Tak to byla mela! Dovolit si napsat postřeh o tom, že by se město mělo už konečně jasně a zřetelně vyjádřit k tomu, co zamýšlí s bývalým letním kinem, bylo, jako kdybych zašťoural ve vosím hnízdě. Tolik žihadel jsem snad ještě nikdy v diskuzi pod článkem neschytal. Naštěstí se tu našly i hlasy, které se mě zastaly, protože stejně jako já pochopily, že nelze k tomuto problému dál mlčet, neboť se pomalu ale jistě mění z odborného na politické téma, což nikdy nevěstí nic dobrého. Zdrcující bylo však zjištění, kolik nenávisti mezi mými spoluobčany koluje, kolik horkých hlav šíří po internetu i na veřejnosti pomluvy, polopravdy, lži a fámy, a to buď z neznalosti anebo v horším případě s jistým záměrem ublížit. Z toho je mi opravdu špatně po těle i na duši už proto, že držíme v rodině smutek a přestože to někteří věděli, trefovali se do mě po mailu až do nedělního večera, což chvílemi hraničilo až s fanatismem.

Přitom všichni bojujeme za společnou věc! Ano, není to žádné překvapení, jedna i druhá strana (město a sdružení MaChr - za Chrudim malebnou) chce bývalý "leťák" proměnit v multifunkční zařízení, jenže každá strana to prezentuje po svém. Město pokračuje v tomto záměru administrativním tempem, které je momentálně limitováno nedostatkem peněz, avšak nijak se k záležitosti nevyjadřuje. Na druhé straně spolek MaChr, reprezentovaný zejména Richardem Herbstem, který se souhlasem města v areálu dočasně hospodaří, a který obíhá město s peticí, jež vytváří dojem, že chce město "leťák" nadobro zbourat a přeměnit ho v parkoviště. Ale tak to vůbec není, vážení čtenáři! Proto mě zlobí, že město mlčí, což pokaždé zavdává příčinu ke vzniku nejrůznějších fám, které podněcují mezi lidmi zbytečné vášně. Ještě více mě rozzlobilo, že byly k petici zneužity děti a chrudimský Mama klub, což překročilo jistou míru vkusu, proto si stojím za příměrem, že v Africe dávají dětem do rukou samopaly a u nás tužky, aby bojovaly za věc dospělých. Přeci jen jsme rozdílné kultury, ale efekt to má stejný.

[[img:chrn_fullwidth:5433:Projekt přeměny letního kina na multifunkční zařízení budí emoce.  Foto: archiv Chrudimských novin]]

Pojďme tedy společně hledat příčiny toho, co nás rozděluje v názoru. Město už v minulém volebním období přijalo koncepci přeměny uzavřeného letního kina na multifunkční zařízení. Důvodem k tomu byla velmi nízká divácká návštěvnost (pozn. průměr na jedno představení byl 40 diváků, míst k sezení je v areálu tisíc - čerpáno z podkladů Chrudimské besedy, která kino provozovala) a areál se stával stále více ztrátovým. Pochopitelně tak scházely peníze na jeho další údržbu, natož na modernizaci, kterou kino, pokud chce držet krok s filmovými novinkami, nutně vyžaduje. Také stáří areálu je na pováženou. Vznikl v 50. letech minulého století a zakryl za Muzeem původní plac, který sloužil v zimě jako kluziště, na něž mimo jiné rád vzpomíná herec Petr Nárožný, který v Chrudimi vyrůstal. Letní kino poté prožívalo za bolševika nebývalý boom, protože představovalo jedno z mála spojení se západní kulturou a civilizovaným světem. Mnozí stejně jako já si jistě vzpomínáte na dlouhaténské fronty na vstupenky, které se vinuly od pokladny až k Široké ulici. Jenže, kde ty doby jsou... Snad jen v našich srdcích. Filmové festivaly pracujících vzaly s pádem železné opony za své a vše dokonola moderní technika, která postupně přenesla kina do našich obýváků. Za všechny to mimo jiné vcelku trefně shrnul Lukáš Herbst, syn Richarda Herbsta. "Co se týče kina, tak si osobně myslím, že je to přežitek, protože většina lidí kouká doma na tv nebo jedou do multikina. Je to sice krásnej sen tu prostoru zachovat, nicméně z mého pohledu je to nereálné, doba se prostě mění a s tím nikdo nic neuděláme." K tomu není víc už co dodat.

[[img:chrn_fullwidth:5431:Dispoziční řešení multifunkčního areálu podle radničního návrhu.  Foto: archiv Chrudimských novin]]

Myslím, že až potud se naše názory nerozešly. Zkusme tedy pokračovat. Stáří kina, jeho nízká návštěvnost a prodělečnost nebyly jedinými kritérii, které přiměly předchozí radniční reprezentaci přemýšlet, jak areál účelněji využít. Bralo se přitom také v úvahu, že sousední Muzeum, především jeho Velký sál, nutně potřebuje parkovací kapacity. Kdo z vás někdy navštívil v Muzeu ples, ví, o čem tu mluvím, jak je mnohdy nepříjemné v mrazu a zimě po uklouzané silnici "stepovat" v lakýrkách nebo střevících od vzdáleného místa, kde jste byli nuceni zaparkovat, k Muzeu. Někdy se to neobešlo ani bez pádu na zem. A právě tuhle nepříjemnost bylo možné vyřešit velice elegantně v zázemí Muzea, kde se přímo nabízí plocha k parkování těsně u schodiště. No, řekněte, nelíbilo by se vám zaparkovat blízko u Muzea a pak jen vystoupat po schodech přímo do sálu? Mně určitě, i když za to budu muset něco zaplatit. Odtud tedy mimo jiné pojem rezidenční parkování, tj. placené - vyhrazené k určitému účelu. Navíc by parkoviště mohlo Muzeu umožnit pořádat ve Velkém sále konference a konečně tak nastartovat v Chrudimi výdělečnou kongresovou turistiku, která bude přínosem nejen pro městskou pokladnu, ale i pro živnostníky podnikající v centru města. Právě pro ty živnostníky, pro které se toho v Chrudimi moc nedělá. 

