Před několika týdny nebo měsíci jsem se ve svém postřehu poměrně detailně rozepsal, proč je pro město ekonomicky výhodnější přestavět letní kino za Muzeem na multifunkční areál. Nelze si však s postupem času nevšimnout vytrvalosti občanského sdružení MaChr - za Chrudim malebnou, které vede Richard Herbst a které v tomto areálu už nějaký čas se souhlasem města hospodaří. Současně s tím jsem zaznamenal i dotaz našich čtenářů, kteří se zajímají o to, zda "MaChři" platí za tuto plochu nějaké nájemné do městské pokladny. A konečně do třetice stojí minimálně za povšimnutí snaha vedení chrudimské radnice nalézt alespoň částečný kompromis s Herbstovými "MaChry", kteří chtějí stůj co stůj zachránit část hlediště i s jevištěm a obřím plátnem, zatímco město, alespoň pro začátek, by zde rádo zvýšilo parkovací kapacity pro občany a potřeby Chrudimské besedy v Muzeu.

Suma sumárum - každá ze stran požaduje od této plochy něco jiného a snaží se teď mezi sebou nějak dohodnout. Tzn., že po posledním zasedání městské rady už neplatí původní rozhodnutí, kterým se měl oplocený areál proměnit po více než šedesáti letech striktně v multifunkční zařízení podle navrženého a již schváleného a dokonce i zaplaceného projektu, avšak mělo by jít o jakýsi hybrid, který získá svoji budoucí tvář teprve podle toho, kolik toho město na straně jedné a "MaChři" na straně druhé dokáží nakonec ze svých plánů prosadit. A to i přesto, že se oslovení odborníci na poli architektury, včetně městského architekta Marka Janatky, jednoznačně shodují v tom, že veškeré skicy a návrhy, které prozatím Richard Herbst předložil, neodpovídají realitě. Jednou větou - navrhují vrátit se z odborného i ekonomického hlediska k již schválenému konceptu jako k nejužitečnějšímu řešení.

Jenže, jak se nyní ukazuje, Herbst je víc než odborníkem především srdcařem, který dokáže vymámit z jalové krávy tele. A nutno dodat, že mu v tom výrazně nahrává volební rok, v němž si budou občané tohoto města na podzim volit nové vedení radnice, přičemž to stávající se už evidentně nechce pouštět do žádné větší polemiky na téma "leťáku". Proč taky dráždit hada bosou nohou, když může být po volbách úplně všechno jinak, že? Proto odhaduji, že se už letos žádného zásadního řešení nedočkáme, alespoň ne do podzimu, a karty zůstanou minimálně do té doby dál rozdané na stole.

Volební rok není ale jedinou brzdou realizace proměny bývalého letního kina na multifunkční zařízení. Tou nejpodstatnější tíhou na brzdovém pedálu jsou chybějící finance, které zatím městu znemožňují se za Muzeem v dohledné době "rozšoupnout". Také představa, že by město dál v době chytrých technologií dotovalo provoz prodělečného "leťáku", nahání Chrudimské besedě husí kůži, a proto je z mého pohledu jedině dobře (vím, že tím naštvu občany bydlící v okolí), že se někdo, v tomto případě "MaChři", v mezidobí, než se rozhodne, údržby a provozu areálu ujali. Za jakých podmínek to město spolku umožnilo, nevím, ale vracím se tím pomalu na začátek k dotazu našich čtenářů, jak vysoké je nájemné.

Chápu, že bylo po několikaleté pauze důležité úvést "leťák" do pořádku, aby se vůbec mohlo s promítáním začít, což se Herbstovi a spol. evidentně podařilo, aniž bych chtěl nějak polemizovat o úrovni dalších doprovodných aktivit. Ty teď ponechme stranou. Chci jen poznamenat, že k restartu kina bylo nejspíš zapotřebí bezplatného pronájmu, což je stokrát lepší, než na provoz "leťáku" neustále doplácet, anebo nechat areál napospas přírodě, protože to tady společensky žilo, byť ve skromných podmínkách a bez většího zájmu občanů, ale žilo, i když po svém. A nejspíš bude žít i v tomto roce, pokud se nezačne bagrovat prostor pro větší parkoviště za Muzeem. K tomu je ale zapotřebí kompromisu, který teď s "MaChry" hledá městská rada, což Richard Herbst kvituje s povděkem.

