Život redaktora malých regionálních novin není žádný med. Ráno musí zatopit v kamnech, vypustit a nakrmit drůbež, ptactvu nasypat do krmítka, nařezat dřevo, vyvenčit psy...však to jistě znáte. Teprve po těchto nezbytných úkonech zasedá k počítači a tvoří ty tolik líbivé a čtené články, pod nimiž se v diskusích čtenáři doslova rozplývají blahem. Nad obsahem, slovní ekvilibristikou, pravopisem i osobou samotného pisatele.

Jeden takový redaktor se nikdy nemůže rovnat s armádou úředníků. Myslet si, že snad lze suplovat jejich práci, to už je čiré šílenství. Úředníci jsou profesionálové každým coulem a totéž lze říci o členech výborů a komisí, jež radnice zřizuje. Neustále počítají, kontrolují, prověřují, sledují dlouhodobé cíle, které redaktor ve svém omezeném rozhledu a inteligenci není s to postřehnout. Nemá tak v podstatě šanci odhalit jakoukoliv levotu, nebo, nedej Bože, „kapříky“ na účtech zdejších papalášů.

Novinář malých regionálních novin sbírá drobty ze stolů panstva, které umaštěnýma rukama trhá na kusy husu veřejných peněz. Informace o tom, kolik vlastně měla na sobě sádýlka, sdělují konšelé jen neochotně a zřídka. Občas však zapomenou a ve slepé sebejistotě zveřejní něco, za co si později trhají zbytky vlasů na proplešlých lebkách. Stalo se tak u zveřejněných a následně zmizelých dokladů k rekonstrukci ulice Čs. Armády, stalo se tak nyní v případě schodiště pod Myší dírou.

Redaktor přišel, nahlédl do smluv a dodatků, napsal článek a...Moloch líně zavrněl. Ne, opravdu si nemyslí, že trumfnul celý zástup kontrolorů, výborů, komisí a zastupitelů. Přesto se po přečtení rozhořčeného podnětu dvou jednookých mezi slepými, maličko, ale opravdu jen maličko usmál...

Před pár lety (doslova) jsem opustil město a přesunul se na vesnici. Spíše vesničku, pár domů a pak už jen příroda, rybníky, lesy. Staré chalupy potřebují mnoho péče, ale často skrývají i zajímavá tajemství. Teď nemyslím třeba naolejovaného Mausera za trámem, ale věci daleko „obyčejnější“. Protože jsem z Božího dopuštění novinářem, zajímaly mne samozřejmě především noviny a tiskoviny. Předchozí majitel byl předplatitelem Chrudimského deníku, jeho žena Vlasty. Ty vůbec nejstarší kousky už dávno proletěly komínem, ne mou vinou. Ty mladší však pečlivě probírám a občas se podaří najít zajímavé články. Tak třeba dnes…

V sobotu 25. listopadu 2006 – co jsme dělali před deseti lety?

Romana Netolická tehdy psala o tom, že „Mladí lidé už nehledají v letním kině intimitu“. Bylo tomu skutečně tak. Na pubertální muchlovačky stačila multikina a mrznout někde v noci venku, to už teenagery příliš nebralo. Vedoucí chrudimského kina Václav Průcha viděl problém jasně „...to, že se stalo letní kino nerentabilním, není zapříčiněno tím, že téměř každá rodina si může film pustit na videu. Stalo se to shodou hned několika vlivů,“ říkal známý správce kina. A jaký je tedy důvod nízké návštěvnosti, která v roce 2004 činila pouhých 37 diváků na jedno představení? „Mladí lidé před rokem 1989 nechodili do restaurací. Tam seděli staří dědkové u piva. A tak hledali intimitu v letním kině, kde se mohli držet za ruku. Teď naopak chtějí být viděni. Ve městě máme kulečníky, bowling, šipky a další zábavu,“ tvrdil tehdy Průcha. Od té doby se však mnohé změnilo. Promítací technologie v leťáku prošla modernizací a MaChr v létě opět vesel promítá i nejnovější trháky. Lidé si, kupodivu, cestu zpět k letní noci plné hvězd na plátně i nad hlavou znovu našli.

