Velké ticho. Je ho slyšet ze všech polí, mlčí jím lesy, sloupy elektrického vedení, opuštěné silnice, louky prosté křídel lidských strojů. Svět mlčí, jako by se v podzimních podvečerech, kdy hodina mezi psem a vlkem ještě zdaleka nevyje u dveří, nadechoval k dalším rokům stále stejného koloběhu přírody a našich životů.

[[img:chrn_fullwidth:14334:]]

Vydal jsem se v podvečer – nebo snad byly teprve čtyři hodiny po poledni – cestou na Podhůru. Doufal v opuštěnost a samotu, tichou náruč chápající luk a strání. Jen několik výbojek stále věrně stojících stožárů blikalo na cestu. Kdesi z pole pohlceného mlhou, jež co sražený dech nese se nad usínající krajinou, ozýval se havran. Jeho peří dnes nehraje kovovým, modrým leskem. Slunce neukázalo svou tvář, paprsky hutná mračna k zemi nepustí.

[[img:chrn_fullwidth:14333:]]

A přece je tato zádumčivá nádhera krásná, prosta tísně a smutku. Nabízí laskavou melancholii, bující život pod příkrovem listopadových mrazíků a jinovatek.

[[img:chrn_fullwidth:14332:]]

„Zpomal, člověče! Připrav se na blížící se advent, zamysli nad svou pomíjivostí a přece nenahraditelnou přítomností,“ šumí smrky ruku v ruce s olysalými listnáči. Snažíme se spoutat stromy, pěstovat je jako obilí a těžit v podobě mrtvých kusů dřeva. Jenže ony žijí a dívají se na nás. Jednou bude jiný šlapat cestou do Špitálního lesa. Třeba kolem lesovny, třeba kolem rozpadajících se domů pod kopcem, zbytků zahrádkářské kolonie. Ale stromy, ti stále stejní svědkové našich radostí, prvních krůčků i slz ze ztráty, stále pozorují.

[[img:chrn_fullwidth:14331:]]

Vracím se zpět do města, které kypí životem, vypouští pachy i vůně a svět kolem jako by ho nezajímal. Zahleděné samo do sebe, svých starostí, problémů a žabomyších sporů. Tam venku za hradbami jsem nahlédl do světa zcela jiného, tajemného a přece tak důvěrně známého.

Snad kolektivní paměť lidstva, snad paměť krajiny zbrocené potem předků, snad jen úryvek básně, hudby. Velké ticho vůkol.  

Podzim se pomalu překlápí do zimy a stromy ještě na poslední chvíli zkouší zaujmout barvami svých listů toho, kdo si najde chvilku a oddá se kráse ztichlého parku, lesa, zákoutí.

[[img:chrn_fullwidth:14282:]]

Chrudim dozajista patří mezi města, která zelení oplývají měrou vrchovatou. Svou zásluhu na tom má i Milan Marenčák, jenž život zasvětil péči o přírodu a vše zelené, rostoucí a hýbající se.

[[img:chrn_fullwidth:14281:]]

Podzim v současné době předvádí to nejkrásnější divadlo, jež i bez diváka v podobě uspěchaného moderního člověka, hraje barvami. Jeden každý rok se liší od toho minulého a nikdy nevypadají parky, remízky a městské lesy stejně. Majestátní duby nikdy zcela neshodí své bronzové listí, zezlátlé javory naopak ochotně dávají vale nepotřebným „kanaďanům“ a ukládají se k zimnímu odpočinku. Záplava bukových listů – často až po kolena lesního poutníka – vrací duši do dětských časů, vycházek s milovanými blízkými, kteří už spí své sny na hřbitůvku za tratí.

[[gal:14296]]

Příroda člověka nepotřebuje, ale opačně tato rovnice neplatí. Lidská bytost je s přírodou podstatně svázána a jakýkoliv pokus oprostit se od tohoto spojení, končí depresemi, psychosomatickými potížemi. Nemůžeme popřít to, kým jsme. Duše obalená tělem, na jehož neživém zbytku v jednom okamžiku třeba také vyroste strom a vyžene své listy. Koloběh přírody je pak jen odrazem koloběhu lidských osudů, kdy po smrti čeká na každého Soudce, aby zhodnotil, jak své dny prožil. A nám zbývá, řečeno s profesorem Tolkienem: „...rozhodovat jen o tom, co udělat s časem, který nám byl dán..."  

