Zastupitel Roman Málek si řádně naběhl, když přišel na zastupitelstvo s požadavkem, aby bývalý radní Jelínek zaplatil škodu, která měla údajně vzniknout při realizaci Muzea barokních soch. Oprášil tak v podstatě svůj letitý volební slovník, kterým strašil voliče už před posledními komunálními volbami. Nyní tohle téma vytáhl jako králíka z klobouku znovu - navíc s požadavkem na exemplární potrestání konkrétního viníka.

Člověk si často říká, co to do toho chlapce (Málka) vjelo, že vidí při každé zmínce o Muzeu barokních soch rudě. Je ale nutné znát nejprve všechny souvislosti. Málkova politická kariéra na komunální úrovni odstartovala v podstatě s odchodem dřívějšího lídra KDU-ČSL v Chrudimi Miloslava Macely do Prahy, tedy v době, kdy bylo třeba v zájmu koaliční spolupráce s ODS, SNK-ED a Volbou pro město dosadit někoho z lidovců pod značkou Koalice pro Chrudim do pozice místostarosty. Volba tehdy padla na Málka jako na nadějného mládežnického aktivistu, pohybujícího se v sektoru neziskových organizací.

[[img:chrn_fullwidth:2764:Roman Málek mezi svými nejbližšími. Foto: archiv Chrudimských novin]]

Už od začátku této volební spolupráce se přitom schylovalo k realizaci projektu Muzea barokních soch v odsvěceném kostele sv. Josefa, který patří městu. Jak se ale záhy ukázalo, své zájmy tu měl i Roman Málek, který přišel hned s několika koncepty na možné využití chátrajícího objektu. Mezi mnohými jmenujme například muzeum hlavolamů či jakési vesmírné středisko. Jeho návrhy ale městská rada pokaždé vetovala a dala zelenou již zmíněnému Muzeu barokních soch s daleko variabilnějším využitím pro veřejnost.

A jak šel čas, začal se Roman Málek vůči zbytku městské rady stále zřetelněji vymezovat. Podle některých jazyků prý proto, že přicházel se stále bizardnějšími návrhy, na které takřka nikdo z tehdy odpovědných politiků neslyšel. Čtyři roky tak uběhly jako voda a na konci minulého volebního období bylo už všem jasné, že z kdysi nesmělého tichošlápka bude jeden z nejhlasitějších kritiků jeho dřívějších spolupracovníků. Snad nejvýmluvněji to vyjadřovaly Málkovy bilboardy na hospodě U Slejšků směrem ke vchodu do kavárny Picollo, kam chodil tehdejší radní Jelínek a duchovní otec projektu Muzea barokních soch debatovat nad problémy u kávy.

[[img:chrn_fullwidth:1098:Roman Málek a jeho billboard na hospodě U Slejšků. Foto: Chrudimské noviny]]

Vše pak vyvrcholilo proti všem zvyklostem a zásadám podáním inzerátu na titulní straně místních novin v den konání komunálních voleb, ve kterém Málek osočoval Jelínka z nekalostí na radnici. Protistrana už nemohla na tuto podpásovku nijak reagovat a co vedlo redakci oněch novin k takto neobvyklému kroku, se dnes už jen můžeme dohadovat. Ostatně ani později to nedokázala uspokojivě vysvětlit (korespondenci mezi čtenářem těchto novin, šéfredaktorkou a jejím tehdejším nadřízeným má naše redakce k dispozici). Důležitější však je, že se Málek tímto inzerátem veřejně projevil a zasel tak mezi spoluobčany (voliči) semínko nedůvěry jak k výše uvedenému projektu, tak i k jeho autorům. Nakolik to ovlivnilo průběh samotných voleb a poškodilo nařčené aktéry, se dnes můžeme opět jen dohadovat.

