Ulicí Svatopluka Čecha znám už od dětství jako svoje boty. Žila tu moje hodná, usměvavá teta, dále spolužačka, kterou jsem v době dospívání jako pubescent tajně obdivoval, a denně tudy šlapal do zdejší mateřinky, základní školy, i později, když jsem studoval obchodní akademii. Dá se říct, že se mi za tu dobu ulice vryla do paměti, protože si vždy vybavím ve směru od letního stadionu dlouhý sled přízemních, na sebe navazujících rodinných domků s malými zahrádkami na dvorku a pošťáka v dlouhém plášti s velkou koženou brašnou přes rameno, jak tu bere u každého domku za kliku a roznáší lidem poštu nebo důchod.

Už dlouho jsem touto poklidnou ulicí neprocházel, takže se musím přiznat, že mi redakční snímek třípodlažní novostavby, která tu roste, docela vyrazil dech. Nechci soudit její stavitele, protože každý máme svoje představy či potřeby, s jakými konkrétní nemovitost kupujeme. Trošku mi ale vadí ignorance městského architekta, pokud jsou pravdivá slova mluvčí radnice, že neměl s touto stavbou v této specifické zástavbě žádný problém, což přisuzuji za prvné tomu, že Marek Janatka není Chrudimák, a za druhé, že byl do této funkce vybrán na základě politické objednávky radniční koalice, která načala současné volební období.

Nevěřím totiž, že by jeho předchůdce Karel Thér něco podobného v těchto místech připustil, protože je nejen rodilý Chrudimák, ale v podstatně vyrůstal na opačném břehu řeky Chrudimky, takže musí ulici Svatopluka Čecha dostatečně dobře znát. Zkrátka a dobře, člověk odjinud nemá k Chrudimi srdeční vztah, odvede si "svoji práci", vyfakturuje za ni městu, a to, že budeme chodit kolem tak velké nevzhledné krabice, kterou jeden z našich čtenářů označil trefně jako pěst na oko, ho někde v Brně nijak trápit nebude.

Co je však už horší, že bylo na tuto stavbu vůbec vydáno zdejšími úřady stavební povolení. Spíš to vypadá, že "někdo" v tomto případě stavebníkovi poradil, jak se legálně vejít výškově do normy tak, aby nebylo možné objekt mezi přízemními sousedy považovat za bytový dům. Pracoval jsem dříve na hospodářské kriminálce na úseku stavebnictví, takže o tom vím své. A tak mi v tomto případě jednoznačně vychází tři podlaží plus podkroví, nikoli jak je "fikaně" městem uváděno - dvě nadzemní podlaží a obytné podkroví. Ať už si tedy budeme hrát se slovíčky, jak chceme, nebo ten "někdo" bude záměrně jedno regulérní podlaží na této stavbě obcházet, nikdo už tuhle masu cihel a dalšího stavebního materiálu ze zdejší přízemní zástavby neodpáře. Zůstane totiž viditelnou jizvou na jinak malebném poklidu této dlouhé ulice, která začínala kdysi na periferii města a vedla až na Kateřinské předměstí.

ODS má po víkendu nového předsedu strany, kterým se stal politolog, univerzitní profesor, bývalý ministr školství a současný poslanec Petr Fiala. Skončilo tak nešťastné dvojvládí, o něž se dělili Miroslava Němcová, která byla lídrem kandidátky v posledních parlamentních volbách, a Martin Kuba, který stranu dočasně vedl za odstoupivšího Petra Nečase. Na první pohled se tedy zdá, že je ODS z nejhoršího venku a také sám Fiala, co by zkušený politolog, híří na všechny strany optimismem, když hovoří po volebním kongresu o tom, že je ODS zpátky ve hře a že se odrazila od pomyslného dna. Ostatně nic jiného mu, jako novému lodivodovi, nezbývá, než vyzařovat optimismus a dobrou náladu. Otázkou ale zůstává, zda se podařilo víkendovému kongresu v Olomouci zalátat nadobro všechny díry v potápějící se lodi jménem ODS.