[[img:chrn_fullwidth:5430:A takto si představuje prostor "leťáku" aktivista Richard Herbst.  Foto: archiv Chrudimských novin]]

Ještě než bylo letní kino za Muzeem postaveno, fungovala zde plocha pro sport a odpočinek. I tenhle námět se podařilo do projektu zakomponovat. Pamatuje se v něm na hrací prvky, zelenou plochu a cestu určenou k procházce podél celého území a řeky Chrudimky. A když už mluvím o aktivním odpočinku, tak ten se dá vhodně skloubit s tím, co tu vzniklo po roce 1950 - tedy kino, a dalšími kulturními a společenskými aktivitami, pro které se tohle území přímo nabízí - trhy, koncerty, festivaly, nebo divadla s kapacitou pro zhruba 300 diváků. Takové akce se zde dají díky zázemí Muzea velice rychle obsloužit místy k sezení, pódiem, stoly, stany či mobilním plátnem k promítání filmů. Prostě pamatovalo se takřka na všechno a na základě těchto úvah a požadavků byla zpracována ona studie, která byla později podrobena některými aktivisty nebývalé kritice, k níž později strhli i některé další spoluobčany. Jak jste jistě poznali, nacházíme se u zrodu občanského sdružení MaChr - za Chrudim malebou, které přišlo s kategorickým požadavkem na zachování celého areálu v původní podobě z 50. let, a začaly se používat první argumenty, proč tomu tak má být. 

[[img:chrn_fullwidth:5436:Projekt schválený městským zastupitelstvem.  Foto: archiv Chrudimských novin]]

Kdybych měl popisovat celou další anabázi, byli bychom tu až do Vánoc, proto se pokusím děj zkrátit, ale nevynechat to podstatné. Podoba výše uvedeného projektu byla mezitím schválena k realizaci městským zastupitelstvem, avšak spolek MaChr ve svém úsilí neustával. Městem se začaly šířit fámy, že bude kino zbouráno a nahrazeno parkovištěm pro místního developera Milana Kuštu a bytový objekt, který postavil v Poděbradově ulici, že zvuk večerního promítání v "leťáku" ruší radního Luboše Jelínka, který žije s rodinou nad hradbami, a proto je prý pro zrušení kina, že tu snad časem vyroste i Kuštův hotel, a spousta dalších nesmyslů a nepodložených tvrzení. Každopádně se z nich dá vysledovat zatahování osobních vazeb mezi jednotlivými aktéry do záměru, který je určen nám všem a jehož prostřednictvím si někdo s někým vyřizuje osobní účty. Proto najednou taková spousta nenávisti, která začala posléze rozdělovat či alespoň znejisťovat chrudimskou veřejnost. Nebylo divu, že se ve městě začala vzápětí jako lavina nést fáma, že je vše dílem místních kmotrů a dřívější radniční koalice. Bylo krátce před volbami a tohle byla jedna z příčin toho, že se někteří kritici záměru multifunkčního areálu za Muzeem dostali na radnici nebo alespoň do některých komisí města. Ale ani potom nebylo vše tak černo-bílé a MaChr musel ze svých nároků postupně slevovat, přestože dostal areál k dočasnému užívání. Některým novým lidem na radnici začalo totiž docházet, že jsou návrhy spolku v řadě bodů nereálné a již schválený projekt byl znovu oživen - kvůli nedostatku peněz alespoň na etapy.

[[img:chrn_fullwidth:5435:Lávka přes řeku Chrudimku dovolí příchod i z Poděbradovy ulice.  Foto: archiv Chrudimských novin]]

A nejspíš tohle byl spouštěč k tomu, aby byla zorganizována petice - z mého pohledu další pokus o ovlivnění veřejného mínění, jehož prostřednictvím chtěl spolek zatlačit na vedení radnice, aby od záměru za Muzeem ustoupilo. Průběh petice jsme popisovali už mnohokrát, takže se k ní nemá cenu vracet, stejně tak jsme poskytli prostor k vyjádření Richardu Herbstovi a Ivanu Baborákovi, důležitější však je, že byl původní projekt zakomponován do návrhu nového územního plánu města. Ještě před jeho projednáním uspořádal Richard Herbst veřejnou schůzi, na které představil svůj další, v pořadí už třetí tzv. kompromisní návrh (v minulém příspěvku označený za malůvku), v němž přichází s požadavkem na multifunkční areál za Muzeem, který je rozdílný oproti vypracovanému a již schválenému projektu pouze v tom, že chce zachovat uprostřed areálu obří plátno pro tisícovku diváků, ačkoliv Richard Herbst souhlasí se snížením divácké kapacity na 300 lidí, a hned za plátnem namaloval ohniště pro "dvanáct měsíčků" (prosím, tyto uvozovky nejsou ironie, ale termín používaný Richardem Herbstem). Dá se tedy říct, že se oba návrhy takřka sešly až na uvedené plátno, které, pokud by zůstalo zachováno v této podobě, znemožňovalo by využívat celý prostor za Muzeem k pořádání kulturních a dalších akcí, protože by zkrátka překáželo a nebylo by pro 300 diváků tak velké zapotřebí.

Jsme tedy u konce celého příběhu, který budil a stále ještě budí tolik neadekvátních vášní a vzájemného osočování. Nebyl jsem toho ušetřen ani já, přestože chceme všichni totéž, aby to za Muzeem žilo, dál se tady promítalo, relaxovalo a přestalo se lidem lhát. MaChru patří můj obdiv za to, že se pokusil o resuscitaci přírodního areálu, který ve většině z nás vzbuzuje nostalgii po mládí a bezstarostných časech, které se ale, bohužel, stejně nevrátí. Pojďme si udělat tento areál ještě hezčí, živější a smyslupnější a přestaňme se na sebe dívat skrz prsty a dělat z tohoto zástupného problému politiku, které někdo "šikovný" zneužívá ve svůj prospěch. Nespokojme se se šmírou a lacinými řečmi. Buďme realističtí, přizpůsobme se požadavkům současné doby a možnostem městské kasy, a přinuťme naši radnici, aby jakékoliv fámy nepřecházela mlčením a neživila tím v lidech ještě větší nervozitu. Ze všeho nejvíce ale zůstaňme lidmi a občany města s královskými kořeny, které nám mnozí závidí.