Co se dělo na radnici? Neúnavný kverulant Jiljí Hoferica, který pásl po majetku rodiny Charvátovy, se obrátil na vedení města se svým dalším otevřeným dopisem. Chrudimské radnici vytýkal, že hrob rodiny na Olšanských hřbitovech je zanedbaný, nájem nezaplacený a městu je to jedno. Tehdejší místostarosta Petr Řezníček Hofericu usadil s tím, že problém rozhodně není vhodný k řešení přes média a radnice v případě nouze náklady uhradí. Jiljí Hoferica by si však měl uvědomit, že je to právě on, kdo soudními spory majetek blokuje. Jak soud dopadl a kdo nakonec získal „Charvátovu vilu“, je všeobecně známé. Hoferica to nebyl…

[[img:chrn_fullwidth:138:]]

Jako perličku na závěr je možné přidat inzerát v deníku, jímž byl hledán nový redaktor. I autor těchto řádků se o toto místo ucházel a byl tehdejším šéfredaktorem Romanem Zahrádkou odmítnut. I takové jsou cesty života.

Ještě se jednou vyspíme a bude poslední den roku. Nemám rád ty dny, kdy by měl každý slavit a radovat se. Nemám rád, když mi někdo určuje, kdy se mám veselit a kdy být šťastný. Nebo naopak truchlit a ronit slzy. Těch oslav 1. májů a Říjnových revolucí mám za sebou nepočítaně.

Poslední dobou se rozšířilo slavení konce roku různými petardami a ohňostroji. Čím větší, tím víc se můžeme předvést, že na to máme. Dokonce se přidávají i města. Někdy si říkám, zdali lidem neschází válka.

První petardy jsem na obloze zaznamenal již na Štědrý den. Nechci být za starého zapšklého dědka. Samozřejmě jsem také střílel. Ale čeho je moc, toho je příliš.

Včera večer mi volala kamarádka z jižních Čech, že její maminku pokousal pes. Nějací nedočkavci spustili ohňostroje již nyní. Vyděšený sousedův pes utekl ven, kde ho na cestě porazilo auto. Když se osmdesátiletá paní pokoušela kňučícímu a svíjejícímu zvířeti pomoci z louže krve, pejsek ji pokousal. Bohužel tak nešťastně, že ji málem ukousl palec. Pes putoval na veterinu a odvážná paní na pohotovost. Oba ztratili spousty krve. Když se operace  po dlouhých minutách chýlila ke zdárnému konci, již se připravovali se na další zákrok. Příváželi bouchálka, který střílel petardy. Tomu pro změnu zbyl na ruce jen malík, který ještě u pahýlu ruky držel. Ostatní prsty přivezli ve zkrvaveném rukávu.

Všechny tři čeká dlouhá doba léčení, snad se zdárným koncem. Pomyslný kruh se uzavřel. Není to pěkné čtení. Tolik zbytečného neštěstí. V tomto případě byl obětí i původce. Berte to jako varování před oslavami konce roku.

Kdo tvrdí, že se netěší na dárečky k Vánocům, tak lže. Každý má radost i ze sebemenší pozornosti od svých blízkých nebo známých. Dostal jsem takovou malou krabičku plnou cukroví a dal jsem si ji pod stromeček. Samozřejmě jsem ji mohl sníst hned na Štědrý večer, ale rozhodl jsem si obsah vychutnat v klidu posledního dne svátků na Štěpána. Věřte, nebylo to lehké.

Přišlo Svatoštěpánské ponuré dopoledne. Uvařil jsem si lipový čaj na zapití, ale hlavně na vypláchnutí úst, jak jsem viděl při degustaci vín. Tam používají vodu, ale bylinkový čaj k cukroví se mi zdál vhodnější. Když do něho kápnete citron a trošku alkoholu, rozhodně nic nepokazíte.