Nutné je však poznamenat, že areál není nafukovací a slevit ze svých požadavků, má-li se vážně mluvit o kompromisu, budou muset obě strany. Potom tedy přichází v úvahu jediná otázka: Převáží racionalita nebo zapálené srdce? To bude patrné až z onoho "kompromisu", po němž obě strany navenek volají, anebo také z nedohody, která může vyústit i v to, že si plac převezme zpět do své správy město, kterému ostatně i patří, a "MaChři" půjdou pálit ohníček o dům dál. Pokud ale přeci jen ke shodě dojde a město bude multifunkční areál přizpůsobovat potřebám občanského sdružení, pak už ale za pronájem, aby "MaChři" dostáli svého jména a ukázali nám všem, že si umí také zajistit na provoz vlastního programu finanční krytí a že budou umět areál za Muzeem dál zvelebovat. Jedině to může představovat spravedlivý kompromis mezi úřednickou racionalitou a zapáleným srdcem Richarda Herbsta pro jeho milovaný "leťák".

Když chci něco, co mají v regálech blízkého supermarketu, musím mít peníze, za něž bych si to koupil. Pokud peníze nemám, nekoupím si nic. Jak říká staré, české přísloví: „Bez peněž do hospody nelez.“ Žijí však mezi námi lidé, kteří si do obchodu chodí, jako já nebo vy do své ledničky či spíže, když vás honí mlsná, nebo jednoduše toužíte po míchaných vejcích se šunkou. Dobré víno nebo pivo by také mělo být uchováváno v místech s patřičnou teplotou. Tito lidé se pak nerozpakují přijít do obchodu a v regálu si vybrat, co jejich srdce žádá a po čem žaludek touží.

Tuto věc, nejčastěji se jedná o láhev obsahující nějaký alkohol, poté umístí do vnitřní kapsy svého svršku, ti drzejší přímo do připravené tašky a vesele odkráčí do nedalekého doupěte, kde obsah flašky společně s kamarády hbitě přemístí do svých žaludků. Kolega Milan Kosina by mohl vyprávět, kolik mu denně chodí zpráv o tom, že strážníci byli přivoláni ke krádeži v supermarketu, když si ochranka všimla zlodějíčků v akci. Pokud si jich nevšimne, nebo není upozorněna zvukem, který vydává zabezpečovací zařízení u pokladen, má často smůlu a na krádež se přijde až při inventuře.

Prodavačky to celé vědí, často i sledují, ale pokud nechtějí riskovat lichotivé poznámky obsahující „bílé huby“, nebo v horším případě i vulgárnější označení, nezbývá jim, než mlčet. A riskovat srážky z platu. Ovšem, mnohá žena za kasou skutečně raději oželí pár stovek na výplatní pásce, než potmě v uličce vyražené zuby skupinkou hrdinů, kteří rozhodně nejsou příznivci rčení, že žena se nemlátí ani květinou.

Co dělat? Jak se bránit a především, jak zabránit lidem, často bez zaměstnání, takže s přemírou volného času, aby se chovali jako starověcí nájezdníci z asijských stepí? Posílení ostrahy, více strážníků, kamery na každém kroku? Důsledky, důsledky a zase jen důsledky. Nejsem sociolog, jsem jen novinář, který se dívá kolem sebe. Nemohu tak nevidět, co způsobuje patologické jevy ve společnosti, jaký vliv má prostředí. Je velká pravděpodobnost špatného a často až kriminálního chování u lidí vidících kolem sebe druhé dopouštějící se trestných činů a přestupků.

Jako naprostá nutnost se proto jeví odstranění těchto špatných vlivů, rozbití sociálních vazeb mezi jednotlivými lidmi - především mladými, protože starého psa nové triky jednoduše nenaučíš. Nelze ponechat pachatele zlodějinek pohromadě. Radnice by měla vyvíjet zvýšený tlak na odstěhování se všech těch, kdo neplatí nájem a vykazují zvýšenou míru trestné činnosti. Koneckonců, městská policie má v Bronxu svou služebnu, takže jistě ví, kdo jsou ti problémoví jedinci. Ponecháním flákačů a zlodějů na místě, kde mohou kazit další a další generace lidí, kteří by snad rádi vybředli z morálního bahna, je medvědí službou. 

