Dušičkový týden pomalu mizí v minulosti a nám se vracejí běžné denní starosti. Vzpomněli jsme na své zemřelé, radosti a časem vyhlazené strasti, které jsme s nimi zažili. Jejich úsměvy, obětavost, dobrotu a často i charaktery, které se dnes už nacházejí tak zřídka. Každé další vzpomínky na smrt a umírání mne osobně posunují.

Nejvíce mi na mysli vyvstává děda Řezníček. Byl to první a taky na dlouho poslední chlap v mém dětském životě. Když nás opustil otec a maminka zůstala se dvěma kluky sama, byl to právě on, kdo se nám ze všech sil snažil nahradit tátu. Jezdili jsme společně na chatu, na výlety. Když se doma něco porouchalo, byl to on, kdo přišel a opravil kohoutek.

Za minulého režimu hodně zkusil. Svého času napsal článek, který obsahoval odvážné tvrzení, že by si přál, abychom se měli stejně dobře jako na Západě. Odměnou mu od rudých soudruhů bylo přeřazení do uranových dolů. Tady se asi vzala moje povaha, která nepřipouští, aby nebyl slyšen i jiný názor, než většinový. 

Byl synem prvorepublikového četníka - vrchního strážmistra, jehož hrob jsem o Dušičkách také navštívil. Praděda odpočívá se svou manželkou v nedalekých Pardubicích. Čestný a zásadový člověk, jenž odmítl vstoupit do SNB a vyměnit prvorepublikovou uniformu za tu, v níž se často skrývali bezcharakterní bijci, kteří na dlouhá léta poškodili pověst policie u nás.

Někteří z nás o těchto Dušičkách mnohé ztratili. Jako by to bylo symbolické, že k takovým událostem dochází právě teď. Někoho opustila po letech slečna, jiný se musel rozloučit s milovaným členem rodiny. Každý z nás denně ztrácí a moc dobře ví, že ztráta, bolest ho posunuje dál. Jako se víno musí dostat do lisu, aby z něj vznikl lahodný nápoj, v němž se prý ukrývá pravda, i člověk potřebuje na své cestě životem trní zrad, křivd a smrti. Někoho to možná zlomí, jiný - a věřím, že je nás většina - se zamyslí, vyhodnotí, co mu z toho plyne pro jeho další směřování a pokračuje dál svou stezkou, kterou má na tomto světě určenou.

Jedna stará modlitba hovoří o vezdejším životě jako o slzavém údolí. Jako by každou chvilku štěstí bylo nutné doslova ukrást. Nevím, nakolik je to pravda. Spíš bych si dovolil tvrdit, že to záleží na našem vnitřním nastavení. Pokud je člověk dokonale sebepřijatý, zná své dobré a špatné vlastnosti, dokáže se i na nezdar podívat objektivně. Mnohé jednoduše ovlivnit nelze. Nelze zachránit ze smrti, nelze předejít mnohým neštěstím. Takové věci můžeme jen přijmout a dál z nich těžit.

Kéž naši zemřelí odpočívají v pokoji.

P.S. Jeden z redaktorů Chrudimských novin je zrovna singel, takže dámy ;-)

Parlamentní volby jsou za námi, ale vášně neopadly. To proto, že strana, která se před volbami pasovala na jedinou jednotnou sílu, která je prý schopna vést tuto zemi, zažila puč, který v plné nahotě ukázal její názorovou roztříštěnost. Především ale obnažil krutou pravdu, kam až jsou někteří politici schopni zajít, když zatouží po moci. A nemusíme si přitom vůbec dělat iluze, jestli jde zrovna o Slávka nebo Michala. Oba totiž po ní lační naprosto stejně.

Z politiky se dávno vytratily morální autority, které ve většině dávají přednost vlastní profesi před službou národu, protože o službu už dávno nejde, nýbrž o pravidelné přerozdělování ukořistěného teritoria a našich společných peněz. To už ale asi ví každý, kdo umí počítat alespoň do deseti. A právě tato smutná skutečnost vábí do politiky stále větší "nýmandy", kteří se buď nejsou schopni sami uživit, anebo trpí mindráky méněcennosti, a tak se snaží ostatním ukázat, že patří také do "VIP smetánky".

