pravičáků se dostane do Poslanecké sněmovny nakonec jen hrstka.

Těžiště politických nálad je tedy vychýleno hodně nalevo. Otázka tedy zůstává, zda se zase někdy dokáže narovnat anebo, nedej Bože, vychýlit ještě radikálněji. Bohužel, za posledních dvacet let k tomu nebylo nikdy tak blízko. Už i zahraničí si začalo jen několik hodin po hlasování Poslanecké sněmovny znepokojeně všímat, že mají komunisté otevřené dveře k moci. A za všechny vyjádřila svoji beznaděj chrudimská studentka Dana Novotná, která se plánuje z České republiky stejně jako spousta mladých natrvalo odstěhovat. "Nevidím, že by se tu mohly věci změnit k lepšímu. Spíše očekávám likvidaci drobných živnostníků. Už teď to vidím na svých rodičích, kteří podnikají a pohybují se často na hranici bídy," odpověděla našemu redaktorovi během ankety. A právě její pohled na svět kontrastuje s pohledem chrudimských důchodců, z nichž někteří návrat komunistů k moci vítají.

Pozitivní vize zatemnila naštvanost lidí
Výpověď je to tedy i generační - na jedné straně marnost mládeže nad promarněnými šancemi demokracie, které česká pravice prohospodařila, a na straně druhé sentiment seniorů po "jistotách", které kdysi směnili za slepou poslušnost komunistické ideologii. Seniorů je ale bohužel v Česku víc než produktivních lidí, a tak se bude hrát především o jejich hlasy. Obávám se proto, že bez ohledu na to, co si přeje naše mládež, bude vítězit populismus slibující blahobyt a vyšší sociální dávky na úkor většího zdanění těch, kteří vytvářejí skutečné hodnoty. Přitom by stačilo nekrást z veřejných zdrojů a vytvářet podmínky k tomu, aby mohli být lidé co nejvíce samostatní. Vše ostatní by už přišlo samo. Jenže momentální naštvanost většiny národa tyto vize zatemnila a spěje k tomu, že se nechá opět vést poslušně za ruku.

Můj známý měl dopravní nehodu na motorce. Předjížděl v nepřehledné zatáčce mezi Sečí a Kovářovem pomalejší auto, bohužel ale přes plnou čáru, což neměl, a při zařazování zpět do svého jízdního pruhu dostal smyk, upadl s motorkou na vozovce a zůstal nehybně ležet. Měl zlomenou klíční kost a chvíli byl v bezvědomí. Motorku za sto tisíc na odpis do šrotu.

Druhý příběh se odehrál v roce 2005 na Pardubicku, kde nedal dlouholetý holický starosta Ladislav Effenberk přednost mladému motorkáři, který jel po hlavní silnici, a z vedlejší silnice ho prostě autem "sestřelil". Nehoda skončila tragédií, protože při ní zemřela šestnáctiletá spolujezdkyně na motorce. Pro viníka havárie jistě trauma na celý život. Tato tragédie byla připomenuta v souvislosti s volbami do Poslanecké sněmovny, v nichž má právě Effenberk vést kandidátku sociální demokracie v Pardubickém kraji.

Proč oba případy srovnávám? Pro zjevný nepoměr v potrestání obou uvedených viníků dopravních nehod. Jak si myslíte, že dopadl náš třiadvacetiletý motorkář v prvním příběhu? Za prvné se sám potrestal tím, že si zničil drahý motocykl a je kvůli komplikované zlomenině už několik měsíců v pracovní neschopnosti. Než se však stačil uzdravit, zařehtal úřední šiml a předvolal si ho k přestupkové komisi při MěÚ Chrudim. Nikoho tu nezajímalo, že je mladík řidičem z povolání a na místě přišel o řidičský průkaz s poukazem, že ho čeká ještě "tučná" správní pokuta. A navrch mu bylo strženo i sedm bodů z celkových dvanácti. To vše s odůvodněním, že zákon údajně jinou možnost potrestání v takovém případě nezná.