Je pravdou, že sloučením nebo fúzí pěti krajských nemocnic, chcete-li, vnikne jeden velký subjekt s ročním obratem tři a půl miliardy korun. To samo o sobě vytváří z takového gigantu velkého hráče, který si může v obchodním styku s partnery a zdravotními pojišťovnami pro sebe vyjednat daleko výhodnější podmínky než stávající "okresní" nemocnice každá sama za sebe. V praxi to potom znamená, že bude dostávat od pojišťoven větší platby a zároveň bude moci výrazně šetřit na množstevních slevách za hromadné nákupy zdravotnického materiálu. O tom není pochyb a pro pět vysoce ztrátových krajských nemocnic je to jedno z možných řešení, jak je postupně zbavit tíhy závratných dluhů, které se dál prohlubují.

Je rovněž pravdou, že každý takový krok s sebou nese jistá rizika. Už proto, že vše bude centralizováno a o veškerém dění v pěti nemocnicích bude rozhodovat jediný management v Pardubicích. Tzn., že právě odsud budou přerozdělovány veškeré finance na zajištění chodu jednotlivých nemocnic, že právě tady se bude rozhodovat o každém výdaji a každé koruně za zdravotnický personál, materiál či vybavení. A konečně také právě z pardubického centra mohou do budoucna vycházet další pokyny k optimalizaci poskytovaných služeb v zařízeních, která budou nově vzniklé akciové společnosti podléhat, tedy i Nemocnice Chrudim.

Do třetice je také pravdou, že už od samotného počátku, kdy nápad na fúzi nemocnic na úrovni vedení Pardubického kraje vznikl, existuje celá řada výhrad ke složení vrcholného managementu nově vznikajícího zdravotnického gigantu - především to, že byl vybrán bez výběrového řízení a že jsou v něm zastoupeni jak politici současní, tak i ti dřívější, odložení. Také k odborné způsobilosti jednotlivých osob panuje mnoho výhrad a námitek, především u bývalého ministra financí Ivana Pilipa (ODS, později US-DEU), který se do současné doby potýká s insolvencí ze svého nepříliš povedeného působení na trhu s realitami. A ještě malá poznámka na závěr - zatím ještě nikdo z uvedeného managementu či vedení kraje nepřišel s "podnikatelským" výhledem, který by do budoucna konkretizoval slibované úspory.

A přesně tohle vše teď tvoří onu velkou neznámou, která vyvolává obavy a strach v řadách zdravotnického personálu a jisté pochybnosti mezi současnými komunálními politiky, z nichž se někteří chtějí upřímně, než pro fúzi zvednou ruku, do této problematiky dostat, anebo z ní vytlouci těsně před komunálními volbami pro sebe politický kapitál. A právě s takovým "koktejlem" názorů se nyní setkáváme na jednáních zastupitelstev, u různých kulatých stolů, v médiích anebo na veřejnosti, a právě z nich může i pramenit případná pozdější nechuť řešit neduhy upadajícího krajského zdravotnictví ve jménu zájmů lidu a voličů. Zcela nepochybně půjde ale o falešnou iluzi.

Už teď je totiž jasné, že do ztrátových nemocnic nikdo žádné další miliardy nenasype, protože zkrátka nikde v rozpočtech nejsou k dispozici. Navíc tato recuptura nikdy v minulosti nepomohla, a když, tak pouze dočasně, protože se vložené peníze pokaždé spotřebovaly a žádné finance navíc nemocnice nevygenerovaly. Být to v normálním podnikatelském prostředí, tak bylo už dávno všech pět krajských nemocnic odkonkurzováno, tedy posláno do bankrotu. Zní to nemilosrdně a tvrdě, ale takové věci život zkrátka přináši, pokud ovšem nejde zrovna o zdravotnictví, jehož zachování, především ale efektivní fungování je ve veřejném zájmu každé společnosti. To, že jsou krajské nemocnice neefektivní, se ví však dlouho, přesto se je nepodařilo uzdravit. Anebo ještě lépe řečeno - moc se pro to zatím neudělalo, vyjma neustálých dotací, které však nejsou bezedné. Proto je třeba do problému říznout, i když to možná bude na počátku bolet, neboť další nicnedělání a lamentování nad problémem může být pro nemocnice i krajský rozpočet smrtící.