Pokud se budeme držet hesla: "Bližší košile, než-li kabát," pak se dobře porozhlédněme v Chrudimi, kdo všechno už tu "dělá do politiky". Jeden příklad za všechny - chrudimská ODS, která byla ve svých počátcích plná silných person a osobností, je dnes bezejmennou partou, která si nedokázala vychovat odpovídající nástupce. Tato strana disponovala kdysi starostou, ředitelem nemocnice, ředitelem gymnázia a dalšími, kteří po více než patnáct let určovali ráz tohoto města. Ale kde teď všichni jsou? Pokud se totiž začne myslet víc na sebe než na blaho alespoň vlastní partaje a potažmo města, je to pak stejné, jako když necháte rozsvícené světlo a otevřete okno. Také vám dovnitř vlétne spousta havěti a neřádu.

A přesně s tímhle se v současnosti potýkáme víc, než jsme schopni si mnozí připustit - s průměrnými lidmi, kteří chtějí být najednou vrcholovými manažery v čele této země nebo radnice, a řídit naši zemi, naše město, naše životy. Kandidátky jsou přeplněné přehnaně ctižádostivými lidmi, kterým zpravidla chybí životní i profesní zkušenosti, mají čerstvě po škole, anebo naopak je jejich vzdělaní velmi diskutabilní a dohánějí ho pak na úkor práce v orgánech, kam byli zvoleni, a ještě mnohdy prapodivným způsobem. Tito egomaniaci, mamánci a sebestřední floutci nás potom "krmí" svými "rozumy" a leckdo jim za to pak z recese dá ve volbách svůj hlas, jen aby se jich zbavil.

Takhle nějak začíná sebedestrukce společnosti. Nejsme odpovědní sami k sobě ani k celku a produkujeme stále více politického "odpadu". Přitom právě doma v komunálních volbách máme možnost každý odevzdaný hlas pečlivě zvážit a odevzdat ho například tomu, kdo požívá všeobecné vážnosti, hovoří za něho životní i pracovní úspěchy, má nadhled, charisma, je schopen manažersky řídit město nebo svěřený resort. Tzn., že se jeho úspěšnost nepočítá podle množství prázdných slov, které vypustil do éteru. A pokud se takovému člověku do politiky příliš nechce a známe ho, máme mu projevit důvěru a sami ho pobídnout, aby převzal zodpovědnost namísto těch, kteří jsou stále nespokojení, v životě se jim příliš nedaří a dávají to hlasitě najevo nejrůznějšími požadavky, i když jdou často proti zdravému rozumu. Vrcholem všeho je pak jejich chameleonství, protože jsou schopni kvůli tomu klidně i několikrát v krátkém čase změnit svůj stranický dres, jen aby dosáhli svého, což o lecčems také vypovídá. Právě v Chrudimi není takových lidí málo.

Tuto pozvolnou anarchii je tedy třeba zastavit, a to tím, že budeme zodpovědnější a najdeme si vždy před volbami chvíli čas na to vybrat si své kandidáty - klidně i napříč celým politickým spektrem, protože doma se na politiku příliš nehraje, neboť práce je třeba. Politikaření nás neuživí. A jakmile začne takové síto na komunální úrovni efektivně fungovat, pak se přestane postupně stávat, že se do Poslanecké sněmovny dostanou lidé, o nichž jsem výše hovořil - lidé, pro něž je osobní prestiž víc než služba, pro kterou se nechali zvolit.

Byl jsem si právě něco vyřizovat u přepážky v České spořitelně, když v tom sem přiběhla celá zchvácená a ubrečená žena středního věku a volala o pomoc, že ji před spořitelnou okradli cikáni o 15 tisíc korun, peněženku a doklady. Ano, přesně takhle to říkala, a žádala o okamžité zablokování účtu, aby nepřišla ještě o víc. Bylo na ní vidět velké rozrušení a vztek nad tím, že přišla o pracně vydělané peníze, které si vzali násilím nějací "levnoživkové", kteří z lavičky před peněžním ústavem sledovali, kolik peněz si kdo z bankomatu za prosklenými dveřmi spořitelny vybírá.

Až takhle tedy zašla situace v Chrudimi, kde se loupí a krade už i za bílého dne na jednom z nejrušnějších míst ve městě. Samozřejmě, že se o tom rozproudila za přepážkami banky, a to z obou stran, živá diskuze a někteří lidé přitom ukazovali prstem směrem k Rooseveltově a Revoluční ulici s poukazem, že jde o romské ghetto, odkud jsou podnikány časté výpady za lupem do nejbližšího okolí. "V Bille jsou hotoví chudáci, není totiž dne, aby se tam nekradlo," potvrzovala z vlastní zkušenosti návštěvnice banky, která si sem přišla vyřídit nezbytné formality. Mezitím lidé uklidňovali plačící ženu a bankovní úředník přispěchal, aby zablokoval její účet. Víc v tu chvíli nebylo možné udělat a všude kolem byla cítit beznaděj. "Snad je alespoň zachytil kamerový systém," špitla na adresu lupičů další žena, aby zmírnila hořkost oloupené.

