Byla to v 90. letech minulého století velká sláva. Chrudim získala zastoupení v dozorčí radě Elektráren Opatovice, které tehdy patřily zahraničnímu investorovi z Velké Británie. Prvním reprezentantem města v dozorčí radě se tenkrát stal spolu s ostatními zainteresovanými komunálními politiky tehdejší chrudimský starosta Jiří Nový z ODS, než později přestoupil do Unie svobody. Idea i tenkrát byla stejná - zajištění lepší komunikace mezi elektrárnou a městy, kde žije většina odběratelů tepla z Opatovic.

Vše vypadalo na první pohled růžově, srozumitelně, a to až do doby, než prasklo, že si zástupci měst přijdou vedle svého platu na radnici ročně také ještě na statisíce korun v dozorčí radě EOP. Inu, česká vlastnost - závist, zafungovala velmi dobře a lidé se začali ptát, jestli jsou tak vysoké příjmy v porovnání s jejich mzdami morální, když mají komunální politici, byť za menší peníze, ale v porovnání s republikovým průměrem za nadstandardní příjem, spravovat především jejich město. Otázky pak rozvinuli k naprosté dokonalosti novináři, když začali poukazovat na skutečnost, že se horkovod v místech, odkud jsou zástupci radnic v dozorčí radě, poměrně rychle rozrůstá a napojuje na sebe stále více odběratelů tepla, zatímco výdaje na statisícové odměny politikům jsou pro firmu jen drobnými ve srovnání s tím, kolik "vylepšená komunikace" mezi městy a elektrárnou vynáší.

Dalo by se to nazvat vzájemně prospěšným byznysem pro obě strany - přesněji pro firmu a politiky, protože samotné město z tohoto spojení příliš výhod nemá, až na zdánlivě nízké ceny tepla a stále větší energetickou závislost na jediném dodavateli. Zda je to dobře, ukáže až budoucnost a další vývoj na energetickém trhu. Každopádně i tady se začalo blýskat na lepší časy, to když se někteří starostové přestali k odměnám hlásit, včetně chrudimského Petra Řezníčka, a začali je oproti svým předchůdcům rozdělovat mezi městské organizace. Někdo může sice namítat, že si starostové tímto gestem lacino kupují každý rok voličské hlasy, jsem však ze staré školy a chci věřit, že tisíce, které rozdělují potřebným, darují upřímně. A to přesto, že jsou chapadla elektrárny přisátá na naše město už hezky dlouho a tato symbióza, která je rok co rok provázanější, zvyšuje naši závislost na "milodarech" stále bohatší firmy.

Opravdová letní idylka - zleva na snímku chrudimský starosta Petr Řezníček s chotí Zorkou, zástupci firmy Alukov, exprezident - důchodce Václav Klaus a náměstek hejtmana Roman Línek s chotí Šárkou, pardubickou advokátkou. Na snímku nechybí ani povinný úsměv pro fotografa. Na první pohled to vypadá, jako by se nám báječně v této zemi, kraji i městě žilo, a všechno fungovalo tak, jak má. Bohužel, to se dá říci jen o hostitelské firmě Alukov, jež sídlí v nedaleké Orli, a která proniká se svými výrobky na trhy v celém světě - od Nového Zélandu až po Spojené státy americké. Proto si může dovolit zvát současné i vysloužilé politiky, kteří ve své době něco znamenali, a vytvářet si tak image uznávané stabilní společnosti.

Otázkou ale je, proč se na této image přiživují i zdejší politici s pomocí komunálních, tedy našich peněz, zatímco práce doma jim utíká? Nejvýmluvněji za vše hovoří hroutící se krajské zdravotnictví, za které teď zodpovídá náměstek hejtmana Línek (Koalice pro Pardubický kraj), který zatím zasedal ve všech krajských vládách od počátku vzniku krajů, včetně toho že byl sám prvním hejtmanem a později měl pod palcem veškeré krajské finance. Tedy takový Kalousek v menším krajském formátu, který dokázal přežít ve všech středopravicových i středolevicových vládách v Pardubickém kraji. Tedy až doposud. Paradoxem je, že se celkem nedávno stal jednou z čelných tváří lidovců, kteří ohlašují nový styl politiky v této zemi. Jen na okraj - to my v Chrudimi známe už "tak trochu jinou politiku" z téže dílny a v podání Málka a je opravdu k popukání.

A co teprve chrudimský starosta, který vstoupil do komunální politiky v roce 1990 původně za národní socialisty (brkouny), kterým teď šéfuje Paroubek pod značkou NS LEV 21? Také on ledacos pamatuje a rovněž jeho "životnost" na radnici je obdivuhodná. Jistě si měli s Línkem o čem vyprávět, natož s exprezidentem Klausem, který je sice momentálně bez stranického angažmá, avšak po návratu do politiky opět pošilhává. Inu, letní idylka v předtuše blížících se voleb pro zúčastněné komunální politiky - taková image pro image, protože i když média zaznamenala pouze názory Klause, bylo důležité být s ním viděn.

[[img:chrn_fullwidth:4731:Ukazovat se často v médiích je základem úspěchu ve volbách.  Reprofoto: Chrudimské noviny.]]

A to oba vytrvalci zdejší komunální politiky dobře vědí - kam, ke komu a v jakou chvíli se v pracovní době postavit. A jak snímek dokládá - i za peníze města, protože je k vidění včetně videa na městském portálu Chrudim.tv.

Obdobných snímků je tam pochopitelně víc a někdo je musel zaplatit. A tak na jedné straně letní idylka v nažehlených kvádrech, na straně druhé chybějící čas na opravdovou práci pro občany. Vždyť jen v posledních dnech porazila v Chrudimi zelenobílá kára Technických služeb v Michalském parku sloup (letos přitom už havarovala poněkolikáté), řidiči se několik týdnů rozčilovali kvůli nepřehledné křižovatce pod Větrníkem, kde jim vysoká tráva bránila v rozhledu, až sem musel jeden z nich přijít s vlastní kosou a začít ji sekat, a v sídlišti U Stadionu se lidé hádají jen proto, že jim schází ke štěstí půl metru nového parkoviště před každým domem, a tak jsou kvůli tomu čas od času městem pokutováni, když jim hold nezbývá nic jiného, než zaparkovat na trávníku.