Každá nová léčebná metoda, jako nyní připravovaná fúze, představuje především strach z neznámého, je ale současně částečným, nikoli samospasitelným, řešením toho, jak z krize, která trvá už více než dvě desetiletí, ven. Proto bych se jí nebránil, pouze bych požadoval jiné medikamenty, například vypsat v pevně určeném termínu veřejné výběrové řízení na top manažery do čela nově vznikající akciovky a určitě bych zde neponechával aktivní politiky, kteří sedí na dvou i více židlích, a vybíral z opravdových krizových manažerů, za něž hovoří především pracovní výsledky, a nikoli politické proklamace. Ty v krizové situaci opravdu nepomohou, spíš naopak uškodí. A až by teprve vznikla fundovaná síla v čele nově vzniklého zdravotnického gigantu, která bude pracovat s realistickým výhledem na zlepšení finanční situace všech pěti nemocnic a s průhlednými finančními toky, přistoupil bych, bohužel k nelibosti části zdravotnického personálu, k optimalizaci poskytovaných služeb v rámci jedné firmy, která by pochopitelně znamenala zeštíhlení počtu některých oddělení tak, aby kvalita měla navrch nad kvantitou, kterou tak sveřepě až tvrdohlavě bráníme, a opět bohužel, v neprospěch nás všech. Nicméně čerstvé krve do žil by mohly vnést do nemocných nemocnic některé soukromé firmy, jež by pak mohly v úzce specializovaných oborech zdravotníky ze zrušených oddělení zaměstnat. Teprve potom by se mohly projevit první náznaky zlepšení zdravotní kondice krajských nemocnic. A o to nám všem přeci jde.

S jídlem roste chuť. Nejspíš takovou euforii prožívala dvojice (Roman Málek a František Pilný), která na konci uplynulého roku zorganizovala na Resselově náměstí silvestrovské oslavy. Šlo bezesporu o občanskou aktivitu, která je pokaždé vítána, protože město má žít od zdola a ne tak, jak mu to "nalajnuje" vrchnost. Pokud by se tato mezi lidmi populární tradice zase vrátila za určitých, především bezpečnostních pravidel do městského centra, pak to bude jedině dobře, protože tím Chrudim ukáže, že umí žít.

A proč ona poznámka na začátku, že s jídlem roste chuť? Protože druhý z jmenovaných požádal město také o pořádání pálení čarodějnic u Divadla Karla Pippicha, kde se už léta koná populární Koniášův potlach, který má ve městě stovky příznivců. A právě to je některým lidem trnem v oku - především místním politikům, kteří na tuto povedenou akci žárlí, neboť se nemohou ohřát na jejím výsluní a svým způsobem to ukazuje i na jejich impotenci, pokud jde o nápady, jak probudit společenský život ve městě.

Jen si vzpomeňte, kolik překážek museli pořadatelé Koniášova potlachu zdolat v posledních letech, kdy se jim stále "někdo" snaží sebrat vítr z plachet. Ať už to byla na začátku tohoto volebního období vcelku trapná výmluva radnice na souběh s akcí na scéně Divadla Karla Pippicha, kvůli které se zatím jedinkrát nemohl Koniášův potlach konat na tradičním místě a v tradiční termín - tedy v době, kdy kulturu ve městě ovládal již zmíněný Málek s podporou Pilného a dalších z tzv. "Koalice změny". Nechci se pouštět do spekulací, zda v tom měl prsty právě on se svými koaličními kamarády, poukazuji pouze na souběh všech skutečností, které do sebe až nápadně zapadají. Úsudek ať si každý čtenář udělá sám.

A když už se následně nepodařilo Koniášův potlach pohřbít, uspořádali výše zmínění za peníze města "natruc akci" na Janderově, která jak rychle začala, tak i rychle pro naprostý nezájem občanů skončila. Co na tom, že jsme tento nepovedený experiment zaplatili všichni ze svých kapes!? Už proto by mělo podobné akce pořádat město co nejméně, a pokud tak chtějí činit i naši politici, tak výhradně ve svém volném čase a za své peníze stejně jako ostatní spoluobčané a spolky - i pokud jde o Koniášův potlach nebo oslavy Silvestra. Stejně tak by k tomu měli využívat i vlastní originální invenci a nevykrádat nápady druhých jako František Pilný v případě tradičního pálení čarodějnic Na Roštině, kde se Koniášův potlach včetně doprovodného kulturního programu pro děti i dospělé každoročně koná.

Sečteno, podtrženo - město by mělo aktivně podporovat každou smysluplnou dobrovolnou občanskou aktivitu, zvláště ty, které mají mezi občany dobrou pověst jako Koniášův potlach, anebo si ji časem možná získají, jako třeba silvestrovské oslavy na Resselově náměstí a některé další. Místní politici by si pak měli odpustit šťouchance typu Pilného žádosti, která nebyla ničím jiným než škodolibostí na adresu pořadatelů tradičního Koniášova potlachu, kteří s Pilným zrovna nesdílejí jeho politické názory. Jestliže se nad to někteří nedokáží povznést a jsou raději ochotni jak malí kluci mrhat svoje síly nad přetahovanou o jednotlivé akce, tedy i o pálení čarodějnic, pak nejsou schopni kompromisu, který k politice, včetně té komunální, bezpochyby patří. Jsou jen smutnou ukázkou malosti na malém městě, kde se jeden druhému snaží vypálit rybník ve svůj prospěch, nikoli v prospěch nás všech.