Chrudim bude mít od ledna jednoho městského strážníka navíc, avšak do optimálního počtu jich ještě minimálně pět chybí. Počítá se totiž, že každou tisícovku obyvatel by měl pokrýt alespoň jeden strážník a od ledna 2014 jich tedy budeme mít ve městě devatenáct, přičemž Chrudim nyní disponuje pouze osmnácti strážníky. Tj. hluboko pod požadovaným stavem narozdíl třeba od Skutče, kde si tuto normu hlídají. Není to tedy o Romech, ti žijí všude, ale o určení priorit. Pokud se na něčem šetří, zákonitě se to musí někde projevit - v našem příběhu přepadením a oloupením ženy za bílého dne na rušné ulici.

Jestliže je v Chrudimi podstav strážníků a městské kamery fungují tak, jak fungují, nelze se tomu divit. A když se navrch ještě utrácí za nástěnky a akce Zdravého města či Místní agendy 21, které jsou takřka bez odezvy občanů, dále za nákladné cesty představitelů radnice do zahraničí, nebo za některé zbytečnosti v ulicích (viz kýčovité květináče), je dopad kriminality v ulicích města o to zřetelnější, protože jí musí čelit tváří v tvář bezbranní občané - tedy ti občané, kteří si za svoji ochranu svými daněmi dopředu zaplatili. Jak z toho ven? Určit si jasné priority a na ty zbytné věci, jako jsou výlety a soutěže, uvolnit peníze až tehdy, až bude město bezpečné a bude se tu doopravdy krásně žít.

Herec Jaroslav Dušek vystoupil v pondělí večer ve Východočeském divadle v Pardubicích se svým monologem Čtyři dohody, v němž se nechal inspirovat autorem stejnojmenného světového bestselleru, Mexičanem Donem Miguelem Ruizem. Obsahem tohoto sdělení je poselství starých Toltéků, kteří se snaží moderním lidem ukázat, jak žít šťastný život. Nebylo proto divu, že bylo představení už dlouho dopředu vyprodáno.

Každý chce být totiž šťastný a hledá recept, kudy ven z každodenní šedi a přetvářky, které je všude plno. O to víc v době, kdy se rozhodujeme, v čí prospěch vhodíme svůj hlas do volební urny. Už samotné slovo urna, jak by řekl Dušek, zní morbidně a nevzbuzuje v člověku žádný optimismus. Když to celé ještě umocníme vzpomínkou na vlastní zkušenosti se současnou politikou a politiky - na jejich četné skandály, aféry, korupci, manipulace s veřejným míněním či nedokonalé zákony, které vytvářejí, pak se člověku k volbám ani nechce, protože ztrácí smysl takového konání a nehodlá se na něm podílet.

Už dříve se tomu říkalo "blbá nálada". Jenže ta dnes přerostla v naštvanost a revoltu takřka většiny národa, v důsledku čehož se začínají pozvolna hroutit některé tradiční hodnoty a do popředí zájmu se dostávají zcela nové subjekty, tváře, programy i volební hesla, jež se snaží na tuto vlnu co nejvíce naladit. Nutno ale podotknout, že tyto sinusoidy kmitají historicky poměrně pravidelně a rozbalancují se vždy poté, když někdo prohospodaří svěřenou důvěru a ukrajuje ze společného krajíce víc, než je zdrávo. Právě to jsou nejzřetelnější slabiny a nedokonalosti demokracie, v nichž spočívá ona záludnost laciných řešení, která vzápětí nabízejí všichni populisté a demagogové.

Doma platím, co se týče politiky, za černou ovci rodiny, která má ještě předválečné kořeny v sociální demokracii. I přes tuto tradici jsem vždy smýšlel více volnomyšlenkářsky, protože vyznávám takové hodnoty, které se nejvíce blíží modelu svobodného občana, kterému stát poskytuje plnohodnotný servis a hlavně mu co nejméně mluví a zasahuje do života. A právě tohle je naprostý opak sociální demokracie, která má už ze své podstaty snahu co nejvíce lidi zdaňovat a od nás vybrané peníze dál přerozdělovat, což sice vede v důsledku k jakési pomyslné solidárnosti, ale především k omezování svobod těch, kteří vytvářejí skutečné hodnoty. Je to ale můj názor, který nikomu nevnucuji a úlohu levicově orientované soc. dem. ve společnosti respektuji. Odjakživa tam totiž patřila a i nadále patří.