A co následovalo dál? Po zdlouhavých vyjednáváních bylo vytvořeno v novodobé historii Chrudimě politicky a početně snad nejbarevnější seskupení koaličních stran odleva až k nejkonzervativnějšímu křídlu, kde z jedné strany tahal za provaz starosta Řezníček a z druhé tehdejší místostarosta Málek, který se nechal nominovat do čela školství, kultury a památkové péče. Už od začátku bylo ale přitom zřejmé, že se Málkova "tak trochu jiná politika" na chodu radnice projeví. A projevila - výsledkem byly nejpočetnější personální změny v úseku, za který nesl Málek zodpovědnost, a odchody některých odborníků. Také projekt Muzea barokních soch nabral značný časový skluz a Málek si rád během této doby vyměňoval prostřednictvím médií názory s příznivci muzea a osočoval je z nehospodárnosti. Samotný rozjezd a provoz muzea pak budily přinejmenším rozpaky veřejnosti, protože se částečně odchýlily od původního záměru.

[[img:chrn_fullwidth:3538:Roman Málek ve svém nejoblíbenějším prostředí. Foto: archiv Chrudimských novin]]

Kalich trpělivosti s Málkem ale záhy přetekl a dvě nejsilnější politické strany v koalici - ČSSD a SNK-ED, s ním vypověděly koaliční smlouvu. Málek byl tedy nucen se přestěhovat z radnice do zastupitelských lavic, odkud teď pravidelně bombarduje svoje kolegy neustálými požadavky a dotazy i na sebemenší záležitosti. A jelikož z toho vznikl za necelý půlrok jakýsi Málkův folklór, s kterým už každý dopředu počítá, oprášil z mého pohledu staré téma, od něhož si nejspíš sliboval, že na sebe znovu strhne ztracenou pozornost.

Podle mě však přestřelil, nebo ještě lépe - jak jsem uvedl na začátku, si řádně naběhl. Jelínek totiž od začátku tvrdí, že má svědomí čisté a být v jeho kůži, zachoval bych se stejně - připojil bych se k požadavku, aby bylo hospodaření během realizace Muzea barokních soch řádně prošetřeno a případný viník potrestán. Tolik tedy na závěr poměrně dlouhého postřehu, kterým se jak červená niť táhne nenávist k projektu i jeho autorům, a jehož prostřednictvím jsem se snažil ozřejmit některé souvislosti, které prohloubily příkopy mezi některými politickými subjekty v Chrudimi. Už v zájmu jejich zakopání je nutné záležitost projektu muzea jednou provždy uzavřít a případně potrestat i ty, kteří tohle téma zneužili či zneužívají ke svému politickému prospěchu.

Psali jsme v Chrudimských novinách o vhodnosti boje s námrazou bez a s použitím posypové soli, která se v Chrudimi narozdíl od jiných míst v České republice hojně využívá. Nebudu tuhle problematiku komentovat z odborného hlediska, protože zkrátka odborníkem na zimní údržbu komunikací nejsem, ale přispěji trochou do mlýna drobným postřehem toho, co jsem kolem sebe zahlédl, nebo na tohle téma zaslechl od jiných občanů Chrudimě.

Jezdím poměrně často pracovně do Prahy a nikde jsem se tu zatím nesetkal s posypovou solí. Chodníky jsou zde ošetřeny jemným štěrkem a na dotaz, proč tomu tak je, mi lidé zasvěcení do tohoto problému odpověděli, že sůl je už dávno překonaná záležitost, neboť škodí v mnoha ohledech - například budovám, komunikacím, spodním vodám, stromům a městské zeleni, motorovým vozidlům, obuvi a psům, a pražské obvody na ni v době, kdy se používala, doplácely nemalými částkami při údržbě městských památek, kterým posypová sůl doslova podkopávala základy. Tolik můj první postřeh.

A postřeh druhý. Hovořil jsem v Čáslavské ulici v Chrudimi se spolumajitelem obchodně - bytového domu, který je už po léta zvyklý si udržovat chodník kolem budovy tak, aby po něm mohli lidé vždy bezpečně projít. "Dám si pokaždé práci s tím, abych chodník zbavil veškeré námrazy a sněhu a byl pokud možno suchý," říká Pavel Z. "Jenže, co se nestane. Na chodník vjíždí rozmetací vůz Technických služeb Chrudim, který i přesto, že je chodník suchý, tady rozhází spoustu soli, která se nám pak dostává až do domu. Ten jejím působením vlhne včetně nové fasády, kterou jsme celkem nedávno pořídili," dodává občan města.

