Stát, respektive obec, by se měly zabývat jen tím, co nejsou schopni jejich obyvatelé sami a za své peníze uskutečnit. To je axiom, který však někteří jen velmi špatně chápou. Existují proto dva extrémní názory, které si protiřečí. Jedni tvrdí, že stát je něco na způsob dojné krávy kombinované s obecním policajtem. Tu se přisaje jedno telátko, onde druhé. Tito lidé však nevidí, nebo nechtějí vidět, že aby bylo co sát, je třeba to jinde někomu vzít. Že jsou to často jejich vlastní peněženky, z nichž stát, potažmo obec bere a poté rozděluje podle vlastního uvážení, je nabíledni. Nakolik je takový systém vynucených odvodů pod pohrůžkou trestního postihu - to se vám totiž, milí čtenáři, stane, když nebudete třeba platit daně, spravedlivý, nechť posoudí každý sám. Druhá skupina naopak tvrdí, že vše, včetně policie a hasičů by se mělo řídit zákonem nabídky a poptávky, volného trhu. Stát by prakticky neexistoval. Jako příklad dávají dobu tzv. „Divokého západu“ v USA, kde vymahatelnost práva byla záležitostí rychlejší ruky s koltem a větší bandy kamarádíčků. Obé je extrém a zlatá střední cesta není snadno definovatelná.

Mnohým politikům, kteří rozdělují peníze vybrané na daních a dalších poplatcích (k úvaze doporučuji rovněž problematiku dvojího zdanění v České republice), stoupla tato imaginární moc natolik do hlavy, že automaticky cítí zášť a odpor k těm, kdo něco organizují sami, bez přispění všemocného státu nebo radnice. Hnusí se jim představa spontánního podniku, který dělá lidem radost. Typickým příkladem je omílaný Koniášův potlach, na který se teď útočí ze všech stran. Jeden komentátor konkurenčního média dokonce akci pro děti označil za přihřívání politické polívčičky. Nevím, jak vy, ale já jsem si nikdy nevšiml, že by se zde vykřikovalo do světa, která partaj za akcí stojí, a dětičky musely v zástupu sliboval věrnost straně nebo vůdci. Inu, kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Komentovat fámy, které se šíří městem a koluje v nich údajná spolupráce jistých promítačů s řepkařským molochem, opravdu nehodlám. Po volbách uvidíme, kdo křičel ano a kdo naopak nechtěl míchat politiku se zábavou. Ostatně, chytrému napověz, potlach organizovaly dlouhé roky strany napříč místním spektrem lokální politiky.

V diskusi o dalším samoúčelném projektu naší milé radnice se objevil názor, že jde o osobní spory mezi novináři a samotným starostou Petrem Řezníčkem. Nakolik je osobním sporem trestní oznámení na Chrudimské noviny, které pan starosta Řezníček už poněkolikáté podal a které bylo už poněkolikáté pro svoji bezpředmětnost odloženo, nechávám rovněž na úvaze každého čtenáře. Z radnice se dokonce šíří zkazky o boji, který radnice redakci vyhlásila. Je-li toto přístup politika schopného přijímat i kritické ohlasy na svou práci, opět nechávám bez komentáře. Možná jen někomu před volbami, které by mohly mnohé rozhodnout, prostě tečou nervy.

Lídr občanské iniciativy se senátorem se hádají, kdo komu ukradl myšlenku na zrušení změn času. Jeden o druhém teď tvrdí, že to byli právě oni, kdo s tím přišli jako první. Nezbývá tedy, než vyvést oba pány - Jaroslava Pospíšila z občanské iniciativy "Pouze jeden čas" a senátora za KDU-ČSL Petra Šilara, z jejich omylu. Duch svatý totiž neosvítil ani jednoho z nich, aby přišli se spásnou myšlenkou na zastavení nesmyslných a zdraví škodlivých zásahů do biorytmu člověka, k nimž dochází dvakrát do roka v souvislosti se změnou času. Vzato jejich terminologií, oba vykradli myšlenkově své předchůdce, kteří se veřejně angažovali za zrušení letního času a veřejnost je považovala ve své době takřka za blázny.

Vzpomeňme třeba na sobětušského pekaře Stanislava Pecku, který jako první v této zemi udělal z letního času politické téma a od 90. let minulého století s ním neúnavně vstupoval na kolbiště téměř všech předvolebních klání, včetně volby prezidenta. Lidovci Šilarovi by to mohl například připomenout bývalý chrudimský senátor za KDU-ČSL Petr Pithart, který se s nebožtíkem Peckou několikrát osobně setkal a usmíval se nad jeho četnou korespondencí s vrcholnými orgány Evropské unie, které nabádal k tomu, aby letní čas pro jeho škodlivost zrušily. Leč nebyl nikdy vyslyšen, nejspíš pro svoji až naivní upřímnost, přestože měl na své straně stále více příznivců, především ale odborných argumentů, které rozkrývaly negativní dopady hýbání s časem na lidský organismus.