Člověk byl musel být slepý, aby neviděl, kolik vášní vyvolává bývalé letní kino za Muzeem. Zajímavé na této kauze je, že si tohoto areálu dlouhá léta nikdo nevšímal, až pomalu upadl v zapomnění a lidé ho přestali navštěvovat. Bylo proto vcelku logické, že ho město jako značně ztrátový a technicky zastaralý uzavřelo a začalo přemýšlet o jiném, smysluplnějším využití. Výsledkem těchto úvah byla nakonec studie, která počítá s multifunkčním využitím tohoto prostoru k parkování vozidel, odpočinku a pořádání kulturních akcí, avšak v menším poměru ke stávající kapacitě kina z 50. let minulého století.

Další zajímavostí je, že studie prošla všemi přísnými schvalovacími procesy a město za ni zaplatilo statisíce korun. Tím bylo prakticky o osudu bývalého "leťáku" rozhodnuto. Jenže... To by se na scéně nesměl objevit Richard Herbst a jeho sdružení MaChr - za Chrudim malebnou, o jehož počtu členů se dá jen spekulovat, a který začal najednou bít na poplach a volat po záchraně biografu pod otevřeným nebem. Dá se říct, že měl v jednu chvíli štěstí v tom, že město muselo kvůli nedostatku peněz svůj záměr na čas odložit a že se před třemi lety změnila koalice na radnici, která přistupovala k práci svých předchůdců s nedůvěrou. A tak dostal Herbst řízením osudu klíče od bývalého "leťáku", aby v praxi předvedl, jak jeho "MaChrování" dokáže bývalé kino oživit. Leč žádný zázrak se nedostavil.

[[img:chrn_fullwidth:3922:Návštěvnost na akcích Herbstova spolku MaChr.  Foto: archiv Chrudimských novin]]

Ke cti Richarda Herbsta je nutno ale dodat, že předvedl až obdivuhodnou snahu, jak "leťák" zachránit, avšak skladba jeho akcí byla tak "ušmudlaná", že nikdy nepřitáhla větší pozornost občanů města, byť se opravdu snažil. A tak, když na lidi nezabraly diskotéky, bleší trhy, pálení čarodějnic a promítání, přišel na řadu další přesvědčovací kalibr v podobě petice, kterou měly údajně podepsat tři tisícovky lidí. A to už byl argument, kterého se zalekla i současná radnice, která začala s Herbstem vyjednávat. Co na tom, že její pravost nikdo nikdy neověřil, že do redakce přicházely informace o tom, že byla v některých případech podepisována pod nátlakem nezletilými žáky a lidmi, kteří v Chrudimi nežijí, co na tom, že bylo o využití bývalého kina dávno rozhodnuto, včetně projednání v zastupitelstvu, prostě se začalo s občanem Herbstem o budoucí podobě areálu jednat, což dokládá Herbstovu zarputilost, která tak slavila další úspěch.

Jenže pak jsem si přečetl na internetu z několika zdrojů následující sdělení občana Jiřího Kozla, který "leťák" v Herbstově režii navštívil: "Dobrý den, zúčastnil jsem se akce ukládání broučků v letním kině Chrudim. Vím, že kdo nic nedělá, nic nezkazí a tak by se takovéto akce asi neměly hodnotit špatně, ale já prostě musím. Program nebo něco, na čem by se děti mohly nějak chytnout, jsem nezaznamenal. Puštění pohádky Krtek mi skoro přišlo jen pro možnost zmínění možného podepsání petice za letní kino... A to byla asi poslední kapka. Petici jsem nepodepsal. No, nebojte se, podepsalo jich hodně... Dokonce i děti. Neměli by podepisovat starší 18 let? Příště, prosím, nazvěte akci Petice za letní kino. Jiří Kozel." Opět tedy další důkaz o tom, kdo všechno dnes za "leťák" bojuje - podobně jako v Africe malé děti, jenže namísto střílení ze samopalů jsou v tomto konkrétním případě zneužívány tím, že podepisují petici dospělých. Pokud je to pravda, změnila se kauza bývalého kina v nebývalou absurditu, k níž se přistupuje překvapivě s naprostou vážností. Dokonce i k úsměvným malůvkám Richarda Herbsta, kterými přivádí vedení radnice k nepříčetnosti už proto, že svoje nakreslené představy několikrát pozměnil.

[[img:chrn_fullwidth:5430:Návrh Richarda Herbsta.  Reprofoto: Chrudimské noviny]]

Jsem toho názoru, že když je něco postaveno na špatných základech, stejně to nemůže přežít. Pravda o prospěšnosti obou návrhů se dříve či později ukáže. Jestliže jsou tedy v případě petice zneužívany děti a přespolní, pak se obávám, že se na pondělní městské zastupitelstvo dostaví dvacet křiklounů, kteří si budou osobovat právo mluvit jménem tisíců a budou se tím snažit ovlivnit nestranné rozhodování zastupitelů o návrhu nového územního plánu města, který jen reaguje na již schválené dokumenty. Je proto nejvyšší čas zaujmout na základě ověřených podkladů jasné stanovisko a vyslovit se zřetelně pro jednu z variant - buď pro tu schválenou, která reflektuje na potřeby města, anebo přenechat bývalý "leťák" MaChrům, aby v areálu pokračovali v dobrodružství, které v budoucnu přijde na další miliony z městské kasy. Nechci nic víc, než aby se vedení města už rozhodlo a ukončilo zdlouhavé přešlapování, které se začíná pomalu měnit ve frašku, do které jsou zatahovány už i naše děti. Nechci nic víc, než silnou a rozhodnou radnici, která je schopna myslet na lidi, i když je rok před volbami, ať už rozhodnutí dopadne jakkoliv.

Vážení čtenáři, dovolte mi, abych se ještě jednou vrátil k mému předchozímu postřehu "Když volíme ambiciózní jedince namísto našich služebníků, nemůžeme se divit vzrůstající anarchii", který jsem psal v reakci na to, jací lidé se v současnosti hlásí o místa v politice, a jaké negativní důsledky to má z mého pohledu na naši společnost. Nešlo si v této souvislosti nevšimnout kárajících až uštěpačných poznámek pisatele, jenž si říká "Troublemaker", na kterého zapůsobily moje řádky jako rudý hadr na býka.

