Co je pragmatický návrh a co už populismus? Toť vždy otázka. Zvláště, když nějaký návrh předkládá zastupitel Roman Málek (Koalice pro Chrudim), který nás jimi zásobuje asi tak často jako pan doktor Chocholoušek v slavné české komedii Jáchyme, hoď ho do stroje! Člověk pak musí chtě nechtě zkoumat, kam až sahá realita a kde už se ona realita mění v bludy přebalené líbivou pentličkou příslibu, že se tak bude dít ve prospěch nás, občanů města. Stejně jako v případě jeho tiskové zprávy, že navrhne svým kolegům v zastupitelstvu osvobodit všechny chrudimské děti do věku tří let od placení poplatků za svoz a likvidaci komunálního odpadu, a to po vzoru sousedních Pardubic.

Na první pohled se to zdá jako bezva nápad. Jenže, než se jím opijeme, je třeba zdravým selským rozumem střízlivě počítat a posuzovat, co je pro město - tedy nás všechny, prospěšné, a jaké jsou reálné možnosti městské kasy ve srovnání s nepoměrně bohatšími stotisícovými Pardubicemi, s nimiž se Chrudim, co do rozpočtu, nemůže ani zdaleka rovnat. Z toho vychází jediné - hospodařit pokud možno s vyrovnaným rozpočtem a nerozhazovat, jako to dělají na celostátní úrovni některé strany a politici, aby si tím koupili hlasy voličů. Už teď totiž město doplácí na každého producenta odpadu zhruba pětikorunou, tak proč ztrátu dál prohlubovat? Je snad v silách Romana Málka ji nějak vykompenzovat? Má na to nějaký recept? To už jsem se z jeho tiskovky bohužel nedočetl.

A právě přesně takové návrhy zavánějí populismem na sto honů. Alespoň pro mě, pokud neznám od konkrétního politika konkrétní odpověď na to, kde chce na svoji vábničku na voliče brát peníze. Nevěřím totiž, že by je uměl sehnat jinde než ze společného rozpočtu, do kterého přispíváme všichni bez rozdílu a z něhož se tak snadno rozdává. Kdyby ale uměl město pozvednout tak, aby lépe prosperovalo a mohlo si tudíž dovolit přispívat finančními úlevami sociálně slabším občanům (např. klientům domovů důchodců nebo s pečovatelskou službou, k nimž by se mohli přidat i zdravotně postižení), pak ho stoprocentně podpořím, protože půjde o uvážlivý přístup dobrého a spravedlivého hospodáře. Kdo ale slibuje drobky z koláče, aniž by na něj zadělal, je prostě jen populista. Lepší příměr mě pro tento případ nenapadá, tak promiňte, chrudimská batolata...

Žoviálnost, srdečnost a lidovost. Těmito slovy by se asi dal charakterizovat výstup náměstkyně hejtmana Jany Pernicové (ČSSD) na úterní tiskové konferenci, kterým završila prý veleúspěšný projekt zvaný Technohrátky. Přestože jsem spíše zaměřen humanitně, dokážu pochopit lásku druhých lidí k technickým oborům. Ostatně, můj děda byl diplomovaný technik, takže něco málo jsem po něm zdědil i já. Běžnou údržbu na autě například zvládám s pověstným prstem v nose. Olej, destičky, a dokonce i prorezlý výfuk si měním sám a asistenci druhých k tomu nepotřebuji.

Paní Pernicová se rozplývala, jak za našich devět set tisíc korun z krajské kasy - nic jiného totiž tyto peníze nejsou - společně s lobbistickou Hospodářskou komorou, jejíž existenci, stejně jako existenci dalších komor považuji za přežitek a relikt komunismu, s úřady práce a dalšími subjekty, zviditelnili technické obory, respektive odborné školy. Tyto studijní a učební obory se totiž v posledních letech totiž netěší přílišné přízni rodičů a žáků základních škol. Proč tomu tak je? Možná proto, že tady nelze obalamutit pružný školní řád tím, že místo kulatého ložiska vyrobím placičku. Za studenty a učni je tak vidět konkrétní výsledek jejich snažení. A možná i proto, že matematika, kterou musí mít technici v malíku, se na základních školách vyučuje způsobem, z něhož většině z nás naskakuje husí kůže. A to i přesto, že později na vysoké škole absolvovali příbuzný obor „Logika“ na valde bene.

Je to zvláštní. Opravdu dobří absolventi technických škol totiž najdou na trhu práce své místo snáze, než nejrůznější sociologové, absolventi filosofických fakult a dalších oborů. Nebudu zabíhat do podrobností, přestože si samozřejmě myslím své o požadavku, aby 70 procent populace mělo vysokoškolské vzdělání. Ten potenciál zkrátka ve společnosti není a zákonitě musí vést ke snižování nároků na studenty. Co na tom, když úředník u statistiky spokojeně přede.

Jak zatraktivnit technické obory? Těžká otázka. Lidé vzdělaní v technických oborech často představují určité tipy „nerdů“. Nerd je moderní výraz pro osobu, která je tak zaujatá vlastním oborem, že většina ostatního - včetně běžných sociálních vazeb, jí naprosto uniká. Od nich tedy nějaké vnější výstupy čekat nelze. Ačkoli i takové zázraky se dějí.