A je tu postřeh třetí. Pavlína B. ze sídliště U Stadionu venčí každý den svého pejska kolem jejich bytovky. "Jednou se mi stalo, že si lehl do sněhu a nechtěl jít dál. Nevěděla jsem si s ním rady, a tak jsem ho musela odnést domů v náručí. Když se to takhle opakovalo nyní během zimy několikrát, obrátila jsem se na zkušeného chovatele a veterináře, aby mi vysvětlili, o co se jedná. Oba mi potvrdili, že je to reakce psa na posypovou sůl, která se mu zanáší do drobných oděrek na nohou a nesmírně ho to bolí," svěřuje se se svými zkušenostmi majitelka drobného psího plemene z Chrudimi.

A konečně postřeh čtvrtý, za který mě nebudou mít někteří lidé na radnici nejspíš rádi. Říká se, že po odchodu dřívějšího ředitele Technických služeb Chrudim pana Skokana hledalo město na tuto uvolněnou pozici odborníka. A dva se skutečně přihlásili - jeden z Prachovic a druhý z Pardubic. Oba měli a stále ještě mají profesně s provozem těchto služeb velké zkušenosti. Jenže nakonec se prý smál třetí v řadě - bývalý voják z povolání Kolář, který byl k údivu některých do této pozice údajně zákulisně instalován pod zástěrkou výběrového řízení. Co je na tom pravdy, nevím, ale z toho, co člověk vidí a slyší, mu jednoznačně vychází, že je posypová sůl používána v Chrudimi spíše z jisté setrvačnosti či pohodlnosti než z odborného hlediska, které se k nelibosti některých odpovědných lidí dere v našem městě jen těžko na svět.

Vernisáž následovaná degustací mne přilákala v sobotu odpoledne do Galerie Art a přilehlých prostor kavárny Piccolo. Jiří Slíva prezentoval své grafiky a Tomáš Springer své víno. Ideální kombinace.

Přiznám se bez mučení, že v moderním výtvarném umění se neorientuji. Já se totiž neorientuji ani v tom starém. Mé znalosti končí u gotických madon, oblouků a katedrál. Přesto, nebo možná právě proto se mi obrázky na téma „víno“ od Jiřího Slívy líbily. Autor je v krátkém proslovu doplnil i roztomilými básněmi. „In Pinot veritas“ - jak se výstava jmenuje, poukazuje samozřejmě na hlavní motiv, který si Slíva vzal při sestavování vystavených děl za červenou nit. Nejsou to obrazy, které ve vás vyvolají záchvaty smíchu, jak podotknul spolumajitel galerie Luboš Jelínek. Spíše se jedná o údiv nad imaginací autora, jeho schopností uvažovat jinak a spojovat věci zdánlivě nespojitelné. Však se přijďte přesvědčit.

[[img:chrn_fullwidth:3516:Jiří Slíva recituje báseň. Foto: Chrudimské noviny]]

Degustace vína má v sobě cosi tajemného. I zde musím bez nátlaku připustit, že se neorientuji. Piju, co mi chutná. Nejčastěji pivo - mám rád pivní speciály a vysokostupňové kousky z malých pivovarů. Víno preferuji červené, sladké. Často i dezertní portské a Commandariu. Moldavský Cabernet mi chutná, protože je sladký. Prosté.

[[img:chrn_fullwidth:3514:Číše je ze skla vyráběného rodinou Riedlů.  Foto: Chrudimské noviny]]

Od Tomáše Springera jsme se však dozvěděli, že ve víně je možné cítit žíně (což kuřák latakiových tabáků, kterým nepochybně jsem, ocení velmi), jahody, dokonce i tlející listí. Čáry a kouzla! Barva takových vylisovaných a zkvašených hroznů může putovat od třešňového kompotu k cihlové červeni. Význam slova „roučí“ a Pinot získávala nový nádech, protože mladý pan Springer je studovaný vinař. Co to pravím, BIOvinař. Firma, kterou mladý Moravák zastupoval si totiž velmi zakládá, že jejich produkty jsou vyráběny bez chemie! Což znamená, že výnosy jsou sice ne zrovna vysoké, ale ta kvalita...