Doba mezitím ale pokročila o notný kus dopředu a debata o změnách času pronikla po nekonečném zesměšňování také na českou parlamentní půdu. A nezbývá, než říct, konečně! A to díky již zmíněnému senátoru Šilarovi, který neudělal nic jiného, než že oprášil letitý bod volebního programu pekaře Pecky a uvádí ho postupnými kroky do života tak, aby měl šanci ovlivnit rozhodování europoslanců, kteří jako jediní mohou změny času plošně v zemích EU zrušit. Například Rusko už se k tomuto kroku odhodlalo a zavedlo prezidentským výnosem celoročně jednotný čas - ten letní. Proto je za dané situace kontraproduktivní se dohadovat o autorství myšlenky na zrušení změn času, protože to může v důsledku onu dobrou myšlenku vrátit čas do normálních kolejí ohrozit. Čím déle totiž potrvá tato technokratická agónie, která škodí člověku, tím větší daň si na zdraví lidí vybere. A tím je řečeno naprosto vše - nejde tu vůbec o ego jednotlivců, nýbrž o zdraví nás všech, pánové Pospíšile a Šilare. Bylo by dobré si to alespoň uvědomit.

Má cenu za současné nejisté situace na finančních trzích investovat do umění? Kdo se zabývá minimalizací rizik ve finančnictví, tak vám jednoznačne doporučí, že ano! Do umění se totiž investuje hned z několika důvodů, například pro sběratelskou vášeň anebo také pro výhodné uložení a zhodnocení peněz, které neztrácejí jako papírové bankovky na ceně. Jde tedy o investici do budoucnosti. Už z toho důvodu jsem v minulém volebním období kvitoval, že se město rozhodlo podporovat mladé nadějné umělce nákupem těch nejzdařilejších obrazů do své sbírky - mimo jiné i proto, že jsou tyto obrazy nejen cenově dostupné, ale navíc mohou mladým umělcům utržené peníze pomoci v jejich rozletu. Když k tomu ještě připočteme srovnání Chrudimě s kulturností Athén, nelze vymyslet symboličtější a výhodnější investici pro naše město, které úrovní své kultury nad ostatními vždy vyčnívalo.

Nemohu se tedy ztotožnit se zjednodušujícími hesly, že jsou investice do moderního umění vyhazováním peněz, když to není pravda. Jistě, na někoho, kdo umění nebo efektivnímu investování nerozumí, to může působit jako červený hadr na býka, a zvláště ve spojení se zadlužením města, ale přesto si proti tomu dovolím protestovat, protože je to ze strany toho, kdo taková "moudra" vypouští z úst, hrubé podceňování inteligence občanů, kterým chce, ať už vědomě nebo z neznalosti věci, takové myšlenky podsouvat. Sám za sebe říkám, že jsem nikdy na investicích do obrazů neprodělal a že jsou stejně dobře likviditní jako zlato, stříbro, poštovní známky anebo staré mince a bankovky, které lze dát například v bankách do zástavy jako protihodnotu jiné službě - půjčce nebo úvěru. A stejně dobře likviditní jsou i obrazy, které město nakupuje do své sbírky. Sečteno - podtrženo, nelze tady hovořit o zadlužování, ale o převedení virtuálních čísel na bankovím účtu do jiné hodnoty, která je navíc schopna se ještě více sama zhodnocovat a udržet na rozdíl od bankovek nebo akcií svoji hodnotu i v dobách, kterým říkáme hospodářská krize nebo ekonomická recese. Je mi líto, ale víc bych v tom nehledal a politiku, která se z toho dělá, už vůbec ne.

Že je drobný živnostník v této zemi ohrožený druh, jsem psal celkem nedávno. O důsledcích plíživé globalizace, která je nemilosrdně likviduje, také. A teď tomu všemu chce nasadit korunu ještě stát. Ptáte se jak? Zavedením registračních pokladen a navíc v době, kdy se potýkáme s důsledky hospodářské recese! Je to asi tak stejné, jak když skomírající rostlině chcete sebrat přísun slunečního světla a ubrat kyslík. Co se asi potom stane? Odpověď zná každý. Rostlina uhyne a živnostník v případě "elektronického špiclování" přijde na buben. A nejen proto, že si bude muset registrační pokladnu pořídit za několik tisíc z vlastní kapsy.

Naše země se v současnosti potýká s rekordní nezaměstnaností a tak její představitelé čas od času začnou vyzývat své občany, aby vzali zodpovědnost do vlastních rukou a pokusili se uživit sami vlastním podnikáním. Stát to nic nestojí a tito lidé pak vytvářejí hodnoty, s jejichž pomocí mají na výplaty například státní úředníci, policisté, hasiči, celníci a další státní aparát. Drobní živnostníci se zkrátka podílejí na tvorbě národního bohatství za cenu toho, že mnohé, narozdíl od klasických zaměstnanců, riskují - ručí například za svoji živnost celým svým majetkem, nemají nárok na placenou dovolenou, ve většině případů nemají ani dost peněz na to, aby si platili vyšší sociální a zdravotní odvody a měli tak ve stáří nárok na solidní důchod anebo v případě nemoci na slušnou nemocenskou.

