Pochvala od čtenáře potěší každého novináře. A dvakrát takové novinářské ucho, jako jsem já. Mnozí se jistě budou pohoršovat, protože označovat člověka bez žurnalistického vzdělání za novináře, jim bude proti srsti. Inu, dovolte mi zařadit se po bok Durycha, Kische a třeba i těch idiotů a debilů pana prezidenta Zemana. Jednou do novin píši, průkazku kupodivu taky vlastním.

Snažím se psát své článečky tak, aby byly vždy na straně těch, jimž mocní nenaslouchají. Vy učíte děti, sedíte v kanceláři, u kasy obchodu. Potkáváme se v ulicích našeho města a často se ani neznáme. Vidím, stejně jako vy, omlácené domy, vznikající skládky, vrakovitá auta, mrtvé stromy před Bohemkou. Vy jdete ráno do „rachoty“, já zasedám k počítači a začínám kolotoč s městskými úředníky, majiteli firem, obyčejnými Chrudimáky. Ptám se na to, co vás zajímá, co vás trápí, a vy nemáte sílu řešit.

Nemotivuje mne finanční odměna. Motivuje mne právě vaše reakce. Více než černá čísla na mém účtu mne těší zpětná vazba podobná té, která se objevila pod jedním z nedávno zveřejněných článků. Ano, Chrudimské noviny se vašimi podněty skutečně zabývají. Žádný z nich nekončí v redakčním koši a každý z nich je pro mne unikátní, zavazující. Někteří úředníci to chápou a vycházejí mi vstříc. Jmenovat mohu třeba Martina Klimka, Petra Kopeckého, Kateřinu Jánskou či Evu Doležalovou. Ty méně ochotné jmenovat netřeba. Já vím a oni také vědí.

Přitom, kdo je novinář, navíc hyperlokálního plátku, než oko, které vidí a ruka, která ukazuje? Ulehčuje práci těm, kteří nemají čas pro hordy papírů a předpisů vyjít do ulic a hledat problémy, které vás, Chrudimáky, trápí. Není necitelným kritikem, jemuž jde za každou cenu o znemožnění druhých. Je analytikem života, naslouchajícím uchem. Uvědomuje si zodpovědnost, kterou jeho práce přináší. Moc dobře ví, že kritika nešvarů ovlivní názory mnohých, dvakrát více na to myslí před volbami. Dokáže kritiku i přijímat, to je jasné. A snaží se, aby jím kritizovaní se ji naučili přijímat taky. Není v ní totiž nic osobního. Jak by mohlo, když krev není voda?

Výsledky se občas dostaví a některá ze skládek zmizí, keře se ořežou, silnice vyspraví. To jsou pak radostné okamžiky, protože moje - vaše město je zase o něco krásnější a pro život příjemnější. Děkuji tímto Mrazíkovi i mnoha dalším, kteří svými podněty přispěli v poslední době k větší kvalitě vašich Chrudimských novin. 

Už římský právník Ulpian vymezil ve třetím století našeho letopočtu spravedlnost trojím požadavkem: “Poctivě žít, nikomu neškodit, každému dávat, co mu patří." V případě dlouholeté bývalé ředitelky MŠ Svatopluka Čecha Ivy Malinové jsem však přesvědčen, že ji spravedlnost minula velkým obloukem. Zbývá se tedy zeptat: Proč a kdo se o to přičinil? Kdo lidsky a profesně zničil člověka, který na misky vah pomyslné spravedlnosti naložil dobra měrou vrchovatou?

V první chvíli by se dalo prstem ukázat na anonymní městskou radu, schovávající se za kolektivní rozhodnutí. Ostatně byla to ona, kdo poslal na Ivu Malinovou na základě zbabělého anonymu všechny ty kontroly a nakonec i státní zastupitelství a policii. Byla to městská rada, kdo vystavil oblíbenou pedagožku veřejnému pranýřování. Komu stála Iva Malinová za to, aby vynaložil tolik úsilí, a obětavou ženu, která by se pro Chrudim rozdala, tolik ponížil?