Když pak Luboš Jelínek zmínil, že číše, ze kterých jsme všichni ochutnávali vzorky vín, vyrábí světově proslulá vídeňská firma Riedl původem z české Desné, výjimečnost zážitku se jen umocnila.

Odborník se ze mě pochopitelně nestal. Za takovou chvilku to dost dobře nejde. Podle zkušených sommeliérů - tak se ochutnávači vín označují, je třeba mít vypity tisíce lahví, aby člověk získal ten správný vinařský jazyk. Musím ale připustit, že mi večer ten Cabernet z hypermarketu nějak nechutnal.

Po napsání článku o narozených dětech v Chrudimi jsem naplněn optimismem. Podle všeho se zdá, že ta rezignace na tradice, jak ji často ve svých postřezích zmiňuji, tak žhavá nebude. Alespoň pokud jde o vybírání jmen nově narozeným obyvatelům našeho města.

Stále ještě vítězí Honzík na Johnym a Adéla, která válcuje všechny Kasandry a Esmeraldy. Někdy se říká, že jméno určuje svého nositele. Především křesťanství tento rozměr našich životů akcentuje. Každý pokřtěný dostává nové jméno, které mu má zajistit především mimořádnou přímluvu světce, který ho kdysi také nosil.

Všechna jména mají své významy, skrývají v sobě dávno zapomenuté příběhy a osudy lidí, kteří se jako úplně první jmenovali...třeba Jakub. Přestože se Jakub překládá doslova jako „ten, jenž se drží za patu“, jinými slovy „druhorozený“, málokdo zná příběh vychytralého Jakuba ze Starého zákona, nebo dva apoštoly, po nichž se má tu čest nazývat i autor tohoto zamyšlení. Já sám však druhorozený rozhodně nejsem:-) Často si vůbec neuvědomujeme, že seriálový James je vlastně ruský Jakov, skotský Hamish, český Jakub. Nahrazujeme českou tradici tradicí cizí, šidíme vlastní děti o možnost ztotožnit se se svým hrdinou stejného jména. Ještěže Václava máme jen my...

Líbí se mi návrat ke kořenům. Kvituji všechny Korduly, Boleslavy, Ctirady i Zdislavy. Přestože se to dnes často považuje za výstřednost a nepopírám, že mnohdy i s tímto záměrem jsou stará česká jména dávána. Jak ale budeme na své potomky volat, je důležité. Ne však nejdůležitější. Daleko podstatnější se jeví, aby bylo děťátko zdravé, mělo milující rodiče a mohlo si dopřát „luxus“ vyrůstat v úplné rodině. Potom ať se jmenuje klidně Angus Horáček.

Zveřejňovat nebo nezveřejňovat zvukové záznamy z jednání našich zastupitelů? Právníci Úřadu pro ochranu osobních údajů údajně říkají, že je to přinejmenším diskutabilní. Nelze se proto divit, že radnice ve své opatrnosti přistoupila na jejich doporučení a vstřícný krok vůči veřejnosti - zveřejňování pracovních výstupů námi zvolených zástupců, náhle zarazila.

Ptám se tedy - jde o adekvátní krok? Například Krajský úřad v Pardubicích se chystá zavést z jednání krajských zastupitelů online vizuální přenosy na internetu. Také zdejší soudy informují pravidelně o veřejných hlavních líčeních a uvádějí plná jména obžalovaných včetně jejich adres, i skutky, za které jsou popotahováni. A to jednoduše proto, že jde pokaždé o veřejná jednání stejně jako v případě veřejných schůzí chrudimských zastupitelů.

Od čeho tedy jsou tato jednání veřejná, když je budeme zamykat do archivu? Proč znevýhodňujeme ty občany, kteří se z různých důvodů nemohou odpoledne na tyto schůze dostavit a chtějí si svoje zastupitele čas od času bez průtahů zkontrolovat? A co když schůze z veřejně přístupného místa natočí naše noviny a jejich celý průběh zveřejní?