Ta se začala povážlivě naklánět už s příchodem Mirka Topolánka do čela strany, pod jehož vedením se dostali k moci nejrůznější Dalíkové a další lobbisté, a také na komunální úrovni strana notně zlenivěla a využívala bezpracně výhod zavedené značky. Málokdo tehdy věřil Václavu Klausovi, když odesílal přátelům smsku, že se strany zmocnil "falešný Topol". Jenže na průšvih bylo zaděláno a strana se dál vezla na euforické vlně vlastní nepotopitelnosti jako kdysi Titanic. Každý, kdo si jen dovolil něco proti tomu namítnout, byl okamžitě vyděděncem společnosti, a pokud měl snad možnost svoje názory někde veřejně prezentovat, potýkal se s existenčními problémy. Sám jsem něco podobného zažil na vlastní kůži a proto se musím usmívat, když vidím některé tehdejší pochlebovače z Chrudimi, kteří mě vyhazovali z práce, kopat v současnosti za hnutí ANO Andreje Babiše a hřát se na jeho momentálním úspěchu a penězích, protože je pro ně ODS už nezajímavá.

A tak jsem na dálku sledoval průběh olomouckého kongresu, protože jsem prožil s ODS časy dobré i zlé, a její filosofie mi není cizí. Především jsem pozoroval volbu místopředsedů, protože o Fialovi bylo dávno dopředu rozhodnuto, a právě jména korunních princů ODS mohla ledacos naznačit a také z mého pohledu naznačila. Čekal jsem, zda se pojede ve starých kolejích, nebo zavane ve straně nový, svěží vítr. Ještě před samotnou volbou jsem zahlédl v kuloárech sjezdu Ivana Langera, Marka Šnajdra a další, kteří reprezentují spíše minulost ODS, a vzápětí vyslechl zprávu, že oním prvním korunním princem bude pro další období věčně skeptický europoslanec Jan Zahradil, který o svých slovech nikdy ani na chvíli nezapochyboval. Nevím, jestli je to v současnosti ten nejlepší recept na všechny neduhy ve straně, spíše bych očekával někoho mnohem komunikativnějšího směrem k veřejnosti, za kterého hovoří pracovní výsledky, má charisma a umí projevit alespoň špetku pokory, bez které to za současné situace prostě nepůjde. Nechci být špatným prorokem, ale Zahradil může v tomto ohledu působit svým někdy arogantním tónem spíše jako slon v porcelánu.

A co se nestalo dál. Přišlo vyšachování Jiřího Pospíšila, v současnosti nejpopulárnější tváře ODS, kterého si mnozí přáli ještě před nedávnem za předsedu strany. Ne nadarmo se proto jakékoliv další kandidatury vzdal a po volbě naznačil, že v minulosti šlápl na kuří oko v několika kauzách lidem, kteří o výsledku olomouckého kogresu v zákulisí rozhodovali. To z mého pohledu ukazuje, že Titanic svůj směr stále ještě nezměnil a jede pozvolna vstříc smrtícímu ledovci. Vždyť další zvolený místopředseda Evžen Tošenovský je v řadách ODS seniorem a také on nemá nejspíš dostatečnou páru strhnout kormidlo do bezpečnějších vod. A když se rozhodovalo o dalším místopředsedovi z Olomoucka, zvítězil Langerův favorit a olomoucký primátor Martin Novotný před šéfem prostějovských občanských demokratů Petrem Sokolem, který byl dříve Pospíšilovým náměstkem na ministerstvu spravedlnosti a který Ivana Langera dlouhodobě označuje za přítěž ODS. Mezi místopředsedy lze za svěží vítr označit snad jen vystudovaného žurnalistu, redaktora a předsedu Oblastního sdružení ODS Praha - východ Martina Kupku, už ale méně senátora Miloše Vystrčila z Telče, natož členy užšího grémia Zbyňka Stanjuru či Jaroslava Kuberu