Náměstkyně hejtmana však není tou žoviální tetou, která si ráda zařádí s akuvrtačkou, jak se nás, novináře, snažili přesvědčit manažeři - pojídači našich daní v projektu Technohrátky. Je to dáma, která se snažila před učni a studenty zatajit slučování škol, k němuž má co nevidět dojít. Třemošnické učiliště zanikne. Tedy, pardón, spojí se s chrudimskou průmyslovkou, jejíž ředitel může jen pokrčit rameny. Když kraj, jeho zřizovatel, zavelí, co mu ostatně zbývá, že? Co na tom, že učňák navštěvují převážně kluci a holky, kteří nemají peněz na rozhazování, takže jen těžko budou dojíždět do 30 kilometrů vzdálené Chrudimě? To krajskou úřednici zkrátka nezajímá. Je třeba zefektivnit výuku a ušetřit peníze. Ptáš se, milý čtenáři, na co kraj asi šetří. Možná na další manažery nějakého úžasného projektu.

Také už jste si všimli, že když se něco napíše o spolku MaChr - za Chrudim malebnou nebo o bývalém "leťáku", je hned oheň na střeše? Docela by mě zajímalo, kolik má tohle sdružení vlastně členů a za kolik občanů města vůbec hovoří, když chce realizovat poměrně nákladný projekt v areálu letního kina. Zpravidla za něj totiž vystupuje navenek jen Richard Herbst, který střídá návrhy na využití této lokality asi tak často jako svoje ponožky, což občas nutí některé lidi z vedení radnice složit hlavu do dlaní a jen nevěřícně s ní zakroutit. Naposledy třeba v případě, kdy požadoval odkrytí základů městských hradeb ve prospěch parkovacích stání v Lázeňské ulici, a to jen proto, aby nezanikl "jeho milovaný leťák" v současné podobě.

Co na tom, že to bude stát fůru peněz, co na tom, že je statika městského opevnění chatrná a co chvíli může při takovém zásahu spadnout. Takových příkladů známe z poslední doby v Chrudimi hned několik - stačí si třeba vzpomenout na pana zubaře, který si v Lázeňské ulici hloubil u svého domu jámu pro bazén, až mu hradby málem spadly na hlavu. A na hlavu je podle mě postavený i celý tento plán, který chce nahnat motoristy doslova do jámy lvové a poslat jejich auta na šrotiště, protože se to může klidně stát.

Tak, a to jsem si naběhl. Při těchto slovech se rázem proměním v kacíře, který se bude smažit pod palbou slov těch, kteří sice ve jménu MaChru často a rádi plamenně hovoří, ale jakmile se na ně ukáže prstem, okamžitě obrátí, že k MaChrům vlastně nepatří. Několik takových lidí osobně znám. Proto se ptám, kolik jich vlastně je, protože se to z anonymní diskuze pod články vyčíst nedá, i když to někdy vypadá, že jsou "machrů" v Chrudimi celé zástupy. To když bez jakéhokoliv uzardění obracejí dialog podle toho, jak se jim to právě hodí do krámu a útočí na pisatele jak roj sršňů. A to jen proto, že chtějí prosadit tu svoji verzi - jedinou a správnou, až se chce člověku někdy napsat, že demagogickou.

K těmto řádkům mne inspiroval v diskuzi jakýsi anonym "bubos", který s prominutím plete páté přes deváté, když se ve svém apelu trefuje do architektů Janatky a Théra, kteří kulantně vyjádřili, že je Herbstův návrh hloupost, a také do podnikatele Kušty, který měl podle verze "bubose" slibovat údajně parkování za Muzeem nájemníkům domu v Poděbradově ulici a teď jim snad kvůli tomu má vracet peníze. Chápu, že je před Vánocemi, tedy čas pohádek, ale je třeba znovu připomenout, komu bude parkování za Muzeem doopravdy určeno - občanům, kteří navštíví zdejší kulturní akce, anebo motoristům, kteří zde budou chtět přes den zaparkovat. Nic víc, nic méně. Tedy žádné rezidenční parkování pro soukromý subjekt. Vše navíc je už jen čirá fantazie, spekulace, neřku-li pomluvy. A těch se sešla v případě bývalého "leťáku" celá přehršel stejně jako návrhů na využití areálu, který ve skutečnosti navštěvuje jen hrstka nadšenců. A právě tento nepoměr může způsobovat onen oheň na střeše, jehož hašení pokaždé odvádí pozornost od skutečných potřeb a záměrů našeho města.

Poslanec Parlamentu České republiky, primář dětského oddělení chrudimské nemocnice, šéf Lékařské pohotovostní služby v Chrudimi a zastupitel města. Doufám, že jsem na nic v tom dlouhém výčtu funkcí nezapomněl, třeba na důvěrníka domovní samosprávy nebo na člena nějaké městské komise, což se může v případě Davida Kasala klidně stát. Taková sbírka funkcí se totiž v současnosti jen tak nevidí. Naposledy to bývalo zvykem někdy před rokem 1989, kdy tehdejší zasloužilí soudruzi plnili plán na 250 procent a takřka nikdo jejich "zásluhy" nebral vážně.

Člověk se tedy musí zákonitě ptát, kdy ten Kasal vlastně odpočívá? Vždyť ho z toho všeho musí minimálně bolet hlava!? Co naplat, že má na všechny tyto funkce, jak říká, "svoje lidi", kteří mu pomáhají, když se ani jedné z uvedených činností nemůže věnovat na sto procent. A přitom to každá z nich opravdu vyžaduje. Už moje babička říkávala: "Dělej jednu věc a pořádně," a život mi pak několikrát názorně ukázal, že měla naprostou pravdu. Na každém se totiž souběh několika funkcí zákonitě podepíše - ať už zdravotně, nebo neúplnou rodinou, či nepřesvědčivými pracovními výsledky. Minimálně v jednom z těchto bodů se už David Kasal s problémy potýká a k tomu si ještě naložil na svá bedra poslaneckou funkci. Inu, kdo chce kam, pomozme mu tam - v tomto případě to byly hlasy voličů - většinou maminek dětí anebo lidí, kteří toužili po změně v politických poměrech, které slibuje Andrej Babiš.