Kdo by neznal britský televizní sitkom, zvláště ten první a myslím, že nejlepší z roku 2000. Pustit se proto do oblíbeného televizního seriálu v divadle chce odvahu. Východočeské divadlo v Pardubicích ji našlo. Že se jim to povedlo, svědčí i plné Pippichovo divadlo v Chrudimi. Pardubáci mají dobrou pověst a zbytek doplnili Slatiňáci, kteří se šli podívat na svoji rodačku, sestru naší paní doktorky.

Autoři hry Jonathan Lyn-Anthony Jay s Kristínou Žantovskou se strefili do diváků. Při příchodu do hlediště mě zaujalo nejen nekonvenční řešení scény, ale i její perfektní provedení. Dvě schodiště, která vedou k dokonale vyvedenému heraldickému znaku, mě svojí dokonalostí příjemně překvapily. Naznačení lícových cihel jen dokreslovalo Starou Anglii. Ač jsem nikdy v Anglii nebyl, docela mi vyhovovala představa, že se hra v Anglii skutečně odehrála.

Zdi byly ověšeny portréty politiků. Co však bylo překvapující, že se stěna jakoby rozestoupila, aby  uvolnila cestu další scéně. Zpoza schodiště vyjížděla plata, na kterých byla buď ministrova kancelář, nebo jeho pokoj. Docela působivé řešení. Za zmínku stojí i dokonale provedená pojízdná křesla.

Perfektně střižené obleky herců jen dokreslují atmosféru Anglie. Trochu mi vadily krabice od bot, které se přesouvaly z kanceláře do bytu a nazpět. Nebo jsem nepochopil, proč byl jeden z gardistů při jednom průchodu přes jeviště bez kalhot. A docela srandovně působil portrét královny matky, který se občas zjevoval v heraldickém znaku.

Hostující Petr Kostka Upoutal divačky snad nejvíce. Byl dokonalý svým úsporným přednesem. A divačky se nějak nemohly dopočítat, kolik je mu vlastně let. Petr Dohnal v hlavní roli mistra Hackckera, dokázal zaujmout během celého představení. Milan Němec coby jeho osobní tajemník mu skvěle sekundoval. Bylo škoda, že Frank, politický poradce ministra, kterého hrál Ladislav Špiner, se v druhé polovině neobjevil.

Vůbec mi druhá polovina představení připadala, jakoby byla našroubovaná přes závit spolu s Evropskou unií. Sice si v ní zahráli a dobře  Zdeněk Rumplík a Martin Mejzlík, spolu s dalšími herci pardubického ansámblu, ale mě připadala jako úplně jiná hra. Nesmím zapomenout ani na manželku ministra, rodilou Slatiňačku, Helenu Plecháčkovou. Působila svěžím dojmem.

Čekal jsem, co šprýmovného vznikne při předávání květin při děkovačce. Marně. Květiny tentokrát nebyly. Ale i tak většina diváků odcházela spokojena.

Kdybychom se vydali z Chrudimi směrem na Žďár nad Sázavou, zanedlouho začne silnice stoupat. Mineme Nasavrky, a když projedeme Novou Vsí dostaneme se na vrchol hřebenu. Po průjezdu lesem se nám otevře pohled na Rohoznou a dále do údolí u Kamenice. Vpravo uvidíme část lesknoucí se hladiny Velkého rohozenského rybníku. Ne však v pátek 21.října kdy se lovil. Dostaneme se k němu, když odbočíte vpravo proti návesnímu rybníčku uprostřed vesnice. Úzkou asfaltkou se zanedlouho dostaneme na hráz. Jindy klidné místo s čeřící se hladinou se při výlovu změní na rušné a zdánlivě chaotické hemžení. Všude jen bahno s loužemi, které zbyly po vypuštění vody. Před rákosím se objevily balvany, které jsou jindy skryté pod hladinou. Vzadu vše uzavírá okolní les, který se táhne až k obzoru. Klikatící se stružka vody nás zavede k lovišti. Dvě řady kádí a necelá dvacítka chlapů předvádí koncert poctivé práce, která se hned tak nevidí.