Nedovedu si vůbec představit, že by v takovém případě mohl být nějaký právník úspěšný, pokud by namítal, že jsme se dotkli osobních údajů některé z osob, o které se během veřejné schůze jednalo. Je přeci věcí radnice, aby zajistila, že citlivé údaje neproniknou na veřejnost. Technicky to lze provést. Rušit ale kvůli tomu šmahem všechny zvukové záznamy z veřejných schůzí zastupitelů je přinejmenším alibismus, pod který lze pohodlně schovat nejednu nepříjemnost či jakýkoliv sporný bod jednání. Vždyť, kdo by stál o to, aby mu lidé viděli do karet? S tím ale musí politici počítat a kdo jiný by je měl kontrolovat, než ti, kteří si je zvolili. Nebo má snad radnice před námi co skrývat?

Ať se tedy na mne páni radní nezlobí - je to krok neadekvátní situaci. Krok, který vrací chrudimskou radnici kamsi do neproniknutelného nitra Afriky, odkud lze vytahovat na světlo boží pouze takové informace, které se hodí tzv. do krámu a ty nepříjemné umožňuje pod zástěrkou ochrany osobních údajů zamést pod koberec. Je to krok, který má s principy demokracie pramálo společného a je v rozporu se sliby, které nám komunální politici dali - totiž, že otevřou radnici co nejvíce veřejnosti. Bohužel, na tento slib rychle zapomněli.

Přijde mi, že navrhovaný prodej zchátralého městského domu v Poděbradově ulici, na kterém visí pamětní deska Karla Pippicha, přichází pět minut po dvanácté. Proč? Protože radnice zkrátka zaspala dobu. Promeškala okamžik, kdy mohla tento ostudný objekt nejen výhodně zpeněžit, ale současně mohla napomoci jeho proměně ke standardnímu vzhledu a účelu jeho užívání. Takhle se dál řadí mezi černé kaňky na kráse Chrudimě.

Je to škoda. Chrudim se dlouhodobě chlubí mnoha úspěchy, avšak se svěřeným majetkem příliš hospodařit neumí. Důkazem jsou další městské nemovitosti s oprýskanými fasádami a vlhkými zdmi v centru města, na které jsme v těchto novinách už několikrát upozorňovali. Zcela názorným příkladem nemohoucnosti je pak už roky trvající prodej Charvátovy vily, z níž se postupem času stává neobyvatelná ruina.

A přesně tohle nyní hrozí uvedenému domu v Poděbradově ulici, který se řadí mezi první vizitky města, kterou spatří každý, kdo vjede autem do Chrudimi od Pardubic. A je zcela nezpochybnitelné, že se není v tomto případě čím chlubit. Asi i proto se hodlá radnice domu zbavit, protože je hned první na ráně. Ale co když ho neprodá? To je ta pravděpodobnější varianta. Dopadne nejspíš stejně jako nedávný záměr města v Topolské ulici, kde se neúspěšně snažilo vyhandlovat papundeklový skvost socialistické sídlištní architektury výměnou za nejlukrativnější prostory v nově zamýšleném obchodně-bytovém objektu. Žádný takový "dobrodruh", který by se chtěl pustit za takto nevýhodných podmínek do společného podnikatelského záměru s městem se totiž nenašel a také asi jen tak nenajde.

Obdobně je třeba uvažovat i v Poděbradově ulici. Naše země zažívá ekonomickou recesi, kterou nejvíce pociťují všichni podnikatelé a investoři, zvláště ve stavebnictví, které se ocitá přímo v krizi. Také koupěschopnost místního obyvatelstva s ohledem na mizivé pracovní příležitosti a nízké výdělky v porovnání se zbytkem republiky je velmi malá a vedle toho výběr volných bytů v Chrudimi poměrně široký. Hlad je spíše po nájemních bytech a rodinných domech, které zase není takřka kde ve městě stavět.