Jako občana této země a našeho města mě však zajímá, jak dlouho je David Kasal schopen tuhle plně naloženou káru za sebou táhnout. Zajímá mě to proto, že tahle země potřebuje kvalitní legislativu a dobré hospodáře, chrudimská nemocnice primáře plně soustředěného na svou práci, o lékařské pohotovosti ani nemluvě, a město Chrudim zastupitele připraveného kvalifikovaně rozhodovat o chodu našeho města na základě objektivních informací, s nimiž se nebude seznamovat až v průběhu zasedání zastupitelstva, jak bývá v Chrudimi někdy zvykem především u často přetížených lékařů. "Odhlasují tím pádem cokoliv," poukazuje v diskuzi jeden z našich čtenářů a bohužel má pravdu. Důkazem jsou chrudimská zastupitelstva, která jsou občas plná emocí anebo významných pohledů na hodinky, když schůze trvá déle, než věcných argumentů, z čehož pak pramení chyby.

A tím jsme se dostali zase zpátky na začátek - že komunismus ani sbírka funkcí nemohou v praxi nikdy fungovat. (Zesnulý hudebník Frank Zappa mi jistě odpustí, že jsem si vypůjčil jeho citát o komunistech, který jsem krapet rozšířil.) A jelikož je David Kasal po lékařské stránce v Chrudimi vcelku váženou osobou, měl by, pokud chce dál pošilhávat i po politice, zvažovat, kam až sahá všeobecná vážnost, a kde začíná bezbřehé hledání sebe sama - zda ve zdravotnictví, nebo v politice, či ve zdravotnictví ve spojitosti s komunální politikou, anebo na všech frontách najednou. Pokud nakonec padne jeho volba na poslední ze všech vyjmenovaných možností, dříve či později dojde zákonitě k poznání, že dělá práci na půl plynu, není upřímný k sobě ani k voličům a že se dostavují těžkosti, o nichž jsem výše hovořil.

A jestliže bude tuto neupřímnost k sobě i k ostatním neúměrně dlouho prodlužovat, potom mu hrozí, že se jeho všeobecná vážnost začne pozvolna scvrkávat do nezáviděníhodné role neoblíbeného politika, z kterého si veřejnost udělá s první vážnější chybou fackovacího panáka. A čím více odpovědných funkcí bude mít na hrbu, tím větší je pravděpodobnost, že se nějaké pochybení dostaví - ať už v Poslanecké sněmovně, na dětském oddělení, na pohotovosti nebo v orgánech města. Jestliže se tak stane v politické rovině, možná mu to projde, protože má veřejnost o poslancích zpravidla nevalné mínění, ale jako lékař by v Chrudimi nejspíš skončil. A to by byla v jeho případě daleko větší škoda, než kdyby skončil David Kasal politik.

Regulační plán města Chrudim je závazný pro celou městskou památkovou zónu. Jeho úkolem je korigovat jakékoliv zásahy do architektonicky a urbanisticky nejcennějších částí města, aby nedošlo k jejich znehodnocení a zachovaly se pro další generace. Nyní má projít regulační plán, který je závazný jak pro radnici, stavební úřad, tak i soukromníky, jakousi novelizací z popudu městské rady, která prý dokonce uvažovala o jeho úplném zrušení. Naštěstí ale zasáhli odborníci a tuhle nerozvážnost radním rozmluvili. Stačí totiž už jen to, že se regulační plán v praxi příliš nedodržuje.

Příkladem je hotel Bohemia, který je svou architekturou v České republice ojedinělý. Jde u nás o jedinou stavbu svého druhu, která vyrostla v Chrudimi na konci 60. let minulého století díky nesplacenému dluhu Rumunů jako splátka vůči tehdejšímu státnímu podniku Transporta Chrudim. Přímořský hotel, kterých v ČR opravdu moc nenajdete :-), nesl nejprve jméno Romania, než jej později v 90. letech přejmenoval na současnou Bohemii kontroverzní podnikatel Zdeněk Šaroun. Za tu dobu se hotel stal jedním z poznávacích znamení města a dostal se dokonce i na pohlednice. Ba co víc, vyhlédl si ho i televizní štáb České televize pro svůj seriál Šumná města a scénárista tohoto pořadu a architekt David Vávra pěl na tento areál jen samé ódy. Jak by ne, kompoziční řešení hotelu umožňovalo mimo jiné lidem komplexem volný průchod, ale s tím už je teď konec. Firma, která hotel vlastní, jej prostě přestavěla podle svých představ bez ohledu na již zmíněný regulační plán a tím v celé zemi ojedinělý architektonický objekt nenávratně narušila.

Je proto zřejmé, že k tomu musel dát "někdo" svolení a opatřit celou stavbu razítkem. A to přesto, že hotel Bohemia je stále ještě součástí městské památkové zóny, která je chráněna již zmíněným regulačním plánem. Jestliže tedy radní nyní přicházejí s návrhem na vyčlenění tohoto území z městské památkové zóny a ústy místostarosty Čechlovského rozhlašují, že vlastně regulační plán není v historickém městě potřeba, vychází z tohoto postřehu jediné - situaci zlehčovat a zamést za sebou alespoň dodatečně stopy. Víc už totiž v tomto případě nelze, snad jen se zeptat vedení chrudimské radnice - k čemu nám jsou městské vyhlášky a regulační plán, když se obcházejí?