A jak dopadl starosta Holic? Odešel od soudu jako bezúhonná osoba s čistým trestním rejstříkem. Nebyl mu odebrán ani řidičský průkaz. Zaplatil pouze uloženou pokutu a byla mu soudem stanovena povinnost náhrady způsobené škody. To znamená, že mohl zase nastoupit do zaměstnání a zapojit se do veřejného života, zatímco mladíka z našeho prvního příběhu připravili chrudimští úředníci o práci kvůli banálnímu dopravnímu přestupku. Jen jsem teď zvědavý, jak jim z podpory v nezaměstnanosti bude splácet vysokou správní pokutu. Nejspíš na něj pošlou exekutora a připraví mu tak opravdový "start" do života...

Z výše uvedeného čouhá zhůvěřilost našeho právního řádu na sto honů. V momentě, kdy se k němu ještě přidá horlivost některých zainteresovaných osob, nemá už v jistých momentech žádný výchovný charakter, nýbrž přímo devastující účinky. V plné nahotě se tu odkrývají paradoxně také daleko vyšší pravomoce přestupkových komisí k potrestání dopravních deliktů, než mají k dispozici naše soudy. Jak kdysi v žertu pronesl jeden můj známý soudce: "Když už si sedneš za volant opilý, tak ať to stojí za to. Protože když budeš mít v krvi jen necelé promile, skončíš u přestupkové komise, která ti může sebrat řidičák a napařit dvacetitisícový flastr. U nás to budeš mít ani ne za třetinu a ještě ti řidičák zůstane..." Na tomto názorném příkladu vidíte, vážení čtenáři, jak jsou naše zákony postavené na hlavu.

Staré, vyšperkované křápy, ale i relativně nová a zachovalá auta upravená k amatérskému závodění v pátek opět „okupovala“ Resselovo náměstí. Ať už jsme chtěli a patříme mezi příznivce vylepšených strojů a pochybné zábavy, jakou automobilová rallye nepochybně je, nebo nechtěli a oblaka modrého dýmu nás obtěžují, museli jsme tvořit kulisu jezdcům rok co rok se opakujícího závodu.

Rád jezdím autem, řízení pro mě není utrpením a snažím se svému vozu dávat to, co mu patří. Nejsem žádný fanatický odpůrce motorismu. Naopak. Nic bych neuvítal více, než zlevnění benzinu a tím i splnění snu, kterým je klasický americký vůz s nějakým velkým obsahem motoru. V tomto svém přístupu možná mnohé závodníky rallye předčím.

Co mi ale vadí, jsou činnosti druhých lidí, které nějakým způsobem omezují a obtěžují ty, kteří nadšení pro onu činnost nesdílejí. A právě zde je rallye klasickým příkladem. Uzavřené silnice v několika okolních obcích a diváci natěsnaní u pásek vymezujících trať, řvoucí motory, odletující dočasné záplaty ze silniček třetí třídy, mraky olovnatého dýmu ničící nádhernou přírodu Železných hor - to je jen několik otravných a do jisté míry i sobeckých následků zábavy, která, dle mého, na běžné silnice nepatří.

A nejsem sám, kdo si to myslí. Podobný názor mají i obyvatelé Miřetic a třeba Nasavrk. Nechtějí smradlavé plechovky mezi svými domy, nechtějí riskovat zranění, nebo smrt svých obyvatel. Jistě, ani letos nikdo nezaplatil životem, ale přesto se závod neobešel bez karambolů a havárií. Paradoxně i sami motoristé a jejich příznivci se zlobí, když jim někdo jejich trasu naruší. Že však oni sami narušují životy spoustě obyčejných lidí, je nechává chladnými. Jde prý jen o pár hodin. To byly ovšem nálety za války také.

Doufám, že se dožijeme časů, v nichž se tento druh sportu bude konat někde, kde nebude rizikem pro nikoho jiného, než samotné sportovce. Protože tak to má být. Oni totiž ani vojáci, natož myslivci nepobíhají po městě a nestřílejí po sobě ostrýma. A když se náhodou nějaká nehoda stane a zemře člověk zasažený nimrodem, zvedne se nespočet hlasů, které volají po přísnějších pravidlech pro prý věčně napité mužíky v zeleném.