Zkrátka jeden matador vedle druhého, kteří se budou snažit o restart strany. Zda to na zalátání všech děr, kterých je v palubě tolik jako v ementálu, bude stačit, ukáží už příští měsíce a veškeré volby, které budou letos následovat. Jakmile v nich ODS zabředne do čísel, které sklidila v posledních parlamentních volbách, bude zle, protože už jen těžko dožene manko všech promarněných šancí, které vinou své "neomylnosti" zatím prohospodařila a ani jednou se nad varovnými signály vážně nezamyslela. To samé v bleděmodrém platí i na komunání úrovni, která věrně zrcadlí svoje lodivody. Žádná tvrdá práce v opozici, ale smrádek a teploučko v koalici s kýmkoliv, kdo je momentálně u vesla. A právě na to celá ODS zatím dojela. Bude proto zajímavé sledovat, jak si ostřílení matadoři v čele strany povedou, ale především, kam až občanské demokraty zavedou. Zda ke dnu, anebo na hladinu, kam už přes dvacet let v novodobé demokracii patří.

Zatímco obyvatelé Malecké ulice marně čekají na omezení rychlosti jízdy a alespoň jeden malinkatý přechod pro chodce, zaznamenávají kolem frekventované vozovky narůst jiných dopravních značek. Nejen, že tu značek přibývá, ale pořád se mění jejich stanoviště. Změny probíhají hlavně v nočních hodinách. Škatulata hejbejte se, spíš než pracovníci dopravního značení, hrají "neznámí pachatelé" s mobilními značkami v dolní části Malecké ulice. Projíždějící řidiči tak velmi často zaznamenávají přesun slepé ulice, k čemu mobilita a čtyři možné směry jízdy jenom nahrávají.

Nejméně před dvěma měsíci jedna značka označující již zmíněnou slepou ulici nenávratně zmizela. Místo, kde zůstal jen mobilní podstavec, ihned využívá několik řidičů vzhledem k nedostatečnému parkování. Tento týden přibyla další mobilní značka, která kromě toho, že upozorňovala na jakousi stezku pro chodce, překážela ve výhledu z křižovatky. V sobotu 18. ledna už bylo opět všechno jinak! Slepá ulice vede do průjezdné Moravské ulice a pěší stezka se přesunula do směru Pod kopcem. 

Záležitost kolem zpoplatnění obřího parkoviště u pardubického Alberta nabrala díky okamžitému zásahu magistrátu Pardubic velice rychlý spád. Než stačila firma Saller Group, provozující celý areál, do světa rozhlásit, že začíná s pomocí bezpečnostní agentury vybírat poplatky za parkování přesahující dvě hodiny, svolala pardubická radnice jednání úředníků, kteří rozhodli, že je to protizákonné a že jsou připraveni s uvedenou firmou zahájit správní řízení. Měli pro svá tvrzení pádné argumenty - svislé dopravní značení, kterým je parkoviště opatřeno, bylo nainstalováno se svolením odboru dopravy pardubického magistrátu, a přestože jde o soukromý pozemek, má tím pádem parkoviště statut veřejné komunikace.

Jelikož dotčené parkoviště při cestách vlakem do Prahy poměrně často využívám, živě jsem se o tuto problematiku zajímal. A musím přiznat, že mě příjemně překvapilo, že nemusím z vlastní peněženky vydávat peníze za parkovné na ploše, kde  je místa pro všechny dost a kam by se v pohodě vešly zástupy zákazníků minimálně pro tři další supermarkety. Ještě více jsem byl ale překvapen rázností pardubického magistrátu, který se dokázal velice rychle a důrazně zastat svých občanů, z nichž minimálně čtvrtina dojíždí vlakem za prací do Prahy. Přiznám se, že něco takového se v "provinční" Chrudimi nevidí, aby se v den, kdy problém nastal, sešli úředníci města, vydali jasné instrukce a rozeslali prostřednictvím tiskové mluvčí tamní radnice Nataši Hradní do všech médií obsáhlou tiskovou zprávu, jak bude vůči firmě postupováno a jak mají lidé v případě konfliktu s touto společností postupovat, tj. obracet se s žádostí o pomoc na městské strážníky a republikové policisty.