Určitě to nebyla celá městská rada, ale spíš jednotlivci, kteří tahali za nitky v pozadí a potřebovali rozfoukat skomírající ohýnek do rozměru pořádného požáru. Tj. přesvědčit většinu o vině a trestu, když hrozila této aféře blamáž. Ivě Malinové, která je v jádru velký dobrák, uškodilo, že některým těmto jednotlivcům bezmezně důvěřovala. Vždyť se pro ně tolik a častokrát obětovala. Kdykoliv chtěli, vyšla jim vstříc a pomáhala jim budovat před chrudimskou veřejností pověst Mirků Dušínů a těch nejvyvolenějších z vyvolených na radnici.

Byla to však osudová chyba, spolčit se s vlky, kteří dokáží sežrat beránka bez mrknutí oka a obětovat jej v zájmu vlastního přežití. O tom v podstatě celá politika je. Nebyla by to však Iva Malinová, aby se do poslední chvíle nechovala čestně, byť ji to stálo mnoho fyzických i duševních sil. Nejprve sama rezignovala na funkci ředitelky, když zjistila, že je podváděna lidmi, které považovala do té doby za svoji rodinu. Poté následoval z mého pohledu dost předčasný odchod z mateřinky, kterou tolik let úspěšně vedla, a který ji připravil ze současného pohledu na věc o odškodnění v řádu stovek tisíců. Taková prostě Iva Malinová je. Zlomená, upoutaná na invalidní vozík, ale ve svém nitru milující osoba, obklopená láskou "svých" dětí a jejich rodičů, která o nic jiného v životě ani nestojí.

Vraťme se však k heslu na začátku: “Poctivě žít, nikomu neškodit, každému dávat, co mu patří." Bylo v případě vedení města heslo o spravedlnosti beze zbytku naplněno? Na to si, milí čtenáři, odpovězte každý sám. Každopádně lze sledovat, jak na jedné misce vah převažují desetiletí zásluh Ivy Malinové, jež se nedají penězi vyjádřit, a na druhé se houpe ve vzduchoprázdnu zveličované provinění, které ve skutečnosti takovým proviněním vůbec nebylo. Vychází mi z toho jediné - zbytečná až exemplární poprava člověka, který se zasloužil o rozvoj našeho města a zbabělost schovaná v tichosti do kolektivní ulity. Tolik můj postřeh k člověku, k němuž nebyl osud pro tuto chvíli ani trochu spravedlivý. 

Pořád si v Chrudimi stěžujeme na to, že nemáme silniční obchvat, a jeho absence že způsobuje ve městě dopravní zácpy. Kdo však absolvoval v těchto dnech současně průjezd Pardubicemi a Chrudimí v odpolední dopravní špičce, musí uznat, že jsou chrudimské kolony aut proti tomu, co se teď děje v Pardubicích, hotová selanka. V Pardubicích to totiž vypadá, jako kdyby jimi projížděli všichni motoristé z celé republiky a člověk je odkázán se ploužit v kolonách nekonečně dlouhý čas, zatímco Chrudimí projedete ve špičce za pár minut. To vše mají na svědomí opravy silnic po dlouhé zimě a jejich špatná koordinace.

Však se kvůli tomu pardubická radnice na Pardubický kraj řádně rozčílila, že se pustil do oprav Wonkova mostu bez ohledu na to, že souběžně probíhající rozsáhlé rekonstrukce některých páteřních komunikací ve městě. Lidem tečou v nekonečných kolonách nervy, spílají silničářům, politikům a nakonec i některým svým pomalejším kolegům za volanty aut. Výjezd z Pardubic je proto opravdový balzám na duši a plynulá jízda dodává hned člověku lepší náladu. Kolona, která vás pak čeká při vjezdu do Chrudimi, je už jen brnkačka, kterou jsem využil k tomu, abych se podíval, co je vlastně v Pardubické ulici a na Bídě nového. Nic... Co víc můžete na malém městě čekat.