Nelze se mu divit, když vyznává pouze materialistický kariérismus, který se v posledních letech šíří naší společností jak rakovina a dostává ji do nežádoucí rovnováhy, ze které se pochopitelně líhnou "politici", nad kterými zůstává mnohdy rozum stát, a to nejen kariéristům, kteří si přišli do politiky především hodně vydělat. Mimo jiné právě dnes vydaly tajné služby prohlášení, že je veřejný sektor bez skrupulí vysáván pomocí soukromých firem, které namísto slibovaných úspor spíše přihrávají tzv. "malé domů" z jednotlivých úřadů a institucí do kapes nejrůznějších lobbistů, kteří udržují čilé styky se zaměstnanci veřejné správy a politiky. Podle zprávy Bezpečnostní informační služby (BIS) jde o skryté tunelování státu a evropských fondů. Ne nadarmo proto patří české státní zakázky k nejdražším v Evropě.

Kdo tohle nevidí, anebo ještě lépe - nechce vidět, je nejen krátkozraký, ale vůbec není schopen vnímat potřeby společnosti, která je těmito nešvary přesycena a volá po nápravě. Bohužel, stále častěji i po radikální nápravě, což se projevuje ve stále sílícím populismu, okrajově až extremismu, výsledkem čehož byly poslední mimořádné parlamentní volby, kde tzv. tradiční strany naprosto propadly, protože svou šanci uspět už dávno prohospodařily, chcete-li projedly. A čím více by je nástupnické strany následovaly, tím větší odchylku k extremismu to bude znamenat.

Proto doufám, že v lidech zvítězí soudnost a vrátí se k osvědčeným hodnotám, které platily před komunisty a nacisty za první republiky i dříve. Tj., že práce pro republiku, království či radnici byla službou, častokrát i čestnou, která se dědila z otce na syna, nikoli bezedným korýtkem, z kterého půjde na úkor ostatních donekonečna sosat. Jak vidíte, poukazuji na osvědčené hodnoty prověřené staletími, tzn., že "nepoužívám mesiášsko - spasitelské novinářské radílkovství", jak píše "Troublemaker", který mi svou argumentací, nebo ještě lépe arogancí, připomíná nepoučitelného stranického aparátčíka, kterému pomalu vysychá zdroj, a tak kolem sebe alespoň tímto způsobem kope.

V tom je mezi námi dvěma zásadní rozdíl. Oba teď nahlížíme na okolní svět rozdílně, byť nás mohly v minulosti spojovat třeba stejné myšlenky nebo ideje. Kdo ví, cesty osudu jsou nevyzpytatelné... Naše kroky se pak mohly začít rozcházet v momentě, kdy jeden z nás chápal práci ve prospěch společnosti jako službu, a ten druhý jako příležitost, jak si prostřednictvím aktivní politické kariéry i po jejím konci (jako lobbista, advokát, poradce, apod.) více než slušně zabezpečit svoji živnost. Tzn., že jeden chce tvořit hodnoty a druhý z nich po celý život těžit.

Ano, souhlasím, politika je věrným obrazem společnosti. Proto je tak rozkolísaná stejně jako současná společnost, která hledá cesty jak z okolního marasmu ven. Také proto přicházejí do politiky stále nová jména a neokoukané tváře, které pod černo-bílými hesly slibují voličům růžové zítřky, protože cítí ve většině případů příležitost, jak se po zádech svých předchůdců vyšplhat až nahoru ke zdroji. Ne všichni politici jsou ale stejní, ne všichni voliči jsou naivní, jak píše "Troublemaker". (Podobná nadřazenost mimo jiné poslala ke dnu moji dříve oblíbenou stranu a pokud se takového slovníku nezbaví, jsem přesvědčen, že za čas zmizí z politické mapy.)

Cesta nahoru tedy nevede přes spasitele ani přes kariéristy, nýbrž přes každého z nás, přes vyváženost našeho srdce a rozumu. Čím dříve si to uvědomíme, tím větší službu pro sebe i pro tuto zemi vykonáme, tím dříve se věci dají do pořádku, protože se nebudeme vcelku zbytečně dohadovat, co je víc - jestli služba nebo kariéra. Teprve až tehdy, až se bude kariéra považovat měřítkem odvedených služeb nikoli bohatstvím vyvedeným z naší společné kasy, začne se společnost navracet do rovnováhy, protože dokáže včas rozpoznat, kdo je v politice jen slibotechna, vyžírka a lempl, anebo naopak persona, která si zaslouží spravovat náš majetek a záležitosti správy obce, města, kraje nebo této země.

Dušičkový týden pomalu mizí v minulosti a nám se vracejí běžné denní starosti. Vzpomněli jsme na své zemřelé, radosti a časem vyhlazené strasti, které jsme s nimi zažili. Jejich úsměvy, obětavost, dobrotu a často i charaktery, které se dnes už nacházejí tak zřídka. Každé další vzpomínky na smrt a umírání mne osobně posunují.

Nejvíce mi na mysli vyvstává děda Řezníček. Byl to první a taky na dlouho poslední chlap v mém dětském životě. Když nás opustil otec a maminka zůstala se dvěma kluky sama, byl to právě on, kdo se nám ze všech sil snažil nahradit tátu. Jezdili jsme společně na chatu, na výlety. Když se doma něco porouchalo, byl to on, kdo přišel a opravil kohoutek.

Za minulého režimu hodně zkusil. Svého času napsal článek, který obsahoval odvážné tvrzení, že by si přál, abychom se měli stejně dobře jako na Západě. Odměnou mu od rudých soudruhů bylo přeřazení do uranových dolů. Tady se asi vzala moje povaha, která nepřipouští, aby nebyl slyšen i jiný názor, než většinový. 