Tady všude je třeba vytrvalých přeborníků (politiků), nikoli v salonní společnosti a v jakékoli koalici, ale mezi lidmi, kteří jejich služby každý den potřebují. Na zábavu, reprezentaci a ukazování se je pokaždé času dost. Nejprve musí přijít hmatatelné výsledky práce. Ty se však neprokazují diplomy a poháry z cest po exotických zemích, odkud k nám do Chrudimi stejně nikdo nikdy nepřijede, nýbrž dobrým fungováním města jako celku a všeobecnou spokojeností občanů se zdejším životem. Až taková chvíle nastane, přijde teprve čas se slavnostně obléci a prodat svoji práci v médiích. Bohužel, někteří politici si o sobě myslí, že ji dělají dobře už takřka dvě desetiletí...

Stále větší počet posměšných přezdívek mezi čelnými představiteli našeho města ukazuje na velmi nízkou kulturu chrudimské radnice. A podle všeho má dál sestupnou tendenci. Na začátku 90. let minulého století, kdy vládla Chrudimi ODS pod taktovkou bývalého náměstka velkého stavebního podniku Jiřího Nového, byl totiž terčem posměchu pouze současný starosta Petr Řezníček, z něhož si tehdejší chrudimská ódéeska ráda utahovala kvůli jeho údajné neschopnosti řídit nejdůležitější záležitosti města. Také proto mu tehdy svěřila sport, kulturu, sociální věci, školství a netradičně i městské strážníky, které zpravidla řídí starosta.

Uvolněná stavidla politického rybníka
Není důležité, čím vším ho tenkrát ODS pojmenovala, důležitější je, že se tato strana svého syndromu takřka na všech úrovních, v Chrudimi nevyjímaje, nezbavila, a její sebestřednost ji táhne pozvolna dolů, takže musí nechtěně vyklízet svoje tradiční pozice. A vyklidit je musela po více než dvaceti letech i v našem městě právě vysmívanému Řezníčkovi, který dokázal zúročit prakticky vše, co mu tato kdysi nejsilnější politická strana ve městě povolila. A právě s uvolněním těchto stavidel vplula do místního politického rybníka další smečka ambiciózních lidí a spolu s nimi se rozšířil i slovník hanlivých přezdívek na radnici.

Na tuto skutečnost překvapivě upozornil před prázdninami na schůzi městského zastupitelstva jeden z nejvíce "potrefených" - opoziční zastupitel Roman Málek, který si přivedl na pomoc hračku modrého plyšového šmouly, aby tak protestoval proti údajně opovržlivým narážkám starosty Řezníčka vůči svému prvnímu zástupci Miroslavu Tejklovi. Řezníček to sice vzápětí prostřednictvím loajálních médií popřel, avšak nikdo už mu šmoulu z úst nejspíš neodpáře. To proto, že má obdobným způsobem častovat i samotného Málka, kterého měl nazývat krakenem. Alespoň podle zdrojů, které má redakce k dispozici.

Hřiště plné tragikomických figur
Málkovi to však evidentně nevadí. Pro něho je to naopak vítaná nahrávka na smeč, která mu slouží jako markentingový nástroj, jak na sebe ještě víc upozornit a svého protivníka deptat. Marné je potom veškeré Řezníčkovo vzdychání nad tím, že si Málek nosí na zastupitelstvo hračky, když mu sám připravuje hřiště, na kterém tak může hrát vícero tragikomických figur najednou - například krakeni proti dinosaurům. Druhou z přezdívek si však Řezníček nevysloužil od Málka, nýbrž během poslední předvolební kampaně od dřívějšího radního Luboše Jelínka, který tím chtěl v rámci tradičních klišé upozornit na Řezníčkovu přezrálost v čele radnice s tím, že je nejvyšší čas jít konečně po dvou dekádách z hrušky dolů.

[[img:chrn_fullwidth:4694:Slavný billboard, jehož volání voliči nevyslyšeli. Foto: Chrudimské noviny.]]

Leč nebyl vyslyšen, a tak na radnici dál slovník houstne a vzápětí se před veřejností zase dementuje. Není proto divu, že se podobné hašteření stává vděčným tématem pro psychology, kteří na základě takového "materiálu" napsali už několik bestsellerů. Do kategorie politického psychopatismu je pak všechny trefně seřadil podle konkrétních případů jeden z nejuznávanějších českých lékařů Jan Hnízdil. Jeden příklad za všechny: "Jestliže politikovi docházejí argumenty, uchyluje se k teatrálním posměšným gestům a opovržlivým grimasám." Jako kdyby MUDr. Hnízdil docházel na chrudimské zastupitelstvo, viďte? V některých chvílích si tam člověk totiž připadá spíš jak v "zoologické" než na schůzi vážených zastupitelů. 

Kdo se dá označit jako charakterový invalida?
Trvat to však bude tak dlouho, dokud se sem nevrátí politická kultura zbavená všech hraček, nejapných poznámek, klauniád, urážek, posměšků, intrik a slabošství. A dokud se tu lidé nebudou prostě jen nazývat uctivě svými jmény a nezačnou se zabývat prostřednictvím věcných argumentů (nikoli prkotin) potřebami svých spoluobčanů namísto toho, aby proti sobě bojovali zatím používanými podpásovkami, kdy jeden útočí a druhý mu to posměškem vrací, pak zůstane diagnóza pro část voleného sboru zastupitelů podle psychologů i nadále stejná, protože je budou dál nazývat charakterovými invalidy. A to bez ohledu na to, jestli bude později někdo z místních politiků svoje výroky v médiích dementovat. Bohužel, zatím v takovém světě žijeme, protože ho svými hlasy ve volbách a pozdější laxností umožňujeme.

Naše krásné město se může pochlubit mnoha nádhernými památkami. Tu vykukuje regotizované baroko, které původně skutečně bylo gotikou, onde nacházíme stavby typické pro devatenácté století a podzim Rakousko - Uherské monarchie. O Chrudimi se dá hovořit, jako o „městě kostelů“. Jen si je schválně někdy spočítejte. Jeden z nich už dokonce nestojí, protože jeho místo zabrala Komerční banka.