A jak vidno z prodejní ceny zmíněného domu, je radnice nepoučitelná. Nepochopila, že doba větších bytových transakcí je momentálně za námi a že je nyní výhodnější neprodávat, nýbrž svůj majetek řádně spravovat a počítat s návratností vložených investic s několikaletým výhledem. Předražené prodeje nic neřeší - kupci se totiž nehrnou a prázdné objekty dál chátrají. Jestli tedy nemají spadnout jednoho dne někomu na hlavu, je třeba je alespoň po částech začít rekonstruovat a přemýšlet, jak je ekonomicky co nejvhodněji využít a pokud možno dlouhodobě, aby se vložené investice zase vrátily. Otázkou ale je, zda je město schopné nějaké takové vize anebo jen momentálního nápadu, kterého jsme teď svědky.  

Druhé kolo přímé volby prezidenta je za dveřmi, kampaň obou kandidátů - Karla Schwarzenberga  a Miloše Zemana, vrcholí. Pokud však to, co v posledních dnech sledujeme v médiích a na nejrůznějších sociálních sítích, má být vrcholem, pak mi nezbývá, než konstatovat: „Děkuji, nechci.“

Přehlídka lidské ubohosti, zbabělosti a metod, za něž by se nestyděli ani nechvalně proslulí příslušníci StB, se na nás valí ze všech stran. Ten zpronevěřil tolik, onen podvedl toho a má podporu této šedé eminence. Táta manželky onoho ukazoval svého času, jak vysoko napadl sníh na horách, a druhý bez frťana nevstane z postele...

Smutný pohled je na tu naši třiadvacetiletou slečnu demokracii. Spíš než krásnou dívku, připomíná prodejnou poběhlici, která je sice hezky namalovaná, ale jakmile se trošku napije, stane se z ní prachsprostá - však víte co.

Příznivci Karla i Miloše se přísně kastují, rozdělují a třídí. Za veřejnou podporu se dokonce vyhazuje z práce, jak nám ukázali antikomunisté Hynek Bočan a Jiří Stránský. Kde je nadhled, kde je humor, kde je noblesa? Urážky prší jako podzimní deštík, jakmile se na facebookových stránkách jednoho nebo druhého objeví byť jen zpochybnění čistého štítu potenciálního prezidenta.

Monarchista ve mně by se mohl radovat, jak se ti republikáni hezky znemožňují a hrají mi do karet. Přesto se neraduji. Je mi smutno a stydno zároveň. Jsem totiž Čech a svou zem miluji. Příšernost předvolební kampaně ukazuje světu, že stále ještě patříme tam někam na východ, mezi Ukrajinu, Uzbekistán, či Turkmenistán...

Asi to souvisí s celkovým stavem společnosti. Hrubost, ostré lokty a rychlá rozhodnutí jsou dnes ceněny jako hodnoty, bez nichž se úspěšný člověk neobejde. Chvilku se zastavit a podívat na sebe z odstupu je luxus, jenž si dopřává málokdo. Možná je to tak i pohodlnější, protože mnohý by se musel zhrozit. V zrcadle svého svědomí by neviděl člověka, ale karikaturu, pokroucený obraz sebe samého. A to je pohled, jemuž se každý z nás vyhýbá.

Součástí maturitního ročníku je také velká událost - maturitní ples. Tradičně v chrudimském Muzeu se konal ples letošních maturantů z Gymnázia Josefa Ressela, konkrétně Oktávy E.

Říká se, že je maturitní ples zážitkem na celý život. V mém případě tomu tak rozhodně bylo. Ač jsem v samých začátcích příprav nevěřil, že by se celá akce mohla vydařit bez problémů, nakonec tomu tak bylo. Musím se přiznat, že upřednostňuji trávení času spíše na akcích se sportovní tématikou, nicméně jako letošní maturant jsem se na ples těšil. V mém repertoáru figurují více články týkající se sportu, i přesto jsem se rozhodl sepsat několik vět právě k maturitnímu plesu.