Jak se bude kauza vyvíjet dál, uvidíme. Předpokládám, že firma Saller Group zbraně jen tak nesloží a od úmyslu vydělávat na stovkách parkovacích stání pod záminkou většího komfortu pro své zákazníky neustoupí. Nejspíš bude hledat s pomocí právníků mezery v zákoně, jak dopravní značení obejít. Rovněž tak předpokládám, že neustoupí ani pardubický magistrát, který bude dál bránit svoje občany před poplatky na veřejné komunikaci. Ať už dopadne spor jakkoliv, ukázal nám, jak má v praxi fungovat obecní samospráva, kterou si lidé zvolili. Zároveň otevřel otázku, zda se něco podobně nezákonného neděje několik let i v Chrudimi, kde se vybírá parkovné před prodejnou Billa na bývalém pozemku Evony, i když na tak malém parkovišti v centru města se to dá snadno pochopit. Co myslíte, vážení čtenáři, jednal pardubický magistrát v zájmu svých občanů správně či nikoliv? Chtěli byste mít doma také takovou radnici? Sám za sebe říkám, že já ano, a co vy?

Závěr uplynulého roku byl v Chrudimi líný a hektický zároveň. Autobusy místní hromadné dopravy jezdily velmi sporadicky, takže kdo chtěl navštívit třeba známé nebo příbuzné na jednom konci města, měl na to, pokud byl závislý na MHD, zhruba půl hodiny. Asi tak dlouho trvala totiž jediná odpolední otočka autobusu ve městě o svátcích a mezi svátky, a situace se o moc nezlepšila ani v prvních lednových dnech roku 2014, kdy už někteří z nás museli do práce. A jak jinak než pěšky, protože jízdní řád byl po Silvestru pěkně vydrancovaný.

Jídla a pochoutek bylo bezesporu o Vánocích v chrudimských domácnostech víc než dost. Důkazem toho bylo během svátků oblíbené hejno divokých kachen s osamělou labutí nad druhým splavem mezi sídlištěm U Stadionu a ulicí V Průhonech. Kdo si totiž myslel, že ho uctí vánočkou nebo jiným pečivem, šeredně se mýlil. Jindy se při dopadu na hladinu řeky seběhne o každé sousto hotová mela. Ale teď? S kačenami a labutí to ani nehne a takřka každé sousto "odzývají" schouleni do sebe v trávě u břehu. Zkrátka se přežrali a může za to jako vždy člověk.

Hezké, ale tak trochu nostalgicky smutné Vánoce a období mezi svátky měli chrudimští štamgasti v hostinci U Guláška (oficiálně U Pivovaru), na který mám už jako kluk vzpomínky od 60. let, kdy sem chodil na pivo můj táta, a později se tu konaly četné mariášové turnaje, kterých jsem se jako novinář pravidelně účastnil. Pořádali je kluci Alinčové, z nichž toho staršího mnozí znají jako velkého divočáka, protože jako rozhodčí fotbalu dokázal vykázat za jediný zápas i polovinu všech hráčů včetně lavičky náhradníků. Mně však utkvěl v paměti především jako čert, který chodil s Mikulášem a pouštěl kolem sebe hrůzu. Jednou přišel k nám domů v kožichu a pomazaný mourem v mírně povznesené náladě, a jelikož chtěl nejspíš dostát svému pekelnickému vzezření, utrhl ze zábradlí čerstvě zastřeleného polňáka, který měl na hlavě igelitový pytlík, do něhož odtékala krev, a začal s ním točit kolem své hlavy za hlasitého řevu. A co se nestalo? Chodba vypadala, jako by tu právě někoho zavraždili.