S tímto zjištěním poklesla moje ostražitost a v poklidu jsem přijížděl k Topolské ulici. A ejhle. Pracovalo se tu. Asfaltéři tady látali vyfrézované díry. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby "nestrašily" v těchto místech vyfrézované příkopy napříč silnicí bez povšimnutí už takřka týden, a navíc ještě z jedné strany nedostatečně označené, až tu člověk může ztratit znenadání celý podvozek. A právě v tom spočívá rozdílnost oprav silnic v obou městech. V Pardubicích se nelátá, ale opravují celé úseky komunikací, proto vznikají i dlouhé kolony aut. Kdežto u nás se nejprve frézuje, pak dlouho nic (jen si vzpomeňte na kruhák u Kauflandu) a potom se do díry naleje asfaltový bobek, který se za rok vydrolí. Takže žádné dlouhé kolony, ale pořádně dlouhý slalom. Nutno však dodat, že s ohledem na uvedené provizorium každoroční. A tak nevím, kde je to vlastně horší, jestli v Pardubicích nebo v Chrudimi...

Průběžné hlasování čtenářů Chrudimských novin - zda prodat nebo rekonstruovat zanedbané městské objekty, vyznívá zatím těsně ve prospěch jejich pravidelné údržby. Je to zároveň i odpověď na nedávný vynucený prodej zdevastovaného domu v Poděbradově ulici, který se "pyšní" pamětní deskou jednoho z nejvýznamnějších chrudimských rodáků, Karla Pippicha, který se tu narodil. A proč vynucený prodej? Oprýskaný objekt dělal už hezkou řádku let Chrudimi pořádnou ostudu, protože je tzv. "hned na ráně" při příjezdu do města. A jelikož se do něj dlouhá desetiletí příliš neinvestovalo, hrozilo, že vznikne na frekventované ulici z historického domu za čas ruina.

Společnost je tedy v této otázce rozdělena. Jen těsná většina je pro pravidelnou údržbu a rekonstrukci městských objektů, zbývající necelá polovina pro jejich prodej. Dohromady je však svedl, aniž si to možná uvědomují, společný záměr - domy opravit a vrátit je zpět jejich plnohodnotnému účelu. Nelze totiž předpokládat, že by se o ně kupci, narozdíl od radnice, nestarali a nechali je jako město svému osudu. Takových příkladů je bohužel celá řada. Stačí se rozhlédnout po městských domech na Palackého třídě, v Široké ulici, v Čs. partyzánů nebo na Žižkově náměstí. Mnohdy hanba pohledět, jak tyto objekty zpustly.

Ať už tedy máme v Chrudimi Desatera, Zdravá města a jiné pseudoprojekty, jejichž podíl na rozvoji města je přinejmenším hodně diskutabilní, je třeba ze všeho nejdříve "ozdravit" městské domy, které svým vzhledem doslova žalují na svého hospodáře (město), jak je nechává trestuhodně ležet ladem. A čím déle jejich údržbu odkládá, tím více bude jejich rekonstrukce městskou pokladnu stát a tím více vynucených prodejů městského majetku začne postupně přibývat. Jde o život na dluh, který se městem šíří jak plíživá kontrarevoluce. A dokud si to radnice neuvědomí, bude ve správě městského majetku tahat vždy za ten kratší konec provazu, přestože ji občané vybízejí, aby jej urychleně dala zase do pořádku.

Obchůdky s tabákovými listy vyrostly jako houby po dešti. Na nezájem zákazníků si nemohou stěžovat a lidé je berou doslova útokem. Jak by taky ne, když zde mají možnost nakoupit oblíbenou drogu za cenu, která je opravdu směšná. Ze všech stran slyšíme, jak ekonomika vázne a lidé nechtějí utrácet. V krámcích s nezdaněným a neprocleným tabákem to však neplatí. Čím to bude? Odpověď je jasná - nižší cenou. A co způsobuje, že je cena nižší? Právě absence nákladů, které tvoří clo a nesmyslně vysoká daň.