Rockeři neměli nikdy v této zemi na růžích ustláno. Ještě před rokem 1989 k nim jako k "vyvrhelům" společnosti přistupovala komunistická státní mašinérie, která je popotahovala buď za dlouhé vlasy, anebo v době "nové vlny britského heavymetalu" za pruhované kalhoty, a předtím či později i za další "výstřelky", ať už šlo o punk (číra na hlavě či spínací špendlíky) nebo novoromantismus (černé oblečení), kterými dávali zřetelně najevo, že nepatří do povrchní konzumní společnosti ani do žádné církve a že je pro ně smyslem života svoboda a volnomyšlenkářství. Tohle všechno se mi promítlo v hlavě během pátečního koncertu v pardubické ČEZ Aréně, kam zavítali na závěr svého turné k poslednímu albu Now What?! rytíři světového hard rocku - legendární, původně britská skupina, Deep Purple.

Vzpomněl jsem si při této příležitosti na rok 1983, kdy jsme seděli s kamarády v restauraci Chrudimka a společně se těšili právě do ČEZ Arény v Pardubicích na koncert Pražského výběru, který měl v té době slušně našlápnuto k tomu, aby ke zděšení "soudruhů" vyhrál v anketě o Zlatého slavíka. Jenže, než jsme stačili vyrazit do města perníku, donesla se k nám zpráva, že soudruzi kapelu nemilosrdně "zařízli" tím, že jí zakázali na neurčito vystupovat. Stačil k tomu jeden jediný očerňující tendenční článek v novinách Tribuna, které normální smrtelník běžně nekupoval, a po kterém nastala pro rockery v tehdejším Československu několikaletá doba temna. Namísto renomovaných uměleckých agentur a osvědčených promotérů začali do výběru toho, co se smí a nesmí hrát, mluvit svazáci a další s režimem spříznění ideologoví tajemníci, vrcholem čehož byla i krátkodobá, do té doby nemyslitelná prohibice při koncertech. Paradoxem pak v postkomunistické éře bylo, že se někteří z těchto bývalých svazáků svezli s uvolněním poměrů na vlně zájmu a hladu po západní hudbě, a vybaveni potřebnými kontakty se organizováním takřka nikdy nekončící šňůry koncertů finančně zajistili po zbytek života, zatímco odstavení promotéři a zasloužilí hudebníci nějaký čas doslova živořili.

A co na to pravověrný rocker? Už ho nehonili "komanči", ale byl pro změnu zase vystaven "honu na čarodějnice" ze strany katolické církve, která začala nabádat své ovečky, aby bojkotovali koncerty kapel Black Sabbath, Iron Maiden a jim podobným se zdůvodněním, že jsou to údajně služebníci samotného Satana. Tedy ti, kteří ve své hudbě hlásají svobodu, nespoutanost, lásku, rebelii proti prohnilému establishmentu a nabádají k vlastnímu názoru a zodpovědnosti za svůj osud. A to se přirozeně všem, kteří nám chtějí po svém organizovat život, nehodí do krámu, protože to jde proti jejich ideologii, jejímž jediným cílem je ve skutečnosti mít pod kontrolou co nejvíce lidských duší. A přesně tohle jsem vnímal v krásné poklidné atmosféře koncertu "párplů", o nichž oficiální média dokáží maximálně napsat, že jejich největší hit Smoke On The Water pojednává o požáru, už ale nevysvětlí čtenářům symboliku a hloubku tohoto prožitku. Naštěstí to ale vědí rockeři, z jejichž očí vyzařovala vášeň pro nesmrtelnost a nadčasovost této hudby, která je zřejmá už po několik desetiletí.