Byl synem prvorepublikového četníka - vrchního strážmistra, jehož hrob jsem o Dušičkách také navštívil. Praděda odpočívá se svou manželkou v nedalekých Pardubicích. Čestný a zásadový člověk, jenž odmítl vstoupit do SNB a vyměnit prvorepublikovou uniformu za tu, v níž se často skrývali bezcharakterní bijci, kteří na dlouhá léta poškodili pověst policie u nás.

Někteří z nás o těchto Dušičkách mnohé ztratili. Jako by to bylo symbolické, že k takovým událostem dochází právě teď. Někoho opustila po letech slečna, jiný se musel rozloučit s milovaným členem rodiny. Každý z nás denně ztrácí a moc dobře ví, že ztráta, bolest ho posunuje dál. Jako se víno musí dostat do lisu, aby z něj vznikl lahodný nápoj, v němž se prý ukrývá pravda, i člověk potřebuje na své cestě životem trní zrad, křivd a smrti. Někoho to možná zlomí, jiný - a věřím, že je nás většina - se zamyslí, vyhodnotí, co mu z toho plyne pro jeho další směřování a pokračuje dál svou stezkou, kterou má na tomto světě určenou.

Jedna stará modlitba hovoří o vezdejším životě jako o slzavém údolí. Jako by každou chvilku štěstí bylo nutné doslova ukrást. Nevím, nakolik je to pravda. Spíš bych si dovolil tvrdit, že to záleží na našem vnitřním nastavení. Pokud je člověk dokonale sebepřijatý, zná své dobré a špatné vlastnosti, dokáže se i na nezdar podívat objektivně. Mnohé jednoduše ovlivnit nelze. Nelze zachránit ze smrti, nelze předejít mnohým neštěstím. Takové věci můžeme jen přijmout a dál z nich těžit.

Kéž naši zemřelí odpočívají v pokoji.

P.S. Jeden z redaktorů Chrudimských novin je zrovna singel, takže dámy ;-)

Parlamentní volby jsou za námi, ale vášně neopadly. To proto, že strana, která se před volbami pasovala na jedinou jednotnou sílu, která je prý schopna vést tuto zemi, zažila puč, který v plné nahotě ukázal její názorovou roztříštěnost. Především ale obnažil krutou pravdu, kam až jsou někteří politici schopni zajít, když zatouží po moci. A nemusíme si přitom vůbec dělat iluze, jestli jde zrovna o Slávka nebo Michala. Oba totiž po ní lační naprosto stejně.

Z politiky se dávno vytratily morální autority, které ve většině dávají přednost vlastní profesi před službou národu, protože o službu už dávno nejde, nýbrž o pravidelné přerozdělování ukořistěného teritoria a našich společných peněz. To už ale asi ví každý, kdo umí počítat alespoň do deseti. A právě tato smutná skutečnost vábí do politiky stále větší "nýmandy", kteří se buď nejsou schopni sami uživit, anebo trpí mindráky méněcennosti, a tak se snaží ostatním ukázat, že patří také do "VIP smetánky".

Pokud se budeme držet hesla: "Bližší košile, než-li kabát," pak se dobře porozhlédněme v Chrudimi, kdo všechno už tu "dělá do politiky". Jeden příklad za všechny - chrudimská ODS, která byla ve svých počátcích plná silných person a osobností, je dnes bezejmennou partou, která si nedokázala vychovat odpovídající nástupce. Tato strana disponovala kdysi starostou, ředitelem nemocnice, ředitelem gymnázia a dalšími, kteří po více než patnáct let určovali ráz tohoto města. Ale kde teď všichni jsou? Pokud se totiž začne myslet víc na sebe než na blaho alespoň vlastní partaje a potažmo města, je to pak stejné, jako když necháte rozsvícené světlo a otevřete okno. Také vám dovnitř vlétne spousta havěti a neřádu.

A přesně s tímhle se v současnosti potýkáme víc, než jsme schopni si mnozí připustit - s průměrnými lidmi, kteří chtějí být najednou vrcholovými manažery v čele této země nebo radnice, a řídit naši zemi, naše město, naše životy. Kandidátky jsou přeplněné přehnaně ctižádostivými lidmi, kterým zpravidla chybí životní i profesní zkušenosti, mají čerstvě po škole, anebo naopak je jejich vzdělaní velmi diskutabilní a dohánějí ho pak na úkor práce v orgánech, kam byli zvoleni, a ještě mnohdy prapodivným způsobem. Tito egomaniaci, mamánci a sebestřední floutci nás potom "krmí" svými "rozumy" a leckdo jim za to pak z recese dá ve volbách svůj hlas, jen aby se jich zbavil.

Takhle nějak začíná sebedestrukce společnosti. Nejsme odpovědní sami k sobě ani k celku a produkujeme stále více politického "odpadu". Přitom právě doma v komunálních volbách máme možnost každý odevzdaný hlas pečlivě zvážit a odevzdat ho například tomu, kdo požívá všeobecné vážnosti, hovoří za něho životní i pracovní úspěchy, má nadhled, charisma, je schopen manažersky řídit město nebo svěřený resort. Tzn., že se jeho úspěšnost nepočítá podle množství prázdných slov, které vypustil do éteru. A pokud se takovému člověku do politiky příliš nechce a známe ho, máme mu projevit důvěru a sami ho pobídnout, aby převzal zodpovědnost namísto těch, kteří jsou stále nespokojení, v životě se jim příliš nedaří a dávají to hlasitě najevo nejrůznějšími požadavky, i když jdou často proti zdravému rozumu. Vrcholem všeho je pak jejich chameleonství, protože jsou schopni kvůli tomu klidně i několikrát v krátkém čase změnit svůj stranický dres, jen aby dosáhli svého, což o lecčems také vypovídá. Právě v Chrudimi není takových lidí málo.

Tuto pozvolnou anarchii je tedy třeba zastavit, a to tím, že budeme zodpovědnější a najdeme si vždy před volbami chvíli čas na to vybrat si své kandidáty - klidně i napříč celým politickým spektrem, protože doma se na politiku příliš nehraje, neboť práce je třeba. Politikaření nás neuživí. A jakmile začne takové síto na komunální úrovni efektivně fungovat, pak se přestane postupně stávat, že se do Poslanecké sněmovny dostanou lidé, o nichž jsem výše hovořil - lidé, pro něž je osobní prestiž víc než služba, pro kterou se nechali zvolit.