Athény východních Čech, to zní hrdě. Pod tímto pojmem si lze představit zejména vzdělanost a kulturnost našeho města s nebývale bohatou historií. A jelikož navštěvuji v posledních letech kulturní akce spíše za hranicemi Chrudimě, chtěl jsem si vše o víkendu vynahradit. A tak jsme si tedy "přebukovali" s manželkou zamluvené lístky z jednoho pardubických multiplexů do Městského kina v Chrudimi a vyrazili na zdejší kasovní trhák Příběh kmotra, který ztvárňuje uměleckým způsobem život jednoho z největších českých mafiánů Františka Mrázka a prorůstání korupce do nejvyšších pater české politiky po roce 1989.

Zprvu to vypadalo, že se do kina ani nedostaneme, protože bylo v pátek večer beznadějně vyprodáno. Naštěstí ale pořadatelská Chrudimská beseda bleskurychle zareagovala a promítalo se ještě jednou od 21 hodin. I napodruhé bylo takřka plno, což koresponduje se zájmem lidí o tohle téma, čehož důkazem byla i přítomnost nejmenované chrudimské státní zástupkyně v promítacím sále. Atmosféra kina byla příjemná stejně jako personál. To bylo první pozitivní zjištění stejně jako, že bylo uvnitř teplo a šatna zdarma. Snad jen nabídka bufetu by mohla být pestřejší, ale spokojujeme se nakonec s bílým vínem a kávou, k níž se tatranka v kulturním zařízení přeci jen moc nehodí. Také popelníky pro kuřáky před kinem chyběly. Ale budiž, napoprvé bychom toho chtěli asi příliš.

Důležité bylo, že si můžeme vzít občerstvení s sebou do promítacího sálu a usadit se v pohodlné měkké sedačce se stolkem a že nás dovnitř vpouští milá biletářka. Jen co jsme dosedli, začali promítat Chrudimský filmový týdeník, který je spojován s mnoha očekáváními. A musím uznat, že si jeho scénárista a režisér v jedné osobě nevedl nijak zle. Sice se hned na začátku stříhala na promítacím plátně páska v tzv. Jehličkách vedle parku Střelnice a vzápětí k nám promlouval pan starosta, ale to bylo ze strany komunálních politiků naštěstí všechno a ke slovu se dostali i jiní na slovo vzatí odborníci. Když poté následovaly i vtipně zrychlené prostřihy z usazování vánočního stromu na Resselově náměstí, nešlo než vcelku vyváženému týdeníku zatleskat. Potom už plátno patřilo jen vekslákům, mafiánům a zkorumpovaným politikům, kteří mimo jiné "pomáhali" položit základy současného českého státu a kteří nám ještě v současnosti stále otravují život tím, že parazitují na státním rozpočtu.

Příběh kmotra je samozřejmě na delší debatu, ale svůj účel film splnil a chrudimský divák má teď o čem přemýšlet, protože volby byly nedávno... V sobotu jsem si dal pauzu, ale už v neděli jsem žil adventem a těšil se na podvečerní rozsvícení vánočního stromu na Resselově náměstí. Už cestou tam jsem si připadal, jako když mířím na koncert nějaké rockové hvězdy. Za prvné - v blízkosti centra nebylo takřka kde zaparkovat, a za druhé - davy valící se ulicemi na náměstí nešlo přehlédnout. Svým dílem tomu nahrálo i poměrně vlídné počasí a tak bylo v centru zaplněno do posledního místečka. Hned po příchodu nás navnadilo velké pódium s promítacím plátnem za zády, což samo o sobě slibovalo velký kulturní zážitek a nevšední podívanou. Také rozmístění prodejních stánků bylo tentokrát koncipováno pro větší dav lidí než loni, takže nevznikala "jatka", která dříve svírala diváky mezi stánky na poměrně malém prostoru před pódiem.

Letos tak mohlo být všechno jen lepší, bohužel ale nebylo... Mnohé už dopředu signalizovala chudá zvuková aparatura, která, jak se později ukázalo, po celý večer jen šeptala, než aby zřetelně ozvučila celý prostor náměstí a diváci tak mohli slyšet, co k nim starosta Řezníček vlastně promlouvá. Než se ale ujal slova, probíhala na pódiu ještě pár desítek minut předtím generálka vystoupení dětí z chrudimské mateřinky Svatopluka Čecha, což se snažila jedna z učitelek či vychovatelek, chcete-li, omlouvat dost nešťastným způsobem - jakousi stadionovou halekačkou ve stylu: "Chrudim, jste tady? Neslyším vás," kterou jsme zvyklí vídat právě při koncertech rockových hvězd než před slavnostním adventním večerem, a která přítomné moc nebrala, protože přišli přeci jen trochu jinak naladěni.

Už tento rozpačitý začátek poznamenal i následující program, který postupně vyšuměl v pozvolný rozchod všech návštěvníků do okolních kaváren, restaurací anebo rovnou do jejich domovů, protože bylo slyšet jen každé druhé slovo a v jednom ze tří prodejních stánků s horkým alkoholem došel dokonce hned po 17. hodině svařák. Při samotném rozsvěcení vánočního stromu se pak zcela vytratil kýžený moment překvapení a následné vystoupení mateřinky vyznělo jako úzký debatní kroužek pro pár zasvěcených. A to bylo po programové stránce naprosto všechno, což je nepředstavitelná škoda už vzhledem k tomu, že se málokdy podaří dostat tolik lidí na jediné kulturní vystoupení ve městě.