Nádhera bývalého hřbitovního kostela svatého Michaela Archanděla okouzlí každého, kdo do Zieglerových sadů vstoupí. Ladná věžička osazená zvonem se vypíná k nebi uprostřed sladce vonících lip. Jen ptáci svým koncertem ruší letní podvečer a zem dýchá teplem, které celý den přijímala od zlatého kotouče mizícího za siluetou arciděkanského kostela. Idyla bývalého hřbitova je takřka dokonalá. Milosrdná tma totiž zakrývá i to, co jindy řve do oázy přírody, rozkládající se jen ždibíček od Resselova náměstí a chlouby města - Muzea barokních soch. Kostel totiž jako by následoval nebožtíky, kteří kdysi dávno v jeho útrobách pohlíželi z otevřených rakví mrtvýma očima a hledali spásu. Michalský svatostánek trpí. Mnohý se možná už ani nepozastaví u jeho zdí, které zdobí unikáty náhrobních kamenů dávných Chrudimáků, jejichž jména zná snad už jen matrika pana faráře, nebo počítač pracovníků archivu.

Kameny, svědčící o zbožnosti a umu našich předků, se rozhodli „vylepšit“ snad samotní potomci těch, kdo pod nimi kdysi odpočívali. Klikiháky, perverzní obrazce, vulgární texty, ale také rozlézající se zelený mech a mokré zdivo. To vše najde milovník umění, který se snad zastaví a náhrobky si prohlédne. Kostel trpí. Jeho prvním hřebem jsou samozřejmě teenageři, kteří tak rádi sprejem zdobí jeho stěny, náhrobky. Druhým, daleko větším hřebíkem do rakve, je však dlouhodobý nezájem těch, kteří jsou zvoleni na svá místa proto, aby prostředí, v němž se jejich voliči pohybují, bylo přívětivé, krásné a samozřejmě zdravé.

[[img:chrn_fullwidth:4610:Po roce žádná změna.  Foto: Chrudimské noviny]]

Choroby jsou různého druhu. Závažnější, než ty, postihující tělo, jsou nemoci mysli. A nemocná společnost potřebuje léčbu. Potřebuje vidět, že karcinom, kterým devastace unikátní památky nepochybně je, najde svého lékaře, jenž ho okamžitě odstraní. Pošle pracovníky, aby posprejované zdi očistili a natřeli speciální substancí, která pozdější odstraňování barev novodobých "umělců" usnadní. Lékař nesmí čekat na konečné stádium nemoci. Dobře ví, jak důležitá je prevence, správná životospráva. Stejně i starosta, jehož žena se na facebooku rozčiluje, co že si to mládežníci zase dovolili, musí umět předcházet výstřelkům, ničícím životní prostředí nás všech. Prostředí totiž determinuje chování člověka. A ten, kdo žije obklopen kulturním barbarstvím, barbarem se za čas stane.

Kostel svatého Michaela roky žaluje na nečinnost těch, kteří by z podstaty své profese nečinní být neměli. Jelikož jejich cítění zneuctěný chrám nezraňuje, nabízí se otázka - nestali se už sami barbary, s nimiž by měli bojovat?

Jak vypadal kostel před rokem? Podívejte se zde.  Jak vypadá dnes? Běžte se podívat...

[[gal:4615]]

Našel jsem před několika týdny psa. Stane se to snadno. Projíždíte po hrázi sečské přehrady a za ní zastavíte - chcete totiž s přáteli a slečnou, vlastními čtvernožci, vyrazit na Oheb. Co se však nestane. K vašemu vozu přiběhne psík, ne nepodobný kříženci Českého fouska s čímsi. Smutně kouká a rozhodně se nechystá své místo před autem opustit. Když se tedy smilujete a psa důkladněji prohlédnete, všimnete si, že je plný klíšťat, zapáchá a evidentně dlouho nežral.

Naložíte ho do auta, což on ochotně podstoupí. První útulek, který vás napadne, je ten v Podlíšťanech. O chrudimském totiž víte, že od běžných občanů psy nepřijímá.

Cestujete do Podlíšťan, kde je pochopitelně zavřeno. Máme totiž sobotu a manželka slatiňanského starosty, která se ozve v telefonu, pošle vás i se psem ... do Heřmanova Městce. Seč totiž není její rajón!

Vsednete do auta a možná chvilku proklínáte vlastní dobré srdce. Stačí však pohled do unavených oček psíka a je rozhodnuto. Znovu jedete přes Seč, kde nakupujete trochu granulí, které chlupáč spořádá raz dva.

V Heřmanově Městci také nikdo není, ale paní na telefonu slibuje, že se zastaví. Do pěti minut je na místě a malý cestovatel dostává svůj kotec. Přesto i ona říká, že Seč nepatří do jejího rajónu. Někdo má tedy špatné informace. Slibuje domluvit se se starostou města slavného a velikého, nad přehradou ležícího.

S klidným svědomím a pocitem vykonaného dobrého skutku odjíždíme.

Střih - dnešek, 29. dubna. Paní z „Heřmaňáku“ mne informuje o nejnovějším vývoji. Z městského úřadu v Seči se jí dostalo informací od Milana Cypriána, který má na starosti technické služby. Ten, mimo jiné, řekl, že jsem psa mohl ukrást (!) a následně strčit(!!) do útulku, který ta dobrá žena spravuje. Chápete, drazí čtenáři, logiku, kterou se řídí Cypriánův život? Já tedy ne.

Přes přístup, který předvedl jeden ze zaměstnanců technických služeb sečských, pracovnice útulku neváhala a atakovala úřad mailem. Chcete znát odpověď? Je v příloze pod textem.

Možná se ptáte, mám-li tohle zapotřebí. Máme-li to my všichni zapotřebí. Platit ze svých daní „příjemné“ a „ochotné“ úředníky, kteří pomohou, s úsměvem poradí. Vzpomenu-li na oči ztraceného pejska a oči mých přátel, kteří jsou svědky toho, co se stalo, říkám: „Ano, udělal bych to znovu.“

Dnes jsem si přečetl, že chrudimský útulek poslal 30 tisíc svým kolegům do Heřmanova Městce a dalších třicet do Podlíšťan. Ti městečtí si své peníze zaslouží. 