Nemám nic proti závodům aut, vadí mi bezohlednost, s jakou si někteří závodníci a pořadatelé doslova vynucují prostor pro svoje vozy. Vadí mi zničená příroda, silnice a životy těch, kdo jejich řádění odmítají. 

Tradiční Salvátorskou pouť jsme snad všichni ve zdraví přečkali. Děti přejedené vatou a sladkostmi už přestaly bez hnutí polehávat a stěžovat si na bolestivá bříška, opilcům se hojí „silniční lišej“ na tvářích a všichni hledíme nevěřícně do portmonek, kde před víkendem snad trůnilo několik Františků Palackých a nyní zeje povážlivá díra. Rok od roku jsou totiž atrakce dražší a náklady na pouťové radovánky logicky vyšší.

Bylo zajímavé sledovat, co pro koho pouť znamená. Slečny se často oděly do šatů, za něž by se nemusela stydět žádná topmodelka, pánové zase nazuli své pantofle. Více, než Chrudimáky, bylo vidět přespolní, kteří se sjížděli z blízkého i vzdálenějšího okolí na pouť, jež patří ke třem největším v České republice. Jak významný býval chrudimský Salvátor, když se i dnes, v době novopohanské, stále „světským“ vyplatí jezdit do našeho města a stavět atrakce na Resselově náměstí? Svého času i samotný císař - a to nebyl jen tak někdo na úrovni Miloše Zemana, přijel a zázračnému obrazu se poklonil. Kdo to ale dnes ví? Snad věřící, kteří v neděli zavítali na mši do arciděkanského kostela.

Chybí mi ve všech těch radovánkách trocha ztišení, ale myslím, že jsem již dostatečně známým staromilcem, jemuž nic není dost uctivé, takže nebudu mlátit prázdnou slámu.

Minulý týden se sice u nás nesl ve znamení poutního veselí, ale na nejvyšších místech republikové politiky asi moc veselo nebylo. Tedy, nejste-li zmiňovaný prezident republiky a nemáte-li zrovna projev k těm „pitomcům“ ve Sněmovně. Věřím, že Miloš se bavil náramně. Méně úsměvům pak jistě vykouzlil faktický šéf TOP 09 Miroslav Kalousek, proslulá „jednička“ vládnoucí koalice, jemuž byla Zemanem myta hlava. Přiznávám bez mučení, že jsem politickou situaci začal sledovat až tehdy, kdy mi to bylo zadáno za úkol. Do té doby jsem žil ve slastném nevědomí, z něhož se sem tam vynořily přízraky odulé tváře a dávno zapomenutých politických šíbrů. Dnes už je jasné, že předvolební kampaň bude krátká a na lži, kterými nás před každými volbami politici libovolných stran krmí, nebude moc času. Babišovo hnutí ANO tak roní krokodýlí slzy, protože nestačí rozvinout svou strategii „Věci veřejné, verze 2.0“.

Když tak pozoruji rezignaci mnohých mých přátel a kamarádů, kteří nemají koho volit (nakonec však stejně zvolí ono stereotypní menší zlo), nemohu opět nevidět nevýhody našeho zřízení. Voliči uplacení dávkami totiž nakonec stejně zvolí toho, kdo jim nabídne víc z prostředků, které někde jinde někomu jinému vezme. Nezvolí toho, kdo je nejlepší pro naši vlast. Žijeme tady a teď, šlechtické myšlení na další generace se nás netýká.

A tak se vracím znovu na začátek. Peněženka zeje prázdnotou a její otevřená ústa čekají na výplatu. A právě výše výplaty, respektive zdanění, bude jedním z velkých trumfů stran, které se budou opětovně snažit dostat ke korýtkům. Nezapomínejme na to!