Co dodat - scházela kvalitnější aparatura a především lepší dramaturgie večera, která by se neměla omezovat pouze na jediné zpívané pásmo dětí a proslov starosty, ale měla by nabídnout vícero překvapení, kterými by rozsvěcení vánočního stromu vygradovalo. Takhle si budeme tento slavnostní adventní večer pamatovat pouze jako večer promarněných šancí, z kterého zbyla pachuť okoukaného stereotypu zabaleného do jedné nesrozumitelné zvukové koule. Je to třikrát škoda už kvůli dospělým divákům, jejich dětem i účinkujícím. Nebylo jim nabídnuto nic, co by je přimělo zůstat. A když se pak po půlhodině ozval ohňostroj z nedalekého Starého Máteřova, který ohlašoval po předchozím bohatém programu jejich rozsvícený vánoční strom, musely hrdé Athény východních Čech jen tiše závidět. Tolik tedy moje krátká víkendová zkušenost ze dvou akcí, na kterých bylo sice "narváno", ale každá skončila s jiným výsledkem.

Radnice se rozhodla prodat svoji další městskou nemovitost (byt v Pardubické ulici) a vzhledem k tomu, že se nachází ve velmi žalostném stavu, nezbývá, než takový záměr kvitovat. Dokonce lze pochválit i to, že město nepřichází s nijak přehnanou prodejní cenou jako v případě Charvátovy vily v Hniličkově ulici, za kterou chtělo kdysi přehnaně moc a potom marně několik let vyhlíželo kupce. Zkrátka, dát v centru města 280 tisíc za byt, který jeden z jeho dřívějších nájemníků podpálil, je asi tak akorát na to, aby kupci zbyly další peníze na jeho rekonstrukci a dalo se v něm poté bydlet.

Proč to připomínám? Ze zcela prostého důvodu. Většina městských nemovitostí není totiž ve vůbec dobré kondici a patří svým technickým stavem k naprosto nejhorším v Chrudimi. Není divu, léta se do nich neinvestovalo, přestože mají atraktivní polohu a většina z nich přitom leží v samotném srdci města. Stačí se porozhlédnout v Široké ulici, na Žižkově náměstí nebo na Palackého třídě a hned vám bude jasné, které domy všichni dohromady vlastníme.

Proto musí přijít náprava, k níž vedou pouze dvě cesty - buď nemovitosti, které delší dobu chřadnou, prodat, anebo do nich s určitým záměrem investovat. Přirozeně nejvýhodnější je druhá varianta, která však vyžaduje naprosto jasný záměr vedení radnice, především ale manažerské schopnosti odpovědných lidí. Dosavadní prodeje městských nemovitostí lze proto chápat na úvod jako dobrý počin, protože nepatřily k těm, na kterých by se dalo něco smysluplného vystavět, ať je to již zmíněná Charvátova vila, kterou si teď někdo rekonstruuje k bydlení, rekreační chata ve Skutči, anebo zpustlý dům v Poděbradově ulici, který od města koupil slatiňanský podnikatel Martin Málek a chce ho přeměnit na dům potravin a zmrzliny.

Když k tomu ještě připočteme na začátku zmíněný byt, jde ve všech případech o úspěšné zářezy na pažbě prvního místostarosty Miroslava Tejkla (ČSSD), který dokázal město těchto neprodejných trvalek zbavit. Ale co s ostatními objekty, které jsou mnohem atraktivnější? V jejich případě už to bude nejspíš na hlubší úvahu, protože se nacházejí v samém centru a všechny dohromady by měly zapadat do nějaké koncepce. Rozhodně by ale neměly plnit funkci sociálních bytů, které do historického centra nepatří a domy postupně znehodnocují podobně jako předtím v Poděbradově nebo Pardubické ulici. V každém případě by měly mít tyto budovy úroveň odpovídající významu města a společně nám všem přinášet užitek. A ne jako doposud, kdy jsou spíše pro ostudu.

Chrudimský filmový týdeník, promítaný v Městském kině před každým filmem, je bezesporu vítaným zpestřením jinak všeobecně uvadající kinematografie, kterou nemilosrdně vytlačují pokročilé technologie. Dnes už má kino takřka každý doma v obýváku včetně všech efektů, které doba vyžaduje. Všechna kina tak v podstatě soupeří o diváky s pohodlností, kterou musí něčím trumfnout, aby se zvedli z gauče, přišli, popřípadě přijeli a za promítání zaplatili.

Velké multiplexy, které jsou mimochodem stále častěji nabízeny k pronajmutí, to dělají tak, že vás usadí do pohodlného křesla, nechají vás najíst, napít a ještě po vás uklidí. Navíc se spoléhají na to, že návštěvu kina spojíte s nákupy a další zábavou v nákupních centrech, kde multiplexy sídlí. Městské kino Chrudim něco takového nemá, přesto v minulosti nezahálelo a začalo o diváky také bojovat. Vyházelo nadbytečná místa k sezení ještě z dob reálného socialismu, pamatující povinná školní promítání filmů z tehdejší opovrhované sovětské produkce, a nasadilo oproti multiplexům daleko těžší kalibr, když namísto křesel nechalo nainstalovat rovnou celé sedací soupravy. Jestliže k tomu ještě připočteme možnost přinést si ke stolečku u sedaček víno v uzavíratelné lahvičce a daleko příznivější cenu vstupného, nemělo Městské kino v Chrudimi v podstatě žádnou chybu a jako jedno z mála v Pardubickém kraji evidovalo v minulém volebním období vzrůstající počet diváků.