Každopádně "rockový svatostánek" u Labe došel po všech předchozích peripetiích přeci jen svého naplnění. Pražský výběr se sem vrátil po letech v původním složení a s nejsilnějším materiálem, ruce si tu podávají takové veličiny světového rocku jako Judas Priest, ZZ Top anebo naposledy právě Deep Purple, kteří jsou spolu s Led Zeppelin a již zmiňovanými Black Sabbath považováni už více než 45 let za průkopníky světového hard rocku, a kteří dokázali spojit klasickou hudbu, blues či folk s těžkotonážními riffy. A tohle všechno svedlo do kotle pardubické ČEZ Arény v pátek tisíce fanoušků, pro něž to byl opravdový svátek, ať už po stránce hudební, tak i mezilidské. Nikdo se nenechal otrávit povrchností některých celostátních médií, jež reagují jen na ty hudebníky, kteří jsou momentálně "in". Takřka všechny fanoušky, kteří přišli, spojovalo totiž "jejich" rádio a časopis, a především dobře promazaný hudební stroj, který vytvářel v zaplněné ČEZ Aréně pozitivně laděné napětí v očekávání toho, co přijde dál. A že přišly na závěr některé největší "pecky", i když se na všechny nedostalo, není třeba ani zdůrazňovat. Důležité však je, že rockeři nevymřeli a dokazují, že i když jim režimy moc nepřejí, drží pohromadě a vytvářejí jednu velkou hudební rodinu, pro kterou je rock´n´roll a svoboda projevu alfou a omegou jejich života. A to, přiznejme si, se dnes už moc nevidí.

Chrudim se už druží s holandským Ede, slovenským Svidníkem a polskou Olešnicí, přičemž nyní se na scéně objevily další možnosti spolupráce s novými partnery. Doslova na spadnutí je tak patrně podpis o "družbě" s chorvatským městečkem Motovunem, kde zanechal svůj otisk nejvýznamnější chrudimský rodák Josef Ressel, který zbavil svět vesel. Prostě tu nějaký čas žil, protože se za svůj život poměrně často stěhoval. A pokud bychom se drželi jen této linie, měli bychom partnerských měst tolik, že by je nestačila chrudimská delegace během jediného roku všechny objet.

A co čert nechtěl, do těchto námluv vstoupil nečekaně ke zděšení některých občanů města také palestinský Tubas, kterému imponovala spanilá jízda starosty Petra Řezníčka napříč kontinenty, odkud přivezl diplomy a poháry za některé místní projekty, například za Muzeum barokních soch, za které dostal navrch ještě nějaké ty dolary. Sešlo se toho tedy v poslední době na dvacetitisícovou Chrudim, pokud jde o partnerská města, až přespříliš, což v mnohých vyvolává otázku, včetně mne, kam až sahá ona zdravá míra prospěšnosti kontaktů Chrudimě se zahraničím. Lépe řečeno, zda klady těchto vzájemných kontatků převažují nad vynaloženými náklady z městské kasy, anebo jsou alespoň v rovnováze, a především, zda z nich profitují samotní občané města.

Mnozí zasvěcení nad tím pochybují, protože jakékoliv styky se zahraničím vyžadují vlastní agendu, která v sobě skrývá peníze vyčleněné za tímto účelem z rozpočtu města, placené zaměstnance na radnici, výdaje za tlumočníky, diety, cestovní náklady, za ubytování a pohoštění zahraničních návštěv v Chrudimi, případně za příspěvky do fondů programů, jichž se město účastní, atd. A co další výdaje spojené s konáním akcí pro zahraniční hosty, které pořádá Chrudimská beseda? Není toho zrovna málo. Jde finančně o poměrně náročnou agendu. Nedávno si to obdobně vyhodnotil také Pardubický kraj, který významně pokrátil svoje výdaje na provoz vlastního "ministerstva zahraničí" a zrušil v souvislosti s tím vlastní zastoupení v Bruselu. A Chrudim? Chystá se svoje zahraniční aktivity ještě více rozšířit.

Zahraniční kontakty či výměnné pobyty jednotlivých kolektivů jsou bezesporu užitečné a mohou inspirovat k mnoha podnětným nápadům a jejich realizaci v našem městě. Stačí si jen připomenout čilé kontakty Chrudimě a Ede a projekty, které z těchto kontaktů v minulosti vzešly. To, že tohle přátelství postupně vychladlo a ustálilo se do formální podoby, je věc jiná, Ede je však připomínkou toho, jak by to mělo a mohlo fungovat. Jenže kdeže loňské sněhy jsou. Podmínky pro spolupráci se dramaticky změnily, protože všeobecně ubylo všude peněz. Proto je z mého pohledu nadbytečné, aby zahraniční kontakty vymýšlelo, organizovalo a draze platilo město. Tato iniciativa by měla přicházet ze zdola, tak jako v úplných počátcích. Naštěstí ani tady nemusíme chodit pro příklady příliš daleko. Stačí si totiž v Chrudimi připomenout vznik projektů Šance pro Tebe nebo klubu Agora, které odstartovaly na konci 80. let výměnné pobyty prostých Chrudimáků s tehdejšími západními Němci. Právě na těchto příkladech lze vypozorovat, jak se časem proměnily dobrovolné a takřka bezplatné aktivity v administrativu, která vyžaduje stále více peněz na svůj provoz. A to jen proto, že za nimi stojí město.