Příloha: 

sec.pdf

Kým jsou pro nás svatí bratři Konstantin a Metoděj? Pokládat tuto otázku národu, jenž se hrdě hlásí ke svému titulu „nejateističtější národ Evropy“, zdá se čirým bláznovstvím.

Někdo si možná vzpomene a v mysli mu vytanou střípky školních znalostí - jednalo se o dva soluňské rodné bratry, kteří přinesli do našich zemí křesťanství. Překvapivě pravděpodobně nebyli čistokrevnými Slovany, ačkoli v okolí jejich rodné Soluně, se významná menšina našich příbuzných nacházela. Spekuluje se maximálně o matce, která snad slovanský původ opravdu měla. Právě tato zkušenost jim později bude ku prospěchu, když sestaví hlaholici a staroslověnštinu.

Křesťanství před jejich příchodem na Velkou Moravu už dávno v našich krajích dávno zapustilo kořeny. Nešlo však o jeho východní, ale západní odnož. Ta se vyznačovala především bohoslužbami v latině. Na pozvání knížete Rostislava však byli vysláni naši staří známí. Proč? Asi proto, že se kníže chtěl vymanit z nadvlády Francké říše na západě. V té době však byl moc malým pánem...

Přestože se česká kotlina už v době jejich příchodu hemžila kostelíky, pohanství stále ještě vládlo a nikdy vlastně naši zem neopustilo. Přesvědčil se o tom mnohem později i svatý Vojtěch, který opustil království hned několikrát. Důvodem byly příšerné mravy obyvatel, i samotného vládce.

Naše „ateistická“ země disponuje podivuhodným počtem mučedníků. Nejsme nikterak velcí, nebo významní, přesto u nás náboženská otázka byla vždy tématem číslo jedna. Důkazem může být i sobotní mistr Jan Hus, jehož světská moc upálila v Kostnici. Mistr Jan byl zajímavý člověk. Podle svědectví současníků malý, obtloustlý, proplešatělý mužíček, jemuž se nelíbil úpadek mravů druhých i sebe samého. Vždy se neubráním sarkastickému úsměvu, když sleduji sochy asketických tvarů, které mají právě tohoto katolického kněze zpodobňovat. Vypadal totiž skutečně spíše jako Jirka Paroubek. Jednalo se také o velkého ctitele Panny Marie, což dnešní husité jen neradi slyší. Jejich „církev“ totiž vznikla až se vznikem První republiky a s Husem mají společné maximálně jméno.

Jan Hus toužil po očistě veřejného a především církevního života tak mocně, že neváhal hledat inspiraci u pobloudilých kacířů. Jaký to rozdíl, oproti Františkovi z Assisi! Víte o tom, že jednou z hlavních myšlenek, kterou propagoval, byla i teze, v níž tvrdil, že těžký hříšník okamžitě po spáchání hříchu ztrácí svůj úřad. Král, nebo úředník na berňáku, to je jedno. Důsledky takového myšlení uvedeného do praxe, jsou děsivé. Nikdy byste si nemohli být jistí, že to, co jste vyřídili na úřadě, nebo u policie, je vlastně platné, protože úředník třeba den před tím někomu zalhal, nebo něco ukradl.

Koncilu v Kostnici to samozřejmě došlo také, tudíž zoufale mistra Jana žádal, aby odvolal. Jenže ten byl klasická, tvrdá česká palice, takže samozřejmě neodvolal. Nu a poté už tento pozdně středověký anarchista skončil na hranici. Což si dovolím nehodnotit.

Po jeho smrti se české země dostaly na samotné civilizační dno. Vraždy, žhářství, krádeže, znásilňování, blasfemie. Řádění těch i oněch nebralo konce. Otec vlasti, Karel IV., by zaplakal.

Možná už zde se podařilo zasadit kouzelnou fazoli, která vyrostla do svých pozdějších obludných rozměrů a zadusila vše, co jiným národům bylo oporou. Komunisté dodělali to, co husité načali. Dnes už jen sklízíme plody. Stačí se podívat do libovolné diskuse o navracení majetku církvi, nebo článku o tom, jak nějaký zlý kněz zneužíval děti. Obé by bylo na další, dlouhatánský článek, ale v kostce se dá říci, že Češi za pár let konzumu ztratili schopnost informace kriticky třídit a přebírat jen ty ověřené.

Jak tedy oslavíme Cyrila s Metodějem a mistra Jana? Pojedeme k vodě, nebo si o jejich životech najdeme něco na netu, přečteme knížku? Známe svou minulost a dokážeme být patřičně hrdí na ty, kdo byli naší krve a dokázali položit život pro pravdu, která je něčím víc, než jen dočasným míněním většiny? Vývoj ve společnosti svědčí spíše pro smutné konstatování, že na úkor svatých a úctyhodných mužů a žen, vyzdvihujeme politiky pochybné pověsti, televizní hvězdičky a podivné šoumeny.  Cyrilometodějské výročí by nemělo zapadnout a každému, kdo se nad osudy soluňských bratří zamyslí, upřímně děkuji. 

Krajské nemocnice se trápí už řadu let a neustále generují obrovské dluhy. Zdá se, jako by šlo o bezedné nádoby, které, ať už je spravují pravicové nebo levicové vlády, se nedokázaly vymanit ze zaběhnutého předlistopadového klišé. Vím, že psát bez obalu o chrudimské nemocnici a dalších je asi tak stejné, jako sedět na sudu se střelným prachem a zapalovat k němu doutnák, jenže chceme-li kvalitní lékařskou péči, a já věřím, že všichni chceme, je nutné tohle tabuizované téma co nejrychleji otevřít a dát věci rychle zase do pořádku.