Byl jsem si právě něco vyřizovat u přepážky v České spořitelně, když v tom sem přiběhla celá zchvácená a ubrečená žena středního věku a volala o pomoc, že ji před spořitelnou okradli cikáni o 15 tisíc korun, peněženku a doklady. Ano, přesně takhle to říkala, a žádala o okamžité zablokování účtu, aby nepřišla ještě o víc. Bylo na ní vidět velké rozrušení a vztek nad tím, že přišla o pracně vydělané peníze, které si vzali násilím nějací "levnoživkové", kteří z lavičky před peněžním ústavem sledovali, kolik peněz si kdo z bankomatu za prosklenými dveřmi spořitelny vybírá.

Až takhle tedy zašla situace v Chrudimi, kde se loupí a krade už i za bílého dne na jednom z nejrušnějších míst ve městě. Samozřejmě, že se o tom rozproudila za přepážkami banky, a to z obou stran, živá diskuze a někteří lidé přitom ukazovali prstem směrem k Rooseveltově a Revoluční ulici s poukazem, že jde o romské ghetto, odkud jsou podnikány časté výpady za lupem do nejbližšího okolí. "V Bille jsou hotoví chudáci, není totiž dne, aby se tam nekradlo," potvrzovala z vlastní zkušenosti návštěvnice banky, která si sem přišla vyřídit nezbytné formality. Mezitím lidé uklidňovali plačící ženu a bankovní úředník přispěchal, aby zablokoval její účet. Víc v tu chvíli nebylo možné udělat a všude kolem byla cítit beznaděj. "Snad je alespoň zachytil kamerový systém," špitla na adresu lupičů další žena, aby zmírnila hořkost oloupené.

Chrudim bude mít od ledna jednoho městského strážníka navíc, avšak do optimálního počtu jich ještě minimálně pět chybí. Počítá se totiž, že každou tisícovku obyvatel by měl pokrýt alespoň jeden strážník a od ledna 2014 jich tedy budeme mít ve městě devatenáct, přičemž Chrudim nyní disponuje pouze osmnácti strážníky. Tj. hluboko pod požadovaným stavem narozdíl třeba od Skutče, kde si tuto normu hlídají. Není to tedy o Romech, ti žijí všude, ale o určení priorit. Pokud se na něčem šetří, zákonitě se to musí někde projevit - v našem příběhu přepadením a oloupením ženy za bílého dne na rušné ulici.

Jestliže je v Chrudimi podstav strážníků a městské kamery fungují tak, jak fungují, nelze se tomu divit. A když se navrch ještě utrácí za nástěnky a akce Zdravého města či Místní agendy 21, které jsou takřka bez odezvy občanů, dále za nákladné cesty představitelů radnice do zahraničí, nebo za některé zbytečnosti v ulicích (viz kýčovité květináče), je dopad kriminality v ulicích města o to zřetelnější, protože jí musí čelit tváří v tvář bezbranní občané - tedy ti občané, kteří si za svoji ochranu svými daněmi dopředu zaplatili. Jak z toho ven? Určit si jasné priority a na ty zbytné věci, jako jsou výlety a soutěže, uvolnit peníze až tehdy, až bude město bezpečné a bude se tu doopravdy krásně žít.

Herec Jaroslav Dušek vystoupil v pondělí večer ve Východočeském divadle v Pardubicích se svým monologem Čtyři dohody, v němž se nechal inspirovat autorem stejnojmenného světového bestselleru, Mexičanem Donem Miguelem Ruizem. Obsahem tohoto sdělení je poselství starých Toltéků, kteří se snaží moderním lidem ukázat, jak žít šťastný život. Nebylo proto divu, že bylo představení už dlouho dopředu vyprodáno.

Každý chce být totiž šťastný a hledá recept, kudy ven z každodenní šedi a přetvářky, které je všude plno. O to víc v době, kdy se rozhodujeme, v čí prospěch vhodíme svůj hlas do volební urny. Už samotné slovo urna, jak by řekl Dušek, zní morbidně a nevzbuzuje v člověku žádný optimismus. Když to celé ještě umocníme vzpomínkou na vlastní zkušenosti se současnou politikou a politiky - na jejich četné skandály, aféry, korupci, manipulace s veřejným míněním či nedokonalé zákony, které vytvářejí, pak se člověku k volbám ani nechce, protože ztrácí smysl takového konání a nehodlá se na něm podílet.

Už dříve se tomu říkalo "blbá nálada". Jenže ta dnes přerostla v naštvanost a revoltu takřka většiny národa, v důsledku čehož se začínají pozvolna hroutit některé tradiční hodnoty a do popředí zájmu se dostávají zcela nové subjekty, tváře, programy i volební hesla, jež se snaží na tuto vlnu co nejvíce naladit. Nutno ale podotknout, že tyto sinusoidy kmitají historicky poměrně pravidelně a rozbalancují se vždy poté, když někdo prohospodaří svěřenou důvěru a ukrajuje ze společného krajíce víc, než je zdrávo. Právě to jsou nejzřetelnější slabiny a nedokonalosti demokracie, v nichž spočívá ona záludnost laciných řešení, která vzápětí nabízejí všichni populisté a demagogové.

Doma platím, co se týče politiky, za černou ovci rodiny, která má ještě předválečné kořeny v sociální demokracii. I přes tuto tradici jsem vždy smýšlel více volnomyšlenkářsky, protože vyznávám takové hodnoty, které se nejvíce blíží modelu svobodného občana, kterému stát poskytuje plnohodnotný servis a hlavně mu co nejméně mluví a zasahuje do života. A právě tohle je naprostý opak sociální demokracie, která má už ze své podstaty snahu co nejvíce lidi zdaňovat a od nás vybrané peníze dál přerozdělovat, což sice vede v důsledku k jakési pomyslné solidárnosti, ale především k omezování svobod těch, kteří vytvářejí skutečné hodnoty. Je to ale můj názor, který nikomu nevnucuji a úlohu levicově orientované soc. dem. ve společnosti respektuji. Odjakživa tam totiž patřila a i nadále patří.