Stížnost obyvatele paneláku ve Vlčnovské ulici a lékaře Jaroslava Zemka na postup heřmanoměsteckých dobrovolných hasičů při evakuaci jejich domu bezprostředně po vichřici je nyní ve stadiu tvrzení proti tvrzení, protože se přirozeně hájí i hasiči. Nutno však dodat, že proti sobě stáli na jedné straně nahý bezmocný člověk pouze v promočených trenýrkách, který musel přihlížet ničení svého těžce nabytého majetku, a na straně druhé početný tým, který měl na sobě "suché ponožky" a byl v plné výzbroji.

Už to v dané chvíli znamenalo jistý nepoměr sil co do počtu i vybavení, natož v psychickém rozpoložení všech zúčastněných. Nebylo tedy divu, že to mezi nimi zajiskřilo a jedna ze stran měla v tomto sporu evidentní převahu. Z toho také může (neříkám, že musí) pramenit zoufalý čin osamoceného lékaře, který, když zjistil, že jeho stížnost na "pomoc - nepomoc" hasičů nemá příliš šancí na úspěch, přistoupil k tomu, že vyzval některé svoje pacienty z SDH Heřmanův Městec, aby se přeregistrovali jinam, protože ztratil chuť je dál léčit.

A co následovalo? Doslova hon na čarodějnice v podobě otevřené masáže doktora Zemka na facebooku a stížnosti na něj u České lékařské komory. To je totiž na celé této věci to nejsmutnější, že se někdo dokáže cíleně trefovat do člověka, který se ocitl v životní krizi a v důsledku toho v něm vzplály saze. Smutnější je to o to víc, že se k tomu snižují lidé, kteří mají být nad věcí a tyto vypjaté chvíle zvládat s bravurou profesionálů, kteří požívají všeobecné vážnosti. Leč nestalo se a následovala z mého pohledu trochu hloupá odplata, která konflikt s pomocí některých médií ještě více vyostřila. To už je opravdová demonstrace síly a nikoli jednání hodné chlapů, kterých si jinak za jejich obětavost vážíme.

V tomto konfliktu nejde totiž jmenovitě o doktora Zemka nebo dobrovolné hasiče z Heřmanova Městce, ale o princip, který má být zárukou rovnoprávného postavení v jakémkoli sporu v této zemi. Proto je smutné pozorovat, kteří lidé se na stranu toho silnějšího, známějšího a vlivnějšího přidávají, aniž by byli incidentu přítomni, a přiživují tak ducha tragických 50. let minulého století, kdy bylo veřejné lynčování v módě. Smutnější je to o to víc, že takové nálady veřejně přiživují i někteří místní politici, kteří se jinak navenek od těchto nekalých praktik distancují. Možná si ani neuvědomují, že z nich doba, ve které vyrostli, stále ještě nevyčpěla a proto jim není pranýřování jinak nejspíš slušného člověka cizí, pro kterého může být takové spojení síly společensky a zejména profesně zničující.

Už dlouho se říká, že je ČEZ stát ve státě a že si v některých chvílích zkrátka dělá, co chce. Jen si vzpomeňte na jeho dřívější excesy při vymáhání dluhů, na které si pořídil ozbrojená komanda. To nemluvím o nehorázně velkých odměnách, které každoročně plynou do kapes jeho manažerů a z některých dokonce udělal ne milionáře, ale rovnou miliardáře. Chci však hovořit o ČEZu v souvislosti s pondělní vichřicí a nedělní bouří, protože mi přijde jeho chování vůči postiženým občanům minimálně jako přehlíživé, pokud neužiji silnějších výrazů.

Zmíním například časté několikavteřinové výpadky elektřiny v minulém týdnu, které šly během jediného dne do desítek případů a před nimiž nikdo z ČEZu chrudimské firmy ani obyvatele nevaroval. Je zřejmé, že měly spojitost s odstraňováním následků vichřice, která vyřadila z provozu velkou část trafostanic a přenosových sítí. Nikdo z místních ale nemohl předpokládat, že bude opravy provázet tak nezvykle velký počet "útoků" na firemní a soukromé počítače, které dnes představují jen v Chrudimi milionové, ne-li větší hodnoty. Pro počítač není totiž nic horšího, než vteřinový výpadek, který dokáže zlikvidovat jeho techniku, ale i veškerá uložená data, zatímco při déletrvajícím vypnutí elektřiny se takřka nic neděje.