Proto mě vždy fascinuje údiv některých úředníků, když se těchto živnostníků ptají, proč do státní kasy neodvádějí více peněz a jakou že si vlastně představují penzi (viz. osočování drobných podnikatelů ministrem Mládkem, který je nazval parazity)... Tady jde jednoznačně o nepochopení celé problematiky a vytváření jakési iluze před veřejností, že jsou všichni živnostníci v podstatě podvodníci. Právě na této falešné iluzi vyhrál v sousedním Slovensku drtivě poslední parlamentní volby Robert Fico a jeho postkomunistická strana Smer. Avšak v současnosti už ho slovenská veřejnost prohlédla a jeho obliba v této zemi padá rapidně dolů, protože recepty, s kterými přišel, nezabírají (komunikuji o tom napřímo s některými slovenskými kolegy). Zkrátka, lidé se tu nemají líp, i když vzal podnikatele tzv. "u huby", natož aby byla tato země bohatší, přestože zavedla registrační pokladny...

Škoda jen, že se ve Ficovi shlédla většina současné vládní elity a chce u nás zavádět to, co se na Slovensku, ale i jinde ve světě neosvědčilo. Premiér Sobotka hovoří o Ficovi pomalu jako o svém guruovi, a také ministr financí Babiš, kterého volila drtivá většina živnostníků - mimo jiné i v naději, že nezavede registrační pokladny, načichl, žel Bohu, svou domovinou. Jenže podnikatelé neprohlédli, že je Babiš tak trochu speciální případ, protože po celou svou kariéru buduje globální impérium, pro které je drobný živnostník v podstatě jen kořistí, kterou potřebuje pohltit. Bude proto muset v budoucnu ještě hodně dokazovat, že tomu tak není, přestože se momentálně vyhřívá na slunci voličské přízně. Tak jako tak jsou Sobotkovy a Babišovy plány na zavedení registračních pokladen krokem vedle. Zlikvidují všechny finančně slabé živnostníky, kterých je drtivá většina, a pošlou je na úřady práce přesto, že jsou ochotni, byť ve skromných, někdy i nedůstojných podmínkách živit sebe i své rodiny a nenatahovat narozdíl od některých zaměstnanců ruce směrem k státu, aby jim přilepšil.

Proto sympatizuji s protestem, který se chystají Svobodní uspořádat před Finančním úřadem v Chrudimi. Neměl by však být namířen proti úředníkům, kteří jsou jen vykonavateli vůle svých chlebodárců, měl by ale probudit drobné podnikatele a malé firmy k tomu, aby se co nejrychleji sešikovali a začali se konečně podobným likvidačním experimentům bránit. Vždyť jakákoliv akce vyvolá zákonitě reakci a ne každý bude potom chtět podporovat svými penězi stále nenasytnější státní byrokracii, která nám každodenně dokazuje, že neumí se svěřenými prostředky hospodárně nakládat a že se demokracie pomalu mění v neřízený bordel, kterým unikají peníze už ne po milionech, ale v miliardách. Stát má své občany obtěžovat co nejméně a má jim pouze zajišťovat potřebný servis služeb. Nikoliv jim nakazovat, aby rozbili další prasátko a koupili si za uspořené peníze nebo na dluh registrační pokladny. U našich sousedů na Slovensku z tohoto klamu už dávno vystřízlivěli, jen my si zaděláváme na pořádnou kocovinu, z které se také nemusíme dlouho probrat.

Když lidovecký senátor Petr Šilar říká, že bude rozdýchávat změnu času alespoň týden, tak mi nezbývá, než s ním souhlasit. Není totiž první, kdo upozorňuje na to, že změna biorytmu člověku škodí a že mu chvíli trvá, než se s ní dokáže vyrovnat. Jsou o tom sepsány celé vědecké studie, které poukazují na škody, které dalece přesahují diskutabilní úspory, na základě kterých hospodářská lobby zdůvodňuje hýbání s časem, které jde proti přírodě a v důsledku i proti samotnému člověku. Je také dokázáno, že nejvíce ohroženi zavedením letního času jsou malé děti, senioři a lidé, kteří pracují na směny, včetně řidičů motorových vozidel. Ti všichni trpí úzkostí a depresemi, z čehož pramení v tomto jarním období jejich podrážděnost, nesoustředění a únava, zatímco by měli být v plné síle a životním optimismu. Ba co hůř, vede to k častým kolizím v mezilidských vztazích, dopravním nehodám a také zprvu k banálním onemocněním, jež se mohou stát základem ke vzniku těch nejzávažnějších chorob. Lékaři hovoří v této souvislosti o počáteční nespavosti, zvýšeném pocení, stresu, žaludečních potížích, vysokém krevním tlaku, negativním vlivu na nadledvinky a buňky oční rohovky, z čehož se později může rozvinout cukrovka druhého typu, především pak ale různá nádorovitá onemocnění. Tak mocný je defekt biologické časomíry, kterému v současnosti čelíme a proti kterému nezbývá než protestovat a upozorňovat na jeho skrytá nebezpečí.