[[img:chrn_fullwidth:14195:Jaroslav Koreček, Velký rohozenský rybník. Reprofoto Chrudimské noviny]]

Přiznám se, že mám výlovy rád. Obdivuji tyto chlapy navlečené do gumových obleků. Někteří po pás ve vodě táhnou síť a přitom jim pomáhají kolegové z lodí. Ostatní nabírají podběráky (říká se jim Vatky) ryby a dávají je do kádí. Ryby je třeba vytřídit podle váhy a druhů. Po zvážení se nakládají do přepravních aut a odváží na sádky. Zde se ryby pročistí a počkají do Vánoc. Samozřejmě samotnému výlovu předchází několikadenní příprava. Regulace vypouštění, navážení lodí a kádí. Položení podkladní sítě. Vše připravit tak, aby brzy ráno mohl začít výlov.

Velký rohozenský rybník má necelých dvacet pět hektarů vodní plochy. Pro představu, asi jako pět Kunečských náveských rybníků. Svojí hloubkou pět metrů, patří k nejhlubším v okolí. Toho se využívá k chovu candátů, kteří převažují nad kapry. Současný výlov ulehčuje mechanizace, ale jinak je výlov stejný už takřka osm století. Když kolem jedenácté hodiny prorazilo slunce mlhu a mraky, výlov se chýlil ke konci.

Staleté stromy se oblékly do zlatého hávu. Jakoby chtěla příroda poděkovat naším předkům za to, co dokázali vytvořit a po staletí udržovat. Napadlo mě, co asi zbude po nás. Dokázali jsme vybudovat něco, co bude po staletí stále fungovat? Nemohu si na nic vzpomenout. V současnosti máme problém udržovat to stávající, co vytvořili lidé před  námi. Kolikrát se již předělávaly chodníky. S jakými problémy se realizoval obchvat Chrudimi. Projekt, který vznikl ve třicátých letech. Nyní ho nedokážeme ani okopírovat. Kolik se obnovilo nebo vzniklo nových rybníků nebo přehrad. Nemluvě s jakými problémy se staví dálnice. V čem však vynikáme, jsou kecy a řečičky, ale těmi vodu v naší zemi neudržíme a ani se jich nenajíme. Zatím jsme naši krajinu moc nezvelebili. Napadá mě, zdali nás opravdu nemusejí zachránit přicházející mladí architekti a inženýři převážněně přicházející z pouště. My sami to dokážeme těžko.

Na závěr něco dobrého. Candáta doporučuji upravit vyzkoušeným jednoduchým způsobem. Pokud ho po očištění, osolení a okmínování připravujete v celku v troubě, nezapomeňte ho prošpikovat sardelkami a jemnými proužky slaniny. Místo vnitřností vložíme hrušky s bylinkami. Pečeme na másle při mírném ohni. Poléváme výpečkem. Kdo si zasadil po česneku brambory, tak je stačí pouze omnout pod vodou a zhruba v polovině pečení jimi rybu obložit. Při podávání nezapomeňte na dresing buď vyrobený z jogurtu a bylinek, nebo kupovaný podle chuti. Candátí maso bývá oproti jiným rybám sušší. Přeji dobrou chuť.

Ve středu 19. září pokračovalo divadelní předplatné B v Chrudimském Pippichově divadle hrou Rošáda. Uváděl ji divadelní spolek Frída z Prahy.

Když přijedou Pražáci je divadlo zpravidla plné a i tentokrát nebylo volného místa. Při vstupu do hlediště  zaujala  mohutná dekorace na scéně. V poslední době bývají kulisy spíše úsporné nebo žádné, tentokrát to byla výjimka. Scéna pokoje na jevišti jakoby zvala diváky k sobě a jediné co mi vadilo, byl stolek ze dvou euro-palet. Pochybuji, že by je někdo použil do tohoto interiéru. Jinak se scéna Dianě Strauszové povedla.

 Hru režíroval a scénář napsal Jakub Nvota. Celá kus je postaven na situaci, kdy někdo přijde o práci a změní to život nejen jemu, ale celé rodině a někdy i příbuzenstvu. Zpravidla k horšímu. My staří, kteří tvoří většinu diváků, jsme to dříve neznali. Každá doba však přináší něco nového.