Začnu tedy bábovičkou. Má čokoládovou polevu a uprostřed vévodí mandle. Jemňoučké těstíčko na pracny, ze kterého je bábovička upečená se vám téměř okamžitě rozplyne na jazyku. Marně se snažím poznat, co je v náplni. Bezpečně poznám jen ořechy. Vše překoná mandle, po ní následuje jemná chuť čokoládové polevy. Bábovička mizí, zřejmě jsem moc spěchal.

Slepovaná kolečka. Kdo by je neznal od našich babiček a maminek. Musejí však uležet. Ale hlavně se Vánoc dožít. Když se poprvé zakousnete, musejí trochu křupat, ne moc. Těsto jemnější než předcházející. Je také mnohem světlejší. Kolečka jsou slepena zavařeninou. Protože vrchní má uprostřed otvor, vidím, že je červená. Typuji jahodovou, podle barvy. Po ochutnání vím, že je to malinová. Ne však z malin, které máme na zahradě, tyhle jsou z prosluněné lesní paseky.

[[img:chrn_fullwidth:14449:Kuličky v košíčcích mi připadají jako baletky ... Kresba: Jaroslav Koreček]] 

Kuličky v košíčcích z bílého krepovaného papíru samozřejmě lákají nejvíce. Připadají mně jako baletky se svými sukénkami v Labutím jezeru. Jakoby se vznášely a byli něco víc než ostatní cukroví. Zkusím se podívat pod sukně té černé. Zprvu převládá chuť kokosu, v kterém je obalená. Poté hořká čokoláda, ale co je uvnitř, co spojuje ty lahodné chutě dohromady? Zkusím druhou baletku. Takovou mulatku. Kulička je obalená v kakau. Její jemné vyvážené chutě však vzápětí nenávratně mizí. Vanilkový rohlíček. Nesmí nikdy chybět a hlavně nesmí nikdy zklamat. Z čeho je tenhle se svojí harmonickou chutí si netroufnu vůbec odhadnout.

Nesmím zapomenout na takové malé, jakoby bramborové placičky, mající uprostřed košíček kandovaného ovoce. Zvláštní chuť, která se neustále připomíná.

Křupavé šátečky připomínající ty maličké svatební, jsou ještě vylepšeny kuličkou ze zvláštního hnědého těsta. A jsou další a další a možná ještě lepší.

Tyto drobounké lahodné výtvory ženských ruček jistě nechyběly na žádném stole. Že byly dlouho před vánočními svátky s láskou v každé rodině připravovány, vůbec nepochybuji. Věřím, že nikdo nezapomněl poděkovat. Věřte, je ještě čas. Já za ně děkuji Světlance.

Jeden den v roce se každý obyvatel údajně nejvíce ateistické země Evropy stane křesťanem. Ano, je to na Vánoce. Snad jen opravdový odpůrce svátků vonících jehličím, purpurou, cukrovím, tatínkovou dýmkou a smaženým kaprem od maminky, odmítne oslavit příchod Spasitele všeho lidstva. Dokonce i komunisté „trsají“ na vánočním večírku.

Nejspíše jsem to již psal v minulých letech, ale myslím, že stojí za zopakování – Vánoce jsou svátky naděje. Nejen té křesťanské ctnosti, kterou přesně definovali učení teologové a muži zběhlí ve výkladu Písma svatého. I ti, kdo nečtou svatého Tomáše Akvinského v originále, kolem sebe vidí, že svět stále trvá. Ano, letošek byl poznamenán dalšími útoky muslimských radikálů. V Berlíně dokonce měla zaplatit životem za liknavost politiků i Češka. Přesto stále žijeme své každodenní příběhy. Radujeme se, smutníme a bilancujeme. Kdy jindy, než na Vánoce? Možná i proto mnoho opuštěných lidských bytostí v této době volí odchod ze světa. Nemají nikoho. A přestoe i oni jsou milováni Stvořitelem a zvláště také jeho přesvatou Rodičkou.