Za sebe proto říkám kontaktům se zahraničím jednoznačné ano, ne je však rozšiřovat na politickou objednávku, nýbrž na základě skutečného zájmu občanů tohoto města. A ty nejlepší a nejsmyslupnější projekty pak přirozeně formou dotací podpořit, ať už jde o sportovce, umělce, dobročinné či neziskové organizace. Jen takováto živá spolupráce dává smysl a je pro Chrudim a její občany přínosem, nikoli přítěží, jejímž němým svědkem jsou vitríny plné zaprášených a podle některých naprosto zbytečných trofejí, z nichž se těšil jen úzký okruh lidí na radnici.

Porušuje chrudimská radnice zákon o svobodném přístupu k informacím? Takto se ptala redakce Chrudimských novin na začátku loňského října poté, co v zákonem dané lhůtě 15 dnů nedorazila odpověď na oficiálně vznesenou otázku. A v novém roce se situace podle všeho opakuje.

Už 27. ledna totiž redakce zaslala radnici oficiální dotaz, který odkazoval i požadovaný odkaz na Zákon o svobodném přístupu k informacím. Dotaz se týkal stromořadí v Nerudově ulici, s nímž prý mělo, nebo snad stále má město ne příliš hezké plány. Podle některých hlasů, které se z oblasti nedaleko malého vlakového nádraží ozývají, by snad měli jít staletí velikáni opět k zemi. Co je na tom pravdy, se právě Chrudimské noviny snažily prostřednictvím podatelny Městského úřadu Chrudim zjistit. Mluvčí Sylva Drašnarová se však do dnešního dne nenamáhala s patřičnou odpovědí, ale nevzmohla se ani na upozornění, že potřebuje k jejímu vypracování více času než zákonných 15 dnů. Tak jí to totiž zákon předepisuje.

Jde tedy v případě lip v Nerudově ulici opět o „černého Petra“, kterého redakce Chrudimských novin vytáhla a vedení města se bojí skandálu podobného ražení, jaký vznikl například při kácení vzrostlých sakur před hotelem Bohemia a zbytků Vaňkových školek v průmyslové zóně Západ?

Chrudim má Pavlíka "Roztleskávače", Heřmanův Městec Tondu Hradce, Slatiňany měly až do 25. ledna Lubomíra Čmelíka alias "Fitiho", který získal přezdívku po dvojnásobném šampionovi formule 1 Emersonu Fittipaldim. To proto, že se léta živil, než tato profese zanikla, jako závozník řidiče náklaďáku. Všechna tři jména přitom spojuje jediné - jde o postavičky, které zná dobře nejen jejich město, ale i lidé daleko za jejich hranicemi. První dva jsou spojeni se sportem, Fitiho proslavily především v 70. a 80. letech taneční zábavy.

"Ten svět je jako květ, vrať se zpátky, vrať se zpět...," znělo pokaždé v podání tehdejší zábavové skupiny Rubín ve slatiňanské restauraci na Středu anebo v nedaleké Svídnici, a v první brázdě pod pódiem nekřepčil nikdo jiný než maskot kapely - postavou drobný Fiti. Radost z něj sálala na sto honů, protože tohle byl jeho svět. A lidé ho povzbuzovali a samozřejmě jej poznávali, kdekoliv se s ním potkali. A on se nezapomněl s nikým z nich pozdravit. Bohužel, z tohoto světa zbyly už jen střípky, protože tanečních zábav je dnes ve srovnání s dřívějškem pomálu a také kamarádi Fitimu odrostli. Změnila se i doba, která Fitiho přinutila protloukat se světem, jak se dá.

Svoji cestu si vybral sám pod tlakem událostí. Ztratil pracovní uplatnění a tak jediné, co mu v životě zbylo, byl bicykl s vozíkem, který se stal zároveň prakticky jeho jedinou obživou. Přišel tedy o pravidelný příjem, ne však o dobré srdce. Zůstal v jádru tím klukem, který si dál snil o svém světě a nechtěl přemýšlet o tom, čím ho omezuje ten současný. Nebyl z těch, který by natahoval ruku a křičel: "Nakrmte mě!" Jeho světem bylo přátelství k lidem, které pokaždé vyzařoval, a vůně dálek a benzinu, které však už vstřebával pouze ze sedla svého bicyklu. A právě po této cestě odešel. Zůstal po něm jen stín plachého úsměvu, z něhož se pozvolna vytrácela jiskra veselého chlapíka, který nám už všechnu svoji radost dávno rozdal. Odešel možná tam, kde je mu dobře, kde je svět jako květ...