Sám o tom něco vím. Nedávno jsem si objednával boty z USA, které u nás nejsou k sehnání. Bez cla vyšly na nějaké tři tisíce korun. Jedná se o vysoké, kožené, lovecké holínky. Náš milý stát však neváhal a prostřednictvím celní správy mi napařil clo, které původně slušnou cenu zvedlo o další dva tisíce. Tabák je na tom ještě hůř, o benzínu raději ani nemluvím. Jejich zdanění je obrovské. Stát si mastí kapsu, daně rostou do astronomických výšek, lidé se bojí utrácet. Přitom příklad krámků s nezdaněným tabákem dokazuje, že pokud je cena rozumná, člověk za své oblíbené zboží rád zaplatí.

Oživila by se ekonomika, kdyby se některá skutečně pravicová vláda rozhodla snížit daně a tím i cenu zboží a služeb? Kdyby se zrušily nesmyslné daně z nemovitostí, či darovací? Kdyby lidem stát nechal víc peněz pro vlastní potřebu? Podle mého názoru zcela jistě. Jenže spojení „snížit daně“, je v dnešní době takřka sprostým slovem. Naopak slyšíme různá doporučení - tu z Bruselu, onde z levicových kuloárů, že živnostníky je třeba ještě víc přidusit a zdanění jim zvýšit. Dokud tady budou tisíce natažených rukou, které čekají na sociální dávky a strany si jejich vyplácením budou doslova kupovat hlasy ve volbách, nic se nezmění. Snad jen fronty na úřadech práce budou stále delší. 

Lidé mají na zaplacení daně z nemovitosti už jen několik dní, a to i kvůli chybě finančních úřadů, které rozeslaly majitelům nemovitostí složenky s nesprávným číslem účtu. Jakmile jsem tedy složenku držel v ruce, vypravil jsem se do Městského parku, kde zdejší finanční úřad sídlí, abych měl jistotu, že se zaplacené peníze nebudou toulat někde mezi bankovními účty, a státní úředníci mě pak kvůli tomu nenaháněli jako notorického neplatiče. Zkrátka, chtěl jsem mít o starost méně.

Jenže, ouha. Vstoupil jsem do vestibulu finančního úřadu deset minut po 14. hodině a přestože byl čtvrtek, tedy "úřední den", byla pokladna, kde bych mohl daň zaplatit hotovými penězi, už několik minut uzavřena. "Trochu zvláštní přístup," pomyslel jsem si po tom všem, zejména ve vztahu k dalším vlastníkům, kteří chodí každý den do práce a vracejí se ze zaměstnání daleko déle než ve 14 hodin. "Inu, přijdu zítra," řekl jsem si a šel se zeptat úřednice v okénku, od kolika do kolika je pokladna otevřena v pátek. Její odpověď mě ohromila. "Od devíti do jedenácti," uvedla stroze a začala odbavovat hlouček lidí tvořící se za mnou.

A tak přestože rozesílání složenek k dani z nemovitosti letos provázely zmatky a někteří, podobně jaká já, nechtěli riskovat, že se stanou jejich obětí, bylo možné zaplatit tuto daň hotově pouze v omezených hodinách, které nekorespondují s potřebami lidí, kteří chodí do zaměstnání. Ne každý vlastník nemovitosti je totiž podnikatel a může se v případě potřeby úředníkům přizpůsobit. Nechci finanční úřad kritizovat, nejspíš ví nejlépe, jak otevírací hodiny pokladny celoročně nastavit. Nemohu se však ubránit dojmu, že v tomto případě a za této situace mohl být k poplatníkům mnohem vstřícnější.

Další z domů na Resselově náměstí pravděpodobně prokoukne. Majitel historicky cenné nemovitosti, v níž mimo jiné sídlí masna, usoudil, že barvy na fasádě už nejsou, co bývaly. Rozhodl se tedy předejít vyšším investicím a oku lahodící pigmenty oživit. Nic divného, řekne si mnohý.

Nic divného to skutečně není. Tedy, nic zvláštního u soukromníka, který musí počítat každý krejcar ve své kapse. Jen ten totiž asi dokáže racionálně uvažovat a posoudit, kdy bude mít náklady nižší a kdy už si oprava omítky vyžádá nehorázné sumy. Opravovat fasádu dřív, než začne oprýskávat, je totiž méně nákladné, než když se z ní „zubí“ cihly.