Vraťme se ale ke Guláškovi a manželům Paulusovým z Nasavrk, kteří zde vytvořili z kdysi začouzeného hostince takřka domácké prostředí s výtečnou kuchyní. Každý další, kdo se tu po nich bude snažit rozjet hostinskou činnost, to nebude mít nijak lehké, protože bude pod kritickým drobnohledem znalců dobrého piva a především vybraných dobrot tradiční české kuchyně, kterou Paulusovi bezesporu ovládají. Také proto se U Guláška podávala na Štědrý den tradiční couračka (zelňačka) a bylo narváno stejně jako o dva dny později, kdy se sem přišly rozloučit s oblíbeným hostinským davy Chrudimáků. Uvidíme tedy, jaký osud čeká hospodů dál. Podle posledních drbů ji měl snad koupit pardubický pivovar a tuto domněnku ještě víc utvrzuje přítomnost auta Pivovaru Pernštejn hned po Silvestru přímo před vchodem do hostince, což by značilo, že si tu můžeme nechat zajít chuť na tradičně točenou Plzeň.

Na Silvestra to v Chrudimi bouchalo jako za války u Verdunu. Lidé zvedli v hojném počtu zadky a vyšli slavit do ulic příchod nového roku 2014. Jedna petarda stíhala druhou a ještě dvě hodiny po půlnoci bylo slyšet zvenčí velkou kanonádu. Chrudimská radnice by se proto měla nad sebou více zamyslet, proč přepustila pořádání oslav na Resselově náměstí s prominutím "ulici" nebo občanům, chcete-li, z nichž většinu tvořili opoziční zastupitelé, a nechala jim slíznout smetanu na úkor tradici, kterou před lety zavedl v Chrudimi bývalý starosta Libý. Je to jeden z mála dnů v roce, kdy se většina občanů města sejde na jednom místě a jejich starosta by mezi nimi rozhodně neměl chybět. Ať chceme, nebo ne, zůstala za jinak povedenými oslavami politická pachuť přihřáté předvolební polívčičky, protože další supervolební rok právě začal. Chrudim nevyjímaje.

Chrudim se jinak léčila z kocoviny 1. ledna Novoročním během na počest doktora Poupěte a i na startu u Divadla Karla Pippicha bylo tentokrát plno. Kdo tedy potřeboval po Vánocích a všech kalorických bombách na svátečně prostřených stolech provětrat faldíky, byl tady správně. A jelikož všichni zúčastnění doběhli do cíle bez zranění a protestů, doufejme, že ve stejném rozpoložení a v pořádku doběhneme všichni také do cílové rovinky na konci roku 2014. Vážení čtenáři, přeji Vám všem šťastný nový rok 2014, především zdraví, lásku a osobní spokojenost. Buďte v tomto roce šťastní.

Nový rok, z něhož právě ukusujeme, vybízí k zamyšlení asi každého. Někteří bilancují uplynulé měsíce a hodnotí, zda přinesly více dobrého nebo špatného. Nevím jak vy, milí čtenáři, ale já sám se snažím i z těch negativních zážitků poučit. Psal jsem o tomto přístupu už v dušičkovém bilancování. Každého z nás zkrátka posunuje dál jak špatná, tak dobrá zkušenost. Z někoho se po těch špatných stane mrzout, který nenávidí celý svět a tím vlastně dalším lidem zprostředkovává další špatné zážitky. Otázkou tedy je, jak chceme, aby se lidé chovali k nám. Platí totiž staré pravidlo, že jak se budeme chovat k druhým, tak se oni budou chovat k nám. Jistě, vyžaduje to od nás mnoho sebekázně a dobré vůle. Věřím však, že se dobré skutky vyplatí.

Minulý rok poznamenaly volby. Právě zde jsme mohli pozorovat, jak moc se mění preference nás všech. Tedy voličů i nevoličů. Voliči dokázali, že jim stačí plané sliby člověka s nejasnou minulostí k tomu, aby ho vynesli mezi zkušené politické matadory. Pro mnohé trpká zkušenost, pro mne však jen konečné zviditelnění dlouhodobého, rozkladného trendu naší společnosti. I v Chrudimi jsme zaznamenali vzestup nových hnutí a mnozí se neubránili trpkému úsměvu, když pozorovali, jak některé místní postavičky bleskurychle převlékly kabátky. Znovu jsem se přesvědčil, že být nestranným pozorovatelem je opravdu luxus, který si mnozí dovolit nemohou.