Jde mi spíše o něco jiného, než o rozdělování na pravici nebo levici, které stejně už dnes tolik neplatí jako dřív, protože pravice paradoxně v posledních letech více zdaňovala a levice, protože jí nic jiného nezbývalo, proti tomu musela protestovat. Daleko více mám na srdci současný kvas ve společnosti, v jehož podhoubí se nebývale daří nejrůznějším heslům, které na sebe pod nejrůznějšími přísliby zajištění práce a peněz strhávají pozornost. Něco podobného zažíval svět naposledy ve 20. století, kdy se takhle narodil nacismus nebo komunismus, tedy ideologie, které slibovaly světlé zítřky, namísto kterých ale přišla tma.

Proto se vrátím obloukem zase na začátek k herci Jaroslavu Duškovi, který obecenstvu ve Východočeském divadle v Pardubicích vyprávěl o tom, jak prožít šťastný život. Evidentně se trefil do naturelu lidí, kteří ho dvakrát ve stoje vytleskali zpět na pódium. A nebyl by to ani Dušek, aby si z nás na závěr neudělal legraci. "To je povstání," žertoval při pohledu na stojící dav v narážce na pohnutá období v našich dějinách, kdy se lidé nechali zmanipulovat a vzali spravedlnost tzv. do svých rukou. Nejenže na ni později nikdy nedosáhli, ale především oni sami se za tu dobu nijak nezměnili. Opakují totiž stále stejné chyby - poukazují raději na druhé, aniž by se sami chtěli změnit k lepšímu.

A právě o tom je ono povstání, které měl herec Dušek ve skutečnosti na mysli, povstání lidského ducha i srdce, přestože dvojsmyslně narážel na pokleslé převzetí moci násilím. Proto, až budeme sami se sebou vyrovnaní a budeme volit podle svého srdce, nikoli podle planých slibů na bilboardech, pak teprve může zavládnout v této zemi spokojený život, řád a spravedlnost. Proto, prosím, nenadávejme na poměry, sami jsme jim svou netečností pomohli vyrůst. Běžme a vhoďme do urny svůj hlas, a věřme, že nezahyne jako pokaždé předtím, když jsme někteří z nás k volbám nešli a potom lamentovali v hospodě. Plakat na špatném hrobě si totiž nikdy nevyplácí.

Co se ukradne, má se vrátit. Základní pravidlo slušnosti a většiny relevantních morálních systémů na celém světě. Krádež se dá definovat různě, ale pokud mi odpustíte jisté zjednodušení, jedná se o přivlastnění si věci, myšlenky, která patří někomu jinému. Ať osobě fyzické, Jardovi od naproti, nebo nefyzické - podniku, spolku, církvi. A je to tu.

Církev samozřejmě disponovala od samého počátku majetkem. Dokonce i samotní apoštolové vlastnili pokladnu, z níž se hradily nejrůznější nezbytnosti a rozdávalo chudým. On totiž, kdo nic nemá, nemůže ani rozdávat. Prvním správcem pokladny byl nechvalně proslulý Jidáš, o němž se ví, že ze společných prostředků kradl pro svá povyražení. Protože mu to bylo málo, svého mistra později zradil pro bídných třicet stříbrňáků. Ale o tom třeba jindy.

Prvním velký zlodějem byli pochopitelně husité, respektive šlechta, která se vrhla na majetek oslabené církve poté, co hrdinní bratříci povraždili bezbranné mnichy a laiky tam i onde. Několik jich upálili i na chrudimském náměstí. Kdo si někdy omylem položil ruku na rozpálenou plotnu, ví, jak je to příjemné.

Další zloděj byl oslavovaný Josef II., který potřeboval prostředky, jež mu neříkaly pane. Ano, jedná se o jednoho z nejpopulárnějších vladařů, který zrušil to i ono. Mimo jiné i spoustu klášterů, a to včetně rozjímavých. Od této chvíle se začínají psát dějiny morální a duchovní devastace českého národa, protože národ, za který se nikdo nemodlí a neobětuje, brzy zajde. Nu, současnost dokazuje, že tomu tak skutečně je.