Laura, kterou ztvárnila Barbora Munzarová, dělá Munzarově rodině jen čest. Svoji dokonalou postavou zaujala nejen muže. Stejně tak Viktor, její manžel, v podání Martina Trnavského zaujal snad všechny divačky. Vtipné dialogy vyvolávaly smích v hledišti. Lehce se dotýkaly současné situace jak u nás, tak ve světě. Ale opravdu jen lehce. V tomto má divadlo nemalé možnosti. Vzpomeňme na Osvobozené divadlo. Utáhnout půlku představení ve dvou s takovým nasazením není jednoduché. Všechna čest. Někdy mi však připadalo, že se hra zbytečně natahuje. Scéna s polštářem mi připomíná film, kdy se trosečník na voru těžce loučil s míčem, který mu uplaval a měl ho za svého přítele.

V druhé polovině představení dominoval Radim Novák v roli bratra Viktora. Simone, Suzane a Sonju hrála Marika Procházková. Někdy dost přehrávala a nevím, zdali to hře prospělo. Vůbec celá druhá půle představení mi připadala jak z jiné hry. Možná, že by hře trochu zkrácení jen prospělo. Ale to je jenom můj dojem a jediné co se představení dá vytknout.

Diváci byli spokojeni a většina si tentokrát užila hezký večer. Při děkování se  květiny dostaly pro všechny. Při předávání bylo sice trochu zmatku, dokonce i Báru Munzarovou vyvedli z míry, když ji přeskočili, ale bylo to takové milé. Pokud bude podzimní sezona takto  gradovat, tak jen dobře.

                                                                                                    Jaroslav Koreček

Novinář nemusí ovládat pravopis. Šokující tvrzení, při němž jistě nejeden učitel základní školy upadne v kataleptický stav. Týká se to samozřejmě i spisovatelů, protože doba Vančurova je nenávratně pryč.

Novinář musí ovládat stylistiku, gramatiku, hodí se i sémantika. Dobrým novinářem se může stát jen ten, kdo se nebojí. Musí mít všeobecný rozhled, musí umět dávat věci do souvislostí a mít schopnost ověřovat informace.

Doba se totiž změnila. Dávno jsou ty tam časy, kdy novinář běhal po městě, v ruce zápisník a tužku, sháněl témata a informace. Několik týdnů poté seděl nad článkem, jenž býval psán v lepším případě na psacím stroji, aby ho následně několikrát upravil podle pokynů editora, šéfredaktora a především korektora (to je člověk, jenž perfektně ovládá jazyk, v němž je článek psán a opravuje chyby). Mnohde novináři svou práci dál vykonávají podle těchto dávno přežitých norem, ale jedná se obvykle o tiskoviny, jež se vyznačují „papírovým“ vydáním svých novin a mizejícími čtenáři.

Doba se změnila. Novinář dnes sedí u počítače, informace k němu tečou ze všech stran a je na něm, aby se do tohoto septiku ponořil, vyzvedl objevené na světlo Boží, uvedl do souvislostí a následně vložil na internet. Jeden text si tak mohou přečíst tisíce čtenářů z celého světa, což je v případě „papírových“ novinářů mnohdy jen nesplněný sen. Zákon internetu však hovoří neúprosně, a proto takové texty mají životnost pár hodin, dnů, týdnů... Novináři to dobře vědí, pročež si s nimi nedávají takové práce, jako v dobách dávných jejich předchůdci. Vlastně ani nemohou, protože vydavatel na ně mnohdy tlačí a oni musí nasazovat ještě zběsilejší tempo.

Takový novinář nevidí pravopisné chyby, které dělá. Rozhodně ne všechny. Jde o chyby, jichž se dopouští naprosto každý, jen svou nedokonalost nevystavuje pod svým jménem veřejně na pranýř davu kritiků. Novinář z doby internetu chyby ani vidět nemůže. Jeden den napíše několik textů, druhý den napíše něco jiného a tak to jde den za dnem. Měsíčně se takový redaktor běžných novin z českého maloměsta dostává až k počtu 40 článků. Tato cifra bývá výsledkem snažení „papírového“ novináře za celý rok.