„Svět umí být pěkně krutý, život mě poznamenal,“ slyšíme často z různých stran. Za tímto tvrzením se však často skrývá konkrétní neodpuštěný zlý skutek, nebo dokonce celá jejich série. A odpuštění přitom osvobozuje. Jak oběť, tak pachatele bezpráví. Vánoce jsou totiž i znamením odpuštění. A to dokonce odpuštění Všemohoucího lidem. Těm lidem, kteří měli kdysi v ráji vše a přesto neposlechli svého Boha, zradili jeho důvěru. Ten však ve své dobrotě poslal Syna, jenž svou smrtí člověka vykoupil a otevřel mu opět brány ráje. Právě tento Syn se pozítří narodí z Popelky Nazaretské. Bezbranné dítě ukrývá všemohoucího Boha. Dokonalý paradox křesťanství!

Přeji vám všem, kdo čtete celý rok mé řádky, abyste okusili odpuštění a sami dokázali odpouštět. Všichni jsme něčím vinni, všichni občas ublížíme jiným, sobě. Zkusme k Vánocům dát i dárek nejcennější, který je láska. A láska, jak říká zmiňovaný svatý Tomáš, není slepým citem. Láska je "chtění dobra druhému".

To přeji i já vám, milí čtenáři. 

Je čas předvánoční, čas čekání. Každý z nás koncem roku bilancuje. Já se vracím ke svým pobytům na vodě. Nedá mi, abych nezmínil Vánoční regatu na Slapech. Po dobudování přístavu U kozla na Nové Živohošti se jachtaři dohodli, že uspořádají uprostřed léta Vánoční regatu. O vánocích se nikdy nesejdou a tak si udělají Vánoce na přelomu července a srpna. Ozdobí se vánoční stromek, celý den se hrají koledy a podává se smažený kapr s bramborovým salátem. A odpoledne se pak odjede Vánoční regata.

V letošním roce jsem instaloval výstavu ve Svratce a tak s Potápkou jel kamarád Prokop. Odpoledne mi volal, že během regaty se potopil převoznický člun a několik nejbližších lodí zachraňovalo lidi, co v nastalém zmatku naskákali do vody. Protože převoznické plavidlo znám a taktéž jeho kapitána, bylo mi divné, že se potopilo. Je konstruováno s mohutnými vzduchovými komorami, které zajišťují jeho nepotopitelnost. Převozník Venca s ním dlouhá léta bez sebemenších problémů převážel lidi z Nové Živohošti do Staré Živohošti a nahrazoval zatopenou silnici.

Potěšila mě Prokopova obětavost, ale ihned jsem se ptal, kolik lidí měl na palubě, jestli má jejich jména a podpisy, které potvrzují, že se jim na palubě nic nestalo. To bohužel neměl. Zachránění dostali teplý čaj a mohli se zabalit do dek. Nikdo si nestěžoval. Doporučil jsem, aby se vrátil a zkontroloval místo nehody echolotem, zdali není někdo pod vodou. V této době tam přijížděli záchranáři, kteří mají na dohled stanici. Škoda, že se nenašel mezi jachtaři někdo, kdo by dal dohromady počet lidí, které dovezli na břeh. Při kapitánských zkouškách je to základní povinnost podle námořního práva. Seznam se nedal dohromady ani při vyhodnocení regaty. Prokop napsal zprávu o celé záchranné akci a přiložil ji k lodnímu deníku.

Zhruba za týden Prokopa kontaktovala policie. Po nehodě se totiž přihlásila více než stovka lidí, kteří na přívozu ztratili kamery, telefony a další věci, které měli sebou. Kapacita přívozu je přitom necelých třicet lidí. Nedávno jsem v tisku zaznamenal zprávu, že převozník Václav je obžalován z ohrožení na zdraví. Tím to pro policii končí, pachatel je známý. To, že přívoz byl zalit vysokými vlnami bezohledně jedoucího motorového člunu nikdo neřeší. Vzpomínám na Václava, jaké bude mít Vánoce a jak se celá událost podepíše na jeho chatrném zdraví. Hezké svátky, milí čtenáři.