Další zloděj se jmenoval Tomáš Masaryk a za slavné první republiky ukradl tolik, že ani nemám prostor vyjmenovat všechna ta pole, lesy a pozemky, které se ze dne na den přesunuly od církve k republice. Inu, budování demokracie je třeba zaplatit a komu se bere snáze, než tomu, kdo se nemůže bránit silou? I proto byla první republika vůbec prvním zřízením, které zavedlo registraci zbraní a zbrojní průkazy. Žalář národů - staré Rakousku nic takového neznalo. Symptomatické, co říkáte, milí čtenáři?

Následovali samozřejmě nejznámější komunisté, kradoucí ve velkém. Ti dostali církev u nás na kolena. V kriminálech se modlily stovky kněží, řeholníků a laiků, plat byl těm nezavřeným vyplácen ze státní kasy, jež si notně přihýbala ze zisků plynoucích ze zabaveného majetku církve. A tak tomu bylo, a vlastně stále je, až do dneška. Stát profituje z majetku, který není jeho, už po čtyřicet let, odhlédnu-li od pana Masaryka. Protože to není majetek zrovna malý, částky, jež stát čerpá do vlastní kasy, nejsou také zrovna titěrné. Z této sumy pak naprosté minimum platí kléru jako plat, přispívá občas na opravy kostelů, klášterů a far. Doporučuji návštěvu pohraničí, tam poznáte, jak se stát stará. Zbytek přerozdělí tu na novou kanalizaci, onde na platy svých věrných úředníků, politiků, a to i těch lokálních, jako je třeba náš pan starosta Řezníček.

Pan starosta Řezníček dnes na tiskové konferenci hovořil o laskavosti, s níž město poskytuje finanční výpomoc farnosti na opravu zborcené hřbitovní zdi. Mluvil o dobrých vztazích. Milí čtenáři, přiznám se vám, že vědom si souvislostí uvedených výše, nenacházel jsem pro slova pana starosty správné synonymum.

Jistě, jsem zaujatý, protože jsem katolík. A jako katolík si myslím, že ukradené by mělo být vráceno. Co se svým majetkem majitel následně udělá, je jen jeho věc. Vám taky nikdo nemluví do toho, kolik brambor si dáte na zahrádku a proč na ni raději nepostavíte chlívek. Tak by to totiž ve slušné a normální společnosti mělo fungovat. 

Když opravené hřiště za milion a půl nevydrží po pár dnech první nápor dospívající mládeže, je něco v nepořádku. Jestliže na tuto možnou újmu upozorňují obyvatelé sídliště U Stadionu už dlouho dopředu a město je neposlouchá, je také něco v nepořádku. A pokud zde kamera městského kamerového systému namísto bedlivého sledování společného majetku občas jen pomrkává, je na průšvih přímo zaděláno.

V případě nového dětského hřiště U Stadionu se tedy seběhly hned tři faktory, které nikdo z odpovědných lidí nevzal v úvahu. Sídliště je za prvé generačně úplně někde jinde než lokality s mladými rodinami. Mezi obyvateli U Stadionu převažují v drtivé většině vitální penzisté a lidé střední generace, kteří potřebují zaparkovat před svými domy, aby si mohli pohodlně vyložit z auta nákup a nemuseli se s ním táhnout přes půl sídliště. Jenže tomu brání už řadu let úzká nevyhovující parkoviště ohraničená lípami. A aby toho nebylo málo, tak jsou zdejší chodníky natolik nerovné, že se po nich musí chodit jen s nejvyšší opatrností. Proto málokdo z místních chápe opodstatněnost tak grandiózního a drahého hřiště mezi jejich domy, když zde lidé potřebují úplně něco jiného, než si venku zaskotačit.

Že je střed sídliště považován za ráj záškoláků, mladých výtržníků a vyznavačů nevázaného života, se ví už poměrně dlouho. Zdejší trafostanice v sousedství nového hřiště by o tom mohla vyprávět, stejně tak mnozí důchodci, kteří se tu snažili hlučící mládež umravnit a byli nakonec rádi, že z toho vyvázli se zdravou kůží. No, řekněte, investovali byste na takovém místě miliony do tak pěkného hřiště? Navíc v době, kdy je obtížné jej uhlídat? Toť otázka, na kterou si musíš, milý čtenáři, odpovědět sám. Za sebe mohu však konstatovat, že se v tomto konkrétním případě názorně ukazuje, jak mezi sebou některé městské složky nekomunikují a nechávají věcem volný průchod namísto toho, aby je korigovali a termín otevření hřiště sladili s funkčností městského kamerového systému. Vždyť jedna špičková kamera s bezdrátovým přenosem se dá pořídit do padesáti tisíc korun a tuto investici lze zahrnout do celkového projektu hřiště. Nebo, jak doporučila v diskuzi jedna naše čtenářka, zrušit jedny kýčovité květináče ve městě a namísto nich pořídit kameru. Je to tedy otázka priorit a koncepčnosti. Zatím jsme ale svědky zbytečných chyb, za které musíme v důsledku platit všichni.