Byla proto velká škoda, že na tento trend nová radniční koalice nenavázala a nechala motor dobře nastartovaného kina vychladnout. Nezohlednila obrovskou konkurenci v promítání filmů, které patří mezi ohrožený druh, a neinvestovala průběžně do digitální technologie, bez níž už dnes nelze takřka nic promítnout. Následné improvizované promítání v návštěvnické místnosti Muzea barokních soch, přejmenované narychlo vtipně na Biobaroko, už nemohlo tento průšvih odvrátit a v podstatě tak vyhnalo náročnější diváky zpět do pardubických multiplexů. Pro mnohé soukromé podniky v takovém postavení by to znamenalo automaticky konec. Ne však pro Městské kino Chrudim, které je financováno z městských prostředků jako nezbytná součást kulturní infrastruktury města. Ani to však neznamená, že by mělo být kino dlouhodobě ztrátové, přestože se bude ještě nějaký čas potýkat s handicapem svého uzavření, za které v součtu zaplatíme mnohem víc než za samotnou modernizaci.

Až nyní se tedy ukáže, kolik má Městské kino Chrudim věrných diváků, kolik z nich si ještě pamatuje na jeho služby, kterými vynikalo. To však samo o sobě stačit nebude. Ani nové technické vymoženosti kina. Proto jsem rád, že tak přemýšlí i vedoucí Chrudimské besedy Jiří Kadeřávek, který přišel s nápadem na znovuoživení filmových týdeníků, nikoli však budovatelských, ale se zprávami z našeho města. Pokud budou aktuální, natočené vtipně a s nadhledem, a nepromění se v nekonečně nudnou podívanou na stříhání pásek a oslavné memoáry komunálních politiků, pak má šanci na znovuoživení i samotné kino. A pokud k tomu ještě žánrově zpestří biograf svůj program například o besedy se zajímavými hosty, přímé přenosy a další atraktivní podívanou, pak může plnit roli malého multikulturního centra, jak nám v současnosti ukazují na svém příkladu provozovatelé kina v Heřmanově Městci. Jen pozor na to, aby se už podobná chyba, jakým bylo přechodné uzavření chrudimského biografu, neopakovala, jinak se nedoplatíme a Jiří Kadeřávek nebude stačit přicházet s nápady, kterými by příště takový finanční průšvih vyžehlil.

Všichni, kdo máme řidičský průkaz, jsme se někdy dostali do situace, která nám zrychlila tep a zpomalila dech. Jen tak tak jsme brzdili na mokré vozovce plné listí, těsně „zašlápli“ brzdu před příkopem plným sněhu, nebo se snažili zkrotit jankovatý opel na namrzlé silnici u Hodonína. Pokud se nám podařilo udržet štít prozatím čistý a nikomu neublížit, můžeme si gratulovat. Nebo poděkovat svému strážnému andělu, když nad námi držel svou ruku.

Člověk ani neví, jak se to stane. Najednou je tu krizovka, a nám nezbývá, než se v mikrosekundách modlit, aby na chodníku nikdo nešel a krajnice byla prázdná. Zkušenější, starší šofér určitě lépe zvládne případný smyk, než ten, kdo má řidičák teprve krátce. Taky se mi to stalo. Jednou jsem vezl kamarády z praxe a na mokré silnici u Vestce dostal smyk, když auto jedoucí přede mnou náhle zabrzdilo. S protijedoucí škodovkou jsme o sebe jen škrtli zrcátky, ale věřte, že pro devatenáctiletého kluka je to zkušenost na celý život. Od té doby si dávám pořádný pozor, když je mokro.

V sobotu zrušil jeden z mladých řidičů sloupek na plakáty před Muzeem barokních soch. Ne, nebudu se přidávat k všeobecnému rozhořčení, které kluka pranýřuje, nadává mu, přeje postih, který mu hrozí. Starosta Petr Řezníček dnes na tiskovce říkal, že škoda způsobená mladým závodníkem, je odhadována zhruba na sto tisíc korun. Obdobně drahá bude asi i oprava zrušeného auta. Takže tu máme dvě stě tisíc, řidičák v nenávratnu a ostudu, kterou si s sebou ponese celý život. A já ho chápu. Chápu fotbalistu, který oslavuje s kamarády a protože je mu osmnáct, těžko dokáže odhadnout, co udělá alkohol za volantem. Kdo z nás to někdy nepřehnal s pitím a potom se divil, jak se ocitla jeho hlava v záchodové míse? Hoďte kamenem, prosím.

Věřte, že dneska už to sobotní šofér moc dobře ví a nikdy na to nezapomene. Moudří se poučí ze zkušeností druhých, my ostatní si holt všechno musíme prožít sami, abychom pochopili, proč pití a řízení auta nejde dohromady. Klukovi pak přeji dobrou brigádu, protože peníze bude potřebovat. 

Tak to byla mela! Dovolit si napsat postřeh o tom, že by se město mělo už konečně jasně a zřetelně vyjádřit k tomu, co zamýšlí s bývalým letním kinem, bylo, jako kdybych zašťoural ve vosím hnízdě. Tolik žihadel jsem snad ještě nikdy v diskuzi pod článkem neschytal. Naštěstí se tu našly i hlasy, které se mě zastaly, protože stejně jako já pochopily, že nelze k tomuto problému dál mlčet, neboť se pomalu ale jistě mění z odborného na politické téma, což nikdy nevěstí nic dobrého. Zdrcující bylo však zjištění, kolik nenávisti mezi mými spoluobčany koluje, kolik horkých hlav šíří po internetu i na veřejnosti pomluvy, polopravdy, lži a fámy, a to buď z neznalosti anebo v horším případě s jistým záměrem ublížit. Z toho je mi opravdu špatně po těle i na duši už proto, že držíme v rodině smutek a přestože to někteří věděli, trefovali se do mě po mailu až do nedělního večera, což chvílemi hraničilo až s fanatismem.