Ze strany ČEZu nebo jeho dispečera mi tedy scházelo jediné - včasné upozornění města, že bude k tak krátkým výpadkům docházet a že je tím v ohrožení veškerá počítačová technika v Chrudimi. Město samo pak mohlo svým občanům, firmám a institucím, které zde sídlí, tuto zprávu zprostředkovaně rozeslat prostřednictvím systému, který má pro takové účely k dispozici, tj. formou sms zpráv - od kdy do kdy takové nebezpečí hrozí, jenže následovalo jen mlčení a varování počítačů, že jsou po několikerém vypnutí elektřiny ohroženy veškeré uložené soubory. Nikdo nebyl v tu chvíli schopen odhadnout, kdy tohle nekonečně martyrium skončí, protože o tom nepřišla jediná informace.

Na závěr ještě jedna poznámka k tomu, proč výpadky elektřiny trvají tak dlouho. Protože ČEZ řadu svých zásahových pracovníků propustil, a ti, kdo zbyli, musí za poruchami jezdit v bývalém okrese i desítky kilometrů. Potom se například v terénu dozvíte, že současný šéf ČEZu Daniel Beneš musel prý přijmout do vysokého magamentu firmy dceru Jany Nagyové a další protěžované prominenty, avšak na těch, kteří nasazují při odstraňování následků přírodních pohrom vlastní krky, se údajně výrazně šetří. Alespoň tak zní "tam tamy" mezi zdejšími pracovníky nejbohatší státní společnosti, kterých oproti dřívějšku zbyla už jen hrstka.

Sejít se v nejvyšším panelovém domě v sídlišti Na Větrníku, kde žijí desítky domácností, dá pořádnou fušku. A tak se tu lidé běžně míjejí a ani se navzájem pořádně neznají s výjimkou občasných domovních schůzí. Natož svými jmény. Co ale bezpečně funguje a obyvatele velkých domů pokaždé stmelí, jsou živelné události, které se lokalitou na "větrné hůrce" někdy proženou jak buldozer.

Za posledních pět let se to stalo už podruhé. Poprvé v červnu 2008, kdy zde udeřilo tornádo, jež se do Chrudimi přihnalo od Čáslavi. Ze střech tehdy padaly tašky a plechy, které přistály na okolní komunikace, trávníky a zaparkovaná auta, stromy se lámaly jako by nic, kontejnery cestovaly ulicemi a voda zatekla snad do každého bytu. Pondělní podvečer, kdy pro změnu udeřil vichr, vypadal podobně, pouze s tím rozdílem, že tenkrát byla venku černočerná tma a nyní bílé peklo bičující vše před sebou, a tehdy se tornádo valilo pouze ve směru jednoho pruhu, zatímco teď vichr řádil ve městě plošně - někde víc, jinde méně.

Jenže pak přijde ona vzácná chvíle, vyvolaná dílem zvědavostí nad rozměry řádění přírodního živlu a vzápětí údivem nad způsobenými škodami. Lidé se spontánně sejdou před svými domy, předávají si informace a pomáhají si, když je potřeba. A přitom se začnou oslovovat jmény a v podstatě se jaké lidé se všemi svými vlastnostmi poznávat. Z toho pramení můj dnešní postřeh - bohužel jen nouze nás umí stmelit, pouze vzniklá újma dokáže vyvolat v druhých lidech soucit a společná vzájemnost nás učí dobrosrdečnosti. Škoda, že taková chvíle přichází v Chrudimi jen dvakrát za pět let (tím nemyslím přírodní živly, ale ony vzácné chvilky po nich) a že si člověk neumí tyto vlastnosti uchovat v srdci napořád. O co lépe by se nám potom žilo.