Posvátné je zdraví, nikoli nemocnice
Už nyní je nadmíru jasné, že to politici neumí a hned vysvětlím proč. Používají totiž nemocnici před voliči jako jakési zaklínadlo, posvátnou mantru, která je nedotknutelná. Jenže to je hluboký omyl, protože posvátné je pouze lidské zdraví, nikoli nemovitosti, nemocniční vybavení či zastaralý model myšlení, který není schopen pružně reagovat na stále častější podněty zvenčí. To vše dohromady totiž vytváří jakýsi trychtýř, kterým protéká neuvěřitelné množství peněz a promrhané lidské energie. Jste opravdu přesvědčeni, že se dá na tak vratkých základech úspěšně léčit lidské tělo a lidská duše? Odpovězte si, prosím, každý sám. Já budu zatím pokračovat.

Stejně jako spolu souvisí tělo a duše, tak spolu souvisí i vynaložené peníze a energie. To je i případ krajských nemocnic včetně té v Chrudimi. Před listopadem 1989 neměla příliš valnou pověst, protože to byla prostě průměrná okresní nemocnice, která především zaměstnávala obrovský zdravotnický personál a v duchu tehdejší "ochrany národního zdraví" si vynucovala poslušnost svých pacientů a jejich příbuzných i blízkých. Ostatně jako většina zdravotnických zařízení na českém venkově. To ani nemluvím o takřka drastických poměrech v chrudimské LDN naproti Rozhledně, kam se nezřídka vozili těsně po operacích v místní nemocnici umřít pacienti pouze se zasponkovanými břichy v obrovských bolestech. Jedinou úlevou před smrtí jim byly tehdy vysoké dávky morfia.

Namísto transformace dojení peněz
A přesně tohle dědictví nám spadlo po převratu do klína - socialistické zdravotnictví, které zjevně potřebovalo transformovat ve prospěch lidského zdraví, nikoli v zájmu udržení všech pracovních pozic v nemocnici či oddělení, která vedle sebe v této zemi fungují co dvacet kilometrů, aniž by byla všechna potřeba. Jenže co se nestalo. Do těchto zařízení se začaly bez ohledu na skutečné potřeby pacientů pumpovat obrovské peníze - to když politici zjistili, že se mohou na tyto finance bezpracně přisát jak na matčin cecík a dojit státní rozpočet prostřednictvím výběrových řízení. A tak se stavělo, nakupovalo, modernizovalo, stříhaly se slavnostně pásky, zatímco ne všechny investice byly nutné, a tak desátky padaly do kapes těch, kteří o zakázkách rozhodovali, a ve zdravotnictví pomalu docházely peníze.

Zákonitě, protože ufinancovat veškerý aparát a ještě ho zatížit tak masivními investicemi může snad jen sebevrah. Jenže vidina snadno vydělaných peněz byla silnější, a to bez ohledu na to, nakolik efektivně nemocnice pracují. Pak vznikly kraje a stát jim zadlužené nemocnice předal do správy. Mezi nimi i tu v Chrudimi, která mezitím prošla velkými stavebními úpravami a objemově se zdvojnásobila. Kraj už byl sice o něco obezřetnější, protože zjistil, že jsou nemocnice pro jeho rozpočet přeci jen velké sousto, ale s žádnou revolucí, pokud jde o efektivní hospodaření ruku v ruce s péčí o pacienty, za celou dobu nepřišel. Až nyní, pod tlakem obrovitých dluhů, které se celá ta léta nabalovaly jak sněhová koule, začal nahlas hovořit o manažerském řízení, pokud nechce, aby jeho nemocnice zbankrotovaly.

Populistická písnička politiků "Kupředu levá, zpátky ni krok!"
V reakci na to znovu zazněla ona notoricky známá populární (populistická) písnička našich politiků ve stylu: "Žádné oddělení v nemocnici nedáme!" Je však nutné si uvědomit, že tak činí ve vlastním zájmu, nikoli v zájmu skutečné péče o pacienty a jejich zdraví. Spoléhají se totiž na neinformovanost o poměrech v chrudimské nemocnici, protože jim jde ve skutečnosti o voličské hlasy a další čtyřletý mandát v teple na radnici. Jejich voliči jsou proto permanentně ve jménu falešného patriotství udržováni ve strachu, že přijdou o svoji lékařskou péči - ať už zrušením některých oddělení a jejich převedením do Pardubic, nebo, nedej bože, privatizací nemocnice, jež prý bude pro lidi finančně nedostupná.

Obojí je samozřejmě nesmysl. Vždyť například všichni obvodní lékaři jsou soukromníci a také si je můžeme bez problémů dovolit. Zdejší politici, ať už koaliční nebo opoziční, tak v podstatě prodlužují dlouhotrvající agónii, která v horším případě skončí bankrotem, v tom lepším, dalším vystavováním zdejších pacientů průměrnosti, jež vychází z nouze, která je v nemocnici patrná takřka na každém kroku. Tzn., že i nadále žijí v klamných myšlenkových vzorcích, kdy upřednostňují zachování budov, zdravotnického vybavení, pracovních míst, či vlastní prospěch před zdravím člověka, které trpí v zařízení, jež mu není schopné zabezpečit tu nejlepší možnou péči.

Zdrcující obrázek zdravotnického zařízení
Do chrudimské nemocnice jsem vstoupil po dlouhém čase před týdnem, a to, co jsem tam viděl, bylo ve srovnání s jinými zdravotnickými zařízeními zdrcující. Nemohoucí pacienti na chodbách, čekající poloodění v leže dlouhé minuty mezi procházejícími lidmi na vyšetření nebo na převoz - od 80. let minulého století naprosto stejné poznávací znamení chrudimské nemocnice. Jak nedůstojné člověka, který si na tuto "péči" šetří celý život. A co teprve, když jsem vešel do jednoho z pokojů přeplněného pacienty. První, co člověka uhodí do tváře, je nedýchatelno, pronikavý zápach a skladba "ubytovaných" pacientů. Někteří se přišli léčit, další bohužel zemřít. A tak zatímco jedni chtějí spát, druzí křičí bolestí. Inu, ticho léčí. Musí to být strašlivý nápor na psychiku ocitnout se v takovém prostředí a upoutaný na lůžko.