Korektory většina současných internetových novin nemá. Korektorem je novinář sám. Poskytuje si „medvědí službu“ a riskuje veřejnou dehonestaci, pokud snad nějakou chybu neobjeví. Jenže internetový novinář má být člověkem, jenž dobrovolně přistoupil na pravidla hry, která ho jednoznačně znevýhodňují. Dobrovolně tahá za kratší konec provazu, na jehož druhé straně se nachází čtenář, jemuž noviny umožňují zcela podle jeho libovůle komentovat a nebrat si servítky. „Ferda Mravenec“ u kávičky vychutnává nejen cigaretku, ale i článek, který třeba jinde nenajde. Vidí chyby, jež novináři unikly, dává mu o nich vědět. A čtenářovo sebevědomí roste, protože se stal vládcem galaxie. Na několik hodin, dní, týdnů. Ve skutečnosti si však takový čtenář často léčí vlastní frustraci a "čistí" své nitro ve veřejném prostoru pod přezdívkou, která mu zaručuje zdánlivou anonymitu.

Novinář, jenž měl tu pochybnou čest, čelit několika trestním oznámením za svou práci, má však jednu podstatnou vlastnost, jež ho činí dobrým novinářem schopným denně usedat k počítači a psát o psích hovínkách, jednání zastupitelů i zvrtaném sjezdu u Medlešic. Tento redaktor Chrudimských novin se totiž „neposere“ a svou práci bere takovou, jaká je. Nečeká "děkuji", nečeká chválu, když se mu něco povede. Jeho svět leží ve třináctém století, zaprášených manuskriptech a lesním tichu. Ani píď z něj nelze najít na internetových diskusních fórech, v nichž se realizují pseudonymní hrdinové.

Jak krásný by byl život bez retardérů, které prý každému jen otravují život. Především se dost často instalují tam, kde není jejich existence podmíněna skutečnou potřebou – jinými slovy – v místech, kde nejsou k ničemu jinému, než „buzeraci“ řidičů. Klasickým příkladem jsou retardéry táhnoucí se kolem obou nádraží. Vlakového i autobusového. Ulice Čs. armády se po diskutabilní rekonstrukci proměnila v místo, kde každý, kdo nevlastní nějaký ten off road nebo SUV, musí na několika místech brzdit a pracně hledat cestu, kudy se zpropadeným boulím vyhnout.

[[img:chrn_fullwidth:14133:]]

Retardéry se přitom obecně instalují tam, kde je třeba omezit rychlost z důvodu existence obytné zóny, výskytu vyššího počtu chodců, než je obvyklé. Pokud bychom přistoupili na argumentaci, že všude tam, kde lidé přecházejí silnici, musí vzniknout nevzhledná boule na cestě, stala by se Chrudim skutečně retardovanou. Příčný práh tu, boule onde, plastové cosi všude. Je to přitom především na samotném vedení města, kde si obytnou zónu zřídí a následně třeba retardéry instaluje.

[[img:chrn_fullwidth:14130:]]

Retardéry jsou formou represe, ukázkou zoufalé snahy vynutit si na řidičích...co vlastně? Pomalou jízdu zcela jistě ne. Mezi dvěma hrboly se lze rozjet klidně na sedmdesátku. Potom brzda, dvojka a jedu dál. Regulovat rychlou jízdu a tím i ochránit potenciální chodce lze nejrůznějšími způsoby – radary posílající vyvedené podobenky hříšníkům přímo na jejich adresu, městská policie, kamery. Retardéry pak umísťovat jen tam, kde je to skutečně třeba.

Chrudim - Pomalu končí léto a začíná divadelní sezona v Chrudimském Pipichově divadle. Na účasti to bylo znát. Možná to bylo také tím, že se tento kus hraje v Chrudimi v letošním roce poněkolikáté. Chrudim není Praha, je v ní velkým rizikem opakovat stejnou hru dvakrát.

Hra francouzské autorky Yasminy Rezy získala spoustu ocenění i v jiných zemích. Byla zfilmována Romanem Polanskim. V České republice ji uvedli v deseti profesionálních divadlech. V Chrudimi začínalo zkoušení aférkou s personálem divadla, která se potom chvíli propírala v tisku. Ale i tak se dělá někdy reklama.

Samotná hra je postavena na zdánlivě banální situaci, kdy se dva rodičovské páry setkají, aby vyplnily pojistku. Jejich synové se poprali a jeden druhému vyrazil holí zub. Situace, která by se měla vyřešit v několika minutách, se rozvíjí do úplně jiných až bizarních směrů. Dekoraci scény tvořilo několik kolmých pruhů pokrytých abstraktními prvky. Prkna, jež znamenají svět, byla pokryta stovkou různých plyšáků. Hrálo se na čtyřech plastových stoličkách a s jedním telefonem umístěným na stěně. Scéna připomínala všechno možné jen ne pařížský byt. Během celé hry neustále vyzváněly telefony jak na scéně tak v hledišti. Ty tentokrát tolik nerušily. Před zahájením představení se vedle mne bavily kantorky o tom, jak se pokopali dva kluci a jeden se po ošetření nevrátil do školy. Údajně si zlomil prst. Jestli hru znaly, nebo to byla náhoda, to ví jen Bůh.