[[img:chrn_fullwidth:3466:]]

K tomuto činu mě přivedl právě spolužák z mé třídy. Při jedné z diskuzí jsme narazili na to, že náš ples posbíral mnoho kladných ohlasů. Poté jsem už jen slyšel - děláš pro noviny, tak něco napiš! Rozhodl jsem se ho poslechnout a trochu se pár dní po skončení plesu poohlédnout zpět.

Přípravy začaly v naší třídě už v loňském školním roce. Moje povaha mi velí se do věcí, jako je organizace větších akcí, příliš nezapojovat, a proto jsem tuto povinnost přenechal odvážnějším. Až v sobotu večer jsem poznal, jak velký a kvalitní kus práce odvedli. Vše bylo skvěle připraveno, doladěno až do nejposlednějšího detailu.

[[img:chrn_fullwidth:3453:]]

Řadu kladných ohlasů posbíralo jak slavnostní šerpování, tak i půlnoční překvapení. Zajímavě vymyšlený nástup, zasazený do současné doby, přinesl například hit internetu Gangnam Style a nebo také zvedačku s hudbou z Hříšného tance. Samotné vyvrcholení však přišlo chvíli před půlnocí. Právě chlapecká show zaujala nejvíce přihlížejících v zaplněném Muzeu. Toto překvapení by se klidně dalo zařadit do kategorie sport, tudíž mě pochopitelně zaujalo. Povězte sami, jak často můžete vidět chlapecké akvabely? A ještě k tomu na suchu? Myslím, že se vám to mnohokrát nepoštěstí.

[[img:chrn_fullwidth:3438:]]

Devět chlapců v dámských plavkách předvádějící synchronizované plavání - i z mého pohledu to byl opravdu neuvěřitelný zážitek. Moje mínění dokládá i ohlas publika. Video si ihned našlo místo na serveru Youtube, kde má čtyři dny po plese již přes půldruhého tisíce zhlédnutí. Pokud byste se i vy chtěli podívat, přikládám odkaz: zde.

 [[img:chrn_fullwidth:3470:]]

Sám moderátor označil celý průběh plesu za velmi zdařilý a byl velmi rád, že se ho mohl zúčastnit. I pro mne to byl skvělý večer a docela mě mrzí, že je maturitní ples pouze jednou za život. Mohu říci, že jsem byl na svoji třídu hrdý. Nyní již přijde tvrdá dřina spojená s maturitní zkouškou. Jdu se tedy věnovat této aktivitě, abych si ten ples přece jen za rok nezopakoval.

[[gal:3476]]

Poděkování za fotografie z plesu Radkovi Pavlíkovi ::: www.fotopavlik.com

Dnes je to 44 let od okamžiku, kdy se v horní části Václavského náměstí, v místech, kde dnes z dlažby vystupuje stylizovaný kříž, polil hořlavinou a zapálil student historie Jan Palach. Jaká děsivá síla musí vést člověka k překonání nejsilnějšího a nejhlouběji uloženho pudu, který máme společný se vším živým stvořením na tomto světě? Kde se bere ta odvaha vzít si život a v který okamžik je jasné, že není cesty zpět? Litoval třebas jen na okamžik svého činu?

Odpovědi na tyto a podobné otázky dnes už jen těžko dostaneme. Jedno je ale jisté, úmysl mladého studenta nevyšel. Vyburcovat otupělé obyvatelstvo tehdejší Československé socialistické republiky se nepodařilo. Ani jemu, ani jeho následovníkům - dalším živým pochodním. Lid se nechopil zbraní, nevzpomněl na dobu nedávno minulou, na Pražské povstání a okupanty z řad „spřátelených vojsk Varšavské smlouvy“ se vyhnat nepokusil. Zbyla nám kyselá pachuť v ústech, pocit zrady ne nepodobný tomu, který zažili rodiče Palacha na počátku okupace mladé republiky Hitlerem.

Možná právě toto byl okamžik, kdy se zlomil charakter národa. Rezignace a stud ze zbabělosti, neschopnosti naplnit posmrtný odkaz mrtvého Jana Palacha, Evžena Plocka, Jana Zajíce a dalších. Lidé se stáhli do sebe, uzavřeli do ulit svých všedních životů a pomalu přijali svůj úděl jako stigma, prokletí, trpitelsky snášené a utvrzované v každé další generaci. Vyvrcholením těchto nešťastných dnů byla nepochybně normalizace.