Jde mi spíše o něco jiného, než o rozdělování na pravici nebo levici, které stejně už dnes tolik neplatí jako dřív, protože pravice paradoxně v posledních letech více zdaňovala a levice, protože jí nic jiného nezbývalo, proti tomu musela protestovat. Daleko více mám na srdci současný kvas ve společnosti, v jehož podhoubí se nebývale daří nejrůznějším heslům, které na sebe pod nejrůznějšími přísliby zajištění práce a peněz strhávají pozornost. Něco podobného zažíval svět naposledy ve 20. století, kdy se takhle narodil nacismus nebo komunismus, tedy ideologie, které slibovaly světlé zítřky, namísto kterých ale přišla tma.

Proto se vrátím obloukem zase na začátek k herci Jaroslavu Duškovi, který obecenstvu ve Východočeském divadle v Pardubicích vyprávěl o tom, jak prožít šťastný život. Evidentně se trefil do naturelu lidí, kteří ho dvakrát ve stoje vytleskali zpět na pódium. A nebyl by to ani Dušek, aby si z nás na závěr neudělal legraci. "To je povstání," žertoval při pohledu na stojící dav v narážce na pohnutá období v našich dějinách, kdy se lidé nechali zmanipulovat a vzali spravedlnost tzv. do svých rukou. Nejenže na ni později nikdy nedosáhli, ale především oni sami se za tu dobu nijak nezměnili. Opakují totiž stále stejné chyby - poukazují raději na druhé, aniž by se sami chtěli změnit k lepšímu.

A právě o tom je ono povstání, které měl herec Dušek ve skutečnosti na mysli, povstání lidského ducha i srdce, přestože dvojsmyslně narážel na pokleslé převzetí moci násilím. Proto, až budeme sami se sebou vyrovnaní a budeme volit podle svého srdce, nikoli podle planých slibů na bilboardech, pak teprve může zavládnout v této zemi spokojený život, řád a spravedlnost. Proto, prosím, nenadávejme na poměry, sami jsme jim svou netečností pomohli vyrůst. Běžme a vhoďme do urny svůj hlas, a věřme, že nezahyne jako pokaždé předtím, když jsme někteří z nás k volbám nešli a potom lamentovali v hospodě. Plakat na špatném hrobě si totiž nikdy nevyplácí.

Co se ukradne, má se vrátit. Základní pravidlo slušnosti a většiny relevantních morálních systémů na celém světě. Krádež se dá definovat různě, ale pokud mi odpustíte jisté zjednodušení, jedná se o přivlastnění si věci, myšlenky, která patří někomu jinému. Ať osobě fyzické, Jardovi od naproti, nebo nefyzické - podniku, spolku, církvi. A je to tu.

Církev samozřejmě disponovala od samého počátku majetkem. Dokonce i samotní apoštolové vlastnili pokladnu, z níž se hradily nejrůznější nezbytnosti a rozdávalo chudým. On totiž, kdo nic nemá, nemůže ani rozdávat. Prvním správcem pokladny byl nechvalně proslulý Jidáš, o němž se ví, že ze společných prostředků kradl pro svá povyražení. Protože mu to bylo málo, svého mistra později zradil pro bídných třicet stříbrňáků. Ale o tom třeba jindy.

Prvním velký zlodějem byli pochopitelně husité, respektive šlechta, která se vrhla na majetek oslabené církve poté, co hrdinní bratříci povraždili bezbranné mnichy a laiky tam i onde. Několik jich upálili i na chrudimském náměstí. Kdo si někdy omylem položil ruku na rozpálenou plotnu, ví, jak je to příjemné.

Další zloděj byl oslavovaný Josef II., který potřeboval prostředky, jež mu neříkaly pane. Ano, jedná se o jednoho z nejpopulárnějších vladařů, který zrušil to i ono. Mimo jiné i spoustu klášterů, a to včetně rozjímavých. Od této chvíle se začínají psát dějiny morální a duchovní devastace českého národa, protože národ, za který se nikdo nemodlí a neobětuje, brzy zajde. Nu, současnost dokazuje, že tomu tak skutečně je.

Další zloděj se jmenoval Tomáš Masaryk a za slavné první republiky ukradl tolik, že ani nemám prostor vyjmenovat všechna ta pole, lesy a pozemky, které se ze dne na den přesunuly od církve k republice. Inu, budování demokracie je třeba zaplatit a komu se bere snáze, než tomu, kdo se nemůže bránit silou? I proto byla první republika vůbec prvním zřízením, které zavedlo registraci zbraní a zbrojní průkazy. Žalář národů - staré Rakousku nic takového neznalo. Symptomatické, co říkáte, milí čtenáři?

Následovali samozřejmě nejznámější komunisté, kradoucí ve velkém. Ti dostali církev u nás na kolena. V kriminálech se modlily stovky kněží, řeholníků a laiků, plat byl těm nezavřeným vyplácen ze státní kasy, jež si notně přihýbala ze zisků plynoucích ze zabaveného majetku církve. A tak tomu bylo, a vlastně stále je, až do dneška. Stát profituje z majetku, který není jeho, už po čtyřicet let, odhlédnu-li od pana Masaryka. Protože to není majetek zrovna malý, částky, jež stát čerpá do vlastní kasy, nejsou také zrovna titěrné. Z této sumy pak naprosté minimum platí kléru jako plat, přispívá občas na opravy kostelů, klášterů a far. Doporučuji návštěvu pohraničí, tam poznáte, jak se stát stará. Zbytek přerozdělí tu na novou kanalizaci, onde na platy svých věrných úředníků, politiků, a to i těch lokálních, jako je třeba náš pan starosta Řezníček.

Pan starosta Řezníček dnes na tiskové konferenci hovořil o laskavosti, s níž město poskytuje finanční výpomoc farnosti na opravu zborcené hřbitovní zdi. Mluvil o dobrých vztazích. Milí čtenáři, přiznám se vám, že vědom si souvislostí uvedených výše, nenacházel jsem pro slova pana starosty správné synonymum.