Kristýnu Kudrnáčovou, která hrála jednu z manželek, zná většina Chrudimáků. Myslím, že ta to měla na jevišti nejtěžší. Hrát vedle Anny Polívkové není jednoduché. Navíc hraje doma a jak je známo, úspěch se neodpouští. Z Kristýny se stává zralá žena a tak to bude mít ve velké konkurenci hodně těžké. Přeji jí však štěstí.

Anna Polívková svoji rolí zvládla výborně. V jejich gestech a pohybech se dal poznat její otec. Na tom jsme se po představení všichni shodli. Vůbec nic to však neubralo na jejím hereckém výkonu. Divačkám se nejvíc líbil Viktor Dvořák v roli neustále telefonujícího advokáta. Nakonec i Miroslav Novotný coby obchodník dobře zapadal do celého představení. Připadalo mi, jakoby herci zkrotli, tolik nepřehrávali a celé hře to jen pomohlo. Myslím, že předvedli slušný výkon. Alespoň kytičku na konci představení by si zasloužili. Na ni se však bohužel zapomnělo.

„To byla ale blbost,“ utrousil při odchodu pán, který část představení prospal. Ale takové je divadlo. Část tentokrát dost prořídlého hlediště se směje a někdo se nudí.

Většina lidí v životě potřebuje jasně daná a stanovená pravidla. Jimi se člověk řídí a na ně se vymlouvá, když se mu něco nepovede, nebo do něčeho nechce. Vyhřeznutím pravidel silničního provozu jsou třeba dopravní značky. Ne, nebudu rozebírat argumenty, proč je méně dopravních nehod tam, kde státní byrokraté neupravili maximální povolenou rychlost a řidiči si tak mohu jezdit, Bože chraň, jak rychle se jim chce. Rád bych se podíval na zajímavý problém, jímž je vizuální smog a přemíra dopravních značek tam, kde být nejen nemusí, ale vlastně ani nemají. A nebudu chodit až do Škrovádu. Takovou trošku větší škrovádskou náves máme totiž i v Chrudimi.

[[img:chrn_fullwidth:13880:]]

Ano, Resselovo náměstí je samotným srdcem města. Přestože zde již mnoho lidí nebydlí, stále se jedná o historicky i esteticky nejhodnotnější část Chrudimě. Stojí tu nejstarší domy, důstojný arciděkanský chrám, morový sloup a barokní radnice. Dokonce i lampy veřejného osvětlení jsou „stylové“, přestože zavedení plynu ku svícení (jak tomu je třeba v pražském centru) se nejspíše nikdy nedočkáme. Zaplevelenost značkami není pouze problémem náměstí v centru, ale i dalších ulic a uliček k němu náležejících.

[[img:chrn_fullwidth:13878:]]

A přece. Právě zde tolerujeme a mnozí z nás nejspíše i vyžadují dopravní značky, které nejsou ani hezké a mnohdy ani funkční. Resselovo náměstí je jimi poseto, jako tvář krásné dívky uhry. Stačí se zeptat samotných řidičů – kolik z vás, drazí pánové i dámy, sleduje, co zde která značka přikazuje/zakazuje/oznamuje? Věřím, že nebudu daleko od pravdy, když vás odhadnu na promile. Většina z nás jezdí po paměti a značky dávno nevnímá. Proč tady vlastně jsou? Kvůli cizím návštěvníkům města? Oni neznají „pravidlo pravé ruky“?

[[img:chrn_fullwidth:13876:]]

Na chvilku si představme život ne bez strážníků, ale bez dopravních značek. Co by se změnilo? Především sami řidiči. Jezdili by opatrněji a ohleduplněji. Museli by víc přemýšlet, což je činnost, která mnohým drsňákům za volanty chybí. Jak krásná by byla naše města, venkovské silničky...