Bohužel, je tomu tak vždycky, když člověk zasáhne v zájmu peněz a příslibu většího zisku do koloběhu přírody, jejíž jsme, ať už někdo chce či nikoli, nedílnou součástí. Nevědomky si tak v podstatě co by živočišný druh pod sebou podřezává větev, protože ztrácí schopnost vnímat čas a tím i sebe. Vystupme tedy z tohoto umělého matrixu, dokud je "čas", a začněme naplňovat poslání člověka na tomto světě, který má sice tvořit, ale nikoli za účelem zisku, nýbrž pro radost a pocit vnitřního uspokojení, a tím i všech kolem sebe. Komu totiž nedojde, že se nelze obohacovat (např. pomocí změny času) na úkor těch slabších a nemocných, potom vůbec nechápe, o čem je a má být život. Kdo chce zůstat člověkem a ne robotem, nechť se připojí k iniciativě za zrušení letního času. Čím více nás bude, tím více lidství ve společnosti převládne.

Má město podnikat, nebo nemá podnikat? Takovou otázku si nejspíš položil každý, kdo si přečetl zprávu o tom, že Chrudimská beseda zprovoznila v budově Muzea novou kavárnu "Kafe v galerii". V dřívějších dobách, myslím tím za první republiky nebo i dříve, bylo přitom naprostou samozřejmostí, že města podnikala. Jenže to se to tenkrát na radnicích jmény známých podnikatelů jenom hemžilo. A dnes? Kde jsou všichni ti Wiesnerové, Popperové, Vaňkové a další, kteří pracovali pro naše město v čestných funkcích zadarmo? Radnice v současnosti řídí za mzdu kariérní politici, jejichž zkušenosti s podnikáním jsou ve většině případů nulové a jedinou manažerskou prací, kterou v životě prošli, je právě ta na radnici za peníze nás, daňových poplatníků. Popřípadě sem míří v momentě, kdy se jim nedaří vlastním podnikáním uživit. V Chrudimi máme takových případů (politiků) hned několik, a to na obou stranách, jak v koalici, tak i opozici. To je první aspekt této věci.

Druhým aspektem, který vyvolal kolem kavárny "Kafe v galerii" tolik rozruchu, je politická doktrína Strany svobodných občanů a chybějící podnikatelské cechy, jejichž prostřednictvím si radnice v dřívějších dobách kontrolovaly kvalitu a užitečný počet jednotlivých služeb na území města. A nyní? Na jedné straně doktrína Svobodných volající po absolutní liberalizaci podnikatelského prostředí a zákazu podnikání radnic, aby živnostníkům nekonkurovaly, a na straně druhé absolutní živelnost pokud jde o počet a sortiment nabízených služeb ve městě. Tzn., že tu máme víc prodejen potravin, než je schopno tohle město uživit, že zde máme víc prodejen nábytku či s textilem, než je potřeba, a dalších služeb, které se mezi sebou už delší čas v nemilosrdném tržním prostředí navzájem evidentně likvidují. To proto, že tu neexistují všeobecně, nejen v Chrudimi, žádné mechanismy, které by situaci průběžně vyhodnocovaly a určovaly, co je pro tohle město přínosem a co už nikoliv. V praxi je to pak celé završeno vstupem velkého počtu mezinárodních prodejních řetězců na území našeho města, kde se zatím setkáváme pouze s těmi, které obchodují s potravinami, masem, uzeninami, obuví, sportovními potřebami, nábytkem, textilem, léky, tabákem, časopisy a novinami, elektrem, anebo hračkami. I proto už se v Chrudimi nesetkáváme s celou řadou jmen tradičních obchodníků, s nimiž bylo město po dlouhá léta spojováno.

A co budeme dělat v momentě, až k nám zamíří ekonomicky silné řetězce, podnikající v pohostinstvích, kavárnách, cukrárnách nebo čajovnách? V České republice jich nepůsobí zrovna málo a stále se rozpínají. Najde se někdo, kdo před nimi ochrání v uvedených odvětvích chrudimské živnostníky? Budou to kariérní politici, nebo snad Svobodní? Zatím nic takového, přiznejme si, nepomáhá, a Chrudim je stále více pohlcována globalizací, která, zatímco my tady se handrkujeme o jednu městskou (naši společnou) kavárnu, si postupně vybírá svoje oběti v podobě bankrotujících drobných podnikatelů. Položil si už někdy někdo otázku, co nastane, až se jednou zhroutí globální ekonomika? Kolik chrudimských živnostníků potom otevře svoje obchody, kolik městských služeb bude fungovat? Pokud tohle nezůstane v nějaké rovnováze a město bude dál žít ve stále větší závislosti na zahraničním kapitálu, nemá podle mne cenu řešit "konkurenci" jedné kavárničky, když necháváme té skutečné, smrtící konkurenci v Chrudimi otevřená vrata.