Miniseriál Chrudimských noviny „Pohřbené projekty“ si získal velkou pozornost veřejnosti Do článků se začetli i čelní představitelé města a poté pocítili potřebu se k „pohřbeným“ projektům vyjádřit v tisku. Nejednalo se samozřejmě o Chrudimské noviny, ale to již patří k místnímu koloritu stejně, jako letní loutkářský štrůdl, nebo pravidelné meditování nad umístěním parkovacích domů ve městě.

[[img:chrn_fullwidth:13578:]]

Jak starosta Petr Řezníček, tak místostarosta Jan Čechlovský se čtenáře snaží ubezpečit, že město na některé z popsaných problémů nezapomnělo – sportovní hala, ostudně zanedbaná rozlučková síň, lesovna Na Podhůře, konvent.

[[gal:8488]]

V případě smuteční síně se starosta zaklíná nedořešeným projektem, v němž prý chybí vykoumat, co se srážkovou vodou. Tedy tou, která obvykle končí buď v sudu, nebo kanálu. Panu starostovi trošku osvěžím paměť – naprosto stejné argumenty použila tisková mluvčí města ne před měsícem, ne před půl rokem, ale před dvěma lety! Pokud za dva roky není schopný architekt vyřešit, kam zavést okapy a kde umístit gajgry, nechť se zkusí zeptat třeba místního arciděkana Jiřího Heblta. Ten podobný problém řešil u kostela a kdyby ho nenapráskal jeden místní komunista, vše by proběhlo bez větších potíží. Nu a pokud pan architekt není sto za dva roky tuto kruciální otázku vyřešit, je asi na čase, aby ho starosta nechal vyměnit.

[[gal:14042]]

Sportovní hala na Tyršově náměstí rovněž nedělá dobré jméno Zdravému městu. Podle místostarosty Čechlovského se nyní dolaďují poslední podklady, aby následně mohl být projekt opětovně předložen zastupitelům. V každém případě nesmí být prý celá akce příliš drahá. Dotace plynoucí nyní do Hradecko – Pardubické aglomerace, tedy ty dotace, o nichž se diskutovalo již před rokem a půl, zůstanou Chrudimí netknuty. Protože na vše je prý potřeba spousta času, aby se projekt rekonstrukce haly neuspěchal. Nutno připomenout, že výstava výsledků architektonické soutěže proběhla v Chrudimi již před dvěma lety. Od té doby se jen tlachá a tlachá, výsledek však žádný. Není divu, že zmiňované peníze protečou třeba do Přelouče, která se dokázala na přísun financí připravit. Podobný problém představuje lesovna. V jejím případě prý zase neexistuje vhodný dotační titul.

[[gal:14129]]

Zbývá konvent, kde jde o zdržení způsobené přáním městských zastupitelů, kteří chtějí vyřešit celou lokalitu okolí Resselova náměstí komplexně. I zde se doba trvání diskusí dá měřit na roky, ne-li celá desetiletí. Času mají zkrátka pánové a dámy „na městě“ spoustu. Tedy jen za předpokladu, že se neblíží volby a není třeba voliče řádně navnadit a ulehčit mu rozhodování. To se pak podaří i vystavět venkovní tělocvičnu v rekordně krátkém čase, případně sehnat miliony na stavbu nové tribuny městského stadionu. „Tvrdé“ projekty však prozatím radnice těžce nezvládá. A proč? Je snad důvodem strach z „evropských peněz“, které je nutné později do pětníku vyúčtovat? Strach tak veliký, že politici město raději zadluží, než aby tvrdě pracovali na přípravě projektů, jež by se později o některý z dotačních titulů mohly ucházet? To ví jen pánové zmiňovaní výše.  

V neděli 27. listopadu v 19.30, což překvapilo značnou část diváků, ostatní představení začínala vždy v 19.00, se v Pippichově divadle v Chrudimi uskutečnila poslední hra letošního podzimního předplatného skupiny B.