Ještě pikantnější jsou prý zdejší léčebné postupy. Upozorňuji ale, že je mám pouze z doslechu. Přijde mi však neuvěřitelné, že se u jednoho člověka dokáže vystřídat za tři dny až osm doktorů a každý stanoví zcela jiný způsob léčby, který popírá ten předchozí a hned ten následující vrací zase vše do stavu, který naordinoval první lékař. A tak se obvazuje, potom rozvazuje, a zase obvazuje, jak kdo sestřičkám zrovna přikáže. Nedivím se proto nedůvěřivosti některých pacientů, kteří v takových případech podepisují revers a hledají jinou, kvalitnější nemocnici. Tolik můj nejčerstvější zážitek.

Úsměvné historky, kterou jsou však k pláči
Mám i úsměvnější historku, která je však spíše k pláči, protože se doopravdy přihodila. Jeden můj kamarád si nechal v chrudimské nemocnici vyšetřit bolavé varle. Lékařka mu zde po krátkém vyšetření řekla, že mu jej musí uříznout a hned mu vypsala termín operace. Přišel proto za mnou o radu. Na můj dotaz, jak vyšetření probíhalo, řekl, že pohmatem. Poradil jsem mu proto, ať nepanikaří a vyhledá důkladnější vyšetření. Objednal se tedy do Sanopsu v Hradci Králové a přijel odsud doslova nadšený. Bylo vidět, že mu spadl kámen ze srdce. Varle totiž nebylo vůbec nutné odoperovat, protože měl na něm jen drobnou křečovou žilku, která při styku s okrajem trenýrek občas zabolela. Šlo tedy jen o kosmetickou vadu, která nevyžadovala okamžitý zákrok. A tak si nechal kamarád tuto žilku asi po roce odstranit. Co je však důležitější, nežil po celý ten čas ve strachu, jako když se vrátil z naší nemocnice.

Také náš kolega Jelínek učinil s chrudimskou nemocnicí osobní zkušenost poté, co prodělal ledvinový záchvat. Jeden lékař mu poradil, jak ledvinové kameny co nejjednodušším způsobem uvolnit - chodit po schodech a co nejvíce přitom dopadat na paty. A tak začal v nemocnici poctivě trénovat. Vydrželo mu to však jen do doby, než ho ze schodů vykázala zdravotní sestra s tím, že má ležet a že potřebuje oddělení, kde byl hospitalizován, hned uzamknout. Jaké bylo pak jeho překvapení, když zjistil pravý důvod zamykání. Sestřička si totiž chtěla v klidu zakouřit a nechtěla, aby ji někdo nachytal se zapálenou cigaretou v tmavé místnosti mezi pytly s prádlem, kde ji vzápětí načapal. A aby to nevypadalo jako náhoda, hned druhý den se kolega Jelínek musel zastat nemohoucího dědy, který se počůral v posteli a pětadvacetiletá sestřička na něj křičela jak na malého uličníka.

Máme se dál zadlužovat, aby vše zůstalo při starém?
Takhle bych mohl pokračovat donekonečna, a tak se raději zeptám. Je tohle doopravdy ona péče o zdraví, po které tolik voláme a za kterou tak horlivě orodují chrudimští politici? Má cenu se dál horentně zadlužovat jen proto, aby zůstalo vše při starém? Vím, že je tímto doutnák od sudu se střelným prachem už dávno odpálen, protože mnozí budou křičet - ať už populisticky nebo z neznalosti věci - "nemocnici nedáme," nelze ale stále strkat před tímto letitým problémem hlavu do písku, nýbrž věc jednou pro vždy uspokojivě vyřešit.

Ze všeho nejdříve je potřeba změnit hodnotová měřítka ve vztahu k chrudimské nemocnici. Kraj nyní začal správně rozplétat vazbu vynaložených peněz a energie, kterými se až dosud v obou případech nezvykle šrádá. Tento trend je i přes výkřiky z chrudimské radnice o nedotknutelnosti nemocnice dál neudržitelný a musí se proto postupnými kroky optimalizovat, jinak se zhroutí jak Sovětský svaz za éry Gorbačova. Zapomeňme tedy na resuscitaci socialistického inženýrství, které namalovalo nemocnici v každém větším městě, protože pak by dělali všichni úplně všechno a vlastně by nedělali nic. A přesně to je i případ nemocnice v Chrudimi, která trpí tím, že poskytuje takřka všechny služby a výkony, na které si vzpomenete. Problém ale spočívá v tom, že jen málokterý zdejší obor lze považovat za špičkový, což úplné uzdravení těla i duše vyžaduje.

Změňte přístup k pacientům, k sobě a místo politikaření uzdravujte
Ruku v ruce s tím je třeba také zásadně změnit přístup k pacientům, od shora až dolů. Nemocnice má být totiž místem klidu, smíření a láskyplné péče o pacienta, který je tím pověstným středobodem vesmíru, nikoli nemocniční personál a jeho představení, jak jsme zvyklí běžně vídat. Tento zásadní omyl a nepochopení svého poslání totiž dělá ze služebníků, kteří složili Hippokratovu přísahu, v posledních dvaceti letech jakési pofidérní VIP osobnosti či politiky, kteří pak nemají pro jiné povinnosti čas věnovat se naplno svým pacientům, natož se dál sebevzdělávat a zvyšovat svoji odbornost a specializaci, a tím v konečném důsledku zvyšovat i kvalitu chrudimské nemocnice. Pacienti sami by si měli uvědomit, že když jim odevzdají ve volbách svůj hlas, o to méně času jim potom budou věnovat, a o to průměrnější bude poskytovaná péče v nemocnici. Vždyť kolik politiků vzešlo v poslední době právě z chrudimské nemocnice? Myslím, že by obsadili přinejmenším malý autobus. Říkám proto: "Vraťte se do nemocnice a dělejte dobře svoji práci, ať nás přesvědčíte, že si ji opravdu zasloužíte." Nelze sedět na dvou židlích.