P. S. V pátek 28. března si připomeneme, že se před 422 lety narodil učitel národů - Jan Ámos Komenský. Kolik z nás zná jeho dílo? Víte například, že už v 17. století varoval před vznikem monopolů? Komenský k tomu mimo jiné ve své knize Obecná porada o nápravě věcí lidských napsal: "Monopoly nemají být nikde povoleny, protože je hanbou každého národa brát lidem chléb od úst." Už jste pochopili smysl těchto řádků, které napsal jeden z největších Čechů, kterého tato země kdy měla? Kdo ne, bude dál mylně vykládat, že je kavárna "Kafe v galerii" ostatním likvidační konkurencí.

V pátek se v pražských Strašnicích uskutečnilo poslední rozloučení s režisérkou Věrou Chytilovou, první dámou českého filmu, která proslula při režírování svých děl až cholerickou důsledností a ironickým sarkasmem. Bolek Polívka, Miroslav Donutil i další by mohli povídat, co všechno si od ní museli "na place" vyslechnout, než dosáhla svého. Jedním dechem ale dodávají, že byla jednou z největších režisérek, které kdy tato země měla, a že nebýt jí, nikdy by nedosáhli ve svém profesním životě takového úspěchu.

Měl jsem v životě to štěstí, že jsem mohl okusit její sarkasmus na vlastní kůži, a to na jaře 1985 v Praze na Karlově náměstí, kde jsem jí, co by tehdejší dopravní policista, nevědomky dal za stěrač parkovačku, neboť její auto stálo v zákazu. A to jste měli vidět, jak jsem dostal vičiněno. "Soudrrruhu (paní Věra silně ráčkovala), to nemůžete dělat prrrospěšnější věci, než otrrravovat lidem život!?" Uniforma, neuniforma, zkrátka si nebrala servítky. Jak o ní prohlásil její kolega Zdeněk Svěrák, ona byla v některých chvílích větší chlap než my, všichni muži dohromady. A právě to na ní bylo obdivuhodné. Nikdy nestahovala kalhoty dřív, než přišel brod.

Za čas jsme se s paní Věrou skamarádili. Parkovala totiž na "Karláku" často a zásadně v zákazu, protože tam bylo vždy volné místo. Jezdila sem totiž do nemocnice na dlouhodobou rehabilitaci po ošklivém úrazu nohy, takže chodila nějaký čas o berlích, a už z principu se odmítala belhat přes celé Karlovo náměstí, když byla před nemocnicí spousta volných míst k parkování pro prominenty tehdejšího režimu - řezníky, zelináře, veksláky... A tak, když jsem si s ní chtěl popovídat, dal jsem jí za stěrač onu nenáviděnou parkovačku a pokaždé, když mi ji nesla a uviděla mě, prohodila sice něco ze svého sarkasmu, avšak tón jejího hlasu byl vždy o poznání smířlivější. Už jsem najednou pro ni nebyl "soudrrruh", ale mladý muž, kterému z ničeho nic vtiskla do ruky volňásek na její film Panelstory, který byl satirou na život v prostředí panelákových králíkáren a který "soudrrruzi" odmítli v kinech promítat. Naštěstí už tehdy fungovaly filmové kluby, které tu a tam Chytilovou v Praze promítaly a tohle byl ten případ.

Škoda jen, že už jsem si s paní Věrou nemohl o tomto filmu nikdy popovídat. Na svou dobu byl totiž velmi odvážný. Někdo o něm kdesi napsal, že to byl nekompromisní úder na solar plexus tehdejší socialistické chlouby - výstavbu velkých panelových sídlišť, kde uprostřed bahna, špíny a nepořádku žijí lidé lhostejní k tomu, co se kolem nich děje. Byl jsem toho tehdy plný a s kým jiným si o tom promluvit, než s paní Věrou. Jenže mě mezitím převeleli do jiné části Prahy a Věra Chytilová se za tu dobu uzdravila. Už nikdy jsem ji nespatřil stát v zákazu, přestože zákazy tak ráda a často porušovala - narozdíl od ostatních ale takřka vždy ve prospěch věci, což prokázala na filmovém plátně hned několikrát. Takhle jsem si ji také zapamatoval, jako svéráznou postavu, které pod zdánlivě tvrdou neústupnou slupkou bije citlivé srdce, které se dalo obměkčit vždy, když poznala, že je člověk naladěn na stejnou strunu. I díky tomu přerostlo naše špičkování postupně ve vzájemný respekt a několik měsíců trvající přátelství, na jehož konci mi paní Věra darovala volňásek na "biják", zdánlivě nevinný dárek, který mi v životě pomohl ještě více otevřít oči. A taková byla i paní Věra, která rozdávala svoji upřímnost měrou vrchovatou. Ne každý ale umí přijímat srdce na dlani a mít otevřené oči, a při první sarkastické poznámce se raději uzavře do sebe. Snad i proto je stále tolik lidí ve své sebestřednosti a ke své škodě slepých a nikdy nepochopí, že je upřímnost, i když někdy jedovatá, méně nebezpečná, než "mazání medu kolem huby"... Díky za tohle poznání, paní Věro, nechť je vám nebe, nejen to filmové, nakloněno.