Byla to v 90. letech minulého století velká sláva. Chrudim získala zastoupení v dozorčí radě Elektráren Opatovice, které tehdy patřily zahraničnímu investorovi z Velké Británie. Prvním reprezentantem města v dozorčí radě se tenkrát stal spolu s ostatními zainteresovanými komunálními politiky tehdejší chrudimský starosta Jiří Nový z ODS, než později přestoupil do Unie svobody. Idea i tenkrát byla stejná - zajištění lepší komunikace mezi elektrárnou a městy, kde žije většina odběratelů tepla z Opatovic.

Vše vypadalo na první pohled růžově, srozumitelně, a to až do doby, než prasklo, že si zástupci měst přijdou vedle svého platu na radnici ročně také ještě na statisíce korun v dozorčí radě EOP. Inu, česká vlastnost - závist, zafungovala velmi dobře a lidé se začali ptát, jestli jsou tak vysoké příjmy v porovnání s jejich mzdami morální, když mají komunální politici, byť za menší peníze, ale v porovnání s republikovým průměrem za nadstandardní příjem, spravovat především jejich město. Otázky pak rozvinuli k naprosté dokonalosti novináři, když začali poukazovat na skutečnost, že se horkovod v místech, odkud jsou zástupci radnic v dozorčí radě, poměrně rychle rozrůstá a napojuje na sebe stále více odběratelů tepla, zatímco výdaje na statisícové odměny politikům jsou pro firmu jen drobnými ve srovnání s tím, kolik "vylepšená komunikace" mezi městy a elektrárnou vynáší.

Dalo by se to nazvat vzájemně prospěšným byznysem pro obě strany - přesněji pro firmu a politiky, protože samotné město z tohoto spojení příliš výhod nemá, až na zdánlivě nízké ceny tepla a stále větší energetickou závislost na jediném dodavateli. Zda je to dobře, ukáže až budoucnost a další vývoj na energetickém trhu. Každopádně i tady se začalo blýskat na lepší časy, to když se někteří starostové přestali k odměnám hlásit, včetně chrudimského Petra Řezníčka, a začali je oproti svým předchůdcům rozdělovat mezi městské organizace. Někdo může sice namítat, že si starostové tímto gestem lacino kupují každý rok voličské hlasy, jsem však ze staré školy a chci věřit, že tisíce, které rozdělují potřebným, darují upřímně. A to přesto, že jsou chapadla elektrárny přisátá na naše město už hezky dlouho a tato symbióza, která je rok co rok provázanější, zvyšuje naši závislost na "milodarech" stále bohatší firmy.

Opravdová letní idylka - zleva na snímku chrudimský starosta Petr Řezníček s chotí Zorkou, zástupci firmy Alukov, exprezident - důchodce Václav Klaus a náměstek hejtmana Roman Línek s chotí Šárkou, pardubickou advokátkou. Na snímku nechybí ani povinný úsměv pro fotografa. Na první pohled to vypadá, jako by se nám báječně v této zemi, kraji i městě žilo, a všechno fungovalo tak, jak má. Bohužel, to se dá říci jen o hostitelské firmě Alukov, jež sídlí v nedaleké Orli, a která proniká se svými výrobky na trhy v celém světě - od Nového Zélandu až po Spojené státy americké. Proto si může dovolit zvát současné i vysloužilé politiky, kteří ve své době něco znamenali, a vytvářet si tak image uznávané stabilní společnosti.

Otázkou ale je, proč se na této image přiživují i zdejší politici s pomocí komunálních, tedy našich peněz, zatímco práce doma jim utíká? Nejvýmluvněji za vše hovoří hroutící se krajské zdravotnictví, za které teď zodpovídá náměstek hejtmana Línek (Koalice pro Pardubický kraj), který zatím zasedal ve všech krajských vládách od počátku vzniku krajů, včetně toho že byl sám prvním hejtmanem a později měl pod palcem veškeré krajské finance. Tedy takový Kalousek v menším krajském formátu, který dokázal přežít ve všech středopravicových i středolevicových vládách v Pardubickém kraji. Tedy až doposud. Paradoxem je, že se celkem nedávno stal jednou z čelných tváří lidovců, kteří ohlašují nový styl politiky v této zemi. Jen na okraj - to my v Chrudimi známe už "tak trochu jinou politiku" z téže dílny a v podání Málka a je opravdu k popukání.