Přestože jsou novináři často považováni za spodinu lidské společnosti a prodejné dámy z Perlovky, mnozí se snaží svou práci dělat poctivě. Právě jsem napsal tvrzení, které asi z úst novináře, jenž permanentně lže, nebo minimálně hovoří poloviční pravdu, asi moc výmluvné nebude. Přesto se pokusím zamyslet nad prací, kterou mám tu čest vykonávat.

Mnozí si asi myslí, že k tomu, aby se člověk stal novinářem, je nutné absolvovat žurnalistiku na vysoké škole. Ano, tento obor je oblíbený a obvykle na něj (stejně jako na politologii, sociologii a nejrůznější gender studia) míří ti, kdo vlastně nevědí, co se svým životem dál. Nemají vyhraněné zájmy, touží po titulu, a to pokud možno, cestou nejmenšího odporu. Nakonec skončí třeba jako prodejci lihovin, protože je absolvovaný obor nemá šanci uživit. Někde jsem dokonce četl, že vystudovanými žurnalisty a politology podepírají padající stropy. Vyjdou totiž levněji, než dřevěné trámy.

Přesto však nechci všechny házet do jednoho pytle. Žurnalistiku studují i lidé zapálení, kteří potom odkrývají kauzy dotačních kouzelníků a výrobců biopaliv. Tedy, jen do okamžiku, kdy si některý z kouzelníků jejich plátek nekoupí - znáte přece ten vtip: Jde pan XY na nákup a manželka mu říká: „Kup mi Mladou frontu.“ On se za hodinu vrátí a povídá „Vzal jsem ti i Lidovky.“

Po zakoupení novin se totiž může lehce stát, že se z novináře stane školáček čekající na telefon od maminky a tatínka. Oni jediní nejlépe vědí, co a jak psát. Ti z žurnalistů, kteří ještě nepostrádají páteř, potom odcházejí a stávají se z nich třeba... třeba právníci v psychiatrické léčebně v Bohnicích.

Kupodivu se však najdou i tací majitelé novin, jimž se neoškliví upozornit pisálka na novou silnici. Prý se městu povedla a je škoda, že se o ní nepíše. Potom se takový majitel novin zase na rok odmlčí a platí. No, není to zavrženíhodný postoj? Pro mnohé jen těžko představitelná situace, protože s vlastnictvím médií přichází i moc ovlivňovat myšlení druhých. Přesto prý za devatero horami jeden takový majitel novin žije. Ale věřte mi, jsem novinář.

Člověka redaktorského pak nesmírně potěší, když si přečte hodnocení své práce od lidí, kteří se hrdinně přisávají na granty a státní pobídky. Rajzují po Evropě, pořádají bezva akce a jedním dechem oslavují svoji vlastní velikost. Pro šmudlu novinářskou mají jen shovívavé pochopení k bezradnosti, s níž musela jít cestou nájemného dělníka pod bičem tyranského majitele galerie, stavitele a kdo ví koho ještě!

Dělám svou práci rád. Vždy s jistým druhem radosti očekávám, z které strany se ozve křik hodnotící slova a věty mnou za vydatné pomoci šéfredaktora sestavované. Velikost člověka se totiž pozná podle velikosti jeho nepřátel. 

Úterní prezentace a obhajoba místní agendy 21, respektive projektu Zdravého města mě příliš nelákala. Už jen samotný čas, kdy se mělo uvedené setkání ve velkém sále Muzea konat, byl podivný. Kdo ze zaměstnaných Chrudimáků může přijít na tlachání o úspěších radnice v jednu hodinu po poledni? Evidentně skoro nikdo, proto byl také sál poloprázdný a městští úředníci hravě přečíslili zúčastněné občany. A nebyl to koneckonců i záměr?