Trauma z ruské (sovětské) invaze v roce 1968 do tehdejšího Československa máme my, pamětníci, stále v krvi. Nelze se zbavit ponížení, jakému byl náš národ v oněch srpnových dnech na základě vylhaného tzv. "zvacího dopisu dělnicko-rolnické vlády" (nejortodoxnějšího komunistického křídla) vystaven. "V noci se bez pozvání na návštěvu nechodí," prohlásila tehdy rezolutně u prověrkové komise moje babička. Přestože měla pravdu, musela záhy na nějaký čas nechat svého učitelského povolání a nastoupit do prodejny potravin. Takové byly dozvuky okupace a "dočasné" přítomnosti ruských tanků v naší zemi za tzv. normalizace, které postihly řadu českých rodin. A přesně tohle se honí i v hlavách některých Chrudimáků, s nimiž jsem se v posledních dnech potkal a hovořil s nimi. Zneklidňuje je vývoj situace na Ukrajině, kterou na východě této země obsadila ruská armáda a pod dohledem samopalů se zde o víkendu uskuteční referendum o případném odtržení Krymu a dalších částí země od svrchované Ukrajiny. Prý v zájmu Rusů, kteří tady žijí. Alespoň to tvrdí ruský prezident Putin.

A jaká je situace v Česku? Příliv Rusů do země se nezastavuje a žijí jich tu a podnikají už tisíce. Stačí si připomenout provoz mezinárodního letiště v sousedních Pardubicích, které trhá v posledních letech rekordy v počtu odbavených pasažérů. V drtivé většině jde o Rusy, nejde však pokaždé jen o turisty, ale také o ruské občany, kteří se k nám přiletěli usadit a investovat zde miliony a miliardy (nikdo neví, z jakých zdrojů pocházejí) do českého majetku, který ve velkém skupují. Příklad Karlových Varů je dostatečně znám, avšak i matička Praha je z velké části spíše už ruská než česká. Každý druhý dům na Starém Městě nebo na Malé Straně má ruského majitele a hledat tady pronájem se rovná nejen utopii, ale nadneseně i rozsudku smrti, pokud vás mezi sebe ruská mafie nepřijme. Co by tomu řekli třeba Werich, Neruda a další velikáni této země, s nimiž je srdce Prahy spojováno? A co už teprve naši zákonodárci, kteří tady mají svá reprezentativní sídla? Cožpak nevidí, kam až tento stav přivedli? Například 80 tisíc bytovek v pražském sídlišti Velké Butovice je ruských a jsou pronajímány Čechům. Také pizzerie na Smíchově, kde jsem si dal včera oběd, je ruská, a rovněž všechna rychlá občerstvení v okolí Václavského a Staroměstského náměstí. Tady všude na vás nepokrytě mluví rusky, anebo hraje ruská hymna uprostřed stověžaté Prahy...

Už vás napadá ona paralela mezi naší zemí a Ukrajinou? Ano, uvažujete správně - jsou to zmiňované ruské expanzivní zájmy, které je pokaždé třeba ve "správnou chvíli" ochránit, a to třeba i vojensky. A právě tohle nosí všichni pamětníci ruské invaze z roku 1968 ve svém podvědomí. Nechtějí už nikdy zažívat hanbu národního ponížení, nechtějí už nikdy probouzet trauma Bílé hory a několik set let trvající poroby českého národa. Otázkou však je, zda na to budeme mít dostatečnou sílu, když je pro nás tak "výhodné" obchodovat s Ruskem. Je to stejné, jako si hrát s šelmou. Vzpomeňte si na to pokaždé, když doma zapnete plynový vařič, natankujete naftu do svého auta, anebo když pardubické letiště ohlásí další rekord v počtu odbavení ruských pasažérů, pro které především chceme stavět moderní terminál za stovky milionů. Šelma vždy čeká na vhodný okamžik a vybere si svoje oběť v momentě, kdy je nejzranitelnější. A my, Češi, budeme nejzranitelnější tehdy, když budeme na Rusku závislí a vyměníme svůj "blahobyt" za své národní bohatství, kterého se bude chtět číhající šelma v rouše beránčím v danou chvíli zmocnit. Intuice nás před tím varuje, avšak ve většině máme stále nenasytnější žaludky. A právě to se nám jednou může, až do nás šelma zatne drápy, krutě vymstít...