A co teprve chrudimský starosta, který vstoupil do komunální politiky v roce 1990 původně za národní socialisty (brkouny), kterým teď šéfuje Paroubek pod značkou NS LEV 21? Také on ledacos pamatuje a rovněž jeho "životnost" na radnici je obdivuhodná. Jistě si měli s Línkem o čem vyprávět, natož s exprezidentem Klausem, který je sice momentálně bez stranického angažmá, avšak po návratu do politiky opět pošilhává. Inu, letní idylka v předtuše blížících se voleb pro zúčastněné komunální politiky - taková image pro image, protože i když média zaznamenala pouze názory Klause, bylo důležité být s ním viděn.

[[img:chrn_fullwidth:4731:Ukazovat se často v médiích je základem úspěchu ve volbách.  Reprofoto: Chrudimské noviny.]]

A to oba vytrvalci zdejší komunální politiky dobře vědí - kam, ke komu a v jakou chvíli se v pracovní době postavit. A jak snímek dokládá - i za peníze města, protože je k vidění včetně videa na městském portálu Chrudim.tv.

Obdobných snímků je tam pochopitelně víc a někdo je musel zaplatit. A tak na jedné straně letní idylka v nažehlených kvádrech, na straně druhé chybějící čas na opravdovou práci pro občany. Vždyť jen v posledních dnech porazila v Chrudimi zelenobílá kára Technických služeb v Michalském parku sloup (letos přitom už havarovala poněkolikáté), řidiči se několik týdnů rozčilovali kvůli nepřehledné křižovatce pod Větrníkem, kde jim vysoká tráva bránila v rozhledu, až sem musel jeden z nich přijít s vlastní kosou a začít ji sekat, a v sídlišti U Stadionu se lidé hádají jen proto, že jim schází ke štěstí půl metru nového parkoviště před každým domem, a tak jsou kvůli tomu čas od času městem pokutováni, když jim hold nezbývá nic jiného, než zaparkovat na trávníku.

Tady všude je třeba vytrvalých přeborníků (politiků), nikoli v salonní společnosti a v jakékoli koalici, ale mezi lidmi, kteří jejich služby každý den potřebují. Na zábavu, reprezentaci a ukazování se je pokaždé času dost. Nejprve musí přijít hmatatelné výsledky práce. Ty se však neprokazují diplomy a poháry z cest po exotických zemích, odkud k nám do Chrudimi stejně nikdo nikdy nepřijede, nýbrž dobrým fungováním města jako celku a všeobecnou spokojeností občanů se zdejším životem. Až taková chvíle nastane, přijde teprve čas se slavnostně obléci a prodat svoji práci v médiích. Bohužel, někteří politici si o sobě myslí, že ji dělají dobře už takřka dvě desetiletí...

Stále větší počet posměšných přezdívek mezi čelnými představiteli našeho města ukazuje na velmi nízkou kulturu chrudimské radnice. A podle všeho má dál sestupnou tendenci. Na začátku 90. let minulého století, kdy vládla Chrudimi ODS pod taktovkou bývalého náměstka velkého stavebního podniku Jiřího Nového, byl totiž terčem posměchu pouze současný starosta Petr Řezníček, z něhož si tehdejší chrudimská ódéeska ráda utahovala kvůli jeho údajné neschopnosti řídit nejdůležitější záležitosti města. Také proto mu tehdy svěřila sport, kulturu, sociální věci, školství a netradičně i městské strážníky, které zpravidla řídí starosta.