Starosta Petr Řezníček sice na začátku tvrdil, že se nebrání spravedlivé kritice, ale všichni dobře víme, jak město na libovolnou kritiku reaguje. Příkladem jsou naše noviny, které nejsou servilní a píší tak, jak vidí Chrudim čtenáři, tedy vy. A to je pohled nezřídka kritický. Za dobu existence Chrudimských novin jsme se dostali až do fáze, kdy na přímý dotaz položený redakcí reagují pouze jednotliví úředníci, nebo politici. Ano, přátelé, tak se oplácí ona kritika, která by neměla být proti srsti nikomu. Je-li oprávněná a věcná, vede k zamyšlení. Není-li věcných námitek, poskytuje redakce dotčeným prostor k vyjádření v rubrice „Z redakční pošty“. Jenže to by tiskové oddělení muselo být tiskové.

Ale zpět k Muzeu. Dlouhá série slajdů z projektoru a nekonečný proud slov člověka na místě uspával. A to jsem, prosím, před výstupem do sálu vypil mathé! Začínal jsem chápat, proč kritici poukazují na imaginární cíle této podivné agendy, proč hodnotící komise tvoří vlastně jen „chlapci a dívky od fochu“, aneb vrána vráně oči nevyklove, a proč je nutné zredukovat počet úředníků a bující byrokracii.

Většinu zmiňovaných „problémů“, které tak usilovně řeší zástupy pojídačů našich daní, totiž spolehlivě zvládne občan - firma, sám. Bez asistence všemocné administrativy a ručiček úředníka. On totiž na místech, která jsou revitalizována, upravována a stavěna, žije. Často dlouhá léta a zná situaci. Skutečně stačí přizvat ho párkrát za rok k diskuzi, na níž stejně nemá šanci dorazit? A když dorazí, ztrácí se v úřednickém žargonu a záplavě slov. Nebylo by lepší tlačit na prosazení spravedlivé mzdy, nízkých daní, aby za ušetřené peníze mohl osázet zelený pruh před domem tulipány, vyčistit mlýnský náhon a posekat trávu?

Ano, radnice sbírá ceny po celém světě a je na ně náležitě pyšná. Nemá cenu omílat, že tyto výlety se opět konají za naše peníze. Každý to ví. Ptám se ale sám sebe, co je důležitější? Zda cena z rukou šejků, kteří v Chrudimi nikdy nebyli a dá se jim k dispozici vhodně upravené video a materiály, nebo uznání a aktivní účast samotných Chrudimáků? Já už na tuto otázku odpověď mám, co vy?

Oslavy 150. výročí Gymnázia Josefa Ressela byly bezesporu akcí číslo jedna uplynulého víkendu. Bezpočet bývalých i současných absolventů této střední školy zaplnil především v sobotu mnohé z chrudimských hospůdek a restaurací. Po letech se tak setkali dávní přátelé a často též kantoři.

Ze slibovaných známých absolventů dorazil nakonec do budovy gymnázia v sobotu ráno jen Martin Dejdar. Společně s lokálními i krajskými politiky dostal na chvilku slovo před zaplněným sálem, jenž je po letech opět chloubou chrudimského gymplu. Ředitelka Klára Jelinková má být právem na co hrda.

Dejdar přítomné pobavil několika vzpomínkami na tolerantní kantory, kteří budoucího televizního i filmového herce a baviče nechávali s odřenýma ušima doslova prolézat všemi ročníky - bylo jim totiž jasné, že u tohoto mladíka vědecká kariéra nepřichází v úvahu. Radost z vtipného společníka však Martin Dejdar zkazil podle některých až příliš okázalým vystupováním. Při přesunu po městě totiž používal evidentně drahý sportovní vůz, jehož motor vždy náležitě protočil. Jako by snad ostatním dával najevo, že on je ten úspěšný a movitý pražský herec, zatímco ostatní - často učitelé, lékaři, právníci a vědecké kapacity, jsou jen obyčejní, malí čeští lidé.

Mnoho radosti udělala bývalým studentům akademie v Divadle Karla Pippicha. Humorné scénky ze života současných gymnazistů totiž ukázaly, že život studentů za komunistického režimu a dnes se zas až tak neliší. Sobotní večer patřil už zmiňovaným setkáním nad skleničkou vína a vzpomínáním na doby, kdy čas utíkal tak nějak pomaleji. Mnozí absolventi se proto navraceli do svých domovů až s ránem, plni dojmů.