Přitom všichni bojujeme za společnou věc! Ano, není to žádné překvapení, jedna i druhá strana (město a sdružení MaChr - za Chrudim malebnou) chce bývalý "leťák" proměnit v multifunkční zařízení, jenže každá strana to prezentuje po svém. Město pokračuje v tomto záměru administrativním tempem, které je momentálně limitováno nedostatkem peněz, avšak nijak se k záležitosti nevyjadřuje. Na druhé straně spolek MaChr, reprezentovaný zejména Richardem Herbstem, který se souhlasem města v areálu dočasně hospodaří, a který obíhá město s peticí, jež vytváří dojem, že chce město "leťák" nadobro zbourat a přeměnit ho v parkoviště. Ale tak to vůbec není, vážení čtenáři! Proto mě zlobí, že město mlčí, což pokaždé zavdává příčinu ke vzniku nejrůznějších fám, které podněcují mezi lidmi zbytečné vášně. Ještě více mě rozzlobilo, že byly k petici zneužity děti a chrudimský Mama klub, což překročilo jistou míru vkusu, proto si stojím za příměrem, že v Africe dávají dětem do rukou samopaly a u nás tužky, aby bojovaly za věc dospělých. Přeci jen jsme rozdílné kultury, ale efekt to má stejný.

[[img:chrn_fullwidth:5433:Projekt přeměny letního kina na multifunkční zařízení budí emoce.  Foto: archiv Chrudimských novin]]

Pojďme tedy společně hledat příčiny toho, co nás rozděluje v názoru. Město už v minulém volebním období přijalo koncepci přeměny uzavřeného letního kina na multifunkční zařízení. Důvodem k tomu byla velmi nízká divácká návštěvnost (pozn. průměr na jedno představení byl 40 diváků, míst k sezení je v areálu tisíc - čerpáno z podkladů Chrudimské besedy, která kino provozovala) a areál se stával stále více ztrátovým. Pochopitelně tak scházely peníze na jeho další údržbu, natož na modernizaci, kterou kino, pokud chce držet krok s filmovými novinkami, nutně vyžaduje. Také stáří areálu je na pováženou. Vznikl v 50. letech minulého století a zakryl za Muzeem původní plac, který sloužil v zimě jako kluziště, na něž mimo jiné rád vzpomíná herec Petr Nárožný, který v Chrudimi vyrůstal. Letní kino poté prožívalo za bolševika nebývalý boom, protože představovalo jedno z mála spojení se západní kulturou a civilizovaným světem. Mnozí stejně jako já si jistě vzpomínáte na dlouhaténské fronty na vstupenky, které se vinuly od pokladny až k Široké ulici. Jenže, kde ty doby jsou... Snad jen v našich srdcích. Filmové festivaly pracujících vzaly s pádem železné opony za své a vše dokonola moderní technika, která postupně přenesla kina do našich obýváků. Za všechny to mimo jiné vcelku trefně shrnul Lukáš Herbst, syn Richarda Herbsta. "Co se týče kina, tak si osobně myslím, že je to přežitek, protože většina lidí kouká doma na tv nebo jedou do multikina. Je to sice krásnej sen tu prostoru zachovat, nicméně z mého pohledu je to nereálné, doba se prostě mění a s tím nikdo nic neuděláme." K tomu není víc už co dodat.

[[img:chrn_fullwidth:5431:Dispoziční řešení multifunkčního areálu podle radničního návrhu.  Foto: archiv Chrudimských novin]]

Myslím, že až potud se naše názory nerozešly. Zkusme tedy pokračovat. Stáří kina, jeho nízká návštěvnost a prodělečnost nebyly jedinými kritérii, které přiměly předchozí radniční reprezentaci přemýšlet, jak areál účelněji využít. Bralo se přitom také v úvahu, že sousední Muzeum, především jeho Velký sál, nutně potřebuje parkovací kapacity. Kdo z vás někdy navštívil v Muzeu ples, ví, o čem tu mluvím, jak je mnohdy nepříjemné v mrazu a zimě po uklouzané silnici "stepovat" v lakýrkách nebo střevících od vzdáleného místa, kde jste byli nuceni zaparkovat, k Muzeu. Někdy se to neobešlo ani bez pádu na zem. A právě tuhle nepříjemnost bylo možné vyřešit velice elegantně v zázemí Muzea, kde se přímo nabízí plocha k parkování těsně u schodiště. No, řekněte, nelíbilo by se vám zaparkovat blízko u Muzea a pak jen vystoupat po schodech přímo do sálu? Mně určitě, i když za to budu muset něco zaplatit. Odtud tedy mimo jiné pojem rezidenční parkování, tj. placené - vyhrazené k určitému účelu. Navíc by parkoviště mohlo Muzeu umožnit pořádat ve Velkém sále konference a konečně tak nastartovat v Chrudimi výdělečnou kongresovou turistiku, která bude přínosem nejen pro městskou pokladnu, ale i pro živnostníky podnikající v centru města. Právě pro ty živnostníky, pro které se toho v Chrudimi moc nedělá. 