Když je nemocnice nemocná, nemůže ani uzdravovat. Tato pravda přidělává vrásky na čele těm, kteří chtějí nemocným lidem skutečně pomáhat, a možná si také uvědomují neudržitelnost současného stavu naší nemocnice, který se blíží kómatu. Nejenže mrhá finančními a lidskými zdroji podle šedesát let zkostnatělého vzorce, a strhává tak krajskou ekonomiku ke dnu, avšak co je horší, sklouzává do šedého průměru, protože nelze na malém městě ufinancovat tolik špičkových oborů najednou, a nelze všem pacientům poskytovat špičkovou - tedy odpovídající péči. Pokud se tedy nezačne tento začarovaný kruh bez emocí rozplétat, nečekejme nějaké zlepšení, spíš naopak - další propad úrovně poskytovaných služeb podle hesla "za málo peněz málo muziky" anebo "kde nic není, ani smrt nebere" či "smrad, ale teplíčko".

Přemýšlejte, ale s chladnou hlavou...
Nemocnice má být vlídná, ochraňující, plná laskavostí, má to být oáza uzdravující tělo i duši. A co vidíme? Nervozitu, spěch, mnohde dosluhující zařízení a podmínky připomínající polní lazaret. Přitom lze být už za pětatřicet minut jízdy autem v zařízení, kde se budete cítit opravdu bezpečně a pod dohledem špičkových odborníků. Chce to jen málo - zvyknout si na běžný standard, který funguje všude ve světě, tj. že se za zdravím a kvalitní péčí dojíždí. A právě jednou z těchto zastávek se může stát i chrudimská nemocnice, pokud se zaměří na to, co jí jde nejlépe a tyto služby ještě více rozvine. Potom si ji lidé rádi vyhledají stejně jako třeba nyní chrudimskou porodnici. Udržovat však v umělém spánku molocha, s kterým máme teď v Chrudimi co do činění, je cesta do pekel. Ohrožuje nejen naše kapsy, ale především naše zdraví. A pokud někdo tvrdí opak, pak je to jen jeho sobecký zájem. Zkuste, prosím, nad tímto horkým tématem alespoň chvíli s chladnou hlavou popřemýšlet a třeba najdeme body, na nichž bude možné se shodnout. A napiště, jak to cítíte. Už to může někdy znamenat první krok k nápravě. Děkuji, že jste dočetli až sem a mír s vámi se všemi :-). 

Každoročně je pietní akt v Ležákách zkouškou, která prověřuje naše vlastenectví. Mnohý čtenář se jistě neubrání kyselému úsměvu, protože právě láska k vlasti je něčím, co se dnes opravdu moc nenosí. Maximálně tak nějaký bláznivý levicový nebo pravicový radikál ještě vykřikuje: „Nic, než národ.“ Od nich ale spořádaný občan dává ruce pryč, protože by se mohl ošklivě spálit.

Co je to „vlast“? V době, která přeje nadnárodním celkům, korporacím a aglomerátům, toto slovo zní jak ze starých, zaprášených časů. Možná ti dříve narození, kteří pamatují prezidenta Masaryka, najdou v sobě ztracenou ozvěnu hrdosti na národ a zem, která sice opuštěna všemi a donucena ke kapitulaci před Hitlerovou Třetí říší zůstala plnou hrdinů, ale i kolaborantů.

Jak má být člověk hrdý na zemi, která ve svém čele strpí kreatury, jež beze studu obchodují, uplácejí a zneužívají svěřenou pravomoc? Jak milovat vlast, jíž vládnou ochlokrati - lůza? Jen obtížně se pak naslouchá slovům některých politiků, kteří vybízejí k boji proti novodobým Hitlerům, když kudlu v kapse otevírají spíše nestoudné šachy premiéra Nečase a jeho konkubíny Nagyové. Směšné panáčky sloužící v elitní vojenské rozvědce snad zmiňovat netřeba.

Kým je průměrný Čech, jak vidí svou rodnou zem? Národ pivních diskutérů, jimž mandle nezvedne ani zcela evidentní soustavné zneužívání důvěry politiky, úředníky a státními činiteli. Zem rozparcelovanou na sklady, výrobny a megamarkety, která není schopná vyprodukovat potraviny, jež by její obyvatele uživily. Trpká příchuť zůstává na patře a člověk se jen těžko brání tomu, aby neklopil zrak.

Ze zemského ráje na pohled zbyly lesy vyplundrované státním podnikem Lesy ČR, nájezdy motorkářů a bezohledných turistů. Národní identita, jeden z hlavních důvodů, proč kdysi vznikla První republika, se dnes vyznačuje pouze tradičním, českým černočerným humorem. Nic dalšího, krom občasných záchvěvů hrdosti při sportovních utkáních, však nezbylo.

Tatíci pomáhající vojákům v likvidaci Heydricha nyní plní vozíky jídlem a spokojeně předou u televizorů. Kdo by bránil zem před tyglíkem Evropské unie, údajně bratrské společnosti ničící zbytečky národů a jednotlivců vymykajících se šedému průměru? Zacpaná ústa dotacemi a některými mediálními pohůnky však těžko budou křičet. Ležáky jsou prubířským kamenem. Ukazují nám, jak si vážíme hrdinů. Jsme totiž stále ještě Češi. A jako hrdinní paragáni bychom se ani my neměli nikdy vzdávat boje o vlastní zem a duši národa. 

Plastové květináče, které v současnosti "zdobí" některé kruhové křižovatky v Chrudimi, lze běžně vidět v muslimských zemích, jež jsou na zeleň chudé a nemají takový cit pro soulad s okolní architekturou jako většina evropských zemí. O to překvapivější je přítomnost těchto rozkvetlých plastů v našem městě, které je po staletí proslulé svým vytříbeným vkusem. To se ale bohužel nedá říct o několika posledních letech.

Pyramidové květináče jsou zatím posledním výstřelkem, který odpovědní úředníci v ulicích města povolili. Patrně podle toho, že se jim takový kýč líbí, anebo ho napasovali do kolonky nějakého projektu, kterými se to v Chrudimi poslední dobou jen hemží, až se člověk nestačí divit, za co všechno se dají utratit peníze - ať už evropské, státní anebo z naší městské kasy.