Královské věnné město, které zve směrovkami k návštěvě městské památkové zóny, je zapleveleno mnoha nevkusnými dopravními značkami. Ví se to už dlouho a přesto přibývají další. Nelze se potom divit, že se někteří pozastavují nad jejich smyslem a právem kroutí hlavami nad tím, co dokáže úřednický šiml připustit. Mám na mysli zejména černobílou dopravní značku, která trčí u pískovcového zábradlí středověkého mostku pod Myší dírou. Nejenže tu bije každého, kdo dychtí poznat historickou krásu města, do očí, především je ale důkazem přehnané "akurátnosti" úředníků tam, kde se to příliš nehodí a kde taková značka pozbývá svůj smysl. Nebo jste snad někdy viděli přejíždět přes mostek nadměrný náklad? Zvlášť, když jsou hned za ním schody stoupající strmě k Myší díře!? Žiju v tomhle městě takřka padesát let a ještě se mi nepoštěstilo něco takového vidět.

Proto, až se zase bude slepě plnit vůle nějakých všeobecných nařízení, mělo by město do svého rozhodování zapojit především soudnost a jistou míru vkusu - zvlášť, když se tak rádo chlubí tím, co mu tady předci zanechali a přitom není schopno si toto dědictví ochránit před spletí cedulí, které v centru narušují genia loci poměrně významného středověkého města. A to nemluvím pouze o této značce, jejíž význam na mostku pro pěší vyznívá asi tak absurdně jako "zákaz vjezdu do psí boudy". Lze sem totiž připočíst i další stovky značek, které jsou v přepočtu na poměrně nízký počet obyvatel a malou rozlohu městského centra osazeny v nebývalé koncentraci, aniž by úředníci zohlednili přirozenou inteligenci těch, kterým nedělá problém pochopit v silniční dopravě pravidlo pravé ruky. Jsou to všichni, kteří vlastní řidičský průkaz. Namísto toho osazují odpovědní lidé centrum alibisticky pestrobarevným plechem značek, jejichž pořízení a údržba stojí velké peníze a navíc dělá z prostoru, který naši předci uvážlivě po staletí vytvářeli, dopravní hřiště.

Plesnivá Základní škola U Stadionu vyděsila asi mnohé Chrudimáky, nejvíce ty, kdo jako rodiče své děti posílají na slavnou sportovku plnit povinnou školní docházku. Jak se to stane, že plíseň zamoří vzdělávací zařízení, nebo třeba vlhkostí popraskají omítky uvnitř místností, kondenzovaná pára se vysráží na oknech a poté odkapává na zem? Na vině budou nejspíše dokonalá plastová okna, která jsme si všichni hromadně nechali do svých domovů nainstalovat. Základka U Stadionu není výjimkou. Také zde proběhla výměna zastaralých, dřevěných oken za moderní vakuová. Za vše tedy mohou okna... nebo snad ten, kdo neví, jak s nimi zacházet?

Většina moderních oken má totiž, kromě možnosti otevřít a zavřít, případně použít jako „vyklápěčku“, ještě funkci, která je mnohým skryta. Jde o takzvanou mikroventilaci. Páka otevírání okna se přitom otočí zhruba do první třetiny, často je slyšet zřetelné prasknutí a též se ozve hluk z ulice do té doby perfektně izolovaný. Mikroventilaci se doporučuje používat v době, kdy jsou teploty nad nulou, protože jinak topíme Pánu Bohu do oken. V zimě, když mrzne, je naopak vhodné na pět minut okno otevřít a zase vzduchotěsně uzavřít. Třeba dvakrát denně. Aby se vzduch uvnitř místnosti vyměnil a vlhkost, kterou každý člověk produkuje ze svých plic, tak odešla ven.

Co tedy s plísní v základní škole? Teď už bude pozdě na rady, které jsem se snažil vysvětlit výše. Do budoucna by ale nebylo od věci, abychom se všichni seznámili s návody, které ke každému takovému oknu jistě někde doma máme. Ušetříme si tím peníze a často i zdraví nás všech.