[[img:chrn_fullwidth:5430:A takto si představuje prostor "leťáku" aktivista Richard Herbst.  Foto: archiv Chrudimských novin]]

Ještě než bylo letní kino za Muzeem postaveno, fungovala zde plocha pro sport a odpočinek. I tenhle námět se podařilo do projektu zakomponovat. Pamatuje se v něm na hrací prvky, zelenou plochu a cestu určenou k procházce podél celého území a řeky Chrudimky. A když už mluvím o aktivním odpočinku, tak ten se dá vhodně skloubit s tím, co tu vzniklo po roce 1950 - tedy kino, a dalšími kulturními a společenskými aktivitami, pro které se tohle území přímo nabízí - trhy, koncerty, festivaly, nebo divadla s kapacitou pro zhruba 300 diváků. Takové akce se zde dají díky zázemí Muzea velice rychle obsloužit místy k sezení, pódiem, stoly, stany či mobilním plátnem k promítání filmů. Prostě pamatovalo se takřka na všechno a na základě těchto úvah a požadavků byla zpracována ona studie, která byla později podrobena některými aktivisty nebývalé kritice, k níž později strhli i některé další spoluobčany. Jak jste jistě poznali, nacházíme se u zrodu občanského sdružení MaChr - za Chrudim malebou, které přišlo s kategorickým požadavkem na zachování celého areálu v původní podobě z 50. let, a začaly se používat první argumenty, proč tomu tak má být. 

[[img:chrn_fullwidth:5436:Projekt schválený městským zastupitelstvem.  Foto: archiv Chrudimských novin]]

Kdybych měl popisovat celou další anabázi, byli bychom tu až do Vánoc, proto se pokusím děj zkrátit, ale nevynechat to podstatné. Podoba výše uvedeného projektu byla mezitím schválena k realizaci městským zastupitelstvem, avšak spolek MaChr ve svém úsilí neustával. Městem se začaly šířit fámy, že bude kino zbouráno a nahrazeno parkovištěm pro místního developera Milana Kuštu a bytový objekt, který postavil v Poděbradově ulici, že zvuk večerního promítání v "leťáku" ruší radního Luboše Jelínka, který žije s rodinou nad hradbami, a proto je prý pro zrušení kina, že tu snad časem vyroste i Kuštův hotel, a spousta dalších nesmyslů a nepodložených tvrzení. Každopádně se z nich dá vysledovat zatahování osobních vazeb mezi jednotlivými aktéry do záměru, který je určen nám všem a jehož prostřednictvím si někdo s někým vyřizuje osobní účty. Proto najednou taková spousta nenávisti, která začala posléze rozdělovat či alespoň znejisťovat chrudimskou veřejnost. Nebylo divu, že se ve městě začala vzápětí jako lavina nést fáma, že je vše dílem místních kmotrů a dřívější radniční koalice. Bylo krátce před volbami a tohle byla jedna z příčin toho, že se někteří kritici záměru multifunkčního areálu za Muzeem dostali na radnici nebo alespoň do některých komisí města. Ale ani potom nebylo vše tak černo-bílé a MaChr musel ze svých nároků postupně slevovat, přestože dostal areál k dočasnému užívání. Některým novým lidem na radnici začalo totiž docházet, že jsou návrhy spolku v řadě bodů nereálné a již schválený projekt byl znovu oživen - kvůli nedostatku peněz alespoň na etapy.

[[img:chrn_fullwidth:5435:Lávka přes řeku Chrudimku dovolí příchod i z Poděbradovy ulice.  Foto: archiv Chrudimských novin]]

A nejspíš tohle byl spouštěč k tomu, aby byla zorganizována petice - z mého pohledu další pokus o ovlivnění veřejného mínění, jehož prostřednictvím chtěl spolek zatlačit na vedení radnice, aby od záměru za Muzeem ustoupilo. Průběh petice jsme popisovali už mnohokrát, takže se k ní nemá cenu vracet, stejně tak jsme poskytli prostor k vyjádření Richardu Herbstovi a Ivanu Baborákovi, důležitější však je, že byl původní projekt zakomponován do návrhu nového územního plánu města. Ještě před jeho projednáním uspořádal Richard Herbst veřejnou schůzi, na které představil svůj další, v pořadí už třetí tzv. kompromisní návrh (v minulém příspěvku označený za malůvku), v němž přichází s požadavkem na multifunkční areál za Muzeem, který je rozdílný oproti vypracovanému a již schválenému projektu pouze v tom, že chce zachovat uprostřed areálu obří plátno pro tisícovku diváků, ačkoliv Richard Herbst souhlasí se snížením divácké kapacity na 300 lidí, a hned za plátnem namaloval ohniště pro "dvanáct měsíčků" (prosím, tyto uvozovky nejsou ironie, ale termín používaný Richardem Herbstem). Dá se tedy říct, že se oba návrhy takřka sešly až na uvedené plátno, které, pokud by zůstalo zachováno v této podobě, znemožňovalo by využívat celý prostor za Muzeem k pořádání kulturních a dalších akcí, protože by zkrátka překáželo a nebylo by pro 300 diváků tak velké zapotřebí.

Jsme tedy u konce celého příběhu, který budil a stále ještě budí tolik neadekvátních vášní a vzájemného osočování. Nebyl jsem toho ušetřen ani já, přestože chceme všichni totéž, aby to za Muzeem žilo, dál se tady promítalo, relaxovalo a přestalo se lidem lhát. MaChru patří můj obdiv za to, že se pokusil o resuscitaci přírodního areálu, který ve většině z nás vzbuzuje nostalgii po mládí a bezstarostných časech, které se ale, bohužel, stejně nevrátí. Pojďme si udělat tento areál ještě hezčí, živější a smyslupnější a přestaňme se na sebe dívat skrz prsty a dělat z tohoto zástupného problému politiku, které někdo "šikovný" zneužívá ve svůj prospěch. Nespokojme se se šmírou a lacinými řečmi. Buďme realističtí, přizpůsobme se požadavkům současné doby a možnostem městské kasy, a přinuťme naši radnici, aby jakékoliv fámy nepřecházela mlčením a neživila tím v lidech ještě větší nervozitu. Ze všeho nejvíce ale zůstaňme lidmi a občany města s královskými kořeny, které nám mnozí závidí.