[[img:chrn_fullwidth:4272:Plastové květináče.  Foto: Chrudimské noviny]]

Ještě než se objevily na křižovatkách plastové obří květináče, rozhodl někdo, kdo se k tomu teď nehlásí, podle pravidla "líbí - nelíbí", že umrtví polovinu Muzea barokních soch (Klášterní zahrady) tím, že namísto původně plánované interaktivní plochy s bylinkovou zahrádkou, která byla kdysi součástí tohoto sídla kapucínů, sem nechá pořídit louku, na kterou se nejen nesmí vstoupit, ale především vizuálně do architektury věnného královského města vůbec nepatří. A tak zde máme místo městské zahrady kus němé přírody.

[[img:chrn_fullwidth:4271:Klášterní zahrady.  Foto: Chrudimské noviny]]

Třetím vhodným příkladem je futuristický parčík před Mateřskou školou Svatopluka Čecha, který paradoxně vybízí uprostřed křižovatky k posezení na rekreačních křeslech, která by se spíše uplatnila někde na plovárně. A to už nemluvím o betonových květináčích s maceškami, které jsou věčně zvadlé, plné vajglů od cigaret a musí se za městské peníze udržovat při životě jen proto, že mají občas plnit funkci jakýchsi zábran v dopravě.

[[img:chrn_fullwidth:4270:Parčík před Mateřskou školou Svatopluka Čecha.  Foto: Chrudimské noviny]]

A jsme u toho. Co je vlastně kýč? Všechno, co neplní svoji funkci. Plní ji snad květináče uprostřed rozkvetlých křižovatek? Ne. Plní květná louka v Klášterních zahradách funkci interaktivního místa? Znovu ne. Šli byste si odpočinout nebo opalovat se do křesla v parčíku na křižovatce před MŠ Svatopluka Čecha? Snad jedině nějaký výstřední jedinec, jinak si to nedovedu představit. No, ano, máte pravdu - osázené květináče mohou tvořit překážku v dopravě. Zeptám se ale. Musíme platit za jejich nepřetržitou údržbu, když to samé zvládnou dopravní značky a zátarasy? Nemusíme, škoda těžce nabytých peněz.

[[img:chrn_fullwidth:4273:Květináče na Resselově náměstí.  Foto: Chrudimské noviny]]

A teď si to představte obráceně - rozkvetlé květináče někde uprostřed rozlehlé betonové plochy - věřím, že by to bylo vítané zpestření jinak nudného místa. Představte si, jak by asi vypadaly Klášterní zahrady s mnoha hracími prvky, romantickými zákoutími a voňavými bylinkami, které by si bylo možno odnést domů. Dovolím si tvrdit, že by Klášterní zahrady jako nedílná součást Muzea barokních soch konečně plnily svoji funkci, zkrátka by žily! Teď mají spíše nádech "pietního místa". A co futuristická křesla? Kam s nimi? Na křižovatku? A co na plovárnu, kde si není takřka kde sednout? Tam už bych je jako kýč neviděl. O výměně betonových květináčů za bezúdržbové značky a zátarasy v dopravě jsem již hovořil.

Na těchto několika málo příkladech jsem chtěl demonstrovat, jak se vkrádá do našeho města nefunkční kýč. Zbývá se ale ještě zeptat: Proč se vkrádá do jinak kulturní Chrudimi? Protože o společném prostoru nás všech rozhodují lidé bez kvalifikace, lidé, kteří nejsou schopni rozeznat funkční prvek od sádrového trpaslíka. V poslední době nám proto těch Šmudlů, Prófů, Kejchalů a Stydlínů v sádrovém provedení začíná ve městě plném gotiky, renesance a baroka podezřele rychle přibývat a ještě za ně vynakládáme nemalé peníze. Dovolím si proto tvrdit, že dokud nedostanou před úředníky z nejrůznějších agend a pseudoprojektů přednost kvalifikovaní lidé a odborníci na slovo vzatí, bude takových pomníků ve městě valem přibývat. To už ale dávno nebude Chrudim, nýbrž Disneyland.

Naše společnost je chorá. Co jiného se dá říci o lidech, kteří plní své odpadkové koše a kontejnery jídlem, jež není zkažené, ani nepoživatelné? Navíc ještě máme tu pochybnou čest trestat člověka, který si do zmiňovaného kontejneru přijde v nočních hodinách poživatiny vybrat. Chodí v noci, protože se za svou ubohost a chudobu stydí, nebo má strach z postihu? Nabízí se však otázka, zda stydno má být tomu, kdo má nouzi, nebo tomu, kdo šrádá s přebytkem. Odpověď na tuto otázku, nechávám na vás, milí čtenáři.

Své o tom vědí i dvě ženy, které v neděli v deset hodin v noci přišly skrze díru v plotě ke kontejnerům u chrudimského Alberta. Možná nemohly odolat vůni pečených kuřat, která se nepodařilo prodat hladovým zákazníkům hypermarketu. Měly ovšem smůlu. Ostraha si jich všimla a zavolala městskou policii. Co jí také zbývalo, přesně za tohle je placená. Strážníci oběma ženám „napařili“ tisíc korun pokuty, kterou však obě nebožačky na místě pochopitelně nezaplatily. Kdo by taky šel vybírat kontejner s jídlem a měl přitom „litr“ v portmonce? Možná nějaký výstřední milionář, rozhodně ne člověk bez domova.

Strážníky rovněž chápu. Nic jiného, krom domluvy, jim nezbývalo. Je mi také jasné, že bezdomovci udělají kolem popelnic nepořádek, když hledají to své šťavnaté stehýnko.

V dávných časech, ještě před sto lety, vyvářely mnohé kláštery pro nejchudší. Každé ráno se tísnily desítky chudáků ve fortnách a čekaly na polévku, něco k zakousnutí. Tito lidé byli vděční, že jim někdo naplní žaludky zdarma. Naše civilizace však postoupila od středověké praxe milosrdenství k vynucené solidaritě pochybných pojištění, daní a poplatků, které mají právě sociálně vyloučeným pomáhat. Vytvářejí se strategie, plánuje se na roky dopředu, co že s těmi bezdomovci uděláme. Centralizujeme, optimalizujeme... kecáme, plácáme, nic efektního neděláme.

Co jsme to za společnost, že vyhazujeme jídlo a necháváme své bližní pokutovat za vybírání popelnic s potravinami? Nedalo by se to řešit i jinak?