Možná by stálo za zvážení, takovéto změny v zaběhlém programu více zvýraznit. Rozhodně se z toho nikdo nerozbrečí, když přijde o půlhodinu dříve do divadla, ale mnozí si třeba mohli ušetřit stresy při návratu z víkendu. Je to maličkost, ale dokáže změnit náladu nedělního večera. Programy nemá cenu do Chrudimi také vozit a to je vstupné dražší než v Praze.
Hru „Smím prosit“ napsali Gerald Bitton a Michel Munz. Přeložil a režie se ujal Jaromír Janeček. Není to jeho první hra přeložená z francouzštiny. Hru uvedlo Činoherní studio Bouře jako svižnou komedii. Scénu navrhl Petr Masopust a vyplňovaly ji kulisy zřejmě pařížského pokoje. Vše laděno do lehké šedé. Bohužel ji nijak nerozsvítily ani kostýmy herců. Možná, že by jí prospělo více změn v druhé polovině po přestávce. Výměna obrazů to nezachránila. Na kulisách bylo vidět, že si už hodně projezdily. Scéna  nesnese  srovnání s předcházejícími Pardubáky.

Divadlo bylo plné. Pražáci táhnou. Myslím, že největší zásluhu na tom měl Jan Révai v roli Henryho, vášnivého milence, hlavně však známého porotce v Star Dance. Do hry se postupně zapojují jak jeho otec kněz, kterého hrál Martin Polach. Jeho chvíle přicházeli až v druhé polovině. To platí i o Petru Pěknicovi, kamarádovi Henryho. Druhý jeho kamarád, kterého hraje Filip Čepka, právě se rozvádějící právník, vymyslel ďábelský plán, jak splnit poslední vůli tetičky, která Henrymu odkázala značné jmění.

Hra nabírala na obrátkách, místy dost zběsilých. Podle salv smíchu se hlavně divačky výborně bavily. V druhé polovině se tempo ještě zvýšilo a některé chvíle byly až chaotické. Přidala se i milenka Henryho, kterou ztvárnila Kateřina Janečková. Shoda příjmení s režisérem není náhodná - je to jeho dcera. Podle mne však v druhé části dominoval otec Henryho, Martin Polach. Jak to u těchto her bývá, vše se v dobré obrátí. Myslím, že diváci se dobře bavili a přátelům divadla bych rád popřál hezké a hlavně klidné vánoce a stálé zdraví v novém roce.

Advent je za dveřmi a do Vánoc to uteče jako voda. A přípravy na ně stejně tak. Podělím se s vámi o několik receptů, které vám mohou být užitečné nebo vás inspirovat k tradičním i netradičním nápadům.

Po neodbytném předvánočním úklidu následuje radostnější část – pečení cukroví. V naší rubrice „Recepty“ najdete několik tipů, které mohou obohatit vaši ověřenou kolekci stálých pochoutek, jimiž bývají vanilkové rohlíčky, pracinky, ořechy či myslivecké knoflíky. Najdete zde například „Křehké košíčky“,

jež některé mé kamarádky zařadily do stálic vánočního pečení. Další novou variantou mohou být domácí Cantucciny, které vydrží déle než většina vánočního cukroví nebo Semínkové keksy, jimiž zároveň tolik nezatížíte rozpočet ani kalorickou rovnováhu vašeho těla. Oblíbené jsou i Medovníkové kuličky,



jejich podobu i chuť můžete obměnit například kakaem či místo mandle uvnitř máslovo-medovým krémem, kterým je plněna Marlenka.

Vánoční polévkou bývá rybí nebo také Hrachová polévka – tu uvádím v domácím provedení z mraženého hrášku.
Tradiční vánoční večeři tvoří zpravidla ryba – kapr a bramborový salát. Kapr či jiná ryba ztratí nevítanou chuť rybiny, pokud ji před smažením pokapete citrónem. Pokud chcete zvýšit lahodnost usmažené ryby, ať již obalené v trojobalu či smažené přírodně na másle nebo pečené, připravte si bylinkové máslo: rozpusťte máslo v malém hrnečku. Po zpěnění hrneček odstavte a přidejte nasekanou petrželku, pažitku, jeden stroužek česneku a šťávu z půlky malého citrónu. Dobře promíchejte a lžičku teplého bylinkového másla naneste na každou porci těsně před podáváním.