[[img:chrn_fullwidth:13879:]]

Svobodný dospělý člověk je k poznání podle toho, že se dokáže rozhodovat sám a nepotřebuje vodit za ručičku. Mnozí čtenáři si asi pomyslí, že jsem se (opět) zbláznil, když navrhuji něco tak „revolučního“, jako redukci dopravních značek na naprosté minimum. Nezbláznil. Mám rád hezké věci, hezké domy, hezké centrum svého rodného města. Chci, aby se lidé dokázali rozhodovat sami za sebe a nést za svá rozhodnutí odpovědnost. Protože jen takoví lidé nebudou manipulovatelní.

Městská policie to nemá lehké. Občané ji většinou svorně nesnáší, protože mu v jeho očích jen rozdávají parkovačky a zabývají se takovými „malichernostmi“, jakými jsou odchyt psů a koček, řízení dopravy, krocení opilců. Jedná se ale opravdu o podružnosti?

Můj praděda byl prvorepublikový četník, kterého po válce vyhodili, protože nechtěl vstoupit do vznikající Veřejné bezpečnosti. Četníci přitom měli specifické poslání – fungovali obvykle na venkově a každý takový muž v uniformě perfektně znal své okolí, lidi v rajónu žijící. Četnictvo a policie byly dvě oddělené složky. Stačí vzpomenout na slavný seriál Četnické humoresky, četníci se objevili i v Dobrém vojákovi Švejkovi. Zde si Hašek neodpustil karikaturu K und K četnictva, přesto nelze zapomenout hlášku velitele stanice v Putimi: „My dobře víme, že váš syn je pytlák“. Znali své lidi a lidé znali je. Není právě toto jedním z nedostatků současné městské policie? Znají své „zákazníky“?

Města nepatřila četníkům, ale městské policii. V ní sloužili muži se statusem policistů, ne strážníků. Podle mého názoru právě fakt, že jsme se po revoluci k tomuto zavedenému a fungujícímu (četnictvo a policie vedle sebe existují třeba ve Francii, Itálii) systému nevrátili, je jedním z důvodů, proč si strážníci městské policie často tak obtížně hledají své místo na slunci a dostávají celou řadu nelichotivých přízvisek. Pravdou však také je, že medvědí službu jim mnohdy dělají ti, kdo je veřejně hájí, protože jejich slovník připomíná spíše pravidelné klienty pardubické záchytky, než distinguované a asertivní muže v uniformě. Ti si totiž dozajista zaslouží úctu, kterou jim ani zaprodanost jejich předchůdců ve službách komunistické totalitě nemohla vzít.

[[img:chrn_fullwidth:9654:]]

Člověk musí cítit skutečné povolání k práci strážníka. Peněz moc nemá, služby jsou od nevidím do nevidím, úcta veřejnosti pramalá. V uniformě je v létě vedro, v zimě zima, jak říká vrchní strážmistr Arazim. Přesto se stále najdou muži i ženy, kteří do toho jdou. Patří jim uznání, když už se slovem „úcta“ mají mnozí v současné době individualistů a všeználků problém.

Zkusme si na chvilku představit, že by strážníci v Chrudimi nebyli. Co by se změnilo? Mnohé – státních policistů je stále málo a lovit opilce, chytat psy a kočky, rozdávat parkovačky, řídit dopravu, provádět pravidelné obchůzky, domlouvat hlučícím mládežníkům na to nemají ani čas, ani prostředky a už vůbec ne personál. Městská policie je potřeba. Jedinou výtku k jejich práci přece jen mám. Zaslouží si lepší PR. Nové internetové stránky jsou fajn, ale opravdu nestačí. Točte videa, noste na uniformě minikamery, anonymizujte záznamy a vkládejte na net. Lidé chtějí vidět vaši práci.

[[img:chrn_halfwidth:13884:Vrchní strážmistr František Řezníček.  Foto: Archiv Jakuba Valenty]]

Sám za sebe si myslím, že zprávy v chlívečku „Krimi“, které píšu tak, jak je píšu, jsou psány stylem výše zmiňovaných humoresek. Všichni je milujeme, všichni se u nich bavíme a smějeme. Dokonce i sami strážníci, protože dobře vědí, že od dob První republiky se až tak moc nezměnilo. Zkusme proto brát život více s nadhledem a ne tolik vážně. Strážníci to umí, jak svědčí časté zmínky o pouhé domluvě tam, kde by přísný diskutér dávno sázel pokuty.