Uvolněná stavidla politického rybníka
Není důležité, čím vším ho tenkrát ODS pojmenovala, důležitější je, že se tato strana svého syndromu takřka na všech úrovních, v Chrudimi nevyjímaje, nezbavila, a její sebestřednost ji táhne pozvolna dolů, takže musí nechtěně vyklízet svoje tradiční pozice. A vyklidit je musela po více než dvaceti letech i v našem městě právě vysmívanému Řezníčkovi, který dokázal zúročit prakticky vše, co mu tato kdysi nejsilnější politická strana ve městě povolila. A právě s uvolněním těchto stavidel vplula do místního politického rybníka další smečka ambiciózních lidí a spolu s nimi se rozšířil i slovník hanlivých přezdívek na radnici.

Na tuto skutečnost překvapivě upozornil před prázdninami na schůzi městského zastupitelstva jeden z nejvíce "potrefených" - opoziční zastupitel Roman Málek, který si přivedl na pomoc hračku modrého plyšového šmouly, aby tak protestoval proti údajně opovržlivým narážkám starosty Řezníčka vůči svému prvnímu zástupci Miroslavu Tejklovi. Řezníček to sice vzápětí prostřednictvím loajálních médií popřel, avšak nikdo už mu šmoulu z úst nejspíš neodpáře. To proto, že má obdobným způsobem častovat i samotného Málka, kterého měl nazývat krakenem. Alespoň podle zdrojů, které má redakce k dispozici.

Hřiště plné tragikomických figur
Málkovi to však evidentně nevadí. Pro něho je to naopak vítaná nahrávka na smeč, která mu slouží jako markentingový nástroj, jak na sebe ještě víc upozornit a svého protivníka deptat. Marné je potom veškeré Řezníčkovo vzdychání nad tím, že si Málek nosí na zastupitelstvo hračky, když mu sám připravuje hřiště, na kterém tak může hrát vícero tragikomických figur najednou - například krakeni proti dinosaurům. Druhou z přezdívek si však Řezníček nevysloužil od Málka, nýbrž během poslední předvolební kampaně od dřívějšího radního Luboše Jelínka, který tím chtěl v rámci tradičních klišé upozornit na Řezníčkovu přezrálost v čele radnice s tím, že je nejvyšší čas jít konečně po dvou dekádách z hrušky dolů.

[[img:chrn_fullwidth:4694:Slavný billboard, jehož volání voliči nevyslyšeli. Foto: Chrudimské noviny.]]

Leč nebyl vyslyšen, a tak na radnici dál slovník houstne a vzápětí se před veřejností zase dementuje. Není proto divu, že se podobné hašteření stává vděčným tématem pro psychology, kteří na základě takového "materiálu" napsali už několik bestsellerů. Do kategorie politického psychopatismu je pak všechny trefně seřadil podle konkrétních případů jeden z nejuznávanějších českých lékařů Jan Hnízdil. Jeden příklad za všechny: "Jestliže politikovi docházejí argumenty, uchyluje se k teatrálním posměšným gestům a opovržlivým grimasám." Jako kdyby MUDr. Hnízdil docházel na chrudimské zastupitelstvo, viďte? V některých chvílích si tam člověk totiž připadá spíš jak v "zoologické" než na schůzi vážených zastupitelů. 

Kdo se dá označit jako charakterový invalida?
Trvat to však bude tak dlouho, dokud se sem nevrátí politická kultura zbavená všech hraček, nejapných poznámek, klauniád, urážek, posměšků, intrik a slabošství. A dokud se tu lidé nebudou prostě jen nazývat uctivě svými jmény a nezačnou se zabývat prostřednictvím věcných argumentů (nikoli prkotin) potřebami svých spoluobčanů namísto toho, aby proti sobě bojovali zatím používanými podpásovkami, kdy jeden útočí a druhý mu to posměškem vrací, pak zůstane diagnóza pro část voleného sboru zastupitelů podle psychologů i nadále stejná, protože je budou dál nazývat charakterovými invalidy. A to bez ohledu na to, jestli bude později někdo z místních politiků svoje výroky v médiích dementovat. Bohužel, zatím v takovém světě žijeme, protože ho svými hlasy ve volbách a pozdější laxností umožňujeme.