Na bramborový salát má každá hospodyňka svůj osvědčený recept. Pokud byste ale chtěli vyzkoušet méně „pracnou“ a naopak stravitelnější variantu, doporučuji Švábský bramborový salát, pro jehož přípravu nepotřebujete ani majonézu ani vejce.

Jako vánoční dezert můžete vyzkoušet například Panna-cottu s jahodami. Její příprava je velmi snadná a zdaleka ne tak nákladná, jako bývá ta z cukrárny.

A tady máte můj recept:

400 ml smetany ke šlehání (pokud chcete nižší tučnost, můžete dát polovinu z tohoto množství plnotučného mléka)
2 lžičky práškové želatiny
50 g cukru
1 vanilkový cukr

Želatinu si namočte do 4 lžic vlažné vody, aby nabobtnala. Smetanu a cukr začněte za občasného míchání zahřívat až k varu. Přidejte rozpuštěnou želatinu a na vypnuté plotýnce míchejte asi 1 minutu, aby se želatina spojila se smetanou. Přikryjte, aby se neudělal škraloup a nechte zchladnout. Vlažnou směs po té rozdělte do 4 misek či sklenic. Nechte v chladu ztuhnout asi 6 hodin. Připravte si směs z ovoce (maliny, jahody, borůvky nebo směs tzv. lesní) a svařte ji s dortovým želé dle návodu na sáčku nebo jen s cukrem. Mírně zchladlé vlijte na studenou panna-cottu.

Na druhý svátek vánoční, tedy na Štěpána, dělávala naše babička tak zvanou „Štěpánskou sekanou“,

která sice vypadá jako běžná plněná sekaná, ale chutná podle mě lahodněji.

Pokud vás tato malá ochutnávka naladila na další zkoušení novinek u příležitosti Vánoc, ráda se s vámi podělím i o jiné dobroty. Všechny uvedené a další recepty najdete v našem Receptáři zde anebo na hlavní stránce novin, vlevo úplně dole:).

Přeji vám hodně inspirace a chuti do vánočních příprav.

Vaše Elena

Po přečtení článku o možném  návratu aut na Resselovo náměstí,  jsem po ránu urychleně sedl na kolo a vyrazil do centra Prahy, než tam vypukne to prvé a dosti neuvěřitelné panoptikum v rámci toho každodenního turistického mumraje, všech těch možných a v drtivé většině  bohužel už jen nemožných a hodně kýčovitých prodejních artiklů, či různých služeb, nabízených povětšinou už jen cizojazyčnými a dosti pofiderními prodejci.

[[img:chrn_fullwidth:14338:]]

Abych tak mohl ještě v relativním klidu udělat dvě, tři fotky z Malostranského náměstí, z jehož spodní části byly v rámci původního parkoviště právě v létě vypuzeny osobní automobily a tato jeho celá spodní část zůstala nově bez aut.

[[img:chrn_fullwidth:14337:]]

A snad každý kdo to už viděl uzná, že to místo vypadá nyní daleko lépe, tedy bez těch aut, než s nimi. Nedej bože, že by se v Chrudimi stalo něco podobného - tedy v opačném grádu. To by bylo fakt smutné. Myslím, že nám bohatě stačí už jen všechna ta přeplněná parkoviště po obvodu města. V samotném historickém jádru, to chce snad jen začít vymýšlet nějaké další a výraznější aktivity, tak aby náměstí trochu ožilo a nebylo v některých dnech a v některých časech, mnohdy takto pusto prázdné a mrtvé.  Jen tím nemám samozřejmě úplně na mysli nějakou aktivitu, např. ve stylu Ralley Železné hory.:)

[[img:chrn_fullwidth:14336:]]