Jistě, jsem zaujatý, protože jsem katolík. A jako katolík si myslím, že ukradené by mělo být vráceno. Co se svým majetkem majitel následně udělá, je jen jeho věc. Vám taky nikdo nemluví do toho, kolik brambor si dáte na zahrádku a proč na ni raději nepostavíte chlívek. Tak by to totiž ve slušné a normální společnosti mělo fungovat. 

Když opravené hřiště za milion a půl nevydrží po pár dnech první nápor dospívající mládeže, je něco v nepořádku. Jestliže na tuto možnou újmu upozorňují obyvatelé sídliště U Stadionu už dlouho dopředu a město je neposlouchá, je také něco v nepořádku. A pokud zde kamera městského kamerového systému namísto bedlivého sledování společného majetku občas jen pomrkává, je na průšvih přímo zaděláno.

V případě nového dětského hřiště U Stadionu se tedy seběhly hned tři faktory, které nikdo z odpovědných lidí nevzal v úvahu. Sídliště je za prvé generačně úplně někde jinde než lokality s mladými rodinami. Mezi obyvateli U Stadionu převažují v drtivé většině vitální penzisté a lidé střední generace, kteří potřebují zaparkovat před svými domy, aby si mohli pohodlně vyložit z auta nákup a nemuseli se s ním táhnout přes půl sídliště. Jenže tomu brání už řadu let úzká nevyhovující parkoviště ohraničená lípami. A aby toho nebylo málo, tak jsou zdejší chodníky natolik nerovné, že se po nich musí chodit jen s nejvyšší opatrností. Proto málokdo z místních chápe opodstatněnost tak grandiózního a drahého hřiště mezi jejich domy, když zde lidé potřebují úplně něco jiného, než si venku zaskotačit.

Že je střed sídliště považován za ráj záškoláků, mladých výtržníků a vyznavačů nevázaného života, se ví už poměrně dlouho. Zdejší trafostanice v sousedství nového hřiště by o tom mohla vyprávět, stejně tak mnozí důchodci, kteří se tu snažili hlučící mládež umravnit a byli nakonec rádi, že z toho vyvázli se zdravou kůží. No, řekněte, investovali byste na takovém místě miliony do tak pěkného hřiště? Navíc v době, kdy je obtížné jej uhlídat? Toť otázka, na kterou si musíš, milý čtenáři, odpovědět sám. Za sebe mohu však konstatovat, že se v tomto konkrétním případě názorně ukazuje, jak mezi sebou některé městské složky nekomunikují a nechávají věcem volný průchod namísto toho, aby je korigovali a termín otevření hřiště sladili s funkčností městského kamerového systému. Vždyť jedna špičková kamera s bezdrátovým přenosem se dá pořídit do padesáti tisíc korun a tuto investici lze zahrnout do celkového projektu hřiště. Nebo, jak doporučila v diskuzi jedna naše čtenářka, zrušit jedny kýčovité květináče ve městě a namísto nich pořídit kameru. Je to tedy otázka priorit a koncepčnosti. Zatím jsme ale svědky zbytečných chyb, za které musíme v důsledku platit všichni.

Přestože jsou novináři často považováni za spodinu lidské společnosti a prodejné dámy z Perlovky, mnozí se snaží svou práci dělat poctivě. Právě jsem napsal tvrzení, které asi z úst novináře, jenž permanentně lže, nebo minimálně hovoří poloviční pravdu, asi moc výmluvné nebude. Přesto se pokusím zamyslet nad prací, kterou mám tu čest vykonávat.

Mnozí si asi myslí, že k tomu, aby se člověk stal novinářem, je nutné absolvovat žurnalistiku na vysoké škole. Ano, tento obor je oblíbený a obvykle na něj (stejně jako na politologii, sociologii a nejrůznější gender studia) míří ti, kdo vlastně nevědí, co se svým životem dál. Nemají vyhraněné zájmy, touží po titulu, a to pokud možno, cestou nejmenšího odporu. Nakonec skončí třeba jako prodejci lihovin, protože je absolvovaný obor nemá šanci uživit. Někde jsem dokonce četl, že vystudovanými žurnalisty a politology podepírají padající stropy. Vyjdou totiž levněji, než dřevěné trámy.

Přesto však nechci všechny házet do jednoho pytle. Žurnalistiku studují i lidé zapálení, kteří potom odkrývají kauzy dotačních kouzelníků a výrobců biopaliv. Tedy, jen do okamžiku, kdy si některý z kouzelníků jejich plátek nekoupí - znáte přece ten vtip: Jde pan XY na nákup a manželka mu říká: „Kup mi Mladou frontu.“ On se za hodinu vrátí a povídá „Vzal jsem ti i Lidovky.“

Po zakoupení novin se totiž může lehce stát, že se z novináře stane školáček čekající na telefon od maminky a tatínka. Oni jediní nejlépe vědí, co a jak psát. Ti z žurnalistů, kteří ještě nepostrádají páteř, potom odcházejí a stávají se z nich třeba... třeba právníci v psychiatrické léčebně v Bohnicích.

Kupodivu se však najdou i tací majitelé novin, jimž se neoškliví upozornit pisálka na novou silnici. Prý se městu povedla a je škoda, že se o ní nepíše. Potom se takový majitel novin zase na rok odmlčí a platí. No, není to zavrženíhodný postoj? Pro mnohé jen těžko představitelná situace, protože s vlastnictvím médií přichází i moc ovlivňovat myšlení druhých. Přesto prý za devatero horami jeden takový majitel novin žije. Ale věřte mi, jsem novinář.

Člověka redaktorského pak nesmírně potěší, když si přečte hodnocení své práce od lidí, kteří se hrdinně přisávají na granty a státní pobídky. Rajzují po Evropě, pořádají bezva akce a jedním dechem oslavují svoji vlastní velikost. Pro šmudlu novinářskou mají jen shovívavé pochopení k bezradnosti, s níž musela jít cestou nájemného dělníka pod bičem tyranského majitele galerie, stavitele a kdo ví koho ještě!

Dělám svou práci rád. Vždy s jistým druhem radosti očekávám, z které strany se ozve křik hodnotící slova a věty mnou za vydatné pomoci šéfredaktora sestavované. Velikost člověka se totiž pozná podle velikosti jeho nepřátel.