[[img:chrn_fullwidth:4096:Hezký dům s hezkou fasádou.  Foto: Chrudimské noviny]]

Dokonce se takový soukromník dokázal povznést nad všeobecně vládnoucí nevkus a místo křiklavých odstínů zelené, modré, nebo dokonce pomerančově oranžové, zvolil pro fasádu barvu, která má v samém srdci našeho města své historické opodstatnění. Ostatně, posuďte sami, až půjdete kupovat ovárek.

Pohled na mnohé domy, jen pár kroků od „masny“, je však tragický. Oloupaná omítka, smutně vykukující cihly. Společným jmenovatelem je, že jsou v majetku města. Stačí se projít Širokou ulicí a člověku je stydno. Proč to někde jde - vkusně, levněji, rychle a jinde práce váznou, omítka odlétává, náklady se zvyšují? Možná je odpovědí prostý fakt, že jeden majitel platí opravy z vlastního, druhý z cizího. 

Mám rád přírodu. Dokonalé fungování všech organismů ve vzájemné harmonii nepřestává člověka fascinovat ani po letech. Není to tak dávno, co jsem vypomáhal ve stanici pro zraněné živočichy v Pasíčkách. Člověk se tu setkal se spoustou děsivých příběhů, které až příliš často neměly dobré konce.

Hrůzně zranění ptáci tiše trpěli poté, co je srazilo auto, špatně usedli na sloupy s vysokým napětím, pomatený myslivec vyslal broky ze své zbraně směrem k nenáviděnému predátorovi. Byly okamžiky, kdy jsem, navzdory svému křesťanskému pohledu na svět, skutečně uvažoval o tom, že kam vstoupí člověk se svou civilizací, všechno je rázem zničeno - vytrháno i s kořeny. Vzápětí mi ale došlo, kde vlastně jsem.

Stanic, jako jsou Pasíčka u Proseče, je po České republice několik. Fungují jako memento špatného svědomí těch, kdo svým necitlivým zásahem přírodě ublížili. A právě proto má smysl udržovat při životě dravce s jedním křídlem, poloslepou lišku. Zvířata, která se už do volné přírody nikdy nevrátí, protože by nepřežila ani den.

Ve středu se v městských lesích konalo navracení dravých ptáků a sov do jejich přirozeného teritoria. Byla to radostná událost, která je dalším důkazem potřebnosti záchranných stanic. Jen díky péči obětavých lidí, kteří neznají pojmy jako „pracovní doba“ nebo „odpočinek“, jsme mohli pozorovat kroužení káňat nad Bárou a zběsilý úprk sov do lesního pološera.

Mám rád přírodu. Lesy, louky, zarostlé stráně. Je mi jasné, že pokud se projdu po kvetoucí louce, budou moje nohy plné klíšťat. Co mi už jasné není, proč si musím na tyto přenašeče choroboplodných zárodků dávat pozor i v samotném centru našeho města. Rád bych si vzal někdy knížku a po vzoru mladých lidí třeba z Anglie, posadil se na úhledný trávník. Jenže to právě u nás nelze.

Snad všechny parky, kterými se zelená Chrudimi tak pyšní, připomínají džungli. Ne jen diskutované Klášterní zahrady. Rozdíl je asi v tom, že Klášterní zahrady měly po rekonstrukci připomínat barokní krajinu, jak správně podotýká jeden diskutér pod článkem. A barokní krajina byla upravená, plná stromořadí, zámky se vyznačovaly úžasnými zahradami, kam panstvo chodilo pořádat své dýchánky. Myslíte, že se přitom brodili plevelem? Starali se snad kapucíni o svou zahradu tak, že nebylo možné se na ni podívat bez studu? Pochybuji.

Jednou bych si přál, abychom našli ztracený cit pro věci krásné, oku lahodící a zároveň fungující. V mém světě se totiž podle vkusu pozná oduševnělý člověk, jemuž záleží na tom, v jakém prostředí se pohybuje. Protože prostředí vychovává.