Život každého z nás se proměnil a jinak tomu nebude ani do budoucna. Obdivuji optimisty, kteří už dnes vědí - vizte naši anketu - jak se budou v tom novém roce mít. Já sám to netuším. Nepřivádí mne to však k melancholii nebo snad smutku. Naopak. S jistou zvědavostí čekám, jaká překvapení, radosti i strasti mne potkají. Na všechno se nelze připravit. Přesto lze zachovat rovnou páteř a čisté svědomí, pokud se nezpronevěříme ideálům, které nám jsou nade vše drahé. Věřte či ne, milí čtenáři, je mi milejší starý, věrný komunista, než tu nezávislý, onde člen té partaje, jindy jiné. Takový komunista je totiž důstojný protivník. Bezcharakterní a mnohdy i zbabělý měkkýš však nikoliv.

Přeji vám i sobě, abychom dokázali také v příštím roce, že Chrudim není maloměstem, kde každý na každého něco ví a živí v sobě dávné křivdy. Najít sílu k odpuštění i v okamžiku, kdy o něj druhý vlastně nestojí, to člověku dává klidné spaní, úsměv a optimismus. Kéž se nám to tedy podaří.

Největší čtenářské pozornosti se dostalo krátce před Vánocemi zprávě o tom, jak ředitel Technických služeb Chrudim Kolář metal opilý se svým fordem kotrmelce u Vlčnova, až ho odsud musela odvézt sanitka. Souběžně s tím se rozproudila bohatá diskuze, v níž se debatovalo například nad tím, zda jde v tomto případě o zprávu o dopravní nehodě nebo o politiku. Proto musím hned na začátku uvést, že jde o článek popisující havárii způsobenou v těžké opilosti a vysvětlit, proč jí byla věnována náležitá publicita.

Než tak ale učiním, spolehnu se na inteligenci našich čtenářů, kteří si musí zákonitě na tuto otázku odpovědět sami: "Proč se psalo o Kolářově havárii? No přeci proto, že ji způsobil Zdeněk Kolář - ředitel jedné z městských organizací, která spravuje náš, více než 45milionový majetek. Samozřejmě, že pokud to převrátí na střechu nějaký Vonásek z Horní Dolní, zaznamenají to Chrudimské noviny třemi řádky a hotovo, protože to dál už nikoho nezajímá, ale tohle je přeci jenom jiný, silnější kafe..." Také to tak cítíte? Jsem stoprocentně přesvědčený, že ano, protože ten, co "něco" řídí, je lidem více na očích a nese pochopitelně větší zodpovědnost vůči sobě i svému okolí. Stejně tak musí počítat i s větším zájmem médií o svou osobu.

Zdeněk Kolář na to musel být zvyklý z armády, v tomto případě, jak uznává, ale lidsky selhal. Budiž mu to přičteno ke cti. Zda ale selhal také jako reprezentant města, musí teď posoudit městská rada, která bude nejspíš vycházet ve svém verdiktu z policejního vyšetřování a z dosavadního působení Koláře v čele Technických služeb Chrudim. Nejde oddělit jedno od druhého. V každém případě půjde ale o rozhodnutí radních, kteří za něj dříve nebo později ponesou politickou odpovědnost. Jestliže ale ještě předtím někdo "popichuje" novináře za to, že je informace o Kolářově opileckém extempore politikou, pak sám nedělá nic jiného než politiku, protože se snaží mírnit pošramocený obraz člověka s úzkou vazbou na chrudimského starostu. Nechme tedy politiku politikou a dělejme každý, co má, stejně o Kolářově bytí či nebytí nerozhodnou čtenáři, natož novináři, ale naše městská rada.

Kdosi si prostřednictvím městského webu stěžoval, že je mu v sedmadvacetistupňové vodě v krytém plaveckém bazénu zima a že se v pardubickém aquacentru pohybuje teplota vody běžně kolem 31 stupňů Celsia. A jak je v posledních dnech znát, stížnost padla nejspíš na úrodnou půdu, protože je v chrudimském krytém bazénu někdy až přetopeno. Chodím sem totiž pravidelně plavat zhruba posledního půl roku, protože se mi neúprosně blíží padesátka a člověk se chce alespoň trochu udržovat v dobré fyzické kondici, a tak mohu srovnávat stav v bazénu před a po uvedené stížnosti.