[[gal:5237]]

Když jsem viděl nekonečnou diskuzi čtenářů k článku na téma nově se rodícího "kruháku" U Guláška, nedalo mi to a vypravil jsem se autem v pondělí ráno během dopravní špičky přesvědčit, nakolik jsou zvěsti o tom, že nový kruhový objezd blokuje plynulý průjezd tímto frekventovaným místem, pravdivé. Bohužel, poté, co zde spadly závory kvůli projíždějícímu vlaku ve směru od chrudimského nádraží, zůstal jsem zde spolu s dalšími motoristy "viset" dlouhé minuty, křižovatka se ucpala ze všech tří stran a na město přišla ona pověstná "ranní zácpa".

[[img:chrn_fullwidth:5220:Křižovatce U Guláška scházejí evidentně po stranách tzv. bypassy, jež by umožňovaly například plynulou jízdu ve směru od nemocnice do centra města. Nový "kruhák" tak vytváří chvílemi opravdový špunt, který paralyzuje dopravu ve městě, protože se jím nedá projet.  Foto: Chrudimské noviny]]

Jen co se závory zvedly, stihl jsem díky tomu, že už jsem stál přímo v křižovatce, projet, ale ostatní tolik štěstí neměli. Za chvíli byly totiž závory zase dole a situace se opakovala, jen kolony aut byly o poznání delší než předtím. Z jedné strany stála vozidla skoro až k prodejně Tesco, ve směru do centra pomalu až k železářství Baťa za zatáčkou a na Slatiňany se táhla nekonečná fronta až k odbočce na Píšťovy, že kvůli tomu nemohli řidiči vyjet od benzinky po levé straně, protože je souvislá kolona odsud nepustila. Nechtěl bych proto být v kůži toho, kdo má dopravu ve městě na starost, neboť taková situace je zde dlouhodobě neúnosná a lidé si ji určitě nenechají dlouho líbit. Je to patrné už z prvních reakcí motoristů, kteří když uvíznou před křižovatkou při jízdě od nemocnice, obracejí někteří z nich netrpělivě svoje auta a snaží si urychlit cestu do města po komunikaci v sídlišti U Stadionu a dál ulicí Na Ostrově. Smutně vyhlížející cestující ve stojícím autobusu MHD pak mohou těmto manévrům na silnici už jen nečinně přihlížet.

[[img:chrn_fullwidth:5218:Propustnost kruhového objezdu způsobuje v dopravní špičce kolony aut od závor podél kasáren až k Píšťovům.  Foto: Chrudimské noviny]]

Přiznám se bez mučení, že jsem byl z této situace velmi rozpačitý, protože vím, že ani předchozí řešení zdejší křižovatky nebylo ideální. Nelze si však nevšimnout uprostřed nově vznikajícího "kruháku" doslova monstrózního prostoru, který přijde osázet zelení na úkor životaschopnosti křižovatky. Právě tohle místo mohlo být beze zbytku využito pro tzv. bypassy, jež by propustnost křižovatky zrychlily, anebo pro dvoupruhý kruhový objezd se stejným efektem. Namísto toho vzniká v blízkosti závor pomalý "kruhák" s další bezúčelnou zelenou plochou, o kterou se bude muset město starat a platit její údržbu. V tom horším případě ji ještě "ozdobí" kýčovitými květináči. Tak si to prý ale ŘSD podle jednoho z diskutujících v našich novinách přálo a odmítalo jiné návrhy města na podobu křižovatky údajně pod pohrůžkou, že jinak U Guláška vůbec stavět nebude. Inu, pokud je to pravda, trochu zvláštní až vyděračský přístup této státní organizace.

[[img:chrn_fullwidth:5217:Pro mnohé motoristy znamená nová křižovatka z tohoto směru na dlouhé minuty "stopku", kterou nelze nikudy objet. Vrásky na čele to může přidělávat zejména osádkám vozidel integrovaného záchranného systému.  Foto: Chrudimské noviny]]

Křižovatce U Guláška by rovněž významně prospělo zkrácení čekací doby na vlaky přijíždějící z chrudimského nádraží. Závory jsou totiž v tomto směru spuštěny podstatně déle než z opačného směru od Slatiňan a každá minuta zdvižených závor navíc by znamenala daleko větší propustnost křižovatky, kratší kolony aut a méně nervozity mezi motoristy. A to by přeci za vyjednávání s Českými dráhami (ČD) stálo, co říkáte? Zvláště, když sem bude jednou svedena první etapa silničního obchvatu města, kterému budou stát v cestě závory. Bude tedy na radnici, nakolik si dokáže s ČD a ŘSD poradit, pokud se ovšem zase nedozvíme, že už je na všechno stejně pozdě.