"Mohli jste mít pěknou travičku na pikniky a k tomu bylinkovou zahrádku, ale my jsme řekli ne." Ne, to není narážka na oblíbenou televizní reklamu, nýbrž skutečnost, která poznamenala současnou tvář Klášterních zahrad. Skutečnost, která je na hony vzdálena ideovému zadání celého projektu Muzea barokních soch a právě této přilehlé plochy, jež spolu měly tvořit jeden funkční celek. Konečný výsledek je proto přinejmenším rozpačitý.

A není se čemu divit. Ptáte se proč? Klášterní zahrady doplatily především na to, že najatý architekt, podpořen některými hlasy na radnici, nedodržel, jak jsem již výše uvedl, zadání projektu, a nastěhoval nám doprostřed města louku. K čemu? Natruc autorům? Bez ohledu na koncept, který pamatoval především na potřeby lidí, tak vznikl v centru další statický park, kterých je v Chrudimi bezpočet.

Jenže k tomu nebyly Klášterní zahrady určeny. Měly se stát především živou zahradou, pulsující sportem, zábavou a odpočinkem. Měly mít dokonce i výchovný ráz v podobě bylinkové zahrádky s popisnými údaji a možností si bylinky natrhat. Měly být také místem pro svatby a místní svatebčany, aby nemuseli kvůli fotografiím v přírodě do sousedních Slatiňan. Měly být rovněž místem pro pořádání kulturních akcí či pro promítání filmů pod širým nebem. To se ale vinou narušení původní koncepce nestalo a z Klášterních zahrad je dnes němý skanzen s bující luční vegetací a klíšťaty.

Klášterní zahrady a Muzeum barokních soch jsou bezesporu spojené nádoby, jejichž propojení někdo neprodyšně zašpuntoval. Snad z neuvážlivosti, zlomyslnosti, hlouposti nebo pocitu vlastní důležitosti. Každopádně ten někdo rozbil koncept za desítky milionů korun, protože funguje jen na půl plynu a co chvíli hrozí, že se zadrhne úplně. A právě z toho plyne ona rozpačitost chrudimské veřejnosti, která dodnes neměla možnost pochopit, jaké možnosti areál bývalého kostela sv. Josefa a Klášterních zahrad do budoucna otevírá.

Kam se vlastně poděl ideový záměr celého komplexu? Proč ještě v muzeu nefunguje badatelna pro studenty? Proč se propásla příležitost zřídit zde restaurátorskou dílnu barokních soch? Proč se město nesnaží spolupracovat s agenturami, které by do muzea přivážely zahraniční turisty? Vždyť z Kutné Hory, kam jich z Prahy vozí ročně stovky, ne-li tisíce, je to do Chrudimi, co by kamenem dohodil! Proč Klášterní zahrady zejí prázdnotou? Proč, proč, proč... Vždyť, kdo by se chtěl dívat na nudnou louku?

Vrcholem marnosti nad situací v Klášterních zahradách je pak dopis určený všem chrudimským přátelům hry pétanque, kteří zde pro sebe nalezli v souladu s původním záměrem odpovídající zázemí, avšak nenašli pochopení u radní Kateřiny Jánské, a poukazují v dopise na to, že jim zakázala navážet pomůcky pro soutěže až k hřišti autem prý s ohledem na "jedinečný trávník" v zahradách. Copak nikdo paní radní neseznámil s tím, že jsou zdejší přístupové cesty právě k takovému účelu určeny? Že jsou koncipovány tak, aby snesly i větší zatížení, například nákladních aut s hudební aparaturou, v případě pořádání koncertů?

"Ano, mohli jste mít pěknou travičku na pikniky a k tomu bylinkovou zahrádku, ale my jsme řekli ne." Kdo ale vyřkl ono ne? Kdo bourá nekoncepčními kroky záměr, který sklidil mezinárodní uznání a stál Chrudim velké peníze? Kdo ubírá plyn slibně nastartovanému projektu? Kdo nahrává hlasům, které projekt už předem odsuzují k zániku? Otázek je příliš mnoho. Nemohu se však zbavit dojmu, že "ten někdo" v zájmu své ješitnosti ani neví, že resuscituje něco, co už ani oživit pomalu nejde. Každopádně projekt Muzea barokních soch a Klášterních zahrad (dvou spojených nádob) ještě dýchá. Bude-li však dál skomírat pod tíhou rozhodnutí, která jdou proti původnímu konceptu, zahyne.