Rád bych ale také porovnal při této příležitosti možnosti navštěvovaného aquacentra v Pardubicích s bazénem v Chrudimi, který chvílemi připomíná spíše komorní prostředí, pokud tu zrovna v otevírací době pro veřejnost nehlučí nějaká škola, která si část bazénu na tuto dobu paradoxně pronajímá. Z toho je tedy zřejmé, že má chrudimský plavecký bazén méně možností, jak pokrýt finančně svůj poměrně nákladný provoz. A jednou z možností, jak toho docílit, jsou pochopitelně provozní úspory, v tomto případě tedy nižší teplota vody a vzduchu v plaveckém areálu.

Má to však i další bezesporu kýžený efekt pro návštěvníky chrudimského bazénu, a to zdravotní přínos v podobě otužování, přestože 27 stupňů Celsia odpovídá spíše teplotám ve Středomoří než podmínkám pro plavání ve střední Evropě, kde bývá voda v létě ještě chladnější. Proto zastávám názor, že hovořit v případě sedmadvacítky o zimě je asi taková hloupost jako tvrdit, že v létě postavíte venku sněhuláka. Je to navíc ukázka zhýčkaného chování některých našich spoluobčanů, kteří si pletou aktivní sport nejspíš se saunou. Proto, pokud nechce Luďa Marousek (ředitel Sportovních areálů města Chrudim) protopit vlastní kalhoty, měl by zůstat nad věcí a nepřitápět pokaždé, jak si kdo pískne.

Co je pragmatický návrh a co už populismus? Toť vždy otázka. Zvláště, když nějaký návrh předkládá zastupitel Roman Málek (Koalice pro Chrudim), který nás jimi zásobuje asi tak často jako pan doktor Chocholoušek v slavné české komedii Jáchyme, hoď ho do stroje! Člověk pak musí chtě nechtě zkoumat, kam až sahá realita a kde už se ona realita mění v bludy přebalené líbivou pentličkou příslibu, že se tak bude dít ve prospěch nás, občanů města. Stejně jako v případě jeho tiskové zprávy, že navrhne svým kolegům v zastupitelstvu osvobodit všechny chrudimské děti do věku tří let od placení poplatků za svoz a likvidaci komunálního odpadu, a to po vzoru sousedních Pardubic.

Na první pohled se to zdá jako bezva nápad. Jenže, než se jím opijeme, je třeba zdravým selským rozumem střízlivě počítat a posuzovat, co je pro město - tedy nás všechny, prospěšné, a jaké jsou reálné možnosti městské kasy ve srovnání s nepoměrně bohatšími stotisícovými Pardubicemi, s nimiž se Chrudim, co do rozpočtu, nemůže ani zdaleka rovnat. Z toho vychází jediné - hospodařit pokud možno s vyrovnaným rozpočtem a nerozhazovat, jako to dělají na celostátní úrovni některé strany a politici, aby si tím koupili hlasy voličů. Už teď totiž město doplácí na každého producenta odpadu zhruba pětikorunou, tak proč ztrátu dál prohlubovat? Je snad v silách Romana Málka ji nějak vykompenzovat? Má na to nějaký recept? To už jsem se z jeho tiskovky bohužel nedočetl.

A právě přesně takové návrhy zavánějí populismem na sto honů. Alespoň pro mě, pokud neznám od konkrétního politika konkrétní odpověď na to, kde chce na svoji vábničku na voliče brát peníze. Nevěřím totiž, že by je uměl sehnat jinde než ze společného rozpočtu, do kterého přispíváme všichni bez rozdílu a z něhož se tak snadno rozdává. Kdyby ale uměl město pozvednout tak, aby lépe prosperovalo a mohlo si tudíž dovolit přispívat finančními úlevami sociálně slabším občanům (např. klientům domovů důchodců nebo s pečovatelskou službou, k nimž by se mohli přidat i zdravotně postižení), pak ho stoprocentně podpořím, protože půjde o uvážlivý přístup dobrého a spravedlivého hospodáře. Kdo ale slibuje drobky z koláče, aniž by na něj zadělal, je prostě jen populista. Lepší příměr mě pro tento případ nenapadá, tak promiňte, chrudimská batolata...