Včera byla uvedena do kin premiéra filmu Fair Play. Režisérka Andrea Sedláčková, která žije trvale ve Francii, v něm popisuje zákulisní praktiky ve Středisku vrcholového sportu na počátku 80. let minulého století, tedy v době, kdy byli za tzv. normalizace dopováni anabolickými steroidy přední sportovci tehdejší Československé socialistické republiky. Leckdo nad tím může mávnout rukou, že se nás to netýká, ale není to tak docela pravda. Alespoň pokud jde o dřívější oddíl lehké atletiky Transporta Chrudim, který postupem času vygeneroval některé špičkové atlety, kteří Střediskem vrcholového sportu v Nymburce v uvedené době prošli. Někteří, kteří měli to štěstí, ještě stále žijí mezi námi, jiní, bohužel, obětovali ve jménu socialistického sportu svůj život právě v důsledku užívání zakázaných anabolik. Jiné cesty tehdy nebylo, protože odpovědní funkcionáři očekávali od svých svěřenců pouze nadprůměrné výsledky tak, jak jim bylo nařízeno ze shora.

[[img:chrn_fullwidth:6970:Renata Žáková na snímku dole uprostřed v době své největší slávy v reprezentačním dresu tehdejší Československé socialistické republiky.  Reprofoto: Chrudimské noviny]]

Měl jsem v té době skvělou kamarádku a spolužačku Renatu Žákovou, která se mnou chodila do jedné třídy v Obchodní akademii Chrudim (dříve Střední ekonomická škola). Shodou okolností byla i juniorskou mistryní republiky ve vrhu koulí a hodu diskem a ještě doteď, jak jsem si ověřoval, je držitelkou několika rekordů. Dokonce o ní oslavně psal můj dřívější kolega Jaromír Doležal v tehdejším Budovateli, což se tehdy "poštěstilo" opravdu málo komu. Renata byla do sportu zapálená a v podstatě mu podřídila veškerý svůj soukromý život. Někdy ve "druháku" si jejího talentu všimli vrcholoví inženýři socialistického sportu a vytušili, že by se z ní mohl stát "stroj" na medaile. A tak za ní přišli s nabídkou, která se neodmítá. Zařadili ji do tréninkového programu Střediska vrcholového sportu s vyhlídkou, že se bude moci podívat jako reprezentantka ČSSR i na Západ. Když nám potom líčila, jaké dostala materiální vybavení - několikery nedostatkové adidasky, teplákovky, apod., tiše jsme jí ve třídě záviděli. Leč netušili jsme, čím to je a hlavně bude vykoupeno.

Na konci "třeťáku" jsme se všichni rozjeli někam na prázdniny včetně Renaty, kterou však čekala soustředění a závody. A když jsme se pak v září vrátili do školních lavic, čekal nás při pohledu na Renatu opravdový šok. Ztratila za dva měsíce takřka polovinu své váhy, bělmo v očích měla zalité krví a chodila jak tělo bez duše. Prostě už to nebyla ta dynamická veselá sportovkyně, která hrála s klukama fotbal, protože se jim vyrovnala silou, které už teď neměla najednou na rozdávání. Přirozeně jsme se o příčiny jejího radikálně zhoršeného zdravotního stavu zajímali a Renata až po čase přiznala, že za to mohou steroidy, které musela pod dohledem brát, pokud se chtěla ve Středisku vrcholového sportu udržet a pomýšlet na reprezentaci. Po maturitě jsme se pak dlouho neviděli, protože jsem nebydlel několik let v Chrudimi. A když už jsem ji potkal, byl to úplně jiný člověk s pozměněnou identitou, který evidentně nestál o setkání, protože mu anabolika převrátila život totálně naruby. O něco později v důsledku infarktu havarovala za volantem auta a byla na místě mrtvá - ta, která ještě do nedávna byla vychvalovanou reprezentantkou a držitelkou několika atletických rekordů, ta, o které se najednou nesmělo psát, ani mluvit. Natolik zrůdná a pokrytecká to byla doba, jež v zájmu co nejlepší reprezentace socialistické vlasti dokázala sebrat mladý život. Už proto je téma, které film Fair Play přináší, zapotřebí otevřít a uvědomit si, jakou daň si může vzít ideologie, která o sobě prohlašuje, že je tou jedinou správnou a rozhodující. V Chrudimi si vzala život Renaty Žákové, holky, která snila o vavřínech, ale svět se k ní najednou obrátil zády. Proto čest její památce!

P. S. Možná by stálo za to pojmenovat po Renatě Žákové v Chrudimi některé z místních sportovišť anebo některou z cen, o kterou budou mladí atleti bojovat - to proto, aby věděli, že brát steroidy se nevyplácí. Alespoň tak by nebyl život Renaty marný, co říkáte?