A to jen proto, že nejsou chrudimští politici schopni dohody a kompromisu, a i přes veškeré výhrady jeden k druhému sledují spíš jen vlastní zájmy než zájmy celku, který do těchto míst po letech zapomnění nainvestoval desítky milionů. Problémem je, že jsou jak muzeum, tak i zahrady udržovány při životě uměle a chybí jim onen počáteční srdeční zápal a fundovanost. A právě to jsou důvody toho, proč se lidé těmto místům zatím vyhýbají. Dokáží totiž od sebe rozpoznat pozlátko a opravdový život. Ten ale Klášterní zahrady s muzeem, které jsou stále udržovány pod narkózou, rozhodně nepřipomínají.

První Máj lásky čas. Alespoň vždycky býval. Psal o něm už Karel Ignác Mácha ve známé básni, kterou se snad každý musel v době své povinné školní docházky naučit z paměti. Právě v souvislosti s Máchou se objevují občas informace o jeho deníku, který je prý plný pornografie. Karel Hynek byl totiž filuta, jenž si některé části svých záznamů psal tajnou šifrou. Tu se podařilo rozluštit už mému jmenovci Arbesovi. To, co v něm našel, se mu však pranic nelíbilo. Rozevlátý romantik totiž rázem získal novou tvář a jeho básně zcela jiný smysl.

První Máj je však v našich luzích a hájích nejen dobou, kdy si zamilovaní lidé vyměňují políbení pod rozkvetlou třešní. Je i magickým datem pro všechny, jimž učarovala levicová ideologie. Nebudu se pouštět do rozborů, z nichž plyne, že levicové jsou dnes prakticky všechny strany. Rád bych ale postavil do kontrastu dvě události, které sváteční den ozvláštnily v našem krásném městě.

Už od rána měli svou sešlost v restauraci Festunk komunisté. Na místo setkání jsem vycházel s pocity smíšenými. Na jednu stranu některé z jejich výtek chápu a rozumím jim. Na straně druhé však absolutně nesouhlasím s jejich řešením. Primární problém spočívá asi v tom, že komunisté lžou. Lhali vždycky a lhát budou i v budoucnu. Jejich politici se zaklínají demokracií, pranýřují údajnou krádež, které se dopouští vláda ruku v ruce s nenáviděným třídním nepřítelem - církví.

Je to okamžik, kdy má pravičák, respektive monarchista chuť řvát jména všech těch Toufarů, Píky, Horákových i mého dědy. Tisíce jmen umučených lidí, kteří se „provinili“ jen tím, že chtěli opustit zemi rozvrácenou totalitní fantasmagorií lidí, majících ruce od krve milionů mrtvých po celém světě. Nejsme prý jako oni. A jen díky této naší slabosti si mohou své lži beztrestně šířit, získávat pro ně podporu a díky hlasům zapomětlivých nostalgiků vyhrávat i volby. Čert vem majetky, které ukradli. Ty lze vrátit. Životy zabitých a v kriminále zničených však nevrátí nikdo.

Druhou událostí, která uklidnila pocuchané nervy, byl koncert písničkáře Jaroslava Hutky. Ideového odpůrce rudých soudruhů. V Muzeu barokních soch zapěl balady sesbírané katolickým knězem Františkem Sušilem. Člověkem, jehož by komunisté nenáviděli stejně jako Hutku. Zhruba stovka posluchačů měla možnost popřemýšlet o odkazu našich předků, kteří se svou ne zrovna ortodoxní zbožností vydřeli to, co komunistické plundrování za čtyřicet let zcela zničilo - naši zem, naše duše.

Hutka není pro každého a posvátné písně už vůbec ne. Proto jsem byl překvapený, kolik a jací lidé na jeho koncert přišli. Nejvíce mne však potěšilo, že se nás sešlo víc, než figurek z komunistického skanzenu. Díky, pane Hutko!