Žoviálnost, srdečnost a lidovost. Těmito slovy by se asi dal charakterizovat výstup náměstkyně hejtmana Jany Pernicové (ČSSD) na úterní tiskové konferenci, kterým završila prý veleúspěšný projekt zvaný Technohrátky. Přestože jsem spíše zaměřen humanitně, dokážu pochopit lásku druhých lidí k technickým oborům. Ostatně, můj děda byl diplomovaný technik, takže něco málo jsem po něm zdědil i já. Běžnou údržbu na autě například zvládám s pověstným prstem v nose. Olej, destičky, a dokonce i prorezlý výfuk si měním sám a asistenci druhých k tomu nepotřebuji.

Paní Pernicová se rozplývala, jak za našich devět set tisíc korun z krajské kasy - nic jiného totiž tyto peníze nejsou - společně s lobbistickou Hospodářskou komorou, jejíž existenci, stejně jako existenci dalších komor považuji za přežitek a relikt komunismu, s úřady práce a dalšími subjekty, zviditelnili technické obory, respektive odborné školy. Tyto studijní a učební obory se totiž v posledních letech totiž netěší přílišné přízni rodičů a žáků základních škol. Proč tomu tak je? Možná proto, že tady nelze obalamutit pružný školní řád tím, že místo kulatého ložiska vyrobím placičku. Za studenty a učni je tak vidět konkrétní výsledek jejich snažení. A možná i proto, že matematika, kterou musí mít technici v malíku, se na základních školách vyučuje způsobem, z něhož většině z nás naskakuje husí kůže. A to i přesto, že později na vysoké škole absolvovali příbuzný obor „Logika“ na valde bene.

Je to zvláštní. Opravdu dobří absolventi technických škol totiž najdou na trhu práce své místo snáze, než nejrůznější sociologové, absolventi filosofických fakult a dalších oborů. Nebudu zabíhat do podrobností, přestože si samozřejmě myslím své o požadavku, aby 70 procent populace mělo vysokoškolské vzdělání. Ten potenciál zkrátka ve společnosti není a zákonitě musí vést ke snižování nároků na studenty. Co na tom, když úředník u statistiky spokojeně přede.

Jak zatraktivnit technické obory? Těžká otázka. Lidé vzdělaní v technických oborech často představují určité tipy „nerdů“. Nerd je moderní výraz pro osobu, která je tak zaujatá vlastním oborem, že většina ostatního - včetně běžných sociálních vazeb, jí naprosto uniká. Od nich tedy nějaké vnější výstupy čekat nelze. Ačkoli i takové zázraky se dějí.

Náměstkyně hejtmana však není tou žoviální tetou, která si ráda zařádí s akuvrtačkou, jak se nás, novináře, snažili přesvědčit manažeři - pojídači našich daní v projektu Technohrátky. Je to dáma, která se snažila před učni a studenty zatajit slučování škol, k němuž má co nevidět dojít. Třemošnické učiliště zanikne. Tedy, pardón, spojí se s chrudimskou průmyslovkou, jejíž ředitel může jen pokrčit rameny. Když kraj, jeho zřizovatel, zavelí, co mu ostatně zbývá, že? Co na tom, že učňák navštěvují převážně kluci a holky, kteří nemají peněz na rozhazování, takže jen těžko budou dojíždět do 30 kilometrů vzdálené Chrudimě? To krajskou úřednici zkrátka nezajímá. Je třeba zefektivnit výuku a ušetřit peníze. Ptáš se, milý čtenáři, na co kraj asi šetří. Možná na další manažery nějakého úžasného projektu.