Před několika týdny nebo měsíci jsem se ve svém postřehu poměrně detailně rozepsal, proč je pro město ekonomicky výhodnější přestavět letní kino za Muzeem na multifunkční areál. Nelze si však s postupem času nevšimnout vytrvalosti občanského sdružení MaChr - za Chrudim malebnou, které vede Richard Herbst a které v tomto areálu už nějaký čas se souhlasem města hospodaří. Současně s tím jsem zaznamenal i dotaz našich čtenářů, kteří se zajímají o to, zda "MaChři" platí za tuto plochu nějaké nájemné do městské pokladny. A konečně do třetice stojí minimálně za povšimnutí snaha vedení chrudimské radnice nalézt alespoň částečný kompromis s Herbstovými "MaChry", kteří chtějí stůj co stůj zachránit část hlediště i s jevištěm a obřím plátnem, zatímco město, alespoň pro začátek, by zde rádo zvýšilo parkovací kapacity pro občany a potřeby Chrudimské besedy v Muzeu.

Suma sumárum - každá ze stran požaduje od této plochy něco jiného a snaží se teď mezi sebou nějak dohodnout. Tzn., že po posledním zasedání městské rady už neplatí původní rozhodnutí, kterým se měl oplocený areál proměnit po více než šedesáti letech striktně v multifunkční zařízení podle navrženého a již schváleného a dokonce i zaplaceného projektu, avšak mělo by jít o jakýsi hybrid, který získá svoji budoucí tvář teprve podle toho, kolik toho město na straně jedné a "MaChři" na straně druhé dokáží nakonec ze svých plánů prosadit. A to i přesto, že se oslovení odborníci na poli architektury, včetně městského architekta Marka Janatky, jednoznačně shodují v tom, že veškeré skicy a návrhy, které prozatím Richard Herbst předložil, neodpovídají realitě. Jednou větou - navrhují vrátit se z odborného i ekonomického hlediska k již schválenému konceptu jako k nejužitečnějšímu řešení.

Jenže, jak se nyní ukazuje, Herbst je víc než odborníkem především srdcařem, který dokáže vymámit z jalové krávy tele. A nutno dodat, že mu v tom výrazně nahrává volební rok, v němž si budou občané tohoto města na podzim volit nové vedení radnice, přičemž to stávající se už evidentně nechce pouštět do žádné větší polemiky na téma "leťáku". Proč taky dráždit hada bosou nohou, když může být po volbách úplně všechno jinak, že? Proto odhaduji, že se už letos žádného zásadního řešení nedočkáme, alespoň ne do podzimu, a karty zůstanou minimálně do té doby dál rozdané na stole.

Volební rok není ale jedinou brzdou realizace proměny bývalého letního kina na multifunkční zařízení. Tou nejpodstatnější tíhou na brzdovém pedálu jsou chybějící finance, které zatím městu znemožňují se za Muzeem v dohledné době "rozšoupnout". Také představa, že by město dál v době chytrých technologií dotovalo provoz prodělečného "leťáku", nahání Chrudimské besedě husí kůži, a proto je z mého pohledu jedině dobře (vím, že tím naštvu občany bydlící v okolí), že se někdo, v tomto případě "MaChři", v mezidobí, než se rozhodne, údržby a provozu areálu ujali. Za jakých podmínek to město spolku umožnilo, nevím, ale vracím se tím pomalu na začátek k dotazu našich čtenářů, jak vysoké je nájemné.

Chápu, že bylo po několikaleté pauze důležité úvést "leťák" do pořádku, aby se vůbec mohlo s promítáním začít, což se Herbstovi a spol. evidentně podařilo, aniž bych chtěl nějak polemizovat o úrovni dalších doprovodných aktivit. Ty teď ponechme stranou. Chci jen poznamenat, že k restartu kina bylo nejspíš zapotřebí bezplatného pronájmu, což je stokrát lepší, než na provoz "leťáku" neustále doplácet, anebo nechat areál napospas přírodě, protože to tady společensky žilo, byť ve skromných podmínkách a bez většího zájmu občanů, ale žilo, i když po svém. A nejspíš bude žít i v tomto roce, pokud se nezačne bagrovat prostor pro větší parkoviště za Muzeem. K tomu je ale zapotřebí kompromisu, který teď s "MaChry" hledá městská rada, což Richard Herbst kvituje s povděkem.

Nutné je však poznamenat, že areál není nafukovací a slevit ze svých požadavků, má-li se vážně mluvit o kompromisu, budou muset obě strany. Potom tedy přichází v úvahu jediná otázka: Převáží racionalita nebo zapálené srdce? To bude patrné až z onoho "kompromisu", po němž obě strany navenek volají, anebo také z nedohody, která může vyústit i v to, že si plac převezme zpět do své správy město, kterému ostatně i patří, a "MaChři" půjdou pálit ohníček o dům dál. Pokud ale přeci jen ke shodě dojde a město bude multifunkční areál přizpůsobovat potřebám občanského sdružení, pak už ale za pronájem, aby "MaChři" dostáli svého jména a ukázali nám všem, že si umí také zajistit na provoz vlastního programu finanční krytí a že budou umět areál za Muzeem dál zvelebovat. Jedině to může představovat spravedlivý kompromis mezi úřednickou racionalitou a zapáleným srdcem Richarda Herbsta pro jeho milovaný "leťák".