Vysvobození v roce 1989 pak proběhlo přesně tak, jak se očekávalo - mírně, klidně, sametově. Národ už nedokázal vzít zbraně do ruky. Nedokázal ani v následujících letech odsoudit a jasně ukázat na ty, kteří byli jeho potupou vinni. Jen proto komunisté stále sedí v Parlamentu a vysmívají se všem Palachům a Zajícům.

Okupace vojsky nám snad už nehrozí. I když v globalizovaném světě vynucené „demokracie“ jeden nikdy neví. Třeba se jednou vzepřeme a odmítneme své pomazánkové máslo označovat jako roztíratelný krém a naši spojenci budou na nehlídaných hranicích coby dup. Sci-fi? Zkuste o tom vyprávět nějakému Srbovi nebo Iráčanovi.

Nemohu si pomoci, ale když se podívám kolem sebe, často mě napadá kacířská myšlenka - okupováni už dávno jsme. Vzdali jsme se bez boje své kultury, zvyků a vesele nahradili Ježíška Santa Clausem. Neslavíme Velikonoce, protože si s nimi nevíme rady. Nechodíme na poutě, protože nechápeme, proč bychom to měli dělat. Člověk s českou vlajkou na triku je nácek, zatímco ten s americkou „hustej borec“.

Hledat v této situaci živé pochodně vyžaduje diogenovskou snahu. Palachům už totiž odzvonilo.

Soutěž o nejlepší článek je u konce. Místo jednoho vítěze, máme hned dva. Milan Kušta a studenti chrudimského gymplu si mohou spokojeně potřást pravicí stejně, jako Roman Zahrádka a moje maličkost. Bez jednoho hlasu celá stovka vás, čtenářů, rozhodla, že právě tyto dva texty jsou nejzajímavější a autorům se nejvíce povedly.

Poukaz v hodnotě 500,-Kč na vstup do wellness & spa v kongresovém hotelu Jezerka  pak vyhrává Jana Machová.

[[img:chrn_fullwidth:3419:Naše čtenářka Jana Machová s dcerou se pojedou zahřát do wellnes hotelu Jezerka na Seči. Foto: Chrudimské noviny]]

Mám radost. Těší mne, kolika z vás není naše práce lhostejná. Jsem vděčný studentům a učitelům gymplu, bez nichž by můj článek o jejich životě nevznikl. Stejně tak mě mile překvapil stejný počet hlasů pro článek, v němž své životní postoje a politické názory prezentuje Milan Kušta. Ne, není to proto, že se o našich novinách v některých kruzích hovoří jako o „Kuštových novinách“ a telefonáty třikrát denně od chrudimského podnikatele všem redaktorům jsou pro mnohé prokázanou realitou. Úspěch článku šéfredaktora Romana Zahrádky o aktivitách Milana Kušty totiž dokazuje, jak vás zajímá, co si úspěšný stavitel myslí.

[[img:chrn_fullwidth:3420:Wellness hotelu Jezerka na Seči. Foto: Chrudimské noviny]]

Snad neprozradím moc, když se svěřím i s dalším milým překvapením. Nejčtenějším článkem posledních dní se stala „kachna“ vytvořená k dokreslení veselé, silvestrovské nálady. Ano, textík o Václavu Klausovi, který má nahradit Jana Čechlovského se vám líbil natolik, že jste ho katapultovali mezi ty, jimž počítadlo přiznává nejvyšší počty čtenářů.

Kušta - gympl - silvestrovská kachna - trojice článků, kterou bychom si měli připomínat. Přistupovat k životu seriózně a přemýšlet o svých postojích, to nás učí rozhovor s podnikatelem. Neustále se vzdělávat, ale i inspirovat se studenty gymplu. A nakonec - nebrat se tak zcela vážně. Podle všeho totiž humor bude v tomto roce třeba